WB - 3. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Citronovou vodku s ledem, rum s kolou, skvělé, a dva Heinekeny,“ zařvu přes kravál davu lidí a jemný šum hip-hopové hudby, která hraje v pozadí. Amber ihned skočí do akce. Amber Jonesová, své okolí zastrašující a má nejlepší kamarádka od páté třídy, když mě Jimmy Murphy sestřelil během vybíjené. Zatímco jsem tam stála s brekem jako trubka, Amber Isabelle Jonesová, s polovinou mé výšky a váhy, utáhla svůj cop, doloudala se k němu a beze slova ho kopla do koulí. Po tomhle jsme nerozlučné – moje sestra prostě extra.

Ona je ta horkokrevná a já ta, která na to jde pomalu. Když potřebuju, aby mi někdo nakopal prdel, ona má to nadšení. A když má být zastavena před spácháním těžkého zločinu, jsem jejím hlasem rozumu. Dokonale jsme si sedly. Když jsem jí řekla, co se stalo se Shawem, byla na cestě ke mně s množstvím zkažených vajec, než jsem vůbec dokončila svůj příběh. Amber má tu drzost udělat všechny ty věci, o kterých já jen sním. Bože, miluju ji.

Ona je herečka. Zatím s částečným úspěchem. Ale s její krásou, rozumem a talentem, je to jen otázkou času a houževnatosti, aby to rozjela naplno. V mezičase pracuje jako barmanka v jednom z nejexkluzivnějších barů ve městě. V kteroukoli danou noc je One Maple Street plná celebrit a hvězdných atletů. Po nějakých intrikách, a spoustě flirtování s novým manažerem, mi napíše několik směn jako číšnici, díky Bohu, prozatím to zmírní mé finanční trable.

Během dvou týdnů jsem dostala spoustu e-mailů od pana Dokonalého. Po rozsáhlých omluvách jeho jménem, což jsem věřila, a Shawovým jménem, což jsem nevěřila, mi nabídl tu práci. Přijala jsem jeho omluvu, nemám s ním žádný problém; Sama jsem slyšela, jak těžce za mě lobboval. Každopádně jsem oficiálně dosáhla vrcholu. Má křehká hrdost nepřežije žádnou další porážku. To vím jistě. Takže jsem se nepotřebovala rozmýšlet dvakrát, když jsem s respektem odmítla jeho nabídku. Pak jsem den a půl brečela kvůli ztrátě té stotisícové odměny.

Vím, co si myslíte, že nejsem v pozici, abych takovou nabídku odmítla. Ne, dokud nebudu donucena spáchat zločin nebo se sklonit, na to obojí ještě nejsem dost zoufalá. Každopádně když je každý kousek vašeho života rozpitvaný, pošlapaný, nebo vám sebraný, držíte se skromných zbytků, jako by to byla otázka života a smrti. Když se vzdáte toho mála, co zbylo z vaší důstojnosti, možná opravdu přestanete úplně existovat. Přinejmenším tak to cítím. V konečném součtu mi bylo po nasbírání sil, abych řekla „ne“, zatraceně dobře, a to jsem toho v poslední době dobrého moc neměla.

Kráva. Ugh.

 Popravdě: Pokaždé, když se má hlava dotkla v noci polštáře, to slovo chrastilo v mé hlavě jako drobné… a každé ráno od toho dne, jsem se vzbudila s mizernou náladou. Ne, nejsem křehká sněhová vločka. Měřím metr osmdesát, ale to ze mě nedělá krávu.  Rozhodně jsem víc ve formě, než když jsem ve škole hrála softball, ale pravidelně cvičím. Jsem dobře stavěná, vždycky jsem byla. Prsa a zadek, za které jsem se styděla, než jsem přišla na střední školu a uvědomila si, že se to klukům líbí. Nejdůležitější bylo, že Matthew Edward Blake, nejpopulárnější senior na Norwoodské střední, to miloval. A to je to, co pro mě vždycky bylo důležité. Mám se svým vzezřením někdy problém? Samozřejmě, že ano. Zvláště, když jdu kupovat džíny – ukažte mi ženu, která nemá. Ale kráva? Mneeeeee.

