OB - kapitola 1 - 10

 Překlad z SK: Evička

1. kapitola

ZAPARKOVALA JSEM KOLO PŘED RESTAURACÍ A utřela jsem si pot z horního rtu. Na to, že byl Leden, bylo nezvykle teplo. Přestože potit se v zimě na Floridě je lepší, než mrznout někde na severu.

Zavázala jsem si vlasy do gumičky. Naposled jsem si otřela pot z čela a vešla jsem do restaurace, ignorujíc stoly se zákazníky, usazenými u baru.

Stačil mi jeden pohled, abych viděla, že většina z nich je průměrné výšky, s pár extrémně vysokými výjimkami. Do prdele. Pokud zde Marty není, budu muset jít na jeho další oblíbené místo a vypadalo to, že za chvíli začne pršet. Protlačila jsem se kolem stolů, dávajíc si pozor, abych se o někoho náhodou neotřela. Bylo to buď tohle, nebo objemná elektrická rukavice, která vyvolávala otázky od zvědavých kolemjdoucích.

Když jsem přišla k baru, usmála jsem se na potetovaného muže s množstvím piercingů.

„Viděl jsi Martyho?“ zeptala jsem se.

Dean potřásl hlavou, díky čemuž se řetězy, co vedly od jeho nosních dírek až k uším, začali třást. „Ještě ne, ale i já jsem jen teď přišel.“

„Raquel?“ zakřičela jsem. Barmanka se otočila a odhalila tak nádhernou vousatou tvář, na kterou se turisté stále otevřeně dívali.

„To co vždycky Frankie?“ zeptala se natahující se po vínové sklenici.

To nebylo mé skutečné jméno, ale bylo to jméno, které jsem teď používala.

„Tentokrát ne. Hledám Martyho.“

„Ještě tu nebyl,“ řekla.

Raquel se neptala, proč jsem přišla místo toho, abych zavolala a zeptala se stejnou otázku. Přestože všichni kejklíři, kteří přezimovali v Gibsontone předstírali, že nevědí o mém „stavu,“ nikdo kromě Martyho se mě nikdy nepokusil dotknout. A bylo jedno, jaké bylo počasí, nikdo mi nenabídl odvoz když, mě viděli na mém kole.

„Pokud přijde, řekneš mu, že ho hledám?“ Měli jsme začít zkoušet už před dvěma hodinami.

Sezóna, kdy jsme nevystupovali, Martyho změnila z disciplinovaného partnera na častého flákače. Pokud ho brzy nenajdu, bude celé noci venku pít a mluvit příběhy o dnech největší slávy cirkusu.

Raquel se usmála a ukázala pěkné bílé zuby, které kontrastovaly s její černými vousy. „Samozřejmě.“

Kráčela jsem zpět, když Dean poklepal jeho vidličkou o pohár s pivem dožadující se mé pozornosti.

„Chceš, abych zavolal do Tropicai a zeptal si, jestli tam není?“

Správně, uhodl místo, kam jsem chtěla jít. Dean poznal Martyho déle než já.

„Je to jen jedna míle a musím si udržet nohy ve formě.“

„Podle mě vypadají dobře,“ řekl Dean, prostupující pohledem od mých nohou po zbytku mého těla. Kvůli teplu jsem na sobě měla jen šortky a tmavé tílko, takže jeho výhled nebyl ničím omezen. Pak Dean zavrtěl hlavou, jako kdyby si připomínal, proč to byl špatný nápad.

„Uvidíme se později,“ řekl.

Moje hruď se stáhla bolestí, která byla tak známá jako zbytečná. Dean věděl, proč fantazírování o mých nohou nebo jiné části mého těla bylo nesmyslné a já jsem už dávno přijala to, že jsou věci, které nikdy nebudu mít. A přesto jsem si uvědomila, že pozoruji párek usazený u stolu blízko mě.

Jejich prsty byly propletené, když si něco šeptali. Tento jednoduchý dotek bylo něco, co si sotva uvědomovali, ale právě toto zaujalo mou pozornost, jako by na ně byl namířen reflektor, změnil mou bolest na oheň.

Páreček se na mě podíval. Možná cítili, že se na ně dívám, ale jejich pohled rychle přešel na někoho jiného.

Buď si nevšimli jizvy, která se táhla od mého spánku až k mé pravé ruce, nebo jsem se jim nezdála tak zajímavá, jak ještěří šupiny pokrývající celé Deanovo tělo, Raqueliny vousy, JD s výškou 2 a půl metru a Katinin 40 centimetrový pás, který s porovnáním k její hojným bokům a velkým prsům, vypadal ještě tenčí. Také bylo ještě brzy. Většina pravidelných zákazníků nepřišla před devátou.

Párek stále zíral na skupinu u baru, bez pokusu nenápadnosti. Mrzutost, kterou jsem cítila kvůli mým přátelům, na které tak blbě zírali, mě zbavila mé krátké melancholie.

Někteří turisté přišli do Gibsontonu, aby viděli karnevalové dekorace, které zůstaly na ulicích, nebo aby viděli trénovaného medvěda, slona nebo jiné exotické zvíře. No většina z nich přišla, aby viděli „nestvůry.“

Místní k nim již byly imunní, ale i tak jsem nedokázala setřást hněv, způsobený drzým zíráním. Být jiný neznamená být poloviční člověk. Přesto to byl způsob, jak se k nim, většina lidí chovala.

I tak nebylo mým úkolem poučovat lidi o nedostatku jejich způsobů, nemluvě o Raquel, jíž by se nelíbilo, kdybych začala nadávat jejím zákazníkům.

Pevně ​​jsem zaťala zuby a mířila jsem ke dveřím. Lekla jsem se, když se náhle otevřely a já jsem se k nim natahovala. Skočila jsem zpět včas, abych se vyhnula muži, který se nacpal dovnitř, jako kdyby mu to tady cele patřilo, ale nebyla jsem dost rychlá na to, aby jeho ruka nenarazila do mého ramene.

„Au!“ trhl se při kontaktu, dívaje se na mě obviňujícím. „Co do prdele?“

Nevěděl to, ale měl štěstí. Pokud bych se nebyla naučila udržet elektřinu ve mně, nebo bych ji nebyla vypustila hodinu předtím, jeho zkušenost by byla mnohem horší.

„Statická elektřina,“ zalhala jsem

„V tomto městě je opravdu špatná.“

Jeho výraz mluvil o tom, že mi nevěřil, ale neměla jsem co jiné říct. Ještě jednou na mě zahlédl, otočil se a šel pryč.

„Jak se dostanu do Tampy?“ hlasitě zakřičel. „Moje hloupá navigace zde nefunguje.“

To nebylo v těchto částech nic neobvyklého a já jsem věděla odpověď, ale zůstala jsem tiše. Nechtěla jsem riskovat další nechtěný dotek.

Vyšla jsem ven, když do mě narazila další blondýna. Odskočila a zaječela. Po měsících bez žádného dotyku, nyní narazím do dvou lidí za méně než pět minut. Aspoň že ten drzý chlap vzal nějaký extra volt, takže ona to opravdu musela cítit jako statickou elektřinu.

„Promiňte.“ Řekla jsem, jak jsem ustupovala.

„Byla to moje chyba.“ Zasmála se „nedívala jsem se…“

Neslyšela jsem zbytek toho, co řekla. Obrazy proletěli mou myslí v měnících se odstínech černé, bílé a šedé.

Byla jsem v posteli s mým milencem, naše těžké dýchání byl jediný zvyk v místnosti. Zašeptala jsem, že jdu říct svému manželovi, že ho opouštím. Další obrazy, které naplnily mou mysl, byly ty, díky nimž jsem ztuhla. Tentokrát v plných barvách, pouze rozmazané, jakoby přes mlhu.

Byla jsem v hustém močále dívaje se s hrůzou na mého manžela, jak drží jeho ruce pevně kolem mého krku. Bolest explodovala v mém krku, jak jsem se snažila škrábat jeho ruce v rukavicích. Tlak se zvyšoval, když mi říkal, že přišel na mou aféru a popisoval mi, jak se zbaví mého těla. Bolest se přenesla do zbytku mého těla. Najednou se milosrdně zastavila a já jsem se cítila, jako kdybych odlétala pryč. Můj vrah zůstal stát, jeho ruce měl stále pevně kolem mého krku, nevěda, že se na něj dolů dívala. Konečně mě pustil. Přišel k jeho autu a začal vybírat věci z kufru…

„Frankie!“

Zamrkala jsem, když jsem se vrátila zpět do mé mysli, zamlžené obrazy se znovu stávaly známými a jasnými obrazy baru. Dean stál mezi mnou a ženou, která stále dokola spouštěla ​​mé schopnosti dotykem její ruky.

Neudělal stejnou chybu, ale byl dost blízko na to, abych se musela podívat přes jeho rameno, abych viděla ji. Držela svou ruku, jako kdyby cítila bolest, její hnědé oči doširoka otevřené když zamumlala něco muži, o kterém jsem věděla, že byl její manžel. Tentýž muž, který ji dnes večer zavraždí, pokud ho nezastavím.

„Neudělala jsem nic,“ opakovala stále dokola. „Jen začala křičet…“

Její manžel ji chytil za ramena. „Seru na tuto divnou show, Jackie zjistíme kudy jít někde jinde.“

„Zastav je,“ řekla jsem Deanovi, stále cítící jeho prsty na mém hrdle. „Zabije ji.“

Pokud si do té doby vůbec někdo všímal co se děje, moje prohlášení přitáhlo jejich pozornost jako výstřel z pistole. Jackie na mě začala civět, zatímco pohled jejího manžela se zúžil. Začal se tlačit přes dav, který nás obklopoval, táhl Jackie.

Dean se jim postavil do cesty blokující východ.

„Ještě neodcházíte.“ Řekl klidně. Její manžel se zastavil a prohlížel si Deana od hlavy k patě. Pokud jeho pohled nebyl dost zastrašující, šupinaté zelené tetování na jeho těle se napjalo, když zkřížil ruce, odhalujíc jeho svaly.

„Pojďme.“ Zamumlal manžel. „Nechci žádné problémy…“

„Podívejte se do jeho kufru.“ Řekla jsem se silnějším hlasem. „Najdete tam pracovní rukavice, lepicí pásku, a tašku na listí.“

Zákazníci, kteří stáli kolem, začali hledět na manžela. Falešně se zasmál. „Nemusím poslouchat tyto kraviny…“

„Plus má tam sekeru, lopatu, baterku, bělidlo a lano.“ Přerušila jsem ho.

„Zjistil jste, že vás chce opustit a nemohli jste to zvládnout. Takže jste se ji chystali uškrtit, vytrhat jí zuby a odstřihnout její prsty pro případ, že by ji našli. Nikdo by ji nemohl identifikovat.“

Vypadal ohromeně. Jackie se začala třást, dokud jí tekly slzy.

„Phile je-je to pravda?“

„Ne,“ zakřičel. „Ta šílená mrcha lže!“

A tehdy udělal obrovskou chybu. Přiskočil ke mně a chytil mě za ramena. Dean ho chtěl odtáhnout, no já, jsem byla, rychlejší. Vzpomínka na to, co se chystal udělat. Jackie mě udělala nemilosrdnou, a tak jsem položila svou pravou ruku na jeho rameno. Uvolnila jsem všechnu nechtěnou elektřinu v mém těle.

Phill spadl na podlahu a po par mrknutí jsem s uspokojením viděla, jak se stále třese. Pár turistů vykřiklo. Jackie vzlykla. Mrzelo mě to, ale pár slz bylo lepší než to, co pro ni Phil plánoval.

„Co se stalo?“ zeptal se jeden z turistů.

„Popadl ji a tak použila taser.“ Odpověděl rychle Dean.

Neměla jsem Taser, ale JD se rychle přesunul přede mne, blokující každému výhled na mě svým obrovským tělem.

Jackie se uklidnila a s třesoucíma rukama vzala klíče od auta z Philovy kapsy. Nezdálo se, že by si toho všiml, protože byl zaneprázdněn trháním se a čůráním. Nikdo ji nezastavil, když šla ven k jejich parkovacímu místu, ale Dean ji následoval.

Když o minutu později zakřičela, několik lidí šlo ven. Někteří hodili peníze na svůj stůl, někteří ne. Jackie musela vidět obsah jeho kufru tak, jak jsem ho popsala.

Raquel ke mně přišla hladíc si svou bradu. „Za to zaplatíš, Frankie.“

Myslela jsem si, že mluvila o všech těch turistech, kteří utíkali pryč bez zaplacení. Byla to přece moje chyba, že nezaplatili, takže jsem nemohla vinit Raquel, že byla naštvaná. No zachránila jsem té ženě život, takže to stálo za to.

Teprve později, když přišli policisté a Jackie jim s pláčem vysvětlovala, co se stalo, uvědomila jsem si, co tím Raquel myslela. No tehdy už bylo příliš pozdě.

 

2. kapitola

MARTY SE NA MĚ POTICHU DÍVAL, KDYŽ jsem skočila na trampolíně silněji, než bylo třeba.

S jeho 1 metrem a 20 centimetry byl sotva tak vysoký jako trampolína, ale jeho popáleniny, vrásky a pevné svaly ukazovaly, že už dávno nebyl dítě. Podívala jsem se jinam, soustředila jsem se.

Ani jsem si pořádně neuvědomovala, jak jsem s každým skokem klesala a stoupala. Když jsem byla dost vysoko, přitiskla jsem si kolena ke hrudi, pak jsem se rychle narovnala, spíše než moje nohy dopadly na pružný povrch a znovu jsem vyskočila nahoru.

Kolena blíž k hrudi!

Mohla jsem téměř slyšet, jak na mě křičí můj starý trenér.

Tak to je, Leilo! Nikdy se nedostaneš do týmu s tak slabým skóre.

Zatlačila jsem vzpomínky a soustředila jsem se na můj další pohyb. Tento mi vyšel ještě hůř než ten předtím, hlavně kvůli přistání, když mi noha zahanbujícně uklouzla. Žádný sebe respektující porotce by mi nedal vysoké skóre, ale diváci byli vždy ohromení a milovali to.

Tentokrát místo toho, abych dopadla na trampolínu, jsem v poslední vteřině změnila směr a přistála jsem dolů na Martyho ramenou.

Můj rychlý dopad a moje váha by ho měly dostat na kolena s několika zlomenými kostmi, ale Marty stál rovně a pevně. Chytil moje kotníky a díky jeho pevnému stisku jsem se mohla narovnat, s rukama triumfálně nad mou hlavou.

„A dav šílí.“ Řekl Marty ironicky, když jsem se uklonila.

Když mi pustil nohy, skočila jsem dolů.

„Teď tu mnoho lidí nechodí. Lidé mají příliš mnoho věcí na práci. Nemají čas cestovat po cirkusech.“

„Kdyby to bylo na Stanovi, použil by tebe, novou celebritu na přilákání davu.“

Udělala jsem grimasu, když jsem si vzpomněla na to, co se stalo s Jackie před dvěma týdny. Alespoň že dnes se nikdo neshromažďoval před našimi zábranami.

