RFM - 2. kapitola

Překlad: Tynare

Holky, konečně mám trochu volna v práci a můžu se naplno vrhnout na překlad. Kapitolky teď už budou přibývat minimálně jednou týdněJ

Tynare

2 – Brody

  

„Lucy, vykydla sis tam celou láhev sirupu?“

Usmála se a přikývla, zjevně byla na sebe hrdá.

„Skvělé.“ Zasmál jsem se. „V tom případě se dostaneš v poledne cukrovku. Tvoje mámě mě už tak zabije, až zjistí, že jsem ti povolil mít vajíčka i palačinky.“

„Neřekneme to!“ Papiper se ušklíbla a z brady ji kapala červená šťáva.

„No jen jestli.“ Naklonil jsem se a strčil do ní. „Dobře, moje malé dvojčátka, dál co dneska chcete dělat?“

„Hrát s barbínami.“

„Dívat se na Šípkovou Růženku.“

„Hrát si s plastelínou.“

„Hrát Super Mária.“

„Můžeme ti znovu namalovat nehty?“

Mám závratě, když se dívám z jedné na druhou, jak vyplivují věci, které bychom mohly všechny během jednoho dne stihnout.

„Dobře, dobře.“ Zvedl jsem ruce. „Možná si to budu muset napsat. Mohli bychom celý den odpočívat? Prosím.“

„Ne!“ Vykřikli společně.

„Mám nápad. Maminka se dneska vzbudila pozdě a nesbalila si oběd. Co kdybychom ji nějaký přinesli a překvapili ji?“

Na obličejích se jim objevily úsměvy.

Podíval jsem se na talíře, plné kaše z sirupu smíchaného s červeným džusem a míchanými vejci a povzdechl jsem si.

„Uklidím kuchyň, zatímco vy si chvilku budete hrát, dobře?“

Seskočily ze židlí a rozběhli se do pokojíčku.

******

Právě jsem skončil s umýváním nádobí, když do kuchyně přišla Sophie s Fredem.

„Dobré ráno!“ Řekla vesele Sophia.

„Ahoj! Nenechali jsme vám ani vejce a ani slaninu.“

„Žádný problém. Uděláme si něco jiného. Kacie už odjela?“

„Jo, před chvílí. Pospíchala a nevzala si ani oběd, tak jsem si říkal, že za ní s dvojčaty půjdeme a překvapíme ji. Myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Určitě.“ Sophie přešla ke mně a pohladila mě po tváři.

„Brody, jsi dobrý muž.“

„To je chyba mé mámy.“ Zamrkal jsem na ni.

******

Asi za hodinu jsem byl osprchovaný, oblečený a připravený k odchodu ve dveřích pokoje pro hosty, když mi zazvonil telefon. Byla to zpráva od Vipera.

V: HEJ IDIOTE, KDE JSI?

CO SE DĚJE, KRETENE. JSEM U KACIE.

V: TO JSEM ZJISTIL. KDYŽ SEM PRED HODINOU BYL U TEBE A NIKDO TAM NEBYL. TO UZ SI SE NADOBRO PRESTEHOVAL? NEBO TED BUDES V PENZIONU PRACOVAT JAKO KUCHAR? MAM TI KOUPIT RUZOVOVU ZASTERU?

SKLAPNI, IDIOTE. BRZY BUDU DOMA A PLNĚ PŘIPRAVEN NA ZAHAJENI.

V: TO BY SI MEL. TVOJE SMLOUVA LETOS KONCI. POKUD NEBUDES HRAT SVÝM MOZKEM ALE PTAKEM, SKONCIS V TYMU A POPAKUJES SE ZE STATU.

AWWW. CO SE O ME TAK STARAS?

V: SKLAPNI. DOSTAN SE DO FORMY A POMOZ NAM VYHRAT.

MILUJU TE. DYNICKO.

To, co mi psal Viper byla pravda. Letošní sezona byla pro mě důležitá. Zatlačil jsem to do malého růžku mého mozku na tak dlouho, jak jsem mohl, ale už jsem to nemohl ignorovat. Moje současná smlouva končila a pokud jsem chtěl dál zůstat v Minnesotě, musel jsem pořádně máknout.

Hlavně žádné chyby.

Doprdele, jen žádné chyby.

