Dante - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Antonyho tušení nebylo od věci. Jak jen tohle zvládne Cat vysvětlit? Nepřijde kvůli tomu o veškerou důvěru a lásku svého manžela a podporu Marcellových?                            Sinnel

„Ach! Můžeme dřív, než zamíříme domů, zastavit v kavárně na dalším výjezdu?“ zeptala se Cat.

Catin nový nejlepší přítel – podle jejího manžela jediný – po ní hodil ve zpětném zrcátku letmý pohled a na její vkus trochu povýšeně mrkl. „Věděl jsem, že by tě ty navoněné sračky rozehřály, principessa.“

Na oplátku se ušklíbla. „Královna, Tino.“ Cat dotekem lehkým jako duch pohladila Johnathana po jeho tmavých kadeřích. Dávala si pozor na to, aby ho nevzbudila z jeho zdřímnutí. „A dej si pozor na pusu. Je mi jedno, že spí.“

„On je v pohodě. Nech mě hádat. Chceš další sójové francouzské vanilkové latte, že? Klidně to popři, pokud chceš, reginella,“ řekl Tino, čímž poškádlil mnohem víc, než kdyby ji nazval královničkou. Ten zatracený chlap ji dokázal podráždit zbytek nervů lépe, než kdokoli jiný. Usoudila, že to udělal, aby ji udržel v kondici, takže jí to nevadilo. „Víš, že moje dárky máš ráda stejně tak, jako mě.“

„Přestaň se se svou hrdostí vznášet tak vysoko, sorca, protože jinak by tvá hlava mohla tím horkým vzduchem explodovat. Věř mi, že dokud bys mi neušpinil šaty, nevadilo by mi to.“

„Merda, Catrina. Mluvíš o mých špinavých ústech a pak použiješ takováhle slova. Co by na to řekl tvůj manžel?“

Cat se temně zasmála. „Dante by tě ujistil, že zvládnu i mnohem horší slova, a že se mu moje špinavá ústa víc než líbí.“

Tino zamlaskal, ale ani na okamžik nespustil oči ze silnice před nimi. Moudře se rozhodl mlčet a neposkytovat Cat další návnadu.“

Ve skutečnosti jí Tino nevadil. Už téměř dva týdny byl jejím novým společníkem. Muž tlačil na její hranice, ale Cat si byla dost jistá, že přesně to byl důvod, proč její manžel vybral jako jejího ochránce právě jeho. Tino znamenal pro Cat jak výzvu, tak i zábavný hovor. Stejně tvrdě, jako do něj šla ona, on jí to oplácel. Popravdě řečeno, nebyl tím, co čekala od bodyguarda, ale stejně tak za to byla vděčná.

Přesně tak, jak Dante slíbil, hned tu noc poté, co spolu vedli ohledně toho tématu pozdně noční rozhovor, na ni její strážce čekal před před bytem. Tino se obvykle držel za Cat, ale vzhledem k tomu, že s sebou vezla Johnathana, aby u nich zůstal přes noc, strážce se teď choval jako jejich řidič.

„Jaké jsou na tenhle víkend plány pro principe Johna?“

„Chlapče, ty jsi dneska nějak upovídaný,“ řekla Cat. „Tino, vždycky moc mluvíš.“

„Snažím se konverzovat, takže zastrč svoje drápky. Buď hodná a hraj se mnou, jinak bude tahle jízda autem tak nudná.“

„Myslím, že kdybys zmlkl, bylo by to fantastické.“

„To by sis přála. Ty mě máš ráda, Catrino. Je mi jedno, co tu hraješ.“ Když auto jelo po dlouhém sjezdu, Tino se podíval do zpětného zrcátka a pak se ohlédl bočním okénkem. „Mimochodem, kde je dneska boss?“

„Dante prohlíží profily několika dodavatelských firem, které by měly zájem přidat se do Empire Development.“

„Skutečně roste, co?“

„Ano. Jde mu to velice dobře.“

Tino se znovu podíval do zpětného zrcátka. Ale nedíval se po Cat, spíš jakoby za ni. „Kde dneska pracuje?“

Cat zvedla obočí. „Proč na tom záleží, Tino? Pracuje. To je to, co dělá přes týden. Tak, jako vždycky.“

„Catrino, kde je právě teď?“

Podívala se na hodinky. Zaznamenala, že je pozdní dopoledne. „Je stále v kanceláři. Proč?“

„Kdybys mu zavolala, zvedne to?“

„Samozřejmě, že ano.“

Proboha, Cat byla Danteho žena. Ano, její hovory by měl zvedat.

