WB - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Oh, tahle je dobrá,“ oznámí Amber radostně. Vytáhne z police knihu Zákon přitažlivosti a zvedne ji pro mé poučení.

Byla jsem připravená vzít si svoje „do pekla bez šance, že si zapíchám“ tepláky a strávit celý den v posteli litováním se… a pak jsem zvedla ten telefon. Chyba. Obrovská chyba. Amber trvalo celých pět minut, aby mě přemluvila, ať se sejdeme na pozdní snídani ve městě.

Po utopení svých starostí ve velké objednávce francouzského toastu a dvou mimóz, se cítím jen nepatrně optimističtěji. Proto se rozhodneme navštívit knihkupectví při naší cestě zpět. Zoufale potřebuju radu, jak obnovit svůj život z popela, ve kterém zrovna je, a v tomto bodě jsem připravena zkusit všechno.

Jsem zaneprázdněná čtením rozličných titulů, když mi Amber do ruky strčí nějakou knihu. Přečtu ten název nahlas, „Jak získat zpět váš život a váš orgasmus.“ Kdyby byl jen tohle můj problém.

„Nehledám soulož, holka. Hledám knihu s titulem „Váš manžel byl podvodník, Váš život je ve sračkách, Takhle to napravíte.“

Když se jí to pokouším vrátit, ignoruje mou nataženou ruku. Vytáhne ze stojanu další knihu. „Tuhle nemám. Jak to, že tuhle nemám?“

Můj částečně stopařský/částečně italský nos ucítí vůni. „Ambs, neslyšela jsi o Parkerovi, že ne?“ Parker Ulysses Gregory, všudepřítomný kus hovna. Taky její ex-snoubenec, ale to není můj příběh.

„V žádném případě,“ odpoví bez toho, aby se na mě podívala.

Kniha o orgasmu jde přímo zpátky do poličky. „Když tyhle všechny máš, proč si je od tebe nemůžu prostě půjčit?“ V tichu, se kterým se setkám, se podívám jejím směrem.

„Oficiálně jsi přišla o rozum? Jestli ji nakonec ztratíš nebo jednu zapomeneš vrátit, navždy to neopravitelně poničí naše přátelství… v žádném případě to nebudu riskovat.“

„Už jsem ti někdy řekla, jak divná jsi?“

„Vždycky.“

S novými knihami v náručí se zařadíme do fronty na zaplacení. Žena ve středním věku se špičatými rudými vlasy a tmavě rudými rty vykračuje kolem. Náhle se zastaví a otočí se ke mně.

„Znám Vás.“ Hlas té ženy je natolik hlasitý, že si vyžádá pozornost všech ostatních, kteří stojí před námi. Zaplaví mě úzkost, každý kousek mé kůže pokryje studený pot, který mi vyrazí. Jsem přimrazená na místě, zatímco se Amber začne přibližovat. „Měla byste jít do pekla za to, co jste udělala.“ Udělám krok zpět, když té ženě z pusy vyprsknou sliny. Mám tvář jako v ohni. Ukáže na mě černě nalakovaným prstem. „Ukrást všechny ty peníze těch chudákům – styďte se.“

Amber ode mě popadne stoh knih a nechá je žuchnout na vystavovací stolek. Pak si se mnou spojí prsty. „Ano? Proč nám nejdeš držet místo, až se do toho pekla dostaneš, ty zchátralá mrcho.“ Pak mě chytí za ruku a táhne mě z obchodu, s prázdnýma rukama, ale těžkým srdcem.

***

„Jak se cítíš?“ O týden později lomí Amber stále rukama a sleduju mě s obavami ve svých velkých očích.

„Diskriminovaná – nic nového.“ Popadneme naše kabáty ze skříněk pro zaměstnance vzadu.

„Chceš dneska dorazit?“

„Ne. Dělám odvoz. Mám Angelinino Camry.“

„Jak se má Ange?“

„Vyhrává Oscara za týrání, chci říct za matku roku,“ odpovím s potutelným úsměvem. Amber se zahihňá, protože to nemusím rozvádět. Ona mou matku dobře zná; prakticky vyrostla v našem domě.

Nevím, kdy to začalo, tahle třenice mezi matkou a mnou. Možná to bylo, když začal můj otec trávit svůj veškerý volný čas mou softballovou kariérou, možná to tam bylo vždy a během let to rostlo. Bez ohledu na to měla moje matka vždycky nenápadný, pasivně agresivní dar pro to, abych se cítila za něco vinná, jako bych permanentně nenaplňovala její očekávání.

