TD - 6. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Po asi půlhodinové jízdě hlouběji do Zaneovy země, dorazili na místo určení. Upíři byli všude kolem. Před nimi i za nimi bylo množství vozidel. Když zastavili, přiblížil se k nim velký upír, Ross. Zane ji popadl za ruku, když vystupovala z auta. „Drž se u mě.“

„Beru tuto oblast za zajištěnou,“ řekl Zane.

Ross byl překvapený, že Tanyu vidí, ale rychle se uklidnil. Velký upír si odkašlal. „Jo. Poslal jsem stopaře pátrat v rádiu dvou kilometrů. Všude je čisto.“

„Mám za to, že si tohle místo vybrali, protože je nejdále od hradu.“

„To byl i můj odhad. Udělali by nejlíp, kdyby se drželi na své straně plotu. Bylo čisté štěstí, že tohle místo jeden ze strážných vůbec objevil. Následujte mě, prosím.“ Ross kráčel směrem k plotu a přivedl nás ke konkrétnímu místu. Ukázal na bariéru. „Pokud se podíváte opravdu dobře, zjistíte, že byl drát svařený dohromady.“

Tanya zalapala po dechu, podle zjevného zesílení v místě spoje. Linie byla v půlmetrové výšce kolmo k zemi. Nebylo to něco, čeho byste si všimli na první pohled, pokud byste to nehledali.

„Podívejte se kolem. Na tu špínu na obou stranách.“ Trávu pokrýval červený prach. Nic neobvyklého.

Zane vydechl, když ji vedl s sebou, stále ji držíc za ruku. „Sakra. Ti bastardi tady byli.“ Jeho oči sledovaly zašpiněnou trávu.

„Nic nevidím.“ Věděla, že by měla mlčet.

„To je ten problém. Ta zem byla očištěná. Je příliš hladká.“ Šel s ní pár metrů, bok po boku, kolem plotu. Země tady vypadala jinak. Zdaleka nebyla tak hladká.

Oh, aha.

„To není to nejhorší,“ řekl Ross.

„Toho jsem se bál.“ Zane se otočil k místu, kde stála a položil jí ruku na spodní část zad.

Ross sevřel plot a oči upřel na zemi na druhé straně. „Co si o tom myslíš?“

Zane ji chytil za ruku a napodobil Rossův postoj. Tanya udělala totéž. Na druhé straně byly nějaké otisky. Zane se zhluboka nadechl.

„Ale kurva.“ Tanya cítila, jak z jeho těla vyzařuje napětí. Klouby na sevřených rukách měl úplně bílé. Tanya se otočila zpátky k vyprahlé zemi, nevědíc, co to znamená. Napravo byl otisk obrovské tlapy.

„Zvíře?“

„To není špatné, človíčku,“ řekl Ross. „Zkus zapřemýšlet. Na normálního vlka je to příliš velká stopa.“

Teď, když tu skutečnost zdůraznil, jsem si uvědomila, že má pravdu. Pravděpodobně by se do té stopy vešly obě její ruce.

„Ti hajzlové tady byli spolu,“ ozval se za nimi Lanceův hlas.

Tanya vykřikla a položila si ruku na srdce. Hloupí upíři a jejich schopnost nepozorovaně proklouznout za člověka. Všichni tři muži se na ni podívali. Zane jí objal paží kolem pasu. Taková ukázka… náklonnosti… vycházela spíše z majetnickosti a nemělo by to být roztomilé, ale přesto to tak bylo. Měla pocit, že Zane se žen na veřejnosti normálně nedotýká, přinejmenším ne tak často. Jestli vůbec. Hlupák, který nikdy předtím ženu ani nepolíbil.

„Jsi si jistý, že tady byli společně a ne každý zvlášť v jinou dobu?“

Lance pozvedl obočí. „To se mě ptáš vážně?“

„Jen si udržuju naději. Kromě toho, nikdy není dobré hned něco předpokládat.“ Zane na druhého upíra upřel intenzivní pohled.

Lance lehce naklonil hlavu. „Byl jsem se zeptat našeho nejlepšího stopaře a Griffin si je stoprocentně jistý. Vlkodlaci a elfové. Zdá se, že spojili své síly.“

Zane zavřel oči a volnou rukou si stiskl kořen nosu.

„Hlouběji v lese jsme našli další stopy,“ řekl Lance, když se Zane otočil, aby se na něj podíval.

„Pokračuj,“ zavrčel Zane.

