Checkmate:TIB - 16. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

„Skylar, zlato,“ volám z kuchyně, když jí balím oběd. „Přijdeme pozdě!“ Dnes ráno to říkám už popáté. Chodí dva měsíce do nové školy a ještě si nezvykla na ranní vstávání.

Když má Maggie ranní směnu, Skylar zůstává na noc a já ji při cestě do práce vysadím ve škole. Jestli jí mám přiznat v něčem body, pak je to to, jak celkem rychle si ve svém věku zvykla na náš rozvrh tam-a-zpátky. Očekával jsem nějaký vzdor, ale vypadá to, že si užívá to, že nás oba vídá pravidelně.

„Nemůžu najít moje růžové boty!“ Vmašíruje do kuchyně.

Růžové boty? Růžové boty? Nemám tušení, o jakých mluví.

„Kde jsi je viděla naposledy?“

„Na svých nohách.“

Podívám se na ni. „No, tak si vezmi jiné. Musíme jít.“

„Ugh!“ Zabručí, dnes ráno drzá a negativní. To je také něco, co jsem neočekával. Když jsem ji vídal jen o víkendech, nikdy jsem tuhle její stránku nezažil. Ačkoli mě Maggie varovala, že bývá takhle tvrdohlavá a vzdorovitá, neuvědomil jsem si, jak jednoduché bylo ji popíchnout. Kdo věděl, že bude šestiletá holčička mít tak panovačnou malou osobnost?

„Odcházím za pět minut,“ varuju ji, křičím do chodby, jelikož odkráčela.

„Pomoz mi najít moje boty!“ zaječí od dveří svého pokoje.

„Skylar Marie Knightová! Nekřič na mě. Vezmeš si první pár bot nebo to udělám za tebe a nebudou ti ladit k oblečení.“

„FAJN!“ Zavříská ve své ložnici, a než s třísknutím zavře dveře, dodá, „Přála bych si, aby tu byla máma!“

„Ježíši Kriste,“ zamumlám, projedu si rukou ve vlasech v šoku z jejího nepřiměřeného výbuchu.

O deset minut později už jsme konečně v autě na cestě do školy i s jejími růžovými botami. Ona se usmívá a hýbá rty do hudby, jako kdyby se její ranní uřvaná epizoda nikdy nestala. Zúžím na ni oči a přemýšlím, jak se její nálady mohou změnit mrknutím oka. Jestli je to nějaký náznak toho, jak to bude v deseti letech, jsem si celkem jistý, že se dám na pití.

„Ahoj, zlato. Miluju tě!“ Volám na ni, když otevře dveře a vyběhne. Rychle mi mávne a já čekám, dokud ji neuvidím vejít dovnitř.

Po cestě do práce se zastavím pro kávu, a mám pocit déjá vu, když vcházím do kavárny. Mé city ke Kayle se nikdy nezměnily a jestli něco, tak jedině vzrostly. Každopádně cítím, jako by se něco dělo. Ne se mnou nebo Kaylou, ale prostě s naším vztahem obecně. Nevím, jestli je to proto, že jsme se rozhodli začít znovu, a cítím, jako bychom byli každý na jiné úrovni toho vztahu, nebo jestli je to něčím jiným. Odsunu tyhle myšlenky do pozadí, asi o tom prostě moc přemýšlím a nechci si nasazovat do hlavy něco, co by tam v první řadě vůbec nemělo být.

„Velkou černou?“ ptá se Clarissa smyslným hlasem hned, jakmile přijdu k pultu.

„Ano, prosím.“ Na oplátku se usměju. Už tu pracuje nějakou dobu a je ve své práci dobrá, i když flirtuje se zákazníky kvůli dýšku. Dám jí pětidolarovku a řeknu jí, že je to dobrý.

„Díky. Vážím si toho.“ Vezme drobné a dá je do jejich nádoby na spropitné.

O chvilku později mi dá do ruky velkou kávu a pak zůstane opřená o pult déle, než obvykle.

„Hej,“ promluví, než odejdu.

Udělám krok zpátky k pultu a čekám. „Ano?“

„Um…“ trošku se zakoktá, a zčervená. „Normálně tohle nedělám, ale měsíce jsem byla zbabělá, takže to prostě řeknu.“

Dívám se na ni upřeně, zvednu hlavu a snažím se ji odhadnout. Kruci. Jsem si celkem jistý, že mě chce pozvat ven.

