Ember - kapitola 50-52

Překlad: Mili

50. kapitola

Tajemství zabíjí.

Phoenix

Řídil jsem v tichosti a pozoroval svou GPSku, dokud se nepřestala pohybovat. Zaparkoval jsem auto přes ulici a pohlédl na budovu. Do háje.

Federální budova.

Jedna moje část to věděla.

A právě ta část si zatraceně přála, ať se mýlí.

S hlasitým povzdechem jsem obě své zbraně odložil do palubní skříňky a sluneční brýle odhodil vzduchem.

Vedle mě si na sedadle hověla složka, vysmívala se mi, zírala na mě. Přes ni bylo načmárané Lucovo písmo.

Vyškubl jsem lístek přidělaný k archu a četl ho několikrát dokola.

Otevřít a prostudovat jen v případě, že je re-aktivovaný. Je to jediný způsob. Buď chytrý. Buď v bezpečí. Jsi teď Nicolasi. Udělej, co musíš. A přemýšlej o tom až později.

„Ha, to se ti lehce řekne, ty bláznivý mizero.“ Rukama jsem si otřel obličej, pomalu vylezl z auta a zamknul za sebou dveře. Podíval jsem se na budovu a vydal se přes cestu.

V době, kdy jsem došel do budovy a prošel detektorem kovu, už jsem se potil.

De Lange - šéf rodiny Nicolasi - oficiálně míří do území nepřítele.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se budu procházet po budově FBI, myslel bych si, že to bude v poutech.

Ne jako svobodný občan.

Vyjel jsem výtahem do čtvrtého patra.

Dveře výtahu se otevřely. Rozhlédl jsem se. Aktivita po kanceláři byla jako rozmazaná šmouha - papíry lítaly, telefony řinčely.

V momentě, kdy jsem vystoupil z výtahu, veškerá aktivita... jednoduše... ustala.

To je ten problém s vládou; fotí lidi tak kreténsky, že když pak člověka vidí osobně, dobrých pět sekund musí vyloženě zírat, než si uvědomí, kdo zatraceně jsem.

Nikdo nepohnul ani svalem.

Afektovaně jsem se zasmál a zamířil k zadní kanceláři.

A začalo šeptání. Měl jsem hrozné nutkání se otočit a pronést něco jako „Baf!“. Ale určitě by si to spletli s bombovým útokem a dopřáli si to jako důvod mě zatknout.

Jenže zatím.

Jsem čistý.

Jako zatracený písknutí.

Já to vím. Oni to ví.

Mohl bych se vysvléct do naha a zatancovat a stejně by mě chtěli složit k zemi, protože toho tolik vím.

Pro federály jsem příliš nebezpečný.

Protože to, co věděl Luca - vím teď já.

A to by jim mohlo zavřít klapačky.

Zatímco jsem mířil do kanceláře ředitele Smithe, zbytek místnosti začal znovu rozmlouvat, ačkoliv jen tlumeně, jako by se báli mluvit nahlas.

Dvakrát jsem zaklepal.

On vzhlédl.

A zbledl.

Naklonil jsem hlavu. „Nevadí, že vejdu?“

Otevřel pusu, ale vyšlo z něho jen zakrákorání.

„Cože? Ne, rád tě vidím.“ Polkl a chystal se vstát.

„Byl bych raději, kdybys seděl.“ Natáhl jsem ruku. „Nedávej mi důvod ustřelit ti hlavu a zaneřádit tuhle hezkou fotku... Objevil jsem se za ním. „... Andi, že? Adoptovaná dceruška, kterou jsi nasadil do Elite? Blond vlasy... opravdu moc hezké hnědé oči...“ Zasmál jsem se. „A umírá - nemýlím se? Kvůli... čemu?“ Luskl jsem prsty. „Leukemie, to je ono.“

Tvář mu zbrunátněla. „Nevíš vůbec nic!“

„Oh...“ Posadil jsem se a natáhl nohy na jeho stůl. „Vím ze všeho něco, takže si se mnou nehrej. Už se nudím.“ Zazíval jsem. „Vláda platí na hovno, že?“

Zadíval se do země.

„Jenže já...“ Usmál jsem se. „... jsem ve vatě. Ale moment - “ Ukázal jsem na něho a zlehka jsem zahýbal prstem. „ - to asi už víš, že?“

Další ticho.

