Checkmate:TIB - 3. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Jsem nadšený z toho, jak Skylar na svůj věk plave. Opravdu můžete říct, že miluje vodu, protože nechce vůbec vylézt.

„No tak, zlato. Musíme jít.“ Držím pro ni rozevřený ručník, ale ona mě ignoruje. Vedle mě stojí další rodiče, všichni se snaží dostat své děti z dětského bazénku, kde můžou plavat, když jim skončí hodina.

„Když je Mary ve vodě, je skoro nemožné ji taky dostat ven,“ řekne žena, která stojí vedle mě. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že mluví na mě.

Otočím se a podívám na ni. Zeširoka se na mě usmívá, a udělá další krok blíž.

„Finta je v tom, že předstíráte, že odcházíte bez nich. Mary vyleze, jakmile mě vidí odcházet.“

Zvednu obočí, přemýšlím, jestli je to nějaký druh rodičovství, které jsem zameškal.

„Nějak pochybuju, že to na Skylar bude fungovat,“ řeknu, podívám se na ni zpátky do vody. „Je tím posedlá.“

„Oh, Skylar je Vaše?“ Ta výška jejího hlasu mě přiměje podívat se jí zpátky do tváře. „Nikdy dřív jsem Vás tu neviděla. Znám Vaši ženu, Maggie.“ Podá mi ruku, abychom si potřásli. „Jsem Heather. Poznala jsem Maggie před několika týdny.“

Přijmu její nabídku a potřesu si s ní. „Jsem Logan. Maggie a já máme střídavou péči,“ řeknu jí. „Maggie musela dnes brzy ráno do práce, a já jsem měl volno.“

„Ooh.“ Její oči se rozšíří, když si uvědomí, že Maggie a já nejsme spolu.

„No, ráda Vás poznávám.“ Hodí po mě úsměvem, který jak předpokládám, měl být flirtující a svůdný, ale přijde mi spíš děsivý a zvláštní. „Možná se ještě uvidíme.“

„Možná.“ Podívám se zpátky na Skylar a jsem připraven žadonit, aby vylezla, ať můžeme odejít.

Sleduju, jak předstírá, že odchází a řekne Mary, že jde domů bez ní. Přesně jak řekla, Mary se chytí na návnadu, začne plakat a běží za svou mámou.

Nejsem si jistý, jestli chci použít děsící taktiku na svou šestiletou dceru.

„Skylar, no tak. Převlečeme se, abychom mohli dělat něco jiného,“ snažím se a lákám ji, ale ona mě ignoruje. Plave sem a tam a strká hlavu do vody. Tentokrát trochu zvýším hlas. „Skylar! Je čas vylézt z vody!“

„Ne!“ zavříská zpátky.

Cítím pohledy ostatních rodičů, tajně hodnotících a divících se, proč jsem tady já a ne její matka. Maggie to dělala tak, že to vypadalo jednoduše, ale má léta zkušeností, zatímco já se pořád cítím, jako bych neměl tušení, co dělám.

Jsem dvě vteřiny od toho, použít metodu Heather, ale namísto toho se rozhodnu zkusit něco jiného. Shodím boty a ponožky, vyhrnu si džíny a nakráčím do vody.

„Sem nemůžeš!“ křičí Skylar, jakmile mě vidí.

„Varoval jsem tě, maličká. Jdeme.“ Nedám jí čas k odporu, chytím ji a přehodím si ji přes ramena.

„Tati!“ vříská, jak ji nesu ven z dětského bazénku. Všechny maminky stojí kolem a sledují s rozšířenýma očima, jak se sehnu dolů, abych si vzal boty a její ručník.

Kývnu jejich směrem, jak mě sledují jejich oči. „Hezký den, dámy.“

Jakmile otevřu dveře od skříňky, zasáhne mě chladný vánek. Posadím Skylar a můžu říct, že je jí zima, protože se třese a obalí si ručičky kolem těla.

„Skylar…“ je všechno, co řeknu, když na mě zúží oči, jako by přemýšlela o tom, že začne plakat. „Zvedni ruce,“ řeknu jí a zabalím ji do ručníku. „Jdeme.“

Když je Skylar suchá a připravená jít, zamíříme ven. Heather mě před odchodem zastaví.

