UJune - 14. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

June

„Takže souhlasíš, barvy broskvová, tmavošedá a perleťová?“ Zeptala se mamča a pohlédla na mě přes přeplněný stůl a já přikývla.

První týden svatebního plánování byl vzrušující. Druhý týden svatebního plánování byl zábavný. Třetí týden svatebního plánování se mi chce vyskočit z okna. Každý den jsem stále více v pokušení vyhodit otěže a říct Evanovi, aby nám rezervoval let do Vegas a zajistil, aby nás oddal Elvis.

„A dort. Ještě pořád máš ráda čokoládový s malinovou náplní?“ Zeptala se a zaznamenává si něco do zápisníku. Zápisníku, který by zahanbil, nejlepšího světového plánovače svateb. „Mně se mi líbil vanilkový, ale je to tvoje svatba,“ zamumlala si nepřítomně, než stačím odpovědět, a já protočím oči. Nemyslím si, že by tato svatba už mohla být definována jako „moje“. Miluju mou mámu, ale ztratila svou zatracenou mysl a z celého toho zatraceného obřadu se z ní stala Momzilla.

„Mami, je to skoro deset. Co kdybychom na tom znovu zapracovali za pár dní?“ Zívnu při pohledu na ložnici, kde vím, že se Evan skrývá a dívá se na televizi s Ninjou. Oba jsou dostatečně chytří, aby zůstali z dohledu, když je tady má máma. Je to bláznivé, ale chybí mi to. Žijeme spolu a vidím ho každý den, ale chybí mi to. Tohle svatební plánování mi ničí život. Mohla jsem teď mít sex, ale místo toho potvrzuji věci, které jsem již potvrdila sto padesát dva bilionkrát.

„Potřebujeme probrat ještě několik dalších věcí,“ řekla a hodila si pero na stůl, aby mohla přesunout některé vzorky a věci kolem ní na zem, zatímco si pro sebe polohlasně mumlala.

„Hned jsem zpátky,“ řeknu jí, ale vím, že je ztracená v La-La svatební zemi, a že mě neslyší. Jdu do obývacího pokoje, hledám tam svůj mobil, pak jdu do prádelny, abych se po něm podívala tam, než ho nakonec najdu v kuchyni pod poštou, kterou Evan přinesl, když se vrátil domů. Napíšu textovku mému taťkovi.

Tati, dělej všechno, co musíš udělat, ale dostaň tu šílenou ženskou, kterou nazýváš svou ženou z mého domu. TEĎ!, než ji zabiju.

Stisknu tlačítko odeslat a sleduju, jak se na obrazovce objevuje bublina a dává mi vědět, že odpovídá.

Jdu na to, June broučku.

S úlevou vydechnu, vracím se k stolu ve stejnou dobu, kdy mámin mobil začne zvonit, posadím se a modlím, aby moje mučení skončilo. Zvedne telefon, podívá se na něj, zavrtí hlavou a stiskne tlačítko, ignorovat.

„Nevezmeš to?“ Zeptám se v panice, když se vrátila ke psaní čehosi do svého zápisníku.

„Je to jen tvůj táta. Může počkat, až skončíme.“

Klesnu hlavou na stůl, debatuju sama se sebou o tom, že bych ji opustila a zamířila do svého pokoje.

V tomto okamžiku by si toho možná ani nevšimla, pomyslím si, když telefon začne znovu zvonit.

„Mami, zvoní ti telefon,“ poznamenávám a znovu se dívám, jak ho umlčí.

„Může čekat,“ opakuje, a pak zírá na můj telefon, když začne zvonit. „Nezvedej to.“ Její tón je ten, který používala od chvíle, kdy jsem byla malá, ten který musím poslechnout. Koušu si rty, sedím a poslouchám, jak mi zvoní telefon, než to jde do hlasové schránky.

„Teď,“ pokračuje, když se můj telefon umlčí. „Přemýšlím o místech mezi Southhall Meadows a Springtree Farms. Zavolala jsem do obou, a když si jeden rezervujeme na víkend, dokážou udělat rezervaci.“

„Oba jsou hezké,“ řeknu nepřítomně a dívám se na skříňku nad chladničkou, kde mám tequilu. Možná, že kdybych byla opilá, nebude to takové mučení. Sakra, možná ji dokážu přesvědčit, aby si dala pár skleniček, a ona odpadne.

