WB - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Kde máte zbytek věcí?“

Pan Etiketa stojí ve dveřích s rukama v bok, má na sobě tak naprosto propocené bílé tričko, že jsem překvapená, že za ním nezůstává kaluž. S nelibostí vzhlédnu a sleduju, jak mu čelo zbrázdí hluboká vráska. Díky svému obočí a vlasům v drdůlku mi připomíná samurajského bojovníka – nebo Vládce temnot.

Můj pohled zběžně sjede po délce jeho těla. Ten pohled opravdu není spravedlivý. Osobně vypadá mnohem impozantněji. Zvláště takhle zblízka. Když se mé oči dostanou zpátky k tváři, zúží oči, jeho šedý pohled přilepený na mě. Nic se nezměnilo. Jakmile jsem v blízkosti tohoto chlapa, naježí se mi všechny chlupy.

Sotva ustoupí, aby mě pustil dovnitř. Prakticky mě dloube bradavkami do oka, jasné znamení, že stojí příliš blízko, ale že by ustoupil z mého osobního prostoru? Ne. Přísahám, že všechno, co dělá, je sestavené tak, aby to ve mně probouzelo to nejhorší. Nucená se kolem něj procpat, využiju svá ramena proti zárubni dveří ve snaze vyhnout se jakémukoli dotyku s ním. Za tuhle srdečnost ho odměním začicháním ve vzduchu kvůli tělesnému pachu, a ačkoli cítím jen mýdlo a deodorant, pořád se šklebím. Jako na zavolanou vypálí ten svůj nejvíc hrozivý výraz – nepochybně myšlený tak, aby mi způsobil omrzliny. Všechno tohle v rozpětí deseti minut. Jestli je to nějaké znamení, jsem si docela jistá, že tu dlouho nepobudu.

„To je všechno,“ řeknu s pokrčením ramen. Měla bych si ho znepřátelit? Pravděpodobně ne. Každopádně něco na něm ve mně vyvolává to nejhorší, společně s faktem, že má tolerance kravin je prokazatelně mnohem menší pro muže obecně, ale zvláště pro takzvané tyrany, to se pak chovám špatně.

Jeho oči přeskakují z mých kufrů zpátky na mě. Obočí má svraštělé a jeho oči mě sledují s očekáváním, jako by čekal, že to rozvedu. Což samozřejmě neudělám. Všechno, co ten chlap potřebuje znát, je mé jméno, aby mohl převést mé peníze, a že mám čistý rejstřík. Konečně toho nechá.

„Následujte mě.“ Než se stačím natáhnout, popadne moje jakoby nic nevážící kufry a vede mě prázdným domem.

„Kdo je Vaše dekoratérka? Miluju, co udělala s tímto místem.“ Jeho odpověď na to je nějaké polozabručení. Bez zastavení pokračuje nahoru po schodech do velké ložnice.

Páni. Chci říct…páni.

Je to překrásně zařízené v neutrálních tónech. Obrovská postel skoro stojí za omdlení. Přidejte k tomu elegantní nábytek a na stěně velkou plochou televizní obrazovku, a já jsem se právě nastěhovala do Ritzu. Na tohle bych si mohla zvyknout – jak dlouho to tu budu používat je zatím ve hvězdách.

„Kde je Sam?“

„V herně na konci chodby. Chcete se nejdříve zabydlet, nebo ho vidět?“ Když dá moje kufry na zem, jde ke dveřím a přešlápne. Nejsem hloupá, abych si nevšimla, jak vypadá nesvůj. To je zvláštní.

„Ráda bych ho viděla hned, prosím.“

Když jdu za Shawem chodbou, mineme další dveře a on na ně ukáže a řekne, „Můj pokoj.“

Jako by mě to zajímalo. Jediným důvodem, proč vědět, který pokoj je jeho, by bylo, že by zmizel a pach rozkládající se organické látky by odplul. A ani pak si nejsem jistá, že by mě to zajímalo. Než vejdeme do Samovy herny, zaťukám mu na jeho gigantický zpocený triceps. Yup.

