STS - 36. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

V okamžiku, kdy náš autobus dorazil na stadion, jsem si nebyla jistá, jestli cokoliv dalšího ještě zvládnu. Táhla jsem se za svým týmem a neustále se popotahovala za ty strašlivé kalhoty, které jsem si musela vzít. Zeptala jsem se přímo trenérky Deckerové, jestli se mám obléct do dresu, ale ona trvala na tom, že si mám obléct kostým. Pravděpodobně proto, že se domnívala, že mě tak udrží mimo hřiště. U zadního vchodu na stadion stála skupinka novinářů. Kinsley a Becca mě z obou stran objaly a pomohly mi před novináři a blesky z jejich fotoaparátů schovat tvář. Měla jsem nasazená sluchátka a hudbu jsem pustila naplno, takže i kdyby křičeli nevhodné otázky, nemohla jsem je slyšet. Následovala jsem svůj tým do šatny a položila tam svou tašku. Následovala tisková konference, které jsem se musela také zúčastnit, ale Kinsley mě ujistila, že se budou soutředit pouze na fotbal.

Mýlila se.

Stála jsem před malým stupínkem a dívala se na reportéry, kteří tam stáli a čekali, až budou moci položit jejich otázky. Před prvními dvěma zápasy tam byli tři nebo čtyři reportéři. Teď jsem jich napočítala tucet. Trenérka Deckerová vystoupila dopředu a oznámila, že mají na otázky pět minut. „Prosím, pokud možno to zkraťte.“

„Andie!“

„Andie!“

„Fosterová!“

Ukázala jsem na malého plešatého muže v zadní řadě. „Budete nějak reagovat na obvinění, které se objevilo dnes ráno ohledně vaší aféry s Frederickem Archibaldem?“

Překvapeně jsem otevřela pusu.

„Andie! Od kdy máte s Frederickem poměr? Byli jste spolu už před hrami?“

Moje odhodlání zůstat v klidu se každou otázkou, kterou položili, hroutilo. Nezajímal je fotbal ani moje zranění. Chtěli jen znát detaily o mé „aféře“ s Freddiem.

Liam vystoupil dopředu a vytrhnul mikrofon z držáku na řečnickém pultu. „Jestli nikdo nemá otázky ohledně dnešního zápasu nebo Andieina zranění, okamžitě toto interview ukončím.“

Nad hlavy novinářů se zvedla jedna ruka. Sledovala jsem paži až k červené kudrnaté hlavě a prudce jsem vydechla, když se s velkým úsměvem postavila Sophie Boyleová.

„Mám otázku, Andie. Teď, když vám vaše zranění znemožní účast na zbytku her, proč jste stále v Riu?“ Okamžitě přimhouřila oči. „Hmm… určitě byste našla lepší lékaře doma, v Los Angeles, nebo ne?“

Její otázka se netýkala Freddieho, ale jako by to tak bylo. Ostatní reportéři vyskočili na nohy.

„Zůstáváte v Riu kvůli Freddiemu?!“

Nemohli si pomoct. Dokonce i po Liamově hrozbě se reportéři jeden přes druhého překřikovali a dožadovali se odpovědi o Freddiem. Liam mi řekl, abych odešla. Neřekla jsem ani jediné slovo a cítila jsem se, jako bych se právě propadla nohama hlouběji do bahna. Je mlčení o aférce stejně špatné, jako se k ní přihlásit? Bylo to to, co jsme s Freddiem poslední dva týdny měli? Aféra?

Na druhou stranu, i když jsem se doteď vyhýbala pozornosti tisku, teď to skončilo. Zatahala jsem se za vlasy, abych nezačala křičet. Chtěla jsem nadávat a do něčeho praštit. Chtěla jsem říct Caroline, jaká je mrcha a chtěla jsem ukázat světu, že ačkoliv jsem s Freddiem měla jakýkoliv vztah, nesvědčilo to o tom, jaká jsem. Stále jsem byla dobrá fotbalistka, bez ohledu na to, co jsem dělala mimo hřiště.

