Checkmate:TIB - 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Logan

Kdo je on?

Kdo je on?

Její slova se opakují v mé hlavě, je mi zle od žaludku, když si uvědomím, co se stalo. Jak to, že si pamatuje Violu a Courtney, ale na mě se dívá, jako bych měl třetí oko?

Hlavou mi běží tolik věcí najednou, že se sotva můžu dostatečně dlouho soustředit, abych slyšel, co říká sestra.

Právě, když se jí chystám říct, že jsem její přítel, ta samá sestra, která tu byla první den, vejde dovnitř.

„Tohle je detektiv Knight. On byl první, kdo přijel, když Vás sem přivezli.“

Co to má kruci znamenat?

„Oh. Proč?“ ptá se, snaží se nedívat přímo na mě.

„Jen se Vás chtěl zeptat na něco ohledně té nehody, ale jestli se na to necítíte, není to problém.“

Polkne, zamrká a pak se na mě konečně podívá. „Nejsem si jistá, jestli nějak pomůžu.“

„Pamatuješ si, co se stalo?“ vmísím se do konverzace. „Můžeš mi říct, co jsi dělala v době, kdy se to stalo?“

Zajede si zuby do spodního rtu a potřese hlavou.

„Nepamatuješ si, nebo mi to nemůžeš říct?“ ptám se rozhněvaně.

„Já-já se nepamatuji.“ Její spodní ret se začne třást, a já se cítím jako ten největší osel na světě, že ji tak děsím.

„Možná může detektiv Knight přijít později, až se budete cítit lépe,“ prohlásí Sara s pokáráním v hlase.

Právě, když se s ní hodlám začít hádat, abych mohl zůstat, promluví Kayla.

„Ne, to je v pořádku. Nevadí mi to.“

„Dobře,“ vyštěkne Sara. „Zeptám se Vás na sérii otázek jen pro zjištění, jak jste na tom, dobře?“

„Proč? Je se mnou něco špatně?“ Ptá se Kayla vyděšeně, a já si přeju víc, než cokoli, moci ji obejmout a utěšit ji.

„Ne, drahoušku. Je velmi běžné, že si nehodu nepamatujete. Ale pro jistotu se Vás zeptám na pár rutinních otázek, abychom posoudili, co si pamatujete a co ne, okay?“

Kayla přikývne, vypadá zakřiknutě.

„Můžete mi říct své jméno?“

Její jméno? Samozřejmě, že zná své jméno. Musí.

„Kayla Adele Sinclairová,“ odpoví jemně, přivře oči. „Adele bylo očividně rodinné jméno.“

Jaká ironie, když uvážím, že tu není nikdo z její rodiny, aby ji podpořil.

„Znáte datum svého narození, Kaylo?“

„Dvacátého pátého prosince.“

Sestra se podívá do svých papírů a potvrdí to kývnutím hlavy.

Počkat, cože? Po tom, co jsme tolikrát mluvili o tom, že miluje Vánoce, nikdy nezmínila, že má ve stejný den i narozeniny. Teď když o tom tak přemýšlím, nebyli jsme spolu o svátcích, a když každý vždycky dělal to svoje, nikdy na to nepřišlo. Nemůžu uvěřit, že mě nikdy nenapadlo se zeptat.

Co to jsem kruci za přítele?

Očividně ten špatný.

Ztěžka a hlasitě se nadechnu a ona se na mě krátce podívá, než své oči přesměruje zpátky k sestře. Dívá se na mě, jako bych byl nějaký cizinec.

„Můžete mi říct svou adresu?“ zeptá se Sara.

Kayla odpoví správně.

„Kde pracujete?“

Kayla znovu odpoví správně.

„Jaký je rok?“

Ona mlčí, jeho oči mrkají a těkají sem a tam, jako by o tom opravdu musela přemýšlet.

„Kaylo?“ upoutá Sara její pozornost.