„Tento víkend tu máme naši první noc s živou hudbou a tak, a já jsem přemýšlela, jestli bys nezašel?“ Oh páni. To zní neškodně. Než můžu odpovědět, ona pokračuje. „Se mnou?“

Sakra.

„No páni,“ jsou ta jediná dvě slova, která mám po ruce a můžu je říct nahlas. Ona polkne a očekává mou odpověď. „To zní skvěle, Clarisso, ale vlastně mám přítelkyni.“

Její výraz okamžitě opadne, a já se cítím jako blbec.

„Je mi to tak líto--“ začnu ve stejné chvíli, kdy ona promluví.

„Ne, prosím. To nemusí. Já se omlouvám. Jen jsem tě tu s nikým v poslední době nevídala, a nemáš ani snubní prsten, tak jsem nevěděla.“

„Oh, nemáš se za co omlouvat. To je v pořádku.“

„Dobře. No. Ať máš hezký den. Raději se vrátím k práci.“ Bleskově vypadne, a já se okamžitě cítím vinen, ačkoli si nejsem zcela jistý, proč.

Práce se táhne jako obvykle, a když už je případ s drogami uzavřen, pracuju na bezpočtu malých případů. Je to hezká změna tempa, ale taky pekelná nuda.

„Nechceš po práci zajít na pivo?“ Strčí mi Brantley hlavu do dveří a ptá se. Nabídka je lákavá, ale chybí mi Kayla. Je zabraná do svého nového projektu. Mezi všemi průzkumy a usilováním o získání finančního daru, pracuje nonstop.

„Dnes večer nemůžu. Možná jindy?“

„Jasně, chlape. Mířím ven.“

„Uvidíme se,“ zavolám.

Právě když si začnu balit věci na večer, volá mi Maggie.

„Ahoj, miláčku,“ zvedu to, myslím, že je to Skylar.

„To jsem já.“ Její tón mi říká, že není potěšená.

„Oh, promiň, Maggie. Co se děje?“

„Skylar mi řekla o dnešním ránu. Něco o tom, že jsi na ni ječel, že jí obuješ boty, které nebudou pasovat. Nebo něco takového.“

Povzdechnu, zhluboka se nadechnu. Tahle věc se střídavou péčí se ukazuje jako těžší, než jsem čekal.

„Jo, měla těžké ráno a nemohla najít svoje boty.“

„Takže ty jsi na ni křičel?“

„Cože? Ne! Ona odmlouvala a já jsem ji varoval, že jestli si neobuje boty, vezmu první, které najdu. Pak na mě křičela a třískla dveřmi od svého pokoje.“

„Oh.“

„Pak křičela, že si přeje, abys tam byla.“

„No to je pořád lepší než kdyby křičela, že tě nenávidí,“ odpoví s poraženeckým smíchem. „Však počkej.“

„Bože,“ zakřením se. „Neměl jsem tušení.“

„V žádném případě,“ potvrdí. „Ale neboj se. To znamená, že něco děláš správně.“

„Měla dobrou náladu, když jsi ji vyzvedla ze školy?“ ptám se, vezmu své věci a zamířím ven z kanceláře.

„Částečně. Donutit ji napsat domácí úkoly je vždycky těžká práce.“

„No, jestli mi paměť slouží, tohle má po tobě.“ Směju se na její účet, když si vzpomenu na naše léta na střední. „Vzpomínám si, že jsi taky neměla příliš skvělé záznamy o domácích úkolech.“

„Ó můj Bože!“ Zaječí. „Zmlkni! To není pravda, a ty to víš.“ Směje se a já se směju taky.

Dojdu k autu, odemknu a vklouznu dovnitř. „No takhle si to pamatuju.“ Směju se, protože znám pravdu bez ohledu na tom, jak moc ona mlží.

Projde se mnou svůj pracovní rozvrh, a ve chvíli, kdy končíme hovor, jsem zpátky doma a beru Hermana ven.

L: Ahoj zlato. Nechce přijít a dělat mi dnes v noci společnost?

Textuju Kayle, naplním Hermanovi misku žrádlem, převleču se do něčeho pohodlnějšího a popadnu z lednice pivo, než dostanu odpověď.

K: Jasně! Jen pročítám nějaké průzkumy, které jsem vytiskla. Převleču se a budu tam za třicet minut.

L: To zní dobře!