„Volal mi Asher. Řekl, že mu neberete telefon,“ řekne Evan a vyděsil ze mě hovna, když vešel do místnosti, na sobě volné tepláky a bílé tričko, které má vypasované a ukazuje svaly na jeho těle. Když se objeví za mnou, položí mi ruce na ramena, nakloní se a políbí mě na vrchol hlavy.

„Taky ti volal?“ Mamka se zamračí, dívá se na Evana, a pak klesla očima k telefonu, když začal znovu zazvonit. „Ahoj,“ odpověděla na druhé zavolání, pak se zastavila a odvrátila tělo od Evana a mě. „Ashere,“ vykřikla a pak tiše zamumlala, „Dobře, ale nejsem šťastná, takže nebudeš šťastný ani ty.“

„To je druh věcí, na které se mám těšit?“ Zeptá se Evan a já zakloním hlavu, abych se na něj podívala a pokrčila rameny, načež zatřásl hlavou, usmál se a vytáhl mě ze židle, aby mě políbil.

„No, očividně jsem byla zavolána tvým otcem,“ říká maminka a protáčí oči. „Stavím se během zítřka a probereme věci, které jsme dnes večer nestihly, protože se potřebuji dostat se domů.“

„Příští týden,“ přerušil ji Evan, než můžu něco říct, a maminka se na něj dívá s rozšířenýma očima.

„Plánujeme vaši svatbu, svatbu, na kterou máme jen pár měsíců k naplánování. Máme tolik práce. Nemůžeme se teď zastavit,“ zaprská maminka a Evan potřese hlavou, obalí si paže kolem mého pasu a přitáhne si mě.

„Příští týden. June potřebuje přestávku. Je unavená. Můžete vrátit k plánování po víkendu.“

Máma odtáhne oči od Evana ke mně a to, co vidí, způsobuje, že se jí zjemní pohled. „V pořádku, příští týden,“ souhlasí, čímž mě překvapuje. „Ale opravdu potřebujeme, abychom probrali podrobnosti.“

„Slibuji, že příští týden všechno zorganizujeme.“ Souhlasím, a ona vstane a jemně se dotýká mých tváří.

„Já jen chci, aby tvoje svatba byla perfektní,“ zašeptala a já se cítila jako idiot, když jsem chtěla, abych celou tu věc, už měla za sebou.

„Já vím,“ zašeptám zpět, vykročím dopředu a pevně ji obejmu. Odkloní se, chvíli se mi dívá do tváře a potom mě na ní políbí.

„Pospíším si a zabalím se, abych se mohla vrátit domů předtím, než tvůj otec znovu zavolá nebo se objeví.“ Protočila oči a pustila mě, aby si mohla jít pro velký kufr, se kterým přišla zpátky ke stolu, na kterém byl rozptýlen všechen jeho obsah.

„Ježíš, opravdu potřebuješ tyhle sračky?“ Zeptá se Evan, když si od mé mamky vezme kufr, jakmile ho má nacpaný a zapnutý. „Ten kufr musí vážit nejméně třináct kilo.“

„Plánujeme párty. Plánujeme svatbu, takže ano, potřebuju všechny tahle sračky.“ Otočila se k němu, a zírá na něj stejným způsobem, jako oslňuje mého otce, když je na ní naštvaný.

„Jen se ptám.“ Evan se zazubí a maminka na něj zúží oči, než hlavou kývne v mém směru.

„Je stejně špatný jako tvůj otec.“ Ukázala palcem na Evana.

„Tvůj táta si stěžoval hodinu poté, co jsem ho přinutila jít nahoru do podkroví, abych dostala kufr. Říkal, že je bláznivé, že potřebuju kufřík, abych se mohla věnovat svatebnímu plánování.“

„Je to trochu bláznivé.“ Pokrčím rameny, usmívám se na ni a ona se podívala na kufr v Evanovo ruce. Můžu říct, že se zajímá, jestli možná, jen možná, to trochu nepřepískla. „Miluju svou bláznivou, mámu. Takže je to v pořádku,“ říkám tiše po chvíli.

