STS - 42. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

„Andie, není žádná hanba vrátit se domů, abychom se o tebe postarali. Tvůj otec a já jsme obvolali pár čísel a našli jsme jednoho z největších odborníků na ortopedická zranění zápěstí v zemi – doktora Weinberga. Pracoval s oběma sestrami Williamsovými!“

„Popřemýšlím o tom, mami.“

Věděla jsem, že byla chyba přijmout její hovor při čekání na to, než mě doktor přijme. Udělala jsem to bezmyšlenkovitě a proto, že to mohlo odvrátit mou hlavu od myšlení na Freddieho, ale teď jsem si nebyla jistá, čemu bych dala větší přednost. Poslouchat mamku, jak mě přemlouvá, abych to vzdala nebo se ztratit v myšlenkách na těhotnou Caroline.

„Můžeš odletět domů a táta a já tě vyzvedneme na letišti. Můžeš se na finálový zápas dívat s námi.“

V podstatě popisovala mou nejhorší noční můru a ani si to neuvědomovala.

„Mami. Zůstávám v Riu. Finálový zápas se chystám odehrát.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Andie.“

Byla jsem na ni naštvaná kvůli jejímu odmítání, ale pravděpodobně to bylo kvůli její neznalosti, ne z blahosklonnosti. Fotbal mi toho vzal tolik. Výrony, modřiny, zhmožděniny – nebyla žádná část mého těla, která by zůstala nedotčená.

„Mami, už přichází doktor. Musím jít.“

Byla to lež, ale mohla jsem ji tak dostat z telefonu. Přiměla mě slíbit, abych jí po ukončení lékařské prohlídky zavolala, ale věděla jsem, že to neudělám.

„Slečno Fosterová.“

Za mými zády se ozvalo lehké zaklepání na dveře a já se otočila přes rameno, abych viděla, jak dovnitř strčil hlavu doktor. Pod paží měl zastrčenou mou složku a uvnitř ní mé rentgenové snímky a zpráv o zranění – všechno, co potřeboval k tomu, aby mi zničil sny.

„Jak se máte?“ Zeptal se, když se na mě podíval přes obroučky brýlí ve chvíli v okamžiku, kdy se posadil do koženého křesla.

Položila jsem si zápěstí do klína a přikývla. „Cítím se dobře.“

„Myslel jsem, jak se máte celkově. Váš tým hrál v posledním zápase velmi dobře,“ poznamenal.

Během naší poslední schůzky se se mnou neobtěžoval mluvit. Proč tentokrát taková změna? Pokrčila jsem rameny. „Jsem v pořádku. A nebyla to dobrá hra, ale vítězství je vítězství.“

Přikývl. „Správně. No, Lisa mě informovala o vaší fyzioterapii a já se podíval na vaše dnešní snímky.“ Ukázal na mé zápěstí. „Uděláme si rychlé vyšetření, a pak můžeme pokračovat v povídání.“

Na tuto chvíli jsem se připravovala. Věděla jsem, že mi bude rukou hýbat stejně, jako při fyzioterapii a já se trénovala v tom, abych na sobě nedala znát jakékoliv emoce. Když mi zatlačil na zápěstí a zeptal se, jestli to bolelo, zatřásla jsem hlavou.

„Ne.“

„A co teď?“ Zeptal se a jemně otočil zápěstím dokola.

Nemusela jsem lhát, když jsem mu řekla, že mě to nebolí. Minulý týden jsem při tomto pohybu proklínala všechny svaté. Teď to nebylo nic jiného, než jen bolest – zcela zvládnutelná, podle mého názoru.

„Chápete, že tato schůzka byla domluvená dva dny před zápasem proto, abych mohl rozhodnout o vašem zařazení do hry?“

Přikývla jsem.

„Nemyslím si, že se výron úplně uzdravil. Říkala jste mi, že vás to nebolí, ale vaše tělo nelže. „Ukázal na mé zápěstí ležící na stole. „Stále je viditelný otok. Je slabší, ale je jasné, že se stále léčíte ze zranění.“

Sundala jsem ruce ze stolu a schovala je do klína. „Tak co mi tím chcete říct?“

„Nemůžu vás nechat nastoupit do zápasu.“ Sundal si brýle a masíroval si nos, jako by ho bolel.