Jediné štěstí bylo, že Jackiena sestra byla reportérka, která se snažila zabránit, aby se mluvilo o mé „předtuše,“ ve všech médiích, ve kterých se dalo.

Phil nebyl odsouzen, protože se nenašlo dost důkazů o tom, že chtěl zabít svou manželku. No díky tomu, že jsem věděla o Jackieně plánu opustit jejího manžela a bezchybně jsem popsala obsah jeho kufru, přitáhla jsem na sebe v posledních týdnech hodně pozornosti.

Díky mé nešťastné tendenci elektrizovat, každého kdo se mě dotkne, jsem se nemohla dočkat, kdy konečně skončí mých 15 minut slávy.

„Potřebuji, aby lidé zapomněli na to, co dokážu. Ty víš proč.“

Marty se na mě podíval téměř smutně.

„Ano dítě, já vím.“

Pak mě bouchl do ramene. Necouvl, když ucítil elektřinu při kontaktu s mou kůží. Byl na to zvyklý a navíc Marty nebyl člověk, takže jsem na něj neměla stejný efekt.

„Pojď dovnitř a já ti udělám koktejl,“ řekl.

Otočila jsem se, aby neviděl mou grimasu. Marty byl tak hrdý na své koktejly, že jsem musela pít alespoň jeden za týden, ale chutnaly hnusně. Kdybych si nebyla všimla, že mi zlepšily zdraví, tak bych je potají vylévala do květináčů.

„Um, za chvíli. Potřebuji ještě zapracovat na těch posledních saltech.“

Jeho výraz mi řekl, že jsem špatná lhářka, ale nehádal se se mnou. O moment později jsem slyšela, jak se zavřely dveře přívěsu.

Když odešel, začala jsem trénovat svou sestavu. Martyho úkolem bylo ujít od několika vybuchujících předmětů dost rychle na to, aby mě chytil.

Protože Marty není člověk, nepotřeboval tolik tréninku jako já. Jedna z dobrých věcí, protože by nás stálo celý majetek, kdybychom museli platit za všechny rekvizity, nemluvě o škodách na pozemku.

Pronajali jsme si ho, abychom měli kde dát přívěsy, takže pokud bychom ho poškodili, museli bychom škody zaplatit.

Když jsem byla dítě, nikdy jsem nesnila o tom, že bych byla členkou cirkusu, ale to bylo předtím, než jsem začala odrovnávat všechna elektrická zařízení, kterých jsem se dotkla, nemluvě o lidech, kterým jsem ublížila při každém dotyku. V mém stavu jsem byla ráda, že jsem nějakou práci měla.

Moje skoky byly hladké a přesné, vytvářely rytmus, který mi dovolil zatlačit ostatní starosti.

Soustředění byl kritický úspěch, to mi vždycky připomínal trenér a měl pravdu. Začala jsem předvádět série kotrmelců, otoček a salt.

Přistála jsem a moje nohy jsem měla od sebe s koleny jemně ohnutými, abych ulehčila dopad. Trampolína se zatřásla, no já jsem stála pevně. Pak jsem zvedl ruce a hluboce jsem se uklonila.

„Bravo,“ řekl výsměšný hlas.

Napjatě jsem se napřímila. Když jsem se začala klanět, byla jsem sama, ale najednou tu byli čtyři muži.

Každý při jednom rohu trampolíny. Vypadaly jako normální turisté, oblečení v jeans a v obyčejných tričkách. No pouze Marty se uměl pohybovat tak rychle, což znamenalo, že nebyli lidé. I kdybych nevěděla o různých nadpřirozených druzích, jeden ze čtveřice se ledově usmál a oznámil mi, že se nepřišli zeptat na směr cesty.

Snažila jsem se udržet na uzdě mé prudce bijící srdce. Kdybych měla štěstí, mysleli by si, že to bylo z cvičení, ale pach mého strachu mě zradil.

„Toto je soukromý pozemek,“ řekla jsem.

„Ty musíš být ta Fantastická Frankie.“ Řekl vysoký muž se zlatohnědými vlasy. Vyslovil mé jevištní jméno tak, že znělo zlověstně.

„Kdo to chce vědět?“ odpověděla jsem divíc se, kde je Marty. Musel je přece slyšet.

Když jsem se zeptala otázku, stála jsem na trampolíně, ale o vteřinu na to jsem byla na zemi. Muž se zlatohnědými vlasy mi pevně svíral ruku.

Zavrčel bolestí, když se proud elektřiny setkal s jeho kůží, při dotyku s tou mou. No tak jak tomu bylo u Martym, proud ho neoslabil. Jeho stisk pouze zesílil.

„Jak si to do prdele udělala?“ dožadoval se odpovědi a jeho oči se změnily z modrých na světle zelené.

Neodpověděla jsem. Moje mysl byla zaneprázdněna se zašedlými obrazy hned, jak se mě dotkl. Tak, jak jsem nebyla schopná zabránit elektřině, nemohla jsem zabránit ani tomu, abych viděla jeho nejhorší hříchy.

Krev. Tolik krve…

I přes panickou vzpomínku na vraždu dalšího osoby jsem slyšela, jak zaklel, protože jsem začala křičet a najednou mě ohromila ostrá bolest, za kterou následovala tma.

Čelila jsem svým únoscům v hotelovém pokoji, ruce jsem měla položené v klíně, jako kdybych si objednávala večeři a oni čekali na moji objednávku.

Pokud někdy potkáš dalšího upíra, nepanikařit. Budeš pouze smrdět jako kořist.

Nebo alespoň to mi řekl Marty. Věděla jsem, co jsou moji únosci hned, jak jejich oči zasvítily zeleně. Proto jsem se ani neobtěžovala lhát, když se mě zeptali na elektrický výboj a na vstřebávání informací přes jeden dotek.

I kdybych lhala, použili by sílu svého pohledu a přinutily by mě říci pravdu a s tím cokoliv co by chtěli vědět, a já jsem jim nepotřebovala dát více kontroly, než již měli.

Také jsem se nepokoušela utéct, i když mě nepřivázali. Většina lidí nemělo ponětí o tom, že upíři existovali. A už vůbec nevěděli, co upíři dokáží, ale s mými schopnostmi jsem o nich věděla ještě dřív, než jsem potkala Martyho.

Moje nechtěné schopnosti znamenaly, že jsem věděla o hodně věcech, o kterých jsem vědět nechtěla.

Například fakt, že moji únosci měli v plánu mě zabít.

To byl právě teď top fakt na seznamu věcí, které jsem chtěla vědět. Viděla jsem svou smrt, když jsem se toho zlatovlasého upíra znovu dotkla a byl to obraz, díky kterému se mi sevřel krk, a chtěla jsem s křikem utéct.

Neudělala jsem to. Myslím, že bych měla být vděčná za to, že jsem díky mým schopnostem viděla tolik hrozných úmrtí. Tak jsem se mohla dívat na mou smrt s úlevou.

Když vám někdo roztrhne hrdlo, bolí to, to jsem si zkusila už několik krát. No i tak jsou horší způsoby než umřít. Navíc nic nebylo jisté.

Viděla jsem záblesk mé možné smrti, ale dokázala jsem zabránit Jackieně smrti. Možná najdu způsob, jak předejít té mé.

„Ujasněme si to,“ řekl zlatovlasý upír

„Dotkla ses spadlého elektrického vedení, když si měla 13. Téměř si umřela. Později začalo tvé tělo produkovat elektřinu a tvá pravá ruka mě nadpřirozené psychické schopnosti, které působí na kohokoli, kdo se tě dotkne?“

Stalo se toho víc, ale to nebyla informace, kterou jsem chtěla, aby věděl a on o ni i tak nestál.

„Část s elektřinou si už přece zažil,“ řekla jsem „a ten zbytek… ano, když se někoho dotknu, účinkuje i to.“ Jestli se mi to líbí nebo ne, dodala jsem potichu.

Pak se usmál, jeho pohled zabloudil na mou tenkou jizvu, viditelný důkaz mého setkání se smrtí.

„Co jsi viděla, když ses dotkla mě?“

„Minulost nebo budoucnost?“ zeptala jsem se

S ostatními si vyměnil zajímavý pohled

„Obojí.“

Jak moc bych jen teď chtěla lhát. Ale bylo mi jasné, že pokud by o mně pochybovali, hned by mě zabili.

„Rád jíš děti.“ Ta slova přinutily mou žluč stoupat krkem, a musela jsem spolknout dřív, než jsem pokračovala.

„A chystáš se mě zabít, pokud se neukáže, že jsem užitečná.“

Doširoka se usmál, ukazujíc špičky jeho tesáků, nesnažil popřít nic z toho, co jsem právě řekla.

Když jsem viděla podobný výraz skrz očí ostatních, byla jsem hrozně vyděšená. No moje vyčerpaná mysl je prostě uznala tím, čím byli – zlem. A já jsem poznala zlo, i když bych si přála opak.

„Pokud je to, co jsme slyšeli, pravda, mohla by být to, co jsme hledali,“ zamumlal jeho hnědovlasý společník.

„Myslím si, že máš pravdu,“ odpověděl zlatohnědý vlas.

Nechtěla jsem umřít, ale byly věci, které bych neudělala, i kdyby mě to mělo stát život.

„Pokud chcete, abych vám unášela děti, můžete rovnou začít s mým krkem.“

Zlatý Vlas se zasmál. „To mohu udělat i já sám,“ ujistil mě co, přimělo můj žaludek udělat salto.

„To, co od tebe chci, je něco… komplikovanějšího. Pokud ti přinesu předmět a ty se ho dotkneš, řekneš mi něco o jeho majiteli? Například co dělá, kde je a to nejdůležitější kde bude?“

Nechtěla jsem udělat nic, co by pomohlo této nechutné, vraždící skupině ale moje šance byly omezené. Pokud odmítnu i tak mě přinutí, abych to udělala, nebo mě budou mučit. Nebo umřu, dusící se ve vlastní krvi, protože už pro ně nebudu užitečná. Možná tohle byla moje šance změnit budoucnost, kterou pro mě chystali.

To je to, co chceš?

Zašeptal temný vnitřní hlas.

Nemáš už dost tání se v hříších jiných? Není smrt tvým útěkem od toho všeho?

Podívala jsem se na mé zápěstí, na vybledlé jizvy, které neměly nic dočinění s nehodou.

Jednou bych poslechla ten zoufalý vnitřní hlas. Lhala bych, kdybych řekla, že jedna moje část to nechtěla. Pak jsem pomyslela na Martyho, na to že jsem svému otci neřekla, že ho miluju, když jsme se naposledy viděli. Na to, jak dlouho jsem nemluvila se svou sestrou a nakonec na to, že nechci dát těmto voříškům to potěšení zabít mě.

Zvedla jsem hlavu a setkala jsem se s pohledem jejich vůdce.

„Mé schopnosti jsou vázány k mým emocím. Zneužít mě fyzicky nebo psychicky a budete mít větší šanci zjistit, co chcete, pokud zavoláte na horkou linku. To znamená žádné zabíjení, dokud vám budu shánět informace, které chcete. A nikdo se mě nedotkne.“

Poslední větu jsem řekla, kvůli žádostivému pohledu, jakým se na mě díval ten Hnědovlasý upír.

Můj úzký kostým a boxerské šortky nenechávaly moc prostoru představivosti. Nečekala jsem, že mě dnes někdo unese, jinak bych si oblékla něco konzervativnější.

„Nemyslete si, že mě můžete zhypnotizovat, abych zapomněla na cokoli, co uděláte.“ Dodala jsem, mávaje mou pravou rukou.

„Psychický odlitek pamatujete? Dotknu se vás nebo předmětu při vás a pak bublina praskne.“

Vše co jsem řekla, byla kravina.

Použila jsem můj nejpřesvědčivější tón, dokud jsem se modlila, abych alespoň jednou byla dobrá lhářka.

Zlatohnědý Vlas mi ukázal tesáky v dalším děsivém úsměvu.

„To můžeme zařídit. Pokud zvládneš to, co říkáš, že zvládneš.“

Usmála jsem se na něj. „Oh, já to zvládnu.“

A to není všechno, co dokážu.

 

 

 

3. kapitola

ZLATOHNĚDÝ VLAS SE JMENOVAL JACKAL. Alespoň podle toho, jak ho oslovovali jeho kamarádi.

Jejich jména zněly vymyšlené a tak jsem jim říkala, Úchyl, Psycho a Nervák, protože ten poslední nedokázal být chvíli klidný. Nervák a úchyl šli asi před hodinou ven, aby našli něco, čeho jsem se měla dotknout.

Seděla jsem na kraji matrace v hotelu poslouchajíc Jackala, jak s někým vola a hovoří v jazyce, který jsem ani nedokázala identifikovat. Začínalo mi být chladno, ale nepřikryla jsem se.

Všechny mé instinkty mě nutily, abych se nepohnula a nesnažila se na sebe upoutat pozornost. Ne že by na tom záleželo. Predátoři v místnosti si byli vědomi mé přítomnosti, i když se nedívali mým směrem.

Když se úchyl a Nervák vrátili, podívala jsem se na nekvalitní tašku, kterou nesli se směsí optimismu a strachu. To, co bylo vevnitř, mohlo vést k hrozným obrazům v mé mysli, ale také mohlo zajistit moje přežití.

„Dej ty předměty do řady na postel.“ Navigovala jsem nerváka, ignorujíc jeho pohled. Pokud bych se chovala jako žalostná slečna v tísni, pak by se ke mně tak i chovali. No pokud jsem se chovala jako živý nástroj v jejich hledání, zvýšila jsem moje šance na přežití. Ať mě tyto předměty měly dovést ke komukoliv.

Alespoň jsem v to doufala.

„Udělej to.“ Řekl Jackal, přeložil si jeho ruce přes hruď. Jeho pohled se do mě vrývá. Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, než jsem ho začala ignorovat. Zírání na to, co přinesl Nervák, pomohlo.

Spálený kousek látky, částečně roztavené hodinky, prsten, něco co vypadalo jako opasek a nůž se stříbrným leskem.

Díky poslednímu předmětu mé srdce vynechalo úder. Doufala jsem, že si to vysvětlí jako výsledek mé nervozity a ne jako to, co to opravdu bylo. Vzrušení.

Ve filmech bylo vše o upírech špatně. Dřevěný kůl by jim neublížil. Stejně by jim neublížilo slunce, kříž nebo svěcená voda. Nicméně stříbro do srdce znamenalo konec a najednou se jeden stříbrný nůž ocitl v mém dosahu.

Ještě ne, varovala jsem se, musím počkat, dokud si nebudou myslet, že jsem tak bezmocná a nechají mi stříbrný nůž v dosahu. Nebo dokud alespoň dva z nich znovu odejdou. Cokoliv se stane jako první.

„Dobře, Frankie.“ Řekl Jackal a upoutal tak mou pozornost znovu na něj. Kývl hlavou směrem k předmětům.

. „Udělej to.“

V hlavě jsem se těšila a zvedla jsem kousek spálené látky.

