Dante - EPILOG

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Holky, jsme u konce báječného příběhu, který doufám, že se vám všem líbil stejně tak, jako nám. Díky všem, které jste nás podpořily v překladu a díky i Jitce, která to po mě dala všechno dohromady. Vychutnejte si rodinnou idylku bratrů a jejich manželek jako rodičů puberťáků a pobavte se tak, jako jsme se nad tím bavily i my…                            Sinnel + Jitka

P.S.: S Marcellovými ještě nekončíme, za krátko nás čeká knížka Legacy, která naznačuje osudy vybraných potomků...

„Michele, ty jsi takový idiot!“

„Dávej si pozor na pusu,“ řekla Catrina, zatímco jejich auto zastavovalo.

„Catherine, nech moje sračky na pokoji. Nebudu ti to znovu opakovat!“

„Michele, zasraně se zklidni,“ zakřičel Dante na svého téměř sedmnáctiletého syna. „Cazzo, pracuješ na zničení posledního zbytku trpělivosti, kterou mám, synu.“

Ještě nestihl domluvit poslední slovo, Danteho varování přehlušilo zabouchnutí dveří SUV. Dante se s drsným povzdechem zadíval na zadní sedadlo, které opustil jeho dospívající syn se vším postojem, které v sobě ten kluk zvládl nahromadit.

„Bello, dej mu pauzu,“ řekla Catrina a rozepínala si svůj bezpečnostní pás. „Myslím, že si s tím vším prožil těžkou dobu.“

„Můžu odejít?“ zeptala se Cathrine. Na svůj věk se naučila používat až příliš sladký sarkasmus. „Nebo má někdo pocit, že musí křičet i na mě?“

Když Dante sledoval svou třináctiletou dceru, jeho frustrace vyskočila ještě o stupínek výš. Teenageři byli ten nejhorší lidský vynález, který kdy lidi stvořili. Nebo i Bůh. Cokoli. Tyhle malé příšerky nic neuspokojovalo. Jejich každodenní samozřejmostí byla hrubost a drzost. Trvalý vzdor představoval neustálou bitvu, kterou přesto stále ještě vyhrával Dante.

Pro Boha, byl mafiánský boss, který řídil stovky mužů, ale přesto nedokázal uřídit a zklidnit svoje děti.

Bůh ví, že Dante svého syna i dceru miloval. Ah, přímo je zbožňoval. Catherine a Michel byli jeho pýchou. Všechno dobré, co měl ve své duši, vložil do těch dětí. Nikdy nic nemuseli chtít, což bylo možná součástí problému, jejich rodiče na nich lpěli každý den svého života.

Byli to praví principe a principessa.

Ale to neznamenalo, že je musel mít rád celý zasraný čas.

„Catherine Cecelio...“ varoval ji Dante a podíval se na ni pohledem, který měl vyjadřovat nelibost z její hlasité a jasné neúcty. Aspoň v to doufal.

„Ano, Tati?“

Cathrine to pronesla hlasem sladším než cukr a andělsky se usmála. Vypadala úchvatně. Přesně jako její matka, ale zdědila jeho zelené oči a tmavé vlasy. Dante svou dceru znal dost dobře na to, než aby zapadl do dceřiny zdánlivě nevinné pasti. Byla skrz naskrz stejná jako její matka. Catrina by tu dívku nemohla zapřít, ani kdyby chtěla. Catherine ze svých úst vyplivla cokoli, co jí napadlo. Dante už teď strašně litoval toho sráče, který se kdy zamiluje do jeho dcery.

Bůh chraň duši toho ubohého muže, protože Dante si byl jistý jako peklo, že ona nebude. Pokud by to byl dobrý muž, Dante měl v plánu, že mu ochotně podá nápomocnou ruku.

„Tati?“ zeptala se znovu Catherine.

„Catherine, vypadni z toho zatraceného auta,“ odsekla Cat a třela si čelo.

Catherine udělala to, co jí bylo řečeno. Nezáleželo na tom, jak moc ta dívka svého otce rozčílila, protože z něj nikdy neměla strach. S její matkou to však bylo o něčem úplně jiném. Catherine a Catrina si pro své vlastní dobro byly až příliš podobné.

Jakmile se za ní zabouchly dveře, Catrina si na sedadle spolujezdce vydechla. „Kvůli nim zešedivím.“

Dante si s úšklebkem z boku prohlédl svou ženu. „Vlasy máš stejně rudé, jako vždycky.“

„Jen díky mé každoměsíční návštěvě kadeřnického salonu. Proč jsme se dohodli, že si po Michelovi pořídíme další dítě?“

„Miluješ ji.“

Stejně tak, jako ji miloval on.

„Možná ano, ale spoustu času ji nemám ráda.“

„Kdybyste si vy dvě nebyly tak zatraceně podobné, nemusely byste spolu tak často bojovat .“

„O tom pochybuji. Kdy tyhle nesmysly skončí?“ zeptala se jeho žena tiše. Ve svých nádherných rysech měla vepsanou bolest.

