Checkmate:TIB - 12. kapitola

Překlad: Lenuszka

Kayla

Vstanu s úsměvem po tom, co jsem slyšela všechno o Loganově drogové razii, a jsem nadšená, že se znovu uvidíme. Odjela jsem do práce dřív, ale doprava byla na mezistátní tak zasekaná, že jsem se o deset minut zpozdila. Jakmile vejdu, o dveře mé kanceláře se opírá šéf se zamračením ve tváři. Stojí mě všechny moje síly, abych se ho nezeptala, co má dnes ráno za problém. Přísahám, že hledá, na co by si mohl stěžovat, a každým dnem je to jasnější.

„Zase pozdě, Sinclairová,“ řekne a poklepe si na hodinky.

„Omlouvám se. Na mezistátní byla nehoda, které se nedalo vyhnout.“ Natáhnu se po klice, donutím ho, aby mi šel z cesty a ani se na něj nepodívám, jak jdu do kanceláře. Jde dovnitř za mnou, skoro jako by mě provokoval. Byla jsem v tak dobré náladě, která je teď v trapu.

„Posledních několik měsíců se z Vašich pozdních příchodů stal zvyk.“ Odsune si židli od mého stolu a posadí se. Naneštěstí mi tohle říká, že to nebude konverzace s dobrým koncem.

„Pane Huffmane, omlouvám se. Nebylo to úmyslné.“ Usměju se na něj sladce a doufám, že ho to trochu obměkčí, ale očividně dneska ne. Po té, co si hlasitě lokne kávy, položí si ji na můj stůl, který je zavalený návrhy, nad jejichž kreslením jsem strávila minulý týden. Nakloním se a udělám mu místo na jeho šálek a dám mu pod něj tácek, abych zabránila tomu, že na své tvrdé práci budu mít kolečka od kávy. Je to sprosté. Snažím se ho ignorovat, sednu si k počítači a snažím se mu naznačit, že jsem připravená k práci.

„Budu vás muset zapsat, Sinclairová. Už jsem vás mnohokrát varoval,“ řekne mi, popadne svůj šálek z tácku a rozlije mi kávu na stůl. Podívá se na to a pak bez omluvy nebo náznaku zájmu odejde. Bublá ve mně vztek.

Snažím se počítat do desíti. Snažím se zhluboka dýchat, nádech pusou, výdech nosem, ale nic mě neuklidní. Posledních několik dní – vlastně týdnů – jsem měla čas přemýšlet o tom, jak tahle práce zničila – a vlastně ničí – můj život. Chodit do domů k lidem samotná není bezpečné, a nejsem si jistá, proč jsem si nikdy předtím neuvědomila, jak nebezpečná moje práce byla. Jsem malá a většina lidí by mě lehce přeprala. Ani nezmiňuju, že spoustu mých zákazníků jedná tak, jako by měli právo na to, abych před nimi poklekla a líbala zem, po které chodí, jakmile vejdou do místnosti. Kvůli těmhle dvěma věcem nemám svoji práci ráda. Přidejte mého debilního šéfa, a tadááá, je to prakticky peklo na zemi každý den.

Několik dalších hodin píšu maily a jsem úplně bez motivace. Zírám na blikající kurzor na mé obrazovce, když je odpověď na můj problém jasný, jako kalifornská letní obloha – musím dát výpověď. Život je příliš krátký na to, strávit každý den jako chudák, který dělá z jiných boháče.

Od doby, co jsem se vrátila do práce, to bylo žití v pekle, kterého jsem se denně hrozila. Tajně jsem doufala, že tyhle negativní pocity přejdou, ale došlo to do bodu, kde cítím, že ztrácím svůj čas. Čtyřicet nebo více hodin týdně mého vzácného času můžu strávit tím, že budu opravdu měnit lidské životy. To je dost na to, abych vletěla do Huffmanovy kanceláře právě teď a skončila, ale neudělám to. Ta myšlenka mě uvnitř tlačí, a neumím si představit, že bych tohle dělala po zbytek života. Jistě, předtím to byl můj sen, ale lidé a sny se mění. Pokud něco, tak jsem nová žena a cítím, jako bych teď viděla svůj život mnohem jasněji, než kdy předtím.

