WFI - 4. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Byl to důkaz toho, jak moc se můj život během těch let změnil, protože najednou „jít ven“ znamenalo obléct si úzké džíny a pěknou halenku. Před lety – v minulém životě – když jsem byla mladší, blbější a neměla jsem moc starostí, znamenalo „jít ven“ tak dvě hodiny chystání. Než jsem si nanesla make-up, než jsem si udělala vlasy a oblékla se do něčeho, co by moji mámu přimělo ptát se sama sebe, kde se mnou udělala chybu. Možná se jednou nebo dvakrát pokřižovala, když mě viděla. „Jít ven“ znamenalo zamířit do hlasitého baru nebo klubu s předraženými drinky, kde jsme se nechaly nabalovat kluky, kteří to brali jako sport. Nebylo to každou noc nebo každý víkend, ale bylo to často.

Teď…

Teď se můj dospělý společenský život točil kolem narozeninových oslav a zápasu baseballu. Vlasy jsem si načesala, jen když jsem šla do salónu a to jen proto, že to bylo součástí mojí práce. Make-up si teď umím udělat během pěti minut. Čas byl mnohem cennější než peníze.

Teď jsem se dívala na svou šéfovou Ginny, která byla oblečená stejně jako já, v džínech a blůzce s krátkým rukávem a bylo zřejmé, že se naše priority změnily.

Už před pár dny jsme se dohodly, že půjdeme oslavit znovuotevření salónu. V sobotu, slíbily jsme si, protože je salón každou neděli zavřený. Půjdeme ven v sobotu. Její děti hlídal jejich otec a Josh s Louiem trávili víkend s mými rodiči. Byla to perfektní příležitost strávit spolu nějaký čas.

Nenapadlo nás akorát to, jak unavené budeme po celém dni práce a po týdnu malování a stěhování.

Křeslo v Shear Dialogue si pronajímám už víc jak dva roky. Ginny a já jsme se poznaly přes naši společnou známou, taky kadeřnici, která věděla, že Ginny hledá pomoc do kadeřnictví a já hledám nové místo. Okamžitě jsme si sedly. Ve svých čtyřiceti má tři děti, přítele a její postoj nenechám-si-srát-na-hlavu se perfektně hodí k mému vlastnímu postoji. Než jsem si to uvědomila, stěhovala jsem se s kluky ze San Antonia do Austinu. Zbytek je historie.

Ale když jsme se odpoledne viděly, řekly jsme tu stejnou větu: „Jsem unavená.“ Což znamená, že bychom obě nejradši šly domů a usnuly, jenže to neuděláme, protože spolu netrávíme dost času. Děti a vztahy – její, navíc má za pár měsíců svatbu – spotřebují velkou míru energie. Nevyslovená dohoda byla taková, že si dáme pár drinků a pak se vrátíme domů dřív, než začnou večerní zprávy.

„Kam chceš jít?“ zeptala jsem se, když jsem se navoněla uprostřed salonu. Zavřely jsme už před půl hodinou, uklidily a pak se vystřídaly v koupelně, kde jsme se převlékly. Neuniklo mi, že se ani jedna z nás po dlouhém pracovním dnu neobtěžovala udělat něco s vlastními vlasy. Někdy jsem na konci šichty přesvědčená, že pokud se dotknu jednoho dalšího vlasu, pozvracím se. Dala jsem si rtěnku, Gin si přejela líčka tvářenkou a pročesala své po ramena dlouhé, krvavě červené vlasy, které jí barvím každý měsíc.

Byla ke mně zády, když… jo, si poupravila prsa v podprsence a řekla, „nebude vadit, když zůstaneme poblíž?“

Přes zrcadlo jsem jí věnovala pohled, který jasně řekl, jak pitomá mi přijde její otázka.

„Tak půjdeme do baru na konci ulice. Není to úplně nóbl podnik, ale mají levné drinky a navíc to vlastní můj strejda.“

„Platí,“ řekla jsem Ginny. Nebyla jsem žádný snob. Je to blízko a levné, takže jsem pro.

Její strýc vlastní taky budovu, do které jsme přestěhovaly salón. Nachází se v městské části, kde se dá dostat i pěšky, naproti přes ulici je realitní kancelář, oblíbený tetovací salón a lahůdkářství. A ten salón pro psy jen o dvě budovy dál jsem viděla jako dobré znamení; mám spoustu zákaznic se čtyřnohými mazlíčky. Navíc je můj dům kousek odtud.