Amber položí můj podnos s pitím, které jsem objednala. Zírá mi přes rameno, zúží své oříškově hnědé oči, když říká, „Někdo si právě sedl ke stolu dvanáct. Prosím, informuj tu Horu, že ten stůl, který obsadil, je rezervovaný.“

Otočím se a zpozoruju toho velkého muže, sedícího ve VIP sekci. Stoly v téhle sekci jsou vždy rezervované pro lidi, kteří přijdou pod zkratkou. Tenhle týpek nevypadá jako JLo. Z toho, co můžu říct přes davy čtvrteční noci, je sám a oblečený nevhodně pro toto místo. Má na sobě zmuchlanou propínací košili a obnošenou kšiltovku se zahnutým lemem, staženou do očí. Mé oči sjedou dolů k vousům Kachní Dynastie a po páteři mi projede elektrický proud, s nepříjemným pocitem.

Ježíši, Marie a Josefe…

„Země volá Camillu…Cam?“ Amber mi zamává prsty znepokojivě blízko mého obličeje. Zírám na ni a ona ukáže k podnosu. Bar je plný, tři řady uprostřed, a má pravdu, nemá čas na takové hovadiny.

S obavami, které mi stoupají do krku a srdcem skoro ve fázi bouřky uvnitř mého hrudníku, se plížím ke stolu, abych donesla objednané pití, a oči upřené na Kachní Dynastii. Vypadá naprosto nepřístojně a bolestně nesvůj. Nemůžu se dostat z šoku, že ho tu vidím a jak zvláštní je to náhoda. Ale zase – tohle je můj život, dokonalá bouře sraček. Z nějakého důvodu dostávám stále víc a víc mého přiměřeného podílu.

Položím pití před skupinu čerstvých dvacátníků, profesionálů z Manhattanu tak pomalu, jak to je možné, aniž bych vypadala jako neschopný debil. Naproti u stolu dvanáct, Sarah, jedna z dalších číšnic, mu poklepe na rameno a něco mu řekne. Když vydechnu úlevou, zatřese k ní hlavou. Hlava Sarah se náhle objeví a sleduju, jak skenuje dav… dokud její oči nepřistanou na mě. Zamává na mě.

Sakra. Koho jsem v minulém životě zabila, že si to zasloužím?

Nasadím masku chladné lhostejnosti na tvář, kterou necítím, otřu si své teď už zpocené ruce do černých džínů a pomalu jdu ke stolu dvanáct. Když Sarah vidí výraz, který mám, její nenucený úsměv jí zmizí z tváře. Věnuju jí vražedný pohled, a ona mi vrátí rozpačité pokrčení rameny. Pak se na svých podpatcích otočí a peláší pryč. Podělaná zrádkyně.

On se na mě nedívá, oči mu zakrývá kšilt, a já neřeknu ani slovo. Je to jako utkání kdo s koho v pravé poledne, čas přerušený tichem a zřejmým napětím. Jeho obrovská ramena jsou shrbená, lokty opřené o obnošené džíny, a dlouhé ruce sevřené v pěst.

„Tento stůl je rezervovaný,“ informuji ho, konečně se rozhodnu dostat se k věci.

„Pro hráče Titánů,“ brání se bez ztráty. Semknu rty v neskrývaném podráždění.

Bože, jak já toho chlapa nemám ráda. Konečně zvedne hlavu a uráčí se na mě podívat. Jeho chladné šedé oči zkoumají mou tvář po dobu, kterou považuju za nevhodnou. A pak pokračují dolů po délce mého kravského těla.

Blbou krávu… dostaň tu blbou krávu.