Vím, že to všechno dělá, protože mě miluje. Mám štěstí, že mám matku jako je ona, mámu, která by se zkroutila do uzlů, aby mě udělala šťastnou a dala mi perfektní svatbu. Oba moji rodiče se mohli rozhodnout, že nenávidí Evana, aniž by ho někdy poznali po tom, co se mezi námi stalo, ale neudělali to. Ne, nečekali s otevřenou náručí, aby ho přijali, ale věřili mi, že můj úsudek je dost, aby mu dali šanci se prosadit.

„Taky tě miluju, miláčku.“ Usmála se a pak zakloní hlavu a dívá se na strop, když jí v ruce zazvonil mobil. Když si ho dá k uchu, vyprskne: „Akorát vycházím z domu, když mluvíme, Ashere Maysone.“

Chichotajíc se otočím oči k Evanovi a vzduch v mých plicích zmrzne, když vidím, jak na mne směřuje jemný pohled na jeho tvář. Kdybych do něj už nebyla šíleně zamilovaná, tenhle pohled by uzavřel smlouvu. Miluji tě, řeknu ústy a jeho oči se zjemní ještě víc.

„Nevím, jak to s tím chlapem můžu vydržet,“ mumlá maminka a prolomí okamžik mezi Evanem a mnou.

„Miluješ tátu.“

„Musím,“ ušklíbla se a zamířila ke dveřím.

Následujeme ji do jejího SUV a Evan položí kufr do kufru auta, zatímco ji znovu obejmu a slíbím, že jí zavolám. Pak se dívám, jak jí obejme Evan a tiše jí děkuje, díky čemuž se usměje a poplácá ho po tváři, než se dostane za volant a zabouchne dveře.

„Tvoje máma je úžasná,“ zamumlá Evan, zatímco ji pozorujeme odjíždět z příjezdové cesty.

„Já vím,“ souhlasím, zamávám ji, zatímco mě Evan obejme kolem ramen.

„Jsi unavená?“ Ptá se, posune ruku dolů po paži a uzamkne prsty s mými, když mě vede zpátky do domu.

„Úplně vyčerpaná,“ odpovím se zívnutím.

„Jsi příliš unavená na to, aby sis mi sedla na tvář?“ Zeptá se a já mu při té představě stisknu ruku.

„Myslím, že bych na to mohla nechat oči otevřené,“ vydechnu, když zamkne dveře a nastaví alarm.

Obrátí mě k sobě a zamumlá: „Soudím, že to bys mohla“, proti mým ústům, když mě objal a šel semnou pozpátku směrem k ložnici, kde jsem držela oči otevřené, mnohem déle, než jen po dobu, co jsem mu seděla na obličeji.

***

„Už jdu!“ Zakřičím, jdu s mými čerstvě růžově malovanými nehty rozšířenými od sebe, když se vydám k předním dveřím, když zazvoní zvonek. Aniž bych se podívala do kukátka, otevřu dveře a cítím, jak mi ztuhne tělo, když vidím, kdo stojí na přední verandě, vypadá úplně stejně, jako když jsem ho viděla naposledy.

„June,“ řekne Lane. Začínám tlačit dveře, abych je zavřela, ale jeho ruka vystřelila a zabránila mi v tom, abych mu zabouchla před obličejem. „Chci si jen promluvit.“

„Nemám ti co říct. Jdi pryč.“ Zkusím znovu zavřít dveře, ale jeho ruka zůstane zasazená proti nim a zastaví mě.

„Chci se omluvit. Prosím, dovol mi, abych se omluvil.“

„Hotovo. Řekl jsi to, tak jdi.“ Tlačím silněji a pak frustrovaně zavrčím, když se nepohne.

„Vím, že jsi na mě naštvaná, ale dostala jsi dopis, který jsem ti poslal?“

„Dostala, četla jsem to a stále je mi to jedno. Nemáme o čem mluvit. Prosím ustup.“

„Jsi…“ přejede mi pohledem ruku. „To je zásnubní prsten?“

„Lane, jestli neustoupíš, přísahám Bohu, že budu křičet krvavou vraždu,“ ignoruju jeho otázku.

„Ty se budeš vdávat?“

„Ach, můj bože!“ Frustrovaně vykřiknu. „Ano, budu se vdávat. Odejdeš už konečně?“

Stáhne obočí a zakroutí hlavou. „Miloval jsem tě.“

„Ty bys nevěděl, co je to láska, ani kdyby tě praštila do hlavy. Řeknu to ještě jednou. Prosím, odstup od dveří a odejdi.“

Pohledem se vrátí zpátky k mé ruce a hlas mu klesne.

