NLTL - 37. kapitola

Překlad: Sinnel

Anna

Po našem hovoru, nebo spíš bych měla říct „nehovoru“, protože věděl, co chci říct ještě dřív, než jsem stihla otevřít ústa, jsem se cítila trochu trapně. Upřímně řečeno jsem za to byla vděčná, protože říct ta slova mi připadalo, jako by mi někdo vyřízl srdce. Lehce jsme se vrátili zpět do naší obvyklé přátelské rutiny, kdy jsme spolu žertovali. Jakmile jsme sbalili zavazadla a odešli z vily, vypadal, že se znovu vrátil ke svým obchodům. Dával si pozor na to, abych byla poblíž jeho boku, a vždy jsem byla půl kroku za ním. Ta vzrušující a uvolněná verze bodyguarda byla zcela pryč. Už teď se mi po ní stýskalo.

Let byl v pohodě. Dlouhý, ale v pohodě. Po hodinách a hodinách nicnedělání v letadle jsme konečně přistáli. Okamžitě za námi přišla letuška. „Omlouvám se, pane, ale na telefonu máte Deana Michaelse,“ řekla Ashtonovu, naklonila se k němu blíž, než bylo nutné, a položila mu ruku na rameno. Snažila jsem se nežárlit, ale nedokázala jsem si pomoci.

„Anno, zůstaň tady,“ dal mi instrukce a významně se na mě podíval. Bojovala jsem s úsměvem – když se takhle choval jako šéf, byl vážně sexy. Přikývla jsem a on odběhl do přední části letadla. Zatímco tiše mluvil do telefonu, ani na okamžik ze mě nespustil oči. Z kapsy vytáhl svůj vlastní telefon a zamračeně se na něj podíval. Neslyšela jsem, o čem mluvil, ale vypadal znepokojeně a trochu rozčileně. Za minutu či tak nějak se ke mně vrátil a v očích měl napjatý pohled. „Dobře, Zlatá Dívko, hned venku na nás čeká pár novinářů. Paparazzi zjevně nějak zjistili, kde jsme byli, a nějak se jim podařilo získat pár fotek z pláže,“ vysvětloval a díval se na mě, zda se nechystám zhroutit.

„A?“ vybídla jsem ho a čekala, až bude pokračovat. Muselo v tom toho být víc. Na to, aby vypadal tak ztrápeně, to nestačilo.

Zhluboka si povzdechl a rukou si prohrábl vlasy. „Vědí o tom, pod jakými jmény jsme byli zapsáni, a v dnešních novinách vyšlo pár příběhů o naší tajné svatbě,“ řekl a vypadal, že mu to bylo nepříjemné. „Omlouvám se, že jsme se to dozvěděli teprve teď, ale můj mobilní telefon nefunguje,“ řekl omluvně.

Polkla jsem. Všechny chlupy se mi naježily. Přemýšlela jsem jako o závod. S vytřeštěnýma očima jsem se dívala na Ashtona a měla jsem pocit, jako by vzduch v kabině náhle zhoustl. „Proč by něco takového psali? Není to pravda! Nemůžou psát věci, které nejsou pravdivé!“

S povzdechem se jemně dotkl mé tváře. „Nevím, Anno. Jsou placeni za prodej novin. To je vše. Všechno je v pořádku. Vyřešíme to. To jediné, co musíme udělat, je ukázat se jim bez svatebních prstýnků na prstě.“ S úsměvem mě vzal za ruku. „S Deanem a Peterem se sejdeme u brány. Naše tašky budou následně vyzvednuty, takže stačí dostat se do auta. Zjevně je tam spousta reportérů.“

Ve znamení pochopení jsem přikývla, a když mě vedl ven z letadla, snažila jsem se nedělat si obavy. Jakmile jsme vyšli z exitu a přišli do příletové haly, okamžitě k nám rychle přistoupili Dean s Peterem. Oba byli oblečení do profesionálního černého obleku s bílou košilí. Každým coulem vypadali jako agenti tajných služeb.

„Hej, šťastný nový rok,“ přivítala jsem je s nuceným úsměvem.

„Šťastný nový rok,“ oba odpověděli.

Pak už se to vrátilo na profesionální úroveň. Oba se zadívali na Ashtona, aby je vedl. I když s nimi odstoupil o pár kroků dál, stále jsem slyšela, jak spolu plánovali. Několikrát zmínili mé jméno, ale já se otočila a zadívala se na přistávací dráhu a sledovala na asfaltové dráze letadla a taxi. Snažila jsem se nepanikařit.

