STS - 43. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Sedl jsem si v teamovém autobusu až dozadu a nasadil si sluchátka, než se někdo mohl zeptat na mou špatnou náladu.  Už uplynuly dva dny od doby, co jsem naposledy mluvil s Andie na párty Sports Illustrated a ona pořád ignorovala moje zprávy a volání. Byl bych ochotný si uříznout pravou ruku, za jedinou její odezvu – zprávu, kouřový signál, poštovního holuba. Georgie trvala na tom, že potřebovala, abych jí dopřál prostor a soustředil se na své závody a měla pravdu. Věděl jsem, že čím dál se budu od Andie držet dál, tím víc bude v bezpečí.

Nebylo to ale snadné. Stále jsem myslel na to, jak se ke mně tiskla a jaké vydávala zvuky, když jsem jí líbal na vnitřní stranu stehen. Na párty mě opustila a život šel dál. Včera jsem měl dva závody a teď jsem byl na cestě na další. Věděl jsem, že se musím soustředit na plavání, ale nechtěl jsem dál žít bez Andie. Zlaté medaile mi už nestačily. Zastavil jsem hudbu, a když jsem vzhlédl, viděl jsem, jak se nade mnou tyčí Thom.

„Připravený parťáku?“ Zeptal se s pobaveným úsměvem.

Už jsme stáli před stadionem a autobus se vyprázdnil, aniž bych si toho všiml. Byl jsem jediný, kdo stále seděl na místě a zíral před sebe, jako blázen. Thom mi stiskl rameno a já se postavil a šel za ním. Nepřipravil jsem se ale na blesky foťáků, které mě čekaly venku. Zvedl jsem ruku, abych se skryl před záblesky, ale nebylo to k ničemu. Když jsem vstoupil do šatny, viděl jsem před očima světlé kruhy.

„Archibalde, ty závodíš, jako první. Vyčisti si hlavu, nebo půjdeš ke dnu,“ řekl hravě trenér Cox a bouchl mě pěstí do ramene, když kolem mě procházel. Musel jsem se držet, abych nezačal nadávat.

„Nikdo vás o radu nežádal,“ odplivl jsem si a zvedl rameno.

Otočil se čelem ke mně. „Prosím?“

Thom se postavil mezi nás, aby zmírnil napětí. „Bude připravený.“

„Tohle je první varování, Archibalde. Být to kdokoliv jiný, už by seděl v letadle do Londýna.“

„Správně, to bude nejlepší, když pošlete vašeho nejrychlejšího plavce ke dnu. Vysmahni,“ zasyčel jsem si pod vousy, když odešel.

Thom se ke mně otočil a upřel na mě pohled. „Co máš k čertu za problém?“

„Je to blbec.“

„Jasně, ale taky je to tvůj trenér. Jestli se ale budeš chovat takhle, tak už jím dlouho nebude.“

Prošel jsem kolem Thoma a zamířil k zadní části šatny. Každý, kdo měl alespoň půlku mozku v hlavě, cítil, jak mnou proudí vztek. Byl jsem jako drát nabitý elektřinou a ovládaný zuřivostí, které jsem se nedokázal zbavit. Našel jsem si volnou skříňku a dal do ní svou tašku. Zvýšil jsem hlasitost hudby, dokud jsem se v ní netopil.

Zabouchl jsem dvířka skřínky a otočil se, abych si našel klidné místo, kde jsem se mohl rozcvičit.

Svůj hněv jsem sladil s rytmem hudby a věnoval se protahování těla. V tom tichém rohu, s výhledem na cementovou zeď, jsem konečně našel své soustředění. Přemýšlel jsem o plavání a o klidu, který jsem v bazénu zažíval. V tom ohraničeném pásu nebyly žádné hry ani ultimáta. Jenom voda.

To byla ta snadná část.

Když jsem zvedl svou zlatou medaili, všude kolem mě blýskaly záblesky od fotoaparátů. Jednalo se už o mou čtvrtou medaili v řadě a i tahle byla stejně těžká, jako ty předchozí. Překonal jsem svůj světový rekord v plavání na 100 metrů motýlkem tím, že jsem byl o dvě desetiny vteřiny rychlejší, než před čtyřmi lety. Všichni ostatní plavci za mnou zaostávali. Ve vodě jsem byl neporazitelný, a když jsem stál na stupních vítězů, stadion vybuchl hlasitým jásotem. Média se mě vždy ptala, jestli jsem ze svojí dvacáté medaile nadšený stejně, jako z té první. Shlédl jsem dolů a podíval se na stuhu, která mi visela kolem krku, a usmál jsem se.