Kouř byl všude. Paprsek světla přešel přes kouř a přistál rovnou na místě, kde jsem se schovala. Zachvátil mě teror, když jsem si uvědomila, že mě našli. Můj pokus o útěk, byl zmařen, když mě drsné ruce tahaly zpět. Nejdříve byl kouř tak hustý, že jsem nemohla vidět ten jasný pohled, upřen na mě. Pak jsem viděla tmavé vlasy rámující štíhlou tvář, která měla stíny od úderu na dolní čelisti a kolem úst. Ty ústa se natáhly v úsměvu, který nebyl tak krutý, jak jsem očekávala, naopak vypadal překvapivě pobaveně.

„Razieli,“ řekl tmavovlasý cizinec káravý tónem

„To si neměl.“

Slyšela jsem rodiče, kteří si povídali se svými dětmi o dost přísněji, ale nepřestala jsem se třást strachy.

„Prosím,“ zalapala jsem po dechu.

„Prosím?“ zasmál se cizinec, ukazujíc jeho bílé zuby bez tesáků. „Jak neoriginální.“

Pak mě pustil, otočil se a zamával mi na rozloučenou v přátelském duchu.

Úleva mě přemohla až k bodu, kdy se mi zatřásly kolena, ale nedovolila jsem, aby mě to zastavilo. Posunula jsem se ke dveřím.

A tehdy mě zasáhl oheň. Lezl nahoru mýma nohama, tvoříc křik v náhlé agónii. Snažila jsem se utíkat rychleji, ale to jen způsobilo, že oheň lezl rychleji.

Hodila jsem se o zem, kutálela jsem se, cítíc každý nerv v mém těle, jak křičí bolestí, ale oheň nezhasínal. Rostl stále více, přikrýval mě v nelítostných, hladových vlnách, dokud nepřišla temnota a nezničila mě.

 Poslední věc, kterou jsem viděla, když jsem se vznášela nad mým tělem, byl černovlasý upír, který kráčel pryč s rukama v plamenech, které mu nijak neublížily.

Zamrkala jsem. Když se moje oči otevřely, byla jsem zpět v hotelovém pokoji, zakroucená v pozici embrya. Přesně jako Raziel, když umřel. Musela jsem opakovat jeho pohyby.

„Takže?“ Jackalův dožadující hlas prozrazoval úlevu, protože jsem se vrátila do reality z noční můry, kterou jsem byla nucena přežít.

„Co jsi viděla?“

Natáhla jsem se na posteli a hodila jsem na něj ho kousek spálené látky.

„Viděla jsem někoho jménem Raziel, jako byl upečený do křupava upírem, který zřejmě dokáže ovládat oheň.“ Řekla jsem, stále se snažil ze sebe setřást zbytky vzpomínky.

Všichni čtyři si vyměnili pohled, který mohl být popsán pouze jako potěšení.

„Jackpot!“ řekl, Psycho, přičemž zvedl svou pěst do vzduchu. Z toho, jak byli šťastní, jsem mohla usoudit buď to, že neměli rádi Raziela, nebo tohle už dávno věděli a tohle všechno byl jen test.

„Pojďme se ujistit na 100 procent.“ Řekl Jackie

„Frankie, dotkni se toho prstenu.“

Zvedla jsem ho, napjatá v očekávání ale viděla jsem pouze obrazy, které jsem už znala. Stále byly dost strašně na to, aby se mi chtělo zvracet, ale připadaly mi vybledlé. Jako kdybych se dívala na film a neúčastnila jsem se vzpomínky přímo. Potřásla jsem hlavou, abych si ji vyčistila a hodila jsem prsten zpět Jackalovi.

„Možná ses spletl. Jedinou věc, kterou jsem viděla, byly tvé vzpomínky a ty mi neřeknou nic nového.“ Jeho lískové oči na vteřinu vypadaly jako smaragd a pak zakřičel hlasité Whoop.

„Toto není štěstí, toto je kurva reálné!“

Cokoliv co nadchlo sadistického vraha dětí, mě vyděsilo, ale snažila jsem se, aby si to nevšimli.

Nepanikařit, řekl Marty, kořist panikaří a pak je snědena.

„Mám pokračovat?“

Snažil se znít tak v pohodě, jak se to za těchto okolností jen dalo. Přestali se těšit a podívali se na mě.

„Tento jednou se soustřeď na Zakladače ohně. Snaž se vidět kde ten hajzl je, nejen to, jak zmasakroval Neddyho.“

To mi napovídalo, že nůž mě přinutí vidět další vraždu. No to nebylo to, co mě přimělo se zastavit, než jsem se pro něj natáhla.

„Zakladač Ohně?“ zopakovala jsem. „On je ten, koho mám najít skrz tyto předměty?“ Zbláznili jste se? Téměř jsem dodala. Pokud ano, já jsem se ještě nezbláznila.

„Můžeš to udělat, nicméně?“ zeptal se Jackal

Samozřejmě že jsem mohla, ale nechtěla jsem. Pochybovala jsem, že ten Zakladač Ohně byl přítel. Nazvali ho hajzlem. Plus to, že ho chtěl Jackal tak strašně najít. Kdokoliv rozumný by se vyhnul tomu, aby s ním byl na stejném kontinentu. Jackal a ostatní se na něj musí snažit nastražit past.

Vzpomínka na jeho okouzlující úsměv těsně předtím než zapálil Raziela, bylo něco, na co jsem se snažila zapomenout.

Ale pokud ho odmítnu najít, nemusím žít dost dlouho na to, abych se snažila na něco zapomenout.

Ať se na to podívám jakkoliv, byla jsem zaseknutá mezi dvěma kameny.

Natáhla jsem se po stříbrný nůž. S jediným dotykem napadly zašedlé obrazy Neddyho smrti mé vědomí, jako kdyby se to právě dělo mně.

 Nepřekvapilo mě, že Zakladač Ohně byl ten, kdo zabil, Nedda, používaje nůž po předchozí grilování. Také nebylo pro mě žádným šokem, že to udělal s toutéž vlídností, kterou ukázal při popravě Raziela.

Zatlačila jsem do pozadí minulost, bolest, pocit nadnášení se, který cítí lidé po smrti a soustředila jsem se na něj. Snažila jsem se ho vidět teď a ne pouze tehdy.

Tato část byla těžší.

Ve vysoce emotivních situacích, každý zatlačí kousek jejich esence do předmětů, ale on se velmi nenadřel při zabíjení Neddyho, takže v noži zbyl jen malí kousek. Nic nespojí dva lidi tak jako smrt.

Něco na dveřích, které otevíraly přechod na druhou stranu, přineslo velký nával esence a je spojeno na nůž silnější. Když jsem se jednou dostala přes Neddyho strach a hněv, cítila jsem esenci Zakladače Ohně. Byla tak malá jako nit, ale já jsem se jí pevně chytila ​​a zatáhla jsem.

Černo bílé obrazy byly vystřídány čirou barvou. Namísto toho pochmurného obrazu, kde Nedde potkal svůj konec, jsem viděla závěsy. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se ocitla v malé místnosti, ale pak jsem si uvědomila, že Zelené závěsy visí kolem obrovské postele. Zakladač Ohně ležel v jejím středu, oblečený s očima otevřenýma, ale jako kdyby spal.

Mám tě, pomyslela jsem si roztrhána mezi úlevou a hrůzou. Předtím jsem ho viděla v šedých tónech vzpomínek, ale špehovat ho nyní v přítomnosti bylo jiné.

V mé hlavě ještě nebyl nikdo jiný, kromě mě. Osvobozena od perspektivy ostatních jsem si ho začala prohlížet.

Nejdříve vypadal jako normální, dobře stavěný muž v třicítce, ale pak se ukázaly nápovědě k jeho jedinečnosti. Jeho vlasy barvy espresa byly po ramena. Delší, než by se odvážila nosit většina mužů, na něm to ale vypadalo extrémně mužsky.

Černé kalhoty a tričko se zasekly na jeho svalech, které se zdály být tvrdší, než mají členové fitka. Přestože žádný oheň nelpěl na jeho rukou, měl množství jizev, které vypadaly, jako staré rány z bitvy. Jeho lícní kosti byly zvýrazněny strništěm.

Přestože vypadalo neupravené, byly drsné a lákavé. Neviděla jsem muže, který by vypadal tak dobře, odkdy jsem viděla Aragorna z Pána Prstenů. A jeho oči…

Otevřené, bohatý měděný odstín obklopený zelenými prstenci. Pomyslela bych si, že jsou krásné, ale v tu chvíli vypadaly, jako kdyby se dívali přímo na mě. Znervóznilo mě to, ale připomněla jsem si, že je to jen náhoda. Nikdo nikdy nevěděl o tom, že jsem používala své schopnosti, abych vytvořila spojení.

„Kdo jsi?“

Poskočila jsem. Kdybych neviděla, jak se jeho pěkně tvarované ústa pohnula, myslela bych si, že jsem si ta slova jen představila.

Náhoda, připomněla jsem si znovu. Každou sekundu někdo přijde přede mě, a uvidím, s kým se opravdu mluví.

„Zeptám se znovu,“ řekl hlubokým hlasem s jemným přízvukem.

„Kdo si a jak je to do prdele možné, že si v mé hlavě?“

To mě tak vyděsilo, až jsem přerušila spojení. Zdobená postel se závěsy zmizela a nahradila ji hnusná tapeta s postelí, ve které bych pravděpodobně skončila s množstvím štípanců. Pustila jsem stříbrný nůž, jako kdyby mě popálil a promítala jsem si v hlavě, co se právě stalo.

„Takže?“ zeptal se Jackal. „Našla si ho?“

„Oh ano.“ Řekla jsem šokovaným hlasem.

„A?“

Nemohla jsem mu říct, že Zakladač Ohně si nějak uvědomoval, že jsem ho špehovala. Pokud by to Jackal věděl, byl by mě hned zabil, aby Zakladač Ohně nemohl sledovat spojení až ke mně. Bylo možné, že pokud mě mohl cítit v jeho hlavě, mohl mě i slyšet…

Se zábleskem inspirace, který byl spíše nezodpovědný než moudrý, jsem věděla přesně, co musím udělat.

 

 

 

4. kapitola

NERVÁK, ÚCHYL A PSYCHO ODEŠLI Z POKOJE, ale Jackal zůstal sedět za malým stolem. Soudě podle výrazu na jeho tvary, neměl žádný úmysl odejít.

Vzdychla jsem si. „Myslíš si, že uteču oknem, když mě tady necháš samu? Ostatní by to slyšeli a zastavili by mě. Nemůžu ani zavolat policisty a říct ‚Pomoc unesla mě skupina upírů.‘ Aby si nemysleli, že jsem blázen, každého policistu, který by přišel, by si mohl zhypnotizovat. Nebo sníst. Každopádně, nejdu nikam a vím to.“

„Něco chystáš.“ Řekl.

Vzala jsem všechnu sílu vůle, abych neuhnula pohledem. Nepanikařit, nepanikařit…

„Nevím co,“ začal „no cítím, že něco chystáš.“

Vyčistila jsem si hrdlo. „To co cítíš je někdo, koho polévá ledový pot, když byl unesen upíry. Pokud chceš ještě nějakou informaci o vašem chlapovi, kromě toho jak pěkné jsou jeho závěsy, tak odejdi. Jak se mám soustředit, když na mě zírá skupina stvoření, které se stále dívají na můj krk a olizují si přitom rty?“

Najednou byl přede mnou drže mě za bradu.

„Co se opravdu snažíš udělat?“ zeptal se přimět mě se dívat do jeho zářících očí. Jejich efekt byl okamžitý. Cítila jsem se ospale, klidně a chtěla jsem mu všechno říct, i když jedna moje část křičela na poplach.

„Nemůžu se k němu napojit, pokud mě sledujete,“ zamumlala jsem „nemohu se dostat dostatečně hluboko do jeho mysli, abych mohla pracovat.“

Jeho oči zářily a mě téměř bolelo dívat se do nich. „To je všechno?“

Slova „viděl mě,“ se mi tlačily na rty, aby zpečetily můj osud. Přesto, že jsem se cítila, jako kdybych právě vykouřila kilo trávy, jsem v sobě našla sílu, abych řekla něco jiného.

„Příliš vyděšená… S tebou.“

To byla pravda. Proč, to zůstalo tajemstvím. Jackal mě pustil, ale jeho oči stále svítily.

„Nezavoláš nikoho a neopustíš tuto místnost.“

Jeho slova rezonovaly v mé hlavě a já jsem přikývla bez rozmýšlení.

„Máš, hodinu Frankie. Najdi ho a ještě důležitější, zjisti, kde bude v budoucnu.“

Otevřel dveře a zastavil. Než jsem stihla mrknout, zlomil telefon na dvě části.

„To je pro jistotu.“ Zamumlal a konečně odešel.

Počkala jsem pár vteřin a pak jsem vydechla vzduch, který jsem zadržovala. Do prdele, to bylo blízko! Neměla jsem ponětí, jak jsem zvládla mu všechno nevykecat.

Říkají, že ďábel, jehož poznáš je lepší než ten, jehož neznáš. Možná to byla pravda, ale počítáno s tím co pro mě Jackal a ostatní plánovali, jsem se rozhodla pro možnost B.

Měla jsem tak lepší šanci, jak snažit se probojovat přes čtyři upíry s jedním nožem, který Jackal vzal s sebou.

Možná nechtěl abych, spáchala sebevraždu. I když to, na co jsem se chystala, mohl být její ekvivalent. No teď nebyl čas, abych si to znovu promyslela a tak jsem rychle vzala do ruky spálený kus látky.

Jako obvykle, vzpomínka byla vybledlá. První dotek vždy produkoval intenzivnější zážitek.

Potlačila jsem Razielovo poslední utrpení a soustředila jsem se na esenci Zakladače Ohně. To co bylo dříve nit, bylo nyní lano díky mému předchozímu spojení.

Popadla jsem ho a zatáhla jsem ze všech sil. Prostředí se změnilo. Ocitla jsem se ve velké místnosti s vysokým stropem, elegantním nábytkem a tapetami na každé stěně. Nebyla prázdná:

Dva muži stáli u krbu, který byl dost velcí na to, aby se do něj oba vešli.

S úlevou jsem si všimla, že jeden z nich byl Zakladač Ohně a ten druhý holohlavý Afroameričan třásl hlavou.

„Samozřejmě, že si nemyslím, že žertuješ ale i tak se mi to nezdá možné…“

„Šššš!“ zasyčel Zakladač Ohně. Velmi pomalu otočil hlavu. Když se jeho měděné oči ocitly na mně, potlačila jsem instinkt, který mi říkal, abych spojení přerušila a utíkala jsem jako o život.

„Oh je příliš pozdě, abys utekla.“ Řekl chladně.

Jeho slova do mě narazily a šokovaly mě. Doufala jsem, že s trochou času a hromadou štěstí bych mu mohla poslat konkrétní zprávy, ale nikdy mě nenapadlo, že by mi Zakladač Ohně četl myšlenky hned, jak jsem vytvořila pouto. Co za stvoření byl?