Také jsem musela pracovat na nalezení nového agenta. Ta myšlenka mi tížila žaludek jako olověné závaží. Povzdechl jsem si, strčil si telefon do zadní kapsy a vyrazil ze dveří.

Lucy a Piper nadšeně nadskakovaly na lavičce u vstupních dveří, když jsem scházel ze schodů.

„Holky, poslouchejte Brodyho a neodmlouvejte mu. Jasné?“

Poslouchaly ji a horlivě přikyvovaly, když jim Sophie přednášela, jak se mají chovat. Nemohl jsem si pomoct. Stoupl jsem si za Sophii a dělal hloupé obličeje a gesta, když pokračovala. Lucy a Piper dělaly všechno možné, aby se nerozesmály, ale nebyly moc úspěšné. Sophia se rychle otočila a přichytila mě s jazykem trčícím mi z úst.

Zavrtěla hlavou a usmála se na mě.

„Možná bych měla dát přednášku i tobě.“

„Ach, slyšel jsem to víc než stokrát. Věř mi. Nikdy předtím to, ale nepomohlo.“ Ušklíbl jsem se na ni, když jsem se vydal s dvojčaty z vchodových dveří. Otevřel jsem dveře u auta a holky zatím objaly Sophii na rozloučenou. Pomohl jsem jim do sedaček a byli jsme pryč.

******

Zaparkoval jsem před nemocnicí, otočil se a podíval se na dívky na zadním sedadle. Dívali se na velkou bílou budovu v naprosté úctě. Lidé chodili dovnitř a ven z hlavního vchodu. Muž rychle vyběhl ven a otevřel dveře pro ženu, která držela v náruči novorozence. Sanitka zprudka zabrzdila před automatickými dveřmi, což jsem předpokládal, že byl vchod na pohotovost.

„Už jste někdy byly v nemocnici?“

Lucy zavrtěla hlavou.

„Já jsem tu byla jen jak mě ten muž srazil v jezeře,“ řekla Piper.

Její nevinná poznámka mi sevřela hruď. Vzpomněl jsem si, jak ležela na zemi a okolo ní byla krev. Taky jsem si vybavil Kaciinu tvář, když vedle ní klečela a na její malé tělo, které leželo v té zatraceně obrovské nemocniční posteli….Stále jsem chtěl toho chlápka udeřit. Nejdříve do tváře. A to velmi tvrdě.

„Tahle je mnohem větší. Je to super, že tu mamka pracuje, co? Také chcete být zdravotní sestry až vyrostete?“

Lucy přikývla, zatímco Piper zkrabatila svoji tvář a přemýšlela.

„Chci být hokejista jako ty,“ řekla hrdě s velkým zubatým úsměvem.

„Chceš? To je úžasné. Můžu ti dát nějaké doporučení. Znám spoustu lidí.“ Zasmál jsem se.

„No tak, pojďme najít maminku. Bude překvapená, že nás tady vidí.“

Vyskočil jsem z auta a popadl každou za jednu ruku a vyrazily jsme ke dveřím.

******

Sledovali jsme červené značky, které nás dovedli až na pohotovost.

„Ahoj, mohu vám pomoct?“ Zeptala se až příliš vesel žena s velkým úsměvem.

„Ach, ahoj.“ Přešel jsem k ní a opřel se o pult za kterým seděla.

„Hledáme Kacie Jensen.“

Její oči se rozšířily a kousala se do rtu a snažil se udržet její úsměv pod kontrolou.

„Počkejte tady, já ji sem pošlu.“ Otočila se a řekla něco do telefonu, než se k nám vrátila zpátky.

„Zatím se tu můžete posadit, pokud chcete. Bude tu hned.“

Dlouho jsem se na ni zvědavě díval, než mě Lucy zatahala za ruku a dotáhla do čekárny. Než jsme se posadily Kacie se objevila za rohem s obavami ve tváři.

Ach, kurva. V té modré uniformě vypadala neuvěřitelně. Možná bych ji mohl přimět, aby si ji vzala i někdy v soukromí.

„Co se děje? Je všechno v pořádku?“ Očima rychle prohlédla Lucy i Piper shora dolů, než se obrátila ke mně.

„Jo, jsme v pořádku.“ Přitáhl jsem ji k sobě a stiskl její neklidnou ruku.

„Jen jsem si říkal, že tě překvapíme na oběd.“

Její obočí se zmateně zamračilo, když zelenýma očima prohlížela můj obličej a snažila se zpracovat, co jsem právě řekl.