„Udělej to, ano?“ požádal ji tiše Tino.

„Tino -“

„Catrino, nehádej se se mnou. Prostě bossovi zavolej. Teď.“

Něco v jeho tónu hlasu Cat přejelo po páteři. Když Tino znovu s přimhouřenýma očima zkontroloval zrcátka, Cat věděla, co se stalo. Otočila se na svém sedadle, aby se mohla podívat ze zadního okna. Stačilo to, aby pár metrů od jejich nárazníku uviděla tmavý sedan. Okénka včetně čelního skla měl tak tmavé, že to muselo být nezákonné. Také to znemožnilo rozeznat řidiče.

„Jak dlouho už jede za námi?“ zeptala se Cat. Přimhouřila oči, ale stále nedokázala rozeznat, kdo mohl sedět za volantem.

„Aspoň dvacet minut,“ odpověděl Tino.

„A tebe nenapadlo říct mi to už před dvaceti minutami?“

„Nebyl jsem si jistý, Catrino. Byli za námi příliš daleko, než aby to auto bylo rozeznatelné. Je to tmavý sedan. Když jsem si toho všiml, míjelo nás minimálně deset dalších tmavých sedanů. Nechtěl jsem, abys panikařila.“

„Já zasraně nepanikařím!“

Catrina nepanikařila. Byla prostě nasraná.

„Měla bys zavolat Dantemu,“ řekl Tino.

„Měl bys sklapnout a dát mi okamžik, abych mohla přemýšlet!“

„Nikdo další nás nesleduje, aby nám pomohl, pokud je v tom autě kdokoli, kdo by chtěl možná ublížit tobě nebo Johnovi. Musím se soustředit na řízení, takže ty musíš zavolat svému maželovi.“

Cat se podvědomě podívala na Johna, který spal ve své autosedačce, natáhla ruce, aby ho chránila. Zaťala čelist. Zadním okénkem sledovala, jak auto za nimi zrychlilo, až je dělilo jen pár decimetrů. Okénka SUV byla tak tmavá, že si Cat nemyslela, že by ji mohli vzadu vidět.

V břiše pocítila něco strašlivého. Srdce, které jí bušilo jako o závod, najednou jí vyskočilo až do krku, zatímco žaludek jí klesl až k zemi.

„Tino, varoval tě Dante ohledně někoho, kdo mi možná chtěl ublížit?“ zeptala se Cat. Hlas se jí lámal do stěží srozumitelného šepotu.

Tu odpověď nepotřebovala slyšet, protože ji již znala. Přesto se tak jako tak zeptala.

„Ne,“ zamumlal Tino.

Tedy dobře. Cat nepochybovala o tom, co to bylo za muže v autě za nimi. Nebo spíše ke komu muži patřili.

Bruno Savino.

Cat si tak dávala pozor na lidi kolem sebe. Věřila mužům, se kterými pracovala, že ji ochrání. Od doby, kdy si před osmi měsíci vzala Michela, nebyla obtěžována žádnými Brunovými lokaji. Předpokládala – možná tak chybně – že by její manželství s Dantem mohlo Bruna zastrašit.

Byla si tak jistá, že se to stalo.

„Chystáš se volat -“

„Ano,“ vyštěkla Catr drsně. Tino okamžitě ztichl.

Když se Johnathan ve své sedačce pohnul, polohlasně zaklela.