„Velmi nebezpečné. Takové, se kterým by ses neměla zahrávat.“ Odpověděl „kdokoli si, ujišťuji tě, že tě najdu.“

Strach paralyzoval mou mysl. Byl rozzlobený a já jsem viděla, co udělal lidem, když měl dobrou náladu.

Jeho kamarád se rozhlédl.

„S kým, se to…?“

„Ticho.“ Řekl Zakladač Ohně

„Odejdi.“

Muž odešel bez jediného slova. Zakladač Ohně stál před obrovským ohništěm, oranžové a žluté plameny se plazili k němu.

„Přestaň mi říkat Zakladač Ohně, je to urážející. Špehuješ mě, víš, kdo jsem.“

„Nevím,“ řekla jsem nahlas a hned jsem si i nadala. Kdyby mě Jackal slyšel a přišel by vyšetřovat co se děje, nemusela bych znovu zvládnout jeho pohled ani na vteřinu, aniž bych řekla pravdu.

Podívej, nepochopil jsi mě správně, myslela jsem rychle doufajíc, že jeho anténa nasměrována na mou hlavu neztratila signál, nemám ponětí, kdo jsi ale čtyři upíři, kteří mě unesli, mě nutí, abych tě pro ně našla.

„Oh?“ pobavení vystřídalo hněv na jeho obličeji.

„Pokud je to pravda tak ti to celé zjednoduším. Jsem doma. Řekni ostatním ať se kdykoliv staví.“

Plameny se s jeho slovy začaly zvětšovat v jeho rukou. Varování, které jsem nepotřebovala, protože jsem už i tak byla tak vyděšená, ve stylu počůrám si kalhotky. Strach kombinovaný se smrtí, kterou pro mě Jackal naplánoval, udělal moji odpověď kousavou.

To je skvělé. Ale já nemám pouze zjistit, kde se právě nacházíš. Mám zjistit, kde budeš v budoucnosti, a nemyslím si, že budeš tak nadšený i ohledně toho.

Jeho tmavé obočí se zamračilo, což jeho medově zelené oči udělalo ještě děsivějšími.

„Vidíš budoucnost?“ všechny stopy po humoru zmizely.

Povzdechla jsem si. Jak vysvětlit něco čemu plně nerozumím?

Pokud se dotknu někoho nebo nějakého předmětu se silnou emocionální esencí, zachytím obrazy věcí. Pokud jsou černo bílé, jsou z minulosti. Pokud jsou barevné a rozmazané jsou z budoucnosti. A pokud se soustředím, můžu vystopovat někoho esenci z předmětu, abych ho našla v přítomnosti, která vypadá jasně a normálně. Tak jsem tě našla. Jackal mi přinesl věci lidí, které jsi zabil.

Dále se na mě díval. Kromě toho, že mě slyšel, mě mohl i vidět! Jak? Přece jsem tam vůbec nebyla.

„Nevidím tě, tak jak si myslíš,“ odpověděl s úsměvem na rtech „si hlas v mé hlavě. Ale když se soustředím, je to, jako kdyby, jsi tu byla, i když si neviditelná.“

To znělo děsivě, ale neměla jsem čas se tím zabývat, protože pokračoval.

„Někdo, kdo se jmenuje Jackal jde po mně? Neznám to jméno, ale možná to není jeho pravé jméno. Říkáš, že tě unesl?“

On a tři chlapi mě dnes ráno unesli z mé trampolíny, odpověděla jsem.

„Víš, kde tě drží?“

Věděla jsem přesně, kde jsem. Pokud jsem to i nemohla zjistit pomocí dotýkání se předmětů v pokoji, na telefonu byla celá adresa hotelu, ale nechtěla jsem to ještě panu Peklo říct, dokud jsme se nedohodli na podmínkách.

Zasmál se. „Podmínky? Ty chceš odměnu za to, že mi řekneš, kde jsou?“

Chci žít, pomyslela jsem si, viděla jsem, co si udělal Neddymu a Razielovi takže chci tvé slovo, že pokud ti řeknu kde je Jackal a ostatní, zabiješ je a ne mě.

„To záleží…“ řekl klidným hlasem, jako kdyby tohle byla obchodní dohoda „pokud jsi byla opravdu donucena, tak jak mi tady teď tvrdíš, slibuji, že ti neublížím. No pokud lžeš a vedeš mě do pasti…“

Usmál se na mě okouzlujícím úsměvem, který byl poslední věcí co Nedde a Raziel viděli. Otřásla jsem se.

Nelžu, poslala jsem mu.

Jediní lidé, které se snažím nachytat, jsou Jackal, Úchyl, Psycho a Nervák.

„Pak se nemusíš ničeho bát,“ řekl, aniž by komentoval ostatní jména. Natáhl své smrtelné ruce před něj.

„A je čas abychom se seznámili. Jsem Vlad a ty jsi?“

Zaváhala jsem, ale řekla jsem mu moje pravé jméno, protože s tímto stvořením jsem nechtěla nic riskovat.

Leila, Jmenuji se Leila.

 

„Leila,“ řekl moje jméno, jako kdyby mohl ochutnat jeho slabiky. Na tváři se mu objevil okouzlující úsměv.

„Teď mi řekni, kde si.“

 

5. kapitola

JACKAL PO MNĚ HODIL ČÁSTEČNĚ ROZTAVENÝ opasek.

„Zkus to znovu. To, že je u něj doma, nám nijak nepomůže. Potřebujeme vědět, kde bude, když bude pryč z pevnosti a ne bezpečně v nitru.“

Podívala jsem se na hodiny. Téměř dvě hodiny ráno.

Bylo to více než osm hodin, co jsem mluvila s Vladem – který bral to, že je upír příliš vážně. Co ho zdržovalo? Rozhodl se snad, že tito muži nebyli hodni toho, aby je zabil?

Chtěla jsem se dotknout opasku a zjistit co se stalo, ale nemyslela jsem si, že by mě znovu nechali samotnou.

Jackal mi slíbil, že mě nechá na hodinu samu, ale i tak se objevil o půl hodinu později.

„Jsem vyčerpaná.“ Řekla jsem, třela si čelo pro efekt.

„Prožívat všechny tyto smrti, snažíc se spojit s někým v přítomnosti…, vybere si to, svou daň.“

Také mě příšerně bolela hlava, ale nemyslela jsem si, že by je to zajímalo.

„Chceš, abych tě vzbudil?“ ušklíbl se Nervák a ukázal ta jeho tesáky.

Jackal něj položil ruku. „To není nutné,“ řekl chlácholivě hlasem

„Chudák Frankie je unavená. Měli bychom ji nechat se vyspat. Již vím – pojďme sehnat večeři. Viděl jsem chutně vypadající rodinu v pokoji 202. Dost pro nás všechny.“

Můj žaludek se přetočil, protože chladný záblesk v jeho očích mi prozradil, že neblafuje. Úchyl, Nervák a Psycho se ušklíbli. Vstala jsem z postele.

„Dovol mi jít na záchod a opláchnout si obličej. Pak to zkusím znovu.“

Řekla jsem a potichu jsem jim nadávala. Přišla jsem do koupelny a zavřela jsem dveře. Alespoň nikdo z nich nešel se mnou. Moje zdržovací taktika zabrala jen na pár minut. Brzy jsem znovu seděla na posteli rozechvělá pod klimatizací, natahující se po stříbrném noži.

„Proč ne opasek?“ zeptal se Jackal

Podívala jsem se na něj, příliš naštvaná, kvůli jeho výhrůžkám a zděšená, že Vlád změnil názor.

„Je jednodušší vytvořit spojení přes předmět, který jsem již použila.“

„Fajn. Dej se do toho a my neodejdeme. Tedy pokud nechceš, abychom si našli tu rodinu.“

Zaťala jsem zuby a nic jsem neřekla. Zvedla jsem chladnou čepel.

Znovu jsem viděla Neddyho smrt, ale protlačila jsem se přes tyto vzpomínky, dokud jsem nenašla spojení se Zakladače Ohně. K mému překvapení trvalo to jen malý moment.

Vlad byl obklopen černým prostorem, plně natažený. Jeho oči zářily, když se podíval na něco, co jsem nemohla vidět.

Na chvíli jsem byla zmatená. Vypadal, jako kdyby plaval, obklopen tmou až na to, že na sobě měl dlouhý šedý plášť, který nebyl mokrý. Co to…?

„Neplavu, Leilo. Lítám.“

Vladův pobavený hlas se vkradl se mé mysli. Uvědomila jsem si, že tma kolem něj nebyla voda ale noční obloha. Musel být pěkně vysoko, protože jsem neviděla žádné světla.

Pokud to přežiju, nakopu Martyho zadek za to, že mi neřekl o tom, že upíři mohou létat! Co když to dokážou všichni upíři? Moje šance se útěk by se rapidně snížily.

„Kdo je Marty? Nikdy si ho předtím nezmínila.“ Vladův hlas přerušil mé myšlenky

Marty je upír, pomyslela jsem si, stále se snažil vstřebat tuto novou informaci.

No Marty není do ničeho z tohoto zapleten.

„Patříš jinému Upírovi?“

Podezíravost se opět vkradla do jeho hlasu. Způsob jakým řekl „patříš,“ zahrnoval sexuální nebo konzumní výhody. Nebo obojí. Zamračila jsem se.

Ne! Pracujme společně a jsme přátelé. To je vše.

Ew, nemohla jsem si pomoci nedodat: Marty je jako můj druhý otec. Myšlenka, že by do mě zabořil své tesáky nebo cokoli jiného, ​​je odpudivá.

Co ti tak dlouho trvá?

Pomyslela jsem si, abychom se vrátili k důležitějšímu tématu.

Jsou to už hodiny. Změnil si snad názor?

Znělo to, jako kdyby si odfrkl, ale s foukajícím větrem kolem jsem si nemohla být jistá.

„Nezměnil jsem názor. Byl jsem velmi daleko od Floridy.“

Takže byl na cestě. Úleva soupeřila s úzkostí.

Přinutili mě, abych tě znovu našla, řekla jsem mu, snažila jsem se zdržovat, ale vyhrožovali mi, že snědí rodinu. Když jsem jim řekla, že jsi doma, nestačilo to a chtějí vědět, kam chodíš, když jdeš pryč z domu.

Ušklíbl se. Na tom, co jsem právě řekla, jsem neviděla nic vtipného. Zřejmě máme jiný smysl pro humor.

„Jsou teď s tebou?“

Právě teď, jsem je nemohla vidět, no věděla jsem, že Jackal, Nervák, úchyl a Psycho jsou někde při mně.

Ano. Tentokrát mě nechtěli nechat samotnou.

„Dobře.“

Kdybych nevěděla, že mě ostatní poslouchají, posměšně bych se zasmála. Vlad mohl alespoň předstírat, že se zajímá o můj krk, který byl v nebezpečí, že se z něj brzy stane Capri Sun.

Zasmál se a zdvihl si rukáv jeho plášti. Podíval se dolů. Leccos co viděl, zdálo se, že ho to potěšilo, protože se jeho bílé zuby zablesklo v dalším zářivém úsměvu.

„Chci, abys začala mluvit, Leila. Řekni ostatním přesně to, co dělám.“

Proč?

Řekla jsem téměř nahlas.

Upřel svůj smaragdový pohled na mě.

„Protože jsem ti to řekl.“ Řekl tónem, ve kterém bylo jasné, že neměl rád otázky.

Doufám, že mě to nezabije, řekla jsem mu zpevňující stisk kolem stříbrné čepele. Mohla to být moje jediná šance na útěk, pokud si Jackal uvědomí, že spojení mezi mnou a Vladem je oboustranné.

„Vidím ho,“ řekla jsem nahlas. Kdybych věřila v Boha, začala bych se modlit.

Ve větru jsem slyšela Jackalův hlas. Cítila jsem jeho ruku, jak třese mými rameny.

„V přítomnosti nebo budoucnosti?“

„V přítomnosti.“ Řekla jsem. „Už není v domě. Létá.“

Začal mnou třást ještě silnější.

„Nad čím létá, Frankie?“

„Jak to mám vědět?“ odpověděla jsem pravdivě. „Je tma, nemůžu toho hodně vidět…, počkat.“

Vlad nasměroval své tělo směrem dolů. V dálce se začaly objevovat malé světýlka.

„Je nad nějakým velkým městem. Vidím světla. Mnoho světel.“

Najednou jsem ucítila pálení na líci.

„Kde? Potřebuji něco konkrétního. Nestačí mi město a světla ty hloupá krávo!“

Chtěla jsem si zamnout tvář, ale potřebovala jsem veškerou energii na spojení s Vladem.

Doufám, že když se zde dostaneš, vezmeš to ve středověkém stylu! Řekla jsem mu.

Vladův úšklebek se rozšířil, ukazujíc tesáky.

„Připomenu ti, že si to řekla.“

Světla pod ním byly stále jasnější. Předměty dostávaly svůj tvar. Snažila jsem se, abych viděla lépe, doufajíc, že ​​nebyl hodiny odsud.

„Vypadá to, že právě proletěl nad zábavním parkem.“ Pokračovala jsem. Letěl tak rychle, že jsem si nebyla jistá.

„Myslím, že jsem právě viděla Ruské kolo.“

Znovu mě neuhodil, ale pokud mě Jackal potřese ještě silnější, vymkne mi rameno.

„Jaký park?“

„Přestaň!“ zakřičela jsem. „Chceš, abych ztratila spojení? Tak jen dál pokračuj!“

Třes přestal, ale jeho ruka držela moje rameno pevně. „Jaký park?“ zopakoval

„Příliš pozdě na to abych ti to řekla, pohnul se. Vidím mnoho střech…“

A vodu! Vzrušení prošlo mým tělem. Florida měla mnoho tematických parků, blízko vody a velkých měst. Pokud Vlad letěl na Disney World, mohl být pouze hodinu odsud.

Jsi na Floridě? Zeptala jsem se.

Další úšklebek byla jediná odpověď, kterou jsem dostala. Scenérie pod ním začala nabírat jasné tvary. Trvalo mi vteřinu, než jsem si uvědomila proč.

„Zpomaluje. Klesá…“

Mé srdce začalo bít rychleji. Nebyla jsem expert v rozeznání budov z ptačí perspektivy, ale viděla jsem, že budovy, nad nimiž přeletěl, vypadaly povědomě

„Takže?“ Jackalův stisk opět zesílený.

„Co vidíš?“

Rachot v mé hrudi opět zrychlil, když jsem viděla přístav, který jsem znala.

„Je u přístavu. Nevidím žádnou ulici, zatím… Ale zdá se, že zpomaluje.“

„Přístav?“ z ničeho nic Jackal zněl vyděšeně. Pustil moje rameno.

Držela jsem se nože, jako kdyby to byla moje jediná šance na život.