„Víte, mohl jste uklouznout a zlomit vám oběma vaz,“ seřve mě, jako bych byl malé dítě.

„Díky za připomenutí,“ zamumlám, ignoruju způsob, jakým na mě zírá. Popadnu Skylar za ruku a vyjdeme ven.

„Nemyslím, že tě má ráda, tati,“ řekne mi Skylar.

„Jo, jsem si jistý, že se může přidat do klubu,“ zabručím.

Když jsme zpátky doma a Skylar se osprchuje a obleče, ona a Herman si spolu hrají na dvorku. Napíšu Maggie, abych jí dal vědět, co se stalo, jen pro případ, že je kamarádka s některou z ostatních matek a ty jí neřeknou pravdivý příběh. Ne, že bych se opravdu staral nebo se potřeboval ospravedlnit, ale Maggie a já jsme poprvé za ty roky skoro jako přátelé, a pro dobro Skylar to nechci ohrozit.

M: Neboj se, Logane. Tyhle matky jsou všechny Matky roku, ale neobejdou se bez jejich lahví vína a Prozacu.

Směju se, uleví se mi, že není naštvaná. Ví, že Skylar umí být tvrdohlavá, což má pravděpodobně v prvé řadě po mně.

L: To je trochu znepokojivé, ale aspoň se už necítím jako rodič k ničemu. Nevadilo by ti, kdyby Skylar dnes v noci zůstala? Chci ji zítra odpoledne vzít na kolečkové brusle, ale dovedl bych ji před večeří.

M: Ne, to bude fajn. Aspoň to znamená, že si můžu přispat.

L: Okay, skvěle. Budeme zpátky kolem čtvrté.

Právě, když svůj telefon odložím, a chci vzít Skylar do parku, zapípá mi mobil jinou zprávou. Předpokládám, že je to Maggie, ale oči se mi rozšíří šokem, když vidím na displeji Kaylino jméno. Sednu si a otevřu tu zprávu.

K: Ahoj, detektive Knighte. Tady Kayla. Jen jsem ti chtěla poděkovat, že jsi venčil mé psy a staral se o ně. Courtney mi řekla, že jsi je krmil a dohlížel na ně a jen jsem chtěla, abys věděl, jak moc si toho cením. Takže, našla jsem nějaké věci, které myslím, že jsou pravděpodobně tvoje. Jen mi dej vědět, co pro tebe bude nejlepší, jestli si je vyzvedneš, předpokládám, že chceš, chci říct. Omlouvám se, plácám. Cítím, jako bys byl cizinec, ale četla jsem naše zprávy a můžu jasně vidět, že to tak nebylo. Ale jen jsem ti chtěla říct, jak si cením všeho, co jsi udělal pro mé psy. Děkuju.

Čtu si její zprávu dvakrát, protože ačkoli ke mně mluví jako Kayla – ta dívka, která si na mě nepamatuje – zní přesně jako moje Kayla. Holka, která plácá nesmysly, když je nervózní, je sladká a milá, i když je se mnou trošku nervózní.

Ačkoli vím, že naše společné vzpomínky jsou pryč, nebodá mě to o nic méně, když mě nazývá detektivem Knightem.

L: Není zač. Pro tebe a pro psy bych udělal cokoli, Kaylo. Prosím, neboj se zeptat, ano? Jestli chceš dát ty věci do schránky, zaskočím tam a vyzvednu si je později.

Chci jí dát prostor, aniž bych ji nutil, ale taky ji chci vidět. Jsem si jistý, že mít u ní své věci je pro ni stejně protichůdné jako pro mě. Když si je všechny vezmu zpět, je to jako bychom oficiálně skončili. Nemůžeme být spolu.

K: Nemusíš se mi vyhýbat, chci říct, pokud nechceš. Vím, že je to opravdu divná situace. Je to vlastně naprosto zmatené. Ale můžeš se stavit. Nemyslím, že je správné dávat tvé věci do schránky, jako by to byly staré koblihy.