A o deset minut později jsme stály před barem. Auta jsme nechaly na parkovišti vedle velkého autoservisu, který by podle všeho měl taky vlastnit její strýc.

Ginny říkala pravdu. Nebylo to nóbl místo. Neřekla mi ale, že je to bar pro motorkáře, což mi došlo z té řady zaparkovaných motorek.

Tak jo.

Pokud si všimla obav v mém obličeji, nekomentovala to a místo toho mávla ke dveřím. Srát na to. Tři muže stojící venku, kteří si nás trochu hladově prohlíželi, jsem záměrně ignorovala, a když jsem otevřela těžké dveře, praštil mě do nosu zápach cigaret, doutníků a trávy. Měla jsem co dělat, abych se nerozkašlala a musela jsem hodně mrkat, aby mě přestal kouř pálit v očích.

Moje představa motorkářského klubu vypadala přesně takhle. V mém předchozím životě, před Joshem a Louiem, jsem byla ve spoustě hospodách a některé vypadaly ještě hůř, než tahle. Zezadu Ginny ukázala k řadě alkoholu podél zdi a já tam zamířila. Procházela jsem kolem mužů a žen v kůži. Byli tam lidé každého věku, každého vzhledu. Kromě toho silného zápachu, který byl uvnitř nelegální… to nebylo zase tak zlé. Většina lidí si tady povídala.

Ginny sklouzla na židli vedle mě ve středu barového pultu. Naklonila jsem se dopředu, hledala barmana, a když jsem si všimla staršího muže, mávla jsem na něj. Jednoduše kývl bradou nahoru, aby slyšel naší objednávku.

S Ginny jsem chodila ven dost často, abych věděla, že večer začínáme mexickým pivem Corona nebo Guinnessem. Nezdálo se, že by tady servírovali můj oblíbený nektar. „Dvakrát Guinness, prosím,“ řekla jsem.

Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšel, ale přikývl a začal plnit dvě sklenice z pípy. Pak je posunul po pultu k nám a zakřičel částku, kterou dlužíme. Než sáhla Ginny do kabelky, posunula jsem mu po baru dvě bankovky.

„Na zdraví,“ zaradovala se Ginny a ťukla svou sklenicí o mou.

Souhlasně jsem přikývla a napila se.

Sotva jsem polkla, objaly zezadu dvě paže moji šéfovou a u jejího ucha se ukázala blonďatá hlava. Kdo to sakra je?

Jako by přemýšlela nad tím stejným, když začala s „kdo…?“, než se podívala přes rameno a odtáhla se. Její smích o chvíli později mě uklidnil. „Ty zkurvysyne! Přemýšlela jsem, kdo mě tu ochmatává!“ Natáhla se, aby poplácala toho chlapa, který měl na bílém tričku koženou vestu.

„Kurva, ty máš prořízlou pusu,“ řekl ten muž tiše, ale já ho slyšela. Odtáhl se a přesunul pohled na mě. Ten úsměv, který měl, když mluvil s mou kamarádkou, se teď rozjasnil.

Proboha, ten je sexy.

Stejnou tmavě blond barvu jako na vlasech, má i na tvářích, kde mu roste strniště. Ale jeho hezký obličej zlepšoval hlavně jeho úsměv. Musí být o pár let starší, než jsem já. Dokázala jsem jen sedět a usmívat se na toho muže, který je pravděpodobně motorkář, podle toho, že na sobě má bundu… a je v motorkářském klubu. V sobotu. Člověk opravdu neví, kam ho život zavede.

Čím déle jsem se dívala do jeho obličeje… uvědomila jsem si, že jsou mi jeho modré oči povědomé. Stejný zvláštní odstín na mě hleděl i z jiné tváře. Té, kterou jsem dobře znala. Ginny měla stejnou modrou.

„Tripe, tohle je moje kamarádka Diana. Pracuje se mnou v salónu. Říkala jsem ti o ní, má toho kluka, co hraje baseball. Di, tohle je můj bratranec Trip,“ vysvětlila Ginny, když jsem mezi nimi přeskakovala pohledem.

Trip. Baseball. Už se zmínila o bratranci, který má syna kolem Joshova věku, který hrát baseball. Teď jsem si vzpomněla.

