AFN - 32. kapitola

Překlad: Peťa

LOREN HALE

Opřu se o stěnu koupelny a zírám na svůj bledý obličej a propadlé oči. Vypadám jako naprostá sračka. Cítím se ještě hůř. Levá ruka se mi pořád třese a musím zatnout prsty do pěsti, jen abych to zastavil. Otec mi na druhé lince nadává za to, že jsem ignoroval jeho předešlé hovory.

„Jsem v zatraceném vzduchu,“ připomenu mu odměřeně a udržuju hlas tichý, aby to neslyšel Ryke. „Pokud bys nechtěl, aby magicky vynalezli příjem nad oceánem.“

„Hej, jsem zrovna tak vytočený jako ty.“

„Nemyslím si, že je to možný,“ řeknu a hlas se mi trochu zlomí. Nechci s ním mluvit, zatímco Lily vypadá, že je sekundu od toho, aby otevřela dvířka a bez padáku skočila z letadla. A pokaždé, když si ji představím, jak takhle pláče – zatraceně, nedokážu začít. Otřu si oči, abych zatlačil emoce. Chci tak kurevsky tvrdě nakopnout tu zeď a polknu výkřik, který potřebuje uniknout.

„Ať už je tím zkurvysynem kdokoli,“ říká můj otec, „osobně toho nového kreténa roztrhám, Lorene. Slyšíš mě? S touto sračkou neunikne.“

Musím se zeptat. „Udělal jsi to? Vykecals to?“ Jeden týden potom, co jsem mu to řekl, novinky explodovaly po planetě. Je to celé fakt náhoda?

Je tam dlouhá pauza. A pak toto: „Musíš si ze mě kurva dělat prdel. Neslyšels, co jsem zrovna řekl? Zapotil jsem si prdel, zatímco jsem se toho zkurvence snažil najít.“ Trochu zavrčí. Jo, není to on.

„Pak kdo?“ zeptám se. „Kdo by to dělal? Co asi může získat?“

„Peníze,“ řekne můj otec nekompromisně. „Pořád pracujeme na nějakých vodítcích.“

Odtáhnu si telefon od pusy a bojuju mezi nekřičením a řvaním z plných plic. Neunikne žádný zvuk, ale zachytím sám sebe v zrcadle a vypadám, jako bych bojoval neviditelnou bitvu proti stínovému nepříteli. Vypadám šíleně a zmučeně.

„Musím jít,“ řekne otec rychle. „Na druhé lince je Greg. Brzo si promluvíme. Hlavu vzhůru.“ Slova povzbuzení od mého otce. Ta nepřicházejí často. Tak je přijmu.

Zavěsíme zároveň. Nakloním se nad umyvadlo a šplíchnu si trochu vody do obličeje. Snažím se posbírat si svoje sračky.

Měl bych zavolat Brianovi, terapeutovi, se kterým Ryke a Lily věří, že mluvím o svých hlubokých vnitřních myšlenkách. Ale nemůžu probírat alkohol. I ta myšlenka nutí můj žaludek, aby se přetočil. Protože Lily by se neměla bát, jestli do toho znovu spadnu. Svět se jí řítí na ramena a nechci k té tíze přidávat.

Vypustím dlouhý výdech, snáším její bolest, která se zdá tak moc mojí součástí. Stali jsme se propojenými roky a roky lží a vzpomínkami z dětství a historkami, všechno zabalené do jednoho. Znám ji líp než její sestry. Někdy ji znám líp než ona samu sebe. Vím, jak moc ji to právě teď uvnitř zabíjí.

A pak mě propíchne jedna myšlenka.

Já jsem tady.

Mohl bych být v baru. Chladně odpadlý.

Mohl bych být na rehabilitaci. Pryč od ní.

Mám šanci být během toho všeho po jejím boku.

Tak jdi, ty stupidní bastarde.

To je vše, co je potřeba. Jsem venku ze dveří.