Asi po minutě nebo dvou mě vzal Ashton za ruku a jemně jí stiskl. „Dobře, můžeme jít. Reportéři jsou hned za salónkem, takže musíme projít kolem nich a dostat se do auta, které čeká vepředu. Zůstaneš se mnou. Zavolal jsem ochrance letiště – doprovodí nás až k autu. Pokud vzniknou jakékoli problémy, pak půjdeš s Deanem,“ nařídil tónem příslušníka SWAT.

S úsměvem jsem přikývla a sledovala, jak bočními dveřmi vešlo šest ošklivých chlapů z bezpečnosti. Ashton je seznámil s plánem a předtím, než otevřel dveře východu, všichni přikývli. Jakmile se dveře otevřeli, viděla jsem jen světla blesků. Ze všech stran lidé křičeli naše jména. Bylo to skoro ohlušující. Ashton mě rukou pevně objal kolem pasu.

„Všechno je v pořádku,“ zašeptal. Všichni jsme společně udělali pár kroků ze dveří – letištní ochranka, mí dva obrovští strážci, Ashton i já. Snažila jsem se usmívat nicméně dav zhruba třiceti kameramanů a reportérů byl ohromující. Někteří z nich dokonce stáli na schodištích či na židlích, aby mohli získat lepší záběr.

Měla jsem vyschlo v ústech. Aston se na mě povzbudivě usmál. Asi na dvě vteřiny panovalo ticho a pak najednou padat otázky. Všechny najednou. Lidé se čím dál hlasitěji překřikovali, snažili se přehlušit ty ostatní. Padala spousta otázek, ale všechny byly v podstatě stejné.

„Kde jste se vzali? Jaký byl obřad? Jaký návrhář mi navrhoval šaty? Budeme prodávat fotky? Co si o tom myslí můj táta?“ Bylo to nekonečné.

Ashton zvedl ruku a všichni okamžitě ztichli. „S Anne jsme se nevzali. Byli jsme na dovolené – to je vše. Abychom si zajistili trochu soukromí, změnili jsme její jméno. Byl to jen soukromý vtip mezi námi dvěma. Tohle všechno je nedorozumění,“ řekl klidně. Lidé okamžitě všichni najednou začali křičet další otázky, takže to jediné, co jsme slyšeli, bylo hlučné bzučení. Znovu zvedl ruku. „Hele, tuším, že odpovíme na pár otázek, ale jednu po druhé,“ navrhl se zasmáním.

„Nejste svoji?“ rychle vykřikl jeden reportér.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, na to je na mě až moc pěkný,“ zavtipkovala jsem a snažila se znít nenuceně, i když to jediné, co jsem chtěla udělat, bylo utéct. Tuhle konfrontaci jsem nenáviděla. Nelíbilo se mi, že lidé předpokládali, že jsem se vdala, dokonce i kdyby to bylo za Ashtona. Manželství pro mě bylo vážnou věcí. Svoboda, kterou jsem jako Annabelle Taylor poslední dva týdny cítila, teď byla už dávno pryč.

„Proč jste si rezervovali dovolenou pod jménem pan a paní Taylorovi?“ zeptal se další reportér.

Ashton pokrčil rameny. „Prostě jsme se zbláznili – byl to prostě soukromý vtip, který skutečně nechceme vysvětlovat. Nic to neznamenalo, takže v tom prosím nic nehledejte,“ odpověděl. Byl tak klidný. Tohle ho vůbec neděsilo.

„Čekáte miminko?“

Při té otázce jsem zalapala po dechu. „Cože? Ne!“ šokovaně jsem vykřikla. Ashton se zlomyslně zasmál a láskyplně mě políbil na temeno hlavy.

„Nejste těhotná a nejste svoji?“ někdo si vyjasňoval.

Ashton zavrtěl hlavou. „Žádné dítě, žádná svatba. Omlouvám se, lidi, ale tohle je prostě jen nedorozumění.“

„Jaká byla dovolená?“

Podívala jsem se na Ashtona, aby odpověděl on. Já jsem nebyla ani zdaleka tak klidná a v pohodě, jako bylo on. Cítila jsem, jak mi díky tomu tlaku po čele stékal pot.

„Fantastická. Škoda, že jsme se museli vrátit,“ odpověděl a jemně mi položil ruku na záda.