„Merda… pst, všechno je v pořádku, bambino. Kvůli Zia Catty spi, Johnathane. Spi.“

Cat trvalo příliš dlouho, než se jí podařilo v její tašce najít zatracený mobilní telefon. Vytočila Danteho číslo a zatímco telefon vyzváněl, podařilo se jí Johnathana znovu ukolébat do spánku. Na čtvrté zazvonění ji to její manžel zvedl.

„Ciao, bella mia.“

Cat se tvrdě nadechla. Odmítla předchozí panice, aby nad ní převzala vládu. „Jsi ve své nové kanceláři, že?“

„Ano.“ Na druhé straně uslyšela nějaké zašustění papírů a pak Danteho, který na někoho vyštěkl, aby nechal jeho věci tam, kde byly. Pak se jeho pozornost znovu vrátila k hovoru. „Proč, koťátko?“

„Johnathan je se mnou.“

Jednalo se o první a tu nejdůležitější věc, kterou potřeboval její manžel vědět.

„Jo, volal mi Lucian a řekl, že jsi ho vyzvedla dřív. Chceš se někde sejít na oběd?“

„Ne. Nemyslím, že bychom to zvládli. Dante, někdo nás pronásleduje. Podle Tinova odhadu minimálně dvacet minut. Jsme uprostřed dálnice a pět minut od sjezdu, který vede domů. Není tu dost velký provoz, abychom je mohli setřást. Jsou strašně blízko k tomu, aby narazili do zadní části našeho SUV.“

Dante na druhém konci ztichl. Tak moc, že ho Cat dokonce ani neslyšela dýchat. Bouchly dveře a její manžel se zeptal: „Jsi si jistá?“

„Sì.“

„Není tu nic, proč bych měl věřit, že někdo -“

„Protože tohle není kvůli tobě nebo Marcellům. Tohle je kvůli mně. Dante, vím naprosto přesně, kdo to je.“

Cat nechtěla vést tenhle hovor, který vedli. Ne, když je dělili celé kilometry a ten hovor byl veden pod nátlakem. Její lži a tajemství jejího manžela jistě zranily. Jenže milovat ho také znamenalo důvěřovat mu. Musela věřit, že by jí odpustil a pochopil, proč udělala to, co udělala, včetně toho, že ho lapila do manželství pod falešnými záminkami.

On ji také miloval.

Když se do Danteho tónu dostaly ostré hrany a zeptal se na další otázku, Cat si to sama sobě připomínala. „Co tím myslíš, že je to kvůli tobě? Co od tebe chtějí? Zabít tě?“

„Nechce mě tak moc zabít, jako spíš chce to, co jsem mu ukradla. Ale předpokládám, pokud to znamená zabít mě, aby to dostal, pak je to to, co udělá.“

Dřív, než by Cat dala svého synovce tomu bastardovi zpátky, dřív by si vzala Michela sebou do hrobu. Takže bez ohledu na to, co Bruno chtěl, mu byla k ničemu.

„Catrino -“

Už neslyšela dál, co Dante říkal, protože SUV se tvrdě stočilo doprava a mobilní telefon jí vyletěl z ruky. Vzhledem k tomu, že neměla zapnutý bezpečnostní pás, který by ji udržel na místě, Cat bokem tvrdě narazila do dveří a hlavou se praštila o okno. Celou hlavou jí projela bolest. Setřásla ji, protože moc dobře věděla, že už dřív byla horší.

„Cazzo!“ vykřikl Tino.

Cat se snažila divoce zjistit, kam dopadl její mobil, ale nedařilo se jí to. Koutkem oka zvenku zachytila záblesk černoty. Měla pocit, jako by jí plíce zaplavil dehet. Vůz už nebyl za nimi. Teď byl přímo vedle nich a hrozil, že do nich znovu najede.

„Zrychli,“ zasyčela Cat.

„Nemůžu. Je na zasrané pod-“

Černé auto prudce zabočilo do strany a narazilo do nich. Tinova slova mu odumřela v ústech. Pokusil se nárazu vyhnout, ale nestihl to včas. Cat slyšela, jak pneumatiky SUV skřípou na štěrku.