Z jejich slov se směju jako blázen. Je to taková úleva, že mě neodstrčila, jak jsem očekával, napíšu jí zpátky a hned obdržím její pozvání, abych přišel a věci si vzal. Ačkoli je to jen na pár minut, vidět ji tváří v tvář mi za to stojí.

L: Dnes večer něco mám, ale můžu přiskočit zítra odpoledne. Čtvrtá hodina, může být?

K: Určitě. Tak se uvidíme, detektive Knighte.

L: Říkej mi Logane, prosím.

Nemůžu na ni přestat myslet. Skylar a já vezmeme Hermana do psího parku a hodiny si hrajeme. Takže jsou oba utahaní, po tom, co se usadíme na gauč a sledujeme film. Bez ohledu, jak zaneprázdněný se udržuju, v hlavě mám pořád stejnou myšlenku na Kaylu.

Vím, že doktor řekl, že je dobrá šance, že se jí vrátí paměť, ale máme se připravit, že bude pořád zmatená, i když se to stane. V mysli se mi pořád opakuje „Co kdyby“, pokud se jí paměť nevrátí a co to pro nás bude znamenat. Dá mi šanci ukázat jí, co jsme spolu měli? Nebo můžeme být přátelé a začít znovu?

Dostaneme vůbec druhou šanci, nebo se místo toho bude chtít posunout dál?

Jediná věc, která mě uklidňuje, je mít vedle sebe Skylar. Před hodinou usnula, ale já tady sedím, sleduji Ledové království, zatímco se mi mysl toulá.

Chci napsat Kayle a připomenout jít, jak moc ji miluju. Chci jí dát vědět, že je první holka, kterou jsem sám sobě dovolil mít za poslední roky a jak moc by mě zlomilo, ji ztratit, ale nemůžu na ni tlačit.

K sakru s tím. Spíš by mě to zničilo.

Následující ráno vstaneme se Skylar brzy a vezmeme Hermana na procházku. Skylar má skvělou náladu, směje se a poskakuje, jak míříme zpátky do domu. Po snídani se připravíme a zamíříme na kluziště.

„Těšíš se?“ ptám se, jakmile jí zavážu tkaničky.

„Jo! Budeš taky bruslit, tati?“

Vzhlédne na mě s nadějí ve tváři, což mě donutí se přidat. Nebruslil jsem roky, ale jsem ochoten to kvůli ní zkusit.

O dvě hodiny, čtyři pády a jedno zhroucení později, konečně opouštíme bruslicí plochu. Skylar použije vstupní branku, aby nespadla, ale jakmile vidí, že ostatní děti bruslí bez opory, chce to zkusit také.

Řekněme, že to nejde příliš dobře.

„Jsi statečná holka,“ řeknu jí s úšklebkem. „Už žádné slzy.“

Přimhouří oči a nakrčí obočí s našpulenou pusou a zamračením. „Nechci jít.“

„No, zlato, musíme. Obě tvoje kolena jsou potlučené a kluziště brzy zavírá. Tvoje máma se začne bát, jestli tě vrátím zabalenou v obvazech.“

Zabručí, když jí sundám brusle a dám je na pult.

„Pojď. Cestou se zastavíme na zmrzlinu.“

To ji rozesměje, a znovu začne skákat směrem k autu.

Po obrovské porci zmrzliny, zamířím zpátky k Maggie. Jakmile jsem na příjezdové cestě a zaparkuju, Skylar vystartuje z auta a zamíří přímo domů.

„Ahoj, Maggie,“ pozdravím ji s úsměvem, zatímco stojí u dveří, kde už zmizela Skylar, aniž by se vůbec rozloučila.

„Ahoj,“ odpoví, očima sleduje Skylar, než se otočí ke mně.

„Omlouvám se.“ Skousnu si ret a zadržím smích. „Nešlo jí bruslení a zmrzlina to napravila.“

Zvedne na mě hlavu a našpulí rty. „Díky.“ Lehce se zakření, ví, že jsem se jen snažil, aby byla Skylar šťastná.

„Mami! Mami!“ Skylar zakřičí.

„Vydrž, zlato!“

„Skylar, pojď se rozloučit,“ zakřičím.