Musím to pro sebe udělat. Musím to udělat pro tu malou holčičku, kterou jsem byla před měsícem, která byla příliš vyděšená, aby riskovala. Život je krátký. Vzpomínky možná netrvají věčně. Proč nestrávit svůj život něčím, co miluju? Hlavou se mi honí otázky, a čím víc o tom uvažuju, tím víc jsem přesvědčená, že výpověď je dobrý nápad. Místo drastických opatření si sbalím své obrázky, děkovné kartičky a několik maličkostí, které jsem nasbírala poslední čtyři roky, co jsem tady ve firmě. Moje kabelka je prakticky nacpaná, jak vyjdu ke svému autu a napíšu Courtney.

K: Můžeme se setkat na oběd? Je to docela důležité.

C: Na to vsaď svůj zadek, že jo. Kde?

Rozhodneme se setkat ve městě v lahůdkářství blízko King Marketing, kde Courtney pracuje. Jakmile ji tak vidím, můžu říct, že je v lepší náladě, než posledně. Vejdeme dovnitř, objednáme si saláty a sedneme si do vzdáleného rohu místnosti. Za chviličku nám je přinesou ke stolu.

Ona se usměje a zastrčí si své blond vlasy za uši. „Takže, o co jde? Vidím, že máš něco na srdci.“

„Skončím v práci. Dneska. Až se vrátím z oběda.“ Můj hlas je jistý a neodvažuju se se svým rozhodnutím váhat, dokud nevidím, jak je Courtney v šoku. „…ale chci se ujistit, že nejsem šílená a nedělám špatné rozhodnutí,“ rychle dodám.

Courtney polkne a setkáme se očima. „Jsi si tím jistá? To je celkem ukvapené rozhodnutí, Kay.“

„Cítím, jako bych se v tom topila, a tohle je právě teď jediná jistota. Říkala jsem někdy něco negativního o své práci? Jen se chci ujistit, že by mi moje já z před dvou měsíců nenakopalo zadek, kdybych to udělala.“ Nějak se usměju, ale není to tak směšné, když uvážím, co se chystám udělat.

„Z toho, co vím, jsi svou práci milovala, ale někdy jsi byla trošku znepokojená. Byla jsi dobrá v tom, co děláš. Když jsi mi pomáhala zařídit a předělat některé místnosti v našem domě…“

Moje oči se rozšíří. „Pomáhala jsem ti?“

„No samozřejmě. Proč si myslíš, že můj dům vypadá jako z časopisu Country Living? Ačkoli jsi byla trošku neurotická s tabulemi z pinterestu a záplavou barev.“ Courtney mrkne.

Usměju se, proudí mnou štěstí, protože jsem byla schopná udělat z kamarádčina domu domov, ale Courtney není můj typický klient – ve skutečnosti k tomu má daleko.

„Pravdou je, že nejsem šťastná. Chci dělat něco jiného. Začít se zvířaty. Vzít ta, která mají být uspaná a zkusit jim najít někoho, kdo je adoptuje. Stát se jediným útulkem v oblasti, kde se zvířata neutrácejí. Opravdu mě bolí vědomí, že v útulku mají datum konce, ale vím, že dobrovolníci dělají, co můžou. Jen chci udělat víc.“ Podívám se na Courtney, která má velký falešný úšklebek. „Něco, co je pro mě vášní, a zároveň to opravdu něco změní.“

„Tak na co kruci čekáš?“ ptá se s pozvednutým obočím. „Někdy to musíme risknout, abychom žili život, který nás dělá šťastnými. Nepochybuju, že uděláš velké věci. Chci říct, jsi nejlepší psí dealerka v Sakramentu. Kvůli tobě máme my všichni zvířata.“

Směju se v souhlasu.

„Vím, že uděláš obrovskou změnu a budeš z toho milovat každou minutu. Tvoje štěstí je to, na čem záleží nejvíc.“

„To opravdu ráda slyším, Court. Prostě to mít potvrzené z jiného zdroje, než jen z mých hlasů v hlavě, je jako satisfakce. Někdy se divím, jestli opravdu neblázním? Přiznám, vím, že bude rozumět tomu, co říkám.

