WB - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zvláštním řízením osudu je město, kde jsem vyrostla, město, kde stále žijí mí rodiče, jen tři města od adresy zaměstnavatele, které mi dala agentura. Ačkoli ekonomicky by nemohlo být vzdálenější. Zatímco mé městečko neochvějně pracuje pro střední třídu, Alpine se pravidelně zařazuje ke dvěma nejdražším směrovacím číslům v Americe. Kdysi dávno nazývala Alpine svým domovem jména jako Frick. Teď se jména jako Combs, Sean, Cece Sabathia a Chris Rock bratříčkují s nejlepšími obchodníky z Wall Street.

Pomalu řídím mámino dvacet let staré Camry, když hledám bezvýsledně číslo domu, které by souhlasilo s tím, co stojí na papíře, který držím. Alpine není vaše typické zámožné území. Nikdo, kdo tu žije, neupozorňuje na své bohatství; je tu soukromí, jak je velmi dobře známo. Táhnoucí se sídla ukrytá za vysokými zdmi a silně zalesněná krajina. Kdybyste náhodně projížděli, předpokládali byste, že je to jen další venkovské město.

Konečně zaměřím správné číslo na prosté dřevěné bráně a zastavím u černé bezpečnostní krabičky, zmáčknu interkom a ohlásím se. Vrata se pomalu otevřou, ukážou krajinu pozemku. Ano, je to opravdový kus krajiny. Vinoucí se štěrková cesta vede kolem lesů a nerovného zimou dotknutého trávníku, celé to vede k rozlehlému bílému statku s lesklými černými dveřmi a stejnými okenicemi.

V krku mě nečekaně zaštípe, když si všimnu, že se ten dům podobá mému. Svým stylem, ne velikostí. Tento dům by polkl tři moje. Nebo co byl kdysi můj a teď je majetkem americké vlády.

Zkontroluji svou tvář ve zpětném zrcátku. Jako obvykle jsem spoutala své rovné tmavé vlasy vlásenkami do uzlu. A také mi jako vždy začalo několik pramínků padat. Jediný make-up, co nosím, je řasenka. Má pleť je průměrná, snadno se opaluju do stejného odstínu jako můj otec, a mám na kořeni nosu trošku pih. Spolu s mými plnými rty ze mě make-up dělá něco jako interpreta na Broadwayi, nebo transvestitu, takže se obecně vyhýbám všemu ostatnímu, než řasence a lesku na rty. Dovolte mi to objasnit, každá žena, která vyrostla v New Jersey, nevypadá jako Hospodyňky z New Jersey (pozn. US seriál). Osobně dávám přednost permanentce na sezonu před diamanty, ochrannému krému proti slunci před make-upem, a balerínkám před podpatky. Ale to jsem prostě já.

Dveře se otevřou a můj mozek zůstane naprosto a totálně prázdný. Tak to mě poserte – myslím, že se mi zastavilo srdce. Josh Duhamel má očividně dvojníka, protože se na něj zrovna dívám. Tento chlap možná vlastně vypadá ještě lépe. Z jeho vzhledu se mi sevře děloha. Jeho pohledy jsou ty, které vytvořili z neandrtálců homo sapiens s dokonalou DNA. Dlouhé řasy, hnědé oči mandlovitého tvaru lichotí tak symetrické struktuře kostí, že to inspiruje poezii.

„Slečna DeSantisová?“ Usměje se vřele a natáhne ruku. Z nevysvětleného důvodu se zdá, že je velmi nadšený, že mě vidí. Stojím tam bez odpovědi, tiše se na něj dívám, příliš dlouho. Jeho obočí se svraští zmatením.

„Oh…ano.“ Vylezlo to ze mě jako otázka. Wow, slibný začátek. Zatřesu hlavou nad mým faux pas a uchopím jeho ruku. Je překvapivě drsná a mozolnatá.

„Skvělé, pojďte dál,“ řekne a ustoupí mi, abych mohla vejít.

Následuji ho domem. Je naprosto prázdný, bez nábytku. Konečně se zastavíme ve velkém obýváku, který je také prázdný, až na šílený elektronický kolos s televizí a vším možným, který zabírá celou stěnu a dvěma křesly, která vypadají jako nová.

„Posaďte se, prosím,“ říká pan Dokonalá DNA. Sedne si do protějšího křesla a sedí s nohama daleko od sebe, na klíně má otevřenou složku a oči sklopené ke zmíněné složce.

Řekl mi své jméno a já jsem ho neslyšela? Projedu svůj mentální záznam a zjistím… že nic. „Omlouvám se, nepostřehla jsem Vaše jméno?“ ptám se nesměle. Opravdu perlím.

„Jakmile podepíšete tuto dohodu, odpovím Vám na všechny otázky, které možná máte,“ řekne s nenuceným úsměvem. Zvláštní a záhadné, ačkoli nemám ten luxus, abych o tom debatovala. Po tom, co lehce projdu ty papíry, podepíšu se.

