WFI - 1. kapitola

Překlad: Liv
Kor.: 16terez

Probudila jsem se s křikem.

Nebo aspoň s něčím, co mělo hodně blízko ke křiku, vzhledem k tomu, že jsem byla pořád nemocná od té doby, co jsem se dva týdny zpátky nakazila od Joshe a zněla jako kuřák procházející pubertou.

Oči jsem prudce otevřela v polovině mého „ááh!“ a našla jsem mini démona jen kousek od mého obličeje. Vyskočila jsem. Trhla sebou. Přísahám, že na miliontinu sekundy opustila moje duše tělo, jak na mě ty dvě oči zíraly bez mrknutí.

„Do prdele!“ Zařvala jsem, když moje záda narazila do čela postele a do plic jsem nasála vzduch, což mohlo být klidně moje poslední nadechnutí, předtím, než mi někdo podřeže krk.

Až na to…

Když jsem se natahovala po polštáři vedle sebe – nemám tušení, co jsem s ním chtěla sakra dělat, asi uspořádat polštářovou bitvu s Willy Wonkovým ďábelským Umpa Lumpou nebo co – jsem si uvědomila, že to není zmenšený Satan, který by mě chtěl obětovat Temnému Pánovi. Maličký obličej jen kousek ode mě, maskovaný v téměř černém pokoji, nebyl ve skutečnosti ďáblův přisluhovač; bylo to pětileté dítě. Pětiletý. Můj pětiletý.

Byl to Louie.

„Ach bože, Lou,“ zasípala jsem, když jsem si uvědomila, kdo se mě to snaží zabít před třicítkou. Zamrkala jsem a sevřela kůži přes srdce, jako by mělo vybuchnout v mé hrudi.

Neměla bych být překvapená, že je na mojí posteli. Kolikrát mě v průběhu posledních několika let vyděsil k smrti stejným způsobem? Stokrát? Už bych si na to měla zvyknout. Byl to ten nejroztomilejší klouček, kterého jsem kdy viděla – za denního světla – ale nedokázal pochopit, že hledět na někoho, zatímco ten někdo spal, bylo zatraceně děsivé. Opravdu děsivé.

„Ježiši K–“ začala jsem a pak dodala „krekry se sýrem.“ Pořád slyším mámin hlas, jak mi před rokem vyčinila, že učím kluky používat jméno Boží nadarmo. „Ty vo–“ zaúpěla jsem, když mi došlo, že jsem to znova podělala. Opravdu jsem se snažila omezit sprostá slova alespoň před Louiem, protože Josh už byl stejně ztracený případ, ale staré zvyky umírají těžko. „Ty vogo, ty jsi mě vyděsil,“ pokračovala jsem místo toho, i když už slyšel slova mnohem horší než ‚vole‘ a ‚kriste‘.

„Promiň, Tia Diano,“ zašeptal Louie svým sladkým hláskem, který mě okamžitě donutil odpustit mu vše, co udělal a taky vše, co teprve udělá.

„Lou.“ Srdce mi pořád bušilo. Bože. Na infarkt jsem byla moc mladá, ne? Nechala jsem pokrývku klesnout do klína a pořád si třela hruď. „Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem a snažila se zklidnit srdce.

Vážně přikývl.

Noční můry neměl často, ale když už je měl, vždycky si našel cestu ke mně… bez ohledu na to, jestli jsem spala nebo ne. Vzhledem k tomu, jak grogy jsem se cítila, nemohla jsem spát víc, než pár hodin. A to, že spím v novém domě, to mi taky moc nepomohlo. Tohle byla teprve třetí noc tady. Moje tělo nebylo zvyklé spát v posteli, která byla jiným směrem. Všechno taky vonělo a znělo jinak. Měla jsem problém zabrat i v našem starém bytě, takže jsem nebyla moc překvapená, když jsem poslední dvě noci zírala v posteli do telefonu tak dlouho, dokud jsem ho nezačala únavou pouštět na obličej.

Malá ručička mi přistála na noze, kterou jsem měla schovanou pod dekou. „Nemůžu spát,“ přiznal chlapeček, který pořád šeptal, jako by mě nechtěl probudit ještě víc, než to udělal před chvíli tak, že jsem se možná trochu počůrala. Temnota v pokoji ukrývala Louieho blond vlasy a ty modré oči, kvůli kterým mě ještě teď bolelo srdce. „Venku je moc hluku. Můžu spát tady?“

Zívla jsem si asi na patnáct sekund, znělo to hnusně, unaveně a oči se mi přitom zalily slzami. „Jaký hluk?“

„Myslím, že se někdo hádá za oknem.“ Shrbil ramena, když mě poplácal po noze.

To mě přinutilo se posadit zpříma. Lou měl aktivní představivost, ale ne až tak. Ušetřil nás toho, že by měl imaginární kamarády, ale nezachránil mě od předstírání, že je záchod koupací miska pro ptáky a on byl zrovna ve třech letech papoušek.

Někdo se hádá? Tady?

Viděla jsem alespoň padesát domů, než jsem našla tenhle. Padesát různých domů ve slevě, které pro nás z nějakého důvodu nebyly vhodné. Buď byly moc daleko od dobré školy, sousedství vypadalo divně, zahrada nebyla dost velká, dům potřeboval ještě hodně práce, nebo byl mimo mou cenovou relaci.

Takže když mi realitní agentka řekla, že pro mě má ještě jeden, nebyla jsem moc optimistická. Ale stejně mi ten dům ukázala; byl na trhu jen pár dní. Nedovolila jsem se nadchnout. Skutečnost, že měl ten dům tři ložnice, velkou zahradu a potřeboval jen minimální množství úprav, si mě získala. Skočila jsem po té nabídce a koupila ho.

Diana Casillasová, majitelka domu. Bylo načase. Byla jsem víc než připravená opustit dvoupokojový byt, kde jsem byla s kluky naskládaná dva roky.