„Takže...“ Zakýval jsem hlavou. „... jsem přemýšlel, co asi mohlo Sergia vyplašit tak, že zvedl zadek a na pár dní se vypařil a potom se z ničeho nic objevil a věděl, kde hledat Nicka a Pikea?“

„Phoenixi, já - “

„Zklapni.“ Odsekl jsem. „Mluvím já.“

Nosní dírky mu plály.

„Kolik?“ Zeptal jsem se.

„Kolik?“

„Hrej ještě chvilku blbého a uříznu ti palec.“ Sáhl jsem po otvírači na dopisy, ležícím na jeho stole. „Poněkud tupé, ale kýženou věc to zvládne.“

„Milion,“ řekl tak potichu, že jsem to slovo skoro nezaznamenal. „Rusové zaplatili jeden milion. Jediné, co jsem musel udělat, bylo nasadit Pikea, zajistit, aby to vypadalo jako náhoda, a potom se infiltrovat do rodiny.“

„Do mojí rodiny.“

„Do rodiny Nicolasi.“

„Za účelem?“

„Tečou jim pryč peníze. Potřebují novou obchodní trasu... a nejlepší cesta, jak přepravovat drogy, by byla pod jménem Nicolasi. Vlastníš sedm amerických lodních přístavů.“

„To vlastním.“

„A...“ Potáhl si za límeček u krku. „...Sergio by pro mě přirozeně převzal operace. Jako další boss v řadě.“

„Kterého bys ovládal.“

Olízl si rty a pohlédl ven z okna. „Udělal bych cokoliv, abych ji zachránil.“

„Cokoliv?“ Naklonil jsem hlavu. „Myslíš to opravdu vážně?“

Smith se odmlčel. „Kam tím míříš, Phoenixi?“

„Zbavím tě tvých problémů. Eliminuju hráče, zbavím se těch, kterých je třeba se zbavit... A ochráním tě před Petrovými.“ Upřeně jsem se mu podívat do očí. „Ale bude tě to něco stát. Konec konců jsi mi skoro zničil život, takže bude jenom fér, že když budu krvácet já... budeš krvácet i ty.“

„A co se Sergiem?“

„Se Sergiem si to vyřídím sám.

„Zabiješ ho.“

„Tvůj čas vypršel.“ Vstal jsem. „Zavolám ti ještě později a budu chtít tvou odpověď. Jenom prostě doufám, že víš, že tohle není válka, kterou vyhraješ. Umřeš, jestli se o to budeš pokoušet, a tvoje dcera umře tady... nebo ti zachráním tvou ubohou prdel a tvoje dcera bude žít.“

„Uvidím ji vůbec ještě?“ Zeptal se bez očního kontaktu.

„Nemyslíš si, že je moc pozdě začít si hrát na ustaraného taťku? Připouštím, že milion dolarů by bylo dost příznivých pro její léčbu, ale to už jsi měl vědět předtím, než jsi zpronevěřil tunu prachů a fušoval do ruských kasín, že?“

„Nikdy jsem si nepomyslel - “ Otřásl se. „ - nikdy jsem si nepomyslel, že to dojde takhle daleko. Moje práce, moje kariéra, moje holčička - “

„Všechno je to na tobě.“ Zakýval jsem hlavou. „Zůstanu v kontaktu a ani se nesnaž odletět ze země nebo zavolat svým nadřízeným, jinak budu mít namířenou zbraň na tu tvou zpocenou hlavu, než ten zatracený hovor stihneš vůbec dokončit.“

Zabouchl jsem za sebou dveře a pískal jsem si, když jsem kráčel zpět k výtahům. Malá tečka na mém mobilu se znovu zastavila. Sergiova kancelář je o patro níž.

Rozhodl jsem se nejet výtahem, ale vzít to po schodech, šel jsem přímo do labyrintu oddělených kójí.

Když jsem našel tu jeho...

Povzdechl jsem si.

Ztuhl a ani se neotočil. „Tak už to konečně udělej.“

„Udělat co?“ Zeptal jsem se s klidem, ačkoliv jsem se cítil na to utrhnout mu hlavu.

„Když mě nezabiješ ty, udělá to Nixon. Neměl jsem na výběr.“

„Zmlkni,“ odsekl jsem. „Ani se neodvažuj říct, že jsi neměl na výběr, ne zrovna mně. Ne mně, Sergio.“ Odtáhl jsem jeho židli a rukou jsem ho chytil za bradu.

