Checkmate:TIB - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Jakmile vidím, že mi přišla zpráva od Kayly, okamžitě si ji přečtu. A čtu ji znovu a znovu, protože si nejsem jistý, že věřím svým očím.

Scénáře, které se mi odehrávaly v hlavě, mě připravovaly na to, že Kaylu navždy ztratím. Probudila se jako cizinec, a když řekla, že chce, abychom byli kamarádi, zjistil jsem, že mi jen hodila kost, protože nemohla vidět ten patetický pohled v mé tváři. Ale uběhl od toho už týden, takže mě její zpráva naprosto vyvede z míry.

Ale přesto jsem z ní šťastný. Udělám cokoli, o co mě požádá, i kdyby to znamenalo začít znovu.

K: Vím, že bys na mou otázku nemusel odpovídat, ale procházela jsem naše zprávy a věci na Facebooku, a potřebuju k některým věcem nějaké vysvětlení. Myslíš, že bys někdy mohl zajít nebo tak a promluvit si? Jestli se to nehodí, nechci, aby ses cítil zavázán. Vím, že po tobě žádám hodně.

Přeju si, aby věděla, jak moc ji miluju a že po mně nikdy nebude žádat hodně, ale musím si tyhle myšlenky vyhnat z hlavy. Kayla není holka, kterou byla před pár týdny, a nemůžu být taky tím člověkem, kterým jsem býval. Musím si připomenout, že začneme znovu, kompletně od začátku.

L: Chtěl jsem se opalovat na zahradě ve svých nových plavkách, ale hádám, že bych se mohl jít projít. Kde se chceš sejít?

K: No a teď si tě představuju v plavkách…

Směju se jejím slovům, usmívám se a potřesu hlavou. To už zní mnohem víc jako Kayla.

L: Chceš se místo toho jít koupat bez plavek?

K: Ó můj Bože! LOL… no, to není ta nejdivnější pozvánka, jakou jsem kdy dostala.

L: Teď ten příběh budu chtít slyšet. Budu tam za deset minut, abych tě vyzvednul.

K: Okay, detektive. Budu připravená.

Moje srdce začne bušit při slově Detektiv. Pravděpodobně to viděla ve spoustě našich zpráv, ale nějakým podivným způsobem mi to dává naději.

Než odejdu, pustím Hermana ještě jednou ven a přemýšlím, kdy bude správná doba na to, abych jí ho přivedl. To je také příběh sám o sobě. Ve skutečnosti jsem si jistý, že má spoustu otázek na základě textovek, které jsme si během posledních dvou let napsali.

„Ahoj,“ pozdraví mě u dveří, ještě než zaklepu.

„Ahoj,“ řeknu s úsměvem. „ Jak se vede?“

„To záleží…“ její odpověď mě zastihne nepřipraveného, a já na ni tázavě zúžím oči.

Sejde z verandy a zavře za sebou dveře. Jdu za ní a začneme naši procházku.

„Opravdu jsem ti poslala zprávu o mé krvácející děloze a o tom, že bych chtěla sníst koblih z tvého penisu?“

Obočí mi vyskočí, jsem šokovaný tou přímou otázkou. Skoro se zalknu vlastními slinami, když si jasně vzpomenu na detaily jasné jako den. Ztěžka polknu, snažím se zadržet úsměv, který se mi dere na rty a předstírám, že si odkašlávám ve snaze udržet vážnou tvář.

„Beru to jako ano…“ Její tvář zrůžoví, a je ohromující sledovat, jak je se mnou zase v rozpacích. „Ó můj Bože. Proč jsi se mnou po tom ještě dál mluvil? Musel sis myslet, že jsem naprostý psychopat.“

„Právě naopak. Hlavně díky tomu jsem se do tebe zamiloval.“ Usměju se, vzpomínám si na všechny tyhle dřívější vzpomínky mezi námi. V mé hlavě jsou pořád čerstvé, nemůžu si pomoct, ale to vědomí, že si je nepamatuje, bolí.