Odpočívá na gauči, zapnu televizi a začnu přepínat kanály. Od doby, co tady Skylar tráví více času, začala si nahrávat svoje vlastní pořady. Jak může šestileté dítě pracovat s ovladačem lépe, než já, je mi stále záhadou.

Jak čekám na Kaylu, upadám do spánku, uvědomím si, že je to více než hodina, co mi psala, takže se rozhodnu jí zavolat.

„Haló?“ Konečně to zvedne po čtvrtém zazvonění.

„Ahoj, kde jsi?“

Slyším, jak něco hledá, jako by kontrolovala čas na svém telefonu. „Oh, kruci, ztratila jsem pojem o čase. Omlouvám se. Budu tam hned, ano?“

„Dobře, jeď opatrně.“

Předpokládám, že Kayla pravděpodobně nevečeřela, takže zamířím do kuchyně a začnu hledat něco, co bych nám mohl uvařit. Vytáhnu krabici těstovin a rozhodnu se udělat kuřecí maso se zeleninou.

Všechno je připraveno a právě, když to dávám do trouby, uslyším zaklepání na dveře. Vzhlédnu k hodinám na plotně, a je to skoro půl hodiny od našeho rozhovoru.

Herman štěká a zdraví ji, když otevřu dveře a pustím ji dovnitř.

„Ahoj, bejby.“ Skloním tvář a přitisknu rty k jejím. Chyběla mi tak zatraceně moc, ale stejně se něco zdá v nepořádku. „Zvládla jsi to.“

Dá mi ruce kolem pasu a ze strany mě obejme, políbí mě taky. Je to jako rutina, jako bychom byli dva přátelé, kteří se zdraví.

„Omlouvám se,“ znovu se omluví. „Začala jsem se dívat na videa a pak znovu na všechny ty webové stránky o zvířecích útulcích, a prostě jsem ztratila pojem o čase.“

„To je v pořádku,“ řeknu jí. „Jsem rád, že jsi tu teď.“

Vysouká se ze svého úzkého kabátu a já jí ho pověsím. Vezmu ji za ruku a vedu ji do kuchyně.

„Ou, něco tu skvěle voní.“ Ožije.

„Myslel jsem si, že jsi ještě nevečeřela.“

„To sis myslel správně.“ Zakření se. „Myslím, že jsem jedla oběd, ale nemůžu si vzpomenout.“

„Kaylo.“ Podívám se na ni nesouhlasně. „Musíš jíst. Vím, že jsi svým novým projektem nadšená, ale musíš se o sebe starat.“

„Já vím. Jen jsem byla do všeho tak zabraná, že mi to prostě vůbec nedošlo.“

„Hádám, že ti budu muset denně posílat upozornění.“ Mrknu na ni. „Potřebuju tě mít silnou, víš?“

Směje se a tak rád to slyším. Políbím ji na čelo a řeknu jí, aby se posadila.

„Hlavní jídlo ještě není, ale udělal jsem nějaké saláty.“ Vytáhnu je z lednice a položím je na stůl.

„Dívat se tak na tebe v kuchyni,“ žertuje, zaboří vidličku do salátu.

„Je něco, co neumíš?“

„No, nech mě přemýšlet…“ předstírám, že o tom uvažuju. „V žádném případě. Není nic takového.“

Podívá se na mě a ušklíbne se.

Povídáme se, zatímco jíme saláty a o dvacet minut později zazvoní minutník a jídlo je připravené. Zatímco nám oběma servíruju, ona pokračuje v povídání o všech svých novinkách, co se průzkumů a sponzorů pro její útulek týká.

Miluju poslouchat, jak mluví o něčem, z čeho je tak šťastná, zvláště proto, že vím, jak je do toho zapálená. Ona úplně září, a já chci udělat cokoli, abych ji podpořil, ale v poslední době se zdá, jako by se do našeho vztahu nutila.

Tyhle myšlenky mi bodají dýku přímo do srdce, takže je vytěsním. Znám Kaylu dost dobře, abych věděl, že když si něco umane, pohltí ji to, takže se snažím nepřipomínat si příliš často fakt, že je poslední dobou víc odtažitá.

Jakmile dojíme, Kayla si jde hrát s Hermanem a já uklidím. To mi připomene jeho bývalého vlastníka, a jestli se už nadobro bude držet dál. Nevytahuju to, ale ta myšlenka je pořád někde vzadu v mé hlavě. Ona si toho bastarda ani nepamatuje, takže ji může vyděsit k smrti, kdyby se znovu objevil v jejím domě.