„Podle mé matky nikdy.“

Catrina s předstíranou hrůzou vydechla. „Ne.“

„Kotě, omlouvám se. Ale zeptala ses.“

„Můžeme je do doby, než jim bude osmnáct zamknout v jejich pokojích, a pak je vykopnout ven do divoké přírody, jako to dělají se svými mláďaty ostatní zvířata?“

Dante se zasmál. „Sociálka říká, že ne.“

Navzdory manželčiným stížnostem na jejich dceru Dante věděl, že Catrina Catherine zbožňovala každým coulem svého bytí. Od okamžiku, kdy se jejich dcera poprvé nadechla, jí byla Catrina uchvácena. Catrina od okamžiku, kdy se dívka naučila mluvit a chodit, učila Catherine stejné nezávislosti, divokosti a sebedůvěře, kterou měla ona sama. Teprve v posledních několika letech mezi těma dvěma začala narůstat zeď, která se průběžně čím dál víc zvyšovala.

I když o tom Catrina nerada mluvila, Dante rozuměl naprosto přesně, proč k tomu došlo. Jeho žena se už hodně dlouho nepohybovala v byznyse – tedy ne naprosto přímo. Jistě, stále stála v rámci zločinecké rodiny Marcello po Danteho boku, ale Catrina už dávno předala korunu svého obchodu někomu jinému.

Skutečně za to byl vděčný. Za ta léta získala Catrina v obchodně víc nepřátel, než měla přátel. Lidé se tvářili upřímně a přátelsky jen do doby, než se začali chtít stát soutěživými. Catrina nikdy nestála o soutěžení. I když stále ještě byla Královnou. Vzadu za scénou, řídila ženy, které vycvičila a naučila je, jak se stát krásným duchem na trhu tak, jak byla kdysi ona sama.

Nicméně Catherine byla zvědavá. Skrýt před svými dětmi minulost, pokud se k ní mohli dostat stisknutím jediného tlačítka na svém telefonu, byl nemožný úkol. Dante před svými dětmi věci netajil. Nikdy to nedělal, ale očekával, že také pochopí to, kde bylo jejich místo. Někdy to znamenalo předstírat, že nic nevěděli.

Ne, nebyla to Catherina, kdo vybudoval ty zdi mezi ní a její matkou. Byla to Catrina. Protože když nedokázala potlačit zvědavost své dcery ohledně jejich podnikání, to nejlepší, co jí napadlo, bylo snažit se všechno naprosto skrýt. Naneštěstí to znamenalo to, že se stejně tak uzavřela i před dcerou. Ať se jí to líbilo nebo ne, Catrina vždycky bude Královnou. Možná trochu jiného druhu, ale stále královnou.

Dante věděl, že jeho žena v jistém smyslu chránila Catherine před něčím, o čem věděl, že nechce, aby se do toho zapojila. Jejich životní styl jim však někdy nedal jinou možnost.

„Hmm, psala si s chlapcem, Donati,“ řekl Dante a natočil hlavu tak, aby mohl z profilu své ženy odhadnout její reakci na jeho novinku.

Catrina zvedla obočí. „Ano?“

„Jdou na stejnou školu. I když si myslím, že jeho rodina je solidní. Radši bych dal přednost Donati, než Calabresům.“

Catrina stáhla rty do úzké linky. „Skutečně, teď?“

„Ne z hlediska byznysu, pokud je to to, na co se ptáš.“

„To bylo.“

Jo, to si Dante myslel.

„Mluvil jsi s ní o tom?“ zeptala se ho Catrina tiše.

„Ano.“

„A?“

„A nic. Souhlasím a to je to, co je nejdůležitější.“

„Ne pro mě,“ zamumlala Catrina. „Kolik mu je?“

„Minulý měsíc mu bylo čtrnáct.“

„Takže bych řekla, že příliš brzo.“

„Příliš brzo na co, Cat?“

„Na Cosa Nostra.“

Aha.

Dante si ztěžka vydechl. „Bella, s Michelem jsme měli štěstí.“

„Já vím.“
„Myslím si, že ne. Spíš ne. Cat, s ním jsme měli štěstí. Neměl zájem o to, aby se zapletl s la famiglia, notabene s tvým podnikáním. Chce být lékařem a je to zatraceně dobrý kluk. Soustředěný, zaměřený na cíl a sebejistý.“

„Hmm.“
„Catherine není Michel a ani ji k tomu nemůžeme přinutit.“

„Nechci, aby byla jako já.“
„Jsi si jistá?“ zeptal se Dante rychle. „Protože já vím, že jsi ji vychovala jako reginella. To děvče je ve všem po tobě a ty to prostě nemůžeš vystát.“

„Tak to není. Děsí mě to. Bojím se.“

„Tou svou vzdáleností jí ubližuješ a její chování ukazuje, že ji to bolí víc a víc. Cat, ten postoj děvky a ošklivosti není to, jak jsme dceru vychovávali.“

