Bastard - 37. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Carter

Ani jeden z nás si neuvědomil, že chudák LJ je stále ještě v autě, dokud jsme ho neslyšeli štěkat, když jsme vyšli ze studia.

Indii se k němu okamžitě vrhla, zatímco jsem vyndal tašky z kufru. Poté, co jsem ho vypustil na trávník u mého domu, aby se vyvenčil, vyšli jsme nahoru.

Vždycky jsem miloval tu bydlet, ale když se semnou sem vrátila, byl to ještě lepší pocit vrátit se domů.

Renovoval jsem celý prostor v patře, kuchyň, koupelnu, všechno. V této fázi mám jen jednu ložnici, ale starý pán, který vlastní přilehlou budovu, je jen několik měsíců odchodu do důchodu a už se jedná o vyjednávání, že ho odkoupím.

Až ho odkoupím, mám v plánu zbourat zeď mezi mým bytem a jeho obchodem a rozšířit svůj obývák, stejně jako přidání dalších dvou ložnic. Pravděpodobně pronajmu obchod pode mnou s plány na rozšíření svého studia, když se mi povede větší peněžní tok.

„Páni, to je výhled,“ říká Indi, když ji zatáhnu dovnitř. Když jsem se přestěhoval, měl jsem na zdech malá okna, která byla nahrazena okny od stropu k podlaze. Pohled na oceán odtud je nádherný. Jen bych si přál, abych sem přidal balkon, ale předpisy rady to zakazují. Pitomci.

Je vidět až k obzoru a západ slunce je opravdu něco. Nemůžu se dočkat, až se o to s Indi podělím, když je tady.

„Výhled vypadá opravdu, ale opravdu dobře,“ řeknu jí, obejmu ji zezadu a opřu si bradu o její rameno. Vidím její úsměv odrážet se ve skle před námi. Kurva, jsem tak šťastný, že ji tady mám.

Když se otočí, obejme mě kolem krku.

„Děkuju, že jsi mě sem pozval. Je to tak neskutečné, že jsem tady u tebe doma. Jsem tak šťastná, Cartere.“ Z nějakého důvodu mi její slova vytvoří knedlík v krku. Nemůžu na to ani odpovědět, a tak místo toho upevním své objetí a vychutnávám si pocit, že ji mám v náručí.

••••

„Miluju tvůj byt,“ říká, když si sedneme, abychom se najedli. Napustil jsem ji vanu a provedl ji kolem, trvalo to tři minuty. Není tu opravdu moc co vidět.

Můj obytný prostor je otevřený. Moje kuchyně a jídelní stůl jsou vlevo, když vejdete dovnitř. Mám černou koženou pohovku ve tvaru písmene L na opačné straně místnosti, otočenou k mojí velké televizi s plochou obrazovkou, která je namontována na stěně. Vlevo od pohovky mám kulečníkový stůl a bar. Za nimi jsou dveře, které vedou do mé ložnice a do koupelny.

„Je to perfektní pánské doupě,“ říká s humorem v hlase. „A tak uklizené. Chodí ti sem někdo uklízet, nebo tak něco?“

„Nebo tak něco,“ odpovím tiše a potlačím zakoulení očí. Vždycky jsem byl docela pedant, pokud jde o takové věci. Muži jsou schopni udržet čistý dům, přes to, co si většina lidí myslí.

„Jez, než to bude studené.“

Požádal jsem, Justine, mou recepční, než jsem vyjel ze Sydney, aby mi koupila ingredience, které jsem potřeboval, abych udělal Fettucine Boscaiola. Věděl jsem, že bude pozdě v době, kdy sem dorazíme, a nebudu mít čas něco koupit.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tohle uvařil,“ říká, jak si namotává těstoviny kolem vidličky a dává si je do úst.

„Je to vynikající.“ Usměju se na ni.

„No, žiju posledních pět let sám. Musel jsem se naučit vařit, jinak bych umřel hlady,“ odpovím s úšklebkem.

„Jsi muž mnoha talentů.“ Neujde mi, že její slova mají základní význam.

Radši věř, že jsem, miláčku.

Okamžitě ztvrdnu, jak ji sleduju olizovat vidličku. Kdybych si nedělal starosti o to, aby nabrala nějakou sílu, přeskočil bych večeři, hodil si ji přes rameno a vzal ji rovnou do postele.

Poté, co se najíme, a nádobí je umyto, si ji přitáhnu do náruče.

„Půjdu si dát rychlou sprchu. Proč nezavoláš tátovi a nesdělíš mu, že jsme v pořádku dorazili?“ Řeknu, políbím ji do vlasů a současně vdechnu její sladkou vanilkovou vůni. Voní chutně – dost dobře k snědku, a to je přesně to, co hodlám udělat, jakmile ji vezmu do své postele. Vypadá roztomile v pyžamu, které si po koupeli oblékla, ale musí jít dolů. Nepotřebuje ho, zatímco tu bude.

••••

Vzbudím se a od doby, co jsem se sem nastěhoval, jsem se tak šťastně ještě necítil. Vím, že je to proto, že mám Indiu po svém boku. Teď, když ji mám tady, nechci, aby někdy odešla. Možná je příliš brzo, abych po ní chtěl, aby se sem nastěhovala, ale už vím, že to je to, co chci. Doufejme, že brzy bude chtít sama. Teď, když ji mám zpátky, nemám žádné úmysly ji nechat odejít. Bude se mnou už navždy.

Moje.