Běží zpátky ke mně a já si kleknu a políbím ji. „Budeš v pořádku, ano?“

„Jestli nespěcháš, můžeš zůstat na večeři,“ řekne Maggie, čímž mě kompletně vyvede z míry. Vstanu a zaváhám. „Vařila jsem podle on-line kuchařky a udělala jsem toho příliš mnoho. Takže, jestli máš hlad…“

„Um…“ zaváhám, protože jsem řekl Kayle, že u ní budu kolem čtvrté a strašně dychtím po tom, ji znovu vidět. Než můžu vysvětlit, že musím být jinde, Skylar mě začne tahat za tričko.

„Ano, tati! Pojez s námi!“

Podívám se dolů a vidím její milovanou tvář. Její prosící oči tlačí na moje city, a já jí nemůžu říct ne.

„Jistě, zlato. To bych rád.“

Kayla

Ó můj Bože.

Proč jsem tak nervózní? Měla bych být takhle nervózní?

Nepamatuju si, že bych se takhle někdy s někým jiným cítila, takže to musí znamenat, že jsme pro sebe hodně znamenali. Podle Courtney, zamilovaní.

Než Logan přijede, rozhodnu se pročíst si své zprávy s Lucy. Naše konverzace jsou k popukání, a přistihnu se, jak se směju, když sedím na posteli. Je ve firmě déle, než já a rychle se stala mou nejlepší kamarádkou z práce. Vím, že o mně bude chtít vědět.

Místo zprávy se rozhodnu jí zavolat.

„Ó můj Bože! Kaylo?“ okamžitě to zvedne.

„Ahoj!“ řeknu s úsměvem. Její hlas mě okamžitě povzbudí.

„Jsem tak šťastná, že o tobě slyším. Byla jsem strachy bez sebe. Vlastně mi šéf dneska říkal nějaké novinky.“

Poslouchat to její žvanění je jako by neuplynula žádná doba.

„Byl to šílený týden. Zavolala bych dřív, ale pořád všechno zpracovávám.“ Odmlčím se. „No, i teď.“

„Takže si opravdu nic nepamatuješ?“

„Nic z posledních dvou let,“ potvrdím. „To je divné. Je to jako se jednoho dne probudit a být poslán zpátky časem.“

„Ježíši, Kay. Je mi to tak líto. Myslíš, že se budeš schopná vrátit zpátky do práce?“

„Jo, počítám tak příští pondělí. Myslím, že to tak či tak musím zkusit. Práce mě udrží zaměstnanou, a mám složky za dva roky, které musím projít.“

„Neboj se o současné klienty. Rozdělili jsme je a ujali se jich, takže bys neměla mít příliš starostí o to, kdy se vrátíš. My ti pomůžeme.“

„To pro mě moc znamená, Luce. Díky.“

„Jsi hodná holka, Kay. Pomůžu ti, jak budu moct, ano? Neboj se o nic.“

Než zavěsím, řekne mi, abych kdykoli zavolala. Možná ji vezmu za slovo, protože jen myšlenka na to, že jdu zpátky do práce, mi působí závrať.

Chtěla jsem se jí zeptat na den, kdy se stala ta nehoda, a jestli si pamatuje něco, co by mi vneslo světlo do toho, kde jsem byla a proč, ale doktor mě upozornil, že mám být opatrná ohledně množství informací, které mi řeknou.

Každopádně bych to raději slyšela od někoho mi blízkého, než to nevěděla vůbec.

Lehnu si zpátky na postel a zírám na strop, zavřu oči a snažím se přijít na poslední věc, kterou si pamatuji. Viola porodila Jamese. Držela jsem ho v nemocnici. Travis a Viola přivedli Ginny a všichni jsme sledovali, jak se poprvé setká se svým malým bratříčkem. Ten se narodil začátkem roku 2015, ale pamatuju si záblesky z Velikonoc a 4. července, ale nic pevného. Travis a Viola ještě nebyli svoji, ale pomáhali jsme jí plánovat svatbu celé měsíce.

Frustrovaně to vzdám a s mrkáním otevřu oči. Můj pokoj je známý, ale některé věci jsou cizí.

Zapípá mi telefon a vidím, že je to zpráva od Logana.