„Hej, nyní míří k městu. Vidím mnoho budov. Stále klesá… Na jednu z budov. Jméno budovy…“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se spěšně Jackal. „Jak se jmenuje, Frankie?“

Zrušila jsem spojení s Vladem, protože jsem ho už víc nepotřebovala. Mé srdce bilo, jako kdyby se snažilo osvobodit z mé hrudi a pot posouval nůž v mé ruce.

„Jmenuje se,“ řekla jsem a snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejdrsnější

„Červená střecha v Tampě.“

Měla jsem jen malý moment na to, abych si vychutnala šok na jejich tvářích předtím, než hotelové okno vyletělo do vzduchu. Zdálo se, že se čas zrychlil.

V jednu sekundu se na mě řítilo sklo a v druhé jsem byla skrčená v koutu, dívaje se na černovlasého muže v plášti.

V jednom mrknutí, oheň zachvátil stěny v oranžových a červených vlnách, zastírajíce každý část pokoje, až na tu kde jsem byla já.

„Slyšel jsem, že mě hledáte.“ Řekl, nyní známý hlas, klidně.

Náhlé teplo a kouř mě nutili najít cestu ven. No ještě předtím, než jsem se mohla odplazit pryč, strhla se vlna násilí.

Bylo to tak rychlé, že mi to připomnělo pohádky, které jsem koukala jako dítě. Až na to, že toto bylo skutečné.

S jejich neskutečnou rychlostí a kouřem, díky kterému bylo všechno rozmazané, jsem nevěděla, kdo vyhrával, nebo zda se do boje zapojili více než dva upíři.

Pokud bych se ocitla uprostřed toho, zabili by mě. No tohle byla moje šance. Zhluboka jsem se nadechla, dodal si odvahu, vykašlala jsem kouř a pak jsem se odplazila k nejbližší zásuvce. Položila jsem na ni mou pravou ruku a cítila jsem okamžitou energii.

Energie mnou proudila, jako kdyby mi někdo píchl adrenalin přímo do srdce, následovaná bolestí v mých nervech.

Světla zhasla, ale i přes tmu a slzy v mých očích způsobených kouřem, jsem stále viděla okno, které Vlad rozbil.

S plameny kolem a kousky skla zapíchnutou v rámu vypadalo jako vstup do pekla. Pár metrů ode mě probíhal upírský boj o život.

Nemohla jsem zaváhat. Znovu jsem zakašlala a pohnula jsem se směrem k oknu. Skočila jsem v poslední vteřině.

 

 

6. kapitola

„LEILO, NE!“ ZAKŘIČEL DRSNÝ HLAS.

Pozdě, i tak bych neposlechla. Jakmile jsem dopadla, schoulila jsem se do klubíčka kroutící se co nejdále. Rukama jsem si chránila hlavu před dalšími modřinami, dokud mě něco nezastavilo. Vyrazilo mi to dech a znásobovalo bolest v mém těle.

Chtěla jsem zůstat v klubíčku. Na to však nebyl čas. Postavila jsem se, když jsem hodnotila mé možnosti.

Narazila jsem do auta. Potřásla jsem hlavou, abych si ji vyčistila od stálého bzučení a začala jsem utíkat tak rychle, jak mi to moje bolavé svaly dovolily.

„Zastav ji!“ přikázal hlas za mnou.

Ohlédla jsem se a zrychlila jsem. Kouř a plameny se stále valily ze zničeného okna, ale nikdo mě nehonil.

S trochou štěstí budou zaneprázdněni ohněm a nebudou mě tak spíše hledat. Pa, pa upíři! Pomyslela jsem si, usmívajíc se i přes bolesti. Škoda, že jsem na sobě neměla mé běžecké boty, když mě unesli.

Z ničeho nic mě něco zezadu chytlo a já jsem měla pocit, jako kdyby se mi kolem boků obmotaly ocelové obruče. Trhla jsem sebou a téměř jsem se pozvracela z náhlého odporu, který mě zastavil.

Několik sekund jsem nechápala, co se stalo, ale pak jsem si všimla tmavých rukou obmotaných kolem mého pasu a cítila jsem něco velkého a pevného stát za mnou.

„Mám ji,“ zvolal mužský hlas. Pak se studená ústa přitiskla k mému uchu

„Nemusíš se obtěžovat použít proti mně svou zbraň. Nefungovalo by to.“

Celé mé tělo byla zbraň. Musel to být další upír, jinak by už dávno spadl na zem z množství elektřiny, které jsem v sobě měla, díky výbojům ze zásuvky.

Moje pravá ruka byla nyní zbraň, ale potřebovala jsem pojistku, abych ji mohla použít na svou obranu.

„Dobře.“ Řekla jsem „ubližuješ mi,“ dodala jsem. Chtěla jsem vědět, zda povolí sevření. Povolil. Takže můj únosce nebyl tak krutý, jako Jackal a ostatní. Bez pevného sevření jsem byla schopná se posunout a podívat se kdo je můj únosce.

Upír, který mě chytil, byl stejný Afro Američan, kterého jsem viděla, když jsem špehovala Vlada. Takže Zakladač Ohně si přivedl posily. No držet mě jako rukojmí nebylo součástí dohody. Muž si mě prohlédl od hlavy k patě.

Když spatřil mou jizvu, udělal grimasu. Byla jsem zvyklá na tuto soucitnou reakci. Právě teď jsem potřebovala ledajakou empatickou výhodu.

„Myslím, že jsem si vymkla kotník.“ Řekla jsem a zvedla jsem jednu nohu pro efekt. Ano! Stále jsem se v lhaní zlepšovala.

„Mohl by ses na to podívat?“

Upír mě pustil a klekl si, upřel veškerou pozornost na můj kotník. Naklonila jsem se, jako kdybych měla problém s rovnováhou. Jeden dotyk mou pravou rukou jeho hlavy a byl by mimo dost dlouho na to, abych mohla utéct.

„Dotkni se ho a já odvolám můj slib neublížit ti.“

Vladův hlas protnul noční vzduch, zastavujíce mou ruku ve vzduchu. Druhý upír se okamžitě postavil. Do prdele! Potichu jsem zakřičela. Jak Vlad věděl, co jsem chtěla udělat?

„Stejně jako jsem věděl, že jsi mě předtím špehovala.“ Odpověděl s pobavením v hlase.

„Ty máš své neobvyklé schopnosti a já mám své. Čtení mysli je jednou z nich.“

Čtení mysli.

Již více se nedivím, že mě slyšel, když jsem vytvořila pouto. Pomalu jsem se otočila k jeho hlasu. Plameny stále šlehaly z hotelového okna. Posunul se směrem k nám, táhl za sebou někoho, kdo byl tak velmi špinavý od sazí, že jsem nemohla říct, který z mých únosců to byl.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se, snažíc se uklidnit.

Zachytila ​​jsem odlesk jeho bílých zubů, když se usmál.

„Popel.“

Jeho rukojmí se snažilo odtáhnout, ale Vladův stisk zesílil. Jeho prsty se ztratily v černém mase pod nimi.

Se staženým žaludkem, jsem se podívala jinam. Najednou jsem zaslechla sirény přerušující blábolení lidí, kteří se shromáždili pod hotelovým oknem. Vlad byl klidný, jako kdyby zapalování hotelových pokojů a následné chycení dalšího upíra bylo něco, co dělal každý úterní večer.

„Máš, co jsi chtěl,“ řekla jsem. „Dodržela jsem svou část dohody, pusť mě.“

Smaragdový pohled mě umlčel.

„Slíbil jsem, že ti neublížím a to jsem dodržel. Nechat tě jít? Teprve potom, až si detailněji promluvíme.“

Vladova představa konverzace pravděpodobně zahrnovala mučení a následnou popravu.

Měla jsem vědět, že někdo, kdo s takovou radostí pálí lidí na popel, nedodrží své slovo a nenechá mě jít. No najednou, jsem zaslechla Martyho hlas přes sirény.

„Utíkej Frankie, utíkej!“

Vlad se podíval směrem k hlasu právě v čas, aby viděl Martyho, jak běží naším směrem, jako by byl právě vystřelen z kanónu.

Divila jsem se, proč nic neudělal, když mě unesli. Musel nás sledovat, zůstat skrytý, dokud nenastala ta správná chvíle na mou záchranu. Problém však byl, že toto nebyla ta chvíle.

Vše vypadalo jaksi zpomaleně. Byla tma, ale i přesto jsem viděla Martyho odhodlaný výraz, když narazil do Vladova těla. Jako kdybych se ocitla v noční můře. Sledovala jsem Vlada, jak absorboval sílu nárazu. Zůstal stát na nohou se smrtící rukou, která byla celá v plamenech, natahující se po mém příteli.

„Ne!“ zakřičela jsem. Místo toho, abych utíkala tak jak mi přikázal Marty, jsem se skočila na Vlada.

Moje pravá ruka přistála na jeho noze. Zoufalství mě přimělo vzít veškerou elektřinu, co jsem měla a pustit ji do něj silnější než kdykoliv předtím.

Při mé panice, kombinované s elektřinou ze zásuvky, by se měl Vlad rozprsknout po celkem parkovišti. No jediný efekt, který se dostavil, byl velmi jemný třes a smrad.

Všimla jsem si, že ruka, kterou se natahoval po Martym se zastavila. Vladova černá hlava se otočila a jeho smaragdové oči se setkaly s mým šokovaným pohledem.

„To,“ řekl „bylo neslušné.“

Můj pohled se zešedl. Parkoviště a hořící hotel zmizely. Byly nahrazeny stromy a točící se řekou plnou ledu.

Klečela jsem si na břehu řeky, moje oblečení bylo mokré, ale já jsem si nevšímala chladu.

Necítila jsem nic jiného než bolest, která proudila mými žilami jako peklo. Bolest, která se stále zhoršovala, až jsem to nevydržela. Zaklonila jsem hlavu a křičela v agónii.

Žena v mém náručí nereagovala. Přes její rty se nedral vzduch a její oči nadále hleděly do neznáma. Přitiskla jsem si ji blíž. Cítila jsem ještě víc agónie.

Bylo to jako kdyby se něco ve mně rozbilo tak, že se to už nikdy nebude dát napravit. Navzdory všem mým novým schopnostem jsem nikdy necítila beznaděj. Smrt ji ukradla a navždy zmizela z mého dosahu.

Toto vědomí mě přimělo křičet znovu. Byla to moje chyba. Řeka mohla odnést všechny stopy po její krvi, ale já ji budu navždy nosit na mých rukou.

 

„Drž ho,“ nařídil hlas.

Řeka, žena a les zmizely, nahrazeny kouřem a parkovištěm. Marty byl stále naživu, k mé velké úlevě. Vlad ho podal druhému muži. Klečela jsem na zemi a slzy mi tekly po tváři z přežití Vladova nejtemnější vzpomínky.

Abych řekla pravdu, očekávala jsem příšerně obrazy, když jsem se, dotkla Zakladače Ohně, ale jeho duši zjizvila ztráta a ne vražda.

Vlad si ke mně klekl. Jeho ruce už více nebyly v ohni. Možná aby nepřilákal příliš velkou pozornost. Vyjící sirény se mi zabodávaly do lebky. A i když upíři slyšeli lépe, Vlad nevypadal, že by ho to nějak trápilo.

„Přestaň plakat,“ řekl „nezabiju tě, jestli je to důvod, proč si tak hysterická.“

Myslel si, že jsem spadla na kolena s pláčem, protože jsem se bála smrti?

„Tyto slzy byly tvé, ne moje. Kdokoliv byla, její smrt tě opravdu zlomila.“

Stáhl obočí. „Co je to za hloupost?“

„Nic mu neříkej, Frankie,“ zasyčel Marty

Podívala jsem na Martyho, ale Vladův hlas znovu přitáhl mou pozornost.

„Vezmi ho pryč, Shrapneli. Doženu tě později.“

Zastavila jsem se před tím, než jsem se ho dotkla. Zelektrizováním bych si nepomohla.

„Nezabíjej ho. Jen se mě snažil ochránit. To je Marty a nevěděl o tom, že jsem tě zavolala. Pravděpodobně si myslel, že si patřil ke skupině, která mě unesla.“

Chudák Marty. Sledoval Jackala a ostatní.

Čekal, dokud si nemyslel, že bude mít větší šanci na mou záchranu. Jak jen mohl vědět, že Vlad byl silnější než čtyři upíři dohromady?

Samozřejmě, Vlad se už rozhodl, že zabije Martyho, a moje prosby aby ho nezabil, padly do hluchých uší. Byl schopen vraždy ale vzpomínka, kterou jsem viděla, mě přinutila doufat, že toho měl v sobě více a nejen tendenci mučit ostatní.

Jeho výraz ztvrdl.

„Jaká vzpomínka?“

Pravda mohl číst myšlenky.

„O tobě a té mrtvej ženě u řeky,“ odpověděla jsem

„Řekla jsem ti, že když se někoho dotknu, vidím jeho vzpomínky. Když jsem se dotkla tebe, viděla jsem ji a plakala jsem, protože jsem cítila vše, co si tehdy cítil ty.“

Díval se na mě s takovou intenzitou, až to bolelo. No i tak jsem se nepodívala jinam.

Možná uměl číst myšlenky, ale já jsem roztrhla ránu, která pro něj byla velmi bolestná. To nejmenší, co jsem mohla udělat, bylo nebýt zbabělec a nedívat se do země.

„Udrž ho naživu Sharpneli.“ Řekl nakonec Vlad „doženu vás později.“

Koutkem oka jsem viděla, jak druhý upír přikývl. A pak najednou… zmizel. Buď byla teleportace, další upírskou schopností, o které mi Marty neřekl, nebo se pohyboval rychleji než světlo.

Vlad se postavil a jeho oči se změnily ze smaragdové na měděnou.

„Jdeš se mnou,“ řekl a vztáhl ruku. Podívala jsem se na ni, ale nepohnula jsem se, abych se ho dotkla.

„Takže splníš naši dohodu?“

„Nemám rád, když mi někdo říká lhář.“ Odpověděl tónem, kvůli kterému jsem se zachvěla. Pak se jemně usmál.

„Potřebujeme se popovídat a na to je tu příliš mnoho lidí. Víš, můžu tě přemoci i navzdory tvým schopnostem, takže by bylo moudré vzít mě za ruku.“

Byla jsem si vědoma toho, že by mě dokázal přemoci. Dala jsem mu největší dávku elektřiny, jakou jsem kdy někomu dala a vše co se stalo, bylo to, že ztratil rovnováhu.

Nebylo pouze moudré chytit ho za ruku, byla to moje jediná možnost.

Natáhla jsem se levou rukou. Ignoroval ji a ušklíbl se, když chytil mou pravou ruku. Zasáhl ho proud, ale neodtáhl se.

„Promiň,“ zamumlala jsem.

„Zvládnu tvůj dotek, pokud ty zvládneš můj.“

Chtěla jsem mu říct, že vidím největší hříchy lidí pouze přes první dotek, ale pocit, když si mě přitáhl blíž, mě rozptýlil.

Nebylo to jen jeho rukama, které byly neobvyklé teplé.

Celé jeho tělo sálalo teplem.