Prošla jsem tolik skládek, že jsem tohle místo pokládala za světlo na konci tunelu. Nebylo to perfektní, ale byl v tom potenciál. I přesto, že předměstí nebylo nic bezva, okolní školy byly skvělé. A to nejlepší bylo, že to bylo blízko mé práce, takže jsem nemusela strávit hodiny dojížděním.

Šlo o to, že jsem v průběhu měsíce a půl poznala pár sousedů, ale ne všechny. Lidé, kteří bydleli u domu nejblíže Louieho pokoje, byli starší pár a nepřišlo mi, že by to byl ten typ, který se hádá uprostřed noci. Ostatní rodiny měly malé děti a tak. Sousedství se zločineckou historií, to bylo přesně něco, čemu jsem se snažila vyhnout.

Nikdo se tady neměl hádat, natož uprostřed noci.

„Můžeš zůstat se mnou. Ale už mě laskavě nekopej do břicha, jo? Minule jsi mi málem zlomil žebro,“ připomněla jsem mu v případě, že by snad zapomněl na tu obrovskou modřinu, kvůli které jsem lapala po dechu pokaždé, co jsem se sklonila. Otočila jsem se, abych zapnula lampičku, kterou jsem teď málem shodila z nočního stolku. Dala jsem nohy na stranu postele a pomohla Louiemu pod deku, když jsem se postavila.

„Bylo to omylem!“ zachichotal se, jako by mě nebolelo tělo ještě několik týdnů poté, co se rozhodl použít moje břicho jako míč a dal tím na vědomí, že pokud by chtěl, mohl by se živit fotbalem. V rodině už jsme ale dva fotbalisty měli; další nepotřebujeme. Když bylo rozsvícené světlo, viděla jsem ten drobný rošťácký úsměv, který vlastnil mé srdce a měl na mě pořád stejný efekt: všechno na světě se díky němu zdálo snesitelnější.

„No jistě.“ Mrkla jsem na něj, než jsem zase zívla a natáhla ruce nad hlavu, abych trochu rozproudila krev v těle. „Za chvíli jsem zpátky, ale ty se pokus usnout, jo? Babička vás vyzvedne brzo ráno.“

„Kam jdeš?“

Když jsem někam šla bez něj, v jeho tónu se vždycky objevil strach, jako by čekal, že už se nevrátím. Nenáviděla jsem to. „Podívat se, kdo dělá ten hluk. Jsem hned zpátky,“ vysvětlila jsem klidně a pokusila se mu nepřímo říct, že k tomu, abych se k němu nevrátila, by byla potřeba zbraň hromadného ničení. Ale ten slib jsem nahlas neřekla. Musel tomu věřit sám od sebe, aniž bych mu to neustále připomínala.

Louie přikývl, lehl si a trochu ulevil mému svědomí. Byl samá noha samá ruka, se zářící broskvovou pokožkou, která byla dědictvím po jeho dánské matce a naší mexické straně rodiny. Na světě neexistovalo solárium, které by dokázalo vykouzlit tenhle odstín zlata.

„Jdi spát.“

Zhasla jsem lampičku a vyklouzla z ložnice, ale dveře jsem za sebou nechala otevřené na škvíru. Díkybohu jsem si vzala šortky, než jsem šla spát. Rukou jsem šmátrala po zdi; zatím jsem se v tomhle domě ještě neuměla orientovat ve tmě. Kluci se tmy nebáli, tak bylo zbytečné se obtěžovat nočním světlem. Pokud si vzpomínám, můj bratr a já jsme je přesvědčili, že by se bubáci měli bát jich, ne naopak. Ještě jsem neměla čas rozvěsit nic na zdi, takže nehrozilo, že bych svou rukou omylem shodila zarámované fotky, když jsem mířila po chodbě, která oddělovala můj pokoj od Louieho a Joshova.

Když se ke mně kluci nastěhovali, budila jsem se aspoň jedenkrát za noc, abych zkontrolovala, že mi nějak záhadně nezmizeli. Teď to dělám jen, když mě Louie vzbudí.

První věc, kterou jsem spatřila v Joshově posteli, bylo velké chlupaté tělo, které snad zabíralo celou postel. Bylo to přes sedmdesát kilogramů váhy, ten nejhorší bodyguard na světě. Mac vytuhl, nejen že si nevšiml, že jsem vstoupila do místnosti, ale ze spánku ho nevyrušil ani můj křik poté, co jsem otevřela oči a nade mnou se vznášel Louie. Výš na posteli byla Joshova hnědovlasá hlava, ta barva byla stejná jako moje a Rodrigova, a spal pod modrým povlečením, které si vybral před dvěma týdny. Byl zázrak, že jsem se nerozbulila uprostřed obchodu. Málem mě zabilo, když jsem mu nabídla povlečení s Želvy Ninja a on si místo toho vybral normální modré. Za pár týdnů mu bude teprve jedenáct, ale už teď si myslí, že je moc starý na kreslené postavičky. Pořád ho vidím v dupačkách, jako by to bylo teprve včera, zatraceně.

Zavřela jsem dveře Joshova pokoje a zamířila do pokoje Louieho, který je nejmenší z těch tří a taky je nejblíž domovním dveřím. Došla jsem sotva ke dveřím, když jsem zaslechla řev. Tohle ani náhodou nevycházelo z domu starých sousedů. A na druhé straně bydlel mladý pár v mém věku s dítětem.

Sousedství vypadalo bezpečně. Většina příjezdových cest měla novější auta, ale sem tam se ukázaly i starší modely. Všimla jsem si, že jsou dobře posekané trávníky a i domy jsou pěkné a čisté, i když byly postaveny předtím, než jsem se narodila. Všechno to dokazovalo, že tenhle dům bude skvělým místem k výchově dvou dětí. Připomínalo mi to místo, kde jsem vyrůstala já.

