SF - 5. kapitola

Překlad: Marta

Lexi

Dech mi těžknul a zrychloval, zatímco jsem běžela přes nádvoří. Zahnula jsem za roh a padla zády na široký kmen stromu, hlava mi klesla na hrubou kůru, která mi poškrábala kůži na temeni.

Už jsem nemohla dál běžet, nohy mě prostě nenechaly.

Obchodoval s drogami. Ten chlap obchodoval s drogami naprosto bezostyšně v kampusu. Bratr Austina  Carilla. Austin Carillo, číslo osmdesáttři Alabama Crimson Tide, jeden z nejslibnějších WR v celé Severozápadní divizi. Austin Carillo, s piercingem, potetovaný špatný kluk – přeměněný na dobrého ze špatné strany kolejí…. prodávající drogy v kampusu. Domnívala jsem se, že asi nebude tím dobrým přeměněným klukem, jak si všichni mysleli.

Zvuk zabouchnutí dveří od auta mě přinutil téměř vyskočit z kůže.

„Slečno? Jste v pořádku?“

Ruku jsem si přitiskla na zuřivě bijící srdce a vydechla jsem úlevou, když jsem si uvědomila, že to byla kampusová policie.

„Ano…ano, jsem v pořádku. Jen jste mě vyděsili,“ řekla jsem udýchaně.

Policista si klekl přede mě. „Slečno…?“ Zastavil se, chtěl vědět moje jméno.

„Hartová. Lexington Hartová.“

„Slečno Hartová, pokud byste mě mohla doprovodit, prosím,“ řekl policista a držel ruku, aby mě mohl vzít.

„Mám potíže?“ zeptala jsem se tiše.

Jeho přátelský úsměv mě uklidnil. „Ne. Jen Vás dostanu bezpečně domů. Mladá dívka jako Vy by neměla být sama takhle pozdě venku.

Vstala jsem na roztřesené nohy a udělala, o co žádal. Dostala jsem se na zadní sedadlo auta, ztracená v myšlenkách, když jsem zírala ven z okýnka. Ignorovala jsem syčení a řvaní policejního rádia.

O pět minut později jsme zastavili před kanceláří děkana. Žaludek se mi okamžitě naplnil strachem.

Důstojník se ke mně obrátil s omluvným výrazem ve tváři. „Slečno Hartová, jestli byste mohla jít se mnou, děkan by Vás rád viděl,“ řekl a otevřel dveře auta.

Věděla jsem, že nemám jinou možnost. Vstoupila jsem do budovy děkanátu a přímo do jeho kanceláře. Čekal na mě za jeho stolem a zdravil mě úsměvem. Okamžitě jsem se cítila neklidně.

„Slečno Hartová, prosím posaďte se.“ Rozhlédla jsem se po opulentně ozdobené místnosti a nervózně jsem se před ním posadila.

Jak zná moje jméno?

Děkan se natáhl pro džbánek s vodou na jeho stole a nalil si sklenici. Podíval se na mě a zvedl obočí, ptal se, jestli chci taky. Zavrtěla jsem hlavou ne.

„Takže, Lexington, dozvěděl jsem se, že jste byla právě na jižní straně nádvoří? Můj důstojník mě informoval, že Vás našel vynervovanou.“

Srdce mi začalo v hrudi tlouct a kapka potu mi stékala po zátylku. „Ano, pane, byla jsem na nádvoří.“

„A… viděla jste dít se něco podezřelého?““

Jeho modré oči se zabořily do mých. Odmlčela jsem se, nevěděla jsem, co dělat. Mám mu říct pravdu? Nebo mám chránit sebe před Austinem a jeho bratrem?

Austinovo varování mi zvonilo jasně v uších. Pokud promluvíš s někým jen slovo, a myslím s kýmkoliv, nebude se ti líbit to množství sraček, které přijdou.

Předtím než jsem si to uvědomila, vrtěla jsem znova hlavou.

Děkan zvedl udiveně obočí. „Neviděla jste na nádvoří žádné muže? Muže, kteří nepatřili do této školy?“ Naklonil se dopředu. „Možná muže, kteří prodávali drogy? Neutíkala jste kvůli tomu?“

„Ne, pane,“ odpověděla jsem tichým hlasem, mírné chvění naznačovalo mou nepravdu. „Jen se mi nelíbilo být sama ve tmě. Spěchala jsem dostat se domů.“

„A kde jste byla takhle pozdě v noci?“

Rozpaky jsem přivřela oči. „V nemocnici…musela jsem na sezení kvůli mé poruše, kterou jsem měla před lety. Je to část mého zotavování se.“

Děkan zamrkal, jak přemýšlel nad tím, co jsem řekla. Naklonil se dopředu, že jsem ho jen já mohla slyšet. „Jestli jste vyděšená kvůli svému svědectví, můžeme zajistit Vaší bezpečnost. Nemůžeme tolerovat tento druh problémů v našem kampusu. Jen potřebujeme důkaz od někoho zodpovědného. Kohokoliv v této škole, například?“

Dívala jsem se na něj rozšířenýma očima a řekla jsem, „Omlouvám se, pane, neviděla jsem nikoho nebo něco. Nemůžu pomoct.“

Nevěděla jsem přesně, proč jsem se nepřiznala k tomu, co jsem viděla, že byl Austin Carillo s tím vším propojený, k jeho velmi jasné hrozbě k mému bezpečí. Ale jen jsem chtěla jít domů. Jen jsem chtěla nechat dnešek za sebou. Moje sezení vždycky způsobila, že jsem se cítila jako protažená špínou a byla jsem unavená.

„Dobře, slečno Hartová. Pokud si na cokoliv vzpomenete, prostě mi dejte vědět,“ řekl děkan sklíčeně.

Přikývla jsem hlavou, vstala jsem a důstojník mě vedl z místnosti, ven z budovy do vlhkého letního nočního vzduchu.

„Pojďte, slečno, vezmu Vás domů,“ nabídl důstojník.

„Raději bych se prošla, jestli nevadí,“ odpověděla jsem. Důstojník pokrčil rameny, nastoupil do auta a odjel.

Obalila jsem si ruce kolem hrudi a rychle se vydala k domu sesterstva. Byla jsem na půl cesty nejasně osvětleného chodníku, když přede mě někdo vystoupil ze stínu stromů.

Zakryla jsem si ústa, abych šokem nekřičela, a naprosto jsem se zarazila. Ta osoba, která vystoupila a tvář, která se objevila … Austin Carillo.

Zíral na mě – celý potetovaný a s piercingem – se vztekem v pohledu a já zacouvala v panice. „Máš přání zemřít nebo něco takového?“ zeptal se chladně. „Nežertoval jsem, když jsem říkal, že po tobě lidi půjdou, když budeš práskat. A přistihnu tě jít za děkanem? Děláš si teď ze mě kurva srandu?“

„Ne! Dobře jsem rozuměla varování. Nic jsem mu neřekla. Přísahám!“ vychrlila jsem a hlas se mi třásl strachem. Austinův výraz zůstal tvrdý a bezcitný.

Otočila jsem se k jiné cestě vedoucí k domovu, nohy začaly narážet do asfaltu. Přála jsem si, aby mě Carillo nesledoval. Sprintovala jsem celou cestu k mému domu sesterstva, běžela přímo do mého pokoje a zabouchla dveře.