„Nejsem si jistý důvodem narušení, ale domnívám se, že si zvolili tento plot, protože je nejdále od hradu. Je to také část našeho plotu nejblíže k lesu. Mám podezření, že vstoupili na naše území, aby zkontrolovali, zda se sem mohou dostat. S úmyslem posoudit, zda naplánují útok na naší zemi.“ Lance ztišil hlas a oči mu klouzaly po mýtině. „Sledovali nás, ale teď už jsou dávno pryč.“

„Myslím, že máš pravdu, Lanci. To dost věcí mění. Pojďme se podívat na jejich stopy, chci vědět, co se děje.“

„Ujišťuji tě, že toho není moc k vidění. Vstoupili, několik set metrů tady kolem chodili, otočili se a vydali se zpátky. Odešli stejným místem v plotě, jakým přišli.“ Lance ukázal na dlouhý pás hustého lesa, které sahalo kam, až oko dohlédlo.

Nebylo pro ni překvapením, že tady les vypadal stejně, jako když se na něj dívala z věže Zaneova hradu. Vlkodlaci a elfové by se klidně mohli skrývat v hustém listoví. Opravdu plánovali útok? Tanya se zachvěla, protože se jí odpověď, která se jí utvořila v hlavě, nelíbila. Jistě by to neudělali, dokud by se nezbavili jí. Jestli to, co říkal Zane, byla pravda, pokud ji odstraní ze hry, bude to znamenat konec upírské linie. Měli by velmi dobrý důvod pro to, aby se jí zbavili. Tanya si nemohla pomoci, ale najednou se takhle venku cítila zranitelná a odhalená. Přistoupila blíž k Zaneovi, který ji okamžitě přitáhl k sobě. On a Lance diskutovali o způsobech, jak opevnit hrad i jeho okolí. Zane najednou zvedl ruku a přerušil Lance uprostřed věty. „Jsi v pořádku? Není ti zima? Chvěješ se.“

„Je mi trochu zima. Nemám tak silnou kůži, jako upíři.“ Zapadající slunce vytvářelo na horizontu růžové pruhy. I když pak zmizelo, počasí bylo mírné. Teplý vánek jí lechtal na kůži. Nebyla jí zima, spíš se bála, že se stane vlkodlakem. Nebo možná novým párem bot.

Zane si sundal kabát a přehodil jí ho přes ramena. Měl na sobě černé tričko a na těle připevněných několik zbraní. Byly vidět dokonce i v tomto slabém světle.

„Zůstaň ve voze. Ross a ostatní tě v mé nepřítomnosti ochrání.“

Myšlenka na to, že ho opustím, mě rozechvěla. Zavrtěla jsem hlavou. Musel vidět nebo cítit mou paniku, protože dodal: „Moji muži tě ochrání vlastním životem.“

Tanya pohlédla dolů. Tenké letní šaty a sandály byly sotva správným oblečením do lesa. Až se vrátí, bude si s ním muset promluvit o tom, co nosit bude a nebude. Do hradu byly šaty dobré, ale pro venkovní dobrodružství potřebovala něco jiného.

„Nebude to trvat dlouho.“ Ovinul kolem ní ruce a stiskl. Tanya přikývla.

Zane počkal, dokud se nevrátila do vozu, než odešel s Lancem a třemi dalšími upíry. Zbytek zůstal s ní. Ross seděl na sedadle řidiče a dva muži stáli po stranách vozidla. Zbytek se rozdělil v pravidelných intervalech po okolí.

„Proč to dělají?“

„Moc.“ To byla Rossova jediná reakce.

„Co budou mít z toho, když upíři zmizí?“

Ross pokrčil rameny. „Jednotlivé druhy mezi sebou bojovaly vždycky. Byl to jediný způsob, jak získat převahu.“

Nemohla si pomoci, ale usmála se nad jeho politicky správnou odpovědí. „Myslíš tím moji smrt.“

„Nebo něco horšího, človíčku.“ Otočil se k ní a podíval se na ni s hrobovým výrazem ve tváři. „O takových věcech si musíš promluvit se Zanem. Nemám dovoleno o takových záležitostech diskutovat.“

„Proč ne?“

„Zane je tvůj druh a král, kromě toho se mi můj jazyk líbí tam, kde je.“ Zasmál se Ross.

„Teď žertuješ, viď?“

Jeho úsměv se rozšířil a zavrtěl hlavou. „Pár dní, možná týden a zase by narostl. Ačkoliv se nám většina ran zahojí, stále to dost bolí.“

Zane by takovou věc skutečně udělal? Vzpomněla si, jak chtěl mrtvé elfy napíchnout na kůly a poslat je, jako zprávu. Bohužel, odpověď zněla rozhodně ano. Zane byl nemilosrdný. Někdy se zdálo, že je nemilosrdný, a přesto v něm byla určitá… zranitelnost.