„Překvapení?“ Zvedl  jsem ruce a pokrčila rameny, nevypadala, že by nás ráda viděla. 

„Jsi naštvaná?“ Zeptala se nervózně Lucy.

Kacie se ohnula a dotkla se čelem Lucyiny hlavy a její tvář se okamžitě uvolnila.

„Ne, ne zlato. Vůbec nejsme naštvaná, jenom překvapená. Bála jsem se, že se něco stalo. Prostě jste mě vyděsili, to je všechno.“

Vtáhla Lucy i Piper do velkého objetí.

„Jsem ráda, že jste tady. Děkuju.“ Podívala se na mě a usmála se, ale úsměv ji nedosahoval až k očím.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se.

„Jo, jsem v pohodě. Mám čas na přestávku. Pojďme na chvilku odsud, dobře?“ Nervózně se rozhlédla a vedla nás dlouhou chodbou.

„Darlo, za chvíli jsem zpátky, ano?“

Žena za stolem přikývla, ušklíbla se a dál na mě zírala.

„Kam jdeme?“ Zeptala se po chvíli Piper.

„Do kavárny. Je to v pořádku. Potřebuji si dát pořádné kafe.“ Kacie se usmála a vklouzla drobnou rukou do moji dlaně.

Jakmile jsme byli v kavárně, zdálo se, že Kacie se vrátila do svého normálu. Lucy a Piper jedli kuřecí nudlovou polévku, zatímco jsme si s Kacie povídali.

„Jsi si jistá, že nemáš hlad?“

„Nemám. Jsem v pohodě.“ Zvedla si kávový šálek k obličeji a zavřela oči, když vdechovala vůni.

„Tohle je perfektní.“

„Omlouvám se, za to jídlo. Chtěl jsem někde zastavit a něco ti koupit, ale dvě malé osůbky, mě neustále žádaly abych zastavil a ony se mohly vyčůrat. A pak už nebyl čas.“ Zvedl jsem obočí na Lucy a Piper.

„Uh, to ony dělají. Měla jsem tě varovat.“ Řekla Kacie a na každou se podívala tím mamkovským varovným pohledem.

„To je v pohodě. Jen mi je blbé, že nic nejíš.“

„Ach, neboj se o mě. Darla má vždycky nějaké jídlo navíc. Tak ji trochu ukradnu.“

„To byla ta za pultem?“

Přikývla a lokla si kávy.

„Co si o ní myslíš? Dívala se na mě dost divně.“

„Jen si myslí, že jsi sexy.“ Chichotala se.

„Já ji opravdu ještě úplně neznám, ale jak jsem ji zatím poznala, tak se mi líbí.“

Chichotala se.

„Je fakt vtipná. Někdy je trochu nevhodná, ale většinou zábavné.“

„Nevhodná? To by byla perfektní žena pro Vipera.“

„Myslíš, že se Viper někdy ožení?“

„V žádném případě.“

„Kdo je Viper?“ Zeptala se Lucy.

„Uh…Viper je jeden z mých kamarádů.“ Volil jsem pečlivě slova. Nikdy bych nedokázal popsat Vipere šestileté osůbce tak, abych ji nevyděsil.

„Hraje taky hokej?“ Ptala se Piper.

„Ano, je se mnou v týmu.“

„Proč ho jeho maminka pojmenovala Viper?“ Ptala se Lucy zklamaně, a znovu zopakovala to jméno.

„To není jeho skutečné jméno, zlatíčko, je to jen přezdívka.“ Rychle jsem se zasmál.

„Jeho skutečné jméno je Lawrence Finkle.“

Lucy a Piper si nabrali další lžíci polévky nedotčené tím, co jsem právě řekl. Na druhé straně, se Kacie na mě dívala s otevřenými ústy.

„Viperovo pravé jméno je Lawrence Finkle?“

„Ty jsi to nevěděla?“ Naklonil jsem hlavu.

„Ne!“ Zatřásla nevěřícně hlavou. „To je to nejdivnější jméno vůbec.“

„Finkle Tinkle,“ (tinkle – cinkot) řekla Lucy Piper než explodovala smíchy.

Piper se na ni podívala a pokračovala „Finkle, Tinkle, Winkle.“ (winkle- druh mušle)

Lucy zaklonila hlavu a smála se tak, až ji vyskočila žíla na krku. O chvíli později se k ní s hysterickým smíchem připojila i Piper. Podíval jsem se na Kacie a kývl hlavou k holkám.