„Myslíte, že se vy dva budete brát? Ashtone, chcete se oženit s Annou?“ vykřikl nějaký chlap.

Ashton se zasmál a zadíval se na reportéry. „Kdo se na to zeptal?“ Ruku zvedl chlap, který vypadal tak na pětatřicet. Aston se na něj škodolibě ušklíbl: „Dobře se na ni podívejte. Kdyby byla vaší holkou, nechtěli byste se s ní oženit?“ odpověděl s úsměvem. Když jsem zalapala po dechu a v náznaku pokárání jsem ho šťouchla do žeber, všichni reportéři se zasmáli. V tom okamžiku do toho vstoupil Dean. Postavil se před nás a pokynul nám, abychom se znovu vydali dál, čímž signalizoval, že čas na dotazy vypršel. Ashton mě znovu objal kolem pasu a společně jsme se vydali směrem k východu.

Kolem nás stále pobíhali reportéři, fotili jeden záběr za druhým a stále stříleli další a další otázky, nicméně letištní ochranka spolu s Peterem je drželi vzadu, zatímco Dean nás rychle vedl ven.

Jakmile jsme vklouzli na zadní sedadla čekajícího auta, obrovsky jsem si vydechla. „Sakra, to byla spousta lidí!“

Jakmile se vpředu usadili Dean a Peter a rozjeli jsme se, Dean se na svém sedadle otočil. „Chceš je vidět?“ zeptal se a vytáhl tři bulvární plátky.

S přikývnutím jsem si je vzala. Na všech titulních stránkách byla naše fotka. „Tajné manželství Annaton a šokující dítě“ a „Uprchlá dcera“ a „Šokující svatba“. Jeden titulek lepší než druhý.

„To je prostě hloupé!“ vyhrkla jsem a očima přejela přes první článku. Všechno to založili na skutečnosti, že jsme si hotel a letenky rezervovali na jméno Taylor. Zadívala jsem se na fotky, které se jim podařilo získat. Bylo jich jen pár: my dva ležíme na pláži, popíjíme koktejly, plaveme v moři a hrajeme si, Ashton mi na břicho roztírá krém na opalování, líbá mě na rameno. Na jedné z nich jsem dokonce ležela na písku, on měl ruce na mém zadečku, a něčemu jsme se společně smáli.

Vypadalo to, že všechny fotky byly pořízeny v jeden den, protože jsem na nich měla červené bikiny a vlasy jsem měla vyčesané nahoru. „To bylo včera?“ zeptala jsem se a podívala se na Ashtona.

Přikývl. „Jo, myslím, že ano,“ souhlasil. V obličeji se mu objevil úsměv. „Pěkná fotka,“ řekl a ukázal na fotku, na které měl ruku na mém zadku.

„Jo, přesně tohle nás dostalo do problémů, ty přitažlivý hochu,“ škádlila jsem ho.

Bezostyšně pokrčil rameny. „Kdybys neměla tak skvělý zadek, tak bych možná dokázal udržet ruce dál.“

Protočila jsem oči. „Jak se k těm fotkám vůbec dostali? Neviděla jsem žádné fotografy.“

Ashton zavrtěl hlavou. Zamračil se a vypadal kvůli tomu docela rozčileně. „Nebyli tam. Museli mít loďku nebo nějaký foťák s teleobjektivem. Do toho resortu mají reportéři a fotografové vstup zakázán.“

V tichosti jsem děkovala bohu, že se jim nepodařilo získat žádné fotky z naší vily, nebo ještě hůř, z neslušností, které jsme dělali v moři. Při pomyšlení na to, že by se z toho v novinách objevily fotky, jsem se začervenala. Otočila jsem na další stránku, abych si přečetla, co o nás napsali. Zcela zjevně nás jako pár zbožňovali. Spekulovali o tom, že jsem těhotná, a proto došlo k tak rychlému manželství. Jako důkaz mého „těhotenství“ uváděli fotku, na které mi Ashton po břiše roztíral krém na opalování, a poukazovali na to, jak „starostlivě ho hladil“.

Rozzlobeně jsem zaskřípala zuby. „Bože, vím, že jsem za posledních pár měsíců pár kilo přibrala, ale těhotná?“ zašeptala jsem.

Ashton vybuchl smíchy. „Nezačínej s tím! Nemáš na sobě žádný zbytečný tuk,“ řekl se zavrtěním hlavy. Noviny jsem složila. Už jsem je nechtěla dál číst.