L: Přijdu později, než jsem předpokládal. Nevadí? Nebo jestli máš plány, můžu přiskočit zítra.

Mám plány? Správně. Jediné plány, které mám, je prošmejdit mé sociální profily, abych přišla na poslední dva roky mého života.

K: Budu doma celý večer. Přijď kdykoli.

L: Okay. Nepřijdu moc pozdě.

Když si čtu jeho zprávy, v břiše mi poletují motýli. Teď mi to nedává žádný smysl, když uvážím, že jsem s ním mluvila jen chvíli a sotva o něm něco vím. Ale mé srdce si zdá se pamatuje.

Jestli je to vůbec možné.

Logan mi napíše o necelé dvě hodiny později a dá mi vědět, že je na cestě. Snažila jsem se připravit na to, že ho znovu uvidím, když jsem si řekla, že o nic nejde, a že je tady jen proto, aby si vyzvedl věci – ale můj mozek nevěří ani slovu z toho. Jediná vzpomínka, kterou mám na Logana Knighta, je vidět jeho krásnou tvář, když jsem se poprvé probudila v nemocnici. Chci říct, určitě bylo mnoho horších věcí, které jsem mohla vidět jako první, takže si nestěžuju. Všimla jsem si způsobu, jak se na mě díval, jak na mě mluvil a jak se mě dotýkal. Když jsem si uvědomila, že nemám tušení, kdo je, viděla jsem, jak ho to zničilo. Bylo to, jako by mu někdo roztrhal srdce na milion kousků.

O chvilku později zaklepe na dveře a psi se zblázní. Pravděpodobně si ho pamatují víc, než já někdy budu.

„Ahoj,“ pozdravím ho, otevřu dveře, aby mohl dovnitř. Vejde, a postaví se rozpačitě vedle mě, roztáhne ruce, jako by mě chtěl obejmout.

„Promiň, zvyk.“ Udělá krok zpátky, a vidím v jeho rysech smutek. Nesnáším, že já jsem ta, která mu to způsobuje. Ačkoli o něm nic nevím, můžu říct, že jsme měli něco speciálního.

„To je v pořádku. Nekoušu,“ zažertuju.

Koutek rtů se mu zvedne ve vědoucím úsměvu, a chvilku mi trvá, abych přišla na to, čemu se směje. Očividně koušu.

„Takže, každopádně,“ prolomím to trapné napětí a jdu ke stolu, kde mám krabici jeho věcí. „Našla jsem nějaké tvoje oblečení a vánoční svetr.“ Dám mu do ruky tu krabici a přežene se přes něj smutek. „Našla jsem naši fotku ve stejných vánočních svetrech.“

„Jo, to byla zábavná noc.“ Opravdově se usměje. „I když jsi mě přiměla nosit tu otřesně vypadající věc.“

Zakřením se, vím, že je upřímný. Celá věc s těmi svetry je, že čím ošklivější, tím lepší. To je to legrační.

„No, jestli se budeš cítit lépe, tak na tobě vypadaly dobře.“ Cítím, jak mi do tváří stoupá horko, když ta slova vyhrknu. Nechtěla jsem je říct nahlas.

„Vsadím se, že jsi ráda zase doma, že?“ ptá se, díky Bohu změní téma.

„Ano,“ řeknu s úlevou. „I když je to zvláštní. Jako bych nepoznávala části svého života, i když jich je dost známých.“ Upřeně mě sleduje. „To pravděpodobně vůbec nedává smysl.“ Nervózně se usměju.

„Ne, chápu to.“ Upřímně se usměje. „Všechno ti teď musí připadat tak cizí.“

„Ano, ale jsem prostě ráda, že jsem doma, takže se můžu zkusit vrátit zpátky k normálu.“

„Víš, že pomůžu, jak budu moct, že?“

„Díky, Logane.“ Řeknu nahlas jeho jméno a cítím zase to teplé brnění. Nesnáším, že mi srdce zaplňuje prázdnota. Ze zpráv a z toho, co už mi holky řekly, vím, že se cítím, jako bych se rozešla s mužem, který je pro mě dokonalý.