Lidé kolem nás zalapali po dechu.

„Udělej to.“ Nosní dírky mu plály vztekem. „Byl jsem aktivovaný. Taková byla dohoda s Lucou. Aktivují mě. On si pro mě přijde. Byla to jen otázka času.“

„Chystal ses mě zabít? Šel bys přesně podle plánu?“

Nezaváhal, prostě odpověděl. „Ano.“

„Proč?“

„Protože jsem chtěl žít.“

„A já si žít nezasloužím?“

„Ty jsi Phoenix De Lange. Kdy sis vůbec zasloužil život?“

Praštil jsem ho do obličeje a potom jsem ho vytáhl na nohy. „Myslím, že tohle si užiju.“

„Co?“ Z pusy mu valila krev. „Co si užiješ?“

Zakřenil jsem se, napůl ho odtáhl k výtahu a stiskl tlačítko pro přízemí. Když se dveře výtahu otevřely, natlačil jsem ho dovnitř a znovu mu natáhl. Nechal mě ho mlátit a v té chvíli mi to bylo jedno.

Sesunul se na zem.

Ignoroval jsem krev a vytočil Nixonovo číslo.

„Problém?“ Zeptal se.

„Sejdeme se. V Místě. Přiveď společnost.“

Když jsem zavěsil, hodil jsem mobil po Sergiovi. „Zavolej Nicka a Pikea. Provedem to hned.“

„A co jako? Zabiješ nás všechny a potom co? Petrov se pořád chce dostat do rodiny Nicolasi.“

„Kdo říká, že mu to nedovolím?“ Vyštěkl jsem.

„Ale - “ Sergio vyvalil oči. „ - on je ruský odpad!“

„Prachy... vždycky promluví. Dám mu, co chce. Nechá nás na pokoji. No tak, Sergio, necháváš se ovládat strachem. Chce lodní společnost. Dám mu ji za určitou cenu. Hlavy se vůbec nemusí kutálet, nebo přinejmenším nebudou, dokud neřeknu, že se kutálet mají.“

„Ale - “ Krev mu kapala ze rtů. „ - říkáš, že kdybych ti řekl na začátku, o co jde...“

„Možná pak...“ Povzdechl jsem si. „... bys mohl být ušetřen.“

„A teď?“ Zakuckal se.

„Teď,“ odpověděl jsem s jediným kývnutím, „tě předám popravčímu.“

51. kapitola

Kápnout božskou

Bee

„Jestli nebudeš jíst, Phonix bude nasraný.“ Pronesl Chase zpěvně a mával mi před obličejem s Cheetos. „Fakt ale, sněz něco.“

„Já, ehm...“ Promnula jsem si břicho a snažila se usmát. „... nemám zrovna hlad.“

„Jeden lupínek.“ Podával mi ho. „A napij se trochu vody. Sakra, jsi nějaká bledá. Nemůžeš v mý přítomnosti umřít. Vážně, musím si udržovat reputaci.“

S napnutým úsměvem jsem popadla lupínek, hodila ho do sebe a spláchla ho vodou.

O deset sekund později jsem všechno vyzvracela na zem za stromem.

Chase byl ve vteřině u mě a mnul mi záda. „Hej hej, maličká, nemůžeš v břiše udržet jediný lupínek?“ Zasmál se. „Bože, to je, jak kdybys byla těho - “

Ani tu větu nedořekl.

Přestal mi mnout záda.

„Bee...“ Zvážněl. „... řekni mi, že máš chřipku.“

„Mám chřipku.“ Obrátila jsem oči v sloup a utřela si pusu.

Chase přimhouřil oči. „Skvělý, a teď přestaň vypadat tak provinile a řekni mi to do očí.“

Z nějakého důvodu - možná díky obavám v jeho hlase a soucitný pohled, kterým se na mě díval, nebo možná jenom ze stresu, že tu nemám Phoenixe - jsem propukla v pláč. Dokonale jsem se zhroutila a začala mu vzlykat do hrudníku.