Rodrigo by to schválil.

Nenápadně jsem vytáhla žaluzie Loua a podívala se z okna. Netrvalo dlouho a došlo mi, odkud hluk přichází. Na druhé straně ulice, dva domy vpravo byly dvě auta zaparkované tak, aby blokovaly dopravu, kdyby náhodou někdo v noci během pracovního týdne projížděl kolem. Ale byli to čtyři muži osvětlení pouliční lampou na chodníku, kteří zaujali mou pozornost.

Hádali se, přesně jak řekl Louie. Trvalo mi jen vteřinu, aby mi došlo, že tři muži obklíčili toho čtvrtého. Viděla jsem v televizi dost bitek na to, abych věděla, že sestava tři proti jednomu neznačí nic dobrého.

Opravdu se to dělo? To nemůžu mít aspoň šest měsíců klidu, než se začnou dít takové věci v okolí? Byl tady člověk, který brzo dostane na prdel, a já můžu jen předpokládat, že je toho součástí někdo, kdo bydlí naproti přes ulici. Byl ten muž můj soused? Nebo byl můj soused jeden z těch tří, kteří se chystají na jednoho?

A v tu chvíli, kdy jsem se snažila přijít na to, co se k čertu děje, dostal muž uprostřed úder pěstí do čelisti. Klesl na kolena, divoce se rozmáchnul, a minul všechny útočníky. Ti tři toho využili a vrhli se na něj.

Ach můj bože. Chystají se mu nakopat prdel a já tady stojím a sleduju je. Sleduju.

Nemůžu tam jít.

Nebo můžu?

Mám teď Louieho a Joshe. Proboha. Ani jsem se nemusela rozhlížet kolem, abych věděla, že jsou tady ještě pořád plné krabice oblečení a hraček. Jak může mít malý chlapeček tolik věcí, to jsem nechápala. Zrovna jsem mu koupila deku Iron Mana.

Nebyla jsem zodpovědná jen za sebe, pomyslela jsem si, když jsem sledovala, jak dostal ten chlápek kopanec do žeber. Co když mají zbraně? Co když—

Přes okno jsem viděla, jak ten Sám Za Sebe dostává opakované rány od stejného člověka. Znovu a znovu. Pokud jsem měla hádat, řekla bych, že dostával výprask. Jako by to nestačilo, přistoupil další muž a začal rozdávat svoje rány. Moje srdce se čtyřnásobně zvětšilo. Bože. Bože. Vymlátí z něj duši. Sám Za Sebe se stočil na bok a jeden z útočníků ho neúnavně kopal. Byli jako hyeny u zraněné gazely. Chystali se ho zabít.

A já tady stála. Pořád.

Pomyslela jsem na svého bratra a cítila, jak mi srdcem projela známá bolest se záplavou zármutku, lítosti a vzteku. Zaváhání mohlo skončit životem nebo smrtí, copak jsem to nevěděla?

Nemohla bych se sebou žít, pokud by se stalo něco, čemu bych mohla zabránit. Nepřemýšlela jsem nad tím, co se stane, pokud mají zbraně. Rozhodně jsem si nedovolila uvažovat nad tím, jak by mí rodiče nebo kluci přijali to, že jsem udělala něco tak lehkomyslného. Ale co bych to byla za člověka, kdybych tady stála a nepomohla někomu, kdo to zjevně potřeboval?

Než jsem si to mohla rozmluvit, rozběhla jsem se bosky k hlavním dveřím. Nechtěla jsem ztrácet čas tím, že bych doběhla do pokoje pro boty a telefon, ale vzpomněla jsem si, že si Josh nechal baseballovou tašku u dveří, aby ji nezapomněl, až zítra odjede s prarodiči. Pokud to dneska přežiju, opravdu mu budu muset začít shánět nový baseballový tým, připomněla jsem si, než jsem ten plán odložila na vhodnější časy.

Musela jsem jít pomoct, protože to byla správná věc a musím jít klukům příkladem. A utíkat od překážek rozhodně nebylo něco, co bych je měla učit.

Skutečností bylo, že to bylo na Larsenových, mých rodičích a mně, abychom je vychovali k tomu, co z nich bude. To byla první věc, se kterou jsem se vyrovnala potom, co jsem se stala jejich opatrovníkem. Bylo to na mně. Pokud to pokazím… to nemůžu dovolit. Chtěla jsem, aby z nich byli dobří a čestní lidé, i když se zdálo, že mám ještě celou věčnost na to, než vyrostou ve starší kluky, z těch, kteří sotva dokážou namířit do záchodu. Nechci, aby Rodrigovy děti vyrostly v někoho jiného jen proto, že je nemůže sám vychovat, protože vím přesně, čí by to byla chyba, kdyby z nich vyrostli zmetci: moje.

To si na svědomí nevezmu.

Přesně tam, kde ji nechal, jsem z Joshovy tašky vytáhla baseballovou pálku a testovala její váhu. Teprve až jsem za sebou zavřela přední dveře, jsem si zoufale přála, abych se vrátila zpátky. Ta moje část, která si uvědomovala, jakou blbost dělám, chtěla být teď v ložnici pod dekou. Ta část nechtěla dělat tohle rozhodnutí – mám riskovat svůj život, nebo ho riskovat nemám? Ale Rodrigovo jméno mě donutilo pokračovat.

Když jsem seběhla tři schody z verandy na chodník, pomodlila jsem se, aby se mi to nevymstilo. Zrovna když se moje nohy dotkly chodníku, všimla jsem si, že ten muž pořád leží v obklíčení a pořád dostává na prdel. Přes ramena se mi svezla vlna paniky. Jak je možné, že to nikdo jiný neslyšel? Pak mi došlo, že na tom nezáleží. Musela jsem tomu chlápkovi pomoct a zároveň se domů vrátit v jenom kuse.