„No teď jsme trošku odběhli od tématu,“ řekne s nervózním zasmáním, „můžu se zeptat, kdo je Herman?“

Otočím se a studuju její výraz. Vím, že bych jí neměl říkat věci, které by ji mohly později zmást, ale nesnáším ten poraženecký výraz na její tváři. Vypadá ztracená, a jen hledá odpovědi na kousky jejího života, aby je mohla znovu poskládat.

„Je to můj pes,“ řeknu, zkoumám, jak moc to pro ni může být škodlivé.

Na chvilku se odmlčí, chytí mě za ruku a zastaví mě. „Moment. Ty máš psa?“

Přikývnu.

„Věděla jsem, že jsi milovník psů!“ Směje se. „Jaká rasa?“ ptá se, když pokračujeme v chůzi. Nevím, kam jdeme, ale je mi to jedno. Na tom nezáleží.

„Nevím. Asi nějaký kříženec.“

„V jedné textovce jsem se ptala, jestli se můžu stavit a vidět Hermana,“ řekne, jako by skládala další dílek. „To bylo před tím, než jsme se dali ty a já… dohromady?“

Znovu přikývnu.

„Takže byl Herman můj parťák? Můj důvod, abych přišla?“ Skloní hlavu, jako by se cítila trapně. Usměju se, zadržím úsměv, protože se znovu červená.

„Ne úplně,“ řeknu, ujistím ji, že to není nic trapného. „Byl zachráněn.“

Podívá se na mě, sleduju, jak její oči těkají tam a sem, jako by se snažila si vzpomenout. „Ty jsi adoptoval zachráněné zvíře. Já jsem chtěla přijít a vidět ho, než jsme spolu začali chodit. Dobrovolničila jsem v útulku roky, což znamená, že jsem tě pravděpodobně přemlouvala, abys ho adoptoval.“ Otočí se a znovu se zastaví. „Mám pravdu?“

Její tón hlasu zní tak nadějně a je tak zatraceně blízko. Celé to jeho kradení a skoro zabití od jeho vlastníka je pravděpodobně něco, co bych měl vynechat.

„Jo.“

Zapumpuje rukou ve vzduchu a zakřičí, „Vítězství!“ Když se zasměje, je to tak nakažlivé, že se začnu smát taky.

„Vsadím se, že se holky v útulku diví, kde jsem k čertu byla,“ řekne jemně, když se znovu vydáme dál. „A Delores. Skoro každý týden jsem chodila do jídelny.“

„Já vím.“

Podívá se na mě a zamračí se. „Samozřejmě, že ano. Víš o mně všechno, a já vím…“ odmlčí se, jako by na moment přemýšlela. „Žhavý detektiv, pejskař, laskavé srdce.“

Zamrkám a podívám se na ni, uvažuju, odkud tohle má. Je to jako dejá vu, i když není. Není to to samé.

Nikdy to nebude to samé.

„Ještě něco, co bych měla přidat k tvému životopisu?“ zeptá se. Nejsem si jistý, jestli bych měl zmínit Skylar nebo ne, rozhodnu se, že to raději budu já, než aby to slyšela od někoho jiného.

„Mám dceru,“ vyhrknu a čekám na její reakci. „Máme s její matkou střídavou péči.“

„Opravdu?“ Svraští obočí, jako by se ptala, jestli slyšela dobře. „Žhavý single otec, který miluje psy a nosí uniformu. Jak to, že jsi vůbec single?“ dělá si legraci.

Směju se a přejedu si rukou po čelisti. „To je příběh na jindy.“

„Dobře. To je fér.“ Zakření se. „Ještě něco, co bych o tobě měla vědět?“ Vím, že se snaží mě poznat tak, jako znám já ji, takže neváhám, i když bych to neměl dělat. Nevěřím, že jí to způsobí zmatek.