Dopadla na podlahu auta, jako by nebyla ničím víc, než jen nějakou hadrovou panenkou.

Cat vykřikla. Levým zápěstím jí projelo bolestivé bodnutí. Držela se rukama, aby získala stabilitu a zabránila dalšímu dopadu. Nicméně svou vládu převzala gravitace a narazila do stropu. Bez jakékoli přestávky znovu narazila na místo mezi předními a zadními sedadly. Půlka těla se jí zaklínila pod Johnathanovu autosedačku. Věci v autě se rozlétly všemi směry. S třeskem se rozbilo sklo a tupé střepy se rozletěly po podlaze i po sedadlech. Tino zaklel ještě hlasitěji. Cat sledovala, jak se se střepy z rozbitého okna mísí barva krve.

Ah, Ježíši.

Auto se převalovalo, ale ona teď byla zaklíněná na místě.

Cat si rukama zakryla hlavu a snažila se nasoukat víc svého těla do prostoru mezi sedačkami auta a podlahou. Čekala, až se to divoké a rychlé otáčení auta zastaví. Když to konečně skončilo, měla Cat pocit, jako by v jejím žaludku, pokud by to bylo možné, řádila směsice mořské nemoci se závratí.

V SUV se rozhostilo ticho. Ne na dlouho.

Z Johnathana vyšlo vysoké kvílení. Zajíkal se vzlyky a v každém výkřiku byl slyšet jeho strach a zmatek. Catino zápěstí nadále pokračovalo v bolestivém pulzování. Se svíjením a kroucením se snažila osvobodit ze svého těsného vězení. Když se přidržela sedadla, aby vytáhla ven i zbytek svého těla, sklo ji poškrábalo ruce. Bylo jí to jedno. To, že uvízla tam dole, ji pravděpodobně zachránilo život a zároveň tak v době, kdy se auto převracelo, uchránila před létajícími střepy z rozbitých okének.

Kolikrát se převalili?

Cat se zhroutila na zadní sedadlo. Několikrát se zhluboka nadechla, aby jí přešel pocit na zvracení. Její neuspořádané myšlenky se nedokázaly zklidnit, aby dokázala jasně myslet. Vidění mělo rozmazané hrany. Opakovaně zamrkala, aby se pokusila vyčistit si zrak, ale ta temnota stále zůstávala.

Johnathan se rozkřičel ještě hlasitěji. Cat se konečně vymanila ze své oparu a naklonila se přes sedadlo, aby našla svého ubohého synovce. Po celém kabátě i čepičce měl roztroušené sklo. Na rudých tvářích měl silné cestičky od slz. Svými oříškově hnědýma očima hledal něco – cokoli.

„Piccolo, je to v pořádku. Ach, Johnathane, neplač, dolce ragazzo. Zia ti udělá lépe, bambino.“

Cat si uvědomila, že Johnathana nesmí pořezat, takže z jeho tělíčka pečlivě ometla tolik skla, kolik jen zvládla. Johnathan máchal drobnými pěstičkami do vzduchu, kvílel a volal svou Mamma.

Zepředu zaslechla zvuk rozepínání bezpečnostního pásu, což Cat připomnělo Tina.

„Principe v pořádku?“ zeptal se strážce chraplavě.

„Vypadá to, že ano,“ odpověděla Cat. „Můj telefon někam spadl. Nevím kam. Zavolej Dantemu a dej mu vědět, co se stalo.“

„Jdu na to,“ zabručel Tino a pohnul se dopředu. „Do prdele, aspoň, že jsme znovu přistáli na kolech.“

„To je právě teď dobrá věc?“

„Jen to říkám, reginella.“

Cat pro jednou na Tina kvůli jeho škádlení ani neštěkla. Neměla pocit, že by to tentokrát ocenil a bral jako zábavu. Cat pokračovala ve vybírání menších střepů z Johnathana, který stále brečel. Bála se ho zvednout z jeho místa. Měla strach, že by se mohl pořezat nebo ještě hůř, by mohl mít nějaké pouhým okem neviditelné zranění, které by se pohybem mohlo zhoršit.