„Um…“ zatřese hlavou, jako by se snažil utřídit si myšlenky. „2015.“

Zadrhne se mi dech, a vidím, jak se Sara napne. Je stejně šokovaná, jako jsem já.

Kayla si všimne, její oči se na nás soustředí, jako by se snažila přečíst naše myšlenky.

„Je to špatně?“ zeptá se smutným tónem. Když nikdo z nás neodpoví, pokračuje. „Je to špatně, že?“

Než začne vyšilovat, Sara ji uklidní. „Kaylo, zlatíčko, to bude v pořádku. Je naprosto normální pro někoho ve Vaší situaci, že jste trošku zmatená.“

Sařina slova Kaylu uklidní, ale mě ne. Já jsem potkal Kaylu poprvé před méně než dvěma roky, takže jestli mě nepoznává a myslí si, že je rok 2015, je tam možnost, že nebude schopná si mě pamatovat vůbec.

„Můžu s Vámi mluvit na chodbě?“ ptám se Sary, naznačím hlavou směrem ke dveřím.

„Ano, samozřejmě.“ Otočí se zpátky ke Kayle. „Půjdu zavolat doktora a dám mu vědět, že jste vzhůru. Možná Vás pošle na další testy, tak si prostě odpočiňte, ano?“

Jdu za Sarou na chodbu a čekám, až zavře dveře, než promluvím.

„Co to sakra--“

„Detektive Knighte, prosím.“ Zvedne ruce, než stihnu vůbec dokončit svou větu. „To, že ji budete bombardovat fakty, které si nemůže pamatovat, jí nepomůže. Jen ji to víc zmate.“

„Jak? Nemáme jí říkat, že je rok 2017 a že jsem její přítel, aby se jí procvičila paměť nebo něco?“ ptám se zoufale.

„Ne, vlastně naopak. Jestli jí řeknete věci, které si nepamatuje, nebude vědět, co je vzpomínka a co si pamatuje jen proto, že jste jí to řekl. Potřebuje si vzpomenout sama,“ řekne mi upřímně, ale není to hudba pro mé srdce.

„Takže co? Prostě budu předstírat, že jsem tu jen kvůli té nehodě a že naše přátelství poslední dva roky nikdy neexistovalo?“

Vidí, že jsem rozrušený a snaží se mě uklidnit, když mi položí ruku na rameno.

„Ujišťuju Vás, že je to jediný způsob. Jestli si Vás nepamatuje teď, neznamená to, že si nevzpomene. Dejte jí čas. Teď buďte jen součástí jejího podpůrného týmu.“

Zhluboka se nadechnu, bojuji s nutkáním protočit oči. Buďte součástí jejího podpůrného týmu? Prosím.  Jak se ode mě může čekat, že budu stát v pozadí a předstírat, že nejsem beznadějně zamilovaný do dívky, která si mě nepamatuje a sledovat, jak zapomíná všechno, co jsme měli?

„To samé hodlám říct jejím přátelům. Nechte ji, aby vám řekla, co si pamatuje, a jakmile přijde domů, možná se jí věci začnou vracet samy,“ řekne mi.

„Možná?“

„Nebudeme to vědět jistě, dokud nezískáme výsledky její magnetické rezonance. Všechno, co teď můžeme dělat, je ji pozorovat. Symptomy, jako ty její nejsou netypické, ale je to dost, aby vzrostly obavy, což je důvod, proč budu volat jejího doktora, aby udělal další podrobné vyšetření a uvidíme, jestli navrhne ještě nějaké další testy.“

„Takže co mám dělat teď? Jít tam a předstírat, že jsem jen detektivem v jejím případu?“

„No, když uvážíme, že si tu nehodu nepamatuje, není nic, co byste mohl udělat jako detektiv.“

„Co to říkáte?“

„Říkám, že byste měl teď odejít. Vaše přítomnost ji jen víc zmate. Začne klást otázky o tom, proč tam jste a co se stalo. Potřebuje mít kolem sebe lidi, které si pamatuje. Později to možná vyvolá reakci.“

Olíznu si rty a projedu si rukama vlasy, uvnitř mě se vaří frustrace a hněv. Tomu nemůžu sakra uvěřit. Jak ode mě sakra čekají, že jen tak odejdu?