Catrina se zamračila. Její hnědé oči zbarvil smutek. „Dante, bez ohledu na to, jak to může vypadat, na tom být Královnou Pojistkou není nic okázalého. Je jí teprve třináct a já odmítám přiživovat její směšnou fascinaci věcmi, které dělám.“

„Pak bys to Catrino možná měla lépe skrývat, když vyrůstala. Upřímně. Je to teenager – dcera mafiánského bosse a Královny Pojistky, jistě –  je stejná jako ostatní dívky jejího věku. Čím víc něco popíráš a snažíš se to skrýt před jejím zájmem, tím větší je pravděpodobnost, že o to bude usilovat na vlastní pěst. Tohle by mohlo být nebezpečné a ty to víš. Jak chceš, aby se tím zvládla probrat, aniž by při tom neudělala žádné chyby a pitomosti?“

„Co čekáš, že udělám? Máš nějaký návrh, co?“

Dante si nebyl jistý. Ale věděl, že to, jak se Catrina chovala vůči Catherine, nefungovalo. „Cat, zraňuje to i tebe. Nemám rád, když jsi zraněná.“

Catrina se usmála, i když v tom byl stále pozůstatek smutku. „Bello, máš pravdu. Tak příšerně nesnáším, když máš pravdu.“

Dante se zasmál a natáhl se, aby vzal svou ženu za ruku. „Říkám ti to už celé roky. Pokud bys prostě přiznala skutečnost častěji, všechno by bylo mnohem jednodušší. Ale v čem mám pravdu tentokrát?“

„Že je stejná jako já. Ale myslím, že jiným způsobem.“

„Cat, bude to fungovat. Možná je její fascinace spíš o tom, odkud pochází, než kam chce jít ona sama.“

„V to doufám.“ Catrina stiskla Danteho prsty. „Myslím, že bych měla otevřít červené víno, které jsme si přinesli. Pokud cesta autem a tenhle rozhovor představují nějaké náznaky, bude to dlouhá večeře.“

„Zatracení teenageři nás doženou k pití.“

Catrina se ušklíbla. „Víš, že jsme jim vybrali tuhle cestu.“

„Přestaň mi to připomínat.“

„Zítra bude -“

Dante se přikrčil. „Právě teď o tom nemluvme.“

Bože, zachraň mě, pomyslel si Dante, když se na něj jeho manželka ze svého sedadla zamračila. Právě teď nepotřeboval Catrinu naštvat. Ne, když bylo všechno zatím nejisté. Dokonce, i když zoufale doufal, že by se mohli dostat přes ten zatracený den, aniž by aspoň jeden člověk nevytáhl slyšení, které bylo plánováno na zítřek.

Jo. Boss byl chycen.

Na jejich způsobu života La Cosa Nostra nebylo absolutně nic čistého. Nebyly tu žádné záruky. Když Giovanni před všemi těmi roky řekl Dantemu, že se bratři svému otci nepodobají, měl pravdu. Nedokázali ze všeho vyjít nezraněni.

Před rokem do Danteho domu vpadli agenti FBI za okolností, které neměli vůbec nic co dělat s tím, co našli v jeho domě. Pár nelegálních zbraní, nic vážného. V nejlepším případě by to mělo skončit podmínkou a měl by z toho vyváznout maximálně s několika vysokými pokutami, případně nějakými pohovory s probačním úředníkem, kde by ztrácel čas. Jenže k jeho zatracené škodě to bylo v průběhu desetiletí už počtvrté, co u něj našli zbraně. Soudní systém nepohlížel na recidivisty příliš shovívavě, zvláště pak na dona Cosa Nostry, jako byl Dante Marcello.

Nemluvě o tom, že Dante zaútočil na agenta, který se prohraboval šuplíkem se spodním prádlem jeho ženy. Díky tomu pěknému malému útoku se dostali až k němu.

Zasraný zkurvený bastard.

Dantemu hrozily maximálně čtyři roky. Pokud by dostal nejvyšší trest, mohl by strávit nějaký čas jako vězeň. Zasrané vězení. Netěšilo ho přiznat vinu, ale ani nemusel. Důkazy proti němu byly takové, že je mohl vidět celý svět. Vinen jako hrom.

I když na tom, že byl Marcello, byla dobrá věc. Peníze. Měli jich celé hromady. Za posledních pár měsíců odvedl svou práci Givoanni jako jeho obhájce a poradce. Úplatky byly na cestě, ale nikdy nebylo zcela jisté, zda soudce vyhoví či nikoliv. Zasraně, byli napjatí jako elektrické dráty – doslova, protože zítřek byl velký den – a Danteův soudce stále ještě neskočil na návnadu za příslib snížení trestu.

„U nás doma žádné další zbraně,“ řekla Catrina, čímž vytrhla Danteho z jeho myšlenek.

„Souhlasím.“

Bez dalšího slova vystoupili z auta.

********

„Cello, vrať mi to!“

Dante uhnul z cesty právě včas, aby kolem něj mohla proběhnout jedna z jeho neteří.