Jsem ztracený ve svých myšlenkách o naší budoucnosti a omíláním všeho mezi mnou a Kaylou, když ucítím, jak mě zezadu kolem pasu obejmou něčí ruce. Těsně se ke mně přivine a ať už se snažím namluvit si cokoli, cítím ten odstup a nutnost.

Bezmyšlenkovitě se otočím, popadnu ji za zápěstí a přitisknu ho ke stěně. Mé rty jsou na jejích, těla přitisknutá na sebe. Musím věřit, že toho má Kayla víc a potřebuju to cítit.

Ona okamžitě odpoví, když ke mně přitiskne boky. Zasténá mi do úst, líbá mě tak drsně, skoro jako by se mě nemohla nabažit. Pustím jí zápěstí, vyjedu rukou nahoru až k jejímu krku. Moje rty si dělají cestičku po jejím krku, než ji kousnu do ramene. Moje druhá ruka ji chytí za zadeček a přitiskne naše těla blíž k sobě.

Brzy lapáme po dechu a strháváme ze sebe oblečení. Nedávám si na čas, jak bych to udělal normálně, místo toho je svleču a ošukám proti zdi. Ona si kolem mě omotá ruce i nohy a já do ní tvrdě a rychle přirážím.

Vzduch zaplní naše vzdechy a výkřiky. Je to bitva o zoufalství a o to si ji označit. Zoufalství z toho, aby mě milovala stejně, jako já ji. Chci její tělo i duši, ale teď o všem, co máme, pochybuji. Začnu s tím, jestli byla někdy opravdu moje?

Její nehty se mi zaboří do zadku, když ji označím na krku. Jezdí mi na péru, jako by to byla její životní mise, ale já vím, že její city ke mně nejsou takové, jako bývaly. Možná bojuju s její ztrátou paměti víc, než jsem si myslel, a teď mě to jen dohnalo.

Tak či tak se nevzdám bez boje.

Kayla

Logan zaboří své prsty do mého zadečku, a já vím, že se z té síly jeho sevření probudím ráno s modřinami. Nevím, kde se to v něm vzalo, ale najednou se změnil na tohle divoké zvíře, které si mě označilo za svůj majetek a chce, aby to všichni věděli. Nestěžovala jsem si, ale bylo to jiné. Skoro jako by to nebyl on. Ale nemůžu popřít, že jsem chtěla to uvolnění, i když jen čistě fyzické. Jeho dotekem odplul stres ze skoro celého dne.

„Jsem tak blízko,“ zašeptám mu do ucha, nechci, aby přestal.

Pustí mě a moje nohy spadnou na zem. Cítím se tak zdřevěněle, a skoro narazím do zdi.

„Otoč se,“ žádá a než mám šanci odporovat, otočí mě sám. Chytím se stěny a cítím ho za sebou. „Předkloň se. Dotkni se kotníků.“

Udělám, co řekne, ačkoli skoro celá moje spodní část už je přecitlivělá. Ostře mě plácne po zadku, odtáhne mi nohy od sebe a na jeden příraz do mě vnikne.

„Ó můj Bože,“ zaječím překvapením. Nikdy jsem nebyla puritánka, co se týče drsného sexu; kruci, i Courtney mi říkala nějaké příběhy o mých šílenostech, ale nepamatuju si, že by byl Logan někdy takový.

Další plesknutí způsobí, že se moje tělo kolem něj stáhne a orgasmus mě zasáhne jako tuna cihel. Právě když se vzpamatuju ze svého vyvrcholení, Logan mě zvedne a otočí mě, aby se mi mohl podívat do tváře.

„Na kolena,“ poručí, rukou si přejíždí po péru.

Kleknu si na podlahu a čekám na jeho vyvrcholení.

„Otevři pusu, zlato.“

Se slzami v očích udělám, co říká a čekám, až se udělá. Ani nevím, odkud se ty slzy vzaly, ale udržím je. Nejsem si jistá, jestli je to dobrá věc nebo špatná, ale neznám tohohle Logana. Obvykle je tak důvěrný a romantický, zatímco jedná drsně a vždycky je pozorný k mým potřebám. Tohle je spíš jako bum-bum-díky-krásko a naprosté odstřižení, ale možná je to mnou. Obavy, o kterých jsem mluvila s Courtney, na mě ztěžka dopadnou.

