Ricochet - 50. kapitola

Překlad: Jilyan

Aubree

Kulky svištěly nade mnou a jejich komory padaly na zem, když jsem se skrčená propracovávala přes otevřený prostor kovárny směrem ke schodišti. Plánovala jsem jít po Michaelovi – oddělil se od ostatních dvou mužů, mířící ke dveřím do šachty. Kdybych naznačila svůj plán, Nick by mně asi zastřelil sám, protože, když mi řekl, abych utíkala, jsem si dost jistá, že myslel opačný směr.

Do bezpečí – ne přímo do jámy lvové.

Ale taky, asi by mi ani nedoporučil přinutit Coxe projet budovou policejním autem, ale to dopadlo dobře.

Vrhla jsem se ke schodišti a lýtkem mi otřásla bolest.

„Kurva!“ Beroucí se za nohu, spadla jsem dopředu a zvedla svou zchromlou nohu, kde mi kulka zasáhla lýtko. Rychlá prohlídka odhalila dlouhou dráhu kulky na povrchu mé kůže. Jenom škrábnutí. Ignorovala jsem bolest a vyskočila na nohy.

„Aubree!“ Rozezněl se Nickův hlas za mnou, jen chvíli před tím, než rána zasáhla jednoho z motorkářů.

Podívala jsem se zpátky a zjistila jsem, že druhý motorkář zrovna seběhl schody na opačném konci místnosti. Asi o padesát metrů za mnou se rozběhl, směrem ke mně, ale Nick ho praštil svou puškou do obličeje, srážející ho dozadu.

Pokračovala jsem, za Michaelem, nehodlala jsem toho grázla nechat utéct. Kulhala jsem po schodech, ke vstupu do šachty, kde se mihlo jeho černé sako.

Dvě vystřelené kulky se odrazily od zavírajících se dveří, ani se nepřiblížily svému cíli. Rozrazila jsem dveře, nohy mně pálily.

Michael se objevil jedno podlaží pode mnou a já donutila své svaly zrychlit, přeskakovat tři schody najednou. Vystřelila jsem další ránu, do černé propasti pode mnou, a minula jsem, když přešel další patro. Kulky zvonily, když jsem naslepo střílela do tmavého spirálového schodiště.

Zoufalá touha chytit ho, mi zabraňovala starat se, že míříme přímo do sklepa budovy, až dokud nezmizel a mně nepřeběhl mráz po zádech.

S namířenou zbraní, otočila jsem se zleva doprava, dokola, hledající ho.

Z náhlého ticha mi vstávaly chlupy na zátylku a než jsem se mohla otočit za tím, co mi ten pocit způsobilo, měla jsem pod bradou nůž a ruce sevřené v železném objetí.

„Pusť tu zbraň.“ Zašeptal mi do ucha mrazivý hlas, který jsem slýchávala v nočních můrách.

„Naser si.“

Plameny políbily tenkou kůži na mém krku, kde mně pořezal, a já sebou trhla. „Pokud jsem ti to nedal jasně najevo, jsem naprosto schopen tě zabít.“ Olízl mně na krku. „Stejně tak snadno, jako jsem zabil tvého otce.“

Projel mnou vztek a ruce se mi smotaly do pěstí. „Věděla jsem, že jsi ho zabil, ty psychopatické hovado.“

„To je ta nejpěknější věc, kterou si kdy řekla, zlato. Jdi.“ Vyrval mi zbraň z ruky a držel ji nahoře, ukazující s ní na stranu, abych šla. „Do tunelu.“

Přede mnou byl tmavý tunel, osvětlený jen východem na konci, asi dvě stě metrů daleko, který vypadal, že vede pryč z budovy. Po obou stranách cihlových stěn se leskly kovové trubky. Pod nohami mi čvachtalo bláto a zatuchlý vzduch a pach plísně byly ohromující, když jsem kráčela dopředu před Michaelem.

„Parní tunely. Jsou všude po Detroitu. Je škoda vidět něčí brilantní nápad zničený špínou a graffiti.“ Jeho slova zněla kysele. „Je to banda divokých zvířat.“

Něco mně šťouchlo do paže a já zavrávorala. Hlava mi škubla dozadu, jak mně Michael vytáhl zpátky na nohy.