Zahoří mi uši, když se mi náhle ta slova přehrají v hlavě. „Co Vám přinesu?“ Zvednu oči v naprosto znuděném výrazu. Na oplátku nedostanu nic, ani podělané slovo. „Haló? Tahle kráva má další věci na práci,“ řeknu a ukážu na sebe. „Co.Vám.Přinesu?“

Jeho oči se setkají s mými. Vypadá…vylekaně? Dobře, zvláštně. Pomalu se postaví, mé oči sledují jeho tvář, dokud se netyčí nade mnou. Nemám tušení, co kruci očekávat, když se jeho výraz – to je to, co si z toho můžu vzít pod kšiltem a vousy – změní z lhostejného k bolestně nepříjemnému. Nacpe si ruce do předních kapes džínů a pokrčí svými obrovskými rameny.

„Vás,“ zamumlá.

„Cože?“ prakticky vykřiknu. Samozřejmě jsem slyšela špatně.

„Přišel jsem pro Vás.“

***

„Je zpátky,“ řekne Sarah a kývne směrem k muži, který sedí u stolu číslo dvanáct. Zase to samé oblečení a kšiltovka. Protočím oči v podráždění. Na tohle opravdu nemám náladu. Dav v pátek večer je vždy hlasitější a náročnější, než ten ve čtvrtek, takže tady pobíhám poslední dvě hodiny. Bolí mě nohy a můj hlas je ochraptělý, jak překřikuju kravál. Rozhodnu se tomu učinit přítrž a to okamžitě. Samozřejmě jsem včera nebyla dostatečně hrubá, protože nepochopil, že mě nic nenaláká, abych pracovala pro vulgárního, takzvaného bastarda, jako je on.

Takhle se odehrálo to melodrama.

On: „Nabízím Vám tu práci.“

Já: „Děkuji, ale ne.“

On: „Ne? Jak to myslíte, že ne?“

Já: „Ne jako odmítající, zamítající, otevřené nepřijetí. Jestli jste nikdy předtím ta slova neslyšel, nechte mě, abych Vám je vysvětlila.“

On: Podívá se mi přes rameno a ukáže do dálky. „Neměl jsem říkat, co jsem řekl.“

Já: Zmatený výraz v obličeji. „Nemohlo by mi být víc jedno, co říkáte, nebo neříkáte.“

On: „Neměl jsem to říkat.“ Konečně se mi podívá do očí.

Já: Jop, žádný pocit viny v tom chladném výrazu bez života. „Je mi to fuk. Objednáte si něco k pití, nebo hodláte pokračovat v marnění mého času?“

On: Ticho. Pak následuje zamračení, které by mě mohlo zabít, následované větším tichem. Otočí se a vypadne z baru.

Já: Spokojený úšklebek.

Přešlápnu, založím si ruce v bok a zírám. „Nepracuju tu ze sportu nebo proto, že je to koníček. Zabíráte stůl, který by mi mohl vydělat peníze. Takže, co Vám můžu nabídnout? Protože jestli tu nejste proto, abyste si dal pití, půjdu si promluvit s manažerem.“ Sleduju, jak mu z jeho rovného nosu srší jiskry. Můžu říct, že chce, abych to udělala, ale vybere si místo toho civět na mě.

„Přineste mi lahev šampaňského,“ zabručí.

Natáhnu ruku pro kreditní kartu a on z peněženky, kterou má v zadní kapse, vytáhne černou Amexku. Odkráčím zpátky na bar a čekám, až Amber naleje pět panáků tequilly pro nějaké machry z Wall Street, kteří vrhají chlípné pohledy na její štíhlé tělo a vykřikují nemravné návrhy. Flirtuje s nimi, a čím se naoko uráží, tím víc jí to ti kreténi žerou. Neskutečné.

„Co kdybych ti ukázal, jak se dá strávit skvělý čas, zlato?“ řekne kretén číslo jedna.