„Ne!“ Cella ukázala své sestře zdvižený prostředník a stále držela tablet mimo Lilyin dosah.

Lucian se zamračil do stropu. „Chlape, měl jsem se zůstat jen u Johna.“

Dante se zasmál. „Miluješ je.“

„Někdy,“ zamumlal si Lucian pod vousy.

Cella a Lily zápasily o tablet. Obě chtěly hrát tu hru, která byla spuštěna na dotykovém displeji, ať už se jednalo o cokoli.

„Dobře. Hned mi to dejte,“ nařídila Jordyn svým nejstarším dcerám. „Teď nesmyslů už mám víc než dost. Cello, jestli ještě jednou uvidím, že to děláš své sestře, uříznu ti ten zatracený prst.“
Lucianovy starší dcery byly ve svých patnácti a třinácti letech pohledné. Jistě, nádherné byly všechny dívky Marcellových, ale pro tyhle to byl slabý popis. A rozhodně nepomáhalo ani fakt, že když jeho dcery zamrkaly svými řasy, Lucian naprosto roztál. Měly ho omotaného kolem svých prstů.

„Tatínku!“

Když Lucian klesl při zavolání své nejmladší dcery do dřepu, Dante se usmál. Lucia – pojmenovaná po svém otci – s rozpřaženýma rukama vběhla přímo do otcova otevřeného náručí. Lucian se narovnal a cestou do jídelny si držel na boku svou čtyřletou dceru.

„Nemůžu uvěřit, že jste měli tři dívky,“ řekl Dante s potřesením hlavy.

„Ani já ne,“ odpověděl jeho bratr. „Skončil jsem se snahou o druhého chlapce. Konec. Je jisté, že ty kecy ohledně šance padesát na padesát, jsou nesmysly. Buď to, nebo má Bůh zatracený smysl pro humor. Ví, jak mít denně moje koule v hrsti a celou noc mě držet vzhůru starostmi o ně.“

„Ošklivá slova,“ zašeptala Lucia a poplácala Luciana rukou po ústech.

„Dolcezza, omlouvám se. Políbíš tatínka?“

Dřív, než Lucian položil svou dceru zpátky na zem, ho Lucia políbila na tvář. Na zemi se Lucia okamžitě vydala ke svému dědečkovi, který seděl v čele rodinného stolu. Antony nechal své nejmladší a pravděpodobně i poslední vnouče, aby mu vylezlo na klín a odstrčil talíř, který Cecelia umístila před svého manžela. Lucian je sledoval s hrdostí v očích.

„Miluješ je,“ opakoval Dante.

„Jo, miluji.“
Cecelia zavolala na ostatní hosty, aby přišli ke stolu a usedli k večeři. Lucian a Dante se však od protější zdi, u které stáli, nepohnuli.

Dante sledoval, jak obrovskou jídelnu zaplnili lidé a zabrali všechny dostupné židle. Jako obvykle jako poslední dorazili Johnathan s Andinem. Andino se posadil vedle Giovanniho a z talíře svého otce ukradl kus sýra. Giovanni na svého jediného syna vyštěkl a sýr mu sebral a vrátil zpět. Následkem bylo to, že se Kim natáhla přes svého syna a na oplátku svého manžela uhodila.

Lucianův úsměv při pohledu na svého sedmnáctiletého syna zmizel a přešel k zamračení. Jeho syn se s nafoukaným úšklebkem díval po pěkné dívce svého věku, která seděla u stolu naproti němu. Byla to dcera jednoho capa Marcellů, kteří byli v neděli pozvaní na večeři. Johnathan moc dobře věděl, že by se neměl zaplétat s dcerami mafiánů, ale v řízení se pravidly nebyl moc dobrý.

„Ježíši, je přesně jako Giovanni,“ řekl Lucian spíš směrem k sobě, než ke svému bratrovi. „A to vzešel ze mě!“

„To není tak špatná věc,“ odpověděl Dante. „Ne, když si uvědomíš, jak se Gio po tom, co našel Kim, usadil.“

„Jo, ale jak dlouho to bude trvat? Už chce skončit se školou a jít na věci, které ho nebudou tak srát.“

„Jeho slova?“

„Moje určitě ne.“

„Dej mu čas,“ řekl Dante.

„Tvůj vliv na něj v tom má hodně velký podíl.“

No, technicky byl Johnathan Danteho dědic trůnu Marcellů. Za žádný způsob by nedopustil, aby to dítě celý život klopýtalo.

„Jsem vděčný za to, že tě má, když nechce přijít za mnou,“ připustil Lucian. „Ale některé věci, které občas dělá, mě děsí jako hovno. I Jordyn.“

„Vím. Jsi připravený jít jíst?“

„Jasně. Jsi připravený na zítřek?“

Dante znovu pocítil balvan, který ho tížil na bedrech. Zopakoval to, co řekl v autě své ženě. „Teď o tom nemluvme.“

******

„Právě jsem je zkontrolovala. Oba spí.“ Catrina za sebou tiše zavřela dveře do ložnice. „Všude rozsvíceno, všechna jejich elektronika stále běží a oni chrápou v posteli jako mrtví. Neprobudil by je ani zatracený hurikán.“

„Nic nového,“ poznamenal Dante.