„Policie je na cestě!“ zařvala jsem co nejhlasitěji a zvedla pálku. „Nechte ho být!“

Největší překvapení mého života bylo, že ti tři muži okamžitě přestali; noha jednoho se zastavila ve vzduchu, když se na sebe se zaváháním podívali a poskytli mi pohled na jejich nevýrazné a obyčejné obličeje. Nebylo na nich nic speciálního; byli vysocí a hubení.

„Vypadněte!“ zaječela jsem, a hlas se mi zlomil, zatímco oni tam pořád stáli. Opravdu, opravdu jsem doufala, že můj soused leží na zemi a není to jeden z těch tří, protože pak by bylo dost trapné vcházet a vycházet z mého domu.

Proč mu nemohl pomoct někdo jiný? Pomyslela jsem si znovu a nechápala, proč nikdo nevylezl z domu. Nebyli totiž úplně tiší.

Moje srdce bušilo jako o závod a potila jsem se jako prase. Byla jsem tady sama; vyděšená, i přesto, že mnou projížděl adrenalin, ale co mám kruci dělat? Stát tady s palcem v zadku?

„Vypadněte!“ zařvala jsem znovu, a měla tón odvážnější, protože jsem začala být nasraná kvůli toho, že se to děje zrovna v mém sousedství.

Ozval se drsný šepot, než jeden z útočníků udělal krok k muži a tvrdě ho kopl, než zavrčel, „ještě jsme neskončili, zkurvysyne.“

Tak zbabělá, jak jsem byla, jsem si nemohla pomoct a cítit vděk, když dva z útočníků naskočili do auta a ten třetí se posadil za volant dalšího auta. Ani jeden z nich mi nevěnoval pohled, když se pneumatiky rozjely.

Muž na zemi se sotva pohnul, když jsem se k němu přiblížila na nohou, které se snažily napodobit nudle. Ležel na zádech, paty táhl sem a tam přes trávu, když tiše skučel bolestí. Jeho ruce, obě pokryté tetováním až po zápěstí, měl na hlavě. Zrovna jsem došla na pozemek, když zvedl hlavu. Netrvalo dlouho, než se svalil na stranu a pak se zvedl na ruce a kolena, aby v té pozici na chvíli zůstal.

Odhodila jsem pálku na trávu. „Páni, kámo, jsi v pohodě?“ byla ta jediná věc, která mě napadla, když jsem si klekla k mému-víc-než-pravděpodobnému sousedu. Jeho pozornost byla pořád zaměřena na zem. Jeho dech byl roztřesený a nestálý; na trávu dopadala řada slin a krve, předpokládám, že z jeho pusy. Zakašlal a na trávu dopadlo více zrůžovělé tekutiny.

Rozptýleně a, upřímně tady dost blízko paniky, jsem si všimla, že má potetované i dlaně, které ho držely, ale odřená kůže na obou kloubech ukazovala, že se snažil bránit. Možná neuměl bojovat, ale dala bych mu aspoň čtyřku za snahu.

„Hej, jsi v pohodě?“ zeptala jsem se znovu a projížděla ho pohledem, abych našla nějaké znamení, které by mi řeklo, že je v pořádku, i když pravděpodobně nebyl. Viděla jsem, jak moc ho mlátili. Jak by asi mohl být v pořádku?

Jeho neklidný dech zněl ještě drsněji, když se sklonil a plivnul; následný nádech zněl bolestivě.

Znovu jsem si ho prohlídla; díky pouličnímu osvětlení vypadaly jeho vlasy tmavě blond. Na tričku měl krev. Ale jeho bosé nohy to řekly za něj; tohle musí být můj soused. Proč by jinak neměl boty? Otevřel dveře s očekáváním, že bude všechno v pořádku a ti chlápci na něj skočili?

„Jak ti můžu pomoct?“ můj hlas se třásl a mluvila jsem tiše, když se snažil dostat z rukou na kolena, a buď si neuvědomoval, že tam jsem, nebo ho to nezajímalo. Přiblížila jsem se a překvapilo mě, když ke mě natáhl ruku.

Zaváhala jsem jen na chvíli, než jsem ho vzala za zápěstí a posunula svoje rameno pod jeho nataženou paži, zatímco jsem cítila trávu na svých holých kolenech. Dopadla na mě jeho váha, když se vnitřní část jeho lokte usadila kolem mého krku. Do nosu mě udeřil zápach nějakého alkoholu, když jsem přitiskla ruku na dolní část jeho zad. Z té blízkosti jsem cítila úzkost v břiše. Vždyť toho blázna vůbec neznám. Nemám ani tušení, čeho je schopný, nebo jaký je to člověk. Vždyť na něj někdo skočil před jeho domem, ne? Tohle nebylo nějaké náhodné ve-špatný-čas-na-špatném-místě. Tohle bylo osobní.

Na tom nezáleží. Alespoň jedna moje část si to myslela. Proti třem neměl šanci a bylo jedno, jak moc si to zasloužil.

Když se pokusil vstát, udělala jsem to stejné. Funěla jsem, a když mě používal jako oporu, bylo to horší, než bych chtěla přiznat. „Chlape, opravdu potřebuju, abys mi řekl, jestli jsi v pohodě nebo ne,“ řekla jsem a polkla srdce, které se mi dostalo až do krku, když jsem si představila, jak se na mě svalí z toho, že má vnitřní krvácení. To bych teda fakt potřebovala. „Hej, slyšíš mě? Jsi v pořádku?“

„Jsem kurva v pohodě,“ byla jeho úžasná odpověď, když vyplivl další sliny.

Aha, hm, tomu jsem moc nevěřila, protože zněl, jako by běžel maraton, na který netrénoval a uprostřed už nemohl. Ale co bych měla dělat? Označit ho za lháře, když tahám polovinu jeho váhy? „Tohle je tvůj dům?“

„Mm-hmm,“ ozvalo se z jeho krku.

