Checkmate:TIB - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Jakmile ta otázka opustí mé rty, cítím se vinen, že jsem se zeptal. Ona se na moment odmlčí, a já se snažím změnit téma, abych na ni netlačil. Pravidla byla jasná, musíme odpovědět na cokoli, ale po tom, co vidím její výraz, si nejsem jistý, jestli chci znát odpověď.

Sejdeme dlouhou cestu po schodech a pak zamíříme po cestě zpátky k autu. Kayla je tichá a začínám mít obavy. Co když se stalo něco strašného, a proto musela dát dítě k adopci? Není tajemstvím, že neměla nejlepší dětství. Hlavou mi kolují hrozné scénáře, a chci si dát facku za to, jak jsem byl necitlivý. Znám svoje děvče, a to by si nenechávalo něco pro sebe, kdyby pro to nebyl dobrý důvod.

Jak jdeme zpátky, chytím ji za ruku. „Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš. Omlouvám se, že jsem na tebe tlačil.“

Sladce se na mě usměje. „Už je to nějakou dobu, co jsem o tom všem přemýšlela. Nepřináší to žádné šťastné vzpomínky, to je všechno. Ale zasloužíš si to vědět. Promluvíme si o tom později. Jestli je to v pořádku.“

„Jasně, jo. Není problém.“ Nechám to být, dám jí čas, aby mi to řekla, až bude připravená. Lituju, že jsem vůbec něco řekl. Túra zpátky dolů je mnohem lehčí, než ta nahoru, za což jsem vděčný.

Jakmile jsme zpátky u auta, Kayla si upraví svůj cop. Na čele a tvářích se jí leskne pot, a ona si ho utře do svého trička.

„Máš hlad?“ ptám se, uvědomím si, že jsme od snídaně nejedli.

Přikývne. „Vlastně ukrutný. Dala bych si velký tučný šťavnatý dvojitý cheesburger,“ řekne s úsměvem, oba moc dobře víme, že by ho nesnědla celý.

„Vím o skvělém místě. Co třeba v Jack´s?“ Ptám se a ona souhlasí.

Po cestě tam udržujeme zdvořilostní konverzaci o našem výletu a výhledu, a jak nikdy předtím nic takového nepodnikla. Ačkoli si možná nepamatuje staré časy, jsem šťastný, že spolu právě teď tvoříme nezapomenutelné vzpomínky. V době, když přijedeme do Jack´s Burgers a já objednám, umírám hlady. Po tom, co si vezmeme naše pití, jdeme s Kaylou ven na terasu, abychom si užili teplé počasí.

„Myslela jsem, že bychom mohli sedět tady, protože je tu víc soukromí. Tohle nebude jednoduché, protože jsem o tom nepřemýšlela roky. Ale chci, abys to věděl. Zasloužíš si to vědět.“

Moje srdce sebou trhne. „Pamatuju si, že už jsi Abby zmínila. Bylo to jméno toho dítěte?“ ptám se.

„Ne. Abby a já jsme byly pěstounské sestry, a žily jsme ve stejném domově, a měly jsme společný pokoj,“ řekne tichým hlasem.

„Kaylo, to opravdu nemusíš,“ přeruším ji. Podívá se na mě se smutkem v očích, ale pokračuje dál. Nezáleží na tom, co jí teď řeknu, vím, že hodlá říct celý příběh.

„Bála jsem se, když jsem dostala vzkaz, abych šla do kanceláře a zavolala domů. Když jsem zavolala, Abby panikařila, prosila mě, abych přišla domů, protože jí bylo zle a potřebovala pomoc. Věděla jsem, že jí už ráno nebylo dobře, ale způsob, jakým mluvila, mě děsil. Ptala jsem se, proč nezavolala našim pěstounům do práce, a ona se rozplakala. Z nějakého důvodu si pamatuju, že venku byla zima. Je šílené, co si mozek zapamatuje a co ne.“

Nespěchám na ni. Neříkám ani slovo. Sedím tiše.