„Jsem v prdeli.“

On to nezvládal – ne že bych ho někdy milovala. Ale starala jsem se o něj, a kdo ví, co by se s časem mohlo stát. Ale ještě jednou, i kdybych byla s ním a Evan se vrátil do mého života, asi bych chtěla zjistit, kam by to mohlo dojít s Evanem, protože spojení, které mám s ním a vždycky jsem měla, je prostě příliš silné.

„Kdo je to?“ Zeptá se tiše a pohne očima, aby se setkal s mými.

„To není tvoje věc.“

„Je to tvůj ex? Ten, na kterém jsi tak visela?“ Zeptá se zavrčením a bouchne do dveří.

„Lane, prosím, jdi,“ prosila jsem tiše. Způsob, jakým jedná, mě začíná děsit.

„Je to tak, že?“ Zeptá se a zrudne, zatímco puls na krku mu divoce tepe.

„Ano,“ řeknu konečně, a doufám, že odjede, jakmile mu dám to, co chce.

„Doufám, že tě udělá šťastnou,“ zavrčí a odhodí ruku ze dveří, ale tělo drží tam, kde je, a můj puls se zrychluje.

„Lane, prosím, prostě jdi,“ zašeptám tiše, ale nehýbe se tělem ode dveří ani rozzlobenýma očima od mých.

„Ustup.“ Když se podívám za Laneho rameno, vidím, jak Evan vstoupí na verandu. Neslyšela jsem ho přijet, což je bláznivé, protože dneska jezdí na motorce a vždycky ho slyším, když je na motorce.

„Cokoliv.“ Lane se na mne zamračí, než sejde kolem Evana po schodech.

Sleduju jeho vzdalující se záda a cítím, že se Evan blíží, než zablokuje můj výhled. Pak mám prsty na bradě, zvedající mi oči, aby se setkali s jeho. „Jdi dovnitř. Budu tam za minutku.“

„Nedělej nic, co by mě vedlo k tomu, abych navštěvovala ve vězení,“ zašeptám, opřená mu rukama na hrudi a cítím, jak z něj ve vlnách ustupuje vztek.

„Jdi dovnitř,“ opakuje, položí mi ruku na břicho a zatlačí mě dozadu, než zavře dveře, uzavírajíc mě uvnitř.

Debatuju sama se sebou o tom, že bych ignorovala jeho rozkaz, a zamumlám, „Do prdele,“ a vrátím se zpět do obývacího pokoje, abych mohla zavolat svému strýci. To je, když vidím Ninju skrz sklo zadních dveří, jak vrčí a štěká.

 „Je to v pořádku,“ řeknu, když prolítne kolem mě do domu k předním dveřím, pak se o chvíli později vrátí a posadí se ke mně. Nechávám hlasovou schránku pro mého strýce, kde mu říkám, že Lane je u domu, venku s Evanem. Když mi zazvoní telefon o minutu později, řekne mi, že je na cestě a já mám zůstat uvnitř a pak zavěsí.

Protočím oči a sednu si na gauč. O pár minut později jsem stále na místě, když slyším otevření dveří a Evanovy boty dupou po chodbě.

„Proč jsi mu otevřela dveře?“ Zeptá se, když se zastavil u vchodu do obývacího pokoje, rozkročil se a překřížil si ruce na hrudi.

„Nevěděla jsem, že to byl on,“ vysvětluji tiše, nervózně si olíznu rty, když se mu zúžily oči.

„Nezkontrolovala jsi kukátko?“ Jeho řeč těla a jeho tón ukazují, že jsem v prdeli.

„Kdybych to udělala, tak bych neotevřela dveře.“

„Právě teď si semnou nechceš hrát na chytráka!“ Vykřikl a přinutil mě opět nadskočit.

„To nedělám.“ Postavím se, potřebuji a chci získat určitou kontrolu nad situací. „Nepřemýšlela jsem.“

„Mohl tě zatáhnout dovnitř domu, June. Mohl udělat něco, co by ti ublížilo.“

„Neudělal to.“ Pak se zamračím, a jako idiot pokračuju:

„Neudělal by to.“

„Jsi si tím jistá?“ Zahřmí a nakloní se s rukama v bok.