Když jsme konečně dorazili domů, tak Ashton s obrovskými bodyguardy zamířil do kuchyně, aby si spolu promluvili a připravili další plány. Já se tak rozběhla do ložnice k velkému zrcadlu, které bylo pověšené na zdi. Zvedla jsem si tričko, postavila z boku a prohlížela se a snažila zjistit, proč o mně psali, že jsem byla těhotná. Od doby, kdy mě Ashton přiměl přestat běhat jako zběsilou, jsem pár kilo nabrala, ale nemyslela jsem si, že by to bylo viditelné.

S cvaknutím se otevřely dveře, ale nedokázala jsem si tak rychle stáhnout tričko dolů. Ashton hlasitě zasténal. „Anno, vážně! Nevypadáš těhotně. Jsi dokonalá a nádherná a dívky by za tělo, jako máš ty, zabíjely,“ pronesl a vypadal trochu rozčileně.

Poraženecky jsem si povzdechla. „No, tak kde se to sakra vzalo?“

Dřív, než jsem tušila, co se stalo, byl u mě a přitáhl si mě do náruče. Zvedl mě do ze země. S výkřikem jsem ho objala kolem krku. Donesl mě k mé posteli ve stylu svatební postele, posadil se na okraj a stáhl si mě na klín.

„Tohle dělají v novinách každý den. Pravděpodobně je to kvůli našemu věku – těhotenství bývá důvodem, proč se lidé berou jako mladí. Prostě se chytají stébla. Ta fotka pravděpodobně oheň jen přiživila. Kdybych ti roztíral krém na ramenou nebo na zádech, možná by to dokonce ani neotiskli. Věř mi, že jsi prostě dokonalá. Slibuji,“ přísahal a políbil mě na nos.

S povzdechem jsem objala kolem krku ještě pevněji a vdechovala jeho vůni. „Tohle všechno utichne, že? Tahle pozornost.“

Mnul mě po zádech a uklidňoval mě. „Jsem si jistý, že to za pár týdnů utichne,“ odpověděl svým měkkým a něžným hlasem. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž a zoufale jsem se snažila ignorovat to, jak na ten kontakt moje tělo reagovalo. „Jsi unavená?“ zeptal se, když se mi nepodařilo potlačit obrovské zívnutí.

Přikývla jsem a očima zalétla k hodinám. Všimla jsem si, že byla už skoro půlnoc.

„Pak pojďme do postele,“ navrhl a pomohl mi postavit se. „Hned se vrátím.“ Odešel z místnosti, aby přesně tak, jako to dělal každý večer, zkontroloval dveře. Já si popadla pyžamo a zamířila do koupelny, abych se převlékla a umyla si obličej.

Jakmile jsem byla převlečena, s rukou na klice jsem se zarazila. Ashton už byl pravděpodobně v posteli a čekal na mě. Dneska večer to bude těžké, protože jsme se museli vrátit ke zdání normálnosti. Ať už to bude jakkoli těžké, bylo potřeba udělat to. Musela jsem se aspoň pokusit a minimalizovat škody, které by mohl zanechat na mém srdci, pokud by odešel.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, otevřela jsem dveře a nuceně jsem se usmála. Měla jsem pravdu.

Seděl opřený v posteli, hrudník měl nahý. Ach bože, prosím, ať má šortky, protože jinak jsem hotová!

Zamířila jsem k posteli a on mě sledoval. „Ahoj,“ usmál se.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a vlezla jsem si vedle něj. Neudělal žádný pokus v tom, aby se ke mně přiblížil, takže jsem zajela blíž k němu. Okamžitě zvedl ruku, zajel s ní k mému krku a pevně mě objal. S povzdechem jsme se k němu přitulila. Zbožňovala jsem to, jak se k sobě naše těla hodila, jako by tak byla přímo stvořena. Ashton mě tiše políbil na temeno a tím do celého mého těla vyslal vlnu touhy, až mě to bolelo. Za poslední dva týdny jsme vydrželi bez milování stěží pár hodin. Zvyku toho fyzického kontaktu se bude těžké zbavit. Skousla jsem si ret a pevně zavřela oči. Modlila jsem se za to, abych rychle usnula, protože moje touha po něm byla až příliš silná, než aby jí šlo snadno potlačit.