Můj život šel k čertu a já neviděla způsob, jak ho spravit. Freddie měl být jen flirt. Mělo to být vzrušující a sexy. Ale tohle? Bránit se před šílenými reportéry a postavit se celému světu nikdy nebylo součástí plánu. Měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Rozhrnula jsem si sako a snažila se dostat do plic vzduch. Začínalo se mi rozmazávat periferní vidění a musela jsem pevně zavřít oči a počkat, až můj panický záchvat skončí.

„Andie, jsi v pořádku?“

Liam se opíral ramenem o zeď a snažil se upoutat mou pozornost.

„Andie.“

Zatřásla jsem hlavou. „Nemůžu… kurva, ta věc je příliš těsná.“ Rozepnula jsem si sako.

„Soustřeď se na zápas, Andie. Ne na tisk. Na nic jiného.“

Stále jsem nemohla popadnout dech. Hrudník mě pálil nedostatkem kyslíku.

„Jen jsem chtěla být fotbalistka,“ řekla jsem. „Celý život jsem se honila za tím snem a teď je všechno zničené.“

Umlčel mě. „Věř mi, Andie. Není konec. Tyhle situace se vždycky zdají trvalé, ale média brzy omrzí, že tvůj příběh není tak zajímavý, jak si mysleli. Stačí, když se dáš dohromady, nakopeš na hřišti pár zadků a svým úspěchem vytvoříš větší příběh. Než se naděješ, bude po všem.“

Lhal, protože chtěl, abych se cítila lépe. Bál se, že nemůžu dýchat a řekl by cokoliv, co by mě uklidnilo. Já ale věděla své. Dokonce i poté, co jsem si už po desáté ten den osušila slzy a odstrčila se od zdi. Znala jsem svůj život předtím, než jsem poznala Freddieho. Teď už nikdy nebudu Andie Fosterová, Popelka Olympijských her.

Byla jsem Andie se šarlatovým A.

Sledovat svůj tým bylo pro mě jistý druh mučení. Seděla jsem na lavičce a svírala ruce, zatímco se moje spoluhráčky připravovaly na zápas. Erin, ostřílená veterinářka nastoupila do brány místo mě. Získala jsem pozici hlavní brankářky jen díky své rychlosti a hbitosti, přestože byla mojí mentorkou.

Moje stažení ze hry bylo největším oslabením našeho týmu a Kanada se toho pokusila využít. Trenérka Deckerová na několika posledních tréningech trvala na zkoušení defenzivní hry, ale stále jsem se obávala, že to nestačí. Pokud bychom tento zápas prohráli, moje rehabilitace by nebyla nutná, protože nebude žádný finálový zápas, do kterého bych mohla nastoupit.

„Tohle pro tebe bude dobré,“ řekla trenérka Deckerová a kývla na mě, než pořádající zahájili hru.

Dobré pro mě?

Dnes pro mě nebylo nic dobré.

O hodinu později jsem se nakláněla dopředu a svírala okraj lavice. Chystala jsem se buď zlomit kus studeného hliníku, nebo si zlomit ruku. Podle toho, co povolí dřív.

„Dívky, přidejte!“ Vykřikla naše trenérka od boční čáry.

Její výkřiky byly slabé ve srovnání s tím, co jsem křičela v hlavě. Můj tým hrál úplně nahovno. Potom, co Michelle promarnila tři snadné šance, se Kinsley snažila dělat všechno sama. Erin, se stále dostávala do střetu s vlastními obránkyněmi a v prvním poločase hry si nechala dát dva góly. Věděla jsem, že se snaží ze všech sil, ale bylo jasné, že spojení mezi našimi hráčkami bylo úplně vypnuté.