Polknutím zavřu oči, protože vím, že má pravdu. Nemám tušení, co by Lane mohl udělat. Ani jsem nevěděla, že se jmenuje Lane, dokud mě v noci neodvlekli na policejní stanici. Ten chlápek, který byl na přední verandě venku, nebyl Lane, kterého jsem znala.

„Omlouvám se,“ zašeptám po chvíli, když jsem se pokoušela pohltit slzy.

„Pojď sem.“ Otvírám oči, pohled spojím s jeho stále naštvaným.

„Jsi naštvaný,“ říkám jasně, zatímco držím nohy zasazené tam, kde jsou.

„Jsem zasraně zuřivý, krásko, ale stále chci, abys přišla sem.“ Ukazuje na zem, kde stojí.

„Cítím se bezpečněji tady.“

„June,“ varuje mě a moje nohy se pohybují. Jakmile jsem blízko, obalí se kolem mě paže a jeho tvář mi klesá na krk, kde zhluboka dýchá.

„Omlouvám se. Neotevřu dveře, aniž bych se podívala,“ zašeptám a obtočím mu ruce kolem zad.

„Já vím, že to neuděláš,“ zamumlá mi do kůže na krku a drží mě těsněji.

Přejíždím mu rukama po zádech a tiše se zeptám: „Jsi v pořádku?“

„Věděl jsem, kdo to je, když jsem přijel k domu a uviděl ho, jak stojí ve dveřích. Viděl jsem tvůj obličej a mohl jsem říct, že se bojíš. Chtěl jsem ho zasraně zabít, protože ti dal na obličej ten pohled.“

„V první fázi byl v pořádku, ale pak viděl můj zásnubní prsten a rozhněval se,“ vysvětluji a začnou se mi třást ruce.

„Nemusíš se bát,“ slibuje a odtáhne se, aby se na mě podíval. „Ničeho,“ opakuje a já mu položím čelo na hruď a ucítím jeho rty na temeni hlavy.

„Budeš tu na chvilku v pořádku, když půjdu ven a promluvím s tvým strýcem?“

„Jo.“ Kývnu mu na hrudi a jeho ruka se posune k mé čelist a zakloní mi hlavu. „Je mi to líto,“ opakuji ještě jednou, když držím jeho znepokojený pohled.

„Miluju tě, bejby, tak zasraně moc, že dokonce i myšlenka, že dýcháš stejný vzduch jako ten zkurvenec mě přivádí k šílenství.“ Jeho čelo se dotýká mého a já se mu krátce dívám do očí. „Nejsem naštvaný na tebe, okej?“

„Okej,“ souhlasím, stisku ruce v pěst na jeho triku, zatímco skrz mě projíždí jeho slova.

„Dej mi pár minut, jo?“

„Jo.“ Jeho ústa se dotýká mých v měkkém polibku, to mi dovoluje vědět, že jsme v pořádku, než mě nechá jít a zmizí chodbou.

***

„Neotvírej znovu dveře, aniž by byl Ninja v domě,“ vysvětluje Evan a já zakloním hlavu, abych se na něj podívala z mé pozice na jeho hrdu v posteli.

„Neotevřu.“ Když se Evan vrátil poté, co si promluvil s mým strýcem, už se o Laneově návštěvě znovu nezmínil.

Dokonce i poté, co si všiml, že dřevo kolem rámu zadních dveří je pokousané a jsou sliny na skle od Ninji, když se snažil dostat dovnitř a cítil, že má jeho matka potíže. Když Evan viděl škody, vysvětlila jsem, že Ninja byl venku, když zvonek u dveří zazvonil. Nemáme dveře pro psa a je polovina léta, takže jsem zavřela dveře a Ninju nechala venku na dvorku, takže jsem neztratila chladný vzduch v domě, zatímco on trávil v trávě celé hodiny. Něco, co miluje. Mohla jsem říct, že je naštvaný, ale zatím o tom nic neřekl.

„Tvůj strýc si zítra promluví se soudcem o tom, aby dostal zákaz přiblížení. Teď, když se s tebou dostal do kontaktu, máme větší šanci, že ji schválí,“ řekne a vyvede mě z mých myšlenek. Posadím se a opřu si loket do postele, abych se na něj mohla podívat.