Týden po našem návratu domů začala pozornost kolem nás opadávat. Tisku konečně došlo, že jsme se ani nevzali, ani jsme nečekali miminko, takže o nás začali trochu ztrácet zájem. Dobře, jen trochu, protože jsme stále byli omílání ve všech novinách i časopisech. Dívčí časopisy zaujaly hlavně Ashtonovy rysy. Zcela jasně pro ně měl své kouzlo, protože v jednom časopise byl zvolen tělem týdne. Když to viděl, skutečně vypadal, že na sebe byl docela pyšný.

Pár týdnů to bylo ve škole znovu trapné, ale i lidé tam si znovu zvykli na to, kým jsme byli.

I když dneska jsme si dělali obavy ohledně něčeho jiného. Bylo to něco jiného než to, co když jsme se objevili v časopisech. Dneska byl den, kdy měl jít Ashton spolu se svými přáteli na nácvik řidičských zkušeností. Jenže bych ho potřebovala uklidnit před nejnovějším záchvatem paniky z toho, že mě musel nechat v péči někoho jiného.

„Jsi si jistá, že nemůžeš jít se mnou?“ zeptal se a střelil po mě prosebným pohledem, při kterém jsem obvykle uvnitř tála.

Nuceně jsem se usmála. Probírali jsme to spolu celý týden a ta představa se mu stále nelíbila. „Nechci tam jít. Navíc si to beze mě lépe užiješ. Budeš schopný si to s kamarády užít a nemuset u toho pracovat. Teď tu mám Cohena a do volné ložnice se nastěhuje Dean,“ ujišťovala jsem ho.

Zasténal a položil si hlavu na mé rameno. „Tohle nesnáším,“ zamumlal.

Nad jeho přehnanou starostlivostí jsem se zachichotala. „Hele, klid. Nic se nestane. Běž se pobavit s přáteli a užij si svůj vánoční dárek, jo? Jestli potřebuješ, klidně mi zavolej,“ navrhla jsem mu, objala ho rukou kolem ramen a přejela po jeho vlasech.

Podíval se na mě a očima, v kterých měl vepsanou bolest, se setkal s mými. „Ale co ten právník? Jsi si jistá, že to nemůžeš přemístit tak, abych tam mohl být?“

Povzdechla jsem si. Volal mi prokurátor z Carterova případu s tím, že tenhle týden byl ve městě. Chtěl se mnou ohledně případu mluvit a probrat pár věcí, než budu oficiálně vyzvána, abych poskytla důkazy pro nové řízení ve věci proti Carterovi. Tohle byl ten jediný víkend, který měl volný, a věděl to i Ashton.

„Říkala jsem ti, že tohle je jediný čas, který má před soudem. Nemůžu to změnit.“ Zamračila jsem se. Skutečně jsem se chtěla vzdát a prostě jet s Ashtonem nebo mu dovolit, aby se mnou zůstal přesně tak, jak moc se mě o tom snažil přesvědčit. Nechtěla jsem se s tím právníkem znovu setkat sama. Na Asthonově čele se objevila hluboká vráska. Natáhla jsem se a prstem ji vyhladila. „Pozor na vrásky,“ zavtipkovala jsem. „Jen běž. Budu v pořádku.“

„Pak mi zavoláš a dáš vědět, co říkal, jo?“

Souhlasně jsem přikývla. „Slibuji.“

V tváři jsem pocítila, jak si ztěžka vydechla. Viděla jsem, jak se v jeho očích odehrával vnitřní zápas. „Tenhle víkend buď v bezpečí. Ať už půjdeš kamkoli, zůstaň s Deanem. Neudělej žádnou hloupost, jako třeba vyrazit si ven bez ochrany, jo?“

Neodpověděla jsem, ale vzala jsem jeho obličej do dlaní, natáhla se k němu a políbila ho. Jeho rty byly tak horké, až jsem měla pocit, jako by mě zapálil. Tenhle týden jsem se, kdykoli bylo možné, vyhýbala jeho polibkům, protože mi jen připomínaly to, jak skvělé by bylo být s ním. Polibek mě oplatil, a když ho prohloubil, z jeho hrdla se ozvalo zasténání. Rukama jsem zajela do jeho vlasů, přitáhla jsem si ho k sobě blíž, a když se naše jazyky setkaly, ukazovala jsem mu, jak moc mi chyběl.

Po pár minutách se odtáhl a opřel se svým čelem o mé. Na rtech jsem cítila jeho rozeklaný dech. Celé tělo mi hořelo potřebou. „Taky se mi bude strašně moc stýskat, Anno. Zůstaň, prosím, v bezpečí a udělej všechno, co ti tví strážci řeknou. Pokud budeš potřebovat, abych se vrátil, stačí zavolat, a přiletím prvním letadlem,“ slíbil.