Odhrnula Johnathanovi z čela tmavé kadeře a při pohledu na pár centimetrů dlouhý škrábanec, který měl na čelu skrytý pod vlasy, zamrkala. Nebylo to tak hluboké, aby to krvácela. Cat za ten malý zázrak děkovala bohu.

„Sakra,“ tiše zaklel Tino.

Cat se rozproudila krev v žilách. „Co?“

„Překulili jsme se přes ta zasraná svodidla. A ty jsi ani neměla zapnutý svou zasraný bezpečnostní pás. Dio, Catrino, neříkej bossovi, že jsem ti tuhle sračku dovolil. On by mě zabil. Zasraně, i tak by to mohl udělat. Tohle je špatné.“

Cat nevěnovala Tinovým nesourodým řečem žádnou pozornost. Byla až příliš zaneprázdněna tím, že se dívala ven z vyskleného zadního okna. Cestou od silnice se k nim blížila vysoká mužská postava oblečená v tmavém oblečení. Viděla, že jejich SUV zůstalo stočené za svodidly.

Neobtěžovala se dívat po někom, kdo by jim přišel na pomoc. Měla nezřetelný pocit, že tam tahle osoba nebyla kvůli tomu, aby jim nabídla pomoc. Zvlášť, když zkroucené zábradlí mrštně přeskočil další člověk a v ruce měl také něco, co vypadalo jako zbraň.

Cat vyschlo v ústech. Hrozilo, že ztratí svůj klid. Nikdy neukazovala strach – netušila, jak dovolit emocím překonat její vrozenou nebojácnost, ale tohle nebylo to samé. Nic je nemohlo ochránit. Cat neměla žádnou zbraň. Jen nůž na svém stehnu a také musela brát v úvahu malého Johnathana. Nebylo kam utéct.

„Tino,“ zašeptala Cat, a na sedadle se rychle otočila, aby poklepala svému strážci na rameno.

Telefon mu vypadl z ruky na palubní desku. „Ježíši, Catrino! Co jsi zatraceně udělala?“

„Tino, odpověz mi!“ Z telefonu se ozvalo zakřičení důvěrně známého, temného tenoru.

Cat popadla Tina za rameno. Nehty zabořila do jeho tenkého saka, aby ho přiměla soustředit se na ni. „Tino, podívej!“

Tino se ohlédl přes rameno, na místo, kam Cat ukazovala. V nebezpečné blízkosti jejich zničeného SUV se pohybovali dva muži.

„Do prdele!“ Tino si přes rameno odsunul svůj bezpečnostní pás, naklonil se a praštil do schránky v palubní desce, kde měl svou zbraň. Velice jasně a nahlas promluvil: „Dante, dva. Oba muži. Asi metr osmdesát, plus minus pár centimetrů. Oba mají zbraně. Neznámí.“

Tino uchopil svou zbraň a s cvaknutím ji odjistil. Cat zápolila se zasranými přezkami na Johnathanově autosedačce. Rozhodně tomu nepomáhalo to, že Johnathan nepřestával křičet a mlátit kolem sebe. Ne, že by to byla jeho chyba. Neměl tušení, co se dělo nebo v jakém nebezpečí se nacházeli.

Jeden z mužů už dosáhl na úroveň zadní části SUV a jeho paže se zvedla a zamířila na cíl. Cat vzadu v krku uvízl výkřik, kterým chtěla varovat Tina.

„Tino -“

Catina slova byla uťata tlumeným zvukem výstřelu, který zazněl prostorem. Na čelním skle se rozlétla krev a bůhví co dalšího. Tinovo obrovské tělo se zhroutilo přes volant. Jeho zbraň s rachotem spadla na zem. Cat se okamžitě sklonila přes Johnathana. Musela ho chránit. Kdyby existovala doba, kdy si Cat přála, aby se uměla modlit tak, aby to něco znamenalo, bylo to právě teď. I když každou neděli navštěvovala boží stánek, nikdy nepřišla na to, jak o něco požádat boha. Zadní dveře auta vydaly příšerný vrzavý zvuk. Jako by je někdo páčil.