„K čertu s ním.“

Vím přesně, na co naráží. „Jo, nevěděla jsem, že přijde.“

Shaw vlastně vypadal další noc zkroušeně. V těchto dnech sbírám všechny jednotlivé mikroskopické částečky zadostiučinění, kde to jen jde. Sledovat, jak je jeho dobře vypracovaný zadek nepohodlně vrtí, bylo jako předčasné Vánoce. Vyjdeme ven vstupem pro zaměstnance a namáčkneme se blíže, když nás na březen neobvyklých závan větru zamrazí v kostech.

„Nejsi ani trochu v pokušení?“ její oříškové oči mě celou zkoumají, trpělivě a laskavě.

Pocházím z dlouhé řady žen, které povýšily stoicismus na úplně jinou úroveň. Mí rodiče nikdy neviděli, jak zlé pro mě věci ve skutečnosti byly. Snažila jsem se, co jsem mohla, bych je uchránila před nejhorším. Kvůli nim jsem se držela pohromadě, zatímco jsem své nejhlubší utrpení schovávala pro Amber. Ona je jediná, která zná velikost způsobených škod. Ona je jediná, která ví o strachu a vině, které stále vláčím.

„Kdo by nebyl v pokušení ze sta tisíc… Mohla bych vrátit peníze svým rodičům,“ řeknu posmutněle. „Ale jak dlouho bych musela opravdu vydržet?“

„Přeju si, abys mě nechala si s ním trošku pokecat.“ Záludný pohled v její tváři mě nutí se ušklíbnout… a dává mi důvod k zamyšlení. Amber nezná rozumné hranice, když přijde na to, ochránit lidi, které miluje.

Na rohu ulice zvedne Amber ruku, aby zastavila taxi. Já chci jít opačným směrem k autobusové zastávce, když před námi zastaví bílý Range Rover se zatemněnými okny. Po tom, co si vyměníme zvědavé pohledy, obě vylovíme z kabelek pepřový sprej. Černé okno sede dolů a potvrdí mé podezření.

„Můžu Vás svézt?“ Shawův laserově zaměřený pohled míří přímo na mě, což je jako by mi zabořil do mozku sekáčkem na led. Chci mu ten pohled vrátit. Opravdu chci. Ale nemůžu ten oční kontakt vydržet. Jako zbabělec, kterým jsem, se odvrátím první.

„Ne,“ vyštěknu energicky v rozčilení. „Řekla jsem Vašemu příteli, že potřebuju pár dní na rozmyšlenou.“ S větší kuráží, než ve skutečnosti cítím, se k němu vrátím pohledem a zúžím oči. Vypadá zmateně. Cokoli jsem právě řekla, vypadá, že hned hodil za hlavu – očividně příliš mnoho otřesů mozku.

„Svezu Vás. Je zima.“

Jako bych si nevšimla těch rampouchů, co mi visí z nosu. Ambeřino zlaté obočí dosahuje skoro k vlasům.

„Hej, blbečku, ta kráva řekla ne.“ Amber to vyštěkne, zatímco se do mě zahákne. Musím mu přiznat bod, opravdu. Zatímco jsou mé oči velké jako talíře, on ani nemrkne.

Vidím tu intenzitu, kam to směřuje a možná ano nebo možná to nezahrnuje mě, jak vytahuju Amber z vězení, takže ji popadnu za ruku a přitáhnu ji k rohu. Vezmu do dlaní její tvář, bojuju, abych udržela náš oční kontakt, zatímco se snaží otočit krk Shawovým směrem. „Amb- Ambs, podívej se na mě. Je to v pohodě. Vedla sis skvěle. Teď si vezmi taxi, než to bude ošklivé.“

„Nemůžu tě nechat na autobusové zastávce s tímhle chlapem, co číhá okolo.“ Věnuje mu další podezíravý, potutelný pohled. „Sálá z něj vražedná atmosféra.“

„Není nebezpečný, jen otravný. Mám pepřák a telefon,“ ujišťuju ji, ačkoli vím, že to nebude nutné. Zdráhavě přikývne a naposledy otočí svůj pohled na vousatého muže, který nás intenzivně sleduje ze svého auta. Tře si bradu a odmávne Amber, jistě aby ji popíchnul. Právě v tu chvíli, nějakým šťastným zásahem, před námi zastaví taxi. Jakmile vystoupí poslední pasažér, strčím ji dovnitř.

