TT - 3. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

JAK JSEM ZJISTILA, NĚKTERÉ HOSTY JSEM znala, i když tu bylo zastoupeno i plno nových tváří. Maximus seděl vedle Šrapnela, Vladova holohlavého druhého zástupce.

Vedle něho Mencheres, dlouhovlasý egyptský upír, kterého Vlad označoval jako svého ctěného předka, titul, který jsem ještě stále nedokázala zařadit.

Štíhlá blondýna po Mencheresově boku byla jeho žena, Kira. Gretchen byla také přítomna, ale umístěna na druhém konci tabule; vypadala dost nakrknutě. Když jsme s Vladem společně vstoupili, tak všichni vstali.

Celý scénář působil dost zvláštně. Nepřišla jsem pozdě, tak jak to, že tu už všichni byli? Neměl by hostitel vítat své hosty předtím, než se všichni posadí, a ne se objevit jako poslední a očekávat od ostatních, že budou připraveni stát v pozoru?

Upíři, pomyslela jsem si posté, byl zvláštní národ.

Vlad mě dovedl k mému obvyklému místu v čele stolu, což mi vyneslo křivé pohledy od pár mě neznámých hostů. Když jsem došla ke své židli, zůstala jsem nejistě stát vedle Vladova prázdného místa. Mám si teď sednout nebo počkat na nějaké znamení?

„Těší mě, že jste všichni přišli“, prohlásil Vlad silným hlasem, který nezmírnila ani velikost sálu.

„Vím, že pro pár z vás to byla daleká cesta.“

Očekávala jsem víc, možná nějaký dík pro hosty, kteří přicestovali zdaleka, ale Vlad se jednoduše posadil. Než jsem ho poznala, tak jsem si neuvědomovala, že tak jednoduchý akt jako posazení může v sobě skrývat něco tak pánovitého a zastrašujícího, ale u Vlada tomu tak bylo vždy.

Ostatní se také posadili a já je napodobila, přičemž jsem si přála, abych měla nějakou příručku na téma Etiketa Nemrtvých pro hlupáky.

Podle jejich přehnaně ladných pohybů jsem usoudila, že nikdo z Vladových hostů není člověk. Sice jsem byla zvyklá stýkat se s Nemrtvými, ale toto bylo moje první formální setkání s nimi.

Jestli něco zvorám, tak to bude tvoje vina, poslala jsem myšlenku Vladovi a nasadila zdvořilý úsměv.

Jen podle slabého cuknutí jeho koutků jsem poznala, že mě slyšel. Poté ukázal rukou nalevo.

„Leilo. Maxima, Šrapnela, Mencherese a Kiru už znáš. Mohu ti tedy představit ostatní hosty.“

Stále se zdvořilým úsměvem jsem si vyslechla tu spoustu nových jmen, které jsem si doufám neměla všechny zapamatovat, protože bylo obsazených všech osmadvacet židlí kolem obrovského stolu. Když jsem ten tři poschodí vysoký salón s krbem u stěny a předimenzovaným lustrem u stropu uviděla poprvé, domnívala jsem se, že je to gigantické plýtvání prostorem, protože jsme tu večeřeli jen já a Vlad.

Teď mi přišla jeho velikost a nádhera přiměřená. Kdyby bylo pozváno ještě víc hostí, pak bychom potřebovali nový stůl a přítomní byli očividně zvyklí na luxus, jak se dalo usoudit z klenoty ověšených žen a do smokingů oblečených mužů.

Jinak to bylo u mě. Jen Gretchen se očividně cítila stejně tak nepříjemně jako já.

Náš otec udělal kariéru u armády a tak jsme byly vychovány ve středostavovských poměrech. Byly jsme zvyklé na stěhování, když dostal umístění v cizině. Když jsem v osmnácti začala svůj vlastní život, neustále jsem hledala práci, která by neměla nic do činění s technikou nebo lidmi – a každá pořádná práce vyžadovala jedno nebo druhé. Kdybych nepotkala Martyho, který mě zapracoval do svého varietního čísla, tak bych skončila na ulici.

Určitě bych nikdy nepřistála tady u Vlada, kde jsem se skrz moře křišťálových sklenic usmívala na hromadu cizinců, kteří byli pohoštěni rudou tekutinou, jejíž sirupovitá konzistence prozrazovala, že se nejedná o víno.

Poté bylo přineseno tolik jídla, že by se z toho najedl dvojnásobek přítomných hostí, i když jediným lidmi jsme tu byly jen já s Gretchen. Nervozitou mě přešla chuť na jídlo, ale nadšeně jsem žvýkala, zatímco jsem se ptala sama sebe, kdy se Vlad vytasí se skutečným důvodem této hostiny.

Určitě nepozval dva tucty lidí na večeři jen z velkopanskosti. Vlad měl plno rozporuplných vlastností, ale chlubivost k nim rozhodně nepatřila.

Bomba vybuchla během dezertu. Právě jsem si dopřávala Créme brulée, když se Vlad postavil a veškerý hovor utichl.

„Děkuji, že jste přišli“, pronesl Vlad do nastalého ticha.