„Když spí, mám je mnohem radši. To je bez debaty.“

S tím musel Dante souhlasit. Až jeho dvě děti vyrostou z věku teenagerů, bude tak šťastný. I když nepochyboval o tom, že až k tomu dojde, bude si přát vrátit čas.

„Nemyslíš si, jak je legrační, že je nedokáže probudit budík, ale stačí, aby na jejich telefonu zavibrovala příchozí textová zpráva, a oni vyletí, jako bys je polil kbelíkem se studenou vodou?“

Dante se zasmál. „Byl jsem úplně stejný.“

„Myslím, že já jsem nikdy neměla čas na to, abych se chovala jako obyčejný teenager.“

Danteho pozornost přitáhlo něco v živém tónu jeho ženy. Když se k ní otočil, Catrina už byla v šatně a připravila si oblečení na zítřejší den. Dante zamířil do šatny a s rukama založenýma na prsou se opřel o zárubně. Všechny jeho obleky byly ukryté v ochranných obalech a Catrina každý z nich procházela a rozepínala.

„Na zítřek černý oblek?“

„Jistě,“ odpověděl Dante. Catrina vytáhla tři obleky a přidržela je před Dantem, aby si je mohl prohlédnout.

„Myslím, že ten třetí.“

Catrina ho položila na koženou stoličku a ostatní vrátila zpět na místo. „Hmm, pod to černá košile?“

„Ne, dejme raději bílou.“

Vyndala z věšáku bílou košili a položila ji přes oblek. Pak Catrina otevřela zásuvku prádelníku a podívala se na řady hedvábných kravat. „Bílá kravata?“

„Ne. Černá.“
Dante nechtěl vypadat, jako by se chystal na svatbu. Jeho žena to zřejmě viděla opačně.

„Snažíš se vypadat, jako by ses chystal na pohřeb?“ zeptala se Catrina.

Možná, že by to zítra mohl být jeho pohřeb. Kdo ví? Dante ohledně toho, co mělo příští den přijít, cítil podivný pocit beznaděje. Dante věřil lidem kolem sebe, ale zároveň se obával o své nejbližší, jako byla jeho žena a děti. Uplynulý rok pro ně nebyl snadný. Zítřek položí do skládačky poslední dílek. Mohl by určit to, jak on i jeho blízcí prožijí další čtyři roky života.

Upřímně řečeno, přesně tohle byl důvod, proč se Dante tak dlouho vzpínal manželství a lásce. Jeho rodina trpěla za jeho rozhodnutí, protože on byl Cosa Nostra a jemu se to vůbec nelíbilo.

„Byla si to ty, kdo mi nabízel černou košili,“ odpověděl Dante. „Jaký je v tom rozdíl?“

„Být celý v černém znamená, že dáváš najevo své prohlášení. Když smícháš černou s bílou, tak už ne.“

„Dobře. Tak námořnicky modrou košili a černou kravatu.“

Catrina se usmála. „Mnohem lepší.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Dante.

„Samozřejmě, bello.“ Když jeho žena odpověděla, ani se neotočila.

„Jsi si jistá?“

„Ano. Proč bych neměla být v pořádku?“ Catrina stáhla z ramínka košili příslušné barvy a následně vytáhla ze zásuvky černou kravatu. Bílou košili uklidila zpátky, popadla Danteho vybrané oblečení a všechno ho pověsila na háček na stěně. Udělala to tak, jako to dělala vždycky. Jako by zítřek vůbec nepředstavoval možný zásadní předěl v jejich životech. „Vím, že jsi chtěl, abych tady byla s dětmi a ony zítra nešly do školy, ale Dante, já chci jít s tebou.“

Kdyby byl Dante hlupák a neznal svou ženu tak, jak ji znal, tak by se s ní musel hádat, aby zůstala doma. Catrina však nebyla typem ženy, která udělala to, co jí bylo řečeno, takže se rozhodl nechat ji dělat to, co chtěla.

„No comment. Jako vždy,“ řekl Dante.

„Jo, já vím.“

„Ne, poslouchej. Cat, bez ohledu na to, co se stane, je to vždycky bez komentáře.“

„Řekla jsem, že vím,“ řekla tiše. „Už jsi slyšel něco ohledně Giovanniho nabídky, kterou to chtěl vyřešit?“

„Nic.“

Dante se snažil udržet klidný tón hlasu a nedat najevo úzkost. Catrina se neptala na soukromější věci ohledně Danteho obchodů. Zvlášť ne na takovéhle věci. Pro něj to byla známka toho, že byla obavami bez sebe, i když to neřekla nahlas.

„Později mu zavolám. Ale znáš pravidla. V neděli žádný obchod,“ dodal s hlasem zbarveným humorem.

