Elude - 2. kapitola

Překlad: Mili

Andi

Budík mi zazvonil v sedm ráno.

Ne, že bych to potřebovala. Celý svůj život se probouzím brzy ráno. Říkejte mi paranoik, ale jsem přesvědčená, že spánek je jediná doba, ve které by mi dokázal někdo ublížit. Když spím, jsem zranitelná, a to i když mám pod postelí zastrčenou zbraň, druhou pistoli v nočním stolku a pod polštářem dvě ninjovské hvězdy, jen pro případ.

Zasténala jsem a položila ruce na zpocenou pokožku. Mysleli byste si, že po všech těch letech s chronickou leukemií jsem zvyklá na příznaky, ale kdo s normálním myšlením by si kdy zvykl na to, že se probouzí v kaluži vlastního potu?

Procedila jsem vzduch skrz zuby a vztyčila se na chvějících se nohách. Potřebuju sprchu - jenže ložnice; kterou jsem si včera večer zvolila poté, co mi Sergio nabídl, že mě zabije; nemá koupelnu, což znamená, že budu muset nějakou najít.

Pitomá, pitomá, Andi.

Poslouchala jsem Franka, šéfa rodiny Alfero, když mě tady včera večer vysadil. Jeho slova zněla, „Bude v pořádku, jen mu dej čas.“

Cítila jsem se jako dítě, které přišlo první den do školy. Dům je strhující, navíc i nahání hrůzu, jenže ve strachu jsem žila celý svůj život, takže jsem nad podobnými věcmi nepřemýšlela. Ani, když byla zhasnutá všechna světla, ani tehdy, kdy bych přísahala, že jsem chodbou zahlédla plout ducha, dokonce ani tehdy, když můj budoucí manžel prohlašoval, že zabít mě by byla laskavost.

Byla jsem napůl v pokušení mu na to říct, „Ne, když nejdřív zabiju já tebe.“

To by se ale stalo jen ze vzteku.

Konec konců, opravdu by mi udělal laskavost, jen s nechutí jsem s tím souhlasila. Upřímně? Bylo mi ho líto. Možná jsem kráčela vstříc k smrti, ale ten chlapec byl v mnohem horší formě než já. Vážil si vůbec života? Vysoce o tom pochybuju. Zvládla jsem si obléct to nejmenší tričko, které mám, a utáhla si krátké pyžamové kraťasy. Ztrácím na váze čím dál víc.

Odmítla jsem se podívat do zrcadla, protože to by jenom potvrdilo moje podezření... příznaky se zhoršovaly... Potřebuju transplantaci kostní dřeně, nebo umřu.

A ani všechny peníze světa by mě ze seznamu těchto možností nevyškrtly.

I když zvážíme všechny moje konexe, mého biologického otce, mou reputaci. Setřásla jsem negativní myšlenky z hlavy a otevřela dveře ložnice. Na chodbě bylo ticho.

Což je k politováníhodné, vzhledem k tomu, že se můj nový spolubydlící rozhodl vypít všechen alkohol v domě.

S úšklebkem jsem se vrátila zpátky do pokoje, z rohu popadla baseballovou pálku - další zbraň, kterou tady pro případ potřeby mám - a seběhla dolů do kuchyně.

Kde jsem našla pořádně velký hrnec.

Poté jsem se vydala do dlouhé chodby v patře.

A mlátila jak šílená.

Bang. Bang, Bang. „Sergio?“ Bang. Bang. Bang.

Zaúpění, které znělo spíš tak, že nějaké zvíře buď umírá nebo se chystá rodit, zaznělo z úplně nejvzdálenější ložnice na konci chodby.

Bouchla jsem do hrnce ještě silněji.

„Kruci už!“ Úpění se změnilo v řev a - no jistě - dveře se rozlétly a Sergio, který vypadal přinejmenším strašně, stočil pohled svých vražedných čokoládových očí mým směrem.

Řekla jsem čokoládové?

Měla jsem na mysli posedlé.

V žádném případě ho nebudu považovat za atraktivního. Bylo by fakt divné, kdybych si o někom, kdo mě chce zabít, myslela, že je sexy.

Není pro to nějaké označení? Stockholmský syndrom nebo tak něco?