„Pohni!“

Cat odložila Johnathana, jako by nevážil víc, než jen peříčko. Zády se praštila do bočních dveří. Hlava se jí odrazila od tvrdého plastu. Vidění ji stále ještě díky předchozím úderům občas balancovalo na hranici temnoty. Krátce zamrkala. Nedokázala se soustředit na to, aby dostala Johnathana z jeho autosedačky.

Cat měla pocit, jako by byla oslepená a uvázla v pomalé strnulosti. Zajela rukou pod šaty, k pouzdru na stehnu a hledala tam svůj ostrý nůž. Když se jí špička jeho čepele zařízla do konečků prstů, musela se ubránit tomu, aby tu zbraň nepopadla a nehodila ji po muži. To jediné, co jí v tom nakonec zabránilo, byl Johnathan, který se kroutil a blokoval jí výhled na cíl. Nechtěla riskovat, že by ho mohla zasáhnout.

„On není Michel!“ křičela Cat, když se muž otočil na jejího synovce. „Prosím, neberte ho. On není Michel!“

„Brunovi na tom nezáleží. Jestli Marcellovi chtějí dostat svého malého principe, a svoji novou královnu zpět, doručí nám Michela.“

„Ne!“

Cat vyskočila ze svého sedadla. Snažila se ho dostat od Johnathana. Muž jí skrz okénko sevřel rukou krk, přiškrtil přísun vzduchu a táhl ji zpět. Prsty zaťal do jejích vlasů a kůže na hlavě. Táhl ji zpět. V uchu se jí ozýval jeho temný, důvěrně známý smích, díky kterému ji po páteři přejel mráz.

„Ahoj, cagna. Už jsem ti chyběl?“

Kat měla pocit, že se udáví zvratky. Ten hlas - ach Bože, ten hlas.

Brunova pravá ruka Marc byl krutý, chladnokrevný bastard. Cat se s ním dřív setkala pouze jednou. Když se poprvé pokusila své sestře pomoci se dostat od Bruna. Při tom setkání byli zraněni Cat i Marc. Marc si od Catina nože odnesl jizvu nad obočím. Cat si za své potíže vysloužila dva zlomené prsty.

Marc pěstí pevně sevřel Catiny vlasy a zhluboka se do nich zabořil nosem. „Ach, stále ještě voníš po jahodách a medu, ragazza. Stejně tak jako tvoje sestra coura.“

Cat se v těle vařilo znechucení. Tak tvrdě, jak jen to dokázala, zaryla do jeho předloktí, kterým ji svíral kolem krku, svoje nehty. Cítila, jak pod jejich silou praská jeho kůže. Ani v nejmenším ho to neovlivnilo. Mark sevřel stisk svého předloktí ještě silněji. A ona se stala ještě rozzlobenější. Nemohla mluvit, křičet ani dýchat, ale byla nasraná, jako nikdy jindy. Nůž, který měla ukrytý v ruce dole na stehně, ji do konečků prstů přímo pálil.

„Tušíš, jaké byly Brunovi instrukce ohledně tebe, Catrino?“ Marc ji promluvil přímo u ucha. Jeho dech byl v jejím obličeji cítit horkem a naprosto nechutně.

„Jsi bastard,“ zasyčela Cat.

