Ricochet - 47. kapitola

Překlad: Jilyan

Nick

SD karta, na které bylo to hrozné video s Lauren, taky obsahovala geologická data, která mi umožnila zjistit, kde bylo video natočeno.

Přesně jak odesílatel doufal, tím jsem si byl jist.

Budova staré kovárny byla po dlouhou dobu nejznámější továrnou, než v ranných devadesátkách zavřela dveře. Lokalizovaná v Atwater, podél Detroitské řeky, byla považována za místní ohyzdnost, s jejími vymlácenými okny, rozbitým sklem a stěnami pomalovanými graffiti, stojící v rozvíjející se čtvrti. Stavařské nářadí rezavělo všude kolem, jako by někdo kdysi plánoval s ní něco udělat, ale pak z toho vycouval. Perfektní místo, kde schovat pár unesených holek, aby pobavily místní šéfy podsvětí.

Přikrčený jsem přeběhl ulici podél řeky, zakrytý stromy a keři, vědom si toho, že každá uběhlá minuta znamenala o jeden dech míň pro Lauren. Už jsem na východní straně sejmul dva rváče, kteří vcházeli po rampě, ale nevěděl jsem, kolik jich bylo uvnitř. A ani stopa po Cullingovi.

Ale všichni na mně budou čekat. Musel jsem si nechat svou zbraň upravit, abych k ní mohl přidat tlumič, a doufal jsem, že mi to pomůže udržet můj příchod v tajnosti tak jak jen to půjde.

Držící se ve stínech, přešel jsem po Atwater, směrem ke straně budovy, kde několik stromů zakrývalo rozbité okno. Když jsem nakoukl dovnitř, uviděl jsem dva muže, oblečené v černém a kouřící cigarety, zatímco se jim v rukou houpaly kalašnikovy. Vypadalo to, že byli sami v malé místnosti mimo velkou obráběcí místnost.

Přes zaměřovač své M-24, namířil jsem a dvakrát vystřelil. Jedna kulka pro každou hlavu. Muži se svalili na zem a já vyšplhal do budovy a znovu pozvedl svou zbraň, připraven zastřelit všechno, co se hýbalo.

Když jsem prošel kolem těch padlých mužů, připevnil jsem si jeden z jejich kalašnikovů na záda a pokračoval do další místnosti.

Ocelová stěna oddělovala mou pozici od otevřené obráběcí sekce. Zatočil jsem za roh a narazil jsem na velkou formu, položenou u stěny vedoucí ke schodišti do druhého patra.

U stolu uprostřed toho otevřeného prostoru tucet mužů hrálo karty, kouřilo a pilo. Bylo to jako setkání přátel místní spodiny pod jednou střechou.

Zastavující se u schodiště, skrytý za mašinami opřenými o stěnu, zhluboka jsem se nadechl a máchl sniperem dopředu.

První výstřel uvedl věci do pohybu. Jako když stoupnete do mraveniště, vylezli ti šmejdi ze svých úkrytů, takže když jsem stoupal do schodů, namířil jsem první na ty muže, kteří měli zbraně – čtyři, kteří postávali kolem, tři, kteří stáli za hrajícími muži.

Jeden.

Druhý.

Třetí.

Prásk. Všichni dole.

A hra začala.

Kulky mi zasvištěly kolem hlavy, jako by se zrovna vzpamatovali. Schoval jsem se za kovový sloupek, dostal se o několik schodů výš, než jsem se zastavil a znovu vystřelil, zasahující dalšího střelce.

Zvuky výstřelů se odrážely od zdí, jak tucet mužů vyskočilo ze židlí a zaplavilo místnost. Strhl jsem si kalašnikov a vypálil v rychlé sekvenci a umlčel místnost ze své výhodné pozice dřív, než vůbec měli šanci něco udělat.

Periferně jsem zahlídl pohyb, namířil zbraň k vrcholu schodiště a zastřelil další dva muže, udržující své tempo, když jsem vybíhal nahoru, neustále se pohybující. Musel jsem se pohybovat.

Kulky mi zvonily u bot, odrážející se od oceli. Zacílil jsem na muže na prvním poschodí, krvácejícího z jeho ran, když se plazil přes proděravěná těla a snažil se mně zasáhnout. Jednou ranou z pušky, padl dozadu s kulkou v hlavě.

Vykopl jsem dveře, zbraň připravenou. Na špinavé matraci podél betonové zdi se dívka zakryla prostěradlem. „Obleč se a odejdi. Jsi volná.“

I u dalších dveří jsem vykopl dřevo.

Svist kulky mi škrábl ucho a srazil mně na bok. Uskočil jsem dozadu a zasáhl střelcovu hruď dvěma ranami. Dlouze se nadechující, v duchu jsem děkoval Bohu a naznačil dívce, aby odešla.

Další místnost byla prázdná. Zatáčející za roh, dotkl jsem se svého ucha a našel jsem na prstech trochu krve.