Cítím na své kůži teplo, jak se Logan pumpuje a jeho hlava padne dozadu s hlasitým zamručením.

„Kurva,“ zamumlá po chvilce ticha. Podívá se na můj postříkaný obličej a popadne utěrku z linky. „Tady, zlato. Očistíme tě.“

Chytí mě za ruku a zvedne mě. Zavřu oči, když mi utírá obličej. Když ucítím jeho rty jemně na mých, s mrkáním je zase otevřu.

„Pořád se chceš dívat na film?“

Polknu vinu a věnuju mu úsměv. „Jasně.“

Po tom, co se oblečeme, usadíme se v obýváku a projíždíme, na co bychom se podívali. Řeknu mu, aby něco vybral, ale pochybuju, že tomu opravdu budu věnovat pozornost. Nemůžu se dostat z vlastní hlavy, a to mě mučí.

Loganův a můj vztah se zdá komplikovanější, než kdy dřív. Každopádně to chci zkusit. Musím dál věřit, že ty city přijdou.

Přitulím se k Loganovi na gauči a odstrčím všechny tyhle negativní pocity. On mě hladí po zádech a tiší mě. Relaxuju na něm a brzy mě začne přemáhat spánek.

„Miluju tě, Anděli,“ slyším ho zašeptat před tím, než se mé tělo naprosto uvolní. Chci mu ta slova tak těžce oplatit, ale musím se ujistit, že budou pravdivá. Nechci ho zranit.

Nemůžeš dál předstírat… Courtneyina slova mi zní v uších, když se vyděšeně probudím. Logan se mnou jemně třese, aby mi řekl, že film už skončil.

„Omlouvám se, že jsem na tobě usnula,“ řeknu mu. „O očividně slintala.“ Otřu si ústa a směju se.

On se usměje a skloní se pro rychlý polibek. „Pojďme do postele.“

Vede mě do svého pokoje, sundám si džíny a košili a vklouznu pod přikrývku jen v podprsence a kalhotkách. On mi obalí ruku kolem pasu a přisune si mě blíž k sobě.

„Dobrou noc,“ řeknu a položím hlavu.

On zívne a řekne mi vyčerpaným hlasem to samé. „Dobrou noc, Anděli. Miluju tě.“

Posledních několik týdnů bylo psychicky vyčerpávajících. Vzpomínka na tu noc v jeho kuchyni se mi pořád znovu odehrává v hlavě a já chci cítit něco víc, než fyzické spojení. Vím, že se mi moc líbí. Nesmírně mě zajímá. Těším se, až ho uvidím a budu s ním mluvit, ale ty hlubší city stále nepřichází, a to mě vrhá do deprese.

Jsem rozbitá?

Zmizela moje schopnost milovat spolu s mou pamětí? Protože takhle to kruci cítím, a den ode dne se cítím více vinná.

Ale nechci to přestat zkoušet. Logan Knight je úžasný chlap, a já si ho nenechám proklouznout mezi prsty.

Každopádně se mu vyhýbám. Ne nijak očividně, ale jedna moje část zůstává extra vytížená, takže nemůžu myslet racionálně. I když jsem mluvila s Courtney a potom i s Violou, obě se shodly na tom, že jen potřebuju čas. Nepřestávám si myslet, že mě dostihla moje minulost a všechny ty city, které jsem zanedbávala, když jsem vyrůstala v pěstounských domovech, si teď na mě vybraly svou daň. Cítit se opuštěná vlastní matkou a otcem nejde jen tak lehce zapomenout, a nezáleží, jak jsem to cítila jako vyrůstající dítě, očividně je v tom něco potlačovaného.

L: Ahoj zlato. Dala by sis dnes se mnou večeři? Ta nová restaurace v centru konečně otevřela a chtěl bych tě tam vzít.

Ošiju se, jak čtu jeho zprávu. On je tak zatraceně sladký. I kdyby měl špatný den, nikdy by si to nevylil na mě. Fakticky si to na něm nejčastěji vylévám já sama. Založit svou neziskovku a dát do chodu se ukázalo jako větší výzva, než jsem čekala. On mě podporuje na sto jedna procent na téhle mé nové cestě, ale pořád se cítím, jako bych v tom byla sama.

K: To bych ráda, ale dnes večer nemůžu. Mám setkání s městskou radou, abychom prodiskutovali podmínky, za kterých by bylo město ochotno přispět. Můžeme to přeložit na jindy?