„Ethan Vaughn. Jako jeho právník a manažer, vedu všechny předběžné pohovory pro pana Shawa.“

„Takže nebudu pracovat pro vás?“

„Ne,“ řekne, směje se, když si všimne, jak si úlevou oddechnu. I když jsem se navždy zřekla mužů, kvůli tomuhle bych šla proti zdi celý den.

„Musíte omluvit mou nevědomost, jediná informace, kterou mi poskytli, byla, že tato pozice vyžaduje, abych žila tady a že se to týká péče o děti.“

Našpulí ústa. Pečlivě volí slova, když říká, „Pan Shaw potřebuje učitele a pečovatele pro svého osmiletého synovce.“ Zadržím dech, když mluví, nadšení mi bezpochyby čiší z očí, které mají lehce maniakální lesk. „Vidím, že jste tři roky učila třetí třídu.“ V jeho hlase je zvláštní modulace. S očima přilepenýma na mém životopise, není možné, abych ho mohla lépe přečíst.

„Ano.“

„Sam bude mít taky co říci k tomu, koho najmeme, ale konečné rozhodnutí udělá pan Shaw.“ Hlas pana Dokonalého je náhle napjatý. „Jste sportovní fanoušek, slečno DeSantisová?“

Sportovní fanoušek? To je mírně řečeno. Hrála jsem softball do posledního ročníku na Bostonské univerzitě. Dokud to má ramena nemohla déle vydržet a bylo to buď žít s chronickou bolestí, nebo skončit. Pokud se to týká míčků, jsem fanoušek… přestaňte myslet na prasečinky, víte, co tím myslím. (pozn. míčky=balls=mužské koule)

„Uh, ano…proč?“

Vypadá zklamaně, těžce si povzdechne. Kruci, špatná odpověď. „Protože když říkám pan Shaw, myslím tím Calvin Shaw.“

Zůstanu bez hnutí, když zpracovávám, proč mi zní to jméno…no svatá dobroto. Startující quarterback NewYorských Titánů.

„Bude to problém?“ ptá se varovně.

„Ne,“ odpovím s malým vzrušením v hlase. Protože nebude.

Nezajímám se o celebrity. Začíná to a končí faktem, že jsem nakonec měla svůj malý kus nechtěné slávy. Tohle je jednoduchý případ přežití. Potřebuju plat. Kdyby byl zmiňovanou celebritou Ježíš, vyprala bych mu jeho otrhané oblečení a vyleštila jeho sandály, bez ohledu na to, kolik facebookových nebo twitterových fanoušků ten muž má. Potřebuju tuhle práci víc, takže kašlu na to, kdo mi bude platit. Pokud to není bílý šovinista, pedofil, který rád pro zábavu kope do hlavy štěňátka, a nemá vazby na islámský stát, jsem ráda. Navíc, jsem věrný fanoušek jiného New Yorského týmu.

Přes otevřený obývák si za zády pana Dokonalého všimnu vysokého muže s ručníkem kolem krku, jak jde chodbou. Když říkám vysokého, chci říct klidně metr devadesát pět a všechno svaly. Vím to, protože jeho propocené bílé tričko vykresluje jeho trup, vyzdvihuje všechny vyvýšeniny a křivky. Vlasy má tmavé, skoro černé a dlouhé. Mnohem delší, než má na veřejných snímcích a billboardech po městě. Má je zčesané dozadu v jednom z těch směšných mužských drdolů, které nenosí žádný úspěšný obchodník. Taky to vypadá, že se víc jako století neholil.

Účastní se konkurzu na Kachní dynastii? (pozn. televizní pořad, kde vystupují samí vlasáči a vousáči) Chci říct… vím, že je po sezoně, ale všemohoucí Bože – už jen z důvodu hygieny.

Otírá si čelo ručníkem, a když otevře oči, zírá přímo na mě. I přes celou místnost jsou to ty nejledověji šedivé oči, jaké jsem kdy viděla, chladné a neodpouštějící. Projede mnou zvláštní pocit. Jako bych strčila prst do zásuvky. Ta zkušenost není příjemná. Zamračím se. Pak se zamračí on. Odvrátí se. Ugh, to není dobré.  Cítím nával adrenalinu, který mi projede páteří a tenhle nešťastný start je trošku nanic.

Najednou se mi trochu vynoří kousky zpráv, které jsem během let pochytila. Shaw má reputaci uzavřeného člověka. Dostal se od jedničky mezi mediálními miláčky, když byl draftován k panu Chráněnému v minulých letech. Je známý tím, že provokatérům ukazuje prostředníček a odmítá dávat autogramy. Není to dobrá vizitka na největším mediálním trhu v zemi. Kdyby už pro Titány nevyhrál Super Bowl a neměl by tak milující fanouškovskou základnu, vypršel by mu čas v nemilosrdné newyorské mediální mašinérii.

„Dobře, detaily. Tato práce je na devadesát dní.“ Hlas pana Dokonalého náhle zastaví mé přemítání. Cítím, jak ze mě všechno to závratné nadšení, kterým jsem byla ještě před chvilkou opilá, vyprchává. „Za vaše služby dostanete sto tisíc, za předpokladu, že vše půjde hladce.“

„Řekl jste sto tisíc? Za tři měsíce péče o dítě?“

„Ano,“ řekne s naprosto upřímnou tváří. A maniakální záblesk v mých očích je zpátky.