Slunce kleslo trochu níž a olemovalo obzor. Zane a ostatní byli pryč deset minut. Ross a ostatní muži, kteří ji obklopovali, nebyli zrovna zábavní společníci. Vzdychla, opřela se pažemi o sedadlo před sebou a položila si na ně hlavu. Takhle zůstala několik minut.

Pohyb. Na druhé straně plotu. Jejich straně. Tanya se naklonila a snažila se rozpoznat, co to bylo. Jak mizelo světlo, stíny mohou mást. Další určitý pohyb v listí. Něco tam bylo a zdálo se, že ho žádný z upírů nezaregistroval. Zdáli se víc zaměření na ni a oblast kolem ní. Přinejmenším polovina tváří mířila směrem, který odešli Zane a Lance. Tanya se chystala něco říct, když se stíny znovu pohnuly. Byl tam člověk, sedící na obřím vlkovi. Ne, ne člověk, elf. Elf s lukem na zádech. Šelma byla zbarvená, jako dřevěné uhlí a dokonale splývala se stíny. Teď, když ho viděla jasněji, jí vstaly vlasy vzadu na krku. Věděla, že by měla zakřičet, ale z jejích plic se vypařil veškerý vzduch. Stvoření mělo masivní čelisti. Bylo svalnaté a divoké. Bylo pětkrát větší, než normální vlk. Každý, kdo má alespoň nějaké znalosti folklóru poznal, že tohle stvoření nebylo normálním vlkem. Bylo příliš velké. Vsadila by se o všechny peníze, že jeho oči budou lidské.

Zastavili svůj postup. Ačkoliv chtěla věřit, že to byla jen její představivost, oba tvorové upírali pohledy přímo na ni. Vlk se přikrčil a elf natáhl svůj luk. Konečně se jí podařilo dostat z plic potřebný výdech. Ani šelma, ani elf se nepohnuli, zdálo se, že svou přítomností jen vydávají varování.

Konečně si jeden z upírů vetřelců všiml a vyhlásil poplach. Šelma se otočila o sto osmdesát stupňů. Elf absorboval pohyb s naprostou lehkostí a zůstal sedět obkročmo na mocné bytosti, přestože skočil zpátky do houští a zmizel z dohledu za méně než vteřinu nebo dvě.

Uvědomila si, že ztěžka oddechuje. Jednu ruku si přitiskla na krk. Tanya nikdy předtím necítila takový strach. Ozval se zvuk otevíraných a zavíraných dveří SUV, která čekala na upíry. Jeden z nich si nastoupil vedle Rosse. Zbývající muži se rozmístili do ostatních vozidel.

„Připoutej se.“ To bylo jediné varování, kterého se jí dostalo, když Ross sešlápl plyn a následoval první vozidlo, které se rozjelo a rozstřikovalo kolem sebe písek a štěrk.

Tanya se natáhla pro bezpečnostní pás a zacvakla si ho. „A co Zane?“

„Je to dospělý upír,“ byla jediná odpověď, které se od Rosse dočkala.

„Nemůžeme ho jen tak opustit.“

Pohlédl na ní přes zpětné zrcátko a ruce klouby na rukách měl na volantu úplně bílé. „Jen plním rozkaz, má paní. Drž hlavu dole.“

Tanya sklonila hlavu pod hranici okna, když SUV se skřípěním zastavilo. Bezpečnostní pás se do ní zaryl. Žilami jí proudil adrenalin.

„Tanyo!“ Zařval Zane její jméno. Dveře se otevřely. Sotva stihla uhnout hlavou. Zane škubl za její pás a roztrhl ho, jako by to byl jen papír. „Tanyo,“ vydechl její jméno s úlevou. Opírala se hlavou o jeho hrudník, když ji vzal do náruče a posadil se vedle ní. Zavrtal hlavu do ohbí jejího krku a pevně ji stiskl. Vůz poskočil, ale Zane ji držel na svém místě.

Nemohla si pomoct, ale po několika úderech srdce zasténala. „Lámeš mi žebra.“

Uvolnil své sevření a ona mu sklouzla hlavou na hruď. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil. Deset ran bičem pro každého, až se vrátíme.“

Tanya zalapala po dechu. „Ne, to nebylo…“

„Ano, pane.“

„Prosím, nedělej to, oni…“

Zane ji přerušil. „Mohla jsi zemřít. Do prdele. Budou potrestáni.“

„Přijmeme dvacet ran, sire.“

Zaneovy svaly se trochu uvolnily, i když jeho ústa zůstala sevřená do úzké linky. „Dal bych vám padesát, ale potřebuji vás všechny ve službě. Deset ran.“

„Děkuji, můj pane.“ Ross nespouštěl pohled z prašné cesty. Na černé, inkoustové obloze se objevily blesky.