„No, než jsem se stal detektivem a policistou, strávil jsem čtyři roky v armádě.“

Oči se jí rozšíří, jako by to bylo na její mozek příliš. „Dobře, vážně. Jak to, že jsi single?“

Usměju se nad její lichotkou. „Věci jsou komplikované.“

Protočí oči. „To říká každý chlap, který o tom nechce mluvit.“

Podívá se na mě a usměje se. „Chápu to.“

„Není to pěkný příběh. O nic jsi nepřišla,“ ujistím ji, ačkoli už zná část mé minulosti, nevidím důvod, proč by to měl kdokoli z nás znovu prožívat.

„No, minimálně ze zpráv, které jsem přečetla,“ pokračuje, „bys mohl být naprostý exot z toho, co vím. Exot s nějakou úchylkou nebo tak. Ó můj Bože,“ řekne s úsměvem. „Nemáš nějakou zvláštní úchylku, nebo cokoli, čeho bych se měla bát?“

„Určitě ne.“

„Ó, díky Bohu.“ Přitiskne si dlaň na hrudník, předstírá, že se jí ulevilo.

„Ty jsi ta s úchylkou,“ žertuju, vím, že zase zčervená. „Vlastně s koblihami.“

Otočí se a podívá se na mě; oči rozšířené a její plné rty se stočí do úsměvu. Nemůžu už déle udržet vážnou tvář a vybuchnu smíchy nad jejím výrazem.

„Věděla jsem, že mi něco neříkáš,“ vypískne, hravě mě strčí do ramene. „Proto jsi mi určitě přinesl koblihy do nemocnice.“

„Ne,“ opravím ji. „Přinesl jsem ti koblihy, protože vím, že jsou tvoje nejoblíbenější.“

Zúží oči a můžu říct, že nad něčím přemýšlí. „Tak počkej. Co potom bylo s tou plněnou koblihou?“

Teď jsou to mé tváře, které zrůžoví z toho nenuceného způsobu, jakým se ptá. „Odvolávám se na pátý dodatek.“

Museli jsme se procházet přes hodinu, jen jsme mluvili a smáli se spolu. Bylo to fajn. Vlastně moc fajn. Několikrát jsem si musel připomenout, že jsme jen přátelé. Je těžké si to přiznat, ale raději budu aspoň částí jejího života, než vůbec, takže si beru všechno, co můžu.

„Díky za to, že sis se mnou promluvil a za odpovědi na nějaké mé otázky, které mi vířily v hlavě.“

„Kdykoli.“ Stojíme u mého auta a můžu říct, že váhá.

„Pozvala bych tě dovnitř, ale mám dva roky skluz se složkami pro klienty, které musím nastudovat a znovu se naučit.“ Mávne rukou směrem k domu a můžu říct, že už je z té práce ve stresu.

„To je v pořádku. Stejně bych mě pravděpodobně pustit Hermana ven.“

Stojíme tam trapně, a když se zkusím sklonit, abych ji objal, zlehka se odtáhne a děláme tenhle podivný tanec, než se naše těla střetnou. Je to tak skvělé, držet ji v náručí, ale když mě zasáhne květinová vůně jejího šamponu, všechny moje city k ní jsou zpátky. Snažím se být tím, čím právě teď potřebuje, ale je to bitva, o které si nejsem jistý, jestli v ní vyhraju.

Jakmile jsem zpátky doma a pustím Hermana na dvůr, dostanu zprávu od Drewa.

D: Travis a já jsme zdrhli. Setkáme se v Dobrých Časech, než po nás vyhlásí národní hlídka pátrání.

Směju se jeho volbě slov. Vím, že oba milují své ženy, ale oba tak moc pracují, a mezitím Travise a Violu udržují ve formě jejich tři děti, a Courtney s Drewem se každou noc snaží o miminko, moc často je nevídám.

L: Jasně, budu tam za deset minut.

Vím, že se mě budou ptát na novinky o Kayle, ale ačkoli jsme spolu právě strávili pěkné odpoledne, nejsem si jistý, jestli jim to vůbec říkat. Jsme přátelé? Jen jsme si vyšli? Uvidíme, kam to povede? Jsem šíleně zamilovaný do holky, která si o mě nic nepamatuje?

Je všechno tohle pravda?

Ve chvíli, kdy dorazím do Dobrých Časů, Drew a Travis už měli několik piv. Můžu to říct hned ze způsobu, jakým mě pozdraví, když vejdu.