Catrina se otočila na podpatku a jedno obočí zvedla tak, až měl pocit, jako by ho kárala. „Upřímně doufám, že si z tohohle neděláš srandu.“

Danteho sžírala vina. „Cat, omlouvám se. Jen jsem se snažil, aby sis z hlavy vyhnala to, co se ti tam právě teď odehrává. Ať už se jedná o jakékoli nesmysly.“

„Dante, jsi můj manžel.“

„No, za posledních šestnáct let ano.“

„A taky na dalších padesát, nebo tak nějak,“ odpověděla Catrina s úsměvem.

„Nevím, jestli mě mé italské geny umožní žít tak dlouho.“

„Sex je dobrý na srdce a my ho máme spoustu.“

I když se Dante snažil, nedokázal zadržet smích. Cítil se zatraceně dobře a upřímně si to užíval. Jakmile se vzpamatoval, zvědavě si prohlížel svou ženu. Catrina se usmívala jako kotě, které právě vylízalo smetanu. „Takže, Amore, kdo to tady teď zlehčuje?“

„Víš, když to udělám já, je to jiné?“

„Jak to?“

„Protože jsme vždycky tak vážní a ty přede mnou tyhle věci nikdy neskrýváš. Vím, že skrýváš to, jak se teď cítíš, takže místo toho, abych byla ostrá tak, jako bych obvykle byla, jsem udělala něco naprosto jiného, co neodpovídá mému charakteru.“

„Rozesmíváš mě,“ hádal se Dante.

„Většinou v případě, kdy nejsem k ostatním lidem moc milá.“

Dante to na okamžik zvažoval. Catrina stále nenáviděla ženy, které nepatřily do rodiny. Stále měla jen velice málo vlastních kamarádek. „Dobře, máš pravdu. A ano, mám obavy, ale už je příliš pozdě, než abych s tím mohl něco dělat. Všechno, co šlo udělat, už bylo uděláno. Věř mi.“
„Dante, nemůžeš mě tady nechat samotnou,“ řekla Catrina a ukázala na něj s tím samým postojem, jako to dělala vždycky. „Jedna věc jsou dva nebo tři měsíce, ale čtyři roky – to je něco úplně jiného. Ty prostě… nemůžeš mě tu nechat bez sebe tak dlouho. Řekla jsem to.“

Kdyby Dante netušil, jak moc to jeho ženu uvnitř bolelo, i když to navenek nedávala znát, její rozhořčený příkaz by ho pobavil. Catrina by nechtěla, aby z jejích obav dělal vědu, protože stejně jako on byla její nejsilnější obrana dávat najevo image: „trhněte si nohou“.

Takhle to bylo vždycky, když byli spolu. Ani jednomu se nelíbilo dávat druhému najevo to, že jsou možná zranění. Dokonce, i když byli sami v soukromí svého domova, tak nikdy to nepsané pravidlo neporušili. Dobře, většinou. V jejich životě bylo pár okamžiků, kdy si nedokázali pomoc a skutečné emoce vyšly najevo. Tyhle chvíle mezi nimi, Dante opatroval jako něco extra vzácného.

Protože Catrina byla silná – tak neúprosná. Ale když nebyla, tak byl tím jediným člověkem, kterého potřebovala. Jako právě teď.

Catrina se vrátila k šatně a vybírala si věci pro sebe. Vybrala si tmavomodré hedvábné šaty, které měly délku těsně pod kolena a ladily s barvou košile jejího manžela. Spolu se zbytkem oblečení na zítřek je pověsila na věšák. Pak stiskla tlačítko na stěně a ze zdi vyjela přihrádka s botami.

„Pro tohle tvůj souhlas nepotřebuji,“ řekla Catrina a vytáhla pro Danteho pár bot z černé italské kůže. Jeho vkus znala velice dobře. „I když pro mě… Co myslíš, podpatky nebo na klínku?“

„Podpatky. Samozřejmě.“

Catrina po něm střelila pohledem. „Proč?“

Protože Catrina i po čtyřicítce měla zatraceně ty nejlepší nohy, které kdy viděl. Když měla boty na podpatku, tak tím jen zabila jakýkoli zbytek sebekontroly, který mu zbýval. Stejně jako ty, které na sobě měla právě teď.

„Jen proto,“ řekl Dante chraplavě.

„Možná, aby ses měl na co koukat, zatímco tě budou odvádět pryč, ano?“

Dante měl pocit, jako by celým tělem narazil do zdi. „Cat...“

Cat vyndala oba páry boty, které před tím vybrala a postavila je ke zdi. Nepodívala se na něj. Místo toho se dívala na koženou stoličku. „Nemůžeš mě tu nechat samotnou. Ne na tak dlouho.“

Dante dvěma rychlými kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od jeho ženy. Chytil ji za ruce a zatlačil ji zpátky do šatny, až se rameny dotkla zrcadla, které se táhlo až ke stropu. Když ji bolestivě tvrdě políbil a zuby skousl její spodní ret, ostře zalapala po dechu. Dante neřekl, co chce. Jednoduše si to bral od své ženy přesně tak, jak měla Catrina ráda. Její šaty spolu s jejími kalhotkami spadly na zem. Když jí zvedl a opřel o zrcadlo, její podpatky se mu zarývaly do zadku…

A pak žadonila, aby zůstal.