V ústí tunelu jsme přišli k malému schodišti, které vedlo k rubanině a mašinám, v přízemí, vypadalo to tu jako staveniště, uzavřená plotem, který nahoře lemoval ostnatý drát. Cedule s přilbami byly v každém koutě staveniště, spolu s nápisem Nevstupovat.

Jediná cesta ven byla patrně skrz budovu, ze které jsme zrovna přišli.

„Nahoru po schodech.“ Postrčil mně Michael dopředu.

Kousek od nás bylo další schodiště vedle čtvercového betonového útvaru, jenom asi tři metry nad zemí – něco jako trezor. Neochotně jsem stoupala po schodech, zkoumala jsem bílý čtvercový poklop navrchu – dost velký na to, abyste ním někoho prostrčili.

„Proč?“ Zeptala jsem se, když jsem se náhle otočila směrem k němu. „Proč jsi ho zabil?“ Se rty stáhnutými do úzké linky, zatnula jsem zuby, abych zadržela kletby, které se draly na povrch a dvakrát jsem se zhluboka nadechla. „Přísahal jsi, že jestli si tě vezmu, bude v bezpečí. Že ho necháš na pokoji. Tak dlouho, dokud se od něj budu držet dál. A to jsem udělala,“ procedila jsem.

Nafoukl tváře před tím, než prudce vydechl a natáhl se pro kliku poklopu. „Asi před rokem za mnou tvůj otec přišel, prosil mně, aby tě mohl vidět. Byl osamělý. Na ulici. Ožrala. Řekl, že nemůže žít, aniž by tě měl v životě.“ Přes Michaelovu tvář se roztáhl úsměv a mé srdce se při jeho slovech propadlo.

Naposled, kdy jsem mluvila s mým otcem, sešli jsme se na kávě týden před tím, než mně Michael odvedl. Byl v pořádku, hodně pracoval, ale byl zdravý. Neměla jsem ponětí, že spadl tak hluboko.

„Vyhrožoval, že…odhalí mé obchodní zájmy. Tak jsem ho poslal do vodního hrobu. Ale ta ironie byla docela příhodná – topící se v dluzích.“

Michaelův smích mi přejel po zádech jako rezavá pila. Zatnula jsem zuby, když mnou projížděl vztek, lákající mně, abych ho praštila do tváře.

„A samozřejmě s tvou matkou…bylo to docela poetické.“

Odstrčila jsem zbraň a udeřila ho pěstí do nosu, pak jsem vykopla koleno a nakopla ho do koulí. Vzduch se mi zadrhl v hrdle, když se mi jeho prsty zaryly do krku. Narazila jsem zády do pevné plochy za mnou, a vzduch se mi vyrazil z plic.

Tisknoucí si svůj krvavý nos, Michael mě vytáhl nahoru, až mé tělo zakrylo díru nahoře v bloku. Škrábat po krajích nepomáhalo, a tak jsem ho jednou rukou chytila za paži, jeho pásek druhou, prsty jsem přejela přes rukojeť jeho nože v pouzdře.

Skrz zatnuté zuby, zavrčel, jeho pěst se kolem mého krku utáhla pevněji. „Měl jsem tě zabít před pěti lety, když jsem tě našel. Chystal jsem se k tomu. Plánoval jsem to. Kdybys neroztáhla tu noc nohy jako zasraná děvka a nepopichovala mně se svou ubohou omluvou, byla bys mrtvá a všichni bychom byly na lepším místě.“

Michael se přihlásil na mé hodiny, překvapující mně. Léta jsem si myslela, že byl po smrti a pak tam byl, stál přede mnou, jako úspěšný právník, truchlící pro svého pěstounského otce. Napřed byl okouzlující. A já byla hloupá. „Věděla jsem…že jsi se vrátil…abys mně zabil. Nikdy jsi mi…neodpustil.“

Sklonil se ke mně, zorničky měl roztáhlé jako šílenec, jako žralok před tím, než zaútočí. „Kvůli tobě mně svázal a mučil. Kvůli tobě mě nikdo nepřišel hledat.“

„Kvůli…mému…otci…pro tebe…vůbec někdo přišel! Řekla…jsem mu o…příšerách venku! Našel tě!  A ty…jsi ho zabil! Šmejde!“

V souboji vůle se naše těla třásla, jeho se tlačilo do mého a mé tlačilo do toho jeho.

