SF - 7. kapitola

Překlad: Marta

Lexi

Drahá Daisy,

Váha: 44 kg

Kalorie: 1600

Jsem vyděšená.

Nejím, nespím a přestávám se držet svého stravovacího plánu.

Austin Carillo je nebezpečný. Teď to už vím.

Moje hlava se nesoustředí. Víte, jak potřebuji kontrolu, ale právě teď, je to rozptýlení a já nemám žádnou rutinu. Můj příjem kalorií klesl a moje úzkosti narostly. Takže jsem ztratila půl kilogramu. Doktor Lund nebude potěšený.

Kéž bys tady byla.

Nejsem na dobrém místě.

„Woo-hoo! Zatřes s tím, co ti máma dala, holka!“ křičela Cass ze stadionu Bryant-Denny, když jsem ukončila roztleskávání na bojovou píseň Crimsonských Tidů. Seděla s Ally a hodně rozpačitou Molly. Nemohla jsem si pomoct, ale usmála jsem se na Cass, která tancovala okolo sedadla Molly, výskala a řvala a posílala jí polibky. Rome Prince jí právě políbil na veřejnosti, všechny nás pekelně šokoval, na Molly se soustředila velká obrazovka a celý stadion uvěřil, že ona byla jeho talisman pro štěstí. Po tom polibku hrál jako zatracený Peyton Manning.

Myslím, že bylo bezpečné říct, že Cass měla pravdu, něco se mezi těmi dvěma opravdu dělo.

Tidi hráli s Georgijskými State Panthers a zbývali jen tři minuty ve čtvrté čtvrtině. Snad už získají výhru snadno.

„Tady, dělá to znova,“ řekl Lyle, jeho hlas protínal rozčilený tón, šťouchl mě do ramene a bradou ukázal směrem k Austinovi Carrillovi. Carrillo seděl na lavičce, zatímco obrana šla na hřiště. Viděla jsem ho na mě zírat, ve vzteku, většinu hry.

Ztuhla jsem po Lylovo slovech, ale neohlédla jsem se. Podařilo se mi vyhýbat se Austinovi dva týdny. Tidi byli pryč v Arkansasu a já se sakra držela skrytá, daleko od nádvoří a věže Denny Chimes. Nechtěla jsem vidět další prodej drog, byla jsem příliš vyděšená z následků, kdyby se to stalo.

„Hej, posloucháš mě!“ zeptal se Lyle.

„Ano! Slyším tě. Jen jsem rozhodnutá to ignorovat. Nestarám se, jestli se na mě dívá. Nedělá mi to starosti,“ řekla jsem pevně.

Kapela začala další píseň, čtyř rytmus a Shelly svolala tým k tanci sestavy osmnáct. Poskakující ze strany na stranu, tleskající pompony v rytmu s bubny Lyle zakřičel: „No, měla bys mít starosti! Neznáš jeho původ?“

Málem jsem kvůli tomu zakopla a podívala jsem se na Lyla. „Ne. Proč? Co víš?“

Pokračovali jsme dopředu, vykopli vysoko pravou nohu a hlasitě zakřičeli, ‚DO TOHO, TIDI, DO TOHO.‘ Rychle jsme se vrátili do pohybu bok po boku, abychom zopakovali sestavu ještě jednou.

Lyle se znova naklonil, aby zašeptal, „No, jak víš, byl jsem v tomhle týmu od prvního ročníku a no, slyšíš věci.“

„Jaké věci?“

Zoufala jsem chtěla znát Austinovo původ. Samozřejmě jsem o něm slyšela špatné zprávy. Fámy o něm byly rozšířené. Ačkoliv to nebylo nic specifického.

„Slyšela jsi o Westsideském gangu Heighters?“

Oči se mi rozšířily a nohy zaváhaly, takže jsem zakopla. Podívala jsem se rozpačitě přes řadu roztleskávaček, jen abych zjistila, že Shelly se na mě dívá. Ušklíbla jsem se na ní, když na mě zúžila oči a naznačila ústy, „Soustřeď se!“

Jakmile se otočila zpátky, nasměrovala jsem se k Lylovi. „Ten gang ze západní Tuscaloosy, který je vždycky ve večerních zprávách kvůli přestřelkám a drogám? Tenhle Westsideský Heigters gang? Italové?“

Lyle přikývl, oči rozšířené. „Jo, ten jeden a jediný.“

„Ty myslíš…?“ Hlas se mi vytratil a téměř jsem prošvihla signál pro dvojitý skok dopředu.