„Sì, to víme oba dobře, že? Jen pokračuj s tím zarýváním svých nehtů do mé kůže, cagna. Víš, jak moc si užívám trochu bolesti.“

Marc se zasmál. Ten zvuk hřměl někde v jeho hrudi. „Bruno mi slíbil, že zatímco budeme čekat na odpověď Marcellů na naše požadavky, mohl bych tě naučit jakoukoli lekci, kterou by se mi zlíbilo. Na to jsem čekal už hodně dlouho, Catrino. Za tu jizvu, kterou jsi mi před dvěma lety způsobila, ti něco dlužím.“

Prsty přejel po její tváři. Celou cestu se do ní zarýval silou. Došel až ke koutku jejích úst. „Myslím, že s řezáním začnu tady. Abych ti zničil ten tvůj sladký výraz. A když budeš dobrá a bude to zasraně bolet, naplním tvá ústa svým penisem. Jen abych tě naučil, jak má děvka jako ty správně sloužit muži.“

Jeho slova Cat ani trochu nevystrašila. Pokud si myslel něco jiného, tak mu tu novinku musela vysvětlit. Při jeho dalších slovech ji však zamrazilo až do morku kostí.

„Jednou jsem to udělal tvé sestře. Zatímco se Bruno díval. Když zlobila, půjčoval mi ji. Merda, kdo ví? Možná, že si tě bude chtít nechat i poté, co dostane svého syna zpět, Catrino. Vypadáš jako ona a oba víme, že se musíš zpovídat ze svých zločinů.“

„Marcu, táhni k čertu,“ zasípala Cat. Její přísun kyslíku s každým slovem mizel. „Za to, že ses mě dotkl, ti můj manžel uřízne koule a nakrmí tě s nimi. Ale jen v případě, že to jako první neudělám já sama.“

„To si můžeš zkusit.“

Cat nedala Marcovi příležitost, aby udělal cokoli dalšího. Nůž, který měla po svém boku, otočila tak, že čepel teď směřovala z dlaně ven. S usvědčující silou jím řízla. Ostré kovové ostří se zarylo do jeho předloktí. Jakmile zařízla do paže, Cat nožem trhla, takže rána byla zubatá, hluboká a dlouhá. Stejně rychle vytáhla z jeho paže nůž ven. Nechtěla riskovat, že by jí ho možná mohl nějak sebrat.

Odpovědí na její útok byl výkřik plný bolesti a šoku. Ruka, která ji pevně svírala, ji pustila.

Cat neztrácela čas tím, aby se dostala od dveří. Prakticky přistála na vrchu Johnathanovi prázdné autosedačky. Otočila se a sledovala, jak Marc s rudým obličejem tahá za zkroucené dveře. Nehoda musela zničit kov tak, že se nemohl dostat dovnitř.

Když Mark ve svém vzteku zařval a zamračeně se na Cat podíval, ušklíbla se. Mezi palcem a ukazováčkem svírala špičku nože. Paži již měla nataženou dozadu. Už byla připravena a jen čekala na správný cíl. Teplá, kluzká krev na ostří špičky ji nebránila v tom, aby přišla o své jisté sevření.

„Ta zasraná -“

„Znovu jsi propásl svou šanci, Marcu,“ řekla Cat krutě.

Nůž opustil její sevření tak rychle, že to téměř ani nebylo vidět. Ten se až po jílec zabořil do Marcova levého oka. Zároveň ho silou svého nárazu odhodil pryč od rozbitého okénka. Když se potýkal s deseticentimetrovým ostřím, které mu uvízlo přímo v hlavě, ozvěnou se nesly jeho výkřiky.

Ten idiot popadl rukojeť nože a vytáhl si ho z očního důlku. Cat se musela rozesmát. Po jeho tváři začaly stékat silné prameny krve. Dokonce, i když si hřbet ruky tiskl na krvácející otvor, životodárná tekutina stále vytékala ven.

„Měl jsi ho nechat tam, kde byl,“ zakřičela Cat na Marka, který s potácením klopýtal kolem SUV. „Teď vykrvácíš k smrti, ty hlupáku.“

Marc klopýtal dopředu. I když je dělily kovové dveře, které nešlo otevřít, se Cat instinktivně vrhla znovu přes autosedačku na druhou stranu, až vypadal z auta na druhé straně ven. Ve svých botách na podpatku vrávoravě klopýtala. Donutila se zvednout ze země, projít kolem zadních dveří a zatahat za dveře řidiče, aby je otevřela. Když se jí to podařilo, Tinovo tělo s mrtvým úderem spadlo z volantu na zem. Na zadní straně lebky měl otvor.

