Priest - kapitola 20 - 22

Překlad: Sinnel

Omlouvám se všem, kdo znají náboženské pojmy a evangelia, za případné nepřesnosti v překladu, protože tohle téma mi nic neříká. Nicméně i tak doufám, že bude překlad k pochopení. Díky, Sinnel

KAPITOLA 20

„Probuď se, ospalče.“

Skrz zastřený, rozmazaný závoj silného spánku pronikl hlas. Ty zvukové vlny a nervové receptory přiměly můj mozek probudit mě a vrátit zpátky do světa střízlivého života.

Můj mozek to nebyl. Převalil jsem se, ale místo toho, abych našel jeden ze svých starých, slehlých polštářů, jsem před svým obličejem našel nahé tělo. Nahá stehna. Automaticky jsem je objal rukou a svou tvář zabořil do nahé, sladce vonící kůže.

Do vlasů se mi zapletly prsty. „Je čas vstávat.“

Bylo to spíš díky stehnům než díky požadavku, ale konečně se mi podařilo přinutit se otevřít oči. Jakmile jsem to udělal, zalitoval jsem toho.

„Uf,“ zasténal jsem. „Cítím se na hovno.“

„Kvůli chlastu nebo kvůli tomu, jak ses choval?“

Svou tvář jsem měl proti stehnu Poppy. „Obojí,“ zamumlal jsem.

„To jsem si myslela. No, je čas cítit se lépe. Na postel jsem ti připravila nějaké oblečení.“

Stehna se vzdálila a já cítil smutek. Přehodila nohy přes okraj postele a postavila se. Protáhla si ruce, jako by je měla předtím dlouho ve stejné pozici, ale už nebyla nahá. Na sobě měla krátkou tuniku, kterou měla v pase zavázanou, a k tomu gladiátorské sandále.

„Odešla jsi,“ obvinil jsem ji.

Přikývla. „Nemohla jsem jít tam, kam jdeme, jen ve tvém spodním prádle, a rozhodně nepůjdu ve svém špinavém oblečení. Slibuji, že jsem byla pryč jen pár minut.“

Pomalu jsem se posadil, a vodou zapil Advil, který mi nabídla. „Teď se oblékni,“ řekla. „Máme schůzku.“

************

O třicet minut později už jsme seděli ve Fiatu. Na sobě jsem měl tmavé džíny a měkký pulover, který mi dal Sean loni k vánocům. Pokračoval tím ve své snaze vylepšit můj šatník. Bylo to ležérní oblečení – navzdory tomu, že ten svetr stál směšně vysokou cenu – a já přemýšlel nad tím, proč jsme jeli do města, když jsme nemířili na nějaké drahé místo, kde by záleželo na oblečení.

„Kam jedeme?“ zeptal jsem se.

Popy nejdřív neodpověděla. Zkontrolovala zrcátka a když se snažila prohlédnout skrz hustý sobotní provoz večerní dopravy, napnul se jí krk. I když mě má zvědavost zabíjela, rozhodl jsem se na ni netlačit. Stejně tak mě zabíjela slabost a nervozita z toho, že by nás někdo mohl společně zahlédnout.

Konečně odpověděla: „Někam, kam jsem tě už nějakou dobu chtěla vzít. Ale nejdřív: včerejšek. Musíme si o včerejšku promluvit.“

Ano, museli, ale teď, když jsem věděl, že se Sterlingem nespala, jsem se napůl chtěl tomu bolestnému hovoru vyhnout. Ten poslední den a půl jsme jsme hrubě předstírali, že jsme žili ve světě, kdy svět venku byl něco jako nepotřebná bouře, která zuřila za našimi okny a nemohla na nás. A já to nenáviděl. Protože v bodě, kde jsme teď byli, by mohla všechna rozhodnutí a diskuse můj život kousek po kousku zničit.

„Takže včera večer do mého domu přišel Sterling,“ řekla. „Poté, co tě viděl.“

Věděla o tom?

Pokračovala, jako by mi dokázala číst myšlenky. „Sterling se rád vychloubá svými dobyvatelskými úspěchy. Obchodními, romantickými, pomstychtivými. Jakýmikoli vítězstvími. Myslím, že si myslel, že by mě mohlo ohromit to, že měl tak pořízené tak důkladně fotografické doklady našeho vztahu.“

Bože. Je takový kretén.

„Musíš pochopit, že jsem věděla, že by případně mohl přijít, a věděla jsem, že bych mu řekla, že s ním nechci být. Ale také jsem věděla, že nepřijme nic menšího, než plnohodnotné odmítnutí tváří v tvář. Také jsem cítila, že jsem mu minimálně dlužila večeři a možnost všechno otevřeně vysvětlit. Myslím tím, že jsme spolu chodili roky...“

„Roky, kdy tě podváděl,“ zamumlal jsem.

Podívala se na mě. Ten pohled nebyl úplně příjemný. „Každopádně,“ pokračovala a v hlase měla slyšet trochu rozrušení: „souhlasila jsem, že s ním pojedu do města a zajdu si s ním na večeři. S mluvením jsme skončili tak pozdě, že jsem v jeho hotelovém pokoji nakonec usnula.“

Ten detail jsem nesnášel.

Ten detail jsem naprosto nesnášel.

„Ale jak jsem řekla,“ řekla, „nic se nestalo. Až do rána jsem si zdřímla na jeho gauči a pak mě jeho řidič odvezl zpátky domů. K tobě.“

„Takže teď ví, že jsi s ním skončila? Odjíždí?“

Zaváhala. „Ano?“

„To je otázka? Říkáš, že si tím nejsi jistá?“

Nepodívala se na mě. „Když jsem dneska ráno odešla, řekl, že moje rozhodnutí naprosto chápe. Řekl, že nechce, abych s ním byla proti své vůli – že mu záleží na tom, co cítím. A že proto ustoupí.“

Pomyslel jsem na muže, se kterým jsem se včera setkal. Ty ledově modré oči a vypočítavý hlas. Nevypadal jako typ muže, který by ustupoval. Udělal to, nicméně vypadal jako typ muže, který by o tom dovedl lhát.

„Takže má fotky nás dvou… všechno to úsilí vyvinul kvůli tomu, aby si vytvořil možnost vydírat nás a pak to prostě vzdal?“

Skousla si ret. Znovu se ohlédla přes rameno a přejela do druhého jízdního pruhu. Líbilo se mi, jak řídila – rychle, zdatně, a s příchutí agrese, která se však nikdy nezměnila v nic skutečně nebezpečného. „Nevím,“ řekla trochu bezmocně. „Vypadal tak odhodlaně a tak, jo – je těžké představit si, že po tolika úsilí, které vynaložil, by prostě odešel, ale ani si nemyslím, že by o tom lhal.“

„Já ano,“ zamumlal jsem si.

Slyšela to. „Podívej, Sterling není svatý, ale je nefér démonizovat ho jen proto, že je to můj ex. Jo, udělal špatné věci, ale není to psychopat. Je to prostě zkažený kluk, kterému nikdo nikdy neřekl ne. A upřímně si nemyslím, že by kdy s těmi fotkami něco udělal.“

Ona ho obhajuje? Připadalo mi, že ho bránila a trochu mě to naštvalo.

„Nabídl ti, že ti ty soubory vrátí? Nebo že je dokonce smaže?“

„Cože? Ne. Ale -“

„Takže si nemyslím, že by neměl v plánu něco s tím dělat,“ řekl jsem a díval se z okénka. Viděl jsem, jak se smrákalo a pole se pomalu měnila na rozlehlé město. „Řekl ti to, co věděl, že jsi chtěla slyšet, ale tohle ještě neskončilo, Poppy. Pro něj to neskončí dřív, než nedostane to, co chce. Což jsi ty.“

Svou rukou vklouzla do mé. Na okamžik jsem pomyslel na to, že bych to ignoroval, že bych si s ní nepropletl prsty, což by jí ublížilo, případně ukázalo můj nesouhlas. Nebyl jsem si jistý.

Bože, byl jsem takový kretén.

Když jsem její ruku přijal, pevně jsem ji stiskl. „Omlouvám se,“ řekl jsem. „Je to jen – prostě jako ta rozpolcenost, kterou mám přímo v srdci. Mohl bych ztratit tebe nebo svou práci – nebo obojí.“

„Neztratíš mě,“ trvala na svém a přejela mě pohledem. „A neztratíš svou práci. Ne, když nebudeš chtít.“

Opřel jsem si hlavu o chladné sklo okénka. A to byla ta… volba. Černá a bílá, noc a den, jedno nebo druhé. Poppy nebo Bůh.

„Millie to ví,“ z ničeho nic jsem řekl.

Cítil jsem, jak se v mé ruce ta její napjala. Znovu tu byl ten podivný hněv, protože proč by si měla kvůli Millie – drahé, spolehlivé Millie – dělat mnohem větší obavy než kvůli Sterlingovi? Ale pak jsem se nadechl a můj hněv se zmírnil. Odmítl jsem, aby ty poslední události mezi nás vrazily ještě klín.

Nedovolil bych to.

„Nikomu to neřekne,“ uklidňoval jsem Poppy. A pak jsem jí řekl o tom, co se mi včera stalo. Nakonec jsem se rozhodl, že jí řeknu každou maličkost, dokonce i všechny svoje ošklivé a hloupé myšlenky, protože jsem jí to dlužil. Chtěl jsem jí to dlužit. A skutečně, co jsem měl dělat? Tak jako tak jsem byl hodně blízko toho, abych všechno ztratil. Možná, že upřímnost byla tou nejlepší cestou.

Poslouchala a já jsem jí říkal všechno o Millie a o Sterlingově vydírání, a o tom, jak jsem si uvědomil, že s ním byla, ještě dřív, než mi poslala zprávu. Řekl jsem jí o všech těch ošklivých a žárlivých pocitech, které jsem cítil v srdci. Když jsem skončil, rty měla stisknuté v červené lince, která zakrývala její zuby, a která mi přišly tak podivně sexy, stejně tak jako vážný výraz, který mi zároveň přišel jaksi přitažlivý.

„Vím, že se navzájem příliš dlouho neznáme,“ řekla. „Ale nikdy se se nemusíš bát toho, že bych tě podvedla. To se nestane. Nikdy. Já nepodvádím.“

„Nemyslel jsem...“ Snažil jsem se najít ta správná slova. „Znám tě, skutečně tě znám, a vím, že bys neudělala ni, co by mi ublížilo. Ale také vím, že Sterling pro tebe znamená víc, než jen ex přítele. Vím, že mezi vámi dvěma něco je. Něco, co je staré a mocné, a tuším, že to je to, co mě nutí bát se. Ne nic ve tvém charakteru, co by představovalo nějakou slabost.“

„Nezáleží na tom, kolik minulosti máme se Sterlingem společné. Nikdy tě nepodvedu. To není v mé povaze.“

Doufal jsem, že to byla pravda. Tak moc jsem v to doufal. Ale napadlo mě, že neexistovala žádná možnost, že bych si kdy mohl být jistý, že by mě nepodvedla. Neexistovala žádná záruka, jak věřit někomu, koho jste milovali a žádný soud, kde byste ho mohli žalovat, pokud by vás nakonec zradil. Milovat ji a vybrat si, že jí budu ohledně Sterlinga věřit, by mě mohlo udělat zranitelným.