„Co.“ Hlas měl hluboký a chraplavý. Oh, kruci, je sexy. „To. Do prdele.“ Promnul si dlaněmi tváře a prsty nechal položené na spáncích. „Znamená.“

Zvedla jsem pálku. „Nejsi sportovní fanda?“

Poklepala jsem prsty o nerezový hrnec a zakřenila.

„Máš poslední přání.“

„Myslím, že to jsme vyřešili včera večer.“

Stáhl rty do naštvané přísné čárky, vzal rukama za hrnec a zatáhl.

Nenechala jsem ho.

Zatáhl silněji.

Usmála jsem se.

„Pusť to.“

Zazubila jsem se. „Ty první.“

Ďábelsky se pousmál a potom mě bouchl přes předloktí. Hrnec hlasitě kovově zazvonil, když dopadl na podlahu obloženou ve španělském stylu.

Sergio naklonil hlavu a když se předklonil, přejel mi ústy po uchu. „Mohl bych tě zlomit na dvě půlky jenom pouhým kýchnutím, Rusko. Nech toho.“

Otevřela jsem pusu, ale připlácl mi přes ni svou dlaň a zakroutil hlavou. „Řekl jsem, ať toho necháš.“ Sundal ruku. „Nemluv, nekřič, nehulákej, nedělej povyk. Ticho. Mám z prdele bolehlav, ještě jsem neměl kafe a cítím se, jako by mi včera přejel po ksichtu vlak. To nejmenší, co můžeš udělat, je jít mi k čertu z cesty, než dostojím svému slibu.“

„Slibu?“

„Že tě složím.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Nejsem žádné zvíře.“

Obočí mu vystřelilo nahoru. „Ačkoliv tu bušíš baseballovou pálku do hrnce v zatracených sedm hodin ráno. Uvěřím, až uvidím. A teď ustup, než tě fyzicky odstraním.“

„Ráda bych viděla, jak to zkusíš.“ Strčila jsem ho prstem do hrudníku.

„Fajn.“ Usmál se. Nejsem si jistá, jestli se mi tento úsměv líbí; vychýlil mě totiž z rovnováhy, způsobil mi šimrání v břiše, a zároveň mi sděloval, že je dost nebezpečný.

V následující sekundě jsem se ocitla v jeho náručí a nesl mě po schodišti dolů směrem ke kuchyni.

Zachránil mě zvonek ode dveří, jenže místo toho, aby mě položil, prostě si mě přehodil přes rameno  a otevřel dveře.

Na druhé straně stál jeho bratr Ax. Z jeho pobaveného úsměvu jsem měla sto chutí vrátit se pro svou pálku. „Chystáš se přenést ženušku přes práh už teď, brácho, hm?“

„Polib si.“

Zamávala jsem na Axe. „Je po ránu vždycky takhle příjemný?“

Tex, kápo, se najednou objevil za Axem a smál se. „Nikdy jsem nebyl jeden ze Sergiových známostí na jednu noc, takže nemůžu říct, jestli jo nebo ne, ale kdybych se měl vsadit, řekl bych, že brázda neuspokojených žen je za ním početná.“

Sergio zavrčel.

Zahihňala jsem se, když na mě Tex zamrkal. Měla jsem ho ráda už od první chvíle, kdy jsem ho potkala.

Zatraceně, mám je ráda všechny. Těch pět rodin jsou v mafiánském světě něco jako králové, i když jejich vládu převzali mladší a hezčí synové, kteří v podstatě rozvířili celý organizovaný zločin.

Můj vlastní biologický otec za ně dokonce odříkává modlitby - což prakticky znamená, že by se rád stal tím, který dostane kredit za to, že je všechny pozabíjí.

Svět mafie je šílený.

Smutné je, že je to jediná věc, která mi dává smysl. Ale možná jsem jenom v nerovnováze.

„Sundej ji dolů, Sergio...“ Ax prošel kolem nás. „... než ji ublížíš.“

„Slyšel jsi ho.“ Plácla jsem Sergia po zadku. „Sundej mě dolů. Nechceš mi přece ublížit.“

Sergio mě pomalu a mechanicky stahoval dolů a nechal mě sjíždět po svém těle. Cítila jsem každý jeho ztvrdlý sval a všimla si sálající potřeby v jeho očích - zakroutit mi krkem.

„Díky...“ Olízla jsem si rty, stoupla si na špičky, vzala do dlaní jeho obličej a v ten samý moment jsem ho políbila na tvář. „Budeš tak poslušný manžel.“

Zbledl.