„Napiš mi, až se dostaneš domů, abych věděla, že tě nerozřezal na malé kousky a nenacpal tě do svých zdí,“ zařve tak, že ji slyší celá Sedmá Avenue. Zamávám, když taxík odjíždí. Pak se zhluboka nadechnu a jdu k otevřenému oknu Range Roveru na straně řidiče.

Sundal si svou kšiltovku a jeho černé vlasy má zase nahoře v tom směšném drdolu. Všechno na tomhle chlapovi je naprosto odpuzující. Cítím, jak se mračím, když se na to dívám.

„Co chcete?“ Naprosto neskrývám své podráždění. „Jsou dvě ráno. Celou noc jsem pobíhala sem a tam a jsem unavená.“

„Omluvil jsem se třikrát,“ řekne, málem si drží čelist. Jo, naprosto opravdově. Někdo by měl tomu chlapovi říct, že v téhle scéně není on tou dotčenou stranou.

„Protože chcete, abych pro Vás pracovala. Protože už jste vyrazil všechny ostatní kvalifikované uchazeče v okruhu tří států, a teď jsem Vaší poslední nadějí. Takže túdle nudle, pane Shawe. Tentokrát nevyhrajete. Já vyhraju a vy prohrajete.“ A uvědomím si, že jsem začala křičet. Jeho obočí, dva černé zářezy, které jeho očím dodávají ještě větší bledost, vylétne. Pak se stane něco neočekávaného. Tyhle chladné, neodpouštějící oči se zúží a on vybuchne smíchy.

Túdle nudle?“ Jeho smích je hluboký a pronikavý a naštve to ve mně mého vnitřního ďábla, další kapka pro mé už tak pošramocené ego, které odmítám tolerovat. Má trpělivost oficiálně přetekla.

Přes zatnuté zuby vypotím, „Nechtěla jsem být kritická – ale jste nesnesitelný kretén!“ a jdu pryč. Udělám tři kroky a cítím, jak mě za rameno chytí velká teplá ruka. V bezmyšlenkovité reakci se otočím a zasyčím, „Neopovažujte se mě dotknout.“

Okamžitě mě pustí a zvedne ruce ve vzdávajícím se gestu. Pak je strčí do kapsy svých džínů a pokrčí svými obrovskými rameny s držením těla, které jsem u něj viděla, když se cítil nesvůj.

Navzdory tomu, že je už dost po půlnoci a chladněji, než na Sibiři, ulice města se hemží lidmi. Jak kolem nás procházejí, zvědavě se otáčí, aniž by zpomalili svůj krok. Je to mnohem víc, než chlap jako hora, slavný nebo ne, a žena, které jde z uší pára, co upoutává jejich pozornost. Jeden se zdrží déle, než je nutné.

„Tady není nic k vidění,“ zabručím. Můj pohled zamíří na diváka, aby vypadnul.

„Omlouvám se,“ řekne Shaw. Jeho hlas je měkký, jeho tón upřímný. Má pozornost se k němu hned vrátí. Skoro nemůžu věřit svým uším. Tře si zátylek, vyhýbá se mi očima. „Moc a moc se omlouvám – měl jsem špatný den.“ Posledních několik slov zahuhňá s jižanským přízvukem. „Jsem opravdu v bryndě… můj synovec…“ Jeho hlas zeslábne. Vrátí se ke mně očima, najednou teplýma a pátrajícíma. A poprvé od doby, co jsme se poznali, k němu necítím nenávist.

Stojíme tam nemotorně, navzájem se studujeme po deset mučivých minut, dokud se neodvrátí. Mrzne mi zadek a to mám péřovou bundu – on má na sobě jen košili. Kousne se zevnitř do tváře a řekne, „Co kdybych Vám zaplatil sto tisíc dopředu – ne ve třech platbách. Můžete odejít kdykoli budete chtít, po třech dnech nebo třech měsících, a stále si můžete ty peníze nechat.“ Nedívá se na mě, místo toho zírá na cihlovou stěnu na protější budově. Sleduju, jak teplý vzduch, který vydechuje, vytváří obláčky, když si v hlavě promítám, jak svým rodičům vracím zpátky polovinu jejich důchodového fondu. Ramena mi ochabnou pod tíhou porážky, vina mi sžírá mou vnitřní hrdost. Už nemám sílu ho znovu odmítnout.

„Můžete mě zavést ke trajektu na západním okraji.“

Prudce zvedne hlavu a jeho oči se zapíchnou do mých v otázce, jestli je to nevyslovený souhlas s jeho nabídkou – což v podstatě je. Beze slova jdu pomalu ke straně spolujezdce. Za sebou slyším buch, buch, buch, a okamžitě se otočím. Jen abych skoro narazila do té zdi, známé také jako jeho hruď.