Ale ona už byla zranitelná a milovala muže, které ji vlastně lásku oplácet nemohl, takže díky tomu bychom mohli být na vyrovnaných pozicích.

Abych zlehčil náladu, pronesl jsem: „Tuším, že to chápu. Sean a Aiden dokonce pojmenovali to, proč jsou lidé takoví, jako jsi ty – říkají tomu Gen monogamity.“

„Gen monogamity,“ opakovala. „Tuším, že je to tak správné.“

Opřel jsem se ve svém sedadle. Před sebou jsem viděl Downtown Kansas City. Do výšky levandulového nebe se tyčily skleněné a cihlové monolity, a pod nimi se jako ocelově šedý had vinula řeka.

„Také si zvykli používat vtip, že já mám v sobě gen celibátu,“ řekl jsem. „I když teď si tím nejsem tak úplně jistý.“

Kolem auta se míjely světlomety a brzdová světla aut, a Poppy s jistotou manévrovala dopravou přímo do centra města.

„Možná to nebyl gen celibátu,“ řekl jsem víc pro sebe, než pro ni. „Možná jsem jen vždy čekal na tebe.“

Nadechla se. Auto zajelo do uličky mezi dvěma budovami. Dřív, než jsem se jí stihl zeptat, co dělá, zaparkovala auto a vrhla se na můj klín, což mého ptáka nesmírně zaujalo.

S horečnatou naléhavostí se její rty setkaly s mými. Byl v nich cítit neskutečný hlad. Její ruce byly všude – v mých vlasech, na mém hrudníku, netrpělivě se dobývaly do džínsů k mému ptákovi.

„Miluji tě,“ zas a znovu vydechla a všechno napětí z jízdy se rozplynulo. „Miluji tě, miluji tě, miluji tě. A za to všechno dneska se omlouvám.“

Pod šaty jsem našel její zadek a stiskl ho. Prsty jsem zajel pod její stehna, abych se dostal k pásku rozkroku jejích kalhotek, který byl vlhký.

Dřív, než jsem mohl ve svém objevování dospět k něčemu zajímavějšímu, se odtáhla. Ztěžka dýchala.

„Máme před sebou velkou noc, takže ji nechci zničit tím, že začnu brzo,“ řekla s úsměvem. „Ale když říkáš takové věci, netušíš, co se mnou děláš.“

„Všechno je pravda,“ zašeptal jsem jí. „Zatraceně moc mi na tobě záleží a prostě si přeji -“ přitáhl jsem ji k sobě blíž. U obličeje jsem měl její hrudník, její kočička byla přímo proti mé tvrdé erekci ukryté v džínách. „Prostě si přeji, aby tohle bylo napořád. Ty a já. Žádná rozhodnutí. Žádné problémy. Jen… my.“

Políbila mě na temeno hlavy. „No, jestli hledáš útěk, tak se ti dnešní noc bude líbit.“

***********

Nejdřív jsem si myslel, že Poppy možná přišla o rozum, protože místo toho, aby zamířila do restaurace nebo do kina, divadla či kamkoli jinam, co by mohlo být aspoň vzdáleně podobné schůzce, zajela do garáže kancelářské budovy (věděl jsem, že to byla kancelář jen díky tomu, že o dva mrakodrapy dál byly kanceláře Business Brothers, ve kterých pracovala dívka, se kterou chodil Aiden).

Přešli jsem ve vestibulu k prosklenému výtahu a Poppy ke dveřím přiložila bezpečnostní kartu. Když se dveře otevřely, zavedla ke mně ke vzdálenějšímu výtahu, znovu přiložila kartu ke čtečce a stiskla knoflík třicátého patra.

Konečně jsem se zeptal: „Kam jedeme?“

Drobně se na mě usmála. Byl to jeden z těch úsměvů, při kterých mě její ústa dováděla k transu. „Do mé práce.“

Než jsme vešli dovnitř, měl jsem jen stěží čas informaci v sobě zpracovat. Poppy kývla na ženu na recepci (která byla oblečená v obleku na míru. Jako by pracovala v investorské firmě a ne ve stiptýzovém klubu). Poppy zatlačila na dveře se zakouřeným sklem a já ji následoval. Pak už jsme se ocitli v tom nejexkluzivnějším klubu v tomhle městě. Na místě, které přitahovalo absolventy MBA zůstat, když už jim nestačila Wall Street.

Celý prostor byl po obvodu ohraničený zdmi, které pravděpodobně blokovaly okna, takže do noci nemohla zářit blikající světla (a zároveň sem v průběhu dne nesvítilo ani denní světlo). Ale mezi stěnami a okny byla značná mezera, což znamenalo, že si hosté mohli vzít svůj drink a zamířit do dané mezery a sledovat panorama města. Přesně to teď několik mužů dělali. Když mě tu Poppy prováděla, vypadalo to, že někteří z nich možná vyřizovali po telefonu obchodní hovory. Tu a tam byly stěny přerušeny a poskytovaly záblesk pohledu do hlavní místnosti. V prosklených boxech tančily dvě nebo tři ženy. Pár dalších jich bylo na parketu a já od toho obnaženého masa ženských těl instinktivně odvrátil oči. Možná, že v srdci jsem byl stále knězem. Ale pak moje oči zajely zpátky k Poppyně krátké tunice a já jsem mohl přes její vlákna vidět přesné tvary jejího zadečku.

Jo, správně.

Jedním z otvorů jsme prošli a Poppy mě zavedla do místnosti.

„Co tu děláme?“

„Můj šéf mi řekl, že tyhle místnosti můžu použít, kdykoli budu chtít. A já to chci právě teď.“

„Kvůli mě?“

„Kvůli tobě. Teď tu počkej,“ řekla s úsměvem a pak odešla a s cvaknutím za sebou zavřela těžké dřevěné dveře.

Takže tohle byly ty soukromé místnosti, o kterých mi vyprávěla. Jako ta, ve které šukala se Sterlingem. Při tom pomyšlení se ve mně znovu rozjela ta důvěrně známá vývrtka žárlivosti, ale pak jsem si vzpomněl na její auto a na její zoufalé Miluji tě. Byla tady… se mnou. Ne s ním.

Ale proč se mě do břicha stále loudil ten hněv? Za to, že jsem to cítil, jsem sám sebe nesnášel, ale nedokázal jsem to ze sebe vyhnat. Nedokázal jsem to ze sebe vykopat. Zasáhlo to mé žíly, nutilo to mé prsty naléhavě – dělat co? Naplácat ji na zadek za to, že trávila čas se svým ex, aniž by k tomu měla mé svolení? Ošukat ji až do bezvědomí, až by můj penis byl tou jedinou věcí, na kterou by dokázala myslet?

Bože, byl jsem tak zasraný ignorant.

Abych se rozptýlil, prozkoumal jsem své okolí. Nikdy dřív jsem ve striptýzovém klubu nebyl, ale tohle bylo samozřejmě mnohem hezčí než to, co jsem čekal. Byla tam židle a pohovka oboje kožené (snadno čistitelné, napadla mě hořká myšlenka) a uprostřed místnosti pódium, dost široké na to, aby na něm mohla stát tyč a kolem ní mohla tancovat tanečnice.

Světlo bylo tlumené – odstíny modré a fialové – a hudba hlasitá, ale ne tak hlasitá, aby byla nepříjemná. Ta hlasitost, která se vám svými tlumeným, požadujícím rytmem zabodne přímo do krve, spojí se s vašimi myšlenkami, a zrychlí váš puls a v pomalých, stálých kapkách vám přímo do krve vysílá adrenalin.

Usadil jsem se na kožené pohovce, předklonil se a zadíval se na své ruce. Co jsem tu dělal? Proč mě sem přivedla? Ze všech těch míst -“

Ale pak se dveře otevřely a já přestal přemýšlet o čemkoli jiném kromě toho, jak bych mohl strčit svůj penis přímo do ní, abych ji ošukal.

Na sobě měla paruku, která připomínala modrou cukrovou vatu a oči tak silně nalíčené, že jsem si jen mohl představovat, že tam někde za těmi černě obkreslenýma očima byly její oči, které se na mě dívaly, zatímco mi sála můj penis. Ale okamžitě jsem viděl, co myslela tím, když říkala, že klub rád zaměstnává dívky, které vypadají draze. Protože i když jsem o spodním prádle věděl sakra všechno, poznal jsem, že ty její jemně vyšívané kalhotky pravděpodobně nepředstavují obvyklou garderobu striptérek. A ani k nim ladící hedvábná podprsenka či krajkové košíčky, které zakrývaly její bradavky – vše v barvě jemného šampaňského. Pruh toho samého hedvábí zbarveného do šampaňské barvy měla zavázaný kolem krku, a já si ji chtěl rozbalit jako dárek. Právě teď a tady.

Vždy vypadala úžasně – v šatech i nahá – ale právě teď se změnila v Poppy, kterou jsem měl možnost vidět jen v našich nejintimnějších okamžicích.

Přešla ke mně ve svých botách na pěticentimetrových podpatcích se stejnou grácií, jako by měla pouhé balerínky, a natáhla ruku. „Tvou peněženku.“

Zmateně jsem ji vyndal ze svých (náhle velice těsných) džínsů a podal jí ji. Z podprsenky si vytáhla roličku padesátek a stovek, úhledně je složila do mé peněženky a podala mi ji zpátky. „Chci si zahrát hru,“ řekla.

„Dobře,“ odpověděl jsem. Najednou jsem měl v ústech úplné suchu. „Pojďme si zahrát hru.“

Olízla si rty a já si uvědomil, že právě teď tu nejsem tím jediným, kdo je právě teď nažhavený.

„Jsi prostě klientem a já jen tanečnicí, dobře?“

„Dobře,“ odpověděl jsem.

„A víš, že v soukromých místnostech jsou jistá pravidla, ne?“

Potřásl jsem hlavou. Nedokázal jsem spustit pohled z jejího těla, od velice drahého spodního prádla, přes ten kousek hedvábí, který měla uvázaný kolem krku, a který by se dal tak snadno změnit ve vodítko…

„No, nejdřív mi za to, že tu jsem, musíš zaplatit.“ A pak si dala ruku v bok a vypadala tak netrpělivě a tak žhavě, že jakékoli filozofické úvahy o tom, jak by se měl zbožný chlapec při předstírání něčeho tak degradujícího zachovat – nemluvě na tom, že na prvním místě byl ve striptýzovém klubu – zmizely. A jakmile jsem jí dal do ruky bankovky, atmosféra se okamžitě změnila. Hra zmizela a stalo se to naší realitou – nezáleželo na tom, že jsme do sebe byli zamilovaní ani na tom, že se ve skutečnosti ani nejednalo o mé peníze – já jsem jí zaplatil a ona si to vzala a teď byla na pódiu, jednu ruku měla na tyči a dívala se přímo na mě. Začala tancovat. Opřel jsem se na gauči a chtěl si zapamatovat každý detail toho, jak ovíjela nohy kolem tyče, když se otočila, jak jí modré vlasy vířily na ramenou, jak se jí svaly na rukou a v ramenech napínaly a pracovaly v dokonalém souladu.