„Já ho zabiju!“ Rozzuřil se Chase a začal mě plácat po zádech, na můj vkus až příliš silně. „Řekni mi, kam ho mám střelit. Ne, moment, uříznu tomu chlapovi penis. Do zkurvený prdele, už teď je mrtvej!“

„On to ví...“ Vzlykala jsem. „Jsem šťastná.“

„Jestli ti ublížil - “ Chase mě od sebe odsunul. „Cos řekla?“

„Šťastná. Jsem šťastná.“ Posmrkla jsem. „Jenom mi chybí.“

„Promiň. Tys řekla, že jsi šťastná... s Phoenixem? A čekáš jeho dítě počaté z lásky?“

Zakývala jsem a utírala si tváře.

„A on ty novinky vzal... jak přesně? Zastřelil veverku? Praštil rukou do zdi? Nakopl štěně?“

„Usmíval se.“ Pokrčila jsem rameny.

„To si ze mě děláš kozy.“

„Ne.“ Zachmuřila jsem obočí. „Je to dlouhý příběh... ale požádal mě o ruku.“

Chase zvedl jednu ruku. „Potřebuju chvilku, abych si to shrnul.“ Opřel si ruce o kolena a párkrát se zhluboka nadechl. Ten kluk vypadá, jako by mu začalo být špatně zrovna na místě, kde jsem před chvíli zvracela.

„Eh, potřebuješ se posadit?“

„Ne,“ odvětil tlumeně. „Jsem v pohodě. Jenom jsem spolkl nějaký hmyz.“

„Nebo ptáka.“ Zakoulela jsem očima. „Vážně, Chasi, vypadáš bledě.“

„Phoenix?“ Zakroutil hlavou. „Ten Phoenix, který před chvíli odešel, aby si hrál na doktora a přerovnal pár lidských orgánů? Ten Phoenix?“

„Jo.“ Zděsila jsem se, když jsem si v hlavě představila ten obrázek.

„Tak to mě poser,“ zabrblal Chase a konečně se postavil. „Tvůj bratr nemá očividně ani páru.“

„Přemýšlím, že to nejdřív řeknu Mo.“

„To mu nezachrání život.“ Chase potřásl hlavou. „Nejlepší sázka do loterie by bylo vydat se do Vegas a zpátky, pak žádat o odpuštění a říct Mo, ať mu zředí whiskey energeťákem.“

„K čemu to bude dobré?“

„Asi k ničemu, ale ten panák by stál za to.“ Chase po mně blýskl zničujícím úsměvem. „Jsi vážně v pořádku?“

Zakývala jsem. „Jsem šťastná.“

„Tak jsem šťastný za tebe.“ Obejmul mě. „Do prdele! Já budu strejda!“

„Ale vždyť nejste ani rodina - “

„Strejda Chase! Zatraceně, doufám, že to bude kluk! To by Texe tak nasralo, kdyby měl Phoenix kluka dřív než on. Dneska večer se za to pomodlím.“

„Překvapený Bůh tě slyší.“

„Jo jo, držím palce.“ Mrknul na mě a vytáhl mobil. Jeho úsměv okamžitě pohasl. „Musíme jít.“

Vylezli jsme do Chasova SUV, ale daleko jsme nejeli. Zatavil na místě na okraji kampusu, kde to vypadalo zpustošeně.

„Zůstaň.“ Položil mi ruku na koleno. „Tady budeš v bezpečí, víc v bezpečí, než kdybys šla dovnitř. Hlavně - chci, abys tady zůstala, zamkni dveře, zdřímni si - cokoliv. Nemám čas tě vzít domů a vzít sebou některého z chlapů, a nechci, abys viděla - “

„Viděla co?“ Srdce mi pokleslo do kolen. „Jde o Phoenixe? Je v pořádku?“ V hrudi se mi vzdouvala panika. „Chasi, co přede mnou tajíš?“

„Je v pohodě.“ Vydechl Chase. „Phoenix je dobrej. Pravděpodobně je uvnitř, jenom... zůstaň tady, dokud nevyřídíme pár věcí, jasný?“

„Okej.“ Pořád jsem panikařila, ale udělala jsem, o co mě Chase požádal, protože jsem v tomhle opravdu neměla na výběr.

Zamknula jsem dveře a složila paže na prsou, zatímco jsem ho sledovala, jak míří k malé budově, dvakrát zaklepe a potom vejde dovnitř a zavře za sebou dveře.

Zeptám se později Phoenixe.

Až bude v pořádku.

Až bude v mé náruči.