Normální upír měl pokojovou teplotu, ale Vlad byl jako pec.

Dříve, než jsem se mohla zeptat jak je to možné nebo proč mě objal, s námi vyskočil do vzduchu.

 

 

 

7. kapitola

PO PŮL HODINĚ LETU, SE SRDCEM TÉMĚŘ v krku, Vlad přistál na velkém záhonu se suchými rostlinami. Když si mé oči zvykly na tmu, viděla jsem malé letadlo. Takže měl více způsobů jak letět. No s tím ať nepočítá.

„Nemůžeš očekávat, že s tím někde půjdu.“ Prohlásila jsem.

Jeho obočí vylétlo nahoru.

. „Raději bys zůstala tady a udělala hostinu komárům? Znám lepší způsoby jak naložit s tvou krví.“

Pokud mě tímto komentářem chtěl vyděsit, tak se mu to podařilo, ale nic to na věci neměnilo.

„Nevzala jsem si své gumové rukavice předtím, než mě unesli, takže pokud do toho vejdu, usmažím každý elektrický obvod…“

„Tak tě nenecháme žádného se dotknout.“ Řekl a táhl mě k letadlu.

Odtáhla jsem se, ale nezpomalil.

„I kdybych s tím souhlasila, což jsem neudělala, nemůžeš mi držet ruku celou dobu, co v něm budeme. Už ti mohlo dojít, že nedostaneš ránu pouze jednou. Čím déle se mě držíš, tím více elektřiny absorbují. Postupně tě uvařím zevnitř.“

A pak způsobím, že letadlo havaruje a zabiju i sebe a to mě znepokojovalo nejvíc. Dokonce i Marty nevydržel můj dotek déle než hodinu, když jsme trénovali.

Vlad se na mě pobaveně usmál

„A ty sis mohla všimnout, že jsem ohnivzdorný. Nemůžeš mi ublížit, Leilo, je jedno kolik elektřiny do mě vpustíš.“

Tentokrát se mě nesnažil táhnout, ale čekal, než jsem strávila novou informaci. Zdálo se to být nemožné. No pokud byl na tomto světě někdo, komu jsem nebyla schopná ublížit, byl by to právě upír, který ovládá oheň.

Nebezpečí, že by se mu zastavilo srdce, nebylo pro upíra problémem. A pokud popáleniny neměly na Vlada žádný efekt díky pyrokinezi, tak byl opravdu imunní.

Už jsem se nedivila, že se mu nic nestalo, když jsem ho trefila plnou silou.

Podívala jsem se na letadlo. Nikdy jsem si nemyslela, že budu znovu letět. Jasně, mohla jsem dál protestovat, ale nač? Vlad nepotřeboval jít nikam jinam, aby mě mučil nebo mě zabil. Tato opuštěná zóna by na to byla perfektní.

Pokud to bylo to, co chtěl. Nejlogičtější bylo, že se chtěl popovídat a pokud to chtěl udělat v letadle… Snad nebude povídat celou dobu. Pokud bych zavřela oči, mohla bych předstírat, že se nic neděje. Že je všechno tak jak bylo před nehodou. Že jsem normální holka a jediná speciální věc na mně je to, jak mám ráda gymnastiku…

„Dobře,“ řekla jsem nakonec, snažíc se potlačit úšklebek.

Jeho pohled mi prozradil, že se mi to nepodařilo.

. „Tak pojď.“

Skočil do letadla, táhl mě, jako kdybych nic nevážila. Když jsem byla uvnitř, obdivovala jsem krémový interiér se stoly a koženými sedačkami. Vlad něco řekl dvěma pilotům v jazyce, kterému jsem nerozuměla.

„Kde je Marty?“ zeptala jsem se, hledajíc ostatní cestující.

„Šel jinou cestou,“ odpověděl, když si svlékal plášť.

„Tady máš.“

Klimatizace byla puštěná naplno. Jelikož mě už neobjímal, začínalo mi být zima. Přečetl si to v mé mysli? Podívala jsem se dolů. Ne. Dokonce i slepý by si všiml mé ztvrdlé bradavky pod obtaženým tričkem.

Vzala jsem si jeho plášť, zamumlala jsem poděkování. Jeho plášť byl jako elektrická deka, horká z jeho sálajícího těla. Ve vnitřních kapsách měl těžší předměty, ale nepřezkoumávala jsem je. Pravděpodobně stříbrně nože, i když Vladova ruce byly jeho největší zbraň. To jsme měli asi společné.

Sedl si do pohodlně vypadajícího koženého křesla a já jsem ho následovala.

Sedla jsem si do křesla nalevo od něj, protože mi musel držet pravou ruku po celou dobu letu. Letadlo automaticky vzlétlo, bez žádných, bezpečnostních instrukci.

Vladova ruka byla stále teplá, ale nesálala tak jako předtím, Bylo zvláštní, že se mě někdo držel, nemluvě o tom jak dlouho.

Kdyby nebyl nebezpečný upír, jehož záměry byly stále podezřelé, tak bych se těšila, že mě tak atraktivní muž drží za ruku. Za posledních deset let se tak stalo pouze v mých snech.

V rozpacích jsem si uvědomila, že Vlad může slyšet moje myšlenky. Proud elektřiny se díky mému zahanbení zvýšil.

Místo toho, aby předstíral, že mě neslyšel, se jeho ústa, rozšířily v úsměvu.

„To lechtá. Pokud je toto tvůj způsob flirtování, tak tě chválím za originalitu.“

„Vzpomněla jsem si, že jsi nebyl ohromený slovem prosím.“ Odpověděla jsem kousavě a mé zahanbení se vytratilo.

„Narodila ses se svými schopnostmi?“ zeptal se měně téma.

„Před dvanácti lety mě zasáhl elektrický proud ze spadlého vedení. Dva měsíce jsem byla v kómatu. Když jsem se probudila, měla jsem rozsáhle poškozené nervy a tuto jizvu,“ Prstem jsem si prošla po jizvě od spánku až k zápěstí.

„Nervy se postupně zahojily, ale dostavily se vedlejší efekty.“

Nemohla jsem zastavit proud vzpomínek, které následovaly po nehodě. Jak jsem se vrátila do školy. Snažila jsem si nevšímat, jak na mě všichni hledí. Na trapnou, obrovskou jizvu.

Na moje zděšení, když jsem viděla nejhorší tajemství ostatních pomocí mé pravé ruky a samozřejmě na uvědomění si toho, že každý koho jsem se dotkla, utrpěl šok. Šepot ostatních, který jsem neměla slyšet na chodbách a ve třídách. Nyní je z ní monstrum…, všichni s jizvami jsou divní, jak Frankensteinovo monstrum…

„Potkal jsem monstra. Ty nejsi jedno z nich.“

Vlad znovu poslouchal. Snažila jsem si vyčistit mysl, ale nebylo to tak snadné.

„Řekla jsi mi, že se jmenuješ Leila, ale tvůj kamarád a únosci tě volali Frankie,“ pokračoval.

„Použila si Frankensteinova urážku a udělala sis z ní přezdívku?“

Usmála jsem se. „Ano,“ Potřebovala jsem si změnit identitu a tak jsem se nechala inspirovat lítostí mých spolužáků. Pokud si mysleli, že jejich oblíbený posměšek způsobí, že se rozsypeme, tak byly na velkém omylu.

„Proč sis ty vybral jméno Vlad?“ zeptala jsem se neschopná odolat otázce. „Není to to nejoriginálnější upírské jméno.“

Místo toho aby se urazil, na obličej se mu vkradl ten malý úsměv. „Jsem jediný autentický Vlad. Všichni ostatní jsou mou imitací.“

Zasmála jsem se a přetočila jsem oči. S jeho dlouhými černými vlasy, nápadnými rysy, děsivou charismatem a svádějícím svalnatým tělem vypadal, že by to mohl být slavný Princ Temnoty, ale jak velmi naivní si myslí, že jsem?

„Vypadáš sice velmi nebezpečně a přece sexy, ale uvěřím, že jsi Drákula, pokud ty uvěříš, že jsem Frankenstein.“

„Drákula je karikatura vytvořena představivostí spisovatele,“ řekl a jeho malý úsměv zmizel. Jeho ruka byla najednou teplejší. „Ani trochu se na to nevypadám, přesně tak, jako ty nepřipomínáš ničím Frankensteina, vytvořeného Mary Shelley.“

Wow, vzal svou malou představu opravdu vážně. A právě slyšel, že si to řekla, připomněla jsem si, když se jeho pohled zúžil.

„O čem ses chtěl mluvit?“ zeptala jsem se, zatřásla hlavou, aby mi už neunikly žádné obviňující myšlenky.

„O tvé šanci na přežití.“

Jeho tón byl normální, výraz na jeho tváři byl milý a to mě děsilo víc, než když se zlobil. Byl to pohled, který jsem viděla na mnoha tvářích vrahů, ale pouze Vlád v něm ukázat tolik přátelství těsně předtím, než zabil.

„Je tohle ta část, kdy mi řekneš, jak umřu?“ zeptala jsem se. Musela jsem se obrnit před tím, co přijde.

Stiskl mi ruku. „Viděla jsi přece, že neztrácím čas s nesmyslnými monology předtím, než zabiju. Vlastně je v mém nejlepším zájmu chránit tě.“

Neodpověděla jsem, jen jsem zvedla obočí.

„Pochybuji, že od posledního únosce získám nějaké informace, je jedno jak moc ho budu mučit.“ Pokračoval. „Odráží mě jako pěšce. Pravděpodobně nemá ani ponětí, kdo ho poslal.“

Dále jsem se na něj dívala pochybovačně. Protočil očima

„Zapomněl jsem, že tvoje generace zná pouze mobilní hry, jako jsou Angry Birds. V šachu je pěšec nejnižší…“

„Umím hrát šachy,“ přerušila jsem ho.

„Když se nemůžeš dotknout telefonu nebo hrát ledajaké elektronické hry, naučíš se obejít se i s klasickými hrami.“

Zasmál se a odhalil tak ty hezké bílé zuby. Připomněla jsem si, že pokud bych recitovala známou větu z Červené karkulky, slyšel by i to.

„Dobře. Pokud by si každých pět minut kontrolovala email nebo by si stále posílala smsky uprostřed konverzace, zlomil bych ti vaz. Už jen z principu.“

„Určitě by ses cítil dobře v starobinci. A vsadím se, že se ti líbí říkat dětem, aby zmizely z tvého trávníku.“

Závislost na telefonu mě vytáčela také, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že bych kvůli tomu měla někoho zabít. Pokud nepočítám lidí, kteří s někým volají během filmu.

Jeho úsměv nezmizel.

„Stále napůl očekáváš, že ti ublížím, ale nezaváháš, abys mě popíchla. Nebojíš se, že mě rozzlobíš?“

Mohl mi číst myšlenky a tak jsem se ani neobtěžovala lhát.

„Jsi děsivější, když si milý a pravděpodobně si se už dávno rozhodl, jestli mě zabiješ. A je jedno jak velmi budu prosit. Nic se tím nezmění. Takže raději zůstanu sama sebou. Nejsi jediný, kdo se nezabývá přetvářkou.“

Tentokrát se jeho úsměv rozšířil úplně.

Špatný úsměv, díky kterému vypadal ďábelsky krásné. Podívala jsem se jinam.

Nechtěla jsem přece, aby mu moje myšlenky ještě více zvýšily ego. Abych se rozptýlila, soustředila jsem se na zjizvenou ruku, která držela zde mou. Jeho stisk byl jemný, jako kdybych se mohla kdykoliv odtáhnout, ale oba jsme věděli pravdu.

„Máš naprostou pravdu,“ řekl jemným hlasem „no můžeš se uvolnit. Nechci tě zabít. Řekl jsem, že je v mém nejlepším zájmu tě ochránit a myslel jsem to vážně. Pokud mám pravdu, a já mám vždycky pravdu, tvůj poslední únosce bude slepá ulička. Takže ty jsi moje jediná šance, abych zjistil, kdo je poslal, aby mě našli.“

„Já?“ zeptala jsem se

„Tvá schopnost vytáhnout informace přes jeden dotek, tak jistě najít lidi v minulosti, budoucnosti a přítomnosti je neocenitelná.

Upíři z celého světa by zabili, jen aby tě použili jako nástroj proti jejich nepřátelům. Jsem ohromen, že jim to trvalo tak dlouho, než tě našli, když vezmeme v úvahu přátelství s jiným upírem.“

„Marty by mě nikdy takto nezneužil.“ Už i tak jsem se cítila jako vyvrhel, ale mluvit o mně jako o nástroji… To bylo ještě dost horší.

„A možná právě proto ho nezabiju,“ odpověděl

„To je laskavost, kterou neprojevím nikomu, kdo mě napadne. No kvůli jeho náklonnosti k tobě může být ve vyšetřování užitečný.“

„Co když ti ani jeden z nás nebude chtít pomoci?“ nemohla jsem se nezeptat. Marty a já jsme neměli nic společného se sporem mezi Vladem a jiným upírem.

Měděné oči se změnily na smaragdové ve zlomku vteřiny.

„Pokud tě pustím, jak dlouho si myslíš, že potrvá, než ten upír po tobě pošle další skupinu? Ty ho potřebuješ najít více než já. Je těžké mě přepadnout. U tebe je to snadné. A protože si inteligentní dívka, tak to už dávno víš.“

Otočil mi ruku, ale já jsem si představovala, jak se jeho stisk zúžil a vytvořil tak nezničitelnou smyčku.

Moje pýcha chtěla, abych popřela vše, co právě řekl, ale mé schopnosti mě přinutily prožít příliš mnoho úmrtí obětí nemilosrdných zabijáků.

Mohla jsem mít šanci proti jednomu, možná dvěma upírům. Ale proti skupině? I kdyby se mnou bojoval Marty, oba bychom zemřeli. A já jsem nemohla být tak hloupá.

„Chytré rozhodnutí,“ řekl a stále se na mě díval bez jediného mrknutí

„Mysli takto a možná se dožiješ toho, že budeš tančit na hrobech svých nepřátel.“

„Myslela jsem si, že upíři se nepochovávají.“ Povzdechla jsem si. Nikdy jsem se o to neprosila, ale Vlad měl pravdu.

Zasmál se. „Nepochováváme se. Hřbitovy jsou plné mrtvých lidí. Upíři chtějí být tam, kde je živá, pitná krev.“

Zavřela jsem oči. Byl to dlouhý, stresující den a podle Vlada to byl první z mnoha.

„Kam vlastně jdeme? Nic jsi mi neřekl.“

„Můj domov je v Rumunsku.“

Wow, tento chlap nešpásoval s jeho fixací na Drákuly.

Slyšela jsem zachrápání, ale neobtěžovala jsem se otevřít oči.

Šustění znělo, jako kdyby si dělal pohodlí. Udělala jsem to samé. Pokud jsme opravdu mířili do Rumunska, čekal nás dlouhý let.

 

8. kapitola

O JEDENÁCT HODIN POZDĚJI A JEDNU ZASTÁVKU na natankování, jsme přistáli na malém letišti se dvěma hangáry.