„Myslíš si, že se vrátí?“ Zeptám se a on mi prsty projíždějí skrz vlasy a nechává je sklouzávat přes mé holé rameno.

„Chci říct ne, ale nemohu zaručit, že to neudělá.“

„Skvělý.“ Vzdychnu, padnu na záda a zakryju si obličej.

Jeho ruce obalí kolem mých, odtáhnou je z mé tváře a jemu ztvrdnou oči. „Bude to v pořádku.“

„Věřím ti.“ Zvednu ruce, běžím mu prsty po čelisti a dívám se, jak se jeho oči změkčují. „Dokud tě mám, nemám se čeho bát. Vím to až z hloubi mé duše,“ Dostanu ze sebe, než klesne hlavou k mojí a políbí mě tak, že zapomínám na všechno.

***

„OH…“ Moje nohy se natáhly a oči se zamrkáním otevřely a viděly, jak se ranní světlo rozlévá přes strop.

„Dobré ráno.“

Když se podívám po délce svého těla, zachytím Evanův šibalský úsměv, než se mu tvář pomořila mezi mé nohy s rukama na zadku, čímž si mě přitahuje blíž k ústům. Probuzení se s jeho doteky se stalo jedním z mých nejoblíbenějších způsobů, jak začít svůj den. Dodatečný fakt, že se zdá, že je na tom stejně jako já, způsobuje, že se mi to líbí ještě víc.

„Ev.“ Zahryznu si zuby do spodního rtu a rukama mu chytnu do pěstí vlasy, když do mě pomalu vstupuje jedním prstem a pak druhým a jazykem krouží kolem klitorisu. Zvedám boky výše, tiše prosíc o víc.

„Co to kurva?“ Zavrčí a má zamlžená mysl potřebuje chvilku, abych si uvědomila, že zvoní zvonek u dveří.

„Nezastavuj se. Odejdou pryč,“ žádám, spíše žebrám.

„Udělejte to rychle, bejby.“ Prsty pracuje rychleji, krouží nahoru, aby udeřil na můj G-bod, a ústa drží na klitorisu, tvrdě zatáhne a posílá mě spirálovitě skrz krátký, ale sladký orgasmus, zatímco zvonek zvoní.

„Zabiju toho, kdo je u dveří.“ Zvedl se z postele a hodí si přikrývku přes spodní polovinu nahého těla.

„Okej,“ souhlasím, zazubí se, zakroutí hlavou a protočí oči, zatímco si natahuje tepláky.

„Nehýbej se,“ rozkáže, a zavrčí, „Kurva“, když zvednu ruce nad hlavou, abych se protáhla.

„Dveře,“ připomínám mu, když se na mně dívá.

„Doufám, že to bude důležité,“ zamumlá, otočil se a opustí pokoj bez dalšího pohledu na postel, kde jsem se roztáhla.

„Mrcho, zvedni prdel!“ Vykřikuje JJ a já se posadím a zamyšleně se podívám na hodiny na nočním stolku. Věděla jsem, že je brzy, když už je světlo, které přichází přes žaluzie, ale ještě není ani 7:00.

„Co to sakra?“ Vleču se z postele, spěchám do koupelny, natáhnu si župan, zavážu si ho kolem pasu, pak se zastavím u šatníku a vklouznu do kalhotek, než opustím pokoj.

Když se dostanu do kuchyně, Evan stojí poblíž kávovaru a sleduje JJ, která se chová u mě v kuchyni jako doma, a právě prochází ledničkou.

„Je všechno v pořádku?“ Zeptám se a její hlava vyskočí z lednice, aby se na mě mohla podívat.

„Nevím.“ Vyhází nějaký věci z lednice na pult a pak jde a vytáhne bochník chleba.

„Neviděla jsem tě ani jsem o tobě neslyšela tři týdny a musela jsem zjistit od Brewa, ze všech lidí, že moje holka je zasnoubená. Co to kurva?“ Zeptá se a položí si ruce na boky.

„Jsem hrozná,“ zamumlám a cítím se strašně, že jsem ji svou dobrou zprávu nezavolala. Ale upřímně v poslední době jsem myslela na tolik věcí, včetně skutečnosti, kterou jsem zjistila před několika dny a to, že jsem těhotná. Stále jsem v šoku, že jsem viděla ty dvě růžové čáry na testu, který jsem si udělala, a snažím se najít způsob, jak Evanovi říci, že budeme mít dítě.