„Ráda tě poznávám,“ jednu ruku jsem měla na své stoličce, ale druhou jsem natáhla k němu.

„Ahoj,“ zazubil se, když si potřásl mou rukou.

„Pracuje v autoservisu u parkoviště,“ vysvětlila Ginny.

Přikývla jsem a sledovala chlapa jménem Trip, který svou sestřenici šťouchl loktem. „Kde máš chlapa?“

„Je doma,“ odpověděla a měla na mysli svého snoubence.

Divně se na ní podíval a pokrčil rameny. „Starý je támhle, pokud za ním chceš skočit a pozdravit,“ řekl jí, když se podíval zpátky na mě a na rtech se mu usadil malý, mazaný úsměv.

Přikývla, krátce se ohlédla přes rameno a pravděpodobně hledala toho „starého“. Byl to její strýc?

„Klidně jdi,“ nabídla jsem, když se rozhlížela.

Zaváháním nakrčila nos. „Určitě?“

Protočila jsem oči. „Jasně, ale ne že mě tady necháš samotnou celou noc.“

Zazubila se. „Dobře, je to můj strýc. Bylo by hrubé, kdybych ho nešla pozdravit. Chceš jít taky?“

Pokud jsem něco chápala, tak chování ve velké rodině, která si je blízká. U nás se taky musíme pozdravit s každým. Neexistuje nic jako zamávání na skupinu lidí, pokud nestojíte o to, aby vám později matka syčela do ucha, že jsme ji ztrapnili.

„Ne,“ odpověděla jsem a kývla hlavou směrem k místu, kde se dívala. „Jdi pozdravit. Budu tady.“

Moje šéfová se usmála, postavila se a poplácala bratrance po tváři. „Ukaž mi, kde je,“ prohlásila… což bylo trochu divné. Ten bar nebyl až tak velký. Najít strýce by jí nemělo trvat déle, než pár minut. Blonďák přikývl a vedl jí od baru. Vzala si sebou pivo.

Já tam seděla, pila vlastní pivo a rozhlížela se po baru. Opravdu všichni vypadali jako normální lidi, kromě těch kožených bund a Harley triček. Zrovna jsem vytáhla mobil, že se podívám na e-maily – kde nic zajímavého nenajdu – když jsem zahlédla povědomou oholenou hlavu s hnědými vlasy na druhém konci baru. Až když ten muž otočil hlavu, uvědomila jsem si, že je to můj soused.

Dallas, který má toho debilního bratra. Dallas, který nemusí, ale může být ženatý se ženou v červeném autu. Dallas s obrovským tetováním na těle. Dallas, který se zasmál, když řekl něco člověku, který seděl vedle něj.

Jaká byla šance, že ho potkám zrovna tady, kurva?

Od doby, co jsem jeho domu začala věnovat pozornost, jsem si nevšimla, že by tam měl zaparkovanou motorku. Viděla jsem jen jeho pickup. Je to taky motorkář?

Prohlížela jsem si ho, jak seděl a opíral se lokty o bar, usmíval se a pozornost věnoval televizi na zdi… kdybych to neviděla, neuměla bych si to představit. Jeho oholené vlasy a postoj, silná ramena, rovné záda, to všechno mi připomnělo vojáka, ne motorkáře.

Fakticky?

Na jednu ostudnou vteřinu jsem přemýšlela, co jsem to udělala za blbost, že jsem se přestěhovala zrovna do sousedství, kde žije někdo, jako je on. On, který svoje manželské problémy řeší na verandě a který má bratra, který dostal na hubu bůhví od koho. On, který je ze všech míst zrovna v motorkářském klubu.

Ale hned, jak mi ta myšlenka naplnila hlavu, uvědomila jsem si, jak hloupě a pokrytecky to zní. Přece záleží na tom, co je uvnitř, ne?

Jeden z lidí v mém zorném poli se zvedl a já si všimla, že Dallas na sobě nemá vestu, jako většina mužů tady. Takže možná v motorkářském gangu není… nebo je?

Nezáleží na tom. Nemělo by na tom záležet.

Vrátil mi plastovou krabičku a poděkoval za svého bratra. Není důvod si myslet, že není dobrý člověk. Na krku a obličeji měl špinavé šmouhy, stejně jako občas Louie a to mě trochu uklidnilo.