Když jsme doskočili, Lyle pokračoval, jako kdyby nebyl přerušený. „Jo.  Carrillo je totální gangster. Jeho rodina je v tom hluboko. Bratr byl ve vězení, myslím v okresním. Slyšel jsem, že Austin byl taky několikrát zatčený, Lexi, zlato. Bratři Carrillové jsou nebezpečný jako peklo a upřímně, myslím, že Austin může být stejně tak špatný.“

Tentokrát jsem zastavila. Naprosto přestala tancovat.

Austin a jeho bratr byli Heighters? To znamená… Pane Bože! Jeho bratr prodával drogy… pro Heighters!

Srdce v hrudi mi zadunělo jako kanón, a cítila jsem, že nemůžu dýchat.

Proč jsem musela procházet kolem tu noc? Proč jsem nemohla zůstat bezpečně daleko od nádvoří? Už jsem toho měla v mysli dost. Nepotřebovala jsem tuhle mega hrozbu. Budu nervózní troska týdny!

Po perfektně dokonalém přetočení se přes záda si Lyle uvědomil, že jsem se nehýbala. Vzal mě za ruku, odtáhl mě od z hlavní řady a ven z pole. „Lexi, zlato, jsi v pořádku? Jsi úplně bílá.“

Snažila jsem se přikývnout hlavou, abych řekla, že jsem v pohodě, ale pořád jsem se snažila nadechnout přes vzpomínku na Austinovu hrozbu. Teď to dávalo mnohem víc smysl… Zapomeneš, co jsi dnes večer viděla. Pokud to uděláš, budeme zadobře, žádné následky. Ale když promluvíš s někým jen slovo, a myslím s kýmkoliv, nebude se ti líbit to množství sraček, které přijdou. Nemáš ponětí, s čím budeš vyjebávat. S lidmi, kteří udělají cokoliv, aby tě umlčeli. A myslím cokoliv.

„Lexi! Cítíš mdloby nebo něco takového?“ zeptal se Lyle, přitahujíc pozornost nějakých holek z týmu, které se na mě začaly divně dívat. Pomalu jsem zavrtěla hlavou a cítila jsem, jak se mi postavily chloupky v týlu.

Bylo to jako přitažlivá magnetická síla, přitahovalo mě to podívat se na lavičku hráčů Tidů. A okamžitě jsem si přála, abych to neudělala. Austin Carillo, jakmile uviděl mojí vyděšenou tvář, opustil lavičku, aby se postavil k postranní čáře. Zíral na mě, tmavě-hnědé oči zúžené a podél boků zatínal pěsti. Byl velký, svalnatý, impozantní… Byl ztělesněný strach a hrozba.

Bylo to, jako kdyby Austin sděloval samotné varování jen jeho tvrdým výrazem. Lylova ruka ztuhla na mém rameni a zasyčel, „Vážně, proč se Carillo dívá tak, jako že tě chce zabít? Začínám být opravdu nervózní.“

Austin sledoval, jak se mnou Lyle s obavami mluví, a pomalu zavrtěl hlavou. Rozuměla jsem jeho varování. Pokud promluvíš s někým jen slovo, a myslím s kýmkoliv, nebude se ti líbit to množství sraček, které přijdou.

Dala jsem se dohromady a otočila se k Lylovi. „Nic to není, Lyle.“

Vysmál se mi. „To určitě nevypadá jako ni-“

Sevřela jsem obě Lylovi paže do svých třesoucích se rukou a vyštěkla jsem, „Řekla jsem, nech to!“

Okamžitě jsem pocítila vinnu. Ublížila bych jedinému příteli v týmu. Lyle se otáčel, ale natáhla jsem se po jeho ruce. Zastavil se a otočil ke mně, jeho pihovatý obličej byl zrudlý. „Omlouvám se. Nechtěla jsem být tak tvrdá. Ale-“

Ozvalo se písknutí, označující konec hry, které mě přerušilo.

