Checkmate:TIB - 6. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Málem si vyřvu hlasivky, což mě instinktivně probudí. V krku mám sucho, nahnu se a vezmu sklenici s vodou z nočního stolku. Tělo mi pokrývá pot, a snažím se mrkáním zahnat ty noční můry. Od Kayliny nehody to začalo znovu. Předtím byly pryč, jako by ona byla můj strážný anděl. Použiju dýchací techniku, kterou mi poradil doktor, a snažím se počítat do deseti, pak dvaceti, dokud nejsem za stovkou. Když ležím probuzený, vkradou se mi do hlavy v této nejnevhodnější době vzpomínky na Kaylu a mě, a vyčerpání ze mě dostává to nejlepší. Hodiny míjejí, já zírám na strop, což se stalo celkem pravidelným jevem. Teplá modrá barva úplňku se odráží na podlaze a vím, že je brzy ráno. Snažím se přetočit a vzít svůj mobil, ale Herman znovu rychle usne a jeho váha spočívá na mém těle, takže to vzdám. Zavřu oči, skoro usínám, když mi začne telefon zvonit.

Herman vyskočí z postele, a když se natáhnu, abych vzal ten telefon, vidím, že na obrazovce svítí Kaylino jméno.

„Logane…“ řekne. Za jejím roztřeseným hlasem je strach.

„Co se děje?“ Snažím se zůstat klidný, ačkoli mnou proudí panika. Vstanu, spěchám, hodím si na sebe džíny a podívám se po tričku, než vklouznu do bot. Ačkoli nevím, co se stalo, znám Kaylu natolik dobře, že chápu, že něco není v pořádku. Snaží se zadržet své emoce a promluví.

„Něco je špatně. Právě jsem přišla domů a mám poničené okno. Slyším, jak tam štěkají psi, ale bojím se jít dovnitř.“

Všechno mi to připadá jako dejá vu, když mi řekne, že se jí někdo vloupal do domu, ale přemýšlím, proč byla venku tak pozdě. Žaludek se mi zhoupne při představě, že byla na rande. Že se přes to dostala. Podívám se na hodiny a vidím, že jsou skoro tři ráno.

„Běž do auta a zamkni se tam. Jsem na cestě.“ Neváhám. Zůstaneme na telefonu, dokud nevjedu na její příjezdovou cestu. Kayla vystoupí a běží ke mně, a jen z pohledu do její tváře vím, že je vyděšená.

Než řekne slovo, vidím za ní tu zničenou síťku v okně.

„Volala jsi policii?“ otočím se a hledám v její tváři. Ona zatřese hlavou.

Je to jako by se znovu přehrávaly momenty z naší minulosti.

Vyjdu po schodech, vyťukám bezpečnostní kód k jejím dveřím a vejdu do domu. Prohledám každou místnost a Kayla jde za mnou. Kristoff a Philip ke mně přiběhnou, vrtí ocásky, ale vím, že je něco špatně. Když se otočím, abych se jí zeptal, stojí u lednice s rukou přes pusu a drží v ruce kousek papíru. Jdu k ní a ona mi ho dá třesoucí se rukou.

Chci zpátky mého zatraceného psa, nebo si příště vezmu jednoho z tvých.

„Co to znamená?“ ptá se, ve tváři má vepsané obavy.

„Můžeš otevřít tu aplikaci bezpečnostní kamery, kterou máš na mobilu, abych se mohl podívat?“

Kayla ji bez otálení vytáhne. Najde aplikaci, která je napojená k bezpečnostním kamerám, a prstem ji odemkne. Sledujeme opakování z několika posledních hodin. Nejdřív Kayla odejde s Adamem, a třicet minut na to roztrhne Hermanův předchozí majitel síť v jejím okně. S obtížemi ten hajzl začne šplhat dovnitř. Podívám se na Kaylu, která si znovu zakryje ústa dlaní, viditelně otřesená a zmatená.
„Kay,“ řeknu jemně a doprovodím ji do obýváku, kde se posadíme na gauč. „Musím ti vysvětlit pár věcí. Znám pravidla. Vím, že bych ti neměl prozrazovat tvé vzpomínky, ale tohle je pro tvoji bezpečnost.“

„Okay,“ řekne pokorně.

Trochu se na ni usměju, snažím se najít slova. „Nejsem si jistý, kde přesně mám začít.“

„Od začátku…prosím.“

Podrobně vysvětlím minulost s vlastníkem Hermana. Na moment mám pocit, že v jejích očích zahlédnu záblesk poznání, ale když se podívá zpátky na mě, je evidentní, že si nic z toho nepamatuje.