Slabé světlo, hlasitá hudba, anonymita sexu vystavená přímo přede mnou… vše zkombinované s žhavým požárem v jejích očích, jako by chtěla mě a konkrétně mě a právě teď – teď jsem chápal, proč Herod za to, aby mu zatancoval, nabídl Salome všechno, co chtěla. Tohle bylo v té přetahované mezi námi něco tak lahodného: já jsem měl v téhle situaci na své straně pravděpodobně všechnu kontrolu a důstojnost, ale pravdou byl naprostý opak. Ona mě odzbrojovala, brala mě do svého otroctví, až bych jí chtěl nabídnout všechno. Nejen peníze, které dala do mé peněženky, ale i svůj dům, svůj život, svou duši.

Poppy a její tanec sedmi závojů.

A pak se ohnula a mě rozptýlilo to, že teď jsem měl její zadek uprostřed, přímo před sebou, a přes látku jsem mohl vidět stíny jejích vnitřních záhybů. A kdybych ji tam mohl políbit, přísahal bych na jakékoli právo.

Na svém místě jsem se pohnul. Snažil jsem se získat si v džínách víc prostoru, ale bylo to zbytečné. A pak už byla přede mnou, oběma rukama se dotýkala mých kolen a široce mi je roztáhla, aby si pro sebe mezi nimi udělala prostor. Pak se otočila, takže měla svůj zadeček přímo před mým obličejem a to tak blízko, že bych dokázal na jejím spodním prádle rozeznat každou jednotlivou vyšívanou květinu. Přejel jsem po nich prstem.

Chytila mě za ruku. „Jestli se chceš dotýkat, musíš zaplatit mnohem víc,“ našpulila rty a já jsem následoval Heroda na jeho cestě k duchovnímu zatracení, protože za to, abych měl ji, neexistovala žádná cena, která by byla příliš vysoká.

Bez jakýchkoli otázek jsem vyndal další peníze. Vzala si je a zastrčila si je do podprsenky. Pak navedla mé ruce ke svým bokům, přejela s nimi dolů, a pak se s nimi vrátila nahoru, ke svému poprsí. Na okamžik jsem si hrál s její podprsenkou. Zbožňoval jsem a zároveň nenáviděl ten neznámý pocit, že byly přede mnou její bradavky ukryté. Sedla si mi do klína, svým zadečkem se přitiskla k mé erekci a pak zaklonila hlavu, aby se mi opřela o rameno. Já si dál hrál s jejími kozičkami. Přitulil jsem se k jejímu krku. „Vsadím se, že tohle děláš se všemi chlapy, kteří sem přijdou.“

„Jen s tebou,“ řekla sametovým hlasem a trochu se zavlnila, a tím se otřela o mého ptáka. Přiměla mě tiše zasténat. Otočila se, takže teď na mě obkročmo seděla.

„Víš,“ řekla hlasem malého kotěte. „Nikdy jsem to chlapům neudělala, ale jestli chceš, ukážu ti svou kočičku.“

Ano, prosím.

„Rád bych.“ Jsem velice pyšný na to, že jsem dokázal nevypísknout jako nějaký teenager.

Natáhla ruku a já znovu zalovil ve své peněžence. Bylo moc dobře, že se jednalo jen o hru: ze svého platu kněze bych si nikdy nemohl dovolit Poppy zaplatit.

Poté, co dostala zaplaceno, znovu vyskočila na pódiu, opět doširoka roztáhla nohy a odhrnula rozkrok kalhotek, aby mi ukázala, co jsem chtěl vidět. Byl mokrý a v tom modrém osvětlení místnosti tmavě růžový – byly to barvy, které by měli používat renesanční malíři na to, aby nakreslili nebe.

Když svou rukou pomalu sjela dolů z krku, přes prsa až ke svým jemně vystouplým pubickým kostem, zhypnotizovaně jsem na ni zíral. Teď svými prsty začala doširoka opisovat lehké kroužky kolem své broskvičky, lehké spirály přes spodní část bříška a po vnitřních stehnech, a přibližovala se blíž a blíž přímo ke svému klitorisu. Roztřeseně jsem se nadechl. Netušil jsem, jak se udržet.

Při svém doteku si také povzdechla. Její boky se vůči mé ruce trochu vzepjaly. Jako by se nevědomky snažila přirazit do vzduchu. Začínal jsem se ztrácet ponětí o všem, co nesouviselo s její kočičkou. Nevěděla, že bych jí mohl naplnit? Nevěděla, že bych ji mohl přimět cítit se skvěle, kdyby mi to jen dovolila?

Postavil jsem se a přešel k pódiu. Naše oči se nacházely na stejné úrovni. Když jsem rukama vyjel po jejích kolenou na vnitřní stehna a palce měl pořádně blízko její broskvičky, díval jsem se jí přímo do očí. Celý pohyb jsem zopakoval a tentokrát se odvážil zajít ještě blíž. Uvažoval jsem o tom, zda by mi to dovolila, zda by její chtíč dokázal překonat její pravidla ohledně peněz. Palcem se dotkl jejích záhybů a ona se zachvěla. Kurva, byla mokrá. Tak mokrá, že jsem věděl, že bych do ní byl schopný vstoupit hned teď a její tělo by mi nekladlo žádný odpor.

„Chceš do mě zajet svými prsty?“ zeptala se.

Přikývl jsem. Vzala moje palce a rozšířila si jimi záhyby. Tu hladké růžové maso odhrnula stranou, takže teď měla svou štěrbinku zcela vystavenou a žadonící o to, abych tam vložil svoje prsty nebo penis.

„To bude drahé,“ řekla zlomyslně a položila své ruce na mé.

„Jsi tvrdý vyjednávač,“ vydechl jsem. Pro to, jak jsem se cítil, mi to přišlo jako správné slovo. Byl jsem asi tři vteřiny od toho, abych si rozepl džíny a vzal věci do svých vlastních rukou (jako i byly). Našel jsem peníze, podélně je složil, aby si je mohla snadněji založit. Tentokrát si je však ode mě nevzala prsty, ale ústy. Svými rty objala moje prsty a to bylo tak ponižující, tak úžasně ponižující. Herod ve mně byl z toho královského postavení naprosto nadšený. Užíval si toho, jak ji viděl, když měla peníze mezi zuby a když věděl, že její broskvička teď byla moje, abych se jí mohl dotýkat přesně tak, jak jsem chtěl.

Zvedla se na kolena. Jako by se chtěla postavit, ale já jsem dostal to, za co jsem zaplatil, a právě teď, takže jsem jí jednou rukou objal kolem pasu a zajel jsem do ní dvěma prsty, které na ni čekaly. Vykřikla a já se lstivě usmál. Plně jsem využil své výhody. Rukou, kterou jsem měl kolem jejího pasu, jsem ji zatlačil ještě dál, takže její kundička teď přirážela na mou ruku (která se teď současně otírala o pódio, ale to mi nevadilo), a ten žhavý svazek nervů, který měla vpředu, byl neúprosně drážděn mojí dlaní. Prsty jsem zajel dál a našel to správné měkké místečko, které by jí poslalo přes okraj.

Zatímco jsem hýbal svými prsty, do ucha jsem jí zašeptal: „Nemusíš mi zaplatit, pokud chceš, abych tě udělal?“

Zasmála se, ale když jsem svou rukou zatlačil o něco silněji, smích se jí okamžitě vytratil. Zakousl jsem se do její klíční kosti a ta hebká kůže kolem její mašle, celá vlhká, se pod mou rukou celá chvěla. Ten hedvábný kus látky žádal o to, abych ho vzal do ruky. A pak se s ostrým výkřikem udělala. Zatímco jsem tvrdě pracoval na to, abych z jejího vyvrcholení dostal každou kapku potěšení, neúspěšně se snažila vzpínat se, ale já ji chytil ještě pevněji.

Když se ze své vlny dostala níž, její tělo se proti mému uvolnilo. Já však ani zdaleka nebyl uvolněný. Zajel jsem svou rukou pod ni, přiložil prsty k jejím rtům a přiměl ji, aby z nich olízala vlastní šťávy. Druhou rukou jsem si rozepl džíny.

Poppy zajela očima dolů a pak se znovu podívala do mého obličeje. „Chceš, abych ti to udělala ústy?“ zeptala se a skrz řasy se na ně podívala tak, že mě zbavila jakékoli schopnosti souvisle myslet.

Popadl jsem pár bankovek a zastrčil je do její podprsenky. Pak jsem vzal do ruky konec hedvábné mašle a postupně ho uvolnil, až jsem obnažil ten nádherný krk, abych ho mohl oždibovat a sát. Pak jsem si hedvábím přejel po rukou – s takovou úctou, jako bych držel svou štólu nebo svůj talár.

Pak jsem ho dal zpět a jeden konec jsem ji protáhl po celé délce krku a bezpečně ho zavázal – tím uzlem, který mi zaručil, že ho budu schopný vzít za něj, aniž bych si musel dělat starosti s tím, že bych ji jím uškrtil.

Jakmile jsem měl vytvořené vodítko, vzal jsem ho do jedné ruky a zkusmo zatáhl. Trochu s sebou trhla a vydala překvapený zvuk, ale oční panenky se jí rozšířily a na krku měla vidět silně tepající puls, takže jsem povolil, aby cítila svobodu. Následně jsem jí přinutil opatrně sklouznout dolů na pódium a klesnout na kolena. Já jsem seděl v křesle a přiměl jsem ji, aby se plazila směrem ke mně. Přitom jsem sledoval, jak se jí při tom pohybu kývala prsa.

Jakmile se ocitla mezi mými koleny, trhl jsem, možná o něco silněji, než bych musel, ale v tomhle bodě jsem byl ve svém potěšení skoro ztracen. Ztrácel jsem se v barbarovi ve svém nitru a ve svém Herodovi, kterého jsem měl uvnitř. To jediné, co jsem právě teď chtěl, bylo to, abych měl její nádherná červená ústa obalená kolem mého ptáka.

Prsty zajela pod pás mých černých boxerek a stáhla mi je dolů. Tím osvobodila můj penis, který vyklouzl do prostoru rozepnutého zipu. Kolem ruky jsem si obmotal konec hedvábí, až byla látka zcela napjatá. Potom jsem si přitáhl její hlavu přímo k penisu. Ona však svá ústa okamžitě neotevřela a nenasála mě. V koutcích rtů se jí objevil nádech úsměvu, v očích měla delikátní vzdor a já si vzpomněl na to, co se stalo před všemi týdny v kuchyni, kdy mě požádala, abych jí ukradl polibky – ne, neřekla ukrást. Chtěla, abych si je od ní vynutil. Takže jsem zatáhl za vodítko pevněji a trhl. Ústy se teď tlačila ke spodní části mého penisu. Na své kůži jsem cítil její dech, což mě přišlo trochu divné.