52. kapitola

Síť plná lží

Sergio

Nějak jsem odpadl v mezičase převozu z města tam, kde jsem zrovna připoutaný k židli. Hlavu mám těžkou, pusu plnou krve. Snažím se ji vyplivnout, ale jsem tak dehydratovaný, jako bych plival písek.

„Ah, jsi vzhůru.“ Ozval se Phoenix dobíravým hlasem.

Obrátil jsem oči v sloup. Fakt bych se obešel bez téhle frašky. Kromě toho, nepotřebuju být ničí objekt k hrátkám. Je pro mě nemožné nevědět, co bude následovat. Kluci mě budou vyslýchat, mučit mě a pak mě zabijí.

A to všechno kvůli tomu, že jsem před dlouhým časem uzavřel dohodu s federály. Ne, že bych v té době věděl, co ochraňuju nebo koho ochraňuju nebo že se mi to vrátí s pořádným kusancem do zadku.

Zamrkal jsem, když se světlo nad mou hlavou rozsvítilo.

„Nixone?“ Zakašlal jsem, když spolu s Chasem, Texem, Frankem a Mil vstoupil do světla. Skvělé. Všech pět šéfů a samozřejmě to není žádná náhoda.

Phoenix si stoupl přede mě a pomalu vytahoval nůž. Do prdele. Snažil jsem se nevypadat vyděšeně, ale žádný chlap - a je jedno, jak velký je drsňák - nečelí smrti s úsměvem Jamese Bonda. Bolest je pořád bolest.

Nůž mě zastudil na rtech, když jím Phoenix přejel po čelisti a potom řízl prudce dolů po mém horním i dolním rtu. Tělem mi projela ostrá bolest a po bradě mi tekla čerstvá krev.

„Když krysy mluví,“ pronesl Phoenix tlumeným hlasem. „Budou potrestány.“

„Ty to víš nejlíp,“ odplivl jsem.

Jeho pěst přistála na mém spánku s takovou vervou, že jsem málem spadl ze židle. V uších mi vřela krev a bušení v hlavě neustávalo.

„Takže...“ Nixon postoupil vpřed a vytáhl z kapsy doutník. „... Ani se nebudu ptát, jestli to chceš tou jednodušší cestou nebo tou složitější, Sergio. Zeptám se prostě přímo - co sis k čertu myslel?“

Tex si odfrkl. „A myslels vůbec?“

Frank zvedl ruku a položil ji Texovi na hrudník. „Nechej ho mluvit.“

Tex se překvapivě stáhl a zkřížil paže na hrudníku, zatímco ke mně došel Frank a začal přede mnou pochodovat sem a tam.

Nikdy jsem Franka neměl rád.

Franka ani Lucu.

Věděli toho příliš moc.

Přísahám, že jejich vrásky jsou plné tajemství a štve mě, že znají skutečný důvod, proč jsem udělal to, co jsem musel, ale ani se o to nezajímali, protože konec konců, jsem já byl ten, kdo chránil jejich zadky.

„Ty víš, proč,“ odpověděl jsem lhostejným hlasem. „Uzavřel jsem dohodu s federály... řekl jsem jim, že je nakrmím drahocennými informacemi.“

„Výměnou za co?“ Frank přimnouřil oči.

„Zeptej se Phoenixe.“

Phoenix se ušklíbl. „Myslím, že bude nejlepší, když jim to řekneš sám, sluníčko.“

„Krev vždycky vyhraje.“ Hlas mám prázdný, na hrudi tíhu. „Není to vaše motto?“

Nikdo nic neřekl, tak jsem mluvil dál.

„Federálové věděli, že jsi byl v utajení, Franku. Když už jsem byl dost starý na to, abych začal pracovat pro rodinu, začal jsem hackovat. Věcička sem, věcička tam, ale pak jsem byl dost chytrý na to, abych se hacknul do jejich systému. Vytáhl jsem všechno, co na nás měli.“

Phoenix kopl do mé židle. „Mluv dál.“

„Už bylo pozdě,“ zašeptal jsem. „Věděli, kde se ukrývá šéf rodiny Alfero a byla jen otázka času, než to s ním skončí.“

„Kdy to bylo?“ Zeptal se Nixon.

„Před pěti lety.“ Potřásl jsem hlavou, když se mi pusa začala plnit větším množstvím krve. „Tak jsem jim nabídl něco, co nemohli odmítnout.“

„Sebe.“ Dokončil za mě Tex.