Zmrd.

Další dveře mně oddělovaly od jakéhokoliv pekla, které bylo za nimi. Sevřel jsem kalašnikov, vykopl je a uskočil do strany, když z místnosti vyletěly kulky. Když střelba zastavila, podřepl jsem si, držel se u zdi a nakoukl za roh. Čtyři muži tam stáli se zbraněmi namířenými na dveře. Zasypal jsem interiér místnosti odvetnou palbou a vklouzl jsem dovnitř.

Dva muži leželi mrtví. Další dva skočili za zrezlou kovovou lavici.

Skryl jsem se za velký kovový kabinet, namířil zbraň na muže skrz zaměřovač mého sniperu a sejmul je.

Zůstal jsem ve svém úkrytu a čekal. Další tři muži, držící pušky, se vřítili do místnosti z přidružené chodby.

Jeden.

Druhý.

Třetí.

Prásk. Všichni dole.

Pokračoval jsem labyrintem prázdných, opuštěných místností, které vypadaly jako prázdné kanceláře. Bylo to na prvním patře na západní straně místnosti, když jsem slyšel Laurenin křik.

Svaly mi ztuhly, připravil jsem se na další palbu, ale než jsem mohl vytáhnout zbraň, udeřila mně do tváře pěst, srážející mou hlavu na stranu.

Setřepal jsem to a shodil jsem zbraně z mého ramene na zem. Protahující si čelist, která mi skoro připadala jako vyražená z kloubů, vyhnul jsem se další ráně, zalupal jsem ramenem a vrátil ránu, která tomu šmejdovi zvrátila hlavu dozadu.

Na vratkých nohách, tupý zrzek se stejně zbarvenými vousy, asi metr osmdesát vysoký, stál s napřaženými pěstmi. Vyhýbající se dvěma ranám, chytl jsem ho za zátylek a srazil ho k zemi úderem loktem, po kterém mu hlava jenom netečně visela.

Vyplivl jsem na něj krev a pokračoval směrem k zvukům, které jsem slyšel.

Po chodbě, skrz další dveře, Kriste, končilo tohle místo někde? Dorazil jsem na mnohem širší prostranství a, zpomalující, došel jsem až k vchodu. Uvnitř odpočívárny, spolu s prázdnými automaty postavenými u zdi stáli čtyři muži kolem ocelového stolu.

Uprostřed si to další dva rozdávali s holkou, které nevypadala na víc než na osmnáct.

Skrz zaměřovač, zapřel jsem si ruku a systematicky odstřelil jednoho po druhém, než mohl kdokoliv z nich udělat něco víc než se jen ke mně překvapeně otočit.

Znovu jsem zaslechl Laurenin křik a adrenalin mi vystřelil do závratných výšin. Dívka, se kterou muži byli zakňourala, když se vrhla po rozházeném oblečení na zemi, a procházející kolem ní, zamířil jsem ke schodišti napříč místnosti.

Skrz další dveře, nakládací rampa, kde skladovaly většinu zařízení, stála pode mnou. Balkón spojoval dvě zdi širokého pódia, s krátkým schodištěm na každém konci.

Uprostřed místnosti stál zády ke mně muž ve velkém bílém triku a poklesnutých kalhotách, blokující mi výhled na to, co leželo vedle něj. Jenom černé lokny visely přes okraj dlouhého dřevěného ponku a její povědomý hlas mi řekl, že jsem našel Lauren.

Rty se mi stočily a vystřelil jsem ránu do jeho ucha. A ještě další do krku pro jistotu. Sešel jsem po schodišti, a když padl k zemi, uviděl jsem Laurenino zkrvavené tělo.

Z mé pravé strany se ozvala střelba a já zamířil kalašnikovem a sejmul chlapa pod schodištěm. Seběhl jsem zbývajících šest schodů a přitáhl si kalašnikova k hrudi, sestřelující dva přicházející muže v kožené vestě s motorkářskými nášivkami, kteří vytahovali zbraně.

Kmitající zleva doprava, zbraň připravenou k palbě, couval jsem k ponku, odkopávající toho sráče, který ležel vedle něj, krev mu vytékala z ucha a krku.

Vteřiny uběhly. Nikdo další nepřišel.

Otočil jsem se a zvedl si masku. Laurenin překrásný, přehlídkových mol hodný, obličej byl ošklivě pořezaný, zmlácený, oteklý a s vytékajícím hnisem. Zatlačil jsem slzy.