„Ptala jsem se kamaráda, jestli by mě vzal brzy ze školy domů. Bála jsem se, že se jí stalo něco hrozného podle tónu v jejím hlasu, tak jsem spěchala domů. Naši pěstounští rodiče byli v práci a neměli se vrátit několik hodin. Když jsem přišla do domu, byla jsem zděšená.“

Přinesou nám naše hamburgery a Kayla se jen podívá na to jídlo a pak zpátky na mě.

„Vešla jsem do ložnice a ona ležela na posteli. Její tvář byla bledá a ona křičela bolestí. Pamatuji se, že jsem jí řekla, že zavolám 911. Ona žadonila, abych to nedělala, ale bez ohledu na to, bylo příliš pozdě. Ona rodila, právě tam, na posteli v našem pokoji. Byla jsem zatraceně vyděšená. V šestnácti jsem nebyla kvalifikovaná přivést na svět dítě, ale byla jsem nucená.“

„Wow. Já…já ani nevím, co říct.“ Napiju se trošku vody. Kayla konečně zvedne svůj burger a já to pochopím jako nápovědu, že si mám dát taky. Několikrát si ukousne a položí ho zpátky.

„Všude na rukou jsem měla krev z toho dítěte. Musela jsem ustřihnout pupečník zatracenými nůžkami, a pak odrodit placentu. Navštěvovala jsem sexuální výchovu, ale tam nepopisovali všechny detaily porodu, a i tak jsem neměla na vybranou. Když jsem slyšela hlasitý pláč miminka, konečně do mě narazila pravda o tom, co se stalo. Abby byla těhotná a nepřicházelo v úvahu, že by se starala o dítě. Pořád byla vyděšená z následků, ale já jsem ji prosila, aby šla do nemocnice. Prosila jsem vším, co jsem v sobě měla. Ona odmítla.“

„Proč se tak zdráhala?“

„Protože nikdo nevěděl, že je těhotná. Dobře to skrývala, protože byla zima a ona i tak nosívala velké volné oblečení. Abby neměla zůstat v pěstounské péči příliš dlouho, a čekalo se, že si ji rodiče brzy znovu vezmou zpátky. Neměli moc peněz a jejich dům byl jeden velký nepořádek, prakticky na úrovni skládky, takže ji z toho domu odvedli pryč kvůli zanedbání péče. Ona se bála, že jestli její rodiče zjistí, že je těhotná, odmítnou si ji vzít zpátky, a on bude muset zůstat v systému, než dokončí střední školu.“

Moje mysl pracuje v šíleném tempu. V papírech stálo Kaylino jméno, ne Abbyino. Takže body na papíře nebyly kompletní. „Kolik jí bylo?“

„Měla patnáct, takže jsem chápala její strach. Její rodiče by si sotva mohli dovolit se o ni postarat, ani nemluvím o novorozenci, a Abby to věděla. A i kdyby dala to dítě k adopci, cítila, že by se jí rodiče zřekli, a když s tebou šoupou do a ven ze systému, máš nevyhnutelně trable najít rodinu.“ Odmlčí se, zhluboka se nadechne, když si vyvolává momenty toho dne. „To odpoledne uteklo, ale hodina před návratem našich pěstounských rodičů z práce, byla jako věčnost, jako celý život. Nikdo z nás neměl auto. Ona odmítla jet do nemocnice. A tak jsme tam stály a procházely všechny možné scénáře, zatímco ona držela to miminko v náručí, zabalené do starého prostěradla, které jsem našla ve skříni,“ vysvětluje.