Cat na krátký okamžik zaváhala. Slyšela Marcův křik a klení. Krev, která vytékala z jeho zranění, teď přešla do stabilního tempa a oslepila ho. Vůbec se o něj nestarala ani se ho nebála.

U srdce ji bolelo kvůli Tinovi.

Seber se, přikazoval jí její mozek. Pohni se dál. Až příliš pozdě.

Přesto, když přistoupila k Tinovi, aby přes jeho tělo přelezla na přední sedadlo, Cat zašeptala: „Reposa in pace.“

Odpočívej v pokoji.

Cat našla na podlaze Tinovu zbraň. Ujistila se, že byla zajištěna. Pak ji zvedla a znovu z SUV vystoupila. Obešla auto až k místu, kde teď Marc ležel na zádech a držel si tvář. To tlusté, neužitečné prase sténalo. Když se nad něj Cat postavila, zdravým okem rychle mrkal.

„Až příliš škoda,“ zamumlala Cat s prstem na spoušti zbraně. „Tak moc jsem se chtěla dívat, jak budeš jíst svoje koule.“

Marc neřekl ani slovo. Ani se nesnažil utéct. Kulka vstoupila do jeho těla přes jeho ruku, kterou si zakrýval oko. Při nárazu s sebou jeho hlava znovu praštila o zem. Malým, zasněženým polem, které vedlo podél nábřeží, se rozlehl zvuk výstřelu.

Když Cat uslyšela výkřik, otočila se. Přes rameno uviděla druhého muže, který držel Johnathana. Stál za svodidlem a dítě měl v náručí. Cat se v hrudi bolestivě rozbušilo srdce.

„Dej mi mého synovce!“

„Nemůžu to udělat. Vzala sis Michela. Teď je na čase splatit dluhy.“

„Děláš chybu!“ křičela Cat. Tělem jí koloval žár, rukou pevně svírala zbraň.

Muž zavrtěl hlavou. „Inesatto, Catrina. To ty jsi udělala chybu.“

Cat pocítila v čelisti tik. „Ne. Chybu dělá Bruno. A ty za tohle zemřeš. Marcellové se o tom ujistí.“

„Ne, jestli budou chtít svého principe zpátky, cagna.“

S těmi slovy se muž otočil na patě a zmizel. Cat zaječela frustrací. O tři vteřiny později zaslechla kvílení pneumatik a zvuky sirén.

Cat se znovu vrátila k přední části SUV. Vidění měla stále ještě trochu rozmazané. Myslelo jí to pomalu. Bolest v zápěstí však začala opadávat. Ještě jednou přelezla přes přední sedadlo a ignorovala u toho všude rozstříkanou krev a tělní hmotu. Z palubní desky popadla Tinův mobil. Když se podívala na jeho displej, srdce se jí zastavilo.

Hovor stále pokračoval.

Ach, Bože.

Kolik toho její manžel slyšel? Pravděpodobně nemohl slyšet rozhovor, který probíhal venku, mimo auto, ale vzhledem k tomu, že křičela, tak to možná zaslechl.

Měla mu to říct… a ne takhle.

Cat si přitiskla zkrvavený telefon k uchu. Pomalu, rozervaně dýchala.

„Dante...“

„Žádné dítě,“ slyšela, jak zavrčel.

Jeho hlas představoval směsici vzteku a strachu. Stejně tak, jako v kaluži jeho slov vířilo nezměrné násilí.

„C-cože?“

„Až se tam dostanou policajti, musíš říct, že Johnathan s tebou nebyl.“

Cat ztěžka polkla. „Ale jeho autosedačka je -“

„Udělej, co jsem ti řekl!“

„Dobře. Žádný Johnathan. Je mi to líto, Dante.“

„V nemocnici se s tebou setká právník. Sejdeme se doma.“

Telefon zavěsil. Cat se poprvé od smrti své sestry rozplakala.