„Přestaň si dělat starosti!“ zasmála jsem se a jemně se svým nosem otřela o jeho. „Snaž si to užít, jo?“

Unaveně přikývl. „Udělám to. Tuším, že bych měl radši jít. Snaž se nesnít, jo?“

„Nebudu snít,“ klidně jsem se usmála. „Jsou to jen dvě noci a pak se vrátíš.“ V hlavních dveřích zaskřípal zvuk klíčů. Ashton zasténal a já od něj dala ruce pryč, zpátky do klína. Když se objevil Dean, ani na okamžik mě nespustil z očí. „Deane, řekni Ashtonovi, že jsi naprosto schopný postarat se na mě, zatímco se bude o víkendu bavit,“ instruovala jsem ho.

Dean se usmál. „Jo, dokonale schopný. Právě dorazil ten nový člověk, takže jsme všichni připraveni. Měl bys jít, protože jinak ti letadlo uletí.“

Ashton se na mě konečně přestal dívat. S přikývnutím se postavil. „V tom případě se za pár dnů uvidíme. Ráno ti zavolám,“ slíbil, sklonil se ke mně, aby mě jemně políbil na čelo, jen aby uklidnil sám sebe a otočil se k Deanovi. „Můžeme si venku promluvit?“ zeptal se a kývl ke dveřím.

Když odcházel, dívala jsem za ním. Od dveří mi trošku poraženecky zamával. Srdce mě bolelo. O víkendu se mi bude strašně moc stýskat, ale byla jsem ráda, že se bude o víkendu bavit. Zasloužil si to.

Abych si ukrátila čas, vyndala jsem svůj náčrtník a začala kreslit pár scén z naší dovolené. Kreslila jsem z toho spoustu scén, pravděpodobně proto, že mi toho v hlavě spoustu přetrvávalo. Chyběla mi svoboda, kterou mi to místo poskytovalo, chyběla mi Ashtonova blízkost a naše společnost, a určitě mi chybělo jeho tělo. I když se jednalo o pouhý týden, tak mi přišlo, že od našeho návratu už uběhla celá věčnost.

Moje rutina bez něho byla tenhle víkend jiná. Dean se nastěhoval do volné ložnice, aby nahradil Ashtonovu přítomnost. Můj táta poslal dalšího obrovského strážného, Cohena, který nahradil Deana přes den. Dean vypadal ohledně toho, že by mě měl po celou dobu Ashtonovy cesty hlídat, trochu nervózně, nicméně byl tím jediným, komu jsem věřila, že to zvládne a byl na to dost blízký.

Poté, co jsem nám oběma připravila večeři, jsem se šla na dlouho naložit do vany. Den se mi táhl, ale abych byla upřímná, tak jsem tak jako tak nechtěla, aby večer příliš rychle skončil. Netěšila jsem se na noc bez Ashtona.

Když jsem konečně vylezla z vany, voda už úplně vystydla. Pomalu jsem si osušila tělo i vlasy. Snažila jsem s tím strávit co nejvíc času, abych se vyhnula spánku.

V půl jedenácté jsem se tomu už nemohla vyhnout. Popřála jsem Deanovi dobrou noc a zalezla do postele na Ashtonovu stranu. Z polštáře jsem stále cítila jeho vůni a díky tomu mě ovinula trochu spokojenosti. Očima jsem zajela vedle postele a zadívala se na fotku, na které jsem byla s Ashton. Během našeho výletu ji vyfotil jeden z našich zaměstnanců. Na fotce se na mě díval svou pohlednou usměvavou tváří a já si povzdechla. Doufala jsem, že si svůj výlet užíval. Teď by už měl být na místě a ubytován ve svém hotelovém pokoji. Zoufale jsem se snažila nemyslet na to, že by o tomhle víkendu mohl spát s jinými dívkami, dokonce i když jsem věděla, že bylo zbytečné doufat, že by k tomu nedošlo – koneckonců nebyl můj a byl hráč, takže samozřejmě, že by mohl být s nějakýma dalšíma. Zavřela jsem oči a představovala jsem si, že jsem ležela v houpací síti někde ve stínu palmy a doufala jsem, že by hezké vzpomínky ode mě mohly odvrátit zlé sny, které mě v noci pronásledovaly.