Na chvíli zírá nahoru na oblohu a sleduje mraky, zatímco kolem nás víří chladný vzduch. Vím, že přemýšlí o tom dni. Kayla si prošla tolika věcmi; neumím si představit být vtažen do takovéto situace v tak mladém věku. Tolik věcí se mohlo pokazit. Dítě mohlo být špatně otočené, nebo mohlo mít kolem krku pupeční šňůru. Žádná z nich neměla žádnou zkušenost, jak se s těmi problémy vypořádat. Abby a dítě mohli zemřít.

„Takže místo toho, abychom ohrozily její šance vrátit se zpátky domů, jsme se rozhodly, že řeknu rodičům, že je to dítě moje. Byla bych u pěstounů bez ohledu na to, jestli bych měla dítě nebo ne. Abby to těhotenství tak dobře tajila, tak jsme přišli s velkou vymyšlenou historkou, že já jsem byla ta těhotná.

Protože byla zima, taky jsem se oblékala do neforemných svetrů. Samozřejmě přišli mí pěstouni domů a bylo to peklo. Hrozili mi, že mě přesunou. Hrozili, že mě vykopnou. Ale já jsem se zeptala, jestli místo toho můžeme dát to dítě k adopci, protože tak to Abby chtěla.“

Na rty se mi vkrade malý úsměv. „Takže jsi to udělala. Řekla jsi, že je to dítě tvoje.“

„Udělala. Abby si zasloužila dostat druhou šanci, takže jsem prohlásila, že je to dítě moje.“

Na chvíli jíme v tichosti, oba ztracení v myšlenkách. Kayla je loajální osoba, a je více než jasné, že to udělala pro svou sestru. Ačkoli v oficiálních dokumentech lhala, udělala to pro lepší budoucnost své kamarádky. „Neumím si představit, jaké to pro tebe bylo. Takže, dostala se Abby zpátky domů?“

„Dostala. O měsíc později ji soud vypsal a ona se vrátila do péče rodičů. Z historek, které mi Abby říkala, můžu říct, že ji rodiče moc milovali. Zasloužila si s nimi být bez ohledu na jejich situaci. Když poprvé přijela, plakala každou noc. Věděla jsem, jak moc to pro ni znamená. Nemluvila jsem s ní roky, ale pořád mi o Vánocích posílá přání k narozeninám.“ Usměje se nostalgické vzpomínce. „Je to pozorné gesto, ačkoli se pravidelně nevídáme. Vím, že nikdy nezapomněla, co jsem pro ni udělala.“

Dám svou ruku na její a palcem ji pohladím po kloubech prstů. „Jsi statečná, Kaylo. Vždycky jsi byla tak statečná a starající se. Bez ohledu na následky vždycky upřednostňuješ ostatní lidi nebo zvířata. Věděl jsem to o tobě hned, jak jsem tě poprvé poznal, ale každý zatracený den to dokazuješ. Nutíš mě chtít být lepším člověkem.“

Ve chvíli, kdy domluvím, vidím, jak ji po tváři stéká slza. Zachytím ji prstem a setřu.

„Omlouvám se,“ zašeptá. „Přináší to zpátky spoustu vzpomínek na dětství.“

Přikývnu, hledám v její tváři. „Děkuju, že jsi mi to řekla. Víš, že jsi nemusela.“

„Promiň, že jsem ti to neřekla dřív. Nesnáším, že jsi to musel zjistit takhle. Ani nechci vědět, co sis o mně musel myslet, když jsi viděl ty papíry. Umím si to představit.“ Skenuje mou tvář a já jí nabídnu úsměv.

„Nemyslel jsem si nic. Jen jsem byl zvědavý, opravdu. Věděl jsem, že kdybys dala dítě k adopci, měla bys pro to dobrý důvod, a to jsem respektoval. Omlouvám se za svou zvědavost.“

Ona se zasměje a ukousne si svých hranolek. „To je v pořádku. Takže hádám, že to znamená, že teď se ptám já. Že?“

Přikývnu. Snaží se změnit téma a já to vítám, pokud se pak bude cítit pohodlněji. Jsem šťastný, že se jí vrátil úsměv a ta vážná nálada rychle zmizela.