V tu chvíli už vedle mého souseda nikdo neseděl, tak jsem se rozhlédla kolem sebe a debatovala, jestli předstírat, že jsem si ho nevšimla, nebo za ním jít a pozdravit, ať to máme za sebou. Pak se ale ozvaly ty hluboce vryté dobré mravy, které do mě máma prakticky vmlátila. Navíc jsem nesnášela, když někdo předstíral, že mě nevidí, a to i když jsem s nimi mluvit nechtěla. A on ke mně byl milý, i když nemusel. Nepočítám to naše první setkání; nikdo by nebyl v dobré náladě, kdyby ho někdo probudil uprostřed noci a on musel řešit sračky, které si domů přitáhl jeho bratr.

Další minutu jsem se snažila namluvit sama sobě, že je v pohodě, když mu nic neřeknu, jenže bych se sebou nevydržela. S povzdechem jsem sklouzla ze stoličky, vzala si sebou pivo a vydala se na cestu.

Jednoho dne dospěju do své vlastní osoby, které nebude záležet na tom, co je správné.

Jednoho dne, prostě až zamrzne peklo.

Čím víc jsem se blížila na druhý konec baru, kde se díval na televizi, tím klidnější jsem byla. Sledoval baseballový zápas. Hrál zrovna Joshův oblíbený tým – Texas Rebels. Zaváhala jsem jen chvíli, než jsem se postavila za něj a poklepala ho volnou rukou na rameno.

Neotočil se, tak jsem to udělala znovu. Podruhé se konečně podíval přes rameno, lehce se mračil a mezi plným obočím měl vrásku. Bledá víčka mu překryla ty oříškové oči. Zamrkal jednou, dvakrát a potřetí.

No to je paráda. Nepoznal mě.

„Čau.“ Věnovala jsem mu úsměv, který v sobě měl na 98 procent vepsanou otázku ‚proč jsem to udělala?‘. „Jsem Diana, tvoje sousedka,“ vysvětlila jsem, protože se zdálo, že i přesto, že jsme se viděli dvakrát, nemohl si mě teď zařadit. Pokud to neudělalo holce dobře na duši, tak už nevím co.

Dallas znovu zamrkal, a s váhavým a opatrným výrazem přikývl. „Diana, jasně.“

Zírala jsem na něj a vstřebávala jedno z nejmíň nadšených pozdravů, které jsem kdy slyšela.

A pak to ještě zhoršil, když se znovu zamračil a rozhlídl se po baru. „To je překvapení,“ řekl pomalu a jeho čelo bylo pořád skrčené nepohodlím, zmatkem nebo obojím. Nevím proč. Nelezla mi prsa z trička ani jsem se na něj nelepila.

„Jsem tady s kamarádkou,“ vysvětlila jsem pomalu a sledovala, jak otočil hlavu a podíval se kolem… aby viděl moji kamarádku? Nebo aby našel někoho, kdo by mu pomohl se mě zbavit? Jak to mám vědět? Ať už měl důvod jakýkoliv, přimhouřila jsem na něj oči. Vždyť já taky s tebou sedět nechci, děkuji mockrát. „No, když jsem tě zahlídla, tak jsem tě přišla pozdravit…“ jeho pohled se zase stočil ke mně a mezi obočím se mu ukázala teď už známá vráska. Udělala jsem něco špatně? Neměla jsem za ním chodit? Nemyslím si. Ale něco v jeho pohledu mě přimělo cítit se tak nevítaně, že mi bylo trapně. Opravdu trapně.

Poznám, kde mě chtějí a kde ne.

„No nic, svoje přátelské ‚ahoj‘ už jsem řekla. Tak se uvidíme později, sousede.“ Řekla jsem to na jeden nádech a litovala rozhodnutí, že jsem za ním šla. Už dlouho jsem ničeho nelitovala tak moc.

Vráska mezi obočím mého souseda se prohloubila, pak zaletěl očima k televizi a posunul se na židli dopředu, jako by mě propustil. To gesto bylo tak zkurveně hrubé, že jsem cítila urážku až v žaludku. „Fajn. Měj se,“ řekl.

Díkybohu, že jsem se rozloučila jako první.

Neznala jsem ho dost dlouho, abych poznala, jestli je nepřátelský, protože se se mnou nechce bavit na veřejnosti, nebo jestli jen nemá náladu si dneska povídat. Ale když zjistil, kdo jsem, začal se chovat hůř. Proč jako, kdo mi to do hajzlu vysvětlí?