Začátkem druhé půle jsme konečně začaly hrát defenzivně a začaly zvyšovat tlak. Šla jsem dál od lavičky a sledovala, jak Becca vykopává nohou, aby pošťouchla míč do kanadské brány. Blížil se konec. Michelle sice tvrdě vystřelila, ale minula. Druhý tým získal míč a bez námahy zamířil zpátky k Erin. Když se mezi útočníka a ji nedostala žádná obránkyně, vrhla se dopředu a šla po míči. Zavřela jsem oči, ale ona míč jako zázrakem chytila. Bylo to 2:1, a kdybychom nezvedly tempo, byli bychom první tým amerických fotbalistek, který by od roku 2000 nezískal zlato, a ten vůbec první, který by ani nedosáhl na medaili.

Po zbytek zápasu jsem byla v neustálém panickém stavu. Stála jsem, seděla jsem, zavírala oči, dokonce jsem si je v posledních minutách zakryla rukou. Ačkoliv moje znepokojení bylo chybné. Vyhráli jsme díky hrdinství Kinsley, která byla ten den vidět, jako jediná.

Táhla jsem se za týmem, když mířili přes hřiště směrem k prázdnému autobusu. Všichni byli veselí a plácali si rukama. Kinsley a Becca se objaly a přestože jsem byla šťastná za ně, nemohla jsem ze sebe setřást mrak, který mi visel nad hlavou.

Když jsem se ohlédla zpátky, hra byla příliš pohodová, ale zatlačily jsme a zuby nehty jsme nakonec vyhrály. Seděla jsem na lavičce.

Nemohla jsem se zbavit špatné nálady. Chtěla jsem, aby vyhrály, ale přesto když Erin zablokovala poslední dvě střely, cítila jsem se zbytečná. Měla jsem být nedílnou součástí tohoto týmu, ale ukázalo se, že dokázaly vyhrát i beze mě. Tvrdě jsem dřela při rehabilitaci, abych mohla být na finálovém zapase, ale teď byla velká šance, že mě vůbec nebudou chtít.

„Andie!“ Vykřikla Kinsley a zamávala na mě, abych je dohnala.

Zvedla jsem hlavu, přidala se k nim a nechala se obejmout, i když bych byla raději sama.

„Jdeme na večeři. Chceš jít taky?“

Zatřásla jsem hlavou.

„Jděte napřed. Mám cvičení s Lisou.“

Chtěla jsem jít domů, lehnout si do postele a nikdy z ní nevstát, ale nemohla jsem vynechat rehabilitaci. Dotáhla jsem se do tréninkového centra a převlékla se. Lisa ještě nepřijela, když jsem byla připravená začít, ale nešla jsem ven, abych se po ní podívala. Nechtěla jsem chodit po ulici víc, než jsem musela. Pohledy a šepot se zhoršovaly a já už je nedokázala tak snadno ignorovat. Naštěstí bylo tréninkové centrum skoro prázdné. Probíhalo právě několik závodů a zápasu a většina sportovců se jich buď účastnila, nebo je sledovali.

Natáhla jsem se na stůl, u kterého jsme s Lisou většinou byly, a hrabala jsem se v tašce, dokud jsem nenašla telefon. Záměrně jsem se vyhýbala tomu, že se podívám, co se o mě píše a tohle rozhodnutí se zdálo, jako dobré. Měla jsem třicet zmeškaných hovorů, patnáct hlasových zpráv a čekalo na mě čtyřicet šest zpráv.

„Kurva,“ zasténala jsem a snažila se protřídit zprávy. Přeskočila jsem ty od náhodných přátel ze střední, kteří se nemohli dočkat dramatu, a otevřela jsem mail od své agentky.

Najala jsem publicistu, aby se postaral o mediální odvetu. Neztratíme sponzory – může ti to dokonce pomoct. Zvládneme to. Hodně štěstí v zápase. -Holly.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela zprávu od své maminky.

Mamka: Když chtěla babča fotku, neměla na mysli zrovna takovou. (Je příliš brzy na vtípky?) Je mi to líto, zlatíčko. Všechno brzy pomine. Milujeme tě. Zavolej mi.