„Ó můj Bože, Logane,“ řekne Kayla, sedne si na kraj své sedačky. „Myslím, že jsme z toho vyšli dobře, když uvážím, že jsme oba celí.“

„Skoro. Ale neodešla bys bez Hermana. To jsi mu dala jasně najevo. Abych to zkrátil, ukradla jsi mu psa a já jsem ti pomáhal. Po tom, co jsme se sem vrátili, bylo Hermanovi zle, a ty ses o něj bála, takže…“ zaváhám, uvažuju, jestli zmínit Pana Dokonalého nebo ne.

„Co s ním bylo?“ Znovu vypadá, že má obavy.

Usměju se a kývnu, protože ačkoli si Hermana nepamatuje, pořád se o něj bojí. „Zavezli jsme ho k veterináři na vyšetření. Byl těžce dehydratovaný a podvyživený. Kdybys netrvala na tom, že ho ukradeš, nemyslím si, že by dnes žil.“

„Vzala jsem ho k doktoru Wyattovi? Zeptá se. „Chci říct, Christianovi?“

Podívám se na ni a přemýšlím, jak to, že si vlastně pamatuje Christiana a projede mnou stín žárlivosti. „Vlastně ano.“

Netrpělivě čekám, až to vysvětlí, ale neudělá to. Místo toho čeká na další příděl z té historky a je skoro netrpělivá, protože jsem přestal mluvit.

„Takže nakonec je Herman v pořádku?“

„Ano, je mu dobře, lépe, než kdy bylo a je naprosto rozmazlený.“

Směje se. „Dobře, to jsem ráda.“

„Ano, později té noci jsi mě požádala, jestli bych ho dočasně opatroval, než mu najdeš domov, a později jsem souhlasil, že si ho nechám už napořád. Ale do té doby ho jeho majitel hledá. To mě štve, protože si ani nepamatoval jeho jméno a nestaral se o něj. Vloupal se sem už před tím, a nechal tu vzkaz. Jsem si jistý, že je to znovu Hermanův starý majitel. Ten vzkaz to dokazuje.“

Kayla se ke mně nahne a obejme mě. Je to jako domov a nemůžu si pomoct, ale dám jí ruce kolem pasu.

„Díky, Logane. Díky, že jsi tu vždycky pro mě. Udělala bych cokoli, abych si na to všechno vzpomněla.“

Jakmile mě pustí ze svého objetí, setkáme se očima a vím, že dívka, která mě miluje, tam stále někde je. Jen bych si přál, abych ji našel.

„Musíš zůstat v bezpečí. Už žádné odemčené dveře, otevřená okna, nic takového. Taky si myslím, že bychom měli zavolat policii a nechat vydat zákaz přiblížení pro toho chlapa. Je to psychopat a vypadá, že je schopný všeho. Nemohl bych sám se sebou žít, kdyby se ti něco stalo.“

Její oči jsou plné smutku. „Chceš říct, kdyby se mi stalo ještě něco dalšího. Ztráta mé paměti je jedna z nejtěžších zkušeností v mém životě, což říká mnohé, když uvážíme mou minulost.“

Mé srdce se pro ni láme, a kdybych měl schopnost to všechno změnit, udělal bych to ve vteřině.

„Když mluvíme o zvířatech, kde je Adam?“ ptám se, rozhlédnu se, ale nevidím ho.

„Oh, je s Christianem.“ Usměje se a já přemýšlím, jestli je toho víc k vyprávění, ale odmítám se doprošovat. Musím jí dát odstup, který chce a být jejím přítelem. Ačkoli to, že už slyším jeho jméno podruhé za dnešní noc, mi způsobuje žárlivost, která hoří jako oheň.

Kayla

Logan mi odmítnul dovolit, abych zůstala sama doma, a obětoval se, aby přespal na gauči. Jen při pohledu na jeho vážnou tvář jsem věděla, že říct ne není možnost. Z vědomí, že byl někdo v mém domě, mám vyrážku, takže jsem vděčná, že je trochu tvrdohlavý.

Po tom, co vezmu několik přikrývek navíc a polštář pro Logana, popřejeme si dobrou noc. Psi mě doprovází do ložnice a skočí na postel, připraveni ke spánku. Než strčím mobil do nabíječky, vidím, že je skoro čtvrtá ráno, a jsem ráda, že je zítra sobota, takže si můžu trošku přispat, než půjdu pomáhat. Vzbudím se v devět a vidím, že jsou přikrývky složené a položené na kraji gauče a Logan je pryč. Pustím kluky ven, popadnu telefon a vidím několik zpráv.