Podívala jsem se na mé bosé nohy a povzdechla jsem si. Začala jsem doufat, že k autu to nebude daleko. Země byla pokryta sněhem. Vlad mi sice půjčil jeho kabát, ale pochybuji, že mi půjčí i jeho boty.

Mé obavy ze sněhu byla rozptýlena, když jsme vyšli z letadla a uviděla jsem lesklou, černou limuzínu. Buď měl Vlad velmi mnoho peněz, nebo měl přátele na vysokých místech. Samozřejmě, mohl zhypnotizovat řidiče, aby pro nás přišel. Tyto manipulační schopnosti byly opravdu užitečné.

Blonďatý muž vikingského vzrůstu nám otevřel dveře limuzíny. Když kolem něj prošel Vlad, poklonil se. Zvedla jsem obočí, ale Vlad přikývl, jako kdyby se mu lidé klaněli každý den. Šla jsem za ním vděčná, že jsem nemusela jít daleko. Země byla studená jako led.

Blonďatý muž se na mě ani nepodíval, což mi nevadilo. Většina lidí se i tak dívala pouze na jizvu.

Nastoupila jsem do limuzíny dávajíc si pozor, abych se ničeho nedotkl mou pravou rukou. Řidič zavřel dveře, zabraňující teplu před únikem. Hned, jak jsem si sedla, nadzvedla jsem své holé nohy směrem k teplému ventilu.

„Na cestě k tobě domů musíme koupit pár věci,“ řekla jsem

„Boty jsou v tomto počasí nevyhnutelné.“

Vlád se natáhl po mou ruku. „Už jsem se o to postaral.“

„Objednávání nového oblečení bylo to, co jsi dělal, když jsi volal?“ zeptala jsem se. Možná nesnášel lidi závislé na telefonu, ale celou hodinu před přistáním visel na telefonu. Dokonce i s jednou rukou dokázal smskovat jako vichr.

„Mimo jiné.“ Odpověděl. Jeho prsty začaly jemně masírovat moje klouby.

„Zatímco budeš mým hostem, dostaneš všechno, co potřebuješ, ale dávej si pozor, aby si nezačala zneužívat mou pohostinnost.“

Odfrkla jsem si. Co si myslel, že udělám? Budu si přát designérské oblečení? Byla jsem vděčná za ledajaké oblečení, dokud bylo teplé. Vypadalo to, jako kdybychom přistáli v arktickém světě divů.

„Tak jsem to nemyslel.“

Do prdele i s ním. Nesnášela jsem, když mi četl myšlenky. Nemohla jsem se dočkat, kdy budu mít svou hlavu zase pouze pro sebe. Jeho pohled ochladl, když mi na ruku začal kreslit vzory.

„Měla bys být vděčná, že ti dokážu číst myšlenky. Jinak bych musel použít i jiné metody, abych zjistil, jestli mi říkáš pravdu o tvém únosu.“

Vzpomněla jsem si na to, jak Vlad zabil ostatní, otřásla jsem se. Raději jsem podstoupila čtení mysli jako oheň. Dokonce jen z myšlenky na to jsem měla chuť odtáhnout se.

„Pořád se mě bojíš.“ Prohlásil. „Dobře.“

„Máš rád, když se Tě lidé bojí?“ Byl to nejistý zabiják? Skvělé, takže jsem mohla očekávat, že mě bude děsit k smrti při každé příležitosti, jen aby si zvýšil sebevědomí.

Jako odpověď, Vlad stačil tlačítko. Černé skleněné okno, které nás oddělovalo od řidiče limuzíny, se stáhlo.

„Maximusi, bojíš se mě?“ zeptal se Vlád.

„Ano.“ Odpověděl řidič, bez nejmenšího zaváhání.

Vlad znovu stiskl tlačítko a okno bylo zase na svém místě. Znovu jsem musela odolat instinktu, který mě nutil odtáhnout ruku, protože atmosféra mezi námi se změnila.

Příměří, které jsem v posledních hodinách cítila, bylo náhle pryč. Nahradilo ho napětí, dost husté na to, abych se zadusila. Neviditelný proud začal proudit kolem Vlada, nutící vlasy na jeho zátylku, aby se postavili.

„Chci, aby ses mě bála ze stejného důvodu, z jakého chci, aby se mě báli moji lidé.“ Řekl s hlasem stejně jemným, jako byl pohyb jeho prstů na mé ruce.

„Nepokoušej se mě podrazit. V budoucnu se Tě lidé budou snažit přesvědčit, abys mě zradila. Pokud se tak stane, pamatuj na jedno: najdu a zabiju své nepřátele, ať to trvá jakkoliv dlouho.“

Polkla jsem, abych uvolnila moje najednou vyschlé ústa.

„Nemám v plánu měnit strany. Ty nejsi ten, kdo na mě posílá zabijáky dětí. To jsem viděla, když jsem se dotkla Jackala. Když se dotknu tebe, nevidím svou smrt. Takže patřím do týmu Vlad.“

Z jeho pohledu vymizel chlad.

„Dobře, protože bych si neužil tvou smrt. Nejsi nudná ani iritující. Rarita. Také ty, co jsou mi věrní, odměním. Takže se mě, nadále boj, Leilo. No věz, že dokud si pod mou ochranou, nemusíš se bát nikoho jiného.“

Poslední větu řekl s tichou intenzitou, díky které jsem měla husí kůži. Možná jsem nedostala slib o ochraně, ale vzpomínka, kterou jsem odhalila, způsobila, že jsem mu věřila.

Věděl, jak bolela ztráta. Věřila jsem mu kvůli ztrátě, která mu zjizvila duši a mě nutila myslet si, že slib ochrany nebere na lehkou váhu. Pomalu jsem přikývla.

„Znovu jednou máme dohodu.“

Jemně se usmál. „Nemáš ráda, když ti čtu myšlenky, ale to je nic oproti tvým schopnostem. Nemusím ti říkat, abys nikomu neřekla o tom, co jsi viděla, viď?“

Právě jsi to udělal, poslala jsem mu.

„Ano, udělal,“ zasmál se

„Když budeš u mě doma, zjistíš toho o dost více. Mnoho z mého nábytku je století staré a určitě drží množství vzpomínek. Věřím, že se takto zachováš při každé nové vzpomínce, kterou objevíš.“

„Ano ale věř mi, budu se snažit dotýkat se věcí, co nejméně to půjde.“ Starožitnosti. Oh, jak jsem jen nesnášela tyto esenci nesoucí věci.

Dále mě studoval s dávkou zvědavosti.

„Řekla si, že si tuto schopnost měla přes deset let. Podle tvého vzhledu usuzuji, že to je tak polovina tvého života. Když se u mě vyvinula schopnost číst myšlenky, byl jsem už starý, ale zkaženosti, které jsem viděl, mě vždycky dokážou znepokojit. Tvůj dar sahá ještě dál. Jsem ohromen, že ses pod tím tlakem ještě nesložila.“

Pokrčila jsem rameny, jako kdybych už několik krát nechtěla spáchat sebevraždu.

„Někdy je to lepší. Umím, komu se vyhnout. Lidé si mohou nacvičit jakýkoli vzhled, ale každý si drží své hříchy blízko u těla.“

Zasmál se. „Jak pravdivé.“

Limuzína poskočila. Podívala jsem se ven oknem. Stromy pokryté sněhem a ledem bylo všechno, co jsem viděla. Terén začínal stoupat. Po pár minutách mi začalo hučet v uších a musela jsem si zívnout, abych uvolnila tlak. Chyběla mi Florida.

„Je to ještě daleko?“

Nejedla jsem téměř dva dny. I když, toto byl dům upíra. Vzpomněla jsem si na to, co skladoval v chladničce Marty. Nebylo to nic, co bych chtěla ochutnat. Podívala jsem se na les. Potraviny nebo restaurace určitě nebyly po blízku.

Pobavené odfrknutím nasměrovalo mou pozornost zpět k Vladovi.

„Mám hojné zásoby jídla, Leilo. A toto je Rumunsku, ne Sibiř. Za chvíli budeme v mém domě. Po cestě přejedeme přes město, ve kterém jsou restaurace i potraviny.“

Začervenala jsem se při jeho posměšném tónu. Musím si dávat lepší pozor na myšlenky. Měla bych přijít na způsob, jak to udělat.

„Jíš normální jídlo? Martymu se to nikdy nelíbilo. Řekl, že to chutná jako hlína.“

„I to tak chutná a nejím. Mám jídlo pro lidi, kteří se mnou žijí. Pokud by byly podvyživení, nebyli by schopni živit mě ani můj personál.“

Jeho tón byl zcela normální, ale já jsem si začala uvědomovat, že Vlad nikdy nic neřekl náhodou. Naše pohledy se setkaly a já jsem si v tom jeho všimla výzvu. Vyzýval mě, abych se cítila uražena s jeho verzí komory.

„Marty vždy pil z turistů.“ Řekla jsem, stáhla obočí jako odpověď na jeho výzvu.

„Říkal, že to bylo spropitné za naše vystoupení. Samozřejmě, nikdy se nesnažil pít ze mě. Říká, že jídlo a byznys by se neměly míchat.“

Vladovy rty se rozšířily. „Nejsi rafinovaná. Nehraj hry a přímo se zeptej, zda se plánuji napít i z tebe.“

„Chystáš se?“ zeptala jsem se. „Nechci to. Vím, že mě to nezabije ani mě to nezmění, ale už i tak je ze mě „nástroj.“ Nechci být ještě i večeře.“

„Ne.“ Odpověděl klidně.

„Ani žádný upír pod mou střechou, dokud si pod mou ochranou. Souhlasím s tvým přítelem Martym, že jídlo a byznys by se neměly míchat.“

To byla úleva. Možná zůstat s Vladem, nebude až tak rozdílné od života s Martym. Snad to bude trvat méně než čtyři roky, co žiji s Martym.

„Co jste vy dva dělali?“ zeptal se Vlád, dávajíc si jeho volnou ruku za hlavu.

„Cestovali jsme s cirkusem.“ Odpověděla jsem, připravujíce se na posměšek, které udělala většina lidí.

Jeho výraz se však nezměnil.

„Chytré, s tvým stavem. Pokud by si někdo všiml tvé schopnosti, myslel by si, že je to jen cirkusový trik. Také si nikdy nezůstala dlouho na jednom místě, pokud by se někdo začal vyptávat.“

„Přesně tak.“ Řekla jsem překvapeně.

Můj otec a sestra to tak rychle nepochopili. Moje práce byla pro ně zahanbující. Naposledy, co jsem slyšela, říkali, že jsem jevištní herečka.

Vlad pokrčil rameny. „Upíři mají mnoho zkušeností se schováváním toho, čím jsou. Už jsme ve městě. Za ním je můj dům.“

Podívala jsem se z okna, abych viděla malé město, které mělo mnoho obchodů a restauraci. S tolika sněhem a malebnou architekturou připomínalo Santovu vesnici.

„Pěkné,“ řekla jsem. „No pochybuji, že nás nikdo nezastaví. Rychlostní limit zde asi není stovka.“

Vlad se začal smát. „Nemusíš se obávat.“

Stále jsem se dívala ven oknem. Posunula jsem a hlouběji do sedačky, což znamenalo, že jsme znovu začali stoupat. Řidič však nezpomaloval, i když jsme procházeli klikatými cestami. Podívala jsem se na Vlada, ale on se nezdál znepokojen. Samozřejmě, on by přežil, kdybychom náhodou nabourali do stromu, nebo bychom spadli z útesu.

„Nemusíš se obávat,“ řekl znovu s dávkou pobavení.

„Oh, je mi úžasně.“ Odpověděla jsem, se zaťatými zuby. Nejlepší způsob, jak jsem tuto jízdu mohla přežít, byl se zavřenýma očima.

Po asi deseti minutách auto zastavilo. Mně to připadalo jako hodiny. Pravděpodobně jsem do Vladovy ruky poslala dost elektřiny, abych pohnula malou lokomotivou, ale neodtáhnul se. Nyní se odtáhl a pustil mě.

„Už jsme tady.“

Otevřela jsem oči. Jeho tělo blokovalo můj výhled, když vystupoval z auta, ale když se uhnul, zírala jsem s otevřenými ústy.

9. kapitola

SLOVO. „DŮM“ NESTAČILO K POPISU NA BĚLAVĚ šedou konstrukci, kterou jsem viděla před sebou.

Ve skutečnosti jsem se musela pořádně narovnat, abych viděla na střechu. Mělo to nejméně čtyři hlavní patra s vedlejšími patry ve věžích, které se dramaticky tyčily na každém rohu. Exteriér zdobily vyřezávané dekorace, z balkonů viseli kamenní chrliči. A to nebyly jediné zvláštností tohoto gotického paláce. Alespoň tucet lidí stálo na různých místech kolem domu, tak nehybně, že na první pohled se zdálo, že jsou sochy.

Jediná věc, která překonávala výšku domu, byla jeho šířka. Nemohla jsem ani říct, kde končila pravá strana, protože výhled mi blokovala zeleň. No levá strana byla dlouhá alespoň jako fotbalové hřiště. Vysoká kamenná zeď ohraničovala majetek. Za ní stál les s tmavými šedými horami, které působily jako přírodní bariéra.

Už jsem se víc nedivila, že Jackal nechtěl nic zkusit, dokud byl Vlád doma. Toto nebyl dům, tohle byla skutečná pevnost.

„Leilo.“

Vladův hlas přitáhl mou pozornost. Ani se nesnažil zakrýt posměšek, když se mi podíval na nohy.

„Nechceš jít dovnitř, spíše než budeš mít omrzliny?“

Sledovala jsem jeho pohled, jako kdybych potřebovala důkaz o tom, že stojím bosá na ledové zemi. Byla jsem tak zaujatá tímto místem, až jsem zapomněla na zimu. No teď se mi ostré jehly bolesti zabodávaly do nohou.

„Už jdu,“ řekla jsem rychle.

Obrovské dvojité dveře se otevřely a Vlád vešel dovnitř, pokyvující když se mu lidé klaněli. Teď se mi to gesto nezdálo tak zvláštní. Každému, kdo žil v takovém paláci, by se mělo klanět. Do prdele, bylo to větší než královské zámky, co jsem viděla v telce.

Následovala jsem ho, neschopná se neohlížet, jako malé dítě. Byli jsme v obrovské hale se stropem dekorovaným freskami. Doprava se strop snižoval, až se změnil na tmavé sklo. Pod ním byla zahrádka s rostlinami a květinami, uspořádanými kolem gaučů, židlí a mramorové fontány.

Vlad prošel kolem zahrady a já jsem ho následovala. Kráčeli jsme chodbou s mnoha úžasnými přidanými místnostmi. Konečně jsme se zastavili před schodištěm, které bylo širší než přívěs, ve kterém jsme s Martym žili.

„Maximus ti ukáže tvůj pokoj,“ řekl.

Nevšimla jsem si, že by ten blonďatý řidič stál za mnou, ale v momentě se objevil, takže nemohl být daleko.