„Nejsi hrozná, ale Ježíš… mohla jsi mi zavolat,“ řekla, otevírá a zavírá zásuvky, dokud nenajde, co hledá. „Měla bych být pozvána na svatbu.“

„Jsi,“ souhlasím. „Chceš pomoct?“ Zeptám se, když masakruje sendvič, který se pokouší házet dohromady.

„Ne.“ Smršťuje dva kusy chleba dohromady s krůtím masem a majonézou mezi nimi.

„Když mi Brew dnes ráno sdělil tvou zprávu, odešla jsem dřív, než jsem mohla dodělat svůj oběd.“ Chytla papírový ručník a obalila si sendvič.

„Oh,“ zamumlám a pohlédnu Evanovým směr, který se nepohnul z jeho pozice poblíž kávovaru. Z jeho výrazu můžu říct, že neví, jestli se smát nebo křičet.

„Teď se podívám na tvůj prsten.“ Natáhnu k ní ruku, vezme mou ruku do její a podívá se na prsten.

„Je nádherný. Jsem za tebe šťastná,“ řekla tiše a setká ses mým pohledem.

„Děkuji, JJ. Je mi líto, že jsem nezavolala.“

„V pohodě. Můžeš mi to vynahradit, jedním večerem s tequilou.“ Zazubí se a podívá se na Evana. „Udělal jsi dobře.“ Zvedne bradu a ona zavrtí hlavou a pak se na mě dívá s úsměvem. „Musím jít do práce, ale brzy se setkáme.“

„Zavolám ti,“ slibuji, pak ji sleduji, jak odchází po chodbě a nese sendvič, který si udělala.

„Ta holka je šílená,“ zamumlal Evan, popadl hrnek a nalil si šálek kávy.

„Je sladká.“ Zazubím se a on se podívá se na pult, kde jsou stále rozloženy všechny její sendvičové zásoby, a zvedne obočí.

„Myslím, že by ti nakopala zadek, kdybys ji to někdy řekla do tváře.“

Pravděpodobně má pravdu, ale namísto toho, abych to potvrdila, jen jsem se vydala k pultu a dala všechno pryč. Když jsem hotová, opřu se zády o pult a překřížím si ruce na hrudi.

„Máš hlad?“ Zeptám se a jeho oči po mě přejedou od hlavy až k patě, z čehož se zachvěju.

„Moje ranní jídlo bylo přerušeno. Nabízíš se, že se vrátíš do postele a roztáhneš pro mě nohy?“

Když se podívám na hodiny na mikrovlnné troubě, modlím se, abych měla ještě čas, a slyším, jak se mi směje. „Potřebuji se připravit do práce,“ řeknu, načež se směje ještě víc.

Uzavře krátkou vzdálenost mezi námi, ruce mi položí na boky a tvář skloní k mé. „Jdi se připravit.“ Jemně mě políbí a pohybuje rukama dolů, aby mi zmáčkl zadek. „Přinesu ti kávu.“

„Nevadí mi, že přijdu pozdě,“ vydechnu, přiblížím se k němu a objímám ho kolem krku.

Usmál se, políbil mě ještě jednou, pak z něj sundal mé ruce a o krok ustoupil.

„Nemůžeš přijít pozdě. Je to tvůj poslední den,“ připomíná mi. Dnes je poslední den letní školy, a doufejme, že den, kdy zjistím, zda vyučuji příští rok.

„Myslím, že se půjdu připravit.“ Vzdychnu a slyším smích za mnou, když opustím kuchyň a zamířím do sprchy, takže se mohu připravit do práce.

***

„Hezký zbytek léta, lidi.“ Usmívám se, jak studenti opouštějí třídu s, „I Vy, paní Maysonová“ nebo „Později“, od každého z nich jak mě jeden po druhém míjí. Vím, že jsou všichni tak vzrušeni, jako jsem já, abych se odsud dostala, aby si mohli užívat pár týdnů spaní a žádné domácí úkoly předtím, než začne škola.

Jakmile jsou všichni pryč, vezmi si tašku z mého stolu a uzamknu třídu. Nemůžu se dočkat, až povím Evanovi, že mi byla nabídnuta výuka na plný úvazek. Věděla jsem, že existuje dobrá šance, že bych tu práci dostala, ale s vyučováním nikdy nevíte, jestli nebude nabídnuta někomu s více zkušenostmi.