Zahraj si hru, Tylere.

„Zaplatil jsem ti za sání,“ zasyčel jsem. „Buď mě můžeš sát sama, nebo tě k tomu můžu přinutit. Takže jestli to nechceš, radši otevři ty svoje krásná malá ústa a odveď svou zatracenou práci.“

Celé tělo měla pokryté husí kůží a neušlo mi to, jak k sobě tiskla stehna, aby si mohla mnout to místo mezi nimi. Netrpělivě jsem k jejím rtům přitiskl prst a přiměl ji rozevřít je.

„Nasaj mě,“ varoval jsem ji. „Jinak za to pekelně zaplatíš.“

Nebylo nezbytné být extra pozorným pozorovatelem, abych si všiml, že se jí při té představě v očích objevil plamen zájmu. Chtěla pekelně zaplatit, ale také jsem si myslel, že mě chtěla sát, protože konečně k mé špičce přiložila své lahodné rty a – a zatímco to dělala, tak se mi dívala přímo do očí – sklouzla svými rty dolů, přímo ke mně a svým jazykem po mě přejížděla a dráždila mou hřídel.

Rukou jsem pevně držel její vodítko. Ve svém křesle jsem se opřel, abych si užil tu show. Sledoval jsem, jak zatímco na mě pracovala, se jí pohupovalo poprsí, jak mě ty oříškově hnědé oči sledovaly pohledem, díky kterému bych byl ještě celé roky ve sprše naprosto tvrdý. A ty rty, které tvořily kolem mého péra červený kroužek… to byl ten jediný kruh, který jsem kdy chtěl znovu. Kruh nestoudných chtíčů a ďábelských potěšení.

Přejížděla po něm nahoru a dolů. Občas jazykem trochu přitlačila, jindy po něm přejížděla horkými, širokými tahy. Vyklenul jsem boky, abych se dostal do jejího hrdla dál a – přišel jsem o celou svou trpělivost – popadl jí zezadu za hlavu, abych jí zabránil v odtáhnutí se. Oběma rukama jsem jí držel za hlavu a dlouhé vteřiny přirážel. Šukal jsem jí do krku přesně tak, jak jsem šukal její kočičku – tvrdě a bez jakýchkoli omluv. Za svou drzost a nestoudné dráždění si to zasloužila.

„Líbí se ti to?“ zeptal jsem se. Opatrně dýchala nosem. Nemohla mluvit, takže jsem odpověděl za ni. „Vím, že ano. Líbí se ti, když s tebou platící zákazník zachází hrubě. Díky tomu, že s tebou zachází jako s courou, kterou jsi, jsi mokrá, že?“

Vydala zvuk, který by mohl znamenat ano nebo ne, ale klidně to mohlo být i prosté zasténání čirého potěšení. Ať už to bylo cokoli, způsobilo to, že se moje břicho zatnulo, rukama jsem pevně svíral její hlavu a koule jsem měl tak těsné, že křičely touhou po uvolnění. Ale nechtěl jsem se jí udělat do úst.

„Ven,“ nařídil jsem a povolil jsem vodítko. Poslechla a když můj penis uvolnila, viděl jsem, jak měla rozmazané oči a na obličeji měla ten největší úsměv, který jsem u ní kdy viděl.

Použil jsem vodítko, abych ji přiměl zvednout obličej, a naklonil jsem se k ní. „Kolik za ošukání?“

„My – tohle bychom neměli dělat,“ řekla slabě.

„Je mi to jedno,“ zavrčel jsem. „Chci tě ošukat. Kolik?“

„Všechno, co ti zbylo,“ řekla s obezřetně zvednutým obočím. Mlčky jsem chválil její odhodlání v naší hře. Vytáhl jsem svou peněženku a vyndal zbývající hotovost – asi 700 dolarů (sakra, Poppy měla spoustu peněz) – a pak hodil bankovky do vzduchu. Pomalu se snášely k podlaze.

„Seber je ústy.“

„Ne.“

„Ne?“ Zatáhl jsem za vodítko, jen tak silně, abych jí připomněl, že tam bylo. „Chci dostat to, za co jsem zaplatil. Teď. Je. Zvedni.“

Viděl jsem ten okamžik, kdy narovnala ramena, ale pak se začala sklánět k tomu, aby popadla ty nejbližší bankovky. Já však na ně dal nohu. „Nejdřív si sundej kalhotky.“

S obavami si skousla spodní ret. Nevím, jaký jsem měl v obličeji výraz, ale bez ohledu na to, co v něm bylo, ji něco muselo přesvědčit, aby mě nepokoušela. Postavila se, vklouzla palci za lem svých kalhotek a stáhla je dolů. Nejdřív z nich vystoupila jedním zlatým podpatkem, pak i druhým.

Pak se sklonila a začala sbírat peníze.

Když to dělala, vodítko jsem držel volně, takže měla spoustu prostoru. Při tom dokonalém vystavení jejích partií, které měla mezi nohami, jsem si olízl rty. Až se dostaneme dolů, chtěl jsem ji uctívat svými ústy a chtěl jsem jí zas a znovu udělat svým jazykem. Za to že mi vytvořila tuhle malou hru, při které jsem si to od ní mohl vzít, si to moje jehňátko zasloužilo. Ano, za tohle jsem se jí chystal odměnit.

Ale teď…

Dostal jsem se na podlahu za ní. Byl jsem také na kolenou, a vzhledem k tomu, že hudba byla tak hlasitá, tak si nemyslím, že by mě slyšela. Byla zcela ohnuta, tváří k zemi, takže zadek měla vysoko ve vzduchu. Svým ptákem jsem do ní jedním hrubým tahem zajel, až po jílec, a když jsem to udělal, tvrdě jsem přes zadek praštil.

Vyjekla – šťastné vyjeknutí – a to mi stačilo k tomu, abych si udržel své svědomí na uzdě, zatímco jsem ji šukal tvrději, než by bylo čistě gentlemanské. Ne jen nezbytně rychle, prostě tvrdě a hluboko, tak hluboko, že se jí kroutily i prsty i nohou a měl jsem pocit, že na koulích cítím její klitoris.

A pak se znovu ozval ten had, ten vzteklý, hořký had, který mi připomněl, že nejsem prvním mužem, který to tu s Poppy dělal, že tu takhle šukala už dřív, na tomhle konkrétním místě, a ten vztek mě do dlaní i do pánve vyloženě bodal.

Chtěl jsem ji potrestat. Chtěl jsem jí ublížit přesně tak, jak mi ublížila ona tím, že mě přiměla, aby mě na ní tak záleželo, ale místo toho, abych jí ublížil, jsem z ní vystoupil a postavil se. Penis jsem měl mokrý a tvrdý jako zatracená ocel. Trpěl jsem touhou na to, abych ho zastrčil do kočičky, která se stále vznášela přímo přede mnou.

Nechtěl jsem být Herodem. Ne ve skutečnosti.

Posadil jsem se na křeslo. „Pojď sem.“ Trhl jsem hlavou směrem k mému penisu, aby věděla, co jsem chtěl. Bez zaváhání mi vlezla na klín a nasedla na mě. Kolem ptáka se mi svírala její těsná, horká broskvička, její prsa jsem měl přímo před obličejem.

A teď, když jsem teď viděl její tvář, když jsem teď nemohl být brutální, jsem se přiznal. „Nemůžu, ne takhle. Nutí mě to chtít…“

Ale nemohl jsem ze sebe ta slova dostat. Byla až příliš příšerná. Místo toho jsem si zabořil obličej do jejích ňader, která po ní voněla levandulí a čistou látkou její podprsenky.

Zatahala mě za vlasy, takže jsem hlavu zvedl. „Chceš mi ublížit?“

Zavřel jsem oči. Nemohl jsem se na ni podívat. Musela mě nenávidět, ale i tak mě stále šukala a místo toho, aby se pohybovala tak jako ženy nahoru a dolů, se pohybovala tam a zpět. Využívala mého ptáka, jako by všechny ostatní části mého těla byly nepodstatné.

Bože, byla tak žhavá.

„Tuším, že dneska strašně moc,“ řekla. „To proto jsem nás sem dneska vzala.“

Prudce jsem otevřel oči. „Cože?“

„Tylere, jsi muž. Nezáleží na tom, co ti řeknu, nebo dokonce to, čemu se rozhodneš věřit… vždycky v tobě bude neandrtálec, který si mě bude chtít nárokovat. Znovu mě nárokovat, pokud to je nutné, a já si myslela…“ Své pohyby zpomalila. Poprvé za celou tu dobu vypadala nejistě. „Myslela jsem si, že když jsme si takhle hráli, mohlo by pro tebe být snazší dát tomu volný průchod. K uspokojení té tvé části, o které nechceš vědět. Té části, kterou skrýváš. Protože je mnohem větší tvojí součástí, než si myslíš.“

Jak by chtěla svou připomínku zdůraznit, přejela svými nehty po mém žaludku – tvrdě – dřív, než jsem si stihl uvědomit, co jsem dělal, jsem ji rukou hned praštil po zadku. Trochu zasténala a usadila se na mě níž.

„Vidíš? Potřebuješ to. A já to potřebuji. Vezmu tě na každé místo, kde jsem kdy byla a dovolím ti, abys mě tam ošukal, takže jestli chceš, můžeš přepsat mou minulost,“ slíbila. „Nech mi dát ti to.“

S úžasem jsem se na ni podíval. Vděčně. Byla tak chytrá a tak dávající a já samozřejmě vůbec nedbal na její blaho. I když se mi vzdala a přenechala mi kontrolu, přesto ona byla tím, kdo nás oba ovládala.

„Nevím, co říct,“ přiznal jsem.

„Řekni ano. Řekni, že tu hru dokončíš.“

Mýlil jsem se. Ona teď nebyla Salome. Byla Esther a využívala své tělo, abych zachránil její království – království nás dvou. A jak bych se mohl odprostit od svého primárního chtíče, abych si ji při tom vědomí nárokoval? Když jsem věděl, jak byla velkorysá a odvážná?

„Necítím, že je správné takhle s tebou zacházet… nárokovat si tě, jako bys byla nějaký kus majetku. A co je mnohem důležitější, nechci ti ublížit.“

„Já chci, aby sis mě nárokoval jako majetek,“ naklonila se ke mně a zašeptala mi to do ucha. Při té změně pozice se její broskvička přitiskla k mojí délce a já se zajíkavě nadechl. „A jestli mi ublížíš, řeknu ti to. Věř mi, že tě zastavím, a já ti věřím, že když ti to řeknu, zastavíš se. Zní to dobře?“

Zatraceně ano. Znělo to dobře. Znělo to až příliš dobře, než aby to mohla být pravda, ale znovu jsem si připomněl, že tohle byla moje Poppy, žena, díky které jsem cítil, že ji Bůh stvořil přímo pro mě. A možná, že to udělal.