„Ty neblázníš. Jen teď vidíš věci v jiném světle. Tak mi řekni. Půjdeš to hodit svému šéfovi do ksichtu? Opravdu ho sjet na tři doby, než se vší slávou odkráčíš?“ Možná je tím trochu moc nadšená. Možná víc, než jsem já.

„Ještě jsem se nerozhodla. Trochu cítím, jako bych pálila mosty po tom, jak se ke mně choval.“ Loknu si vody, protože mi vyschlo v ústech. S každou uběhnutou vteřinou se stává reálnějším, že to udělám. Podívám se na svůj mobil a vidím, že už mám dvacet minut po obědové pauze, a jsem si jistá, že na mě bude Huffmann čekat, až se vrátím. Místo spěchu s Courtney dojíme a pak se rozloučíme.

„Jakmile to uděláš a budeš volná z firemního pekla, dej mi vědět. Budeme muset oslavit, že jsi drsňačka,“ Courtney řekne na parkovišti cestou ke svému jeepu.

„Dám!“ Úsměv na mé tváři je trvalý. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem cítila takovou spokojenost se svým rozhodnutím. Než zamířím zpátky do kanceláře, stáhnu střechu mého mustangu a dovolím větru, aby mi čechral vlasy. V době, kdy se vrátím do práce, mám hodinu zpoždění a je mi to jedno.

Vejdu do kanceláře, jako by mi to tu patřilo. Jakmile si sednu ke svému stolu, abych vyčistila své složky, jeden ze stážistů mi dá vědět, že by mě rád viděl Huffman. Místo, abych k němu spěchala, nechám ho čekat, než dokončím úklid svého stolu. Jakmile mám všechno sbaleno, Huffman tam vtrhne a s třísknutím zabouchne dveře. Ten zvuk se rozléhá budovou a já vím, že se všichni diví, co se děje. Drží v ruce růžový list papíru, můj oficiální zápis. Hodí mi to na stůl, posune to ke mně a já se na něj jen usmívám.

„Nevíte, jak plnit příkazy? Haley mi řekla, že můj vzkaz, že vás chci vidět, předala už před třiceti minutami.“ Jeho tvář je krvavě rudá a vidím, že je nasraný, ale jen pokračuju v úsměvu.

Zvednu ten růžový papírek, kde jsou všechna data, kdy jsem za poslední tři měsíce přišla pozdě. Projdu si ten seznam, a vím, že jsem musela podvědomě svou práci nenávidět, ačkoli jsem s tím nikdy nic neudělala. Právě, když na mě zírá, popadnu papírek a roztrhám ho na tisíc kousků.

On polkne, jeho tvář se zkřiví, jako by byl posedlý, a všechno, co dělám já, je smích.

„Huffmane, odcházím. Můžete si tu práci vzít a strčit si ji přímo do svého hulvátského zadku.“ Nezvednu hlas. Neztrácím kontrolu. Místo toho jsem klidná a vezmu si své věci, než kancelář opustím.

Huffman jde za mnou na chodbu. „Nemůžete odejít!“

Otočím se a věnuju mu smrtící pohled právě, když se začnou kolem shlukovat lidé. „Můžu si dělat, co chci. Vy mě nevlastníte. A dokud se nenaučíte jednat s lidmi s respektem, tyhle dveře se nezastaví,“ řeknu. Rozhlédnu se a vidím Lucy, která se zářivě usmívá. Vím, že je v pokušení mi zatleskat za to, že jsem se konečně sebrala. Očividně jsem byla posledních několik let pasivní.

Jakmile vyjdu ven, sluníčko na mě svítí, jak ze mě vyzařuje štěstí.

Možná to dělám ze zvyku, ale Logan je první osoba, které zavolám.

„Právě jsem skončila v práci,“ řeknu rychle, jak jdu ke svému autu. Můj hlas je vzrušený a usmívám se od ucha k uchu. Na druhém konci je ticho.