„Nicku.“ Vzlyk jí nadzvedl hruď, když zvedla třesoucí se ruku k mé tváři. „O-o-oni se mně…ptali.“

„Pšš, to je v pořádku, srdíčko. Přišel jsem pro tebe. Dostaneme tě odsud.“

„Mrzí mně…to.“ Nádech jí chrčel za žebry. „Vím…že jsi říkal,ať…za tebou nechodím…já jen…chtěla jsem ti říct…dostala jsem dopis.“ Rty se jí stočily dolů a slzy jí dělaly pod hlavou kaluž. „Přijali mně…s plným stipendiem.“

Kurva! Otřásala mnou panika. Nemohl jsem ji nechat umřít. Ne tady. Ne takto. Celý její život mi ubíhal před očima a dokázal jsem si ji představit jednoho dne v jejích promočních šatech, dostávající vyznamenání, protože Lauren by se nesmířila s ničím menším než s tím nejlepším. „Dostanu tě odsud. Jenom vydrž.“

„Mu…mu…musím ti něco…říct. P-p-prosím.“

Téměř jsem neviděl přes slzy, které mi zaplavovaly oči, když mi myšlenky na Cullinga vypalovaly díru do hlavy, zatímco jsem přejížděl pohledem přes Laurenino zmučené tělo. Díky řezným a otevřeným ranám jsem věděl, že to možná do nemocnice nezvládne. Vteřiny mi v hlavě tikaly, nevěděl jsem, co dělat. Nechat ji mluvit, protože bych nemusel slyšet její poslední slova, nebo čelit možnosti, že bych se s ní na zadním sedadle nedostal daleko.

Zocelující si svaly, zklidnil jsem své třesoucí se ruce a zamrkal pryč slzy. „Musíš si pospíšit, srdíčko. Nemáme moc času.“ Sjel jsem pohledem dolů a ztuhl jsem. Její mučitel jí rozřízl břicho, krev stékala na podlahu. „Sakra, Lauren. Musíme jít, hned teď!“

„Nicku…něco jsem ti neřekla. Měla jsem…už dávno. Tu noc…kdy hořelo. Byla jsem…s mým bráchou a jeho partou.“ Mluvila přes vzlyky. Visel jsem na jejích slovech, zoufalý, abych ji dostal z toho místa, z pekla, kterým si musela projít. „S několika drogovými dealery. Zapálili…několik opuštěných domů. Jenom ze srandy. A ti muži…se tam najednou objevili. Zastřelili je…všechny. Pokusili se mně…znásilnit…a taky mně zabít. Utekla jsem. Křičela jsem…o pomoc. Nikdo neodpověděl. Celé sousedství se přede mnou zavřelo…jako před nějakým kriminálníkem. Tvá žena…mně pustila dovnitř. Schovala jsem se…ve sklepě…jak mi řekla.“

Prostupovala mnou otupělost, když poslední dílek zapadl na místo, pasoucí přesně do toho, nad čím jsem dumal roky. Proč si vybrali nás? Proč tam byli?

„Nechala mně se schovat.“ Slzy jí stékaly po tvářích. „Před nimi“

„Už na tom nezáleží, Lauren. Na ničem z toho nezáleží, slyšíš? Teď zavři pusu. Dostaneme tě odsud.“

„Byla to…moje vina. Je mi to tak…líto, Nicku. Byla jsem hloupé…děcko z ulice. Neměla jsem nic. Změnil jsi mi…život. Mrzí mně…co jsem udělala. Já…tě miluju…Nicku.“ Slova jí vylétala z pusy mezi zoufalými pokusy o nádech.

„Neumírej mi tu, Lauren. Jenom vydrž. Přehodím si tě přes rameno, dobře? Vydrž.“

„Nicku…udělali…tolik špatných věcí.“ Slzy jí smáčeli líce, shromažďovaly se v kaluži pod její hlavou, která se míchala s krví vytékající z jejích ran. „Tolik se bojím.“

„Já…zvednu tě. Jenom…nechci ti ublížit, ale musím tě odsud dostat.“

Slabě mi stiskla paži a já zastavil. Podíval jsem se na její oteklé, zmlácené oči, odrážející světlo v ostrém kontrastu s její blednoucí kůží. „Kdo střeží…stádo?“

Náhlá lehkost v jejím hlase mně naplnila hrůzou. Ramena mi poklesla a sklonil jsem hlavu, když jsem si uvědomil, že ji odtud neodnesu živou. „Pastýř,“ odpověděl jsem šeptem.

„Kdo je…pastýř?“

„Tvůj bratr.“

„Můj…bratr.“ Oči se jí zachvěly, než mi její svaly změkly v sevření a ochabla mi v náručí.

Pohřbil jsem tvář do jejích vlasů, svaly jsem měl napnuté jak prak a mé kletby se odrážely od stěn.

„Jak rozkošné.“ Ozval se hlas zezadu.

Přetáhl jsem si masku přes obličej a otočil jsem se, s kalašnikovem namířeným na Cullinga.

Tucet dalších zločinců stálo za ním, někteří s jejich vlastními kalašnikovy. Všechny zbraně byly namířeny na mně.

Bylo jedno, jak rychlý jsem byl, odstřelili by mně jak popravčí četa.