Elude - PROLOG

Překlad: Mili

Moje milé drahé čtenářky, vítám vás u šesté (když nepočítám půldíly) knihy série Eagle Elite. Tento díl bude příběhem Sergia a Andi. A ano, smrt se bude vznášet v oblacích a nemůžu bohužel říct, že vaše oči zůstanou suché, myslím, že minimálně jedno oko se zaleskne i těm z vás, které leccos vydrží. Tato story se prostě musí stát, každé pro má své proti a naopak, a pro Sergia to platí dvojnásob - a protože cesta k cíli je dlouhá (a trnitá), bude mu po tomto dílu patřit i ten následující.

 Takže vám přeji příjemné čtení (a sobě vítr do prstů :D )!

Mili

Sergio

Světlo ze zářivek mě pálilo do očí. Rychle jsem mrkal, abych to zahnal pryč - myslel jsem, že to píchání odezní, ale jenom se to zhoršilo. Ta bolest je nepopsatelná, jako by mi někdo zlomil tělo na dvě části, dal ho dohromady a potom ten proces zase zopakoval.

„To nezvládne.“ Poznal jsem ten hlas. Je to Nixon. Proč je tady k čertu Nixon? Nemá být mrtvý? Ne, moment, to mám být já. To já schytal kulku.

Před očima mi začaly problikávat vzpomínky na minulých pár dní, ve spánku mi z toho pulsovalo bolestí.

Rvačka.

Střílení.

Dohoda.

Moje žena.

V zadní části očí se mi začaly tvořit slzy.

Žena...

„Já to udělám. Já se hodím.“ Pevně jsem sevřel její ruku v mé.

„Umřeš,“ zašeptal Tex. „Tvoje tělo... je moc slabé, aby zvládlo něco dalšího.“

„Nemáme čas!“ Zařval jsem chraptivým hlasem a v očích se mi zračilo šílenství.

„Ne.“ Omotala své zkřehlé paže kolem mého krku. „Ne.“

„Ano.“ Odstrčil jsem ji. „Jestli to neudělám - můžeš umřít. Doktoři říkají, že se to musí udělat hned, tak operujte.“

V očích se jí odrážel smutek.

Tex i Phoenix se dívali do země na modrobílé kachličky a oba dva byli bledí. Vím, co si myslí. Už jsem ztratil příliš mnoho krve, ledviny mi sotva fungují a chci jí dát část svého života.

Věděl jsem, do čeho jdu, že s největší pravděpodobností umřu.

Ale udělal bych cokoliv, co bude v mých silách, abych ji zachránil.

Je podivné, když každý den čelíte smrti, když jí pak uniknete, nebo když se nakonec smíříte s tím, že po zemi nebudete chodit věčně - tehdy si myslíte, že jste došli klidu.

Myslel jsem, že jsem v pohodě s tím, že umřu.

Dokud jsem nepotkal ji.

A potom jsem čelil každodenní smrti někoho jiného - je to horší. Lidi ti to neřeknou. Jedna věc je smířit se se svou vlastní smrtelností; ale něco jiného je dívat se, jak umírá někdo, koho milujete, a vědět, že na tomto světě není nic, co by to mohlo zastavit.

Vidění se mi znovu zamlžilo.

„Ztrácíme ho,“ ozval se hlas v dáli.

Snažím se udržet oči otevřené. Vidím blonďatě bílé vlasy, velké hnědé oči a ten něžný úsměv. Napřahoval jsem se k tomu, chtěl jsem se k tomu upnout, udržet si vzpomínku na ni. Na dívku, která změnila můj život od temnoty ke světlu.

Dívku, kterou jsem nikdy nechtěl.

Ale zoufale potřeboval.

„Řekni jí, že ji miluju...“ Nepoznával jsem svůj vlastní chrčivý hlas. „... navždycky.“

Vydechl jsem a poznal ten okamžik, kdy mi přestalo tlouct srdce.

Propadl jsem se do vlídných temných stínů.