„Kdybys mohl udělat cokoli na světě, co by to bylo?“

Pozvednu obočí a podívám se jí přímo do očí. „Cokoli?“

Zahihňá se. „Jo.“

„Našel bych způsob, jak ti vrátit vzpomínky, takže by sis pamatovala všechno, co jsme prožili.“

Kayla

Od první noci s Loganem uběhlo několik týdnů, a ačkoli je to s našimi rozvrhy těžké, snažíme se strávit více času spolu. Cítím se úžasně, že před ním už nemám co skrývat. Všechno je řečeno. Žádná další tajemství.

Přemýšlení o Abby přineslo na světlo tolik starých vzpomínek a pocitů. Po tom, co vzali dítě do péče pro adopci, mí pěstounští rodiče mě vypakovali z jejich domu. Bylo to těžké, ale už mi zbývaly jen dva roky k dokončení střední školy, takže díky téhle myšlence jsem zůstávala silná. Nejsem si jistá jestli mi někdy odpustili, že jsem k nim nebyla upřímná a tajila to těhotenství. Ačkoli nebylo moje, dívali se na mě jako na lhářku, což jsem svým způsobem byla. Ale dokud byla Abby v bezpečí a šťastná se svými rodiči, ničeho z toho jsem nelitovala.

Dnes ze sebe dostávám to nejlepší, zatímco jedu přes město dobrovolničit. Když míjím prázdnou budovu k pronájmu, přistihnu se, jak si obhlížím to místo a jeho okolí. Rozhodila jsem sítě kvůli neziskovému zvířecímu adopčnímu centru a už mám několik obchodních záležitostí, kterým se chci věnovat, jakmile budu mít vyplněné papíry. Minulý víkend jsem říkala holkám z útulku o svých plánech, a ony byly unešené z toho, na čem pracuju. Moje sny se staly realitou. Je to trošku děsivé, ale taky příliš vzrušující najednou.

Zajedu na parkoviště jídelny, a zaparkuju vzadu. Jakmile vejdu a popadnu svou zástěru, zazvoní mi mobil. Podívám se a zjistím, že je to Logan.

„Ahoj ty!“ řeknu, utřu kuchyňskou linku, než začneme s přípravou na servírování jídla.

„Můžeme spolu na oběd?“ ptá se.

Rozhlédnu se. „Jestli se se mnou chceš setkat v jídelně…“

„Oh, no jasně, dobrovolničíš.“ Slyším v jeho hlase smích. „Zastavím se tam.“

„To budu ráda.“

„Uvidíme se.“

Po tom, co se rozloučíme, dám vědět Delores, že Logan přijde.

Ta žena Logana miluje, a vyprávěla mi o každé chvíli, kdy Logan přišel a taky dělal dobrovolníka. Nevynechala ani detail, taky mi popsala, jak měl těsné kalhoty a jak si přála, aby jí bylo o třicet let méně.

Jakmile otevřeme hlavní dveře, řada je až na ulici. Logan přijde a s těmi rozcuchanými vlasy je sexy. Delores je zaneprázdněná pobíháním kolem, ale zamává a usměje se, jakmile ho uvidí. Musím se tomu smát. Nezaváhá, popadne další zástěru a postaví se vedle mě. Další hodinu nakládám brambory a on zelené fazolky. Je to sladké gesto, že je tu. Někdy je servírování jídla nevděčná práce, ale vím, že někomu pomáhám, a to stačí. Po tom, co všichni dojedí, uklidíme, Logan se skloní a vlepí mi nečekanou pusu před všemi ostatními dobrovolníky.

„Omlouvám se,“ řekne, když si všimne, že mě vyvedl z míry.

„To je v pořádku. Jsem šťastná, že jsi tu.“ Usměju se na něj.