Nos se mu krčil námahou. „Už pro tebe nemám využití, když v té tvé špinavé kundě byl pták jiného muže. Nejsi nic jiného než špína. A já můžu mít i lepší.“

„Shoř…v…pekle.“ Vytáhla jsem nůž z jeho pouzdra, pořezala ho na krku, ačkoliv ne dost hluboko, a cítila se beztížně, když jsem vyklouzla z jeho rukou.

Páteří jsem narazila do studeného a tvrdého povrchu. Vykřikla jsem, můj hlas se odrážel uvnitř tmavého prostoru, kam jsem byla vhozena.

Mé nohy znecitlivěly.

Mé svaly hořely.

Skrz otvor spadla dlouhá tyč a od stěn se odrazilo zasyčení. Zachvátila mně panika, když se ozval zvuk tekoucí vody, a ledová voda se mi vsákla do oblečení.

Michael se na mně podíval skrz otvor nahoře. „Vypadá to, že historie Levesquů se uzavře a zemře s tebou, Aubree. Tohle je krypta pro zadržování oleje. Tvoje vlastní vodní hrobka.“

Naplňoval mně strach, zatímco se mi ledová voda vsakovala do kabátu.

Přes paralyzující bolest vystřelující mi do zad, přetočila jsem se na břicho a vytáhla se na kolena. Voda rychle vtékala otevřenou trubkou dovnitř. Nebyl tam žádný uzávěr. Žádný kohout, který bych v té tmě viděla. Jakoukoliv tyč sem hodil, musela být tím klíčem.

V oparu paniky, má mysl hledala řešení. Jak mi do myšlenek pronikal strach, úplně se setmělo, a já se podívala nahoru, abych viděla, že se poklop zavřel. Vzduch se ochladil, pronikal mi až ke kostem, drtil mi plíce, když jsem se nadechla.

„Ne!“ Můj hlas se odrážel od stěn.

Voda mi vystoupala po lýtka a já hmatem hledala trubku. Přejela jsem prsty přes ledovou ocel a já ji následovala k vzteklému pulzování vody, valící se z ústí trubky. Nic. Žádný způsob, jak ji zastavit. Zakrytí rukou ústí mně jenom srazilo na zadek.

Srdce mi uhánělo. Pulz mi duněl. Hlava mi připadala lehká a měla jsem problém vtáhnout dech mezi rychlými, panickými nádechy.

„Pomozte mi!“ Stála jsem teď s vodou u kolen a bušila na stěny. „Pomozte mi někdo!“

Během několika minut se nádrž naplní. Beton mi poškrábal bříška prstů, když jsem přejížděla po zdech a zakňučela jsem úlevou, když jsem našla šroubovaný žebřík.

Lezoucí s lehkostí, i přes mé třesoucí se končetiny, vyšplhala jsem až na vrch a zatlačila na poklop. Nepohnul se. Nenadzvedl se.

Udeřila jsem do něj pěstí. „Pomozte mi někdo!“

Když jsem zavřela oči, přehrávaly se mi vzpomínky z minulosti, světlo na povrchu, boj o každý nádech, tlak nad mou hlavou.

Bušila jsem oběma pěstmi do víka. „Pomozte mi! Otevřete ty dveře! Otevřete ty dveře!“

Hektické mlácení končetinami mně srazilo dozadu a já sklouzla po žebříku, noha se mi zasekla mezi stěnou a žebříkem. Natahující se po příčkách nade mnou, odrazila jsem se na mé dobré noze, ale má noha se jen bolestivě otočila, když mi voda šplouchala u hrudi.

„Ó, Bože! Pomozte mi!“ Žilami mi projížděla hrůza, snažila se mně stáhnout do hlubiny.

S každým kouskem síly, který jsem měla, jsem se vytlačila nahoru a pověsila se za příčky. Když voda dosáhla mé brady, natáhla jsem se do temnoty nade mnou, ozvěna mého křiku vymizela do prázdna.