„Čuuus!“

„Logane! Chlape!“

„Ježíši, to už jste se zřídili?“ Ptám se, klesnu na barovou židli vedle Drewa.

„Možná jsme se trošku rozparádili, když nás ženy pustily ven,“ přizná Travis, zvedne sklenici ke rtům a dlouze se napije.

„To vidím.“ Zakřením se, mávnu na barmanku.

„Co si dáte, zlatíčko?“ ptá se s těžkým bostonským přízvukem, její blond vlasy jí spadají po ramenou, jak se nahne přes bar. Je očividné, že zkouší získat velké dýško.

„Dám si rum s colou, prosím.“ Usměju se a položím na bar desetidolarovku. S mrknutím si ji šťastně vezme.

„Jdeš rovnou na věc.“ Travis se zakření, a já po něm hodím varovným pohledem.

„No, vidím, že jsi ztratil smysl pro humor,“ žertuje Drew, šťouchne mě do žeber. „Sotva se sem na nás podívá.“

„To proto, že má radar na ženaté nebo tak něco. Ví, že větší dýška budou od mužů, kteří jsou single,“ vysvětlím.

„Jo, jsem si jistý, že to je pravda.“ Protočí Travis oči.

Barmanka přijde zpátky k nám, dá mi pití a prohodí. „Tady to je, zlatíčko.“ Znovu mrkne, než přistoupí k dalšímu hostu.

„Tak jak to jde s tebou a Kaylou?“ Drew jde rovnou k věci.

Travis se na mě podívá, oba čekají mou odpověď.

Povzdechnu si, dlouze se napiju a zvažuju, jak odpovím.

„Jsme… přátelé.“

„Přátelé?“ Drew nakrčí čelo.

„S benefity?“ Mrkne Travis.

„Ne, kámo.“ Dám si další lok. „V podstatě jsme se právě potkali. Znovu.“

„To je na té její paměti tak šílené. To mi mozek nebere.“ Travis potřese hlavou.

„Jo, to mi říkej. Pročetla všechny naše zprávy a fotky na Facebooku a pokládala mi otázky.“

„Myslel jsem, že jí nemám říkat věci, které si nepamatuje?“ ptá se Travis.

„To ne, ale některé věci jí nemůžeš skrývat. Zvláště, když si čte intimní zprávy, které jsme si navzájem posílali. Nebudu jí lhát,“ vysvětlím.

„Vím, že Courtney se jí pomáhala dostat přes některé věci, ze kterých byla zmatená, takže je to v pohodě, dokud budeme hrát podle pravidel.“ Drew přikývne, zamává svou prázdnou lahví od piva na barmanku, aby mu přinesla další.

„Poslouchej, trochu mi tady vlčíte. Nemám vás odstřihnout, kluci?“ flirtuje a olízne si spodní ret.

Zakřením se nad Drewovým výrazem, jako by váhal mezi flirtováním zpět nebo jí to rovnou říct. Nikdy se za zády Courtney nedíval po jiných holkách, ale taky není blb, aby kompletně setřel jiného člověka.

„No. Moje žena má ráda, když přijdu domů trošku v ráži. Říká, že má pak jednodušší dostat to, co chce.“ Koutek jeho rtů se zkroutí do úsměvu, ví, že ji odmítnul, zatímco to neudělal jako blbec. Zatřesu hlavou a usměju se, jak barmanka našpulí rty a dá mu další pivo.

„A to se říká, že kavalíři už vymřeli.“ Sleduju, jak Travis skoro umírá smíchy.

„Takže myslíš, že se vaše přátelství znovu stane vztahem?“ Drew šťastně změní téma ke mně.