„Ježíši,“ řeknu napůl šokovaná myšlenkou, že se ho jakýmkoli způsobem dotýkám, postavy, nebo křivek. Překvapivě zůstane zticha, nespustí mě z očí. Než se můžu dotknout kliky, otevře ty dveře. Vklouznu dovnitř a připoutám se, aniž bych se na něj podívala, nebo mu poděkovala, protože jedna moje část je hořká z toho, že jsem z toho vyšla zase jako poražená. Zažila jsem i lepší chvíle, vím, ale jsem unavená a je mi zima a cítím se, jako bych se právě zřekla poslední části své sebeúcty. Právě teď nemůžu být milá… prostě nemůžu.

Nasedne a nastartuje auto. Neopovažuji se na něj podívat. Nedej Bože, že bych ho viděla, jak se mi vysmívá, příští telefonní hovor by byl z místního vězení. V autě je ticho a teplo; pohodlná, luxusní ochrana. A přiznávám, že mnohem lepší způsob cestování, než autobus. Teď, když mi rozmrznul nos, najednou mě do něj udeří jemná mužská vůně. Připomene mi to mého manžela.

Mé vzpomínky na Matta jsou komplikované neustálou bitvou protichůdných emocí. Jak moc mi chybí, jak naštvaná na něj jsem, tu vinu si nesu pořád s sebou, to převládající množství studu. Najednou mám na krajíčku a koušu se zevnitř do tváře, abych přemohla pláč. Navíc k mému nepohodlí, řídí Shaw pomalu po silnici West Side. Schválně, co se divím? Rozhodně bych to do něj neřekla.

„Samovi se líbíte,“ vyhrkne. Tohle opakuje pořád dokola. Ale já to chápu. Sam je, jak se zdá, jediná věc, na které se shodneme – bezpečné téma.

„A mně se líbí taky, což je taky jediný důvod, proč zvažuji, že to udělám.“

Jeho hlava s drdolem se na mě obrátí. „Takže to uděláte?“

Nemá smysl se dál hádat. „Navzdory svému lepšímu úsudku, pane Shawe, udělám.“

Všimnu si, jak mu jeho obrovská ramena klesnou úlevou. Zaboří se víc do svého sedadla, svou velkou rukou si přejede po stehně.

„Dobře.“

„S několika podmínkami. Trochu se v sedadle pootočím, abych sledovala jeho reakci. Zírá přímo před sebe, jeho výraz hluboko zamrzlý…jasně se připravuje na nejhorší. „Ještě jedna urážka, ještě jedna zlehka podbarvená poznámka a končím.“ Na tohle přikývne až příliš rychle. Pochybuju, že vydrží víc, než den, ale i tak ho nechám, aby mě vyzkoušel. „A chci celou částku na svůj běžný účet v den, kdy se nastěhuju.“ Očekávám, že na tom to ztroskotá, ale dostane se mi jen dalšího přikývnutí. „A chci si ponechat své čtvrteční a páteční noční směny v One Maple.“

„Ne.“ Bez vysvětlení, prostě tvrdé ne.

„Ano. Nevím, jak dlouho vydržím, když uvážím Vaše dosavadní výsledky, a nechci ztratit jedinou spolehlivou práci, kterou mám. Nechám si tyto dvě směny.“ Podrážděně vydechne. Upevní stisk na volantu.

„Dobře,“ řekne, drtí to mezi zuby. Páni, to vypadalo bolestivě. Musí být opravdu zoufalý, když s tím souhlasil.

Zastavíme u trajektového terminálu, on zaparkuje. Jsem připravená vyskočit a trhnu s klikou od dveří. Je zamčeno. Znovu to zkouším. Pořád zamčeno. Mé oči sjedou k němu. Je napjatý. Nebála bych se říct trochu nervózní, ačkoli se můžu mýlit.

„Kdy Vás můžu očekávat?“ Plánuje mě tu držet jako zajatce, dokud to nepodepíšu vlastní krví?

„Pozítří.“ Teď, když padlo rozhodnutí, proč čekat? Dostanu další krátké přikývnutí. Zvuk odemknutí dveří mě přiměje k akci. Neohlížím se zpátky, v mžiku jsem venku. Když za sebou zavírám dveře, slyším tiché „Děkuji.“ Už jsem na cestě pryč, když mi dojde, co řekl. No co už. Jsem příliš unavená a psychicky rozložená, abych se starala.