Tanya si uvědomila, že nemají zapnutá světla, i když cestují rychlostí lámajícího se vazu.

„Co je to? Našli jste něco?“

Zane pohlédl z okna, jako by v té tmě mohl skutečně něco vidět. „Jste upíři,“ řekla s úžasem.

Zane na ni pozvedl obočí.

„Celou cestu jsme jeli s vypnutými světly a zapomněla jsem, že vidíte ve tmě.“

Ross se rozkašlal a očividně se snažil zakrýt smích. Zane sevřel čelist a vrhl na něj přes zpětné zrcátko tvrdý pohled. Ross jeho zprávu pochopil a uklidnil se.

Jeho paže se kolem ní sevřely a pak si ji k sobě přitáhl blíž. „Příště zůstaneš na hradě,“ vzdychl. „Ne, nezůstaneš.“ Bylo dlouhé ticho. „Nemůžu tvou bezpečnost svěřit někomu jinému, takže se budeš pořád držet u mě.“

Cítila Zaneův srdeční tep pod uchem. Rychlé a silné údery. Tanya si musela připomenout, že i tento velký válečník může mít strach, protože jsou v ohrožení jeho potencionální dědicové. Nemělo to nic společného s pocity, které k němu začínala cítit. Bylo to však dobře. Tanya si možná nakonec Zanea nezvolí, ale pomyšlení na to, jaký by to na něj mělo dopad, se jí vůbec nelíbil.

Sakra, v duchu se vrátila o několik kroků nazpět. Kdy se začala rozhodovat, kterého upířího krále si vybere? Kdy se její pocity změnily? Myšlenka na to, že by Zanea, opustila kvůli Brantovi, se jí ani v nejmenším nelíbila. Od všeho toho přemýšlení ji rozbolela hlava. Právě teď nebyla na takové rozhodnutí správná chvíle. Ne, když dnes málem přišla dvakrát o život. Strčit hlavu do písku byla v této chvíli nejlepší volba a ona po tom zatraceně toužila. Vůbec jí ani nepomáhalo to, že Zane tak zatraceně dobře voněl.

Zpátky jeli mnohem rychleji, než tam. Museli jet ještě rychleji, než si uvědomovala. Hrad byl zařízený všemi moderními vymoženostmi. Před nimi se najednou otevřely tři velké garážová vrata, které vedly do podzemního parkoviště, kde už parkovalo nejméně dvacet vozidel. Za nimi se vrata zavřela. Tanya se snažila odtáhnout, ale ruce kolem ní se pevně sevřely a držely ji na místě.

„Všichni ven,“ řekl tiše.

„Ano, pane,“ odpověděl Ross. „Odejděte!“ Zakřičel na stráže, když vystoupil z SUV.

„Zajistěte perimetr. Nikdo sem nepůjde, pokud nedostane rozkaz.“ Zaneův hluboký hlas byl tak rozhodný, že sama pocítila potřebu jeho rozkaz splnit, i když se jí netýkal.

„Co se děje?“ Sakra. Měla problém? Možná, že o ní měl jen strach. Možná, že se jí chystá udělit jeho verzi deseti ran. K čertu. Neudělala nic, co by to k tomu opravňovalo.

Když se zavřely dveře a oni dva tam zůstali v tajuplném tichu, jeho ruce jí chytily v pase. Zane si ji přitáhl k sobě. 

„Rozkroč se,“ řekl nízko posazeným hlubokým hlasem. „Udělej to hned.“

 Udělala, jak řekl. Její nahé pohlaví se opřelo o jeho penis zakrytý měkkou kůží. Jeho oči se soustředily na ty její. Byly temné a bezedné. Spalovaly ji zevnitř.

„Téměř jsem tě ztratil,“ zavrčel a ona se uvnitř změnila v želé. Naklonil se dopředu a zarazil se s ústy pouhý centimetr od jejích. Jeho oči přejížděly po její tváři a přistály na ústech.

Udělej to.

Všechno v ní prosilo. Křičelo. Díky Bohu se sklonil a přejel svými rty přes její. Jeho rty byly rázné, pružné, lahodné. Nikdy si neuvědomila, že by s ní takový dotek dokázal dělat takové divy.