„No, v to doufám, ale upřímně nevím. Nechci na nic tlačit. Právě teď to jde takovou rychlostí, která je pro Kaylu příjemná. Nejdřív to bylo trošku divné, ale myslím, že se tou první nepříjemnou fází prokoušeme. Může z našich zpráv vidět, že to, co jsme měli, bylo opravdové a že ke mně chovala city, ale nechci překročit své hranice a vyděsit ji. Takže jakékoli tempo je pro ni správné, budu se ho držet, dokud mi neukáže, že chce víc. Pokud ovšem bude chtít víc, že.“

„Kámo, to je mi líto.“ Drew mi dá ruku na rameno. „Vím, že to pro tebe nemůže být jednoduché.“

„O sebe se nebojím. Ale o ni. Jen chci, aby byla šťastná. I kdyby to znamenalo, že to nebude se mnou.“

Kayla

Jít na procházku s Loganem mi nesmírně pomohlo. Nesnáším, že mám tolik otázek a děr ve své paměti, ale to, že mám Logana na své straně, pomáhá zmírnit ten závan reality.

V posledních několika dnech jsme s Loganem trošku komunikovali ve zprávách. Zkontroloval mě a ptal se, jestli něco nepotřebuju, a já jsem mu psala, jestli se ho můžu ptát na další otázky, co mě napadnou. Je to divné, ale je to jako bych takové spojení jako s ním nikdy s nikým necítila. Vím, že jsme spolu byli intimně a že on o mě toho ví tolik, a to mi pořád víří v hlavě. Chci si vzpomenout. Chci cítit, co cítí on. Ve své vlastní kůži se cítím jako přítěž, a ztrácím se pokaždé, co se snažím vylézt.

Práce je mou největší osinou v zadku od celé té události. Lucy je na mě tak milá a trpělivá, ale Huffman mě točí tak, že je těžké nechat pusu zavřenou. Nemá za mák pochopení, že začínám znovu, a část mě přemýšlí, jestli doufá, že prostě odejdu. Nechci mu dopřát to uspokojení, že se mě zbaví, ujistím se, že se usmívám, jak to jde, když je v mém okolí. Vím, že ho to dovádí k šílenství ze způsobu, jak se vyhýbá přímému očnímu kontaktu, kdykoli jsme spolu v jedné místnosti.

Ačkoli si nevybavuji ty poslední dva roky práce tady, snažím se zjistit, proč jsem tuhle práci měla ráda. První rok jsem spěchala, abych si udělala jméno, a z toho, co jsem slyšela, se to v posledních dvou letech vyplatilo. Každopádně teď vidím všechno z odlišné perspektivy, přemýšlím, jestli to všechno stálo za to nebo ne. Miluju designérství a vytváření něčeho nového, ale nemyslím si, že je to vášeň na celý život. Ne, pokud bych raději byla v útulku nebo dobrovolničila v jídelně, měnila životy jiných.

Když nastane pátek odpoledne, jsem připravená dát si sklenku vína a relaxovat s kluky. Viola pozvala mě a Courtney na holčičí večírek, ale nemám na to energii. Fakt, že má Viola tři děti a Courtney a Drew jsou svoji, mi pořád šrotuje v hlavě. Cítím se od nich tak odstřihnutá, a ačkoli jsme byli přátelé od vysoké, není to to pravé.

C: Jsi si jistá, že nechceš přijít? Přinesu nezdravé jídlo!

K: Díky, ale ne. Možná jindy? Vrátit se zpátky do práce mě úplně zničilo. Ale řekni Viole a dětem, že se brzy uvidíme! Pusu!

C: Okay, řeknu. Jsem tady, kdyby sis chtěla promluvit, ano?“

K: Já vím. Díky J

Pohlcuje mě vina, když si znovu čtu její zprávy. Odstrkuju je pryč a ony si to vůbec nezaslouží, ale potřebuju čas, abych si pročistila hlavu.

Místo toho, abych nechala své chyby, aby mě pohltily, rozhodnu se sledovat National Lampoon a Vánoční prázdniny, protože to je můj tak potřebný zlepšovač nálady. Ať už jsem paměť ztratila nebo ne, Chevy Chase bude vždy mým útočištěm.

Někde mezi porcováním suchého krocana a půlnocí usnu a jsem brutálně probuzená Adamem, který všude zvrací.