„Tady je moje zlatíčko! Jak se máš, cukříku?“ ptá se Delores, přičemž nám do ruky dá houbičky se saponátem, abychom umyli stoly. Jsem vděčná za změnu tématu.

„Delores! Chyběla jsi mi,“ dobírá si ji Logan, a ona hravě protočí oči.

„Teď neflirtuj. Možná tě unesu a nikdy tě nenechám jít.“ Delores na něj mrkne a vybuchne smíchy.

„To by byl únos,“ žertuju s Delores, když jde do zadní části kuchyně. Jakmile jsme hotovi s přípravou na další den, rozloučíme se s ostatními. Vyjdeme ven a já se podívám na Logana, který vypadá, jako by měl něco na srdci.

„Tak, co se děje?“ zeptám se.

„Vlastně nic. Vzpomínal jsem na staré časy a myslel jsem, že bychom se mohli sejít na oběd. Tohle byla dokonalá myšlenka.“ Logan se podívá na svůj telefon a pak zpátky na mě. „Sakra. Musím zpátky do práce, než mi Royal nakope zadek. Poslední dobou má špatnou náladu.“ Rychle mě políbí. „Zavolám ti později.“

„Dobře! To zní skvěle.“

Nakloní se, aby mi dal poslední pusu, jen rychlé zobnutí na rty, a s úsměvem odejde. Stojím tam, přemýšlím o těchto dvou polibcích, a jak jsem se cítila a pak se začnu obávat. Nebyly tam žádné city, byla to jen rutina. Vystresovaně píšu Courtney a ptám se jí, jestli bychom se mohly setkat na večeři. Posledních několik týdnů jsem cítila, jako by mezi Loganem a mnou bylo něco špatně. Ačkoli se můj život drasticky změnil, musím se ujistit, že uvažuju jasně.

K: Můžeme dnes na večeři a drink? Tacos všechno zlepší.

C: Ale ne! Co je špatně?

Její bublina s textem vyskočí a pak zmizí, a pak znovu vyskočí. Spěchám a pošlu jí zprávu, než se začne bát.

K: Mám toho hodně na srdci. Týká se to Logana a mě. Potřebuju, abys mě vyvedla z rohu a řekla mi, jestli blázním nebo ne.

C: Všechno, co mi příště napíšeš je 911. Tacos zní báječně. Setkáme se v šest.

K: Dokonalé! Napíšu Viole a uvidíme, jestli je volná.

C: Není. Dnes mají s Travisem randící večer. A holkaaaaa, ona to potřebuje. Haha.

Neumím si představit, do jaké míry je to pravda, když uvážím, že má tři malé děti.

K: Chápu! Uvidíme se v šest. DĚKUJI!

C: To si piš, holka. Taky se potřebuju vypovídat. Takže to bude skvělé. Bude to jako terapie. Ha! Uvidíme se večer!

Jakmile jsem doma, sleduju hodiny, neschopná myslet na nic jiného, než na Logana a mě. Naneštěstí nejsou moje myšlenky jen jednorožci a štěňátka a to není dobré. Nevím, co mě to posledních pár měsíců popadlo, ale jestli něco vím jistě, je to víra ve své instinkty.

Usnu na gauči a probudím se právě včas, abych se oblékla a setkala se s Courtney ve městě. V době, kdy se tam dostanu, už čeká s košem hranolek a hrncem salsy.

„Tady jsi!“ řekne, vstane a rozevře náruč, abychom se objaly.

„Potřebuju margaritu nebo deset,“ zabručím s úsměvem, právě když dojde číšník. Jednu si objednám a piju ji stejně, jako Courtney pije svou vodu. Zvedne obočí, když žvýká hranolky a salsu, a pak to všechno položí na stůl.

„Bojím se, že jsem neúmyslně Logana přiměla si myslet, že jsou moje city k němu silnější, než opravdu jsou.“

Zmáčkne si kořen nosu a chvíli přemýšlí, než promluví. „Co tím myslíš?“

Věděla jsem, že to nebude lehká konverzace. Ani sama plně nerozumím svým pocitům.