„Děláte si legraci?“

„Lisa říkala, že jste se hodně zlepšila…“

„Víc, než zlepšila. Moje zápěstí je v pořádku. Oteklé je jen ze cvičení, ne kvůli zranění.“

Jeho ústa se sevřela do úzké linky. „Je mi to líto, slečno Fosterová, ale vaše trenérka bude chtít znát můj názor a já jí ho budu muset dokázat za pomoci důkazů.“

Odstrčila jsem židli od stolu a kovové nohy přejely po podlaze. „Mám něco zlomeného?“

Šokovaně se opřel do křesla. „No, ne…“

„Pak je tohle to jediné, co musíte říct. Ať už budu hrát nebo ne, nebude to na základě vašeho hovoru mojí trenérce.“

Zvedl obočí a já ztěžka polkla a doufala, že ho přesvědčím.

„Znám své tělo lépe, než kdokoliv jiný. Vím, jak daleko můžu zajít, takže prosím, nerozhodujte se za mě. Jen jí řekněte, že rentgen neukázal žádné zlomeniny, a že jste si všiml zlepšení. To je vše, o co vás žádám.“

Postavila jsem se a odešla z  jeho kanceláře dřív, než se mohl nějak rozhodnout. Potřebovala jsem, aby o tom přemýšlel. Aby uvažoval o tom, co to udělá s mojí kariérou, když mě nenechá hrát. Nežádala jsem, aby lhal. Chtěla jsem, aby trenérce předal fakta. Zbytek jsem mohla doplnit já sama.

„Jak to šlo?“

Otočila jsem se a uviděla, jak se o zeď vedle doktorových dveří opírá Lisa.

„Nic moc,“ řekla jsem a potřásla hlavou.

„Řekl, jestli tě nechá hrát?“

„Odešla jsem dřív, než to stihl říct.“

Ušklíbla se. „Správně. No, dáme se do práce.“

Sledovala jsem ji k našemu tréninkovému stolu a vyskočila jsem na něj.

„Dnes to nebudeme moc protahovat,“ řekla a natáhla ruku. „Na závěr ti zápěstí zabalím do ledu a uvidíme, jestli se nám podaří vyhnat z něj zánět.“

Podívala jsem se dolů, na svoje zápěstí, když mi začala masírovat dlaň. Zhluboka jsem se nadechla, překvapená, když se mi začalo rozpíjet vidění. Hrudník se mi sevřel a nemohla jsem polknout. Už toho na mě začínalo být příliš. Hluboko uvnitř jsem se přesvědčovala, že se všechno -  mediální skandál, situace s Freddiem, důvěra mých spoluhráček ve mě - vyřeší samo, jakmile se vrátím na hřiště. Ale jediný hovor doktora mé trenérce mohl tuto naději rozdrtit.

„Andie?“ Lisa se sklonila, aby se mi mohla podívat do zoufalých očí. „Andie? Co se děje?“

Zavrtěla jsem hlavou a pokoušela se vyhnout jejímu výslechu. „To nic není.“

Ale bylo pozdě. Stavidla se otevřela a já nemohla přestat plakat. Byla jsem unavená, tak kurevsky unavená ze všech ztracených bitev. Bolelo mě tělo, bolelo mě srdce, bolelo mě zápěstí a nezdálo se, že by někomu docházelo, čím vším si procházím. Možná měli pravdu.

„Andie.“ Lisa zvedla ruku a začala mě hladit po zádech, aby mě uklidnila.

„To je v pořádku. Máš těžké období.“

Její slova způsobila, že jsem se rozplakala ještě víc.

Natáhla se a objala mě. Já se naklonila dopředu a jí, s pocitem porážky, položila hlavu na rameno. Bylo toho příliš, než aby to jeden člověk zvládl. Freddieho oznámení včera večer mě dorazilo. Caroline čekala jeho dítě a oni s tím nemohli nic udělat. Neměla jsem problém stavět se do cesty ženě, kterou nemiloval, ale nikdy bych se nepostavila mezi něj a jeho nenarozené dítě. Caroline byla ta nejodpornější žena, jakou jsem kdy poznala a nebyla jsem si jistá, jestli s ní dokážu po zbytek života bojovat.

Neměla jsem nic, než fotbal a toho se nevzdám. Finále bylo za dva dny. Chystala jsem se nastoupit na hřiště se svým týmem, ať mi to doktor dovolí nebo ne. Zhluboka jsem se nadechla, narovnala se a otřela si slzy.

„Pojďme to dokončit,“ řekla jsem a natáhla zápěstí k Lise. „Tohle finále odehraju.“