Znovu se usměje, což mě zahřeje, a právě, když si myslím, že zamíří ven, položí krabici na podlahu, udělá krok ke mně a těsně mě k sobě přitáhne.

„Vím, že si mě nepamatuješ, Anděli, ale věř, že tě hluboce miluju a nic to nezmění.“

Z jemnosti jeho hlasu a jeho doteku mi začnou téct z očí slzy. Nikdy jsem necítila ten druh lásky, po které jsem toužila jako dítě a nevím, jak se vůbec můžu odvrátit od muže jako je tenhle. Není divu, že jsem k němu cítila, co jsem cítila. A to, že si nepamatuju, kdo je, pro něj musí být mučení.

„Omlouvám se,“ zašeptám do jeho trička. „Tak moc se omlouvám, Logane.“ Skoro se zadusím slovy, když mi slzy stékají po tvářích. Nesnáším to, jak zmateně a rozpolceně se cítím. Je jasné, že ho tahle situace taky zraňuje. Je to pocit, který jsem nikdy dřív nezažila.

„Nemusíš si s tím dělat starosti, ano? Není to tvoje vina,“ řekne mi, drží mě pevněji. „Já bych měl být ten, který se omluví.“

„Cože? Proč?“ Lehce se odtáhnu, abych mu viděla do očí a vidím, že jsou lesklé.

Přejede mi palcem po tvářích a setře několik zbloudilých slz. „Chci pro tebe jen to nejlepší, a vím, že bych se měl držet dál, zatímco se vracíš zpátky do své rutiny. Ale jsem sobec. Potřeboval jsem jakýkoli důvod, abych tě viděl, nebo s tebou mluvil a představa, že nebudu žádný mít, mě přivádí k šílenství.“

„Jsi opravdu sladký, že?“ Na rtech se mi zformuje lehký úsměv. „Chápu, proč jsem ti propadla.“

Zakření se a to napětí ve vzduchu se zmírní. „Ironií celé této situace je, že jsi mě měsíce naháněla, než jsme to konečně dali dohromady. Teď jsem tu jako štěně toužící po lásce.“

Oči se mi rozšíří a vyprsknu smíchy. „Já jsem tě naháněla? Tomu se těžko věří.“

„Cože? Mluvím vážně! Celé to byla hra na kočku a myš. Ty jsi byla kočka a já jsem byl ta malá vyděšená myš.“

Směju se tak moc, až mě bolí břicho. „Nevěřím ani slovu, co říkáš. Poslední chlap, kterého jsem naháněla, byl Benjamin Bradley ve čtvrté třídě. A jediný důvod, proč jsem ho nechytila, byl ten, že moje boty byly tak zničené, že mě bolelo, když jsem v nich běhala.“

Do tváře se mu vloudí smutek, a přemýšlím, co bych řekla, abych změnila jeho náladu.

„Řekla jsi mi o svém dětství všechno.“

„Opravdu?“ Obočí mi vystřelí až ke stropu. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Ani mým nejbližším přátelům. „Jako všechno?“

Našpulí rty a přikývne. „Všechno.“

Pokud jsem mu důvěřovala natolik, že jsem mu řekla všechno o mém dětství v pěstounských domovech, musela jsem mu věřit natolik, abych mu řekla o té adopci. „I o Abby?“ ptám se.

Mrkne a přejede si jazykem po spodním rtu, jako by zvažoval slova, která řekne. „Um…“ Polkne a udělá krok zpátky. Všimla jsem si, že to dělá, když je nervózní. „Vlastně ne. Nikdy jsi Abby nezmínila.“

Prostoupí mnou vina, když to zkusím a přemýšlím o tom, proč bych mu tuhle část svého života nechala utajenou, když jsem se cítila bezpečně na to, abych mu řekla všechno ostatní. Ale možná to pro něj bylo o důvod méně, aby mě litoval. Představuju si, jak se na mě musel dívat, když zjistil to o mém dětství. Jsem si jistá, že to byl ten lítostný pohled, kterým se na mě dívali všichni. Nevím, jestli bych snesla ten pohled, který by mi dal, kdybych mu řekla o Abby. Je to pohled, který si představuju, co by mezi námi změnil všechno.