Se zakývnutím jsem přepadl dopředu, protože moje hlava už byla tak těžká, že jsem jí stěží udržel. „Ale uzavřít smlouvu s ďáblem - to nikdy nefunguje tak, jak doufáte. Předstíral jsem, že jsem dvojitý agent, pracoval pro rodinu a pro federály, očisťoval nás, krmil je informacemi, které je uspokojovaly natolik, aby nečinili žádné další kroky.“

„Co se pokazilo?“ Optal se Frank. „Protože něco se muselo pokazit.“

„Chtěli se infiltrovat, nasadit jednoho ze svých chlapů do rodiny. Řekl jsem jim, že je to nemožné. Nemůžete se prostě vecpat do rodiny, která je vedená krví. Hrozili pomstou a potom šli po mně... mí vlastní lidi. Ti, se kterými jsem čtyři roky pracoval bok po boku, šli po mně.“

„A ty jsi je všechny zabil?“

Kousl jsem se do rtu a ochutnal krev. „Zabil jsem je, ale Luca... vzal to na sebe, řekl mi, ať se držím dál a řekl, že jsem z toho venku, že jsem odpadlík... takže to vypadalo, že už pro mafii nejsem užitečný. Namluvil jsem federálům, že mě moje rodina nutí se skrývat.“

„A pak jsi z krytí vyšel.“ Ztěžka si povzdechl Frank.

„Potřebovali jste mě.“ V té chvíli se mi v hrdle shromáždily všechny emoce. „Rodina mě potřebovala, a k rodině se neotáčíte zády.“ Popotáhl jsem. „Federálové mě reaktivovali hned, jak zjistili, že už nejsem duch, jakmile jsem začal být znovu užitečný, jako by věděli, že můžou.“

„Tak proč jsi to riskoval?“ Zeptal se Nixon. „Nedává to smysl, proč jsi riskoval, že tě znovu aktivují? Proč jsi nepřišel za námi?“

Pokrčil jsem rameny a odvrátil pohled. „Já se do těch sraček dostal. Já se sám dostanu i z nich.“

„Oh, dobré vědět, že jsi měl plán.“ Obrátil Tex oči v sloup.

Phoenix mě poplácal po zádech. „Věděl jsem, že kápneš božskou, teď ti nemusím podříznout krk.“

Všichni se na něho podívali a já zmateně zamrkal. „Cože?“

„Postaral jsem se o to.“ Phoenix byl až moc klidný.

„O co si k čertu myslíš, že ses postaral?“ Zařval jsem.

„Ředitel Smith má malý problém s gamblerstvím... a Petrovi ho drží v šachu. Nabídli mu jeden milión za to, že se infiltruje do rodiny Nicolasi, s čímž jim měl pomoct Sergio. Mimochodem, díky, Sergio. Je skvělé mít na zádech terč. Rusové chtějí přístav. Já jim přístav dám.“

„A ředitel Smith?“ Zeptal jsem se. „On tě nechá jen tak být?“

„Samozřejmě, že jo.“ Zakřenil se Phoenix. „Protože jeho dcera umírá a my uděláme cokoliv pro záchranu naší krve, že?“

„Jeho dcera?“ Zopakoval jsem. „Jaká dcera?“

„Na hackera jsi fakt blbej.“ Zakoulel Phoenix očima. „Jeho dcera Andi, tu, kterou jsem měl hlídat? Jediná kamarádka Bee?“

Zatřepal jsem divoce hlavou. „Ne, ne, ona není jeho dcera. Není možné, že bych to celou tu dobu nevěděl. Phoenixi, něco se chystá.“

„Ale je.“ Zakýval Phoenix. „V tom mi věř.“

Něco se změnilo. Je to až moc hezky povedené, skoro, jako by to bylo naplánované, ale poskládat všechny kousky dohromady je skoro nemožné.

Nemusel jsem čekat moc dlouho na to, až to všechno zapadne.

Nastalo to ve chvíli, kdy se ozval zvuk otevírajících dveří.

A potom zatleskání.

Jako v hororu jsem sledoval, jak do Místa vchází Pike, Nick a ředitel Smith, všichni tři s úsměvem na rtech, jako by právě složili k zemi všech pět rodin.

A já dostal mdlý pocit z toho, že přesně tohle se jim zrovna povedlo.