„Její přátelé tu budou brzy. Budu je informovat.“ Otočím se a odejdu, než stihne odpovědět. Je to tak nejlepší, nevyletím na tu sestru, která je teď zodpovědná za mou přítelkyni, ale stojí mě to každý gram silné vůle v mém nitru, abych odešel.

Kayla

Probudit se v místnosti, kterou nerozpoznáte s neznámým člověkem, který se na vás dívá, je jeden z nejdivnějších momentů v mém životě. Vzbudila jsem se s pulzující bolestí z boku hlavy a rozmazanou pamětí. Zkusit si vybavit poslední věc, která se stala, je těžší, než se zdá, protože si na to vůbec nemůžu vzpomenout.

Nevím, proč jsem tady, nebo kdo je ten bláznivě pěkný chlap a ačkoli tvrdí, že je detektiv, mám pocit, že to není celá pravda. Nazval mě Andělem a políbil mě na ruku. Takže, jestli je víc, než jen detektiv, nevěděla bych o tom?

Cítím se neklidná, v mysli mi víří milion otázek, když čekám, až se vrátí ta sestra. Zavřu pevně oči, snažím se zaměřit se na poslední věc, kterou si pamatuji.

Viola porodila před pár měsíci malého Jamese. Pamatuju si, jak jsem ho držela.

Courtney a já jsme se bavily o detailech svatby a šatech pro družičky pro Violu a Travise, kteří se tento podzim berou.

V práci jsem byla poprvé opravdu povýšena.

Nic jiného se mi jasně nevybavuje. Moc často jsem nerandila, přesto mám pocit, že pro mě ten muž něco znamenal. Prostě si k sakru nemůžu vzpomenout!

Konečně vejde sestra s úsměvem na tváři a řekne mi, že za mnou přijde doktor, abychom si promluvili.

„Můžete mi říct, co se stalo?“ vyhrknu, než odejde. „Nebo jaký rok je ve skutečnosti?“

Otočí se, aby mi čelila, její výraz nic moc neprozrazuje, dokud nepřivře oči, a můžu říct, že je v nich něco, co mi neříká.

„Všechno, co můžu říct je, že je rok 2017. Měla jste nehodu, kdy jste si poranila hlavu, a my jsme Vás udržovali pod sedativy po dobu několika dní, zatímco jsme čekali, až se vstřebá Váš otok mozku.“

„Vstřebal se?“

„Ano, proto jsme považovali za bezpečné snížit dávku sedativ.“

„Tak proč si myslím, že je o dva roky dříve? To nedává žádný smysl.“

Přijde blíže k mé posteli a chytne se rukou zábrany. „Pořád ještě je spousta věcí, které o mozku nevíme, zlatíčko. Někdy Váš mozek vytěsní nebo zablokuje vzpomínky na událost, aby Vás ochránil. Obvykle je to dočasná záležitost.“

„Ale někdy ne?“

Polkne a přikývne. „Někdy je to trvalé.“

Zamrkám. „Wow.“

„Nikdy to nevíme jistě. Pacienti se vzbudí a ztratí dny až roky svého života, aniž by se jim vzpomínky vrátily. Někdy to trvá několik týdnů a věci se začnou samy vracet.“

„A co potom? Co dělají ti lidé, kteří si nevzpomenou?“

„No, žijí své životy nejlépe, jak umí. Naštěstí máte skvělé přátele, kteří tu pro Vás byli, a nepochybuju, že Vám pomohou se přes to dostat.“

„Ano, Courtney a Viola. Jak to, že si je pamatuju?“

„Znala jste je v roce 2015?“ zeptá se a já přikývnu na souhlas. „Váš mozek zablokoval pouze vzpomínky do toho data doteď.“

„A proto si taky nepamatuju toho muže,“ řeknu, spíše sama sobě, ale vím, že mě slyší. „Není to detektiv na mém případě, že ne?“ ptám se, dívám se jí přímo do očí, takže ji můžu přečíst.