„Ó Bože…“ zabručím, když vidím v obýváku na podlaze ty tři hromádky, které vedou k dalším v kuchyni. „Co se stalo, Adame?“

Vypadá extrémně dehydratovaný, což když uvážím, že už pětkrát zvracel, stačí, aby takhle vypadal. Uši má stažené dozadu a ztěžka dýchá.

„Ty můj chudáčku.“ Hladím ho po hlavě. „No tak. Pojď si vzít vodu.“

Přidám mu do ní kostky ledu, protože vím, že má rád chladnou. Několikrát si lokne, ale je příliš slabý, aby zůstal stát. Odpočívá na podlaze, zatímco Philip a Kristoff leží vedle něj. Kristoff do něj dloubne čumákem, jeho způsob, jak se zeptat, jestli bude v pořádku.

Ten smrad je hrozný a rychle naplní dům. Skoro mě natáhne, tak běžím otevřít okna, abych vyvětrala, ale nestačí to. Těch pět hromádek musím uklidit, podlahu vydrhnout a vydezinfikovat.

Právě když dokončuju úklid, Adam zase začne dýchat ztěžka, a já běžím otevřít dveře právě včas, aby se vyzvracel venku. Nikdy dřív mu takhle špatně nebylo a opravdu se o něj začínám bát.

„Myslím, že tě budeme muset nechat vyšetřit, kámo.“ Podívám se na hodiny a vidím, že jsou skoro dvě ráno. Jediné místo, kde budou mít otevřeno, je pohotovost veterinární kliniky, kde jsem se svými psy nikdy nebyla, ale vím o několika dobrých z práce v útulku.

Wyatt Animal Village je jen po cestě a mají otevřeno do noci. Možná mě to bude stát polovinu úspor, ale nemůžu riskovat, že se Adam zhorší.

„No tak, kámo. Pojďme, aby si tě prohlédl doktor a ujistil se, že jsi v pořádku.“ Usměju se na něj a připnu mu vodítko. „Vy dva buďte hodní, ano?“ řeknu Kristoffovi a Philipovi, vím, že se taky bojí o svého malého kamaráda.

Cestou volám na tu kliniku, abych jim dala vědět, že přijedeme. Řeknou mi, že ho můžu vzít hned dovnitř. Veterinární asistentka je sladká a zdvořilá, a ujistí mě, že bude o Adama dobře postaráno, což mě uklidní, zatímco ho vedou dozadu.

O méně než pět minut později mě vezmou do vyšetřovací místnosti, kde na mě Adam čeká.

„Doktor Wyatt přijde, aby se zeptal na pár otázek,“ řekne mi ta asistentka. Adam odpočívá na chladné zemi u mých nohou, zatímco ho hladím po hlavě. Když slyším otevření dveří, vzhlédnu.

„Dobrý den, jsem doktor Wyatt. Koho to tu máme?“ Jeho hlas je hluboký, ale klidný, a když se naše pohledy setkají, jeho vzhled mi skoro vezme slova z pusy.

„Ahoj, um…“ Mrknu. „Tohle je Adam.“

„Kaylo?“ ptá se s překvapením v hlase.

„Jo?“

„Nic, jen jsem překvapený, že tě vidím, to je všechno.“ Sedne si na malou polstrovanou židli k počítači.

„Vy jste?“ nakrčím obočí, oficiálně zmatená jeho reakcí.

„Předpokládal jsem, že to, jak jsi věci ukončila, znamená, že mě už nechceš vidět.“

Počkat. Cože?

„Prosím?“ Moje obočí vyletí, přeju si, abych věděla, o čem mluví.

„No, po našem prvním rande jsi mi už neodpověděla na žádnou zprávu, ani nebrala telefony. Jen jsem předpokládal, že už nemáš zájem.“

Nevím, co je více matoucí. Jestli fakt, že jsem s tímhle chlapem šla na rande, nebo to, že jsem mu nezavolala zpátky? Je zatraceně úžasný.

Ale kdy se to vůbec mohlo stát? Před Loganem?

„Omlouvám se, doktor Wyatte, ale nepamatuju si Vás.“

„Ou.“ Semkne své rty, jako by mi nevěřil.