„Cítíš se dobře?“ ptá se Logan.

Slyším v jeho tónu obavy.

„Popravdě trošku vyšiluju, ale kontrolovala jsem svůj bankovní účet a očividně jsem si počínala posledních pár let s úsporami dobře, takže bych měla být v pohodě, než si promyslím svůj příští krok.“

Další ticho.

„Tento rozhovor začíná být opravdu divný.“ Zavřu dveře od auta a nastartuju.

„Omlouvám se, jen jsem v šoku, myslím. Myslel jsem si, že se ti tvá práce líbí. Opravdu jsi v ní byla dobrá.“ Loganova slova mě nějak přimějí znovu zvážit své rozhodnutí, protože on to ví lépe, než kdokoli jiný. „Ale jestli jsi nebyla šťastná, naprosto to chápu,“ dodá.

Projede mnou úleva. „Díky. Nebyla. Mám velké plány, o kterých ti chci říct.“

Můj telefon začne bzučet, jak sedím na parkovišti a oddálím ho od ucha a vidím, že mě Courtney zahltila textovkami. Okamžitě se začnu smát.

„Omlouvám se, Courtney dnes plánuje sraz, abychom oslavili, že jsem drsňačka, nebo co. Máš čas?“

„Mám. Napiš mi podrobnosti. Budu tam.“

„Skvěle. Napíšu.“

A než ukončíme hovor, dodá.

„A Kaylo? Ty jsi drsňačka.“

 Směju se. „Díky, Logane.“ Nevím, proč, ale dnes jsem to od něj potřebovala slyšet.

Rozloučíme se a já mu slíbím, že mu dám vědět, co se chystá, ačkoli vím, že Courtney své plány napsala už celému gangu. Na cestě domů skoro nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě udělala. Dala jsem výpověď v práci. Počínaje touto chvílí jsem oficiálně na svých vlastních nohou a můžu dělat věci, které chci.

Je to osvobozující.

Courtney se chce sejít v Dobrých Časech, a je to jako za starých časů. Chodili jsme tam o víkendech hned po promoci a vytancovávali si tam zadky. Dám Loganovi vědět a on mě informuje, že už mu Courtney vyhrožovala, aby přišel. Tomu se musím smát; kryje mi záda bez ohledu na situaci. Dělala to vždycky.

Hodiny ubíhají, a já si nemůžu vzpomenout, kdy naposledy jsem byla takhle šťastná. Možná když jsem adoptovala moje chlupáče nebo dokončila školu s vyznamenáním, ale tohle je jiné. Cítím se naživu.

Než se začnu chystat na ten sraz, rozhodnu se nalít si skleničku vína na oslavu, pak jdu do koupelny, napustím si vanu plnou horké vody a hodím do ní vonnou kuličku. Ponořím se klidně do vany a přemýšlím o všem, co se dnes stalo. Moje myšlenky se stočí k Loganovi a ten zatracený polibek mi zase zaplní hlavu. Nikdy jsem nebyla tak vášnivě políbena, a stále si to přehrávám dokola.

Jakmile začne voda chladnout, vylezu z vany a zamířím zpátky do ložnice, abych se oblékla. Vím, že se musím vyfiknout, když jdeme ven, tak vyberu sukni a hedvábnou halenku s výstřihem. Navlním si vlasy a aplikuju kouřové stíny a červenou rtěnku. Podívám se do zrcadla v ložnici, vypadám tak divoce, jak se cítím, a to mi způsobí spokojený úsměv.

Čas rychle ubíhá, a po tom, co se připravím, zamířím do Dobrých časů. Zaparkuju, popadnu svůj telefon a vejdu dovnitř. Jakmile projdu dveřmi, Courtney, Drew, Viola, Travis a Logan mi začnou tleskat, do toho ještě pískat a pokřikovat. Zčervenám studem nad tou pozorností, ale i tak se začnu smát. Courtney ke mně přispěchá, dá mi ruku kolem ramen a doprovází mě ke stolu, který mají blízko baru. Setkám se očima s Loganem, a když se na mě usměje, cítím se nervózní. Do tváří mi stoupne horkost, a jsem vděčná, že je ta místnost jen tak málo osvětlená.