Rozhodl jsem se jí věřit. Věřit Jemu.

S tou myšlenkou jsem jí popadl za stehna a narovnal se. Její pánev byla přišpendlená k mé. Přistoupil jsem s ní k pohovce. Políbil jsem jí – jemným, spalujícím polibkem – který představoval připomínku toho, jak moc jsem ji miloval, a pak vládu nade mnou převzala má hrubá část. Odtrhl jsem od ní svá ústa, Poppy jsem otočil a přehnul přes opěradlo pohovky, takže teď měla zadeček výš, než hlavu. Pak jsem zajel hlavičkou penisu k jejímu vchodu.

„Přitiskni nohy k sobě,“ přikázal jsem. „A pevně je tak drž.“

Poslechla a já se do ní se zasténáním zabořil. „Takhle je to tak těsné,“ podařilo se mi ze sebe dostat. „Děláš mi to tak skvělé.“

Znovu jsem do ní přirazil tak tvrdě, až se mírně překotila a najednou nedosáhla nohama na podlahu. Takhle jsem ji držel svýma rukama za její nádherný zadek, zatímco můj penis byl zabořený do její saténové broskvičky. Klitorisem narážela na pevné opěradlo pohovky a já si užíval jejího sténání.

A v tom okamžiku její láska podobná Esther přišla k nám a ta budoucnost, která byla tak pomíjivá, jako by vůbec neexistovala, mi najednou nepřišla, že by v ní byl hřích. Byla to láska, byla to oběť, byl to protiklad hříchu, a možná to bylo podělané cítit, že tu s námi, v zadní místnosti striptýzového klubu, byl bůh. Já to však tak cítil. Byl svědkem okamžiku, kdy Poppy osvobodila to nejhorší, co ve mně bylo, a nahradila to svou láskou. Přesně tak, jako to Bůh každý den dělal pro nás, hříšníky.

Měl jsem pocit, že jsme byli spolu s Poppy ve svatostánku, a cítil jsem boží přítomnost a jeho slib, že tohle tady bylo správné. Hrudník se mi svíral a cítil jsem, jako by se mi hlava vznášela ve vzduchu. Zase jsem se cítil jako ženich, muž, který chce všechnu svou radost vykřičet před svými přáteli a svou rodinou. Tahle místnost představovala naši soukromou kapli, náš manželský přístav, slabé modré světlo zářivek a výbojek pak osvětlovalo naše těla a představovala ozvěnu spojení Bohem, který ukul naše nesmrtelné duše.

Nebylo tohle manželství? Co by mohlo být závaznější a intimnější, než my, nazí a v přítomnosti Boha? Přinejmenším to bylo zasnoubení, příslib, přísaha.

Plácl jsem svou snoubenku a přál si, abych se mohl jejího vypísknutí upít jako skotské a pak to zajíst soustem jejího zasténání. Šukal jsem ji tvrdě, modré vlasy měla rozprostřené po zádech, její delikátní linie drobného pasu, který se rozšiřoval do dokonalých boků a zadečku. Její mokrá broskvička mě nasávala a ten růžový otvor v jejím zadku – všechno to bylo moje. Byl jsem králem, který vše přežil – ne, byl jsem mistrem, který vše přežil. Zas a znovu jsem ji plácal po zadku a bořil se do ní svým kohoutem, až konečně vydala zvuk, který představoval napůl povzdech a napůl zakvílení. Celá se kolem mě svírala, rukama se zarývala do kůže a byla naprosto ztracena. Její tělo však na mě reagovalo.

Taky jsem byl ztracen – v tomhle okamžiku, kdy jsem přepisoval historii, historii její těla – kdy jsem v tomhle pokoji měl tělo, které patřilo mě a orgasmus, který jsem jí dával. Kde jsem ji udělal svou a žádného jiného muže, kde jsem v srdci uzavřel přísahu manželství, a bylo to moje, což mě nutilo vyjet z ní a donutit kleknout ji na kolena. Chtěl jsem, aby byla svědkem mého orgasmu. Chtěl jsem, aby viděla, co mi dělala.

V jedné ruce jsem držel vodítko a druhou drsně přejížděl a silně tlačil po svém penisu. Používal jsem vlhkost, kterou na mě nechala, jako lubrikant. Stačilo jen pár hrubých tahů a už jsem na její čekající rty a labutí krk vystřelil proud spermatu.

Špičkou jazyka, který byl špičatý a růžový, si olízla horní ret, a pak se na mě s jemným, šťastným výrazem podívala. Okamžitě ze mě vyšel další proud, který přistál přímo na její klíční kosti.

Oba jsme na okamžik ztěžka dýchali. Ve vzduchu bylo stále cítit silné potěšení. Nicméně teď to bylo to jediné, díky čemuž byl hustý vzduch. Teď už tu však v něm nebylo nic jiného. Dřívější napětí, hořkost a hněv byly pryč. Fungovalo to – Poppyina hra fungovala. Spálil jsem všechnu žárlivost a primární nutkání, a spolu s tím shořelo i něco dalšího. Možná moje vina nebo pocit hříchu. Něco se změnilo, v těch okamžicích pro mě došlo k nějaké změně hranice. Dřív byla jasná hranice mezi posvátným a bezbožným. Ta se teď úplně rozmazala a já měl pocit, jako bych byl součástí něčeho, co bylo svaté, a já to tiskl v nahé ruce, a vše bylo zahaleno oblaku kadidla a potu.

Klesl jsem před ní na kolena a hedvábné vodítko jsem rozvázal. Pak jsem ten materiál použil na to, abych z jejího obličeje opatrně setřel pozůstatky svého vyvrcholení. „Hra skončila,“ řekl jsem jemně a prstem přejel přes špičku jejího nosu až na čelist.

„Kdo si myslíš, že vyhrál?“ zamumlala.

Sevřel jsem ji do náručí, jemně si ji k sobě přitáhl a políbil ji na temeno hlavy. „Musíš se ptát? Jsi to ty, jehňátko.“ Uvelebila se v mém náručí a já ji houpal tam a sem. Byla mou drahou, sladkou ženou. „Vždycky jsi to ty.“

KAPITOLA 21

Cestou domů tlačila zvenku na kapotu vozu podzimní noc. Očima jsem se soustředil na profil Poppy, který byl částečně osvětlený díky světlům na přístrojové desce a její siluetu, která byla na pozadí sametové noci, která panovala venku.

To, co se stalo v klubu… bylo to špinavé a očišťující a elektrizující, i když jsem nedokázal vysvětlit sám sobě, proč přesně to tak bylo. Odpověď byla těsně mimo můj dosah, vznášela se za třpytivou oponou, po které se natahovaly konečky prstů mých myšlenek. Cestou z města jsem se snažil svoje myšlenky zastavit a jen se soustředit na majestátnost, kterou byla představovala má Esther, má královna.

Chtěl jsem, aby se stala mou nevěstou.

Chtěl jsem, aby se stala mou nevěstou.

Ta myšlenka ke mně přišla s jasností chladné oceli, naprosto jasná a pravdivá a v ten okamžik už jsem nepochyboval o sexu a Bohu. Cítil jsem jasnost a klid. Poppy jsem miloval. Chtěl jsem se s ní oženit. A pak ta vina konečně spadla a já to pochopil. Pochopil jsem, co se mi Bůh snažil za uplynulé dva měsíce řícct. Už jsem chápal, proč byl Kostel pojmenovaný jako Boží nevěsta, chápal jsem, proč byla v bibli Píseň písní a chápal jsem, proč bylo Přijímání přirovnáváno k světské svatební hostině.

Proč jsem měl kdy pocit, že si musím volit mezi Poppy a Bohem? Nikdy to tak nebylo. Nikdy nebylo jedno nebo druhé, protože Bůh dlel v sexu a manželství, přesně tak jako On dlel v celibátu a službě, a klidně mohl ve svém životě přijmout svátost jako manžel a otec, stejně tak, jako byl v životě knězem. Aaron nebyl ženatý? King David? Svatý Peter? Proč jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že ten jediný způsob, jak mohl být muž Bohu užitečný, představoval život kněžího?

Poppy si teď spolu s rádiem tiše mumlala a já ten zvuk poslouchal, jako by to byla modlitba.

Je tohle ohledně mě tvoje Vůle? Nebo naslouchám chtíči? Nebo jsem si konečně uvědomil, jaké máš s mým životem plány?

V duchu jsem zůstal zticha a čekal jsem, až se mým tělem rozběhne vina, nebo uslyším dunivý hlas z Nebe, který mi řekne, že jsem byl prokletý. Ale nebylo tam nic, než ticho. Ne prázdné ticho, které jsem před tímhle vším cítil, jako by mě Bůh opustil, ale mírumilovné ticho, svoboda a klid, bez jakékoli viny, kterou jsem měl, když jsem byl k Bohu skutečně upřímné. Byl to pocit, které bych měl cítit v přední části svatostánku, s Poppy, u oltáře, až ji konečně budu prohlašovat za svou. A až budeme o něco později a já budu mít svůj obličej zabořený mezi její stehna, tak se jako odpověď na mé modlitby vynoří dvacátá devátá kapitola Jeremiaha.

Vezměte si manželky a mějte syny a dcery…jistě s vámi mám plány, plány na vaše štěstí a ne pro to, aby vám ublížili. Plány na to, abych vám dal budoucnost plnou naděje…

O svém prozření jsem Poppy neřekl. Místo toho jsem poté zůstal ve své vlastní posteli a chtěl spát o samotě, se svými novými vědomostmi, s těmito novými jistotami. A když jsem se ráno probudil, abych se připravil na Mši, tam tam tam ta jistota stále byla, naprosto jasně zářila a nic mě netížilo na hrudi. Rozhodl jsem se.

Tahle Mše by byla tou poslední, kterou jsem kdy sloužil.

**********

„Pokud tě tvoje ruka přiměje klopýtnout, uřízni ji. Bude pro tebe lepší vstoupit do života jako mrzák, než abys měl obě ruce a šel do pekla… a pokud tě tvoje oko nutí hřešit, vyrvi si ho. Je lepší vstoupit do Božího království s jedním okem, než mít obě oči a být uvržen do pekla...“

Rozhlédl jsem se po svém sboru, který stál přede mnou, v mé svatyni, která byla kvůli mně plná. Stály za tím tři roky neutuchající dřiny a práce. Podíval jsem se do svého Sborníku a pokračoval ve čtení evangelia, které jsem si pro dnešek vybral.