„No, třeba dneska, políbil mě dvakrát a ani jednou jsem necítila tu… jiskru. Vím, že ke mně chová hluboké city, a cítím se jako debil, že mu je nemůžu oplatit. Sexuální spojení je bez debat. Jsme jako dvě sexuální zvířata, která se sebe nemůžou nabažit, ale tohle jsou všechno fyzické pocity. Naše sexuální chemie tam je, ale nepřestávám doufat, že tyhle hlubší city přijdou. Ale ještě nepřišly, takže se nepřestávám bát, co když se tak nestane? Je to už pár týdnů, a přivádí mě to k šílenství. Vina z vědomí, co pro mě všechno udělal a čím jsme spolu prošli, mě nutí cítit se tak zatraceně špatně.“

Skoro půlka mojí margarity je pryč, a vím, že potřebuju zpomalit, takže začnu jíst zbytek hranolků a salsy. Dorazí číšník a my si spolu objednáme talíř tortil.

„Ví to?“ ptá se Courtney. „Nebo nepřímo vyjádřil, že ví, že se něco děje?“

„Nevím.“ Pokrčím rameny. „Myslím, že ne. Tak či tak mu nechci zlomit srdce. To mu nemůžu udělat.“

„Ale taky nesmíš dál předstírat,“ odporuje a já vím, že má pravdu.

„No, můžu to říct, ale bojím se, co to odstartuje. Chci k Loganovi cítit i něco jiného, než fyzickou přitažlivost. Chci ty staré city, které jsem měla. Po tom, co jsem přečetla naše předchozí zprávy, bylo očividné, jak šíleně zamilovaní jsme byli, ale taky vím, že už nejsem tou dívkou. A to mě děsí, Court. Bojím se, že se do něj nikdy znovu nezamiluju jako předtím, a skončí to tím, že ho budu vodit za nos, protože se budu cítit povinována to zkusit. Poslední týden nebo dva mě to zatěžuje, protože on je tak skvělý chlap, a já vím, že by mi dal celý svět.“

Courtney chvíli neřekne ani slovo, když se napije vody. Uběhne nějaká doba, než dorazí číšník s našimi tortillami a malými talířky, a my se podělíme.

„Dobře. Jsi zticha a to mě děsí k smrti. Tvoje ticho je obávané. Prosím, řekni něco,“ žadoním.

Dožvýká své sousto a podívá se přímo na mě. „Neznám správnou odpověď, jestli nějaká je, nebo ne. Ale pravděpodobně na sebe moc tlačíš, a proto z toho blázníš. Každopádně jestli necítíš nic, kromě fyzického spojení, neměla by ses nutit. Není to fér ani k tobě ani k němu, abys předstírala, ale zase to není tak dlouho, co jste se vy dva rozhodli začít znovu. Každý se nezamiluje hned. Láska chce čas. A fakt, že jsi ho neúnavně naháněla roky, by ti měla říct, že možnosti znovu tohle začít cítit, je velmi reálná.“

„Přeju si, abych o tom vůbec nemusela přemýšlet, že všechny tyhle city přijdou přirozeně. Cítím, jako bych byla zlomená nebo tak. Logan je ztělesněním dokonalého přítele; ale jsem tady a přemýšlím, proč mu moje srdce nepropadá tak těžce, jak to udělalo předtím.“

„Když jste se vy dva konečně dali dohromady, bylo to vše, co jsi kdy chtěla. Pronásledování bylo u konce a ty jsi mohla konečně jednat podle svých citů. Ale teď se snažíš nahradit tyhle city bez schopnosti pamatovat si cestu, kterou jsi k nim došla. Říkám, že jen potřebuješ čas. Všechno tohle je pořád o přizpůsobení se.“

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. „Máš pravdu. Jen se poslední dobou cítím tak zatraceně vinná a moje pochyby ze mě dostávají to nejlepší.“

Ona se usměje, dodala mi potřebné uklidnění. „Ne. Jen se bav a dopřej si čas.“ Courtney vždycky říká věci, které potřebuju slyšet. Dokáže, aby se moje šílenství zdálo normální, a ví, jak naslouchat. Je to jedna z jejích nejlepších kvalit.