*******

„Zasraní teenageři,“ zavrčel Dante, když uprostřed kuchyně zakopl o pár růžových bot Nike. „Nechávají ty sračky všude.“

Antony se na druhém konci linky zasmál. „Jak často tohle každý den říkáš?“

„Častěji, než bych byl ochotný připustit.“ Dante ty zasrané boty kopl pod stůl tak, aby nepřekážely v cestě. „Tati, jsou ještě horší než batolata.“

„Mmm, já vím. Vzpomínáš, měl jsem tři své vlastní.“

„Nebyli jsme tak špatní,“ řekl Lucian ze své strany linky.

„No, já byl,“ zamumlal Gio, stále ještě v polospánku.

„Byl,“ souhlasil Antony se svým nejmladším.

Dante se tiše zasmál. Jeho obavy ho dovedly k tomu, aby zavolal svému otci, který do hovoru připojil i Luciana a pak i Gia, aby zjistil, zda za posledních pár hodin nepřišly nějaké nové informace. Nic.

„Mohlo by to být horší,“ řekl Lucian.

„Aha. A jak?“ zeptal se Dante.

„Mohl by ses divit, kde je tvůj syn dneska v noci.“
Linka ztichla.

„Dej mu čas,“ řekl konečně Antony po dobrých třiceti vteřinách mlčení. „Johnathan z té těžké zkoušky nakonec vyjde jako vítěz. Prostě si hledá svou vlastní cestu, synu.“

„Vsadil bych se, že je s tou roztomilou brunetkou, se kterou se seznámil u večeře,“ řekl Gio tiše.

„Ona je napojená,“ řekl Lucian rozhořčeně. „A on není mafiánem. A nechci, aby získal svou příslušnost k mafii jen proto, aby tím měl zasranou ochranu před tím, než mu někdo ustřelí zadek, protože nedokáže ovládnout svého ptáka.“

„Já bych mu mohl tu příslušnost poskytnout,“ navrhl Dante.

„Jen přes mou mrtvolu. Když řeknu, že si ji zasloužil, tak prosím. Ale než se to stane, musí ještě zasraně vyrůst.“

„Nech ho nejdřív dostudovat,“ vložil se do toho Antony.

Lucian si odfrkl. „Nechápu to. Jak se mohlo moje dítě změnit do takového vzdoru… Jak, když je Giovo dítě prakticky zasraný anděl?“

Gio se zasmál. „Můj syn není anděl. Věř mi. Andino prostě ví, že přede mnou nemá smysl schovávat ty sračky nebo lhát. Navíc není nic, co by mohl udělat, co jsem já už minimálně tucetkrát nezkusil. Poznám, když má moje dítě něco za lubem a on ví, co od něj očekávám.“

„A já si myslel, že Gio by ohledně pravidel a disciplíny mohl být laxnější,“ zamumlal si Antony mnohem víc pro sebe, než směrem ke svým synům.

„Neřekl jsem, že měl pravidla,“ odpověděl Gio. „Řekl jsem, že jsem měl očekávání, které zná a ví, že se jich musí řídit, aniž bych mu to řekl.“

Dante v telefonu zaslechl otevření dveří, ale netušil, u koho z nich to bylo. Giova další slova vše vysvětlila. „Andino, vstávej.“

„Bože, co zasraně. Papà? Přestaň po mě házet ty sračky.“

Dávej si pozor na ústa, stolto. Řekl jsem: vstávej.“

„Proč? Vždyť je… dvě hodiny ráno!“

„Jdeme ven. John. Ty víš.“

„Gio, nemusíš -“ Lucianova slova byla přerušena odmítavým zabručením nejmladšího z bratrů.

„Příliš pozdě. Už jsem toho kluka probudil a nechal Kim v posteli samotnou, takže myslím, že mi to můžeš dlužit. Navíc, Andina znáš. S Johnem pařit nebo umřít, že? Možná, že až ho dneska najdeme, do něj nakopu nějaký rozum.“

Gio se rozloučil a slíbil, že se časně ráno setká s Dantem. Pak zavěsil. Následně poté se rozloučil i Lucian. Na lince tak zbyli už jen Antony s Dantem.