„Sůl je dobrá, ale když ztratí svou slanost, jak ji můžeš znovu obnovit? Měj svou sůl v sobě a zůstaň v míru s ostatními.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Pochválen buď Pane.“

„Chvála tobě, pane Ježíši Kriste,“ zarecitoval sbor shromáždění a pak se usadil. Pohledem jsem zajel k Poppy, která seděla vzadu a na sobě měla přiléhavé šaty v limetkově zelené barvě, přepásané širokým koženým páskem. Skrz okna sem prosvítaly paprsky slunce, které ji dokonale rámovaly. Jako by mi Bůh připomínal moje rozhodnutí a to, proč jsem ho udělal.

Dovolil jsem se na svoje jehňátko v těch třpytivých, mozaikových paprscích světla, dívat ještě o jeden tep srdce déle. Pak jsem se předklonil, abych políbil text, který jsem právě přečetl, zamumlal tichou modlitbu, protože jsem předpokládal, že jsem se měl v tento okamžik pomodlit, a pak jsem vyslal další tichou modlitbu, ve které jsem žádal o odvahu.

Jemně jsem zavřel svůj sborník a tím jsem získal výhled na své poznámky v telefonu, které jsem si napsal. Když jsem čel tohle evangelium o obětování sama sebe, aby se člověk vyhnul hříchu, a důležitosti sebezapření a kázně, psal jsem tohle kázání neochotně. Bylo o udržení se ve svátosti díla Páně.

Při psaní mě pronásledovalo každé slovo, všechno to pokrytectví a stud. Když jsem na ty poznámky teď zíral, jen stěží jsem si vzpomínal na agonii, ve které jsem byl, rozervaný mezi dvěma možnostmi, které byly nakonec falešné. Cestu vpřed jsem teď viděl naprosto jasně. To jediné, co jsem musel udělat, bylo učinit první krok.

Telefon jsem otočil displejem dolů a zvedl jsem oči k lidem, kteří mě důvěřovali, kteří se o mě starali. K lidem, kteří tvořili živé tělo Krista.

„Psaním kázání o téhle pasáži jsem strávil celý týden. A pak jsem se dneska ráno probudil a rozhodl se, že to všechno vyhodím do koše.“ Odmlčel jsem se. „Myslím tím obrazně řečeno. Protože je to můj telefon a nejsem dost svatý na to, abych se dokázal svého iPhonu vzdát.“

Lidé se zasmáli a ten zvuk mi dodal odvahu.

„Tuto pasáž používá řada duchovních jako platformu pro odsouzení, jako rozhodné prohlášení Ježíše, že se musíme vzdát veškerých pokušení, protože jinak ztratíme šanci na spasení. A moje staré kázání se od té myšlenky nijak nevzdalovalo. Bylo o tom, že sebezapření a trvalé odolávání pokušení představuje cestu do nebe, že je to náš způsob, jak tou úzkou branou projít.“

Sklonil jsem oči ke svým rukám, které jsem měl položené na horní části pultu a vedle nich jsem měl položený sborník.

„Ale pak jsem si uvědomil, že v tom kázání je skryto nebezpečí toho, že poté, co byste z téhle budovy vyšli ven s představou Boha jako malého a nízkého boha – boha tak nízkého, jako je ta brána. A uvědomil jsem si, že byste mohli vyjít ven a věřit – skutečně a upřímně věřit – že pokud jednou chybujete, pokud jednou uklouznete, budete díky tomu nedokonalým člověkem, a Bůh vás nebude chtít.“

Sbor byl zticha. Tady jsem vykročil z klasického katolického území a oni to věděli. Já však neměl strach. Ve skutečnosti jsem cítil víc klidu, než při jakémkoli kázání.

„Ježíš z Markova evangelia je podivný bůh. Je úsečný, tajemný a nevyzpytatelný. Jeho učení je ostré a neúprosně požadující. Mluví o věcech tak, že to považujeme buď za zázrak, nebo jako duševní chorobu – mluví v jazycích, manipuluje s hady, pije jedy. A i tak je to ten samý bůh, se kterým se setkávám u Matouše, kdy nám říká, že ta největší přikázání – jediná pravidla, který se musíme řídit – je milující Bůh ve všech našich srdcích a v našich duších a myslích, a máme milovat bližního svého jako sami sebe.

Takže který Ježíš je ten správný? Pokud se setkáme s výzvou a změnou, které přikázání bychom měli používat? Máme se zaměřit na to, abychom všechno zlo odřízli, nebo se máme zaměřit na pěstování lásky?“

Ustoupil jsem od pultu. Potřeboval jsem se při své mluvě pohybovat. V hlavě jsem měl myšlenky, které jsem chtěl vyslovit.

„Myslím si, že odpovědí je to, že budeme následovat Markovy přikázání žít spravedlivě, ale musíme si definovat svou vlastní spravedlnost. Jaký je spravedlivý život? Je to život, kde budete milovat Boha a milovat bližního svého. V evangeliu svatého Jana nám Ježíš říká, jak milovat – neexistuje větší láska, než když položíš život za své přátele. A Ježíš nám ukázal lásku, kterou zaplatil svým vlastním životem. Za nás. Za své přátele.“

Zvedl jsem oči a setkal se s pohledem očí Poppy. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem se mírně usmát. Dokonce i když teď měla nakrčené čelo a skousnutý ret, a vypadala, že měla obavy, byla tak nádherná.

„Bůh je větší, než jsou naše hříchy. Bůh nás chce takové, jakými jsme – klopýtající, hřešící, zmatení. To jediné, co po nás žádá, je láska – láska k Němu, láska k druhým a láska k nám samotným. Žádá nás, abychom žili své životy – nežili jako asketové, vyhýbali se jakémukoli potěšení a radosti, ale abychom mu dali svůj život tak, aby mohl zvýšit naše radosti a pozvednout naši lásku.“

Díval jsem se do zvednutých tváří a četl jejich výrazy, které přecházely od zamyšlených, přes inspirované až do vyloženě pochybovačných.

To bylo v pořádku – chtěl jsem, aby se to stalo. Dnes odpoledne jsem se chystal zavolat biskupu Boveovi a svůj vlastní život složit. Chtěl jsem vystoupit ze sboru kněží. A pak jsem se chystal vyhledat Poppy a požádat ji o ruku.

Chtěl jsem svůj život utopit v lásce. Přesně tak, jak to zamýšlel Bůh.

„Pro nás, Katolíky, tohle nebude snadné. Svým způsobem je jednodušší lpět na hříších a vině, než klást důraz na lásku a odpuštění – zvlášť na lásku a odpuštění sám sobě. Ale tohle je to, co nám Bůh slíbil, a já pro jednou nebudu odmítat Boží příslib života naplněného láskou. A co vy?“

Znovu jsem se vrátil za pult a úlevně si vydechl. Řekl jsem přesně to, co jsem musel říct. A teď nastal čas svůj život složit.

KAPITOLA 22

Po mši se mi nedařilo najít Poppy, ale to bylo v pořádku. Chtěl jsem zavolat biskupovi hned teď, kdy jsem si byl v mysli i duši naprosto jistý. Chtěl jsem se pohnout dál, chtěl jsem ten nový život prozkoumat, a s tím zkoumáním jsem chtěl zatraceně začít hned teď.

Teprve když jsem vytočil číslo biskupa Bova, mi došla plná realita toho, do čeho jsem se ponořil.

Zanechal bych kongregaci na holičkách – do doby, než najdou nového kněze, který zůstane v St. Margaret´s, budou potřebovat kněze, který bude jezdit na návštěvy. A ještě horší bylo to, že jsem kráčel ve stopách odchodu svého předchůdce. Ano, odcházel jsem proto, abych se oženil, ne proto, že bych byl zatčený, ale i tak. Budou to mí farníci cítit stejně?

Už žádná další práce na diskusních panelech a konvencích, tažení za čistotu v kléru. Žádná další práce v Lizzyně jménu a na její počest. Žádné další skupiny mladých lidí a mužů, žádné další snídaně s palačinkami.

Skutečně jsem byl připravený vzdát se toho všeho ve prospěch života s Poppy?

Poprvé za celou tu dobu bylo odpovědí definitivní ano. Protože skutečně jsem se toho všechno nevzdával. Mohl bych najít svou cestu jak sloužit jako laik. Mohl bych odvádět svou práci pro Boha i jinými způsoby a na jiných místech.

Biskup Bove hovor nezvedl – bylo stále ještě časně odpoledne a po své mši mohl být stále ještě se svou kongregací. Jedna moje část věděla, že bych měl počkat a spíš, než mu nechat zprávu, si s ním promluvit osobně, nicméně já jsem nemohl počkat. Nedokázal jsem ani pomyslet na to, že bych čekal, takže navzdory tomu, že tohle byla spíš zpráva na rozhovor než neosobní vzkaz v hlasové schránce, chtěl jsem celý ten proces spustit, abych pak mohl jít za Poppy. Chtěl jsem za ní jít jako svobodný muž, který by jí byl schopný nabídnout své srdce jako celek a bez jakýchkoli výhrad.

Jakmile jsem zaslechl pípnutí, začal jsem mluvit. Snažil jsem se zanechat krátkou, přímou zprávu, protože bylo nemožné vysvětlit všechno jasně bez toho, aniž bych se zapletl do svých hříchů a porušených slibů, a aspoň tohle bych raději nenahrával do hlasové schránky.

Poté, co jsem skončil svou třiceti vteřinou rezignaci, jsem zavěsil a na minutu se zadíval na stěny své ložnice. Skončil jsem. Skutečně se to stalo.

Skončil jsem jako kněz.

***********

Neměl jsem prsten a se svým platem jsem nemohl zajít ven a koupit ho. Nicméně zamířil jsem na farní zahradu a tam natrhal kytici sasanek. Všechny měly sněhobílé okvětní lístky a uhlově černé středy. Jejich stonky jsem svázal přízí, kterou jsem měl v místnosti, ve které probíhala Nedělní škola. Květiny byly elegantní, i když ne přehnaně efektní. Přesně tak jako ona. Cestou ze zahrady do svého domu jsem se na ně díval a srdce jsem cítil až v krku. Co bych jí měl říct? Jak bych to měl říct? Měl bych si před ní kleknout na koleno, nebo se to dělalo jen ve filmech? Měl bych počkat, až si budu moci dovolit prsten? Nebo aspoň do doby, než budu mít před sebou výhled na něco jiného, než jen nezaměstnanost?

Věděl jsem, že mě milovala, že chtěla budoucnost se mnou, ale co když jsem se pohnul dál až příliš rychle? Co když místo nadšeného ano dostanu ne? Nebo – ještě hůř – já nevím?

Zhluboka jsem se nadechl. Jistě, tohle bylo přesně to, s čím se vypořádávali všichni muži, když byli připraveni přednést nabídku k sňatku. Bylo to o tom, že jsem si nikdy nemyslel, že by tohle do mé budoucnosti patřilo – minimálně posledních šest let jsem si to nemyslel – takže jsem nikdy neuvažoval o tom, co bych mohl udělat nebo říkat.

Prosím, ať řekne ano, modlil jsem se. Prosím, prosím, prosím.