Nechala jsem hlavu skloněnou, prohlížela si trávu a snažila se nemyslet na to, že mě jako berli používá muž, který měl pravděpodobně blízko k devadesáti kilům. Stejně jako téměř každý dům v sousedství, i tenhle měl na verandu tři schody. Zvedla jsem volnou ruku a ukázala před nás. „Potřebuju, aby ses na chvíli posadil, dobře?“ Moje záda se to chystala vzdát.

Periferním viděním jsem zaznamenala jeho kývnutí nebo souhlasné gesto, ale zahlédla jsem jen jeho vousy, které patřily buď na hipstera nebo dřevorubce. Naštěstí si asi všiml, že se můj vaz brzy zlomí napůl, takže se o mě přestal opírat, když jsme ušli pár kroků, které se mi zdály jako kilometry. Jeho tělo bylo mírně ohnuté, a chraptěl. U schodů jsem se otočila tak, abych mu pomohla sednout a pořádně se na něj podívala zblízka.

Na první pohled bylo jasné, že je starší, než já. Možná o deset let, možná o dvacet. U některých mužů to šlo špatně poznat. Jeho tváře na sobě měly růžové skvrny. Na obočí měl velkou otevřenou ránu, stejně jako na rtu, která byla sice menší, ale krvácela stejně. Nedokázala jsem rozluštit to, jaký tón pleti má, ale pod pouličními lampami se mi zdál bledý. Za normálních okolností by to byl atraktivní chlap. Ale to jeho oči mě donutily od mého nového souseda pár kroků ustoupit. Kolem barvy očí, kterou jsem nedokázala rozeznat, byly červené žilky. Znamení, že pil alkohol.

Nebo ty žilky znamenají něco jiného? Do prdele.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se znovu. Nebyla jsem doktorka; neznala jsem příznaky.

Jeho hrdlo pokryté tetováním se pohnulo nahoru, což bylo zjevně polknutí, když pomalu zavřel a otevřel oči, jako by byl dezorientovaný. Díval se na mě, ale skoro jako by se díval přese mě. Mohl by mít poškozený mozek?

„Hej, mám zavolat sanitku nebo policii?“

Střelil po mě pohledem. Jeho odpověď byla rázná a trochu naštvaná. „Ne.“

Zírala jsem na něj. „Krvácíš.“ Zrovna když jsem to řekla, přejela červená linka po jeho spánku. Ježíš.

„Ne,“ řekl znovu a jeho čelo se skrčilo zamračením. Zapomněla jsem, jak je atraktivní, protože hloupost není roztomilá. Prostě není.

„Ano.“ Jsem si jistá, že jsem vytřeštila oči v pohledu, který říkal ‚to si ze mě děláš prdel‘. Ani se neobtěžoval tu krev otřít, když se vydala dolů po jeho tváři.

„Už jsem ti řekl, že jsem kurva v pohodě.“

Musela jsem uklidnit touhu na něj vyštěknout, že takhle se mnou teda mluvit nebude. Odradilo mě jen pomyšlení na to, že kdybych byla v jeho kůži a někdo mi nakopal prdel, asi bych taky nebyla úplně milá. Ale pořád jsem zněla trochu naštvaně, když jsem řekla, „snažím se ti pomoct. Kopali do tebe. Možná máš zlomené žebro… nebo otřes mozku…“

Stezka krve se vydala k jeho uchu. Jak mi může kruci vykládat, že je v pořádku?

„Krvácíš přímo přede mnou. Sáhni si na obličej, jestli mi nevěříš,“ řekla jsem mu a poklepala ukazováčkem na svou tvář v místě, kde mu stékala krev. Říkala jsem mu tím hele, blbečku, poslouchej mě.

Ten muž zavrtěl hlavou, pomalu bolestivě vydechl a konečně zvedl ruku, aby si otřel krev, jenže tím udělal ještě větší nepořádek. Podíval se na zbarvené prsty a koutky úst mu po obou stranách klesly, když se zamračil, jako by nemohl uvěřit tomu, že je zraněný. „Žádní poldové. Žádná nemocnice. Jsem v pohodě,“ trval na svém a jeho hlas byl nepříjemnější s každou slabikou.

Panebože.

Chlapi. Zasraní chlapi.

Kdybych byla na jeho místě, už bych seděla v sanitce a čekala na vyšetření. Ale z pohledu na jeho tváři – tvrdohlavého blbečka jsem poznala na míle daleko; protože poznám svůj vlastní druh – nemělo cenu se ho snažit přemluvit.

To je teda debil.

„Víš to jistě?“ zeptala jsem se znovu, jen abych své svědomí přesvědčila, že jsem dělala, co jsem mohla, i když jsem si o něm myslela, že je zasraný idiot.

Pomalu mrknul, pak se na mě podíval a na tváři se mu usadila grimasa, kterou chtěl maskovat skutečnost, že je lidská bytost v bolestech. „Řekl jsem, že jo.“

Řekl jsem, že jo.

Pokud se tenhle blbeček nezačne do tří vteřin chovat, dokončím tu práci, kterou začali ti tři chlápci. Ale krev na přední straně jeho trika mě donutila držet pusu; tak popáté v mém životě. Byl v bolestech. Vypadalo to, že má problém dýchat. Co když má propíchnuté plíce? Co bych s tím měla dělat?

Odpověď byla: nic. Nemohla jsem udělat nic, pokud nechtěl.

Byl to dospělý muž. Nemůžu ho do ničeho nutit.

Měla bych se vrátit domů. Už jsem udělala dost. Už jsem u něj být nechtěla, ale… věděla jsem, že se nemůžu vrátit domů, dokud se neujistím, že nezkolabuje na trávě.

„No dobře, tak pojď. Pokud chceš lhát o tom, že jsi v pořádku, dovol mi aspoň, ať ti pomůžu dovnitř,“ zamumlala jsem frustrovaně z toho, že nejsem schopná říct prostě „fajn“ a nechat ho tady. Ještě víc mě frustrovalo, že se choval, jako by se nic nestalo a jako by neexistovala šance, že by s ním něco mohlo být.