„Poslechněte, zapomněla jsem zmínit, že nemám auto.“ Díváme se z očí do očí. Ten nesnesitelný blb se na mě dívá, jako bych byla šváb, který běží po jeho kuchyňské podlaze. Držím se, neuhnu pohledem – za to si sama se sebou plácnu. Uběhlo teprve patnáct minut a já už jsem vyčerpaná.

Po mučivém vzdechu řekne, „Můžete použít jedno z mých. Ráno zavolám na pojišťovnu.“

Uvnitř klečí Sam před další stavebnicí Lega. Přijdu k němu a klesnu na zem, blíž k němu. Aniž by vzhlédl, strčí mi do ruky návod na vesnici, kterou staví. Shawovy oči jsou všude na mně. Cítím, jak mi vypalují díru do zad. Jeden kradmý pohled přes rameno a vidím, jak se opírá o rám dveří a ruce má překřížené na hrudi. Ani se nesnaží skrýt fakt, že zírá. Debil. Má pozornost se vrátí k Samovi, a další hodinu a půl bez řečí spolupracujeme.

***

„Mercedes?“

„Si?“

„Nemůžu najít polévku z bílých fazolek, kterou jsem včera uvařila,“ řeknu, když se prohrabu obrovskou lednicí. „Brambory a řepkový salát, které jsem připravila včera večer, jsou taky pryč. A nemůžu najít jahody, které jsem koupila ve Whole Foods.“

Mercedes je Shawova hospodyně/správkyně/tajemnice. Ona je jediná osoba, která žije na pozemku, a byla pověřená hlídat sama, než jsem přišla já. Shaw představuje úplně nový level obsedantně-kompulzivní poruchy, co se týče čistoty v domě. Opravdu, je to prostě příliš velký dům pro jednoho člověka, ale očividně Vládce temnot nevěří nikomu jinému, než jeho milované Mercedes. Přepracovaná a vyčerpaná – můžu bezpečně říct, že Mercedes byla pravděpodobně tou nejšťastnější osobou v domě, když mě viděla se sem stěhovat. Tudíž jsme se s Mercedes hned sblížily.

Podívá se na mě zmateně. Mé myšlenky se okamžitě zaměří na Shawa. Přísahám, že ho zavraždím ve spánku, jestli zjistím, že je za vyhazováním mého jídla on.

„Udělám špagety s čerstvou rajskou omáčkou, dáš si?“ Mercedes mě informuje, že jde na večeři do domu své dcery a krátce na to odejde.

Dám v lednici na stranu všechny jeho krabice s jídlem. Druhý den jsem zjistila, že mu jeho jídlo připravují a dováží. Rostlinná strava se směšným seznamem ingrediencí, které nemůže jíst, protože způsobují jeho stomiliondolarovému tělu „zánět“. Žádná rajčata, žádné žampiony – nikdy. Žádný lilek. Žádná paprika. A Bůh chraň, že byste vařili s olivovým oleje. V podstatě je každý Ital na planetě v pytli. Samozřejmě i vy. A seznam pokračuje a pokračuje. Žádná káva, kofein, ani nemluvím o cukru a mouce. Dobře. Cokoliv. Už chápu, proč je celou dobu tak podrážděný.

Dnes večer si udělám omáčku z čerstvých rajčat s domácími špagetami. Super zánětlivé. Sedím u linky a Sam mě chvíli soustředěně pozoruje. Dokud se ho nezeptám, jestli se ke mně přidá v kuchyni, kde mi pomáhá rozsekat zralá rajčata, zatímco má na tváři široký úsměv. Během pár dní se už začíná otevírat. Už jsem se konečně dočkala hlasového projevu, i když jen lehkého ano a ne, a celkem upřímně nemůžu být šťastnější za pokrok, který jsme udělali.

Po tom, co jsou těstoviny uvařené a scezené, naliju na ně omáčku, zatímco Sam chystá talíře a příbory na kuchyňském ostrůvku, když tu není žádný stůl, u kterého by se dalo sedět. Nemám tušení, na co byl zvyklý v domě své matky, ale mám podezření, že se mnoho rodinných jídel nekonalo.