„Dvakrát dovnitř, dvakrát ven na pánských záchodcích není definice skvělého času, měšťáku, s výjimkou tvé matky. To samozřejmě vysvětluje tvou zálibu,“ je Ambeřina rychlá odpověď. Kreténi číslo dva až čtyři se hystericky smějí, až se lámou v pase. Ignorujíc je, otočí se Amber ke mně a zvedne bradu.

„Je tady.“

„Mám to vyřídit?“ Amber pravidelně zapomíná, že měří metr šedesát pět a nic neváží.

„Jaká je naše nejdražší lahev šampaňského?“ ptám se.

„The Krug – za čtyři tácy.“

Miluju ten vyšinutý pohled v jejích oříškových očích. „Tak do toho.“

„Hned jsem zpátky,“ řekne s úšklebkem. Necítím ani kousíček viny.

Dokopu se s kbelíkem Krugu a ledem zpátky ke stolu číslo dvanáct a položím ho tam. Ovane mě svým chladným pohledem. Prakticky cítím na straně své tváře omrzliny. Pak, než stačím zareagovat, mě jemně chytne za zápěstí. Vlnky uvědomění mi postupují nahoru po paži a zaplní mi břicho lepkavým bahnem.

„Samovi se líbíte.“ Trvá mi chvíli, než si uvědomím, že mluví o svém synovci.

„Taky se mi líbí,“ je vše, co řeknu, protože je to pravda. Pak – nic. Tyto krystalické oči hledají něco v těch mých. Co? Nemám tušení. Ale intenzita jeho prohlídky mě donutí se odvrátit.

Právě, když tři velmi vysocí muži přijdou ke stolu a zírají na Shawa, jako by právě byli svědky, jak Kardashianka dostává Nobelovu cenu za fyziku. Cuknu zápěstím a on mě pustí.

„Jako vážně?“ řekne jeden. „Kámo,“ řekne druhý. A „Nekecej,“ řekne třetí. Shaw se viditelně napne. Mám dojem, že je to pro ně nezvyklé, vidět Shawa v takovém podniku. Vysoký štíhlý černý týpek se začne smát a řekne. „Kdo je tvůj stylista, chlape? Velký čaroděj z Klanu?“

Rychle si toho týpka projedu od hlavy až k patě. Má na sobě královsky modrý oblek z drahého vlněného kaftanu, dokonale ušitý na míru tak, aby obepínal křivky jeho těla. Kontrastem k jeho perfektnímu obleku je barevný motýlek, který by na každém jiném vypadal bláznivě, ačkoli na něm vypadá úžasně. Je docela dobře nejlépe oblečený muž v místnosti, a to tady má váhu. Navíc je urostlý, barva kůže a široký úsměv z něj dělají ohromně pohledného.

„Drž hubu, Brandone,“ řekne nabručený Shaw. Brandon? To jméno mi okamžitě něco připomíná. Brandon Meriwether, nejlepší obránce.

Stočtyřicetikilový bílý týpek sedne vedle Shawa a celá sedačka se pod ním prohne. Popadne lahev Krugu a jeho zrzavé obočí vyletí až k čelu. „Shaw-shanku, určitě jsi dostal drahou chuť na eso z Jacksonvillu.“ Aniž by čekal na dovolení, naleje si sám skleničku.

Shawovy oči střelí k těm mým, zalesknou se něčím…nebezpečným, zatímco se snažím zachovat naprosto netečný výraz. „Říkáš drahý? Jak moc drahý, Pope?“ Jeho ledový pohled zůstává na mě. James Popovitch, největší a nejtěžší hráč defenzivy.

Popovitch si zamyšleně poškrábe své zrzavé strniště a řekne, „Tak čtyři tácy.“ Pak zvedne skleničku a vypije ji. Nemůžu udržet koutek svých rtů a lehce ho pozvednu.