Naštěstí pro mě, se moje letní výuka vyplatila, a teď mám práci na plný úvazek a svou třídu třeťáků, která začíná ve dvou krátkých týdnech.

Jdu k autu, když mi mobil zazvoní z tašky. Zastavím se, najdu ho, a vidím, že volá Evan.

„Hej,“ odpovídám, pak mračím, když slyším šumění a tlumené hlasy, které nedokážu rozeznat z druhého konce.

„Evane?“ Zavolám a nezískám žádnou odpověď. Moje ruka, která je obalená kolem telefonu, se utahuje a můj pohled se zamračí, když někdo vykřikne: „Ty zkurvenej hajzle, jsi mrtvej!“

Běžím k autu, otevřu dveře a nastoupím. Jakmile nastartuju, telefon se připojí k Bluetooth a zvuk tlumených hlasů naplní klidný prostor.

„Co mám dělat? Co mám dělat?“ Zašeptám si sama pro sebe, když rozjedu auto. Nechci, ale musím zavolat policii. Jen musím opravdu vědět, kam poslat policii.

„Kurva, Wesi,“ rozeznala jsem skrz šumění a potlačené hlasy. Modlím se, že můj předpoklad je správný, a že jsou v obchodě s motocykly, zaparkuju na straně silnice. Zvednu mobil, podívám se na obrazovku a věřím, že musí existovat způsob, jak připojit více hovorů. Při hledání funkce, kterou hledám, podržím hovor od Evana a volám 911.

„911, jaká je vaše nouzová situace?“ Odpověděl muž.

„Můj snoubenec mě zavolal kvůli nehodě,“ vyhrknu ze sebe, zatímco se mi třesou ruce.

„Madam, tohle je 911…“

„Já to vím!“ Přeruším ho, křičíc v autě. „Zavolal mi kvůli nehodě, ale myslím, že má problémy. Musíte pomoci.“

„Dobře, uklidněte se a řekněte mi, co jste slyšela.“

„Nemohla jsem rozeznat mnoho, ale slyšela jsem jméno svého švagra a někdo říkal něco o tom, o umírajících lidech. Myslím, že jsou opravářském obchodě Broken Eagles,“ řeknu, a slyším, jak píše. „Jeho volání je stále na přijmu. Můžu připojit jeho hovor k našemu?“

„Udělej to teď, miláčku,“ řekne, a tak stisknu tlačítko pro spojení dvou hovorů, a jakmile to udělám, zazní dva výstřely, těsně po sobě.

„Ach, Bože.“ Nastartuju auto, musím se dostat k Evanovi a neslyším nic dalšího, co říká dispečer. Jakmile přijedu, vidím celé místo obklopené policií. Zpozoruju strýce Nica, vystoupím, nechám auto otevřené. Spěchám na místo, kde stojí, ignoruju důstojníky, kteří na mě křičí, abych se dostala zpátky do mého auta.

„June,“ řekne strýc Nico, jakmile uvidí, že k němu běžím.

„Co se děje? Je Evan v pořádku?“

„Zlato, musíš se vrátit do auta.“

„Řekni mi to teď!“ Křičím a jeho tvář se změkčuje. Vezme mě za ruku a vede mě k jednomu ze svých hlídkových vozů, usadí mě na zadním sedadle a pak si přede mne klekne na bobek.

„V tuto chvíli to není bezpečné,“ řekne a jemně mi otírá obličej, což jsem si ani neuvědomila, je zmáčený od slz.

„Řekni mi, co se děje. Prosím, řekni mi, že je Evan v pořádku,“ zašeptám, cítím, jak mi slzy stékají po tvářích.

„Víme, že v budově jsou nejméně dva ozbrojení podezřelí. Právě teď to jsou všechny informace, které máme.“

„Slyšela jsem výstřely,“ řeknu s panikou a přemýšlím, jestli byl Evan postřelen, kdyby byl jeden z těch výstřelů zaměřen na něj.

„Potřebuji, aby ses zhluboka nadechla a počkala, až budu mluvit s mými muži. Můžeš to pro mě udělat?“

Zakryju si tvář, kývnu a začnu se modlit.