L: Musel jsem se dnes ráno o něco postarat. Nechtěl jsem tě budit. Doufám, že budeš mít fajn den!

Usměju se a napíšu mu zpátky Děkuji. Je těžké si Logana nevážit po tom všem, co udělal a stále pro mě dělá.

Sroluju dolů a vidím další zprávu – tentokrát od Christiana.

C: Tvůj pejsek se má dobře. Můžeš si ho vyzvednout, až budeš připravená.

K: Díky. Budu tam hned.

Místo, abych vypadala jako jeden velký chaos a vyběhla na veterinu v kalhotách na jógu a nadrozměrném tričku, převleču se do modrých džínů a košile bez rukávů. Ačkoli je teprve deset, je vedro jako v pekle. Nakrmím Kristoffa a Philipa a slíbím jim, že až se vrátím, půjdeme na procházku. Přísahám, že Philip protočil oči.

Ve chvíli, kdy přijedu na kliniku, je parkoviště skoro plné, takže zaparkuji na straně budovy. Projdu dveřmi, zapíšu se a najdu si místo, kam si sednu, zatímco čekám. Christianův hlas se rozléhá chodbou, a já se snažím vzpomenout, co přesně se mezi námi dvěma stalo. Projela jsem naše zprávy a bylo jich jen několik, nejčastěji od něj, takže jsem ho očividně ignorovala. Zahnu za roh a skoro do něj vrazím, naše oči se setkají.

„Kaylo, rád tě vidím. Pojďme dozadu,“ řekne s dokonalým úsměvem na tváři.

Jdu za ním do zadní místnosti, kde je Adam. Jakmile mě Adam spatří, vstane a běží ke mně. Ohnu se, pohladím ho po hlavě a obejmu ho.

„Vyděsil jsi mě, kámo. Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“

Na chvilku si ani neuvědomím, že mě Christian sleduje, jak mi Adam olizuje tvář. Nemůžu ignorovat ten způsob, jakým se na mě dívá, a cítím se podivně vinná za to, že jsem se ho zbavila jako zlozvyku, ale vím, že jsem pro to měla dobrý důvod. Vstanu a usměju se.

„Díky za pomoc s Adamem. Můžu říct, že se cítí o poznání líp. Oceňuju to.“

„Bez problémů. Bylo mi potěšením. Je to hodný pes. Myslím, že asi snědl něco, co neměl. Jakmile jsme mu dali kapačku s léky, srovnalo se to. Prostě si pamatuj, žádné zbytky od jídla.“

Usměju se a připnu Adamovi vodítko. „Ano, pane.“

Než se dostaneme k recepci, Christian mě zastaví a řekne mi, abych si nedělala starosti s placením za Adama.

„Trvám na tom. Nechal jsi ho tu celou noc a dal jsi mu infuzi a léky; dlužím ti,“ řeknu.

„Nedělej si s tím starosti, Kaylo. Nic to nebylo.“

„No, při nejmenším pro tebe něco udělat můžu. Máš rád zákusek a kávu?“ ptám se, cítím se naprosto vinná za všechno, protože je to opravdu skvělý chlap.

I když bych s ním nikdy znovu nešla na rande kvůli Loganovi, tajně se chci dozvědět, co ví on. Všichni byli varováni, aby mi nic neříkali, ale on ne.

„Jo, jasně,“ řekne s úsměvem.

„Tak bezva. Ráda tam chodím s kamarády. Je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat za pomoc Adamovi. Tak se sejdeme ve tři v kavárně na Washingtonské. Platím já.“

Dr. Wyatt se na mě na chvilku zadívá a pak kývne. „To zní dobře. Uvidíme se tam.“

Jdu z kanceláře šťastná, protože se mému štěňátku daří dobře. Možná jsem neměla zmiňovat ty kamarády, ale chtěla jsem, aby věděl, že to nic neznamená, protože to nic neznamená.

Když uvážím, že nevím, co se mezi námi stalo a je to trošku divné, musím vědět, jaké informace mi může poskytnout. Snažím se přemýšlet pozitivně o tom, jak znepokojující je nepamatovat si svou minulost. Možná začnu přemýšlet o svém novém životě jako o druhé šanci ve všem. Jen bych si přála vědět, jaké chyby jsem udělala, abych je znovu nezopakovala.