Jeho víčka překrývala velkou část jeho očí, když konečně přikývl a podíval se na mě. Když se nadechl, ozvalo se další zachrčení plné odporu a stupidity.

Natáhla jsem k němu ruku, ale on ji ignoroval. Místo toho se pomalu stavěl na nohy, zatímco já jsem držela ruku u něj, kdyby si to náhodou rozmyslel. Ale nerozmyslel. Pomalu a sám vystoupal schody a já stála za ním, abych mírnila jeho případný pád. Když ke mně byl zády, uvědomila jsem si, že není jen těžký, ale je taky dost velký. Nestál úplně rovně, ale i tak jsem mohla říct, že má víc jak metr osmdesát a je taky mnohem těžší, než já. Zasténal, když dělal jeden krok za druhým ke dveřím a já si musela připomínat, že pokud nechce, abych volala policii, musím jeho přání respektovat.

I když jsem si myslela, že je idiot a mohl by na následky svého zranění umřít.

Nemohla jsem si pomoct a znovu otevřela pusu, když mě přepadla úzkost. „Opravdu bys měl zajít k doktorovi.“

„Nepotřebuju doktora,“ trval na svém tím nejprotivnějším tónem, který jsem kdy slyšela.

Snažila ses, Di. Snažila ses.

Kovové bezpečnostní dveře blokovaly normální dřevěné a můj soused se natáhl, aby nejdřív otevřel jedny, pak druhé a zamířil dovnitř, se mnou v závěsu. Všechna světla byla vypnutá, když zakopl a chvíli sténal. Nic jsem neviděla, když opilý a zbitý muž klopýtal dopředu. Bosé nohy jsem měla na koberci, když jsem se modlila, aby tady neměl poházené jehly. O chvíli později se ozval tlumený zvuk a následovalo zablikání lampy.

Byla jsem v jedné ze svých nočních můr.

Jeho dům byl plný bordelu.

Na pohovce a dvou sklápěcích křeslech v obývacím pokoji byla hromada oblečení, které mohlo, ale nemuselo být čisté. Obrovská televize byla připevněna ke stěně, a vedly z ní řady kabelů, které ji spojovaly s dvěma herními konzolami, které jsem poznávala. Plechovky a flašky piva byly na stole; ubrousky, účtenky, ponožky, obaly z rychlého občerstvení a bůhví co všechno se válelo na podlaze.

Skučel bolestí a já pokračovala v rozhlížení. Na stole vlevo byl zaprášený baseballový míček ve skleněném pouzdře a vedle něj stejně špinavá trofej. Tohle místo mi připomínalo první byt, do kterého jsem se přestěhovala s Rodrigem. Když jsme se odstěhovali od rodičů, žili jsme jako prasata, ale to bylo jen proto, že byla naše máma posedlá čistotou a my si užívali skutečnost, že poprvé v životě nemusíme denně uklízet. Teď, když jsem žila s dvěma kluky a měla celodenní pracovní dobu, jsem byla dost shovívavá.

Ale tohle místo mě nutilo všechno přehodnotit a kroutit prsty na nohou.

Ten chlap dlouze zasténal, když se pomalu natáhl do polohovacího křesla a jednou rukou drtil opěrku.

„Víš jistě, že nemám zavolat sanitku?“

Vypustil další „uh-huh“, když si položil hlavu na opěrátko a pohnulo se jeho barevné hrdlo, když polkl.

„Určitě?“

Ani se neobtěžoval odpovědět.

Když jsem si prohlédla krvavé skvrny na jeho tričku a otékající obličej, zaváhala jsem a pomyslela znovu na to, jako ho mlátili. „Můžu tě do nemocnice odvézt. Potřebovala bych jen pár minut.“ Ta představa, že budu muset vzbudit Joshe a Louieho se mi nelíbila, ale kdyby to bylo nutné, udělala bych to.

„Žádná nemocnice,“ zamumlal a namáhavě polknul. Oči měl zavřené.

Minutu jsem zírala na ty jeho ostré linie obličeje. Nerada jsem měla pocit zbytečnosti, opravdu. „Nechceš, abych někomu zavolala?“

Můj soused možná zavrtěl hlavou, ale ten pohyb byl tak mírný, že jsem si nebyla jistá. „Ne. Jsem v pořádku.“

Mně teda v pořádku nepřipadal.

„Už můžeš jít,“ zamumlal a dlaněmi drtil svá stehna tak, že mu zbělely klouby.

Nechtěla jsem s ním být v jeho domě, ale taky jsem nemohla jen tak odejít. Ta představa, že jsem v domě cizího chlapa, ještě k tomu v noci a úplně sama, mi v hlavě rozezněla tak tisícovku různých alarmů. Tohle bylo blbé rozhodnutí, které dělají ženy v hororech a kvůli kterému pak skončí v hluboké jámě vykopané ve sklepě nějakého šílence. Ale nebylo by správné jen tak odejít, a pokud to něco změní, tak lidi v Texasu většinou sklepy nemají. Rozhlídla jsem se a nechala si pro sebe otázku, jestli má někde lékárničku. „Máš něco, čím bych ti mohla ošetřit ty rány?“

Měl oči zavřené a v odmítavém gestu na mě mávl prsty, které měl v klíně. Zúžila jsem na něj oči.

„Umíš si představit, kolik bakterií mají lidé na rukou?“ zeptala jsem se pomalu.

Nelíbil se mi pohled, který mi věnoval jen s jedním otevřeným okem.

A jemu se nelíbila moje vytrvalost. „Nedělám si srandu. Umíš si to představit?“

Zíral na mě asi tak vteřinu, než zavřel oči a zase na mě mávl těmi prsty, což znamenalo, že se hodlá chovat jako idiot. „Už jsem ti kurva řekl, že jsem—”

„Co se tady k čertu děje?“ promluvil neznámý hlas, který se objevil odnikud a vyděsil mě k smrti.