„Ne, že by sis to nemohl dovolit,“ řekne třetí hráč Titánů. Hned ho poznám jako Granta Hendrickse, hvězdu týmu v obraně a jednoho z nejvíce milovaných hráčů v historii Titánů. Projede si své zlaté vlasy obrovskou medvědí tlapou, chci říct rukou. Jeho vzhled je typicky Iowský – ne krásný, ne ošklivý, prostě jednoduchý. Jeho bystrý pohled pendluje mezi mnou a Shawem, hodnotí situaci. Zachytím cynický úšklebek, který neodpovídá jeho naprosto čisté image. Potáhne si své šedé kalhoty, posadí se na sedačku s nohama daleko od sebe, naproti ostatním mužům. „Poflakuješ se, než sem dorazí další kluci?“ ptá se Hendricks Shawa. Shaw potřese hlavou a Hendricks odpoví „Ani jsem si to nemyslel.“

Náhle si uvědomím, že tam tiše stojím už příliš dlouho a najdu svůj hlas. „Pánové, mohu vám donést něco dalšího, nebo mohu uzavřít účet?“

Každý mi naráz odpoví něco jiného. Shaw se na ně zamračí a řekne mi, abych uzavřela účet.

„Budu hned zpátky.“

Shaw řekne, zatímco vstává, „půjdu s Vámi.“

„To není nutné,“ odpovím, když se otočím a odejdu. Když se krátce podívám přes rameno, vidím, že jde za mnou. Žádné překvapení. Přemýšlím, jestli je to všechno těmi údery do hlavy, které nepřetržitě dostává nebo ztrátou sluchu?

Když u baru čekám na jednoho z barmanů, aby mu to s kartou vyúčtoval, sleduju, jak se dav rozestoupí, jako by byl Mojžíš. Dojde ke mně a zastaví se příliš blízko, dost na to, abych věděla, že to dělá cíleně. Pak dá svou velkou opálenou ruku vedle mých loktů na baru, pouhou píď od toho, aby se mě dotknul. Jak jsem řekla, nejsem v žádném směru malá žena, a přesto se v této chvíli cítím jako trpaslík a uvězněná. Kdyby přistoupil o centimetr blíž, možná bych ho „náhodně“ mohla kopnout do holeně. Vrhá na mě svůj intenzivní pohled ze své ušlechtilé výšky. Zatímco se dívám všude možně, jen ne nahoru, mé srdce začne prudce bít z důvodů, které neumím rozluštit.

„Co bude potřeba?“ zabručí tím k zbláznění hladkým barytonem. Je to další dokonalý příklad ohavné nespravedlnosti života, že tenhle chlap má tak úžasný hlas. Jeho vytrvalost mi zvedá chlupy na zátylku. Posledních několik let jsem se cítila tak bezmocná, okradená o schopnost dělat rozhodnutí o směru mého života, že mě jeho přístup vysílá od rozčilení k zuřivosti. Ďáblu ve mně stačí málo, aby se objevil.

„Něco, co nemáte – stroj času,“ řeknu a dám mu účet, který mi položil jeden z barmanů. On otevře složku, napíše s mávnutím své jméno, a vrátí mi to zpátky. Bez dalšího slova se otočí a zmizí v davu. Zasáhne mě krátké bodnutí viny, že jsem možná zranila jeho city. Ale nestojí mě moc to setřást. Všechno, co musím udělat, je si připomenout, jaký je ten chlap sebestředný debil. Nepřítomně otevřu složku s podepsanou stvrzenkou a vykulím oči. Nechal na čtyřtisícovém účtu dvoutisícové spropitné – a ani se toho šampaňského nedotkl.

***

Zbytek týdne uběhne plynule. Nevěnuji Shawovi více, než letmou myšlenku. Mám k uvážení více naléhavých věcí. Pokud brzy nedostanu další práci, nebo nebudu mít více směn, budu po zaplacení zdravotního pojištění zase na mizině. Uvědomuju si, že pocit, že visím z útesu za konečky prstů, se stává stálým nechtěným společníkem pro dohlednou budoucnost, a potřeba stát se alkoholikem roste. Je špatné, že nemůžu snést ani svůj likér. Obvykle dostanu migrénu ještě dřív, než se mě vůbec zmocní nejjemnější vzrušení. Opět podvedená životem. Projede mi hlavou myšlenka na sto táců a já se rozhodnu jít si zaběhat. Potřebuju si pročistit hlavu, než začnu ničit věci, na jejichž nahrazení nemám peníze.