Jakmile jsem doma, vezmu psy na procházku a pak zamířím do útulku. Jakmile vejdu, jsou přespříliš nadšení, že mě vidí, protože už je to nějakou dobu.

„Kay! Moje nejoblíbenější dobrovolnice,“ řekne Mary, jde kolem pultu a zeširoka mě obejme. „I psům jsi strašně chyběla. Jsem tak ráda, že jsi zpátky.“

Přinutím se k úsměvu, ačkoli jsem z toho smutná, protože si nepamatuju žádné ze zvířat, které tu teď jsou. Mary to hned pozná a zkouší hodit zpátečku.

„Oh, zlato. Já vím, že je možná neznáš, ale oni si tě pamatují a tvou milou duši. No tak,“ řekne, chytí mě za ruku a vede dozadu, kde myjeme o víkendu psy. Chelsea, dobrovolnice, které to dělávala roky, se snaží umýt velkého labradora. Podívá se přes rameno a usměje se na mě. Okamžitě jdu k ní a pomůžu jí. Spolu umyjeme pejskovi zbytek a Chelsea mi sdělí jména všech psů a jak dlouho jsou v útulku.

Právě, když dokončujeme mytí poslední psa, podívám se na hodiny, které visí na zdi, a vidím, že je chvíli před třetí. Pospíším si, pomůžu z jeho těla osprchovat všechno mýdlo právě před tím, než se otřepe. Jsem celá mokrá.

„Ale ne. Musím jít,“ řeknu ve stoje, jak ze mě odkapává voda.

Chelsea se usměje a vidím, že je stejně mokrá, jako jsem já. Napůl si přeju, abych si mohla zajít převléct šaty, abych nesmrděla jako pes, ale vím, že tomu bude Christian rozumět.

„Díky za pomoc! Uvidím se zase brzy,“ řekne Chelsea, vede toho pejska zpátky do kotce po tom, co ho osušila. Ona je tak veselá, že můžu říct, že ji dobrovolnictví baví. Což já mám úplně stejně.

Spěchám, jedu do kavárny s otevřenými okny v naději, že budu rychleji suchá. Když vystoupím z auta a vejdu do budovy, vidím, že to vůbec nepomohlo. Jakmile vejdu, vidím uprostřed místnosti Christiana, jak na mě mává. Usměje se, vstane a přivítáme se.

„Skoro jsem se bál, že ses na mě vykašlala,“ řekne hravě.

Zatřesu hlavou s úsměvem. „Udělala jsem to někdy dřív?“

„Ne, neudělala. Oh, nech mě to udělat,“ řekne mi po tom, co si objednám kávu a koblihu s posypem. Christian objedná a já spěchám a vytáhnu rychle svou kreditku na stůl, takže nemůže zaplatit on. Po tom, co dostaneme své kávy, koblihu, a kousek malinového koláče, sedneme si k oknu blíže ke dveřím.

Mluvíme o zvířatech a zábavných věcech, které se nám staly během dobrovolničení. Po chvíli nálada stoupne, a to je moje šance zeptat se Christiana na otázky, které chci vědět. „Opravdu se omlouvám, jestli jsem tě jakkoli ranila. Nevím, jestli o tom chceš mluvit, ale co se mezi námi stalo?“

Usrkne si kávy, opře se na židli a usměje se. „Šli jsme jen na jedno rande, takže žádné ublížení, žádné neshody. V restauraci jsem cítil, že city mezi námi nejsou vzájemné a to je v pořádku. Nebudu lhát a říkat, že jsem nebyl zklamaný.“ Na vteřinku se odmlčí a pokračuje. „Nevím skoro nic o tom, co se stalo po tom večeru, ale vím od Lucy, že jsi byla opravdu šťastná. Nechtěl jsem se do toho plést.“

Ztěžka polknu. „Díky. Jsem si jistá, že najdeš někoho, s kým budeš šťastný, jako jsem byla já.“

„Moc to pro mě znamená,“ řekne Christian a vrtá se v koláči.

Vědomí, že jsem ho nezranila, mi hned zvedne v dané situaci náladu. Spolu s Loganem jsme měli něco speciálního, a přistihnu se, že toužím po tom pocitu, nebo jedné vzpomínce, která by mi připomněla, co jsme opravdu měli. Taková láska se neopouští.

Právě, když si dávám kousek koblihy, do dveří vejde známá tvář.

Logan se podívá přímo na mě a Christiana. Něco se mu mihne v očích – zmatení a hněv spolu s bolestí, a dost překvapivě je to všechno příliš povědomé.