Mezi obývacím pokojem a chodbou, nebo možná kuchyní, stál polonahý muž. Polonahý muž, který si mnul oči a mračil se.

„Nic. Jdi zase spát.“ Ten protivný idiot na gauči nemohl ani promluvit, aniž by sténal.

Ospalý muž se pořád mračil a mrkal, zjevně nechápal. Natáhl ruku ke zdi za ním a rozsvítil světlo.

A Bůh mi pomáhej.

Bůh mi pomáhej.

Ten nový chlap, který nebyl zmlácený blbeček, na sobě měl jen černé boxerky. I když mezi námi byla nějaká vzdálenost, pořád bylo jasné, že je vysoký, možná dokonce vyšší než Zmlácený Blbeček. Vlasy měl oholené skoro na lebku, obličej zarostlý, ale nebyl nijak extrémně vousatý a měl postavu jako mužský model se širokou hrudí, vánočkou na břiše, namakanými stehny a velké hnědočerné tetování snad pokrývalo všechno od jeho paží, přes jeho prsní svaly, až ke krku a nad trapézovými svaly mizelo někde na jeho zádech.

Měl postavu jako pornohvězda. Ta opravdu atraktivní, svalnatá pornohvězda.

Nebo třeba model z kalendáře.

Teď je jasné, že jsem v poslední době sledovala hodně porno, když to byla první věc, se kterou jsem si jeho tělo spojila.

Věděla jsem přesně, kdy si jeho unavené oči všimly, že jsem tam taky, protože se postavil rovně a všechny ty svaly se napjaly. „Kdo jsi?“ zeptal se pomalu, suše a jeho hlas byl ochraptělý spánkem.

Spustila jsem dlaň, kterou jsem měla položenou přes srdce – nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem ji tam dala – a roztřeseně se nadechla, když jsem zvedla obě dlaně k němu ve znamení, že se vzdávám a pro změnu jsem se podívala na ty rysy, které nebyly od krku dolů. Jeho obličej byl plný ostrých úhlů, jako gangster z filmů o Ruské mafii. Nebyl úplně největší krasavec, ale něco na něm bylo… odkašlala jsem si. Soustřeď se. „Pomohla jsem mu dovnitř,“ vysvětlila jsem, když jsem tam stála jako srnka, která se dívá do světla blížícího se auta.

Nebylo to jasné? Ten zmlácený borec krvácel. Proč jinak bych tady asi stála?

Polonahý cizinec na mě zíral, nezamrkal, nehnul se, dokud se jeho oči nepohnuly zpátky na muže, který ležel na křesle. „Co se stalo?“

Zmlácený Blbeček zavrtěl hlavou, když ležel a odmítavě zamával prsty. „Nic. Starej se kurva o sebe a jdi spát.“

Měla bych…? Mám jít…? Měla bych jít. Pravděpodobně bych měla jít, rozhodla jsem se. Odkašlala jsem si a naštěstí se na mě nepodíval ani jeden z nich. „No, tak já vyrazím—”

„Co se stalo?“ zeptal se znovu polonahý muž a nemusela jsem být génius, abych věděla, že je ta otázka teď namířena na mě… protože mě propichoval pohledem těma unavenýma očima a zamračením, které mě znepokojovalo.

„Už jsem ti kurva řekl, že nic!“ zasyčel Zmlácený Blbeček, zvedl ruku a přitiskl si ji na oči.

Ten nezmlácený chlap se na toho druhého ani nepodíval. Byla jsem si ale jistá, že se jeho nozdry rozšířily a rozhodně jsem viděla, jak se jeho volně visící dlaně otevírají a zavírají do pěsti. Jeho hlas byl hluboký a chraplavý. „Můžeš mi prosím říct, proč kruci leží na tom křesle a vypadá, jako by z něj někdo vymlátil duši?“

Protože přesně to se stalo? Otevřela jsem pusu, pak ji zavřela a v duchu pokrčila rameny. Chtěla jsem vypadnout a tomu zmlácenému borci stejně nic nedlužím. „Zmlátili ho nějací chlápci a já mu pomohla. Nechtěla jsem ho tam nechat.“ Oči mi skákaly mezi chlapem na křesle a mezi svaly – chci říct, tím chlapem v boxerkách, které pokrývaly maximálně třetinu jeho stehen.

„Zmlátili ho nějací chlápci?“ jedno z jeho hustých obočí se zvedlo.

Přísahala bych, že vystrčil bradu, když zopakoval má slova. Měla jsem dost zkušeností s nasíráním lidí – hlavně mojí mámy – abych věděla, že je to znak toho, jak se snaží skrýt skutečnost, že je naštvaný, ale fatálně v tom selhal.

Asi jsem to ještě zhoršila, když jsem dodala, „venku na trávě.“

Šířka jeho ramenou se snad zdvojnásobila, a když ve zjevném hněvu svíral ruce v pěst, přitahoval pozornost na ty objemné bicepsy. Nepoznala jsem, jak je starý… ale na tom stejně nezáleželo.

„Zmlátili ho nějací chlápci venku na trávě?“ zeptal se ten cizinec ztuhle, ramena zvrátil dozadu a ta jeho brada pokrytá strništěm se ještě trochu vystrčila.

Proč jsem měla pocit, jako bych bonzovala taťkovi? „Uh-huh.“

Muž na křesle rozčíleně zasténal.

Možná bych se cítila špatně kvůli toho, jak mám velkou pusu, jenže tady Zmlácený Blbeček nebyl schopen sám ujít ani pět kroků.

Polonahý muž zatnul bicepsy ještě víc, když jeho dlaň – velká – přejela krátce přes oholené tmavé vlasy. „Kdo?“ zeptal se hlubokým a chraplavým hlasem, který neměl nic společného s mým nachlazeným. Měla jsem taky pocit, že to není jeho ospalý hlas.