Našpulí rty. „To nemůžu říct. Omlouvám se.“

Ramena se mi nahrbí právě, když se ode dveří ozve zaklepání.

„Dále,“ zaječím, než může sestra někoho poslat pryč.

Courtney a Viola se skoro ušlapou, jak se snaží dostat k mé posteli.

„Ó můj Bože!“ slyším Courtney.

Obě mě obejmou, a sestra se jim rychle klidí z cesty. Odejde a já vím, že mám jen několik minut o samotě, než přijde doktor.

„Jsem tak ráda, že vás vidím!“ řeknu, obě je obejmu kolem krku.

„Jak se cítíš?“ ptá se Viola, obě si sednou na kraj mé postele.

„Logan nás rychle informoval, ale--“

„Kdo je Logan?“ přeruším je. Dívají se na mě, jako by mi narostla druhá hlava. „Ou, to musí být detektiv Knight, že?“

Viola se podívá na Courtney a ona přikývne.

„Jo, řekl nám, že jsi měla nějaké komplikace,“ řekne Courtney, jako by se snažila být citlivá, ale nepotřebuju, aby byla. Potřebuju odpovědi.

„Ta sestra mi nechtěla moc říct, ale potřebuju to vědět. Chodím s ním? Ta sestra řekla, že je to detektiv pracující na mém případu, ale způsob, jakým se mě dotýkal a jak se na mě díval, nechápu to.“

„Vy dva spolu chodíte posledních několik měsíců,“ řekne mi Courtney.

„Jsi zamilovaná a takové ty věci,“ řekne Viola se sladkým úsměvem.

„Opravdu?“ zalapám po dechu a červenám. „Poprvé randím s chlapem, který mě miluje, a já si na něj nevzpomínám? Jak zatraceně příhodné,“ zabrblám.

„No, a podle tvých slov je úžasný v posteli,“ dodá Viola.

Courtney ji dloubne do ramene a podívá se na ni.

„Au!“ Začne si třít postižené místo. „Za co to bylo?“

„Logan nám řekl, že máme být opatrné s tím, co jí řekneme a ty skočíš hned na jejich sexuální život?“ nadává Courtney.

„Možná jí to oživí paměť!“ zkouší se Viola bránit.

Poprvé za několik dní vybuchnu smíchy, a cítím, jak to má dopad na můj hrudník. Ležela jsem v posteli tak dlouho, že začínám být napjatá a bolavá.

„Takže v podstatě jsem zamilovaná do opravdu žhavého chlapa, který je fantastický v posteli a nemůžu si vzpomenout, že jsem se s ním vůbec seznámila? Tak je to teď se mnou?“ ptám se, ačkoli je můj tón protkaný sarkasmem. „To je to moje štěstí. Vážně.“

„Kay,“ řekne Courtney konejšivě, „je dost velká šance, že se ti paměť vrátí.“

„A taky je šance, že ne,“ vyhrknu hned. Právě v tu chvíli si všimnu Courtneyina prstenu na její levé ruce. „Moment.“ Vezmu její ruku a prohlížím si prsten. „Jsi vdaná?“

Courtney a Viola obě zmlknou a sledují mou reakci. Zírám na Violinu ruku a vidím, že má na levé ruce prsten i ona. Věděla jsem, že jsou s Travisem zasnoubeni, ale ne svoji. Ale hádám, že když je rok 2017, už teď svoji budou.

„Nepamatuju si, že bys s někým hodila,“ řeknu jí. „V těch dvou letech, které si nepamatuju, jsi s někým chodila, zasnoubila se a vdala se?“ Překvapení v mém hlase je evidentní, ne protože by Courtney nebyla naprostým úlovkem, ale protože to vypadá jako velké životní milníky během pár let.