„Takže, řekni nám všechno,“ řekne Courtney, usrkne si ze sklenice vodu.

Vysvětluju, jak přesně to probíhalo, a všichni se usmívají a smějí. Je to tak fajn být tu s nimi, být v jejich společnosti, a pokud bych zavřela oči, můžu si skoro představit, jak vypadaly naše životy před tou nehodou. Když se podívám na Drewa, vidím, jak moc miluje Courtney a zahřeje mě u srdce vědomí, že našli jeden druhého.

Dorazí číšnice a já si objednám suché martini. Jakmile ho mám v ruce, půlku vypiju. Logan mě sleduje, jak do sebe kopnu zbytek a zamířím na taneční parket s Courtney a Violou.

„Cítím se zase jako na vysoké,“ ječím přes hudbu.

Courtney se o mě nemravně otírá a celou dobu se směje. Viola zatřese hlavou, ale to Courtney jen dodá kuráž, aby přešla k Viole a udělala jí to samé. Všichni chlapi kolem nás sledují tančit u sebe a já se musím smát ještě víc. Začne hrát jeden z těch pomalých ploužáků a Drew s Travisem vejdou na taneční parket za svými dámami. Právě, když se vydám zpátky k našemu stolu, někdo mě popadne za ruku a otočí. Setkám se s jasně zelenýma očima, za kterýma vidím žár a vášeň.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Logan se skloní a zašeptá mi do ucha. Roztřeseně vydechnu.

„Zpátky ke stolu. Já-já jsem si nemyslela, že se mnou budeš chtít tančit.“ Podívá se na mě, a já si instinktivně olíznu rty, jak si vzpomenu, jak chutnal.

„Ó Anděli. Tančil bych s tebou do slunce východu.“ Mrkne, dá mi ruku na pas, jako by mě vedl a přitiskne si mě k sobě blíž. Zavřu oči, dovolím hudbě, aby nás zavedla někam pryč, kde jsme jen on a já. Sladíme se spolu, a já ztuhnu, když ucítím, jak se na mě tlačí jeho tvrdost. No kruci. Ztěžka polknu a jsem skoro vděčná, když ta pomalá píseň skončí a je na řadě něco rychlejšího.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptá mi do ucha, než jdeme zpátky ke stolu, kde Courtney mluví o tom, že možná taky skončí v práci. Když uvážím, že pracuje pro Travise, je to dost zábavné. Ona žije, aby mu to osolila.

„Myslím, že potřebuješ panáka,“ řekne Courtney, když vidí, jak jsem vzrušená, ale existuje pro to dobrý důvod. Logan je… dobře vybavený. A byl můj. Bože, kdybych si někdy měla vzpomenout na minulost, bylo by to teď. Právě teď.

Courtney mi do ruky dá panáka tequily a já udělám ty obvyklé věci se solí a citronem. Zahřeje, když ho polknu, ale nestěžuju si. Je to přesně to, co potřebuju, dostat z hlavy věci, o kterých bych neměla přemýšlet, jako Loganův velký…

Po dalším martini začnu cítit účinky alkoholu. Dnešek je přesně to, co jsem postrádala. Mít přátele, kteří se o mě starají tak moc, že se cítím milovaná. Navždycky budu vděčná za jejich přátelství. Noc uběhne tak rychle se vším tím tancem a mluvením, a kolem jedné jsme všichni připraveni odejít.

Otevřu svou aplikaci, připravená si objednat Uber, když si Logan vezme hravě můj telefon a zamkne ho, než mi ho dá zpátky.

„Zavezu tě domů,“ nabídne se sexy úsměvem. Alkohol mi dodává trošku více kuráže a já se snažím zadržet všechno, co chci říct. Nějak se mi to povede.

Zvednu hlavu a obdivuju jeho plné rty, ostře řezanou čelist a rozcuchané vlasy. Sleduje mě, jak zírám na jeho ústa, než se mu podívám do očí. „Vždycky můj rytíř v lesklé zbroji.“