„Ne, opravdu. Nemám žádnou vzpomínku na naše rande. Já--“

„Nemusíš předstírat, že mě neznáš, Kaylo. Jsem dospělý. Můžu unést odmítnutí. Nemusíš lhát, abys ochránila mé city,“ řekne mi, čímž mě přeruší, než to dokončím.

„Přísahám, že ne. Byla jsem do minulého pondělí v nemocnici a nepamatuju si nic z posledních dvou let.“

Podívá se na mě skepticky, jako by se snažil číst mi z tváře, aby věděl, jestli lžu. Hádám, že bych si na to měla pravděpodobně zvyknout.

„Mluvíš vážně?“

Přikývnu. „Udeřila jsem se dost silně hlavou o cement a poslední dva roky jsou prostě…pryč.“ Pokrčím rameny, vím, jak šíleně to zní.

„Páni. To mě moc mrzí.“ Projede si rukou vlasy. „Teď se cítím jako největší blb na světě.“

Zakřením se, uleví se mi, že mi věří. „Ne, to nejste. Taky bych tomu nevěřila. Můj život je naprosto naruby.“

„To si umím představit. Takže…co posledního si pamatuješ?“

„Tak kolem poloviny roku 2015. Na podzim se měli brát mí přátelé, a po tom, co jsem se probudila, jsem neměla tušení, že se vzali. Nebo že moje další kamarádka našla pana pravého a taky se vdala. Nebo že jedna z nich má více dětí. Opravdu, probudila jsem se a myslela si, že se mi to zdá.“

„To si ani neumím představit. Ježíši. Je mi moc líto, že jsi tím musela projít.“

„Prosím, to nemusí. Doktoři jsou optimističtí, že se mi paměť nakonec vrátí, ale nikdo si nemůže být jistý. Možná se nevrátí nikdy nebo se může vrátit z ničeho nic až za rok.“ Pokrčím rameny, přeju si, abych mohla vědět jistě, jestli a kdy se vůbec vrátí. Je to tak zatraceně frustrující.

Doktor Wyatt prohlédne Adama a pokračujeme v rozhovoru mezi otázkami, které mi ohledně něj klade. Kdy to začalo, co jedl, jak vypadaly zvratky. Opravdu slibný začátek konverzace.

„Rád bych si ho tu nechal dvacet čtyři hodin na pozorování a uvidíme, jestli se nažere, aniž by zvracel, než z toho něco vyvodíme. Vezmeme krev a budeme pokračovat v monitorování jeho údajů, a pak uvidíme, jestli je to viróza, nebo něco horšího.“

„Horšího?“

„Mohl požít něco závadného a toxiny by se mohly vyplavit samy. To nebudeme vědět, dokud nedostaneme nějaké výsledky.“

Přikývnu a pohladím Adama, doufám, že ho utěším, když asistentka přijde zpátky a připravuje ho na odběr krve.

„Děkuju mnohokrát, doktore Wyatte. Ani nemůžu říct, jak vděčná jsem. Adam je moje dítě,“ řeknu s tupým úsměvem. Většina lidí nerozumí mé lásce ke zvířatům, ale můžu říct, že on ano.

„Prosím, říkej mi Christiane.“ Mrkne a já mám pocit, že už mi to dříve říkal.

„Dobře, budu.“ Usměju se.

Odcházím s nějakými papíry a jeho vizitkou. Zavolá mi, aby mě informoval, jakmile bude něco vědět. Stále mi nejde do hlavy, že jsme se potkali už dříve a šli na rande. Jedna z holek o tom musí mít informace, a já je přitlačím ke zdi, dokud nevyplivnou své vnitřnosti, jestli budu muset.

Nemůžu tu nevědomost vystát.

Jakmile se vrátím domů, okamžitě dostanu chladnou facku. Vejdu na přední verandu a uvědomím si, že jsem nechala otevřená okna, když jsem se snažila vyvětrat ten smrad. Až na to, že okno u dveří má úplně roztrhanou síťku.