„Lehce se dostanou, co?“

Ani mě neslyšela. Byla příliš zaneprázdněná díváním se na dvě smíchy hýkající hyeny, které ale dokázaly, že maminčina tvář se rozzářila. Kdyby se mě někdo zeptal, bylo těžké přesně popsat, jak vypadá láska, ale byl jsem toho svědkem. Kdykoliv se Kacie podívala na dívky, bylo to tam. Způsob jakým je milovala, mě přiměl, abych ji miloval víc. Kdyby to bylo možné.

O chvilku později se dostala z maminkovského kómatu a podívala se na mě lesklými oči.

„Vážně, moc ti děkuji. Udělali jste mi tisíckrát lepší odpoledne.“

Popadl jsem ji za ruku a přitáhl si ji ke rtům. Nepolíbil jsem ji, jen jsem ji držel u svých rtů. Byli jsme v její práci a s dvojčaty poblíž, takže jsem se snažil držet zpátky, ale potřeboval jsem s ní mít fyzický kontakt.

Seděli jsme a drželi jsme se za ruce a poslouchali holky, které povídaly o tom, jak moc se těší do školy a co budou dělat o Halloweenu.

„Počkej, už víte za co půjdete na Halloween?“ Zeptal jsem se nevěřícně.

Kacie mi stiskla ruku a mrkla na mě. „Do té doby se to alespoň stokrát změní.“

„Za co půjdeme my?“

Zvědavě se na mě zamračila, ale neodpověděla.

„Ach, no tak. Musíme se převléci. Dělám to každý rok a teď mám opravdový důvod!“ Vykřikl jsem a mávl na Lucy a Piper. „Možná budu muset trochu upravit svůj kostým, ale jsem s tím v pohodě.“

Holky vyjmenovaly všechny princezny a pak přešly na zvířata.

„Tak co si myslíš, že bychom si měli obléknout.“ Zopakoval jsem.

Její oči uhnuly k holkám a pak se zase vrátily na mě.

„Nevím. Co si myslíte…“ Přestala mluvit v polovině věty a barva ji vyprchala z obličeje, když se podívala na něco za mým ramenem.

„Kacie?“ Otočil jsem se, ale nic tam nebylo. Když jsem se obrátil zpátky,, dívala se na opačný konec chodby. Její tváře byly červené a očima nervózně těkala po místnosti.

„Co se děje? Jsi v pořádku?“

Podívala se na mě, ale její oči se vyhýbaly těm mým. Její mysl byla někde jinde.

„Jo,“ rukou si otřela čelo. „Jsem v pohodě. Myslím, že bych se už měla vrátit. Právě tady prošla Maureen a já nechci, aby mě nenáviděla ještě víc než teď.“

Nic jsem neřekl a doufal, že to víc rozvede. Místo toho mi dala falešný úsměv a obrátila pozornost k holkám. Očividně nechtěla abych ji položil další otázky.

„Uklidíme to, abych se mohla vrátit, dobře?“ Kacie položila na tác polévkové misky a příbory a postavila se, aby je odnesla do kontejneru. Byla asi pět stop od stolu, když ji podnos vyklouzl z ruky a vše spadlo na podlahu.

„Počkejte tu chvilku.“ Řekl jsem dvojčatům, když jsem se vrhl abych ji pomohl. Natáhl jsem se, abych zvedl nádobí a všiml jsem si, jak se třese.

„Kacie, tvé ruce se hrozně třesou. Co se sakra děje?“

Těžce si vzdychla a opřela se o paty, její ramena se schoulila a podívala se na zem. „To je kvůli Maureen, myslím si, že mě nenávidí.“

„Proč by tě nenáviděla?“

„Nevím. Je jen tak…hrozivá.“ Její obličej se zvedl a konečně se mi podívala do očí.

„Je těžké to popsat. Má v ruce celou moji budoucnost a může mě buď hodně pomoci nebo úplně rozdrtit. A ani o tom asi neví. Víš co myslím?“

Zvedl jsem ruku a zastrčil ji pramen vlasů za ucho. „Vím přesně, jak se cítíš.“

Na obličeji se ji objevil malý úsměv. Skutečný úsměv.

Potřeboval jsem ten úsměv.