L: Jistě, Anděli. Hodně štěstí!

Nikdy nenapíše miluju tě, ale já ta slova slyším v hlavě. Teď mi je několikrát šeptal, a to ještě zhoršilo můj pocit viny.

Takhle to mezi námi jde dalších několik týdnů. Vídám ho několikrát týdně a někdy u něj o víkendu přespím, ale sama sebe přistihnu, jak hledám výmluvy, proč spolu nemůžeme strávit více času s nadějí, že když si pročistím hlavu, pomůže mi to, aby ta vina zmizela.

Pokaždé, když jsme spolu, jsem šťastná. Miluju s ním trávit čas, a to se nikdy nezměnilo, ale je to jako bychom nikdy neměli mít stejné city. On bude mít vždycky tyhle naše vzpomínky, a já budu mít ty nové, a bát se, jestli to bude stačit. Vím, že si zaslouží někoho úžasného, kdo ho bude milovat stejně, a ačkoli chci, abych tou osobou byla já, nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli ho z dlouhodobého hlediska jen nezraním.

„Jsem rozbitá?“ ptám se popáté Courtney. „Cítím, jako by moje srdce postrádalo několik kousků.“ Dám si telefon k druhému uchu a zaklíním ho mezi ucho a rameno. „Možná potřebuju nějaký zákrok.“

Ona se směje a představuju si, jak na mě vrtí hlavou. „Potřebuješ. Jmenuje se to terapie Lidí-kteří-mají-žhavý-sex-a-pak-si-stěžují.“

Protočím oči, ačkoli mě nemůže vidět. Není tajemstvím, že je náš sex úžasný, ale to nemůže stačit navždycky. Vztahy se netočí jen kolem sexu. Ačkoli ten je úžasný.

„Přemýšlím, jak se tolik lidí může řídit jen tím jedním,“ dělám si legraci.

Ona si odfrkne. „Pravděpodobně jen ty a Drew.“

„Oh jo, to by nebylo trapné nebo tak.“

Ona a Drew stále šukají jako králíci, aby otěhotněla, a očividně s ní Drew nedokáže udržet krok.

„Onehdy předstíral, že ho bolí hlava,“ skoro mi zařve do telefonu. „Bolí hlava!“ opakuje hlasitěji.

„Možná to byla pravda,“ bráním ho. „Nebo jsi na něm jezdila tak, až jsi mu ho podřela a on potřeboval přestávku.“

„Na čí straně jsi?“ seřve mě.

„Nevybírám si strany. Jen hraju ďáblova advokáta.“

„K čertu s ďáblovým advokátem. Musíš být na mé straně. Je mi jedno, jestli má péro odřené a zlomené do divné křižné polohy. Když mu řeknu, že ovuluju, ať se radši svlékne během dvou vteřin.“

Vybuchnu smíchy a ošiju se najednou. „No, skvělé. A teď mám ten obrázek v hlavě…“

Ona si povzdechne a díky Bohu změní téma pryč od zlomeného péra svého muže.

„Okay, možná vy dva jen potřebujete nějaký romantický únik nebo něco. Zní to jako klišé, ale odstřihnout se od světa – žádné telefony a sociální média – mohou udělat zázraky s obnovením vztahu. Jen se soustředit na to, že jste spolu a znovu obnovit vztah.

„Court, jsi skvělá! To zní dokonale!“ zaječím. „Všechny stresy z jeho práce a ten nový útulek nás oba zatěžují, takže víkend někde daleko od všeho možná bude to, co my oba potřebujeme!“

Po tom, co zavěsíme, okamžitě píšu Loganovi.

K: Ahoj! Máš dnes čas na oběd?

L: Dnes nejsem v kanceláři.

K: Oh. Okay. Možná se můžeme sejít na večeři?

L: Po práci mám schůzku, ale možná později?

K: Jistě.

L: Zavolám ti.

Loganovy krátké odpovědi mě zneklidňují víc, než obvykle. Vím, že stál v práci u nějakého velkého případu, ale vždycky byl tak dobrý, že nedopustil, aby to ovlivnilo náš vztah.

Nemůžu se dočkat, až Loganovi dnes večer řeknu o svém nápadu. Nevím, jestli bude moct, ale obleču se a připravím dřív, jen pro případ. Plánování výletu bude taky zábava.