Lyle poklesl v ramenou. „Lexi, chápu, že to nechceš říct, ale věř mi, když říkám, zůstaň sakra daleko od toho chlapa. On je problém s velkým P. Cokoliv jsi udělala, cokoliv si získalo jeho pozornost, jen se modli, aby to pěkně rychle zapomněl.“

S tím Lyle vběhl do davu fanoušků, kteří vyrazili na hřiště oslavovat vítězství. Otočila jsem se, abych zamířila do tunelu vedoucího do šaten. Potřebovala jsem prostor. Ale když jsem se dala do běhu, zachytila jsem pohled Carilla stále zírajícího na mě, jeho výraz byl jako kámen, zbytek hráčů pobíhalo vítězně kolem něj.

Sehnula jsem hlavu a spolkla strach. Protáhla jsem se namáhavě masou nadšených fanoušků a zamířila do šaten, abych se ukryla.

„Rome Prince pořádá dneska večer v domě bratrstva večírek. Ally právě rozeslala zprávu,“ slyšela jsem Tanyu, více-kapitánku roztleskávaček, říct někomu ve sprchách.

„Skvělý! Už jsi to řekla holkám?“ zeptal se druhý hlas.

„Jdu to teď udělat. Nemůžu se dočkat drinku. Romeovo párty jsou vždycky úžasný,“ odpověděla Tanya radostí bez sebe a ona a kdokoliv, s kým mluvila, opustili koupelnu.

Tak je to, Lexington. Zůstaň skrytá. Nemůžeš se sprchovat se zbytkem týmu. Nemůžeš je nechat vidět, jak nedokonalá jsi. Myslíš, že neuvidí ten tuk? Celulitidu? Uvidí, jak nechutná jsi, zatímco budou procházet kolem nahé s perfektními a opálenými těly.

Sevřela jsem oči, houpala se sem a tam na studené dlažbě na toaletě. Zakryla jsem si uši rukama, marně jsem se snažila zablokovat trýznivý hlas.

V dálce jsem slyšela smát se členky týmu, dělat vtípky a diskutovat, co si obléct na párty. Záviděla jsem jim. Byly tak bezstarostné.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam byla, schovaná před týmem. Z hrůzy, že musím být ve společných sprchách. Z toho, že musím ukázat své příliš tlusté tělo. Mohly to být hodiny nebo jen minuty, nevím.

Seděla jsem a snažila se zachytit nějaký zvuk pohybu, smíchu.

Teď bylo ticho a dovolila jsem si vydechnout.

Pomalu jsem vstala, odemkla záchod a nakoukla ven. Všichni odešli, díky Bohu.

Vešla jsem do prázdné šatny, vůně spreje na vlasy, parfému a ovocné vůně visely ve vzduchu jako závoj. Přesunula jsem se ke skříňce, vyndala toaletní taštičku, vytáhla kosmetické ubrousky a šla k zrcadlu.

Na chvilku jsem se jen dívala. Moje zelené oči byly černě orámované, obličej bledý s lehkým pudrem a rty byly jasně červené, tak červené jako čerstvá krev. To jsem byla teď já. Tenhle tmavý make-up mě definoval. Moje maska. A odstraňovat ho večer byla nejhorší část každého dne.

Při každém přejezdu bavlněné tkaniny se moje vnitřní síla ztrácela. Můj bílo­-černý make-up přenechával místo růžové kůži mého přirozeného obličeje. Všechna moje nejistota vyplavala zpět. Vždycky to tak bylo.

Když jsem zahodila ulepený ubrousek do malého koše u mých nohou, nadechla jsem se. Moje brnění bylo pryč.

Moje oči se pevně soustředily na jasně bílý porcelán umyvadla, ale přinutila jsem se vzhlédnout. Doktor Lund mě naučil, že tenhle proces byl důležitá část mého uzdravení.

V okamžiku, kdy jsem zvedla hlavu a čelila svému odrazu, jsem měla tu samou reakci, kterou jsem měla už mnoho let – srdce mi spadlo až do žaludku a všechno, co jsem cítila, bylo znechucení.

Tady byla. Lexington. Lexington Hartová. Dívka s příliš mnoha nedokonalostmi, aby byla někdy hezká. Všechno neatraktivní, od její nevýrazné pleti až po ošklivé pihy na nose.

Byla nechutná.

Byla tlustá.

Můžeme to zlepšit, Lexington. Jen mě pusť dovnitř. Můžeme dosáhnout dokonalosti.

Ruce se mi sbalily do pěstí na okraji umyvadla, zatímco jsem bojovala s démonem číhajícím uvnitř.

Natáhla jsem se dozadu, a zatímco jsem si rozepínala sukni, oči se mi zavřely. Pomalu jsem jí stahovala přes boky a nohy. Další na řadu přišlo tričko a spodní prádlo, dokud jsem nestála nahá.