Brant.

Nemohla... musela mu říct, že je to špatný nápad... jeho ruce kolem jejího pasu uvolnily své sevření a místo toho vyhrnovaly její šaty nahoru. Jedno ostré škubnutí a její prsa se uvolnila ze sevření těsné elastické zábrany.

Jeho oči potemněly a přivřely se, téměř, jako by toužil po tom, aby mu vzdorovala. Zhluboka se nadechla, aby to udělala, když v tom klesl jeho pohled na její prsa.

Zane ze sebe vydal zvuk, něco mezi přiškrceným zasténáním a zavrčením. Dlouhé vteřiny se jen díval. Jeho penis sebou začal křečovitě škubat. Rychle se pohnul a sevřel její bradavku v horkých ústech, než stihla zamrkat. Jemně ji vsál a jazykem ji začal olizovat. Její klitoris pulzoval. Projížděla prsty po jeho krátce ostříhaných vlasech na hlavě. Chtěla ho odtlačit. Vážně to chtěla.

Zane ji podruhé vsál a tentokrát to bylo až skoro bolestivé, když přejel zuby po její bradavce. Prsty ho tahala za vlasy, protože nechtěla, aby přestal. Zane věnoval stejnou péči i druhému ňadru. Když jí prstem cvrnkl přes klitoris - jak překvapeně, tak roztouženě - vykřikla.

„Nemyslím si, že...“

Jeho rty se jí dotýkaly, když klesl rukou k její kundičce. Opět jeho polibek trval celou vteřinu. Jeho palec zůstal na jejím klitorisu a jemně po něm klouzal. Pak se posunul tak, aby ji měl vyklenutou v zádech. Všechny její dobře promyšlené důvody, proč s ním nemít sex, najednou zapomněla. Rozum ji opustil, když svou dlaň přitiskla přes kalhoty na jeho penis.

Zane zasyčel a vsunul do ní dva prsty. Cítila, jak ještě víc zvlhla. Její naléhavá touha vystoupala do červené zóny. Posunul si ji v klíně a vytáhl ruku z jejího klína. Rozepnul si kalhoty. To, co začalo, jako frustrované zasténání skončilo stenem rozkoše, když se jeho penis přitiskl k její pochvě.

Upřel na ní pohled. „Jsi moje,“ zavrčel, když do ní vstoupil. Chytila se opěradla a snažila se rozdýchat pocit mezi extází nebo bolestí, zatímco její tělo bojovalo s tím, aby se přizpůsobilo jeho velikosti.

„Moje,“ zavrčel znovu, když se do ní znovu vnořil. Oči mu hladově zářily, když se v ní začal pohybovat. Ruce měl sevřené na jejích bocích, aby ji udržel na místě, zatímco si ji drsně bral. Vykřikla, když ji každým pohybem zasáhl na citlivém místě. Svaly na krku mu ztuhly a ústa měl pevně sevřená. Orgasmus ji zasáhl o několik vteřin později, což způsobilo, že se jí oči v hlavě téměř přetočily dokola z intenzity pocitů, které ji zaplavily. Nabuzený její rozkoší neúnavně přirážel v brutálním tempu. Její záda se prohnula a hlava jí spadla dozadu, když ji zasáhla druhá vlna. Tentokrát zařval i on, když ji plnil svým spermatem.

Když konečně zpomalil, spadla na něj a oba ztěžka dýchali. „Nenechám tě se vrátit.“ Zaneův hrudník se zvedal.

Jedna její část chtěla vydechnout úlevou, protože to bylo i její přání, ale ta větší ji přinutila, aby se od něj odtáhla. Brant na ni čekal. Tanyina další myšlenka byla, jak rozzuřený bude z toho, že Zaneovi podlehla.

„A co Brant?“

Vyšlo z něj tiché zavrčení při zmínce jeho rodového nepřítele. „Po dnešním dni můžu říct, že jsme ve válce.“ Sevřel ji rukama v pase. Nebylo by záhodno poznamenat, že v ní byl stále tvrdý. „Brant tě nemůže ochránit. Je v sázce přežití naší rasy.“

Ticho přerušily práskavé zvuky, následované dalšími a dalšími. Mezi těmi zvuky se ozývalo... tajemné ticho. Byl vykonán Zaneův trest. Při dalších zvucích práskajícího biče začala ztěžka dýchat. Zane si ji k sobě přitiskl. „Není to tvoje chyba.“

Tanya zavřela oči a snažila se zadržet slzy. Byla to její chyba. Bez ohledu na to, jak se otočila, mohlo to skončit katastrofou.