Světle šedá krajina bez života pasuje k mé náladě. Běžím až do bodu vyčerpání, abych zablokovala ten milion emocí, se kterými nejsem připravená se vypořádat. Vstoupím zadními dveřmi, sundám si svou outdoorovou bundu, když slyším matčin pronikavý smích z jídelny. Angelina DeSantis, žena, která byla čtyřicet let šťastně vdaná, jistě roztává v blízkosti atraktivních mužů, takže podle tónu jejího hlasu vím, že je jeden takový v domě. Vejdu do místnosti a najdu ji, jak pije kávu s nikým jiným než Ethanem Vaughnem. Páni. Vytáhla lněné ubrousky a dobré sušenky.

 „Cami, pan Vaughn na tebe dvacet minut čeká,“ sjede mě, jako bych já byla ta, která nějak zapomněla na schůzku. Pan Dokonalý mi věnuje přátelský úsměv. Pak, když přesměruje sílu těch hypnotických hnědých očí na mou matku, řekne, „To bylo dvacet minut? Tak jsem si užíval naše povídání, že jsem ztratil pojem o čase.“

Málem hodím šavli, zatímco se moje matka hihňá jako puberťačka. „Vyprovodím Vás, pane Vaughne,“ oznámím přiškrceným hlasem, a zachytím jejich prázdné pohledy.

„Camillo Avo Mario DeSantisová—„ řekne tichým hlasem. A mně je najednou znovu pět. „Takhle se k hostům nechováme.“

„Není to host, matko, je to právník.“

Dá si tuku na hruď, jako bych ji právě smrtelně ranila. „Věděla jsi, že pan Vaughn studoval na Harvardu?“ Její tmavě modré oči se zavrtávají do mých.

A to všechno se mi vrací. Její malý rozmar. Byla jsem tak dlouho částí páru, že jsem na to úplně zapomněla… matčina posedlost najít mi muže s Harvardským vzděláním. Můj mozek následuje ten proud myšlenek k tomu logickému závěru a okamžitě pochopím fakt, že už v žádném páru nejsem. Náhle mi na kůži zaperlí studený pot a namáhavě dýchám.

Ó můj Bože, mám záchvat paniky? Snažím se bez úspěchu polknout tu hroudu bolesti, která mi ucpe hrdlo. Nemůžu mít panický záchvat… můžu? Nutnost vypadnout z místnosti se skryje a přemáhá mě pláč. Stěny se na mě řítí. Vzduch. Potřebuju vzduch.  Vím, že se musím pana Dokonalého zbavit, než se sesypu. Díky Bohu vidí výraz mé tváře a dojde mu to.

„Už jsem Vás obral o mnoho času, paní DeSantisová. Slečno DeSantisová, kdybyste mi mohla ukázat, kudy ven?“ Aniž bych čekala, až vůbec dokončí větu, už si to mašíruju k předním dveřím. Zatímco on velice děkuje mé matce a slíbí, že se zase někdy v brzké době staví na kávu.

Venku mě do hrudi udeří studený vzduch a ten šok trochu uklidní mé nervy. Chodím v kruhu s rukama v bok, všechnu svou pozornost soustředím na měření každého nádechu a tomu, abych nehyperventilovala.

„Jste v pořádku?“ Vaughn zní opravdu zúčastněně. Jsem tak blízko k vyštěknutí, „Vypadám sakra v pořádku?“, ale nechci rozhněvat Angelinu – jsem skoro přesvědčená, že ta vlezlá žena odposlouchává, jak mluvím – a já nechám tato slova zamčená v puse. Pokynu mu směrem od dveří, ujistím se, že není na doslech, když se k němu nakloním.