„Same, už jsem ti říkala, že moje máma dělá nejlepší čokoládový koláč na světě?“ Zvedne své doširoka otevřené oči od těstovin, které právě ochutnává a řekne momentální „ne“.

„Chtěl bys někdy zajít na večeři k mým rodičům?“ Jeho horlivé přikývnutí mi láme srdce.

Shaw vejde do kuchyně, jeho výraz je hromový. „Kdo je k sakru Camillia Blakeová?“ Ten blb zkomolil mé jméno.

Celé Samovo chování se okamžitě mění. Vrátí se zpátky do své ulity. Což mě nadmíru vytočí. Já nejsem žádná křehká květinka. A vyrostla jsem v New Jersey. Kdyby mě obtěžovali muži, kteří křičí, nebo ukazují okolí svou chlapáckou suverénnost, už před lety bych skončila ve vypolstrované místnosti. Každopádně si můžu jen představit, jak děsivé musí být z dětské perspektivy tohle řvoucí, vlasaté zvíře.

Rozvážu si jazyk, protože sto tisíc už přistálo pěkně na mém bankovním účtu a tahle potěšující zlatá informace je pořád v popředí mých myšlenek.

„To jsem já, Calvine.“  Zamračí se ještě víc. „Ačkoli bych upřednostnila, abyste nekomolil mé jméno. Vyslovuje se to Camilla. Nebo je to na Vás příliš mnoho informací najednou?“

Jeho oči se rozšíří. „Má kancelář,“ vyštěkne a vyletí z kuchyně, aniž by čekal na odpověď. Samovy velké šedé oči se na mě v obavách upínají. Projedu mu prsty jeho kaštanové vlasy a usměju se.

„Sněz svou večeři a až si promluvím s tvým strýčkem, budeme si číst knihu.“ Pochyby na Samově tváři mě nutí chtít Shawa zmlátit do bezvědomí.

Když vejdu do jeho kanceláře, Shaw stojí se svýma extra dlouhýma rukama v bok. Poprvé v životě uvažuju, jaké by bylo dostat ránu tak velkýma rukama, a žaludek mi udělá salto. Okamžitě zaútočím.

„Právě jste znehodnotil všechnu tvrdou práci, které jsem za tři dny dosáhla.“ Vsadím všechno na jednu kartu a bojovně na něj ukážu. „Okamžitě se uzavřel, když ucítil Váš hněv. Nebo Vás do hlavy udeřili tolikrát, že jste si toho nevšiml?“ Můj tón ho usadí. Podívá se, nejistý, co odpovědět. „Navrhuju, abyste buď navštívil psychiatra, šel na jógu, nebo na meditaci. Jinými slovy abyste vychladnul.“ Je šokovaný mou statečností. Mise splněna. Otočím se k odchodu.

„Ještě jsme neskončili. Provedl jsem kontrolu účtu,“ oznámí mi velmi klidně. Otočím se a překřížím si ruce na hrudi pod mými plnými ňadry. Když jeho oči přelétnou dolů k mé hrudi, okamžitě je dám dolů, připisuju to bezděčnému reflexu všech mužů, protože Bůh ví, že by mu kravská vemena nemohla přijít atraktivní. Jeho pozornost přejde přímo k papíru, který drží.

„Tady se píše, že--“

V žádném případě mu nedovolím, aby se hrabal v těch spálených ruinách, které bývaly mým životem a tancovat na jejich popelu.

„Píše se tam, že jsem byla vdaná. Že jsem vdova. Říká se tam, že všechno, co jsem kdy vlastnila, bylo zabaveno, nebo odebráno americkou vládou. Říká se tam, že momentálně nemám nic. Kromě své hrdosti. A tu mi, pane Shawe, bez mého souhlasu nevezmou. Co tam ale nepíšou je, že mě stálo každé penny, abych dokázala, že jsem neměla tušení o tom, co můj manžel páchal, když zpronevěřil miliony dolarů. Taky se tam nepíše, že jsem byla skvělá učitelka, než mě vyhodili z Connecticutské oblasti, kde jsem učila.“ Při jeho prázdné pohledu pokračuju. „Jestli máte s čímkoli, co jsem právě řekla, problém, sbalím si věci. Ale mám ráda Sama. A myslím, že mu můžu pomoct, takže bych ráda zůstala.“

Čekám, až něco řekne. A čekám… a ještě čekám. Začínám se potit pod jeho podrobnou prohlídkou mé osoby.