Když se odvalím na svou stranu, cítím, jak se usmívám, zatímco sleduju, jak spí. Dělám to často. Bláznivý, já vím, ale miluju ji mít vedle sebe. Její dlouhé řasy leží na jejích tvářích. Její dokonalé rty jsou lehce rozevřeny. Její tmavé vlasy jsou rozprostřeny na polštáři.

Zvednu se a lehce odhrnu pár pramenů, které ji padají do obličeje. Nikdy jsem nevěděl, že je možné milovat někoho tak moc a úplně, jak miluju já ji.

To přivádí všechny mé starosti do popředí. Objevuje se ve mně mírná panika. Co když její léčba nebude úspěšná? Co když se rozhodne, že už nechce být se mnou? Co když mě nechce navždy, jako chci já ji? Nejsem si jistý, jak bych mohl bez ní teď žít.

Posledních pět let bylo peklo. Dlouho jsem žil v popírání, bojoval jsem se svými city na každém kroku. Už to nemůžu dělat. Vlastní mé srdce a duši. Je mým vzduchem. Jsem bez ní ztracený.

Najednou mám tento naprostý nátlak, nutkání ji proti sobe svírat, prosit ji, aby mě nikdy neopustila.

Do prdele. Jsem ubohý.

Možná bych ji měl probudit a požádat zpátky o svoje koule. Jsem vytažen z mých myšlenek, když LJ zakvílí vedle postele.

„Čau, kamaráde,“ zašeptám, opatrně se převrátím a podívám se přes stranu postele. Celou noc byl zavřený. Myslím, že potřebuje ven. „Vydrž,“ říkám, jak vylezu z postele a obléknu si tepláky.

„Hej, vrať se,“ slyším Indi zakňourat, jak jdu po špičkách přes pokoj. Otočím se směrem k ní, už sedí a otírá si oči. Je tak sladká, když se probudí. Peřina, která ji zakrývá, klesne k jejímu pasu a odhaluje její velkolepá prsa. Díky tomu ztvrdnu. Miluju, že se nepokouší znovu zahalit. Rychle k ní přejdu.

„Nikam nechoď. Za minutu se vrátím,“ obejmu ji, políbím ji na rty a uchopím do jedné ruky její prso.

„Jen pustím LJe ven.“

„Dobře,“ usměje se a obejme mě kolem krku. „Dobré ráno.“

„Dobré, krásko,“ odpovím a odhrnu ji z čela vlasy.

„Jak se dnes ráno cítí tvoje hlava?“ Pokrčí rameny. Nenávidím, že z toho zatraceného nádoru trpí neustálou bolestí. Dal bych cokoliv, abych to mohl za ní odnést já. Čím dříve tato léčba skončí, tím lépe.

„Přinesu ti nějaké léky.“

„Díky.“ Políbím ji na čelo, než ji jemně položím zpátky. Když se odtáhnu z postele, vstanu a zapískám, aby mě LJ následoval. Bude na hovno muset dnes pracovat, když vím, že je tady nahoře úplně sama.

••••

Indi spala v době, kdy jsem se vrátil zpátky nahoru.

Nedlouho poté, co jsem si lehl ​​vedle ní a přitulil ji do náruče, probudila se znovu. „Tvoje tablety jsou na nočním stolku,“ říkám, obejmu ji ještě pevněji a políbím na čelo.

Zůstali jsme navzájem do sebe propleteni další hodinu nebo tak, než jsem nakonec musel vytáhnout svůj zadek z postele. Snadno bych si mohl zvyknout se takhle probouzet. Když jsem zamířil do sprchy, abych se mohl připravit do práce, trvala na tom, že půjde se mnou. Samozřejmě jsem si ji musel vzít proti dlaždicím. Zdá se, že z ní nemůžu držet své ruce. Myslím, že oba budeme vyčerpáni do konce týdne.

Nestěžuju si.

Poté, co jsme se oblékli a nasnídali, jsme šli společně do studia. Chtěl jsem, aby se setkala s mými kluky a abych byl upřímný, těšil jsem se na to, až jim ji ukážu.

„Ach bože,“ říká Justine hned, jak projdeme dveřmi, a uvidí Indii stát vedle mě.

„Ty jsi ta dívka z obrazu.“ Zapomněl jsem na tu zatracenou věc. Je to tu už mnoho let. Podívám se na Indianu a jsem překvapen, že ji najdu červenat se.

„Justine, tohle je láska mého života, Indiana – moje Indi,“ přiznávám pyšně, obejmu ji kolem ramene a přitisknu ji ke svému boku. Indiana se zářivě usmívá, když se na mě podívá.

Jen říkám pravdu.

„Páni,“ říká Justine s ohromeným výrazem ve tváři, jak jde k nám a natáhne k ní svou ruku.

„Ahoj… Sakra, ty skutečně existuješ.“ Uchechtnu se tomu.

Po celá léta mě otravovali tím, že chtěli vědět, kdo je žena na té kresbě. Obvykle říkám, že takto vypadá žena mých snů. Nic jsem těm pitomcům nechtěl říkat. Takže myslím, že jejímu šoku rozumím.

Nikdo z nich si neuvědomoval, že je skutečná osoba. Mysleli si, že je to fantazie, moje představivost.

„Moc ráda tě poznávám,“ odpoví Indi s úsměvem ve tváři. Když se otevřou přední dveře studia, všechny naše hlavy se otočí tím směrem.

„Podívej Jacquie,“ vykřikne Justine a ukáže na Indi.

„Je skutečná.“