***

„Musíš s ním bydlet? Ale je to svobodný mládenec.“ Zmateně zírám přes kuchyňský stůl na Angelinu. Na moment přemýšlím, jestli mluví vážně. Pak si vzpomenu. Trvalo celý rok, než má matka přijala, že žiju s Mattem, než jsme se vzali, a nebylo to skvrnou na rodinném jménu. Naberu si na talíř dva kuřecí řízky a zakousnu se.

„Myslím, že ano. Nejsem si jistá… koho to zajímá.“ Podívám se na tátu s žádostí o pomoc. Uhne očima. Zbabělec.

„Mě to zajímá,“ řekne.

„Neboj se, můj honorář není ohrožen.“ Musím se přinutit, abych si neodfrkla. Nemám v úmyslu vysvětlovat nevraživost mezi mnou a Shawem, protože moje matka to otočí tak, že je to moje vina.

„Proč musíš být vždycky tak sarkastická?“

„Mami, ten dům je obrovský. Pravděpodobně tam ani moc nebude, tihle muži mimo sezonu hodně cestují. A žije tam také osmiletý chlapec.“ A mám v úmyslu zůstat od něj co nejdál to půjde, což by nemělo být těžké, když vím, co ke mně cítí. Tohle si nechám pro sebe.

„Už ses s tím chlapcem setkala?“ Konečně se můj otec odhodlá zapojit do konverzace. Vítej na párty, Tome.

„Ano, je milý. Velmi tichý…stydlivý. Jeho matka je na léčení.“

Matčiny oči změknou jako máslo a řekne. „Chudák dítě, přiveď ho sem na večeři.“ Moje matka je zvyklá, že jídlo všechno spraví. Skoro slyším její myšlenky, jak uvažuje, co mu uvaří.

Angelina mě uháněla kvůli vnoučatům od doby, co jsme se s Mattem vzali. Vždycky jsme mysleli, že máme čas… a teď jsem právě ztratila chuť k jídlu. Postrkuju ten lilek na talíři sem a tam. Zármutek prožívá každý jinak. Pro mě leží za hlukem každodenního života, a vynoří se v neočekávané chvíli. A to nemluvím o jemném šťouchnutí, spíš o neviditelné facce do tváře… jako právě teď. Právě mi došlo, že možná nikdy nebudu mít děti a ta bolest je horší, než můžu unést. Protože znovu se zamilovat a vdát se je pro mě tak nereálné, že si neumím představit jediný scénář, kde by se to mohlo povést.

„Jistě,“ zabručím. „Mám překvapení,“ řeknu, zoufale se snažím změnit téma. Mí rodiče se na mě podívají s naprostým děsem v očích. „Klid, tentokrát je to příjemné překvapení.“ Podezření nade mnou ještě chvilku visí. „Tento týden ode mě dostanete šek…na sto tisíc dolarů.“

Nevypadají šťastně. Mysleli byste si, že jim sto táců vykouzlí úsměv na tvářích.

„Co je to za vtip?“ řekne moje matka.

„To není vtip. On mi zaplatí sto tisíc předem.“

„Za hlídání dítěte?“ řekne, její tón protkaný skepsí. Krátce se podívám na svého otce, tichého jako mumie.

„To není možné,“ zamumlám. Přenechám své matce, aby z toho zase vysála všechnu radost. „Za hlídání Sama a jeho domácí výuku. Jsem učitelka, pamatuješ?“

„Sto tisíc,“ zopakuje můj otec. Konečně rozeznám výraz na jeho tváři… je to úleva. Ulevilo se mu, že dostane zpátky své peníze. A v té chvíli vím, že jsem udělala správnou věc, když jsem přijala Shawovu nabídku.

„Ta práce je jen na tři měsíce.“ Oba vypadají zmateně. „Předpokládám, že se Sam vrátí zpátky k životu se svou matkou, až ji propustí. Pak už mě nebude potřebovat.“

„Sto táců za tři měsíce práce?“ ptá se táta. Jeho hlas zní vzdáleně, v tónu naprostého zmatení.

„Jo.“ Sleduju, jak si táta dá malý doušek červeného vína, jeho tvář je nečitelná. „O čem přemýšlíš, tati?“

Bez zaváhání řekne, „Že jsem se právě stal fanouškem Titánů.“ To hodně vypovídá. Táta byl celý život skalním fanouškem jiného newyorského týmu.