Dokud jsem nebyla opět slabá.

Z očí mi tekly slzy, zatímco jsem nehybně stála a pozorovala kachličkovou podlahu. Byla to ta nejtěžší věc. Čelit mému skutečnému já.

Moje vyléčené tělo.

Jedna…dva…tři…čtyři… počítala jsem vnitřně, povzbuzovala se k tomu, co dnes uvidím. Vypadala bych lépe? Tlustší? Hubenější? Hůř než kdy jindy?

Otevřela jsem světle zelené oči, setkala se s nahým odrazem a jen se dívala. Oči se mi naplnily vodou a ruka se mi instinktivně zvedla ke klíční kosti. Byla úplně taková, jaká by měla být. Kdysi to byla moje nejoblíbenější část těla, vyčnívající, zřetelně jasná…viditelná. Ale už ne.

Už ne…

Prsty šly až k horní části paže a palcem a ukazováčkem jsem zachytila kůži svalu. Musela jsem potlačit vzlyk, jak moc tuku jsem mohla zatáhnout.

Kdysi, vše co jsem mohla tahat, byla kůže. Ale už ne.

Odněkud jsem uslyšela nepatrný smích a hlava mi vylítla, aby prohledala místnost. Nikdo tam nebyl, a když jsem si uvědomila, kdo to byl, po páteři mi proběhlo zamrazení.

To je správně. Jsem to já, Lexington. Nikdo jiný tady není. Jen já, pozorující, jak moc jsi přibrala. A také ty, vidící ošklivý efekt tvého obžerství. Můžu ti to vidět v očích.

Fyzicky jsem ztuhla.

Nech mě vzít tě zpátky tam, kde bys měla být. Tam, kde víš, že chceš být. Jen mě vpusť dovnitř. Dej mi volnou ruku. Drž se mě. Dej se k dokonalosti.

Jako kdybych byla jako ovládaná loutka, ruce mi přeběhly přes žebra. Jedno, dvě, tři, čtyři, pět, šest… Prsty mi začaly zuřivě poklepávat na kůži. Bylo tu příliš moc tuku. Měla bych být schopná cítit deset žeber, ale cítila jsem jen šest. Ne! Mohla jsem cítit jen šest.

Ruka mi padla dolů, prsty dloubaly do přebytečného masa na břiše. Ještě níž. Ne, ne, ne! Moje boky! Moje boky nevyčnívaly, nebyly ostré nebo zřetelně jasné. Bylo tu příliš mnoho tuku. Jsem příliš tlustá. Znovu ne! Prosím! Já…J-

Stop!

Lexi…bojuj s tím! Řekla jsem si naléhavě.

Těžce jsem oddechovala a otřeseně se vracela k sobě. Moje bledá, nahá pokožka byla posetá červenými značkami, kde jsem se bouchala do kostí. Na krku a hrudi propukla kopřivka a mé oči byly červené přitěžujícími okolnostmi a stresem.

Sedm minut.

Sedm minut a třicet dva sekund.

Sedm minut a třicet dva sekund, než jsem se mohla znova pohnout.

Než jsem mohla znova dýchat.

Než jsem mohla bojovat s hlasem ve své mysli, který se snažil mě přinutit spadnout.

Cítila jsem se vyčerpaná. Jako bych byla David, který právě zdolal Goliáše. Ale můj Goliáš nikdy nezemřel. Nikdy ani neodešel. Nemohl být poražen, jen, v nejlepším případě držený na uzdě. A srdce mi pokleslo, když jsem si uvědomila, jaký můj život bude s ním vždy v mojí mysli.

Byla jsem rozhodnutá nenechat ho vyhrát.

Šla jsem k prázdným sprchám, trubky zasténaly, když jsem otočila páčkou a nechala vodu dopadat na mou hlavu, smývající chybu, kterou jsem téměř udělala… smývající negativismus.

Jsi krásná, Lexi. Jsi silná. Jsi perfektní právě tak, jak jsi, odříkávala jsem si v mysli. Doktor Lund mě naučil používat tyto mantry, abych zůstala pozitivní. Positivita byla polovina bitvy, jak doktor Lund říkal. A snažila jsem se opravdu tvrdě udržet si uchopení této lekce. K čertu, zaryla jsem nehty a držela se jako o život.