„Jo,“ řekne a široce se usmívá. „Pamatuješ si na Violina bratra, Drewa?“

Obočí mi vyletí. „Ó můj Bože! Ten polda?“

„Mm-hmm,“ řekne. „To je on.“

„Cože?“ zalapám po dechu. „Myslíš to vážně?“

Viola si všimne, jak jsem vyvedená z míry a začne házet pohledy na Courtney.

„Možná bychom ti tohle všechno neměly říkat. Logan řekl, že není na nás, abychom ti říkaly věci, které si nepamatuješ.“

„Cože? Proč?“ ptám se naštvaně. „Proč kruci ne?“

„No, takhle mu to řekla ta sestra,“ vmísí se do toho Courtney. „Očividně bychom tě měly nechat, aby se  ti paměť vrátila sama od sebe; jinak nebudeš vědět, jestli je to tvoje opravdová vzpomínka, než námi vložená.“

„Ugh,“ zavrčím. „Takže se očekává, že půjdu domů s vědomím, že je o dva roky méně a žít normálním životem?“

Než můžou odpovědět na mou řečnickou otázku, ozve se jemné zaklepání na dveře a vejde doktor se Sarou v závěsu.

„Ahoj, Kaylo. Je pěkné vidět tě vzhůru. „Hodí po mě úsměvem, a já chci žadonit, aby mě spravil. „Jsem doktor Harris.“

„Ahoj, doktore Harrisi,“ řeknu. „Tohle jsou mé kamarádky, Courtney a Viola.“

Kývne jejich směrem a usměje se.

„Chtěl jsem tě vyšetřit a podívat se, jestli budeš potřebovat nějaké další testy.“ Hodí po holkách pohled, který signalizuje, že by měly odejít a ony pochopí.

„Zavolej nás později, ano? Přijdeme hned, jak si to budeš přát.“

Courtney a Viola mě naposledy obejmou.

„Brzy bude přestěhovaná na jiné podlaží, takže budou návštěvní hodiny trochu víc flexibilní,“ řekne jim Sara.

Řeknu jim ahoj a sleduju, jak odcházejí. Přepadne mě pocit samoty, a přeju si, aby mohly zůstat.

Doktor Harris čeká, než se za nimi zavřou dveře, než promluví. Popíše, co se bude dít, než začne kroužit kolem mého krku a hlavy. Dívá se mi do očí, uší a nosu. Poslouchá moje srdce. Všechny ty rutinní věci.

„Myslím, že bychom měli být obezřetní, objednám tě na další magnetickou rezonanci a CT, abychom se ujistili, že jsme nepřehlédli žádné krvácení nebo otok, který by ti tlačil na určité oblasti mozku.“

„Je to všechno nutné?“ ptám se.

Koutky úst se mu zvednou v úsměvu. „Jsem vždy extra opatrný.“ Mrkne a poplácá mě po rameni. „V nejlepším případě dopadnou všechny kontroly dobře a přestěhujeme tě na rekonvalescenční poschodí, kde ti pomohou s nějakými rehabilitacemi.“

„Rehabilitacemi?“

„Neurologická a kognitivní rehabilitační terapie, v případě nutnosti. Opakuju, jen preventivně. Je pravděpodobné, že se ti paměť vrátí, ale v případě, že ne, budeš potřebovat nějakou pomoc, aby ses mohla začlenit zpátky do svého života.“

Jeho slova jsou jasná, ale stejně mi v hlavě znějí tlumeně. Všechno se, zdá se, stalo tak rychle, že můžu sotva stačit téhle nové realitě. Několikrát zamrkám, znovu a znovu, přemýšlím, jestli prožívám noční můru a jen se z ní potřebuju probudit.

Ale když mě doktor ještě jednou poplácá po rameni, projede mi kůží ten pocit, že vím, že prožívám noční můru opravdového života a neexistuje z ní probuzení.