„Jak jste k čertu získal mou adresu? Jestli Vám ji dala agentura, jsou to… budou toho litovat.“ Jeho přátelské chování přejde k panu Vaughnovi – právníkovi, s dokonalým obočím spojeným v odhodlání.

„Slečno DeSantisová, opravdu chápu Váš důvod pro odmítnutí naší nabídky, ale myslím, že je tu prostor k vyjednávání. Kdybyste si jen poslechla, co Vám navrhuju--“

Zvednu ruku. „Dost, okamžitě přestaňte.“ Jsem jemně potěšená, když hned udělá, co říkám. „Najděte někoho jiného.“

„To nemůžu udělat,“ odpoví s energickým pokýváním hlavy. Pokračuju v chůzi k jeho autu v naději, že mě bude následovat a pochopí narážku, aby odjel. Když ne, jsem více než připravená ho sežrat.

„Proč ne? Nemůžu být jediný možný kvalifikovaný uchazeč v oblasti s dvaceti čtyřmi miliony lidí.“

„Samovi se líbíte…netíhne k mnoha lidem.“ Rychle se otočím, pohled na mou tvář ho opravdu rychle umlčí. Ten chlapec se mi líbil. Následuje ticho, jak si uvědomím ten fakt.

„Proč ne?“

Vaughn se zadívá do dálky a ztěžka vydechne. „Pamatujte, že jste podepsala dohodu o mlčenlivosti,“ varuje. Tím si vyslouží můj pohled. „Je opravdu uzavřený, od té doby, co přišel, aby zůstal s Calem, panem Shawem, a Cal prostě neví, jak se s tím vypořádat.“

Můj posměch je hlasitý a okamžitý. „Jo, dobře, jestli je jeho chování ke mně nápovědou, chápu, proč.“

Podívá se na mě jízlivě a řekne, „Sam opravdu potřebuje někoho, jako jste Vy.“ Chci mu říct, že nepochopil, kdo jsem, ale spolknu to. Potřebuju, aby odešel a zdlouhavá debata s právníkem vzdělaným na Harvardu by byla kontraproduktivní.

„Proč devadesát dní?“ Vím, že bych neměla, že každý náznak zájmu jen otevře dveře k dalšímu obtěžování, ale ta zvědavost mě zabíjí.

„Jeho matka je znovu na léčení. Co říkáte, slečno DeSantisová? Mám žadonit? Protože jsem připravený si kleknout, pokud budu muset,“ prosí, zatřepotá svými dlouhými řasami. Tohle na mě má úplně nulový účinek – z dobrého důvodu. Z příliš flirtujících mužů se mi smršťují vajíčka.

„Tenhle nesmysl funguje na mou matku, takže přestaňte, pokud chcete, abych váš návrh zvážila.“ Na tváři se mu objeví široký úšklebek. „Mimochodem, nic se nezměnilo. Váš klient je pořád debil a já jsem pořád dotčená.“

Najednou vypadá nesvůj. „Ano, k tomu, víte… Cal to má poslední dobou těžké.“

„Těžké??“ Přeruším, dívám se na něj úkosem. „On to má těžké? Ne, neříkám nic. Prostě nastupte do auta a dejte mi pár dní na přemýšlení.“

Nemám vůbec v úmyslu o tom přemýšlet, a necítím žádnou vinu, že ho nechávám si myslet opak.

„Skvěle!“ řekne čile a nastoupí do svého Audi.

„Nic neslibuju.“

Vycouvá z naší příjezdové cesty, jeho loket čouhá z otevřeného okýnka. „Takže Vás očekávám za několik dní?“ pokračuje nezastrašeně.

„Řekla jsem, že nic neslibuju.“

„Správně. Uvidím se brzy.“ Odfrčí pryč, než se stihnu dál hádat.