Ne, vítězství vás nikdy neomrzí.

„Freddie!“

„Archibalde!“

„Prosím, Freddie!“

Sestupoval jsem z pódia, když na mě začali křičet novináři a snažili se upoutat mou pozornost. Mezi nimi stál v přední řadě muž, trochu menší a méně urputný, než ostatní. Snažil se získat mou pozornost, a když jsem se mu podíval do očí, viděl jsem v nich zoufalství.

„Freddie, prosím. Měl byste čas na rychlý rozhovor?“

Média věděla, že nenávidím rozhovory. Odpovídal jsem krátkými slovy, ale něco na tomto mladém reportérovi mě přimělo, abych se trochu uvolnil. Odmávl jsem koordinátorku našeho týmu, která mě chtěla odvést do šatny, a přiblížil jsem se k reportérovi.

„Máte tři otázky,“ řekl jsem s kývnutím. „Jak se jmenujete?“

 Jeho modré oči se šokovaně vykulily a na okamžik ztuhl. Reportéři kolem něj se začali prodírat dopředu a snažili se ukrást můj rozhovor s tím klukem, ale já jejich dotírání ignoroval.

„Mauricio.“

„Rád vás poznávám. Dáme se do toho.“

Zavrtěl šokovaně hlavou a zvedl přede mě malý magnetofon. Jeho ruka se třásla, když mi položil první otázku.

„Byl jste před dnešním závodem nervózní?“

Reportéři za ním prskali vzteky, když mi otázku položil.“

 „No tak, Freddie,“ prohlásil reportér stojící za ním. Poznal jsem ho z minulých závodů. Byl to vysoký, starší muž s bílými vlasy a brýlemi se silnými obroučky. Vždycky měl připravené standardní otázky, které ani nestály za odpověď. Tentokrát jsem ho zcela ignoroval a odpověděl jsem Mauriciovi.

„Ne, nebyl jsem nervózní. Jakmile jsem byl ve vodě, mé tělo vědělo, co dělat.“

Přikývl a pohlédl na malý zápisník ve své ruce.

„Pomohla vám k překonání vašeho rekordu olympijská atmosféra a konkurenti?“ Zeptal se a podíval se na mě. „Nebo to bylo něco jiného?“

Zhluboka jsem se nadechl. To byla dobrá otázka.

„Konkurence byla skvělá, ale dnes se mi podařilo vyčistit si hlavu od rozptýlení, která by jednoho mohla stáhnout ke dnu.“

„Mohl byste nám upřesnit, co vás rozptyluje?“ Zeptal se nadějně.

„Je to Andie Fosterová?“ Zeptal se starší reportér a přistrčil ke mně magnetofon přes Mauriciovo rameno.

Zatřásl jsem hlavou a ukročil o krok zpět. „Jsem tady, abych získal zlato, ne srdce.“

To byla její slova. Hodila je na mě a teď jsem je použil já a doufal, že se dostanou až k ní. Chtěl jsem vykřičet ze střechy, jak moc mi chybí, ale dokud Caroline nezastaví ten pád atomovky, potřeboval jsem, aby to vypadalo, že pro mě Andie nic neznamenala.

Mauricio se zamračil. „Takže to znamená, že ty zvěstí o vás a Andie Fosterové nejsou pravdivé?“

Snažil jsem se zachovat klidnou a rozvážnou tvář. „Vaše tři otázky byly položeny, ale mohu vás ujistit, že můj zájem je upřený na plavání, ne na hráčky amerického fotbalového týmu.“

Reportéři se naklonili dopředu a jeden přes druhého se dožadovali odpovědí na své otázky.

„Freddie!“ Zařval reportér. „No tak, jen pět minut!“

Cítil jsem, jak mě někdo tahá za paži, a když jsem se ohlédl, uviděl jsem pološílenou koordinátorku týmu. Tentokrát jsem ji nechal, aby mě odvedla.