„Co kdo?“ zeptala jsem se pomalu a snažila se najít nejlepší způsob, jak co nejrychleji vypadnout.

„Kdo to udělal?“

To jsem se jich měla zeptat na jména a adresy? Pokrčila jsem rameny a moje nepohodlí se stupňovalo každou další sekundou. Vypadni, Diano, varoval mě hlásek uvnitř hlavy.

„To není tvoje věc, kurva,“ zamumlal Zmlácený Blbeček a zněl tak rozzlobeně, jak jen mohl člověk, který možná měl nebo nemusel mít vnitřní krvácení.

Ale já ve stejnou chvíli vyhrkla, „tři chlapi.“

„Před tímhle domem?“ polonahý Muž namířil ukazováčkem na podlahu.

Kývla jsem.

Bylo chvíli ticho, než:

„Já tě kurva zabiju,“ zasyčel ten muž, ne tak docela potichu a hlavou prudce trhnul ke křeslu. Ruka visící u jeho boku se stáhla do pěsti tak silně, že jsem se podívala na dveře a udělala krok zpátky.

A pravděpodobně proto jsem s dalším krokem vyhrkla, „tak jo. Já už půjdu. Kdybych byla tebou, zajdu si k doktorovi, kámo. Doufám, že ti bude brzy líp—”

Pozornost toho nezmláceného chlápka se znovu zaměřila na mě, když se roztřeseně nadechl, uvolnil pěst a zamrkal. „Kdo jsi?“

Nerada jsem cizím lidem říkala, kde bydlím, ale nebyla jsem žádný Batman, který v noci pomáhal náhodným lidem, aby zachránil svět před zločinem. Byla jsem prostě husa, která nemohla ignorovat někoho, kdo potřeboval pomoc. Zatraceně. Navíc, pokud jeden z nich – nebo oba – bydlí v tomhle domě, nakonec by mě stejně viděli venku. „Zrovna jsem se přestěhovala do domu naproti přes ulici.“

Ten muž s přísným obličejem a moc krátkýma boxerkama se zdál rozptýlený, když si mě prohlížel a snažil se přijít na to, jestli jsem lhala nebo ne. Jsem si jistá, že z pohledu na mě poznal akorát to, jak moc lituju, že jsem se snažila být dobrý člověk a zapojila se do téhle trapné situace.

Když jsem se dívala z muže stojícího přede mnou na toho, který ležel na křesle a sotva dýchal, uvědomila jsem si, že můžu odejít. Nenechám toho zmláceného samotného, a i když je na něj druhý chlápek naštvaný, nemůžu vědět, jak to mezi sebou mají. Neřeknete „já tě kurva zabiju“ někomu, kdo vás v minulosti nenasral už stokrát. Už jsem to zažila. Možná měl právo se zlobit. Možná neměl. Věděla jsem jen to, že jsem udělala, co bylo v mých silách a teď už bych měla jít do hajzlu.

„Dobře, super, tak čau a hodně štěstí,“ řekla jsem. Než mohl jeden z nich odpovědět, a než jsem si mohla uvědomit, že neznám jméno ani jednoho z nich, už jsem byla ze dveří. Bylo to nepříjemné a už si tím znovu nechci projít. Ale snažila jsem se. Jen doufám, že se mi to nevymstí.

Pomalu jsem šla domů. Adrenalin, který mnou předtím projížděl, už zmizel a byla jsem unavená. Vzala jsem Joshovu pálku z trávy, přešla ulici a přemýšlela, o čem to celé bylo, ale stejně jsem věděla, že nemám šanci na to přijít. Když jsem přišla na svůj pozemek, mhouřila jsem oči na malou postavu, která stála před dveřmi jen v malém tričku a spodním prádle. Ruce měl na bocích.

„Lou? Co tady kur—ňa děláš?“ vyštěkla jsem a zvedla ruce.

Ten úsměv, který se objevil na jeho obličeji, ukázal, že věděl přesně, co jsem chtěla říct. Nepřekvapilo mě to. Jasně že to věděl. Můj bratr používal slovo „kurva“ tak často, že to mohlo být jméno jeho třetího imaginárního dítěte. Došlo mi, že jemu rodiče nikdy neříkali, že takové slova před dětmi používat nemá. Hm, zajímavé.

„Nevěděl jsem, kam jsi šla, Buttercup,“ vysvětlil nevinně a otevřel dveře, když použil přezdívku, kterou mi dal.

A přesně v tu chvíli se moje podráždění rozpadlo na tisíc kousků. Byla jsem měkká. Sklonila jsem se, abych ho vzala do náruče. Každý den byl těžší a těžší a byla jen otázka času, než řekne, že už je moc velký na to, abych ho nosila. Nechtěla jsem na to myslet, rozhodně jsem se na to ani netěšila, protože jsem si jistá, že až to přijde, budu se muset zamknout do koupelny s láhví vína a budu vzlykat jako šílená.

Pevně jsem ho objala a dala mu pusu na spánek. „Šla jsem se ujistit, že je soused v pořádku. Teď už půjdeme spát, ano?“

Přikývl proti mým rtům a už začínal usínat. „Je v pořádku?“

„Bude,“ odpověděla jsem a bylo mi jasné, že je to trochu lež, ale co jsem asi tak mohla říct? Doufám, že neumře na vnitřní krvácení, Lou? To těžko. „Pojďme do postele, Goo.“

*****

Ahoj holky, tak co říkáte na první kapitolu? Jak jste zvyklé, opět to budou dlouhé kapitoly a pomalejší příběh, ale tentokrát i s dvěma rozkošnými dětmi, které si snad zamilujete stejně, jako já.
Jak jsme s Terez slíbily, kapitoly budou každý den, tak ať se Vám hezky čte :)