„Díky.“ Vydechnu úlevou a dopiju svůj drink. „Tak o čem si chceš popovídat?“

Courtney jí svoji tortillu s malíčkem ve vzduchu, a já se zakřením.

„Přemýšlela jsem o alternativách otěhotnění, a myslím, že chci zjistit víc o umělém oplodnění. Snažili jsme se měsíce otěhotnět, a cítím, že se to přirozeně nepovede. V tomhle bodě bych klidně stála na hlavě hodinu po sexu, kdybych věděla, že to bude fungovat. Zkoušeli jsme všechno, od ovulačních testů, ke grafům, čajům, olejíčkům a speciálním lubrikantům. Jsem z toho všeho prostě frustrovaná,“ zavrčí Courtney.

„Řekla jsi to Drewovi? Co si myslí?“

„Ještě jsem mu to neřekla. Nevím, co na to řekne. Myslím, že jsem se stala posedlou zkoušením otěhotnět a mít dítě, a to ho udolává. V těchto dnech nemyslím na nic jiného, a pak se začnu sama přesvědčovat, že mám těhotenské příznaky a nadchnu se. Nejdříve začnou být má prsa citlivá, což je obvyklým znamením. Potom zvracím a myslím si Ano! Ranní nevolnosti! Pak další negativní test odvane všechny tyhle naděje a já jsem týdny v depresi.“

„Oh, Court.“ Natáhnu ruku přes stůl a zmáčknu tu její. „To je mi moc líto. Netušila jsem, že ti to působí takový stres.“

„Obávám se, že to negativně ovlivňuje i naše manželství. Nepomáhá, že mí rodiče mluví jen o tom jednom. Pokaždé, když volám mámě, ptá se, kdy už bude mít vnoučata.“

„Myslela by sis, že být několik hodin s dětmi Violy by to na chvilku spravilo.“ Odfrknu si. Violiny děti jsou skvělé, ale jsou v tomhle věku kvítka. Zvláště když je James a TJ stále v plínkách a Ginny zažívá svou fázi drzosti a na všechno říká ne.

„Nedělej si legraci,“ odpoví Courtney se smíchem.

„Jak to Drew bere?“ ptám se.

„Vím, že Drew chce dítě stejně tak moc, jako já. Je roztomilé, jak se mu rozzáří tvář, když mluvím o tom, jak skvělý otec jednoho dne bude, ale nemyslím si, že rozumí tomu, že si to na mě vybírá svou daň, když jsem já ta, která nemůže otěhotnět. Cítím, jako bych ho zklamala a všechno zničila. Cítím se jako naprostý lůzr. Je to jako bych bojovala se svým vlastním tělem a to je pokažené.“

Moje srdce mě pro ni bolí. Nesnáším ji vidět tak smutnou.

„Nejsi pokažená a definitivně nejsi lůzr. Snažíš se a děláš všechny správné věci. Tyhle věci taky chtějí čas. Musíš být prostě trpělivá a užívat si ten nekonečný sex, dokud můžeš. Jsem si jistá, že Drew bude souhlasit s umělým oplodněním, jestli tě to udělá šťastnou. Vidím, jak se na tebe dívá, jako bys byla jeho celý svět a důvod k dýchání.“ Usměju se na ni a znovu jí stisknu ruku. Povzdechnu si a pokračuju. „Tohle je ten druh lásky, který chci.“

„Měla jsi tenhle druh lásky, zlato. A zase budeš mít.“