Legacy - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Když strýc dojel ke kované železné bráně, napětí v Johnových zádech o něco povolilo. Dlouhá, klikatá cesta vedla až k třípodlažnímu zámku se dvěma křídly, bazénem a vzadu k domu pro hosty. Panství se rozkládalo na šesti akrech pozemku v Tuxedo Parku.

Rodinný dům Marcellů byl obrovský.

„Přístupový kód, prosím,“ přikázal robotický hlas, který se ozval z reproduktoru, do kterého Gio promluvil.

„Sedm dva šest devět pět pět,“ odpověděl strýc.

„Sdělte, prosím, zřetelně své jméno pro kontrolu hlasu.“

„Giovanni David Marcello.“

Z reproduktoru se na zlomek vteřiny ozvalo zabzučení a brána se začala automaticky otvírat. Jakmile byl otvor dost široký, Gio vjel dovnitř. Johna nikdy nepřestávalo ohromovat, jak byla jejich rodina pečlivá a ochranitelská v tom, aby udržela své soukromé životy ukryté před zrakem veřejnosti. Samozřejmě, že to chápal, ale stále to bylo udivující.

„Rozeznávání hlasu?“ zeptal se John. „Kdy to tam Antony zabudoval?“

„Před rokem.“

„Proč?“

Gio byl na svém místě klidný. „Prostě jen proto, předpokládám.“

„Záměrně se snažíš být záludný, či co?“

Gio auto rychle zaparkoval na příjezdové cestě napůl vzdálenosti mezi branou a domem.

„Nechal to nainstalovat, protože už není žádným mladíkem, Johne. Je mu osmdesát sedm a nerad si připomíná, že ve svém věku už není schopný určitých věcí. Není už tak rychlý na nohy a hůř vidí. Navíc chce, aby se jeho žena cítila v bezpečí.“

„Co se stalo s ochrankou, kterou měl?“

„Uvidíš,“ zamumlal Gio a znovu uvedl auto do pohybu. „Prostě mu nic neříkej o jeho věku nebo změnách. To mu vadí a Cecelia je pak nasraná.“

„Chápu.“

„Dobře.“

Odpověď na otázku ohledně ochranky dostal John v okamžiku, kdy se před autem objevil plný výhled na dům Marcellů. Muž, oblečený celý v černém, stál vedle černého sedanu. Za pasem měl zbraň, v jedné ruce cigáro. John věděl, že ten muž musel představovat ochranku, protože nikdo jiný nesměl před hlavním vchodem domu Marcellů kouřit. Na tyhle věci měli vymezený speciální prostor.

„Drží si ho blíž,“ poznamenal John.

„Jo.“

„Je pro to nějaký zvláštní důvod?“

Gio pokrčil rameny. „Nikdy nemůžeš být příliš v bezpečí.“

Proč tomu John nevěřil?

„Hele,“ řekl Gio tiše.

John se na svého strýce podíval. „Hmm?“

„Jsi v pohodě?“

„Jo.“

Stále cítil napětí, které šlo ruku v ruce s jeho úzkostí. Tři roky pod zámkem představovaly dlouhou dobu, co byl pryč. Kolik věcí se od doby, kdy šel do vězení, změnilo? Jak moc narostla vzdálenost, která stále stála mezi ním a jeho rodinou?

Gio zhasl motor auta a položil ruku na kliku dvířek. „Johne, jen pro záznam...“

„Co?“

„Myslel jsem si, že sis před třemi lety vybral správně.“

John svraštil obočí. „Nevím, co máš na mysli.“

„Když tvůj otec podplatil soudce, aby ti dal na výběr mezi léčebnou nebo vězením. Myslel jsem, že ses rozhodl správně.“

To nebylo to, co John čekal, že uslyší.

„Proč?“

„Protože navzdory tomu, jak iracionálně vypadalo všechno to, co jsi dělal, ani na okamžik nevěřím tomu, že by tě nějaká léčebna v zemi dala do pořádku tak, jako to udělalo vězení. Třicet dní v léčebně, s několika terapeuty, novými léky – to nebylo to, co jsi potřeboval. To, co jsi potřeboval, Johne, byl čas. Dostal jsi lékaře, léky, ale také jsi potřeboval pauzu. Udělal jsi správné rozhodnutí.“

John pomalu vydechl. „Kdo další to tak cítí?“

Gio se zasmál. „Vím, na co se ptáš, aniž by ses na to zeptal přímo.“

„Takže?“

„Tvá matka už pravděpodobně stojí přímo u vchodových dveří a je připravena rozrazit je a přijít přímo sem.“

John přikývl. Věděl, že jeho strýc neměl v úmyslu odpovědět na jeho otázku. „Radši dostanu svůj zadek do domu dřív, než vyjde ven.“

„Jo, pravděpodobně. Vsadím se, že tam čeká i tvůj otec.“

„Od doby, co jsem se tam dostal, jsme spolu moc nemluvili.“

„Johne, to jediné, co jsi musel udělat, bylo zvednout telefon.“

John se znovu podíval na zámek. „Já vím.“

„Lucian si myslí, že sis vybral správně. Jen pro případ, že bys byl zvědavý.“

„Nebyl jsem.“

„Johnathane, lhaní je příšerný zvyk.“

To byl.

Ale John v tom byl také tak zatraceně dobrý.