A pak jsem s úsměvem zavrtěl hlavou. Tohle byla žena, se kterou jsem byl včera v noci, v naší soukromé kapli a Bůh byl všude kolem nás. Tohle byla žena, která byla mou soukromou hostinou na kostelním oltáři. Tohle byla žena, kterou Bůh stvořil pro mě a kterou mi přinesl… proč jsem pochyboval? Milovala mě a já miloval ji, a samozřejmě, že řekne ano.

Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem byl stále ještě ve svém taláru, což bylo něco, na což jsem už oficiálně (svým způsobem) neměl právo, nicméně byl jsem už napůl cesty přes park, v ruce jsem měl tyhle květiny a kvůli detailu, který mi teď přišel tak triviální, jsem se nechtěl vracet. Ve skutečnosti jsem se nad tou ironií musel trochu usmát. Kněz, který bude žádat o ruku ve svém taláru. Znělo to jako hodně špatný vtip.

Poppy by si mohla myslet, že to bylo zábavné. Dokázal jsem si představit její úsměv, až se bude snažit nesmát. Rty pevně stisknuté k sobě, tváře, ve kterých se bude snažit neukázat důlek, záře v oříškově hnědých očích.

Zatraceně, byla tak nádherná Zvlášť když se smála. Smála se tak, jak jsem si vždycky jako malý kluk představoval, že se smějí princezny – zářivě, vzdušně, a přitom jim jsou v hlase slyšet královské rolničky.

Otevřel jsem branku, která vedla do její zahrady. Žaludek mi uděl kotrmelec a tváře mě bolely od obrovského úsměvu, který jsem měl v obličeji, ruce s čerstvou kyticí se mi třásly. Stonky květin byly stále ještě vlhké od ranního mrholení.

V duchu jsem prošel uličkou vyzdobenou květinami a myslel na Píseň písní, ten svatební pochod pro nevěstu, který se zpívá, když přichází nevěsta. Věděl jsem naprosto přesně, jak se musel ženich cítit.

Jako lilie mezi trním. Taková byla má láska mezi ostatními ženami.

Vystoupal jsem na verandu a cestou k zadním dveřím jsem v ruce pevně svíral svou kytici.

Zajala jsi mé srdce, má nevěsto. Zajala jsi mé srdce jediným pohledem svých očí…

Zatímco jsem se chystal otevřít dveře, mumlal jsem si pro sebe tyto verše. Možná bych je později mohl mumlat přímo jí, možná, že bych jí u toho mohl přejíždět prsty po nahých zádech.

Nebylo zamčeno, takže jsem vstoupil do jejího domu. Cítil jsem levandulovou vůni, kterou voněla i ona sama, ale ani v kuchyni, ani v obývacím pokoji jsem ji neviděl. Musela být buď ve své ložnici nebo ve sprše, i když jsem doufal, že by na sobě mohla mít stále ještě ty nádherné mátově zelené šaty. Chtěl jsem je z ní později sundat a vystavit na obdiv každý čtvereční centimetr jejího slonovinově bílého masa, zatímco ona bude zas a znovu mumlat ano. Chtěl jsem to  ní sundat a držet ji ve svém náručí a konečně jí milovat jako svobodný muž.

S hlubokým nádechem jsem zašel za roh chodby, abych jí oznámil svou přítomnost. Pak mě něco přimělo zarazit se – možná instinkt, možná Bůh sám – ale ať už to bylo cokoli, zaváhal jsem. V hrdle mi uvízl dech a pak jsem to uslyšel.

Smích.

Smích Poppy.

Nebyl to jen tak ledajaký smích. Byl nízký, bez dechu a trochu nervózní.

A pak mužský hlas, který řekl: „Poppy, pojď. Víš, co chceš.“

Ten mužský hlas jsem znal. Slyšel jsem ho dřív jen jednou, ale hned jsem věděl, že bych ho kdykoli dokázal poznat. Když jsem udělal chodbou další krok, konečně jsem mohl vidět do ložnice. Celou scénu jsem měl přímo před sebou.

Sterling. Sterling byl tady, v domě Poppy, tady, v její ložnici. Sako měl nedbale přehozené přes postel, kravatu uvolněnou.

A byla tam i Poppy, stále ve svých mátových šatech, ale už bez bot. Vysoko na tvářích měla dvě barevné skvrny.

Sterling a Poppy.

Sterling a Poppy společně, a on teď svíral Poppy ve svém náručí, nakláněl se k ní svou tváří, a ona se rukama dotýkala jeho hrudníku.

Odstrč ho, žadonil uvnitř mě zoufalý hlas. Odstrč ho.

A byl tam okamžik, kdy jsem si myslel, že by to udělala. Kdy od něj svou tvář odklonila a o krůček ustoupila. Ale pak se jí v obličeji něco objevilo – možná odhodlání nebo rezignace – nedokázal jsem to přesně určit, protože pak už mi výhled kazila jeho dokonale upravená hlava.

A on ji políbil. Políbil ji a ona mu to dovolila. Nejen, že mu to dovolila, ale polibek mu oplatila. Rozevřela ty své sladké rty barvy rumělky a já si najednou připadal jako Jonáš, kterého spolkla velryba. Byl jsem Jonášem po tom, co červy snědl jeho…

Ne. Byl jsem Job. Job poté, co všechno a všechny ztratil, a už mi znovu nic nezbylo, protože její ruka vklouzla kolem jeho krku a vydechla do jeho úst. On se vítězně zasmál a zatlačil ji na zeď za nimi.

A já v ústech cítil chuť popela.

Květiny, které jsem držel, jsem musel upustit, protože když jsem se dostal zpátky na faru, už jsem je neměl. Netušil jsem, zda mi upadly uvnitř jejího domu, na její zahradě, nebo cestou zpátky někde v parku. Nevěděl jsem to, protože jsem si nedokázal vzpomenout na jediný zatracený detail toho, jak probíhala moje cesta zpátky domů, zda jsem byl cestou hlasitý, zda si mě někdo všiml, zda mi skutečně kolovala krev v žilách nebo zda jsem nekrvácel přímo z hrudníku či jsem to tak jen cítil.

To, co jsem si pamatoval, bylo to, že znovu začalo pršet. Silný déšť. Říjnový déšť, a já byl schopný vzpomenout si na to, protože když jsem dorazil k sobě a otupěle stál ve své potemnělé kuchyni, byl jsem mokrý a mrazilo mě.

V tomhle okamžiku jsem měl zuřit. Měl jsem být zničený. Četl jsem romány, viděl filmy, a tohle byl okamžik, kdy by se kamera soustředila na můj zmučený výraz a pak by tam byl dvouminutový střih, kdy bych tam stál celé měsíce a měl zlomené srdce. Ale já jsem necítil vůbec nic. Vůbec nic. Jen mokro a chlad.

*************

Byl jsem na dálnici.

Nebyl jsem si zcela jistý, jaká konstelace rozhodnutí mě tam zavedla. Věděl jsem jen to, že bouře zesílila a že se ozýval hrom. Ve své kuchyni jsem se najednou cítil jako v garáži svých rodičů, což bylo to první a jediné další místo, na kterém se můj život rozpadl na prach.

Rozdíl byl v tom, že po Lizzyně smrti jsem byl naštvaný na Boha, a teď jsem na Boha naštvaný nebyl. Byl jsem jen zničený a sám, protože jsem se vzdal úplně všeho – svých slibů, svého povolání, své mise, kterou jsem činil ve jménu své sestry – a za to jsem dostal zaplaceno nejhorší nevěrou, ale víte co? Zasloužil jsem si to. Pokud to bylo potrestání, zasloužil jsem si to. Zasloužil jsem si každou prázdnou vteřinu duté bolesti, zasloužil jsem si to díky všem těm ukradeným vteřinám ostrého, zpoceného potěšení…

To je tak, jak se cítil Adam? Vyhozený z rajské zahrady na studenou kamenitou půdu bezcitného světa, a to jen proto, že nedokázal odolat Evinu pokušení?

Jel jsem dolů, do Kansas City, a když jsem tam byl, celé hodiny jsem tím městem projížděl kolem dokola. Nejel jsem na žádné konkrétní místo, nic jsem nehledal. Cítil jsem plnou tíhu Poppyiny zrady, plnou tíhu zrady svých vlastních slibů, a co bylo to nejhorší – cítil jsem konec něčeho, co pro mě znamenalo všechno, a to dokonce i když jsem to měl jen velice krátkou dobu.

Neměl jsem svůj telefon a nemohl jsem si vzpomenout, zda jsem to udělal úmyslně, či nikoli. Zda jsem se rozhodl pro to ticho kvůli ní či kvůli sobě – protože jsem věděl, hluboko uvnitř jsem věděl, že by mi neposlala zprávu ani nezavolala. Když jsme se pohádali, nikdy to neudělala, a také jsem věděl, že kdybych telefon neustále kontroloval, cítil bych se mizerně a byl zklamaný, protože by se na jeho displeji za celou dobu nic neobjevilo.

O půlnoci jsem zabušil na dveře Jordana. Otevřel mi a na rozdíl od posledně mě nevyhnal pryč. Dlouze se na mě podíval – pronikavě, ale ne nejemně – a pak kývl.

„Pojď dovnitř.“

***********

Zpovídal jsem se přímo v Jordanově obývacím pokoji. Bylo to zatraceně mizerné.

Nebyl jsem si jistý, jak začít nebo jak to všechno vysvětlit, takže jsem mu prostě řekl o prvním dni, kdy jsem se s Poppy setkal. O tom dni, kdy jsem jen uslyšel její hlas. Jak to bralo dech, jak se vrstvila nejistota a bolest. A pak ten příběh pokračoval – všechen ten chtíč, všechna vina, tisíce drobných způsobů, jak jsem se zamilovával, a tisíce drobných důvodů, kdy jsem se vzdaloval od toho být knězem. Řekl jsem mu o tom, jak jsem volal biskupovi Boveovi a o tom, jak jsem měl v ruce kytici. A pak jsem mu řekl o Sterlingovi a polibcích a o tom, jaké to bylo, všechen ten strach a paranoia, kterou jsem ohledně nich cítil, všechna ta monstróznost a vrčení. Nevěra byla příšerná, ale o jak moc byla horší nevěra, když jste měli celou dobu podezření, že mezi těma dvěma stranami se něco dělo? Můj mozek na mě nepřestával křičet, že jsem to měl vědět. Měl jsem to vědět. A co jsem čekal, že se stane? Skutečně jsem čekal happy end? Žádný vztah s tak hříšným začátkem by nemohl vést ke štěstí. Teď jsem to už věděl.

Jordan mi celou dobu trpělivě naslouchal. Ve tváři neměl žádné odsuzování ani znechucení. Občas zavřel oči. Napadlo mě, co dalšího kromě mého hlasu slyšel – nebo spíš koho dalšího – ale zjistil jsem, že jsem neměl dost energie na to, abych se o to staral. Dokonce i o svůj vlastní příběh, který pomalu směřoval k bolestnému konci poté, kdy jsem se dostal k části, kdy jsem našel Sterlinga a Poppy. Co dalšího jsem měl říct? Co dalšího jsem měl cítit?