Sedím, co nejklidněji můžu. Snadno můžu vidět jeho hněv. „Proboha, Marku, zatraceně se kvůli tomu přestaň starat! Ujistil jsem ho, že se se ode  mě nemůže odtrhnout a utéct,“ vyplivl Carter.

Mark se usmívá a mě po páteři přeběhne mráz. On je vtělené zlo a ve své práci se vyžívá. Je Carterovou pravou rukou a užívá si mučení lidí a způsobování jim bolesti.

„Rozhodně. Co kdybych ti přinesl jeho hlavu?“ nabídne.

Carter se smíchem zavrtí hlavou. „Ne, to je příliš bordelu,“ zavtipkuje. Zvedne se mi žaludek, ale vzhledem k tomu, že jsem už den a půl nejedla, nemám co vyzvracet. Když Mark odejde z místnosti ven, Carter se na mě otočí a svým milujícím úsměvem se na mě usměje. „Omlouvám se za to, Princezno. Řeči o mých obchodech skončily. Kde jsme?“ zeptá se, vezme mě za ruku a přitáhne na kraj postele až tak daleko, že se musím postavit. Rukama sklouzne po mém těle dolů a popadne spodní okraj svého trička, které mám na sobě. Když mi ho přetáhne přes hlavu tak, že jsem nahá, neodporuji. Už dál neodporuji, se vším bojem jsem skončila. „Myslím, že právě tady,“ zavrká, usměje se a chtivě se dívá na mé tělo. Rukama přejíždí po mém těle, které je plné modřin. Když se jeho prsty dotknou modřin, které mám na břiše, zakňučím. „Na kolena, Princezno,“ zašeptá a s predátorským úsměvem si rozepne kalhoty.

Ovládla mě hrůza a já se s výkřikem posadila. Můj mozek si se mnou tak zahrával, že jsem jen pomalu registrovala, že jsem ve svém vlastním pokoji, že to byl jen sen a že to všechno už skončilo. Sklonila jsem hlavu mezi kolena a snažila se uklidnit. Mrkáním jsem se snažila zahnat vzpomínky na to, co se odehrávalo v mé hlavě. Zajela jsem si rukama do vlasů a kousala si rty. Zoufale jsem se snažila myslet na něco jiného.

Na dveře ložnice se ozvalo hlasité zaklepání a můj dech se zajíkl. „Annabelle, jsi v pořádku?“ zavolal Dean.

Zajíkavě jsem se nadýchla. Věděla jsem, že kdybych se neuklidnila, dělal by si obavy. „Jo, jsem v pořádku. Omlouvám se,“ zavolala jsem skoro bez dechu. Rychlý pohled na hodiny mi ukázal, že byly dvě ráno.

„Můžu pro tebe něco udělat?“

Zavřela jsem oči a otřela si zpocené čelo. Kromě lásky mého života nikdo nic udělat nemohl, a ten muž byl na míle daleko. „Ne, díky. Omlouvám se za to, že jsem tě probudila. Dobrou noc, Deane,“ zavolala jsem a ukončila tím hovor.

Znovu jsem se opřela do polštáře a slepě jsem začala tápat kolem sebe, až jsem našla malý vypínač, kterým jsem rozsvítila lampičku. Pohledem jsem znovu vyhledala Ashtonovu fotku. Zadívala jsem se na ni a tlukot srdce se mi konečně zpomalil, až konečně běžel normálním tempem. Mou pozornost teď zaujalo slabé modré světlo, které vycházelo z displeje mého mobilního telefonu. Natáhla jsem se po něm a pocítila jsem jiskřičku naděje. Když jsem zmáčkla tlačítko, abych ho odemkla, uviděla jsem vzkaz od Ashtona, který mi poslal v průběhu večera, pravděpodobně v době, kdy jsem byla v koupelně. S úsměvem jsem zprávu otevřela.

„Ahoj, Holčičko. Stále jsem v letadle. Pravděpodobně půjdeš brzo do postele, takže jsem ti chtěl jen popřát dobrou noc a říct ti, jak se mi stýská. Zítra mi zavolej a dobře se vyspi.“

Šťastně jsem se usmála a odložila telefon stranou. Stačila krátká zpráva od Ashtona a bylo to dost na to, abych se znovu usmála, dokonce i navzdory noční můře, kterou jsem právě prožila. Znovu jsem zavřela oči, nechala zapnutou lampičku a zatímco jsem se poddávala spánku, tak jsem doufala, že si svůj víkend s přáteli užívá.

„Princezno, mám tu něco pro tebe,“ řekne Carter s nadšeným úsměvem.