Nezavolá až do osmi, a jsem trošku špatná z toho, když slyším na druhé straně linky jeho unavený poraženecký hlas.

„Promiň, moje schůzka trvala déle, než jsem očekával.“

„To je v pořádku! Chceš se zastavit?“

„Um…no vlastně jsem uvažoval, že bych jen zamířil do postele a pořádně se vyspal.“

„Oh.“ Neskrývám zklamání v mém tónu. „Jestli jsi moc unavený, abys řídil, můžu přijet já k tobě?“ nabízím. „Mám něco, o čem bych si s tebou chtěla promluvit.“

„Uh, no…“

Začnu se cítit nesvá z jeho váhání.

„Jasně, to bude fajn,“ konečně řekne. „Jen si dám sprchu a rychle se převléknu.“

„Dobře, vyjedu tak za dvacet minut.“

„Uvidíme se.“

Po tom, co zavěsím, chodím patnáct minut po obýváku, v hlavě se mi odehrávají extrémní scénáře, proč se poslední dobou chová tak divně. Od toho, že trpí smrtelnou nemocí, přes to že ho přeložili pryč ze Sakramenta až po to, že se se mnou rozchází. Přivádí mě to k šílenství, ale pak si připomenu svůj nový plán a stres začne odplouvat.

Jelikož už uplynulo dvacet minut, zamířím k Loganovi a jsem překvapená, když ho vidím sedět na verandě, jak zastavím.

On vstane a já jdu k němu, a ačkoli se stmívá, pouliční lampy osvětlují jeho obličej. Jeho oči jsou lesklé, jako by plakal.

„Ahoj,“ řeknu jemně. „Je všechno v pořádku?“

On skloní hlavu a protře si oči. Pozoruju ho a přemýšlím, jestli to má co dělat s prací.

„Stalo se něco v práci?“ ptám se, doufám, že mi dá nějaké odpovědi, protože začínám trochu vyšilovat.

Strčí si ruce do svých předních kapes a zatřese hlavou. Udělám krok k němu a chci ho obejmout kolem pasu, ale on udělá krok zpátky.

„Logane.“

Položí mi ruce na ramena a trošku mě odsune, než si mě přitiskne k hrudi. Jsem tak zmatená, ale jestli je to útěcha, kterou potřebuje, dám mu ji.

Vezme mou tvář do dlaní a lehce přitiskne své rty k mým. Líbá mě se žhavou dychtivostí a já ho nechám.

„Omlouvám se,“ zašeptá mi do rtů, opřeme se čelem. On znovu vezme do dlaní mou tvář a já ho chytím za zápěstí, nechám nás co nejblíž. Právě, když se chystám zeptat, za co se omlouvá, pokračuje. „Už to nemůžu dělat.“

Moje tělo se začne třást.

„O čem to mluvíš?“ ptám se, bojuju se slzami.

Prudce polkne, a začnou mu po tvářích stékat slzy, které mi přistávají na rukou.

„Nechávám tě jít, Kaylo.“

Cože?

Ztratím hlas.

„Nezasloužíš si to, a já nemůžu přestat doufat, že se věci změní. Není to fér k nám oběma, ale nejvíce k tobě. Už nějakou dobu vím, že cítíš jako povinnost, aby věci mezi námi fungovaly kvůli naší historii a tomu, co ti o ní bylo řečeno, ale není fér, aby ses cítila vinná za to, že jsi se mnou. Takže tě nechávám jít.“ Ještě jednou mě políbí. „Prosím, nemysli si, že to není ta nejtěžší zatracená věc, kterou jsem musel udělat za celý svůj život, ale už nemůžu být sobecký. Zasloužíš si celý svět, Kaylo. Miluju tě tak zatraceně moc. Nezapomeň na to.“

„Logane, já…“ Slzy mi nedovolí doříct ten zbytek.

„Prosím.“

„Miluju tě, Anděli. A proto to musím udělat.“

Zatřesu hlavou na protest, ale slova stále nepřicházejí. On mě nechává jít? Ne! Tohle nechci!

„Logane, ne,“ konečně zvládnu vykoktat. „Nikdy jsem tě nechtěla ranit.“

„Já vím, bejby. Já vím.“ Otře mi slzy z tváří a jemně mě políbí na čelo.

„Nechci, abychom skončili takhle,“ prosím.

„Omlouvám se, Anděli.“ Přitiskne znovu své čelo k mému. „Musíme.“