„Počkat. Je tu Marty? Chci ho vidět.“ Vlad slíbil, že ho nezabije, ale co když se něco stalo po silnici?

„Pošlu ho nahoru, jakmile budeš osprchovaná a najezená,“ řekl bez zaváhání. Ulevilo se mi.

Musel vědět, že Marty přišel v jednom kuse, pokud si byl tak jistý. Vlad se otočil a kráčel jiným směrem, ale mé druhé. „Počkej!“ ho zastavilo.

„Já… um, se nemohu osprchovat s takovou přebytečnou elektřinou.“ Řekla jsem potichu.

„Předpokládám, že nemáte hromosvod.“

„Nějaký seženu,“ odpověděl a přiblížil se. „Do té doby můžeš použít mě.“

„Mohu najít něco jiného,“ ustoupila jsem.

Zvedl obočí. „Trvám na tom.“

S těmi slovy uchopil mou ruku. Jeho měděné oči se dívaly do mých, umlčil můj další protest.

Byl tak blízko, že jsem mohla cítit jeho neobvyklé teplo. Zdálo se, že teplo z jeho ruky vniklo pod mou kůži, dráždící mě vzpomínkou, jaké to bylo, když mě objímal. Na to horké, pevné tělo přitisknuté na každý centimetr mého těla.

Snažila jsem se vyčistit si hrdlo, abych se rozptýlil z nečekaného tlaku v určitých dolních partiích. Nepomohlo, že mi pohladil kůži, jako kdyby čekal na mou odpověď. I takový jemný dotek posílal do mého těla příjemné šimrání.

„Jsi si jistý?“ Musela jsem se vyšťavit, aby to mělo nějaký efekt. I když byl ohnivzdorný, mohlo to bolet.

Přiblížil se ke mně, jeho dlouhé vlasy mi spadly do obličeje. Tyto černé kadeře bych neměla cítit jako pohlazení, ale tak jsem je cítila. Proklínala jsem mou zvláštní reakci na něj.

„Nikdy nedělám nic, aniž jsem si byl jistý.“ Jeho hlas byl hlubší a jeho prsty chytily mou ruku silněji.

Blesk, který ho najednou trefil, jsem ani nechtěla poslat. No nezdálo se, že by mu to vadilo. Na jeho tváři se objevil pomalý úsměv.

„Více.“ To měkké slovo bylo výzvou. Jako kdyby mě vyzýval, abych se nesnažila kontrolovat.

Stále ohromená tím, jaký měl na mě efekt, jsem se zhluboka nadechla a vypustila jsem všechno. Elektřina, kterou jsem vypustila, by způsobila, že by se zem zatřásla z tolik intenzity, ale Vlád ji absorboval bez mrknutí. Smaragdová jiskra v jeho očích byla jediná viditelná ukázka, že něco cítil. To já jsem se třásla. Cítila jsem závrať.

„Myslím, že to stačí.“ Řekla jsem, když se mi najednou podlomila kolena. Většinou jsem se tak necítila, když jsem uvolnila nadbytečný proud. Možná to bylo jen tím, že jsem dva dny nejedla.

Vlád se na mě díval bez pohnutí.

„Zvládneš vyjít nahoru po schodech nebo potřebuješ pomoc?“

Moje kolena se stále třásla a představa jeho horké náruče byla až příliš lákavá. Nechtěla jsem, aby mě někdo odnesl, jak nějakou válečnou kořist.

„Jsem v pohodě.“ Pustil mou ruku a odstoupil, kývající na Maxima.

„Jakmile jí ukážeš pokoj, připrav jí jídlo.“ Pak se podíval na mě.

„Uvidíme se u večeře.“

Použila jsem zábradlí, abych si udržela rovnováhu, když jsem šla za Maximusem nahoru po točitém schodišti. Po třiceti schodech jsme se konečně dostali do cíle. Odpočinula jsem si, když se zastavil místo toho, aby pokračoval nahoru. Možná jsem trpěla posunem času, kombinovaného s emocionálním vyčerpáním po stresu z posledních pár dní.

Maximus otevřel třetí dveře na chodbě, postavil se na stranu, abych mohla projít.

Snažila jsem se netvářit překvapeně, když jsem zjistila, že pokoj je stejně hojně vybaven, jako zbytek domu.

Původně jsem doufala, že Vladovi nebude trvat dlouho, aby našel osobu, která poslala Jackala a ostatní aby mě unesli, pokud to byl ten, který byl za vším. No teď mi myšlenka toho, že by se lov prodloužil o pár týdnů, vůbec nepřekážela.

Nemohla jsem si však zvykat na všechen tento luxus, protože dříve či později se vrátím k mému skromnému životu, ale než se tak stane… život byl příliš krátký na to, abychom si ho neužili.

„To je úžasně,“ řekla jsem Maximovi, který čekal, jestli se mi pokoj líbí.

„Jsem rád, že se vám líbí,“ odpověděl. Jeho formální způsoby se zdály velmi zvláště spojené s jeho vzhledem a pohledem.

Maximus byl asi o 30 centimetrů vyšší ode mne. Jeho široké svaly a drsné rysy tvořily spíše dojem strašidelného bodyguarda, tak vychovaného sluhu. No kdo jsem byla já, abych soudila?

„Ve skříni najdete oblečení,“ začal.

„Také jsme upravili elektřinu v této místnosti tak, aby se dala aktivovat hlasem. Rozsvítit.“ Přikázal a světla na stěně se probraly k životu.

Byla jsem ohromena.

„Jak jste…?“ zastavila jsem se. Vlad.

Nejen že mi sehnal oblečení, ale dal upravit elektřinu v pokoji pro hosty. Jelikož jsem neměla rukavice, vše čeho bych se dotkla, bych usmažila.

Maximus čekal, jestli dokončím větu. Když jsem tak neudělala, pokračoval, jako bych nic neřekla.

„Také můžete říct „ztlumit,“ nebo „vypnout,“ když si budete chtít odpočinout. Večeře se podává v devět v hlavní jídelně na prvním patře. Chcete, abych vám ukázal, kde to je?“

„Ne. Myslím, že jsem ji zahlédla,“ řekla jsem, stále ohromená nečekanou laskavostí od Vlada.

„Nechám vás samou. Váš oběd vám přinesenou za chvíli, ale pokud budete do té doby něco potřebovat, zatáhněte za motouz.“

Zatáhl za motouz, který visel u dveří. Neslyšela jsem nic, ale věřila jsem mu, že to fungovalo.

„Děkuji,“ řekla jsem, cítící se jako kdybych mu měla dát spropitné. Ne že bych mohla. Moje peněženka zůstala na Floridě.

Naklonil hlavu. „Bylo mi potěšením.“

Počkala jsem, než zavřel dveře, až pak jsem šla do koupelny, abych si ji prohlédla. Byla v ní skleněná sprcha, dost velká pro dva a zahradní vířivka, ve které jsem mohla skoro plavat.

Chtěla jsem jít do sprchy ale myšlenka, jak se moje bolest odplavuje ve vířivce, změnila můj názor.

„Rozsvítit,“ řekla jsem natahující se levou rukou, abych zapnula vodu.

 

 

10. kapitola

KDYŽ JSEM VYŠLA Z KOUPELNY, V přední části pokoje mě čekalo několik talířů. Ještě že jsem zavřela dveře, jinak by měl ten, co to všechno donesl, dobrou show.

Rozsvítila jsem a uviděla jsem čtyři druhy jídel rozprostřené přede mnou. Zírala jsem téměř čekajíc, že ​​se za chvíli vřítí do pokoje tucet lidí a připojí se ke mně. Mám spoustu jídla, řekl Vlad. Žádné kecy. Pokud takto jedli jeho dárci krve, každý z nich musel vážit alespoň 150 kilo.

Můj žaludek zavrčel varující, abych přestala zírat a začala jíst. Sedala jsem si a pustila se do jídla. Ani jsem se neobtěžovala obléci.

Když jsem dojedla, byla jsem tak plná, že všechno co jsem chtěla udělat, bylo si zdřímnout. No Vlad řekl, že se setkám s Martym hned, jak budu osprchovaná a najezená.

Starověká skříň byla plná oblečení, které bylo nové a nenošené, soudě podle dokonalého vzhledu. Vše bylo v mé velikosti. Stejně jako i boty v dolním dřevěném šuplíku. Začala jsem otevírat další skříně a všimla jsem si, že to tak bylo se vším. Dokonce i velikost košíčků na podprsence byla moje. Buď se na mě Vlad díval opravdu upřeně, když jsem spala, nebo měl úžasný odhad, co se týkalo žen.

Druhá možnost byla pravděpodobnější. No myšlenka, že zíral na moje prsa, ve mně probudila věci, které jsem se snažila držet zamčené.

V krbu hořel oheň, činíc tak místnost útulnější, teplou. No zbytek domu nemusel být tak pohodlný. Jakmile jsem byla oblečená, zatáhla jsem za hrozen.

Za méně než minutu se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřela jsem dveře. Na chodbě stál Maximus. Přemýšlela jsem, jestli to, jak byl rychlý, znamenalo, že je upír nebo jen velmi snaživý.

„Víš, kde je můj přítel Marty?“

„Ano. Mám ho přivést?“ Naplnila mě úleva. Vlád zatím dodržel 4 ze 4 slibů, které mi dal.

„Můžu jít za ním.“ Řekla jsem Maximovi. Stále jsem se cítila vyčerpaná, ale už jsem neměla závrať jako předtím.

„Přivedu ho,“ řekl. „Počkejte tady.“

Ve zlomku sekundu zmizel. Dobře, to mi odpovídalo na otázku, zda byl Maximus upír. Čekala jsem, sedíc na mé posteli, po deseti minutách stání na chodbě. Začínala jsem být nervózní. Co mu tak dlouho trvalo? Donesl mi přece takovou horu jídla za méně než deset minut.

Po půl hodině jsem sešla dolů po schodech na první patro, snažila se poznat, kterým směrem šel Vlad. Velká hala s množstvím vedlejších místnosti, která mě dříve tak uchvátila, mě teď vůbec nezajímala. Neviděla jsem tu jedinou duši. Co se stalo se všemi klanícími se lidmi? Kam do pekla všichni zmizeli?

„Maximusi!“ zakřičela jsem. Něco bylo špatně. „Kde je Marty? Vím, že jsi upír a slyšíš mě.“

„Tady jsem, Frankie.“

Slova přišla zpoza mě. Poskočila jsem a téměř jsem narazila do Maxima, ale uvolnila jsem se. Marty stál vedle Maxima s malým unaveným úsměvem na tváři.

„Jsem rád, že jsi v pořádku dítě…“ Nestihl dokončit zbytek věty, protože jsem ho popadla a objala.

Díky předchozím obavám a strachu jsem ho jemně kopla elektřinou, ale on mě objal pevněji a nepustil mě. Mohla jsem být dvakrát tak vysoká, ale on byl desetkrát silnější.

„Jsi opravdu v pořádku, Frankie?“ zašeptal mi Marty do ucha.

„V pořádku,“ zašeptala jsem zpátky, překvapená jeho hlasem

„Neslyšel si? Přišla jsem alespoň před dvěma hodinami.“

Pustil mě, zírajíc na Maxima.

„Byl jsem zaneprázdněn.“

Tvrdost jeho hlasu mě přinutila, abych se na něj lépe podívala. Marty už na sobě více neměl totéž oblečení, ale to, které měl, nyní nebylo o moc lepší. Jeho tričko i kalhoty byly špinavé od podezřelých fleků, nemluvě o obrovské díře ve středu trička. Prošla jsem za něj dřív, než mohl zareagovat. Než se stihl otočit, všimla jsem si stejnou díry na jeho zádech. Nepotřebovala jsem hodně představivosti, aby mi došlo, co způsobilo ránu a ztrátu krve…

„Co. Do. Prdele!!!“ vyštěkla jsem.

„Uklidni se. Jsem v pořádku.“ Marty mě chytil za ramena.

„Nejsi v pořádku,“ zakřičela jsem.

„Byl jsi napíchnutý torzem na velkou tyč! Kde je Vlad? Věděl o tom?“

Marty se znovu podíval na Maxima. Projela mnou další vlna hněvu.

„On to nakázal, že? Ten zkurvysyn tě nechal nabodnout! Proč? Aby se choval jako jedna z jeho drákulovských fantazií?“

„Ššššš, uslyší tě!“ zalapal Marty po dechu. Jeho tvář zbledla. Něco, co jsem dosud neviděla. Byla jsem příliš nasraná, abych se zabývala Vladovými pocity.

„Je mi to jedno. Je jedna věc předvádět se jménem a rumunským zámkem, ale je šílené…“

„Pro lásku Boží sklapni!“ přerušil mě Marty.

„Dobrá rada,“ zamumlal Maximus.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Marty byl více naštvaný, že jsem nadávala na Vlada, kvůli jeho střelené roli než kvůli tomu, že byl napíchnutý jako ryba. Možná se Vlad choval násilnicky ke každému, kdo zpochybňoval jeho fantazii. Pokud tomu tak bylo, nebyl jen trošku vstřelený, byl to šílenec.

„Už to více nemůžu poslouchat,“ řekl otrávený hlas.

Martyho tvář ztratila ještě více barvy. I kdybych neznala Vladův hlas, to jediné by stačilo, abych věděla, kdo za mnou stojí.

„Neubližujte jí, nic z toho tak opravdu nemyslela,“ řekl Marty, cpal se mezi mě a Vlada.

Nechtěla jsem, aby mu ještě víc ublížil, hlavně když to byla moje chyba a tak jsem se snažila protlačit zpět. Blokoval mě svou upírskou rychlostí ze všech stran, až to vypadalo, jako kdybychom tančili.

„Fajn, řeknu ti to i tak,“ řekla jsem Vladovi, Marty stál stále mezi námi

„Slíbil jsi mi, že mu neublíží a přesto si ho nechal nabodnout na kopí. Řekni mi, proč bych já neměla porušit naši dohodu a to že e mi budeš vyhrožovat smrtí, nestačí. To jsem už zažila aspoň tisíckrát, pamatuješ? „usmála jsem se. „Navíc, to ty potřebuješ mě a oba to víme.“

Vlad se chladně usmál a přistoupil blíž.

„Říkat mi jménem, ​​které nesnáším. Odsoudit mě z šílenství a lži. Zabil jsem pro méně, ale máš pravdu. Potřebuji tě. Pojďme nejdříve vyřešit první dva problémy.“

Marty najednou zmizel. Vlad ho odhodil na stranu dřív, než jsem si všimla, jak se pohnul.

Hluk na schodišti mi řekl, kde dopadl. Když jsem k němu začala utíkat, Vlad popadl mou ruku a podíval se na mě svým smaragdovým pohledem. Mé srdce poskočilo. Ale neuhnula jsem. Nemohla jsem mu dopřát takovou radost.

„Co teď?“ zeptala jsem se vyzývajíc ho.

Zvedl obočí. „Toto,“ odpověděl a vložil malý, tvrdý předmět do mé ruky.