Tex vyprskl smíchy.

Podrženo a sečteno, bylo to typické gangsterské ráno... krapet násilí, trocha sexuálního napětí, něco smíchu a hodně hlasité probuzení.

„Andi...“ Tex si odkašlal. „... než se tady objeví úplně všichni, rád bych - “

„Všichni?“ Zopakoval Sergio s hrůzou v hlase. „Co myslíš tím - všichni?“

„Je to svatba,“ odpověděl Ax místo Texe a plácl Sergia po zádech. „No tak. Udělám kafe.“

Následovala jsem je do kuchyně. Tex po mně hodil zvědavý pohled, zatímco Sergio se naopak veškerému očnímu kontaktu vyhýbal a spíš se ujišťoval, aby nám bylo víc než jasné, že svým pohledem sexuálně obtěžuje kuchyňskou linku. No, každému to, co je libo.

„Všichni,“ ozval se znovu Sergio. Ax si hlasitě povzdechl a podal mi hrnek s horkou kávou.

„Děvčata.“ Tex sáhl pro hrnek a Ax mu do něho nalil černou tekutinu. „Teda, ženy.“

„A proč jako přijdou?“ Sergio ťukal prsty o kuchyňský pult a ten zvuk mi šel na nervy.

Většinu chlapů dokážu odhadnout - Sergio, na druhou stranu, je příliš chladný, příliš vypočítavý. Málokdy ukazuje své emoce, a když už ano, uvědomíte si v té chvíli, že jste je vlastně vůbec vidět nechtěli. Je děsivý, příliš se ovládá, příliš všechno, a ve vteřině, kdy vám dovolí do toho nahlédnout, toužíte přibít tu Pandořinu skříňu na dno oceánu a postavit vedle ní gigantickou velrybu, aby ji tam hlídala.

Tex mě pozorně sledoval. Ah, ten pohled znám. S povzdechem jsem pozvedla kávu ke rtům a foukla. „Jenom to řekni, šéfe.“

Zaklel. „Jsem v tom levej.“

„Myslím, že jsi levej v hodně věcech.“ Zamrkala jsem.

„Rusové.“ Jeho jízlivý úsměv byl škádlivý a přátelský. „Serg, ona umírá.“

„Bingo!“ Odkašlala jsem a zvedla ruku pro plácnutí dlaní.

Tex mě lehce plácl svou obrovskou rukou. „Hej, jestli o tom nedokážeš vtipkovat...“

„Nech toho.“ Ze Sergiova hlasu šel mráz. „Nikdy nevtipkuj o smrti.“

„Říká chlap, co mi dneska ráno nabídl, že mě složí.“ Mrkla jsem na něho.

Tex hrozivě zavětřil. „Cože? CO JSI UDĚLAL?“

„Takže, zpátky ke svatbě...“ Ozval se Ax se strategicky klidným hlasem. „Andi je tu ta, kdo se provdá jenom jednou. Mělo by to být speciální, takže holky...“

Texova hruď do sebe pojímala víc a víc vzduchu, zatímco se nepřestával dívat na Sergia.

„Do háje, ulehči to té nemocné.“

Položila jsem kafe na stolek a zvedla ruce mezi ty dva. „Klídek, oba dva jste krasavci, takže si urovnejte koule, poškrábejte se na zadku a krkněte si, ať se můžeme vrátit k šatům a šampaňskému.“

„Ty nepiješ,“ odsekl Sergio.

„Kdo umřel a udělal z tebe mého taťku? Protože já se odmítám provdat se za otce. Bylo by to divný.“

„Ona nemůže pít!“ Sergio očividně neposlouchal ani mě, ani nikoho jiného v místnosti. „Je nemocná! Mohlo by se to - “

„Co?“ Přerušila jsem ho. „Zhoršit? No, věř mi. Co se mě týče, horší už to být nemůže.“

Ax zapískal z rohu pokoje. „Mimo téma.“

„Axi...“ Zvedla jsem ruku. „... prosím tě, nepřerušuj. Jestli budeme mít štěstí, začnou se prát, servou ze sebe trička, přidají k tomu bláto, ve kterém se budou válet a - “

Tex se šklebil a Sergio potichu nadával.