„Jak dlouho?“

„Jak dlouho co?“

„Jak dlouho jste vdova?“

Ta otázka mě překvapí. Obvykle se lidé zajímají o to, kolik peněz můj manžel zpronevěřil. Jako by ta částka nějak určovala, jak velký šmejd to byl.

„Tři roky.“

S přikývnutím si strčí ruce do kapes od tepláků a pokrčí svými velkými rameny. Jeho tepláky se nebezpečně posunou dolů. Naprosto neúmyslně mé oči přitáhne plochý pás opálené kůže a cestička z tmavých chloupků podél lemu jeho trička, hned nad pasem jeho kalhot. Bože, on nenosí spodní prádlo. Donutím své oči pohlédnout zpět do jeho tváře. Trapné.

„Máte pro mě ještě další překvapení?“ zamumlá tiše.

„V žádném případě.“

Další ticho.

„Myslíte, že se mě Sam bojí?“ Prohlíží svá holá chodidla, když to říká, napůl sedí na zadní části svého stolu a drží se okraje. Stejně rychle si překříží ruce na prsou. Vysekané svaly na jeho široké hrudi vyskočí v pevném kontrastu. A jen s tím volným tričkem můžu říct, že je vyrýsovaný.

„Bojí se vaší vznětlivosti.“ To upoutá jeho pozornost. Setká se s mýma očima. „Nevím, jak vypadal jeho život předtím, ale myslím, že můžu bezpečně usoudit, že když je jeho máma na léčení, nemohla to být jen duha a jednorožci. Musíte v jeho blízkosti snažit kontrolovat své emoce… taky to prospěje Vašemu krevnímu tlaku.“

Tím si vysloužím jedno z jeho typických zamračení. „Ještě něco?“ zeptá se nevrle.

„Ano, bylo by hezké, kdybyste tu měl nějaký nábytek.“ Dostane se mi souhlasného zamručení. To šlo lépe, než jsem čekala. „Už jsme skončili?“

Po dalším jeho přikývnutí, zamířím k východu, nohy mě nesou pryč ze dveří tak rychle, jak to jde. Nechtěla bych mu dávat čas, aby vyrukoval s dalšími důvody ke stížnosti. On má takový pohled, že by jeden řekl, že si zaznamenává každou malou nerozvážnost.

Po zbytek našeho jídla je Sam tichý. Už jsem přišla na to, že ho nemám tlačit otázkami, když se uzavře, a jen mu dovolit zpracovat to jeho vlastním tempem. Po tom, co uklidím, jdeme nahoru, protože v obýváku samozřejmě není nábytek, a sledujeme spolu televizi v jeho ložnici. Sitcom. A vyplatí se to. Netrvá dlouho a pokoj zaplní chlapecké chichotání. Jakmile se zachumlá do postele, vytáhnu svou kopii The boxcar children.

„Cam“, řekne tichým hlasem. První den, co jsme byli spolu, jsem trvala na tom, že mi má říkat Cam, slečno DeSantisová zní příliš formálně pro naše uspořádání. Vysvětlila jsem, že všichni mí přátelé mi říkají Cam, a jelikož ho považuji za přítele, bude v pořádku, když mi tak bude taky říkat. Navíc on není typ dítěte bez respektu, nebo využívajícího výhody.

„Ano.“ Trpělivě čekám, až se jeho vážné šedé oči setkají s mýma.

„Zůstaneš?“

„Zůstanu tak dlouho, jako ty.“

„Slibuješ?“

„Jo,“ řeknu a sleduju krátký úsměv, který se mu objeví na tváři. Ten pocit úspěchu, který cítím nad tím, že jsem přiměla jednoho malého kluka k úsměvu, je směšný. Sedím vedle něj na posteli a čtu, dokud neusne.