S nuceným úsměvem se na něj podívám. „Co to je, zlato?“ zeptám se sladce a snažím se ho udržet v dobré náladě.

Otočí se a otevře dveře. Dovnitř ihned vejde Mark a k mým nohám někoho hodí. Tělo toho člověka, když se snaží dostat z hromady, na kterou ho na podlahu hodil, je nepřirozeně zkroucené. Všude je krev. Kape z jeho šatů a má jí pokrytou i kůži. Znovu mě zachvátí vlna nevolnosti. Díky soucitu s mužem pocítím slabost v kolenou. Mám pocit, jako by se mi lámalo srdce, protože ten muž cítí pravděpodobně ohromnou bolest. Ten muž je něčí sny, možná něčí manžel nebo otec, ale teď tu leží přede mnou, zcela bezmocný. Protože je tady, v Carterově domě, tak už vím, že ho zabijí. Carter nepouští lidi zpátky dřív, než je s nimi konec. Ale proč by říkal o to, že se tu jedná o překvapení pro mě?

„Nepoznáváš ho, Princezno?“ zeptá se Carter.

Znovu se zadívám dolů a mžourám. Snažím se pod vrstvou krve rozeznat rysy obličeje. Ten chlap mumlá cosi nesouvislého. Mě to zní spíš jako dlouhé vzdechy agónie. Na Carterovu otázku odpovím zavrtěním hlavy, ale nedokážu odtrhnout oči od zlomeného chlápka, který leží na podlaze.

Carter se se smíchem skloní, popadne muže za vlasy a natočí ke mně jeho tvář ještě víc. Když muž otevře oči, vzduch naplní výkřik plný bolesti.

Jeho zelené oči se podívají přímo na mě. Můj svět se tříští na střepy a já doslova cítím, jak se mi láme srdce. „Anno, utíkej. Běž. Teď!“ nařídí Ashton, i když je tón jeho hlasy plný bolesti.

Carter se škodolibě zasměje, vytáhne zbraň a zamíří ji přímo do Ashtonova obličeje. „Ona nikam nepůjde. Je moje. Zůstane tu se mnou. A ty musíš za to, že ses dotknul mé ženy, zaplatit,“ zavrčí a stiskne spoušť. S hrůzou sleduji, jak se Ashtonova pohledná tvář, kterou tak dobře znám, propadá a mizí. S dutým úderem dopadne zpátky na podlahu. Spadnu na kolena, křičím jeho jméno a v klíně držím jeho zlomené tělo. Nemůžu však nic dělat, jen sledovat, jak láska mého života tady na podlaze krvácí přímo přede mnou. V pozadí je slyšet, jak se Carter a Mark smějí a smějí a smějí.

Křičela jsem a ječela, naprosto bezmocná a po tváři mi padaly slzy z toho, jak se mi při hrůze, kterou jsem právě viděla, lámalo srdce. Z toho, co jsem viděla, jsem byla úplně vyčerpaná. Nemohla jsem dýchat. Dusila jsem se. Zvedla jsem se a svěsila hlavu mezi kolena.

„Annabelle, můžu vejít?“ zeptal se Dean z druhé strany dveří.

Celé tělo se mi třáslo. Zalapala jsem po dechu. Nevolnost. Potřebovala jsem zvracet. Sklouzla jsem nohama na zem, abych se postavila, ale nohy se mi tak třásly, že jsem skoro spadla. Obočí jsem měla pokryté vlhkým potem, vlasy jsem měla celé zpocené.

Tohle byla ta nejhorší věc, o které se mi kdy mohlo zdát. Když se mi zdálo o věcech, které se už staly, tak jsem aspoň věděla, že to skončilo, že jsem se probudila v bezpečí, ale tenhle sen… co bych udělala, kdyby se to stalo? Věděla jsem, že kdyby se Ashtonovi něco stalo, tak by mě to uvnitř zničilo, a tentokrát by se to nedalo napravit.

„Annabell?“ křičel Dean z chodby a hlasitě bušil na dveře.

Nemohla jsem mu odpovědět, bušení srdce jsem cítila až v uších. Stále jsem se nemohla nadechnout. Nemohla jsem se uklidnit. V zorném poli se mi začaly objevovat černé skvrny. Slepě jsem vrávorala směrem ke koupelně. Začala se mi točit hlava, cítila jsem, jak mě ovládly všechny ty pocity a najednou jsem začala upadat do temnoty.