„Oh, pardon. Fantazírovala jsem nahlas?“ Zachichtala jsem se do hrnku s kávou. „Ne, ale vážně, jenom mluv dál o mé blížící se smrti, když stojím naproti tobě, Sergio. Je to perfektní předsvatební rozhovor.“

„Holka na to kápla.“ Podpořil mě Ax.

„Fajn.“ Sergio bouchl rukou o žulový pult. „Dělej si, co chceš. Jenom jsem si nebyl vědom toho, že ‚Nadace Přej si něco‘ dneska ráno vylítla z okna.“

Texovi prasklo v čelisti. Zaslechla jsem to. Jako by do kuchyně vlítl kulový blesk a vrazil do zdi. „Jsi kretén.“

„Souhlasím,“ dodal Ax.

Padly na mě pohledy všech, kromě Sergiova; ten se pořád nechával unášet milostnou aférou s kuchyňskou linkou.

„Oh, já musím stát na straně svého manžela.“ Pokrčila jsem rameny. „Stojí to v Bibli.“

„Rusové mají Bible?“ Zeptal se Ax pochybovačně.

„Hmm...“ Poklepala jsem si prsty o bradu. „No já nevím. A umí vlastně Siciliáni číst?“

Ax zamrkal a potom jednou tlesknul. „Andi jedna, Axton nula.“

„Tak se s ní ožeň ty!“ Zakřičel Sergio a znovu praštil rukou do žuly. „Proč mě prostě nezabijete? Nebylo by to pro všechny snazší?“

„Ignoruj ho.“ Mávla jsem rukou ve vzduchu. „Minulou noc navrhnul zabít mě. A hele. Pořád stojím. Je celý pomatený. Dejte mu prostě flašku s dudlíkem naplněnou whiskey a posaďte Bejby do kouta, kde může špulit pusu.“

„Bejby nebude sedět v koutě.“ Ax se na mě pobaveně podíval.

„Hele... ty a já jsme oficiálně kámoši.“

„On žádný kamarády nepotřebuje.“ Sergio úplně zfialověl, když zatnul zuby a přišel ke mně. „Můžeme si promluvit? O samotě?“

„Jsi ozbrojený?“ Okukovala jsem jeho tělo. „Protože, když jsem se učila ve škole o bezpečnosti, výslovně mě varovali, abych nezůstávala o samotě s kriminálníkem.“

„Dostala tě.“ Zasmál se Tex. „Co takhle vytáhnout odznak, Sergio.“

„Citlivé téma.“ Odkašlal si Ax.

Sergio se zadíval do stropu a zavrčel. „Andi... hned.“

„Tak zatím, kluci.“ Zamávala jsem na ně. „Pusťte holky pak dovnitř, až dorazí. Potom můžeme bouchnout šáňo a začít polštářovou válku. Vždycky jsem chtěla rozlučku se svobodou!“

Sergio mě zatáhl za paži a vystrčil mě do hladného zimního vzduchu. Byl konec ledna, což nebyla úplně moje oblíbená část roku v Chicagu. Na druhou stranu, Rusové mají v žilách led, takže mi to bylo jedno.

„Andi...“ Sergiův pohled je tvrdý a tmavý. „Nenuť mě to udělat.“

„Cože? Stát venku v zimě?“

„Vzít si tě.“

„Není to navždy, Sergio.“

„To je ten problém.“

„Promiň, cože? Chceš snad se mnou být navždy?“

„Ne... Já...“ Projel si rukama tmavé vlnité vlasy. „Zatraceně, já si jenom... chci si vzít jednou někoho... koho budu milovat. Nechci, aby to bylo domluvené. Je to jenom další věc, kterou  mi mafie vzala. Nevidíš to?“

„Pomoz mi to vidět,“ odpověděla jsem zlehka. „Pomoz mi to pochopit.“

Oči má prázdné, pohled chladný. „Ne... Nemůžu... Prostě - “

„HOLKY jsou tu!“ Uslyšela jsem ženské zavolání. Pak se přidal mužský hlas a začala hrát hudba.

„Později.“ Sergio se odtáhl a jeho kroky už zněly na zpáteční cestě zpět. „Promluvíme si později, ale ten rozhovor proběhne. Než si řekneme své sliby, promluvíme si, Andi.“

„Kam to jdeš?“

Zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi. „Jednu minutu, Andi. Potřebuju jedinou zatracenou minutu pro sebe. Běž dovnitř.“