 Byly tam další desítky zpráv, ale já telefon položila na stůl za sebe, protože jsem koutkem oka viděla někoho vejít do výcvikového střediska.

Vzhlédla jsem a dech se mi zadrhl v krku. Mezi dveřmi stál Freddie a zíral na mě. Jeho čokoládově hnědé vlasy byly vlhké a do čela mu spadalo několik pramenů. Jeho oči byly temnou směsí studu a touhy. Když se přiblížil, vytáhl si sluchátka z uší a hodil je na vrch své tašky. Byl oblečení v plaveckém vytepleném oblečení, které z něj dělalo ještě většího Olympionika.

Zastavil se, když stál přímo přede mnou, ale já odvrátila oči a soustředila se na střed jeho širokého hrudníku. Cítila jsem se v bezpečí a dívala se na červeno-modro-bílou bundu, která zakrývala jeho tělo.

„Andie, podívej se na mě.“

Nečekala jsem další slzy. Ježíši, plakala jsem celý den. Nemohl by mi dát vesmír přestávku?

„Andie…“

Sklonil se, aby se mi podíval do očí a já se tentokrát neodvrátila. Dovolila jsem mu, aby to všechno viděl. Hrůzu dnešního dne, která se mi odrážela ve tváři.

„Nemůžu to udělat, Freddie.“

Zatřásl hlavou a natáhl se ke mně, ale pak si to rozmyslel a znovu spustil ruce podél boků. Svůj plný spodní ret sevřel mezi zuby. Pokusil se vymyslet řešení, jak tuto situaci napravit, i když žádné neexistovalo.

„Ježíši, pravděpodobně nás právě teď sleduje, co my víme.“

Jenom pomyšlení na to mě rozechvělo.

Zvedl ruku k vlhkým vlasům a napřímil se do celé své výšky. „Ona tady není. Do těchto zařízení mohou pouze sportovci.“

„Už jsem udělala jednou chybu, když jsem ji podceňovala. To už neudělám.“

„Postarám se o to, Andie. Jen se mě nevzdávej.“

Příliš pozdě.

„Zamilovala jsem se do tebe, Freddie, ale nemůžu v tom pokračovat. Nestojí to za to. Všechny příběhy tě vykreslují, jako sexy playboye se dvěma ženami a olympijskými sny, ale máš tušení, jak říkají mě?“

Zatřásl hlavou a chtěl, abych přestala, ale já nemohla.

„Děvka… coura… kurva.“ Přestával dýchat, když poslouchal ta slova. „To bylo jen z prvních stránek. Slyšela jsem to všechno a ne jenom z médií. Nemůžu vyjít z pokoje, aniž by mi tak někdo neříkal za mými zády.“

„Přestaň, Andie.“

Bylo mu špatně od žaludku? Ubohý Freddie.

Natáhl se dopředu, aby mě sundal ze stolu. Nechala jsem ho, aby mě odvedl z místnosti do tlumené chodby, než jsem se zastavila a uvolnila se z jeho uchopení.

„Víš co, Freddie? Přijela jsem do Ria, abych získala zlato, ne srdce. Sám víš, jak to v olympijských vesnicích chodí. Chtěla jsem se jen pobavit a soustředit se na fotbal, ale ty jsi tlačil a tlačil a tlačil a já tě nechala…“ Pohledem jsem přejela přes jeho tvář. Přes vysoké lícní kosti, které mě sváděly. Čelist, která mi rozechvívala kolena. Oči, které vždy říkaly pravdu. Mohla jsem v něm číst, jako v otevřené knize, kdybych se jen dívala do těch tmavých očí. Lámala jsem mu srdce.

Otevřel dveře na chodbě a zatáhl mě dovnitř. Rozsvítil a já musela zamrkat, aby se mi oči přizpůsobily. Zatáhl mě do špinavého skladu.

„Nemůžu tě nechat odejít, Andie. Teď ne…“

Vydala jsem ze sebe vyčerpaný smích.

„Nedávám ti na vybranou.“