Zabořil jsem hlavu do dlaní. Nebrečel jsem – stále se nade mnou vznášel smutek a hněv – ale byl tam jen šok a prázdnota. Ta ohromná prázdnota, kterou můžete cítit jen poté, co jste prošli válečnou zónou.

Skrz dlaně jsem dýchal a Jordanův hlas ke mně pronikal jako by odněkud zdálky, i když jsme u sebe seděli tak blízko, že jsme se dotýkali koleny.

„Skutečně ji miluješ?“ zeptal se.

„Ano,“ řekl jsem do svých rukou.

 „A myslíš, že je to mezi vámi konec?“

Na okamžik jsem byl zticha. Ne proto, že bych to nevěděl, ale proto, že vyslovit ta slova bylo tak těžké. „Nevím, jak by nemohl. Chce být se Sterlingem. Je to naprosto zjevné.“ Samozřejmě, že kdyby se tu, u Jordanových dveří objevila, beze slova bych ji vzal do náručí.

Méně bezpodmínečné boží lásky. Spíš zoufalá potřeba narkomana.

„Bez ní...“ Jordan se mi podíval do očí. „Myslíš, že stále chceš opustit své postavení kněze?“

Jordanova otázka mě zasáhla obrovskou silou. Upřímně jsem netušil, co jsem teď chtěl. Myslím tím, nikdy jsem nechtěl nic víc, než být s tou ženou. Ani má touha být knězem nad tím nestála. Než být knězem, chtěl jsem být s Poppy. Nechtěl jsem svobodu šukat. Chtěl jsem svobodu, abych mohl šukat s ní. Nechtěl jsem rodinu. Chtěl jsem rodinu s ní.

A když jsem nemohl mít jít, pak jsem tenhle jiný život nechtěl. Chtěl jsem Boha a chtěl jsem věci takové, jaké byly.

Předpokládal jsem, že bych mohl zavolat biskupovi a vysvětlit mu to a doufat, že by mi mohl dovolit zůstat ve sboru. Bylo by těžké zůstat ve Westonu a vědět, že tam byla i Poppy a vidět ji na všech těch místech, kde jsme spolu byli, ale na druhou stranu bych měl aspoň svou farnost a své poslání, abych vyplnil čas. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím lépe to znělo – aspoň bych si mohl udržet pramen svého života takový, jaký byl. Když jsem ztratil své srdce, mohl bych si udržet aspoň své povolání.

„Nemyslím, že chci stále odejít,“ odpověděl jsem.

Jordan na okamžik mlčel. „Jsi připravený na své pokání?“

Přikývl jsem. Stále jsem nezvedl hlavu z dlaní.

„Nabídneš Bohu jeden den v celém rozsahu. Den naprostého a bezpodmínečného partnerství s ním. Chce s tebou mluvit, Tylere. Chce s tebou být v době tvého utrpení a zmatenosti. Ve svém smutku bych na něj neměl zanevřít.“

„Ne,“ zamumlal jsem. „Tohle pokání je nedostatečné. Potřebuji něco víc – zasloužím si něco tvrdšího, něco horšího...“

„Jako co? Žíněnou košili? Tři měsíce chůze naboso? Důkladné sebemrskačství?“

Zvedl jsem oči, takže jsem se na něj mohl podívat. „Nesnažím se být zábavným.“

„To ani já. Přišel jsi za mnou pro odpuštění a já ti ho dávám – spolu s Božím poselstvím pro tebe. Ve skutečnosti by měl být den tvého pokání zítra. Dneska v noci tu zůstaneš se mnou a bez ohledu na to, co se stane, tu strávíš zítřek. Po ranní mši budeš v kostele sám, takže budeš mít dost času i prostoru k modlitbám.“

Jordanova tvář byla stejná jako vždy – klidná a vyrovnaná – a já najednou bez jakýchkoli pochyb věděl, že měl pravdu. Po třech měsících opojné radosti nebyl den sebereflexe žádnou maličkostí. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Bude bolestivé trávit hodiny zkoumáním sám sebe, být sám k sobě upřímný a otevřeně mluvit s Bohem, ale nezbytné věci jsou často bolestivé.

„Máš pravdu,“ připustil jsem. „Dobře.“

Jordan přikývl a odříkal tichou modlitbu rozhřešení. Pak jsme oba pár minut zůstali mlčky sedět. S většinou lidí by se jednalo o nepříjemné ticho, ale s Jordanem to tak nebylo – on v tom byl jako doma. Doma sám se sebou. A díky tomu pro mě bylo mnohem lehčí být sám se sebou, dokonce i se všemi nepříjemnými pocity, který se stále tyčily přímo nade mnou.

Aspoň do doby, než zazvonil telefon.

Jeho zazvonění nás vytrhlo z našeho snění. Oba jsme se podívali směrem k telefonu, který měl na kuchyňské lince. Teď byly skoro dvě hodiny ráno. Vzhledem k tomu, že telefonáty v tuhle hodinu obvykle představovaly posly špatných zpráv – dopravní nehody, nečekané zvraty k horšímu, poslední vydechnutí pacientů v hospicu - Jordan se rychle postavil.

Sledoval jsem, jak zvedl sluchátko a tiše odříkal modlitbu, aby nikdo nebyl vážně zraněn – vyslovoval ta slova čistě ze zvyku – a pak jeho pohled rychle zalétl ke mně.

„Ano, je se mnou,“ řekl Jordan tiše. Moje srdce začalo zběsile bít. Tohle nemohla být Poppy, nemohla, ale co když ano?

Ach bože, co bych za to dal.

„Samozřejmě, jen okamžik,“ řekl Jordan a předal mi telefon. „Je to biskup,“ zašeptal.

Srdce mi na okamžik přestalo bít a pak mi spadlo až do žaludku. Biskup ve dvě hodiny ráno?

„Haló?“ řekl jsem do telefonu.

„Tylere.“ Stačilo tohle jediné slovo a já věděl, že něco bylo strašlivě špatně, protože jsem svého mentora nikdy neslyšel tak rozrušeného. Mohlo to být kvůli mé rezignaci?

„Ohledně vzkazu v hlasové schránce,“ řekl jsem. „Omlouvám se za to, že jsem nepočkal, abych si s tebou promluvil správně. A teď, když jsem měl určitý čas na přemýšlení, si nejsem jistý, zda chci sbor opustit. Chápu, že mám hodně co vysvětlovat a hodně co odčinit, ale dneska se toho pro mě spoustu změnilo a -“

Když mě biskup přerušil, jeho hlas byl těžký. „Naneštěstí se obávám, že na světlo… nebo obávám se na veřejnost, vyšli jisté další věci.“

Sakra. „Jaké věci?“

„Celý den jsem se ti snažil dovolat. Volal jsem tvým rodičům a některým z tvých farníků, ale nikdo z nich nevěděl, kde jsi. Až dneska v noci jsem si pomyslel, že jsi možná zašel za svým zpovědníkem.“

Měl jsem pocit, jako by zdržoval, jako by váhal s tím, aby mi řekl, co se stalo. Musel jsem to vědět. „Biskupe, prosím.“

Povzdechl si. „Objevily se určité fotky. Na sociálních sítích. Ty a žena – tvá farnice, domnívám se. Poppy Danforth.“

Fotky. Ty, kterými mě Sterling vydíral.

Věděl jsem, že jsem byl ve vážných problémech, to, že Sterling splnil svůj slib a spálil můj život na popel. V současném okamžiku však pro mě to hlavní bylo, že jsem slyšel jméno Poppy ze rtů někoho jiného a to její jméno vyslovené nahlas pro mě znělo jako zaklínadlo. Zaklínadlo, které mě konečně roztrhlo a stejně jako kulka, která projde plechovkou, po sobě zanechalo díru přímo uprostřed mé hrudi. Po obličeji mi začaly kanout slzy, horké a rychlé, ale nějak se mi podařilo v hlase nezakolísat.

„Dobře.“

„Dobře, jako že už o těch fotkách víš?“

„Ano,“ podařilo se mi ze sebe dostat.

„Tylere, sakra,“ zaklel biskup. „Prostě – sakra.“

„Já vím.“ Teď už jsem otevřeně brečel. Něco mě šťouchlo do ruky. Ucítil jsem sklenici skotské, jantarově zbarvené. Uprostřed se vznášela jedna kostka ledu. Nade mnou stál Jordan a kývl hlavou ke sklenici.

Pokud mi Jordan Brady dával drink, bylo to skutečně špatné. Nikdy bych si ani nepomyslel, že by mohl vlastnit byť jedinou láhev alkoholu.

„Tylere...“ řekl biskup. „… nechci tě muset vyhodit.“

Význam jeho slov byl jasný. Chtěl, abych odešel dobrovolně. Napadlo mě, že tohle bude pro tisk mnohem čistší. Kající se kněz, který se obrátil k pokání sám je mnohem lepší, než kněz, sexuální dravec, který musel být ze služby propuštěn.

„To jsou mé jediné dvě možnosti? Rezignovat nebo být vyhozen?“

„Tuším… pokud partnerství skončilo -“

„Ano.“

„- pak by tu musela být možnost disciplinárního potrestání a rozhodně přeložení -“

Čekal jsem to, ale při tom potvrzení jsem měl pocit, jako by mě zevnitř vykuchal. Musel bych se přemístit. Nová farnost, nové tváře, nové vše, zatímco by stará fara zůstala plná fám – pochybností o mých hříších. Bez ohledu na to, zda by všechno ostatní bylo dokonalé, stále bych o to přišel. O svou farnost. O své lidi.

Svou chybou.

„ - a i tehdy nevím, jak by se na to díval kardinál, Tylere.“ Biskupův hlas zněl unaveně, ale bylo v něm i něco dalšího – láska. Bylo to slyšet hluboko v jeho hlase. Miloval mě a to mě zasáhlo ještě hlouběji. Za tenhle hovor s ním jsem se styděl. „Jestli skutečně upřímně toužíš po dalším pobytu ve sboru, pak zjistíme, jaké budou naše další kroky.“

Při téhle možnosti jsem nepocítil úlevu, protože jsem si stále byl tak nejistý ohledně toho, co jsem chtěl, nicméně nějak se mi podařilo říct „Děkuji“. Věděl jsem, jak obrovský problém jsem pro naši arcidiecézi stvořil a věděl jsem, že i pouhé pomyšlení na to, že bych zůstal ve sboru, by to jen zhoršilo.

„Promluvíme si o tom zítra večer,“ řekl biskup. „Do té doby, prosím, nemluv s tiskem ani s nikým dalším – nemá smysl komplikovat situaci ještě víc, než budeme mít jistotu, kam míříme.“

Popřáli jsme si dobrou noc a ukončili hovor. Pak jsem vyčerpaně vypil svou Skotskou a na Jordanově tvrdém, nehostinném gauči jsem upadl do bezesného spánku.