„Ale s požadavky ve smlouvě. Proběhnou tři platby. Jedna na konci každého měsíce – pokud vydržíte. Chci říct, zůstanete v zaměstnání u pana Shawa.“

Oh správně, je náročný. Za sto tisíc se s tím poperu. Jen tak dlouho, než si mě vezme…a bude mi lhát… a pět let mě bude za mými zády podvodně jednat.

„Dohodnuto. Kdy se setkám se Samem?“

„Hned teď,“ informuje mě, když vstává z křesla.

Pan Dokonalý mě vede po schodech do velké ložnice s přilehlou hernou. Před obrovskou stavebnicí Lego vláčku klečí malý chlapec se zplihlými, pískově hnědými vlasy a snaží se ho úzkostlivě sestavit. Když dojdu k němu, sednu si na zem s překříženýma nohama. On se na mě podívá velkýma šedýma očima, které vypadají tak nějak povědomě, než se jeho plachý pohled vrátí k neuspořádané hromadě Lego kousků mezi námi.

„To všechno jsi udělal sám?“

Ještě jednou se na mě krátce podívá. Pak pokrčí rameny a kývne.

„Bezva.“ Příštích dvacet minut neřekneme ani slovo. Já hledám kousky z návodu a dávám mu je do ruky, zatímco on staví.

„Teď už Vám zbývá jen poznat Cala – chci říct pana Shawa,“ řekne slaďouš, který díky Bohu nebude mým zaměstnavatelem. „Posaďte se a já se podívám, jestli má čas,“ dodá, jakmile sejdeme zase dolů.

Sedím tam trpělivě deset dlouhých minut a zírám na holé slonovinové stěny. Podupávám si nohou a stisknu kolena k sobě, když bojuju, jak jen můžu s nutností navštívit toaletu. O pět minut později konečně kapituluji a jdu nějakou najít. Když zahýbám za roh, slyším mužské hlasy. Vypadá to na hádku.

„Ne.“ Hlas je hluboký a klidný. Je to ten nejvíc sexy hlas, co jsem kdy slyšela a to se tím moc často neoháním. Ten druh hlasu, který dal vzniknout sexu po telefonu, protože tento chlap by to dokázal jen přeříkáváním abecedy.

„Jak to myslíš, že ne? Spadla ti na hlavu vzpěračská činka? Mluvili jsme o tom.“

„Říkám ne, najdi někoho jiného.“

„Buď rozumný aspoň jednu zatracenou minutu, Cale. Je více než kvalifikovaná, ochotná pracovat na dobu určitou a jsem si docela jistý, že se Samovi líbí.“

„Sam něco řekl?“ Jeho hlas je najednou měkčí, starostlivý.

„Ne, nemusel. Viděl jsem to sám – přijal ji.“

„Dostaň ji pryč z mého domu.“

Takže…náročný? Tenhle chlap má daleko k náročnému. Je naprosto totální hňup. První pochybnosti o tom, jak dlouho můžu vydržet, se začnou vkrádat. Kolik dalších tu přede mnou bylo?

„Poslouchej, posledních sedm dokonale kvalifikovaných kandidátů skončilo za týden. Nemáme na vybranou,“ prohlásí pan Dokonalý. Šance nejsou v můj prospěch.

„E- dostaň tu blbou krávu pryč z mého domu – hned.“

V mé hlavě je každé jednotlivé slovo vysloveno zvlášť a pomalu, následované vysokým hlasem, který mi zvoní v uších.

Dostaň. Tu. Blbou. Krávu. Z. Mého. Domu. Bzzzzz.

Ten zkurvysyn se ani nesnažil šeptat. Možná by taky hodil zápalku do oceánu s benzínem. Všechen vztek, který hnisal pod povrchem poslední tři roky, zapálil mé vzepětí. Ani si nedávám čas na přemýšlení, prostě reaguju. K čertu se sto tisíci. S kabelkou pevně zasunutou v podpaží a vztyčenou hlavou se vydám k hlavním dveřím. Když míjím kuchyni, vstoupím do dveří a čekám.

Oni oba se otočí a dívají se na mě. Má tvář je maskou lhostejnosti s ledovým klidem, kterou jsem vypilovala během nespočtu rozhovorů s FBI a bezpečnostní komisí.

Tvář pana Dokonalého povadne, náhle protkaná rozpaky, když přečte můj výraz. Shaw neucukne. Pokračuje v zírání těma jeho ledovýma očima bez života. Je asi milion věcí, které chci říct, na jazyku mám jízlivost, ale nakonec prostě odejdu. Neexistuje, že bych dovolila tomuhle nenapravitelnému debilovi, aby viděl, jak jsem rozrušená, aby mi vzal poslední kousek důstojnosti, který mám. Ani si nezaslouží tu snahu, kterou mě stojí být naštvaná. Ale jsem, nepředstavitelně. On a jeho nehygienická bradka můžou táhnout k čertu.