Cítila jsem se trapně víc, než před pár minutami – měla jsem předstírat, že ho nevidím, krucinál – a s pitím v ruce jsem se šla posadit na své původní místo. Sotva jsem si sedla, slyšela jsem přes hlasitou hudbu Ginny. O chvíli později se odtáhly stoličky po obou mých stranách.

„Promiň, promiň,“ omluvila se a posadila se na stoličku, stejně jako její blonďatý bratranec.

Pokrčila jsem rameny a snažila se nemyslet na svého souseda. Nenechám se tím zdeptat. Nestálo to za to. Tak se aspoň nechová jako děvkař. „Nic se nestalo.“

A pak, pochopitelně, se naklonil Trip dopředu a sklonil ke mně hlavu. „Dallas je známý?“

„Ten chlap, nebo to město?“ zeptala jsem se a trhla rychle nenápadně hlavou na konec baru.

Přikývl a zazubil se. „Ten chlap, ne město.“

„Uh-huh. Je to soused.“

Ginny otočila hlavou směrem, ke kterému jsme oba kývali bradou. Zúžila oči.

„Bez prdele?“ zeptal se Trip a napil se piva.

„Bydlí dva domy napravo přes ulici.“

„Máš ten barák naproti paní Pearl?“

Jak sakra ví, kdo je paní Pearl, to jsem neměla tušení. „Jop.“

„Pamatuju si, že u toho domu byla cedule na prodej. To jsou věci.“

Někdo tady znal mého souseda.

Mezitím jsem si všimla, že Ginny pořád mhouří oči na konec baru a snaží se zjistit, o kom mluvíme. Dotkla jsem se jejího lokte a rukou položenou na pultu jsem ukázala nenápadně na Dallase. „Ten chlap v bílém triku.“

Pak se otočila na mě. „Bydlíš naproti něj?“

„Ty ho taky znáš?“

„Já ne…“ zakoktala, než zatřásla hlavou a palcem ukázala na blonďáka. „Je to náš bratranec.“

Ten chlap je bratranec Ginny? Fakt? Nikdy předtím se o něm nezmínila. Tipovala bych ho na čtyřicet, byl v jejím věku. A předpokládala jsem, že podobně starý bude i ten roztomilý blonďák.

„Takže ty taky stříháš vlasy?“ zeptal se Trip a bohužel ukončil Ginnino vysvětlování ohledně chlápka na konci baru. Zeptám se jí později… možná. Ale potom, jak se choval, nemám moc chuť o něm něco slyšet. Navíc je ženatý. Ženatý. Neměla bych z něj radost, ani kdyby o mě jevil zájem. Což nejevil. A to nevadilo. Protože já o něj taky zájem nemám.

„Ano,“ odpověděla jsem, soustředila se na blonďáka a slyšela, jak se Ginny zasmála do svého piva. „Radši vlasy barvím, ale taky stříhám.“ Barvení mám nejradši a ta činnost představuje polovinu mého výdělku, ale k čemu být specifická.

„Chceš ostříhat mě?“ pustil se do flirtování.

Nakrčila jsem nos a usmála se. „Ne.“

Vybuchl smíchy a já se zazubila.

„Není v tom nic osobního, přísahám,“ vysvětlila jsem, když jsem se usmála na něj i Ginny, protože to vyznělo špatně.

Bratranec Ginny potřásl hlavou, pořád se smál a jeho krásný obličej byl díky tomu ještě hezčí. „Jasný. Chápu. Půjdu se vybrečet na hajzly.“

Moje šéfová zasténala, zvedla si flašku s pivem k puse a protočila oči. „Nevěř ničemu, co vyjde z jeho úst.“

„To jsem neměla v plánu.“ Mrkla jsem na ni a ten jediný muž, který tady s námi mluvil, se znovu zasmál.

„Kurva, vy dvě jste brutální.“

Ani jsme nemusely říkat „díky.“ Zazubily jsme se na sebe s Ginny, i když to kompliment nebyl. Koutkem oka jsem zahlédla svého souseda. Díval se přímo na nás.

Než jsem se nad tím mohla zamyslet, opřel se Trip předloktím o pult, znovu zaujal mou pozornost a zeptal se, „jak jsi říkala, že se jmenuješ?“