„Historie se opakuje,“ zamumlal Antony. „Ani nejsem schopný spočítat, kolikrát jsem tohle dělal s někým z vás. Sakra, Dante, stále stále mi děláte starosti.“

Dante, i když to nemohl jeho otec vidět, se usmál. „Omlouvám se.“

„To nemusíš.“

„Co když -“

„Dante, nebudeme začínat hrát tyhle hypotetické hry,“ přerušil ho jemně Antony. „Vím, na co myslíš, a vím, proč jsi mi volal, synu.“
„Ano?“

„A jestli jsi to za celou tu dobu stále ještě nevymyslel, pravděpodobně na to nepřijdeš nikdy. Ty nejsi jako já, Dante. Nikdy nebudeš. Nezáleží na tom, jak moc jsi opatrný. V tomhle životě není žádná záruka svobody. Vybral sis to, takže to teď zvládneš. Se mnou se hodně snažili. Když mi poprvé chtěli přišít pět až patnáct let, bylo ti deset. Pokaždé jsem byl o něco chytřejší.“

„Ale ty jsi tati, nikdy žádný čas za mřížemi nestrávil.“

„Se štěstím,“ odpověděl Antony, jako by to bylo naprosto zřejmé. „Ty ses dostal k pár měsícům a Lucian k Jordynině zděšení dostal rok a půl.“

„Gio je jediný z nás tří, který nikdy nic nedostal. Tohle mě překvapuje ze všeho nejvíc.“

„Mě ne. Gio zdědil spoustu mého štěstí v tom, jak udržet hlavu nad vodou. Vždycky to dokázal. Což je dobře, protože jinak by byl mrtvý už před léty.“

„Jen na mě házej ten svůj prach, jo?“

Antony se uchechtl. „Synu, věř svému právníkovi. Vždycky jsem to dělal.“

„Mým právníkem je Gio.“

„Hele, já jsem nevychoval žádného idiota.“

*******

O dva dny později…

Mafiánský Boss odešel od soudu s podmínkou, zněl titulek novinek.

„Dante Antony Marcello, údajný don Cosa Nostry dlouho panující zločinecké rodiny Marcello znovu vyšel z dalšího kola soudu bez úhony.“

Dante se ušklíbl. „Bez úhony. Správně. Dva roky podmínky není úplně bez úhony.“

„Přestaň si stěžovat,“ nařídila mu Catrina a z místa, kde stála, praštila Datneho do ramene. „Dobrovolník v nějakém zatraceném útulku pro zvířata či tak nějak. Máš rád kočky.“

„Nesnáším kočky.“
„Máš rád psy.“

„Nesnáším psy.“

„Dante, sklapni. Ničíš mi můj poslední kousek klidu.“

Dante nechtěl svou manželku nasrat a způsobit, že by se Catrina pustila do jedné ze svých tirád, takže usrkl horké kávy. Jeho syn a dcera se potulovali po kuchyni a poslouchali, jak jejich matka četla ranní noviny, zatímco se sami vypravovali do školy. Naštěstí se jeho děti až příliš zajímali o článek v novinách, než aby se navzájem hádali. Danteův příběh byl jako obvykle na první straně novin. Tak jako vždycky, když se něco z rodiny Marcellů dostalo na veřejnost.

Catrina pokračovala ve čtení. „Obžaloba cituje své předchozí vyjádření ohledně zatčení Danteho Marcella a je přesvědčena o tom, proč by měl být současný don být za mřížemi. Soudce se k případu odmítl vyjádřit. Když po hodině opustil soudní budovu, před médii, která byla před soudní budovou shromážděna a čekala na jeho vyjádření, mlčel.“

Dante se s povzdechem zadíval na strop. „Na druhou stranu, jeho žena...“

Catrina se zlomyslně ušklíbla. „Dante, řekla jsem no comment. Přesně tak, jak jsi mi to řekl.“

„A v ten samý okamžik jsi jim ukázala vztyčený prostředníček!“

Catherine s Michelem, kteří se teď opírali o kuchyňský pult, se uchechtli.

„Mami, je tam fotka?“ zeptal se Michel.

„Ne,“ odpověděla Catrina a hodila noviny na stůl. „Škoda, možná bych si ji ráda schovala.“

„Ještě to nevylučuj,“ zamumlal Dante.

„Tuším, že se strýčkovi Giovi podařilo doručit ten úplatek, co?“ zeptala se Catherine.

Dante při otázce jejich dcery zachytil pohled své ženy. Bezeslovně jí připomněl to, co jí říkal před pár dny. Ani on, ani Cat se před Catherine ani slovem nezmínili o tom, že by Giovanni komukoli cokoli platil za to, že Dante dostane nižší trest. Byl to další náznak toho, jaké měla jejich dcera pozorovací dovednosti a zájem o jejich byznys.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděla Catrina a usmála se na dceru úsměvem, který v sobě měl vše, jen ne nevinnost.

„Jistě, mami.“ Catherine seskočila z pultu a ze země zvedla svou školní tašku. Mávla k zapomenutým novinám, které ležely uprostřed stolu. „Měla by sis to vytrhnout a pověsit na lednici, či tak něco.“

„Catherine, nepotřebuji si to každý zatracený den připomínat,“ řekl Dante se zavrtěním hlavy. „Můžeme to vyhodit.“

„Ale Papà, my jsme Marcellovi?“

„No a?“

„Stejně dobře bychom to mohli vlastnit.“

Knížku posílat nebudeme. Děkuji za pochopení.