„Vážení přátelé a ctění členové mého klanu, chtěl jsem, abyste byli dnes večer přítomni coby svědkové.“

S těmito slovy se postavil za mou židli a položil mi ruku na rameno. Potlačila jsem nutkání se otočit, abych se na něj mohla podívat. Co to má znamenat?, pomyslela jsem si nervózně.

Mou otázku ignoroval. „Většině z vás je známo, že Leila je již několik měsíců mou milenkou. Navíc riskovala svůj život, aby ochránila mé lidi a dokázala svou bezpodmínečnou loajalitu i za cenu mučení. Z důvodu její ohromné hodnoty jí nabízím pouto na věčnost, pokud ho bude chtít přijmout.“

S tímto se předklonil a jeho teplý dech mě pohladil na krku, zatímco mi zašeptal do ucha: „Ptala ses, jestli se mé pocity k tobě změnily od té doby, co jsi ztratila své schopnosti. Toto je má odpověď.“

Můj pohled padl na jednu jeho jizvami posetou ruku, když přede mne postavil malou sametovou krabičku. Mé srdce začalo poskakovat, zatímco se mi v hlavě vířil pocit děsu a radosti. Na druhém konci stolu jsem slyšela Gretchen vypísknout. Tak to jsem za tou nákladnou večeří fakt netušila.

Mezi Vladem a mnou se opravdu něco změnilo, a to k lepšímu.

„Vlade, já…“

Nemohla jsem ani jasně myslet, ani mluvit, ale mé motorické schopnosti mi ještě fungovaly. Někdy v té době musely přijít i slzy radosti, protože jsem sotva rozeznávala obsah krabičky. Definitivně to byl prsten. Zahltil mne pocit štěstí. Až teď mi bylo jasné, jak moc jsem Vlada milovala a jak vášnivě jsem doufala, že mé city opětuje. Zamrkala jsem, abych si prsten prohlédla… a pocit štěstí vystřídal zmatek.

Maximus uchopil Gretchen za ruku dřív, než se ke mně rozběhla, přesto byla dost blízko na to, aby viděla obsah krabičky.

„Ty skrblíku, to není žádný diamant!“, prohlásila se s netaktností sobě vlastní. „Co to má být za zásnubní prsten?“

I já jsem se divila Vladovu výběru, protože jsem v prstenu poznala kopii kousku dědictví po jeho otci. Ale od Vlada mi byl milý jakýkoliv zásnubní prsten. A možná, že to byla nějaká rodinná tradice Drákulů, požádat o ruku svou budoucí ženu právě tímto šperkem…

„To není zásnubní prsten“, odsekl Vlad směrem ke Gretchen.

„Je to symbol Leiliny příslušnosti k mému klanu. Všichni mnou stvoření upíři ho nosí.“

Po jeho slovech se můj pocit radosti proměnil v jedno bolestivé poznání: Nepožádal tě o ruku. Pouze ti nabízí, že z tebe udělá upíra!

Vlad se zase narovnal a jeho ruka mi sjela z ramene. Slyšel mé myšlenky. Při hlasitosti, s jakou se mi prohnaly myslí, by musel být telepaticky hluchý, aby je nezachytil.

Věděla jsem, že jsem si měla něco pobrukovat, aby už nic dalšího neslyšel, ale nenapadala mě jediná sloka. Má hrdost mě tlačila k tomu, abych dělala, jako bych ho pochopila správně, ale dokázala jsem jen svírat krabičku, zatímco se mé štěstí proměnilo na popel. Nic se nezměnilo, kromě toho, že Vlad došel k názoru, že by mě měl povýšit na upíra a právě to oznámil sálu plného nemrtvých svědků.

Vzhlédla jsem. Naši hosté rozpačitě odvrátili pohledy, ale tichý šepot v sále mi prozradil, že nejen Vlad zachytil mou chybnou interpretaci. Kdybych se necítila, jakoby mi vyrvali srdce z hrudi a přede mnou ho flambovali na ohni, tak bych se studem propadla.

Gretin hlas roztrhl napjaté ticho.

„Ty chceš udělat z Leily upírku? To je děsivé!“

„Maxime“, zasyčel Vlad.

Během sekundy Viking zvedl mou sestru ze židle a dlaní jí ucpal ústa. Normálně by mě to vytočilo, kdyby se takto někdo choval ke Gretchen, ale momentálně mě stálo všechny mé síly neztratit tvář, takže jsem nic nenamítala.

„Leilo“, začal Vlad.

„Nech toho.“

Ta slova ze mě vylétla se vší silou mých zničených nadějí. Vstala jsem a přitom převrátila svou židli, ale jestli se co nejdřív nedostanu ven, tak propuknu v pláč a ještě jsem v sobě měla dost hrdosti na to, abych z toho nechtěla udělat veřejnou záležitost.

„Potřebuji čerstvý vzduch.“

A pár žiletek, abys dotáhla do konce, o co ses už jednou pokusila jako šestnáctiletá, dodal můj nenáviděný vnitřní hlas.

Ignorovala jsem ho a spustila v duchu první písničku, která mě napadla, abych skryla své myšlenky.

Poté jsem opustila sál, jak nejrychleji to v mých nových lodičkách šlo.