UJune - 6. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička, Viki

June

„Toto chutná jako jahodové mléko,“ zamumlám na JJ a vezmu si dalšího panáka krémově růžové tequily.

„Je to Tequila Rose, mrcho, ne jahodové mléko.“ směje se a nalije panáka i sobě.

„Přesto chutná jako jahodové mléko.“

„Jo, kromě skutečnosti, že jsi opilá, dokazuje, že je to tequila.“

Měla pravdu. Byla jsem opilá. Vlastně jsem nebyla opravdu opilá, ale byla jsem na cestě tam.

„Máš pravdu,“ zamumlám a ona zvedá oči, vydechne a já vím, co přijde. Věděla jsem v momentě, kdy jsem vystoupila z auta a ona na mě zakřičela z její verandy, že si přijde „pokecat.“ Potom se před dvaceti minutami objevila s lahví tequily a řekla mi, že budu pít.

„Tak mi řekni, co se to kurva stalo. Naposledy, když jsme měli tequilu, řekla jsi mi o tvé historii s žhavým chlapcem, jak jste se spolu setkali, jak to bylo při vstupu do armády a co se stalo od chvíle, kdy ses sem přestěhovala. Vypadala jsi docela důrazná v tom, že s ním nechceš mít nic společného. Je zřejmé, že z toho tak nějak sešlo, protože jeho jazyk byl v tvém krku a ruku měl na tvém holém zadku, když jsem odcházela do práce,“ řekne a nalije mi dalšího panáka.

Zamračím se.

„Můj zadek nebyl holý.“ Nebyl. Oblékla jsem si kalhotky a triko, když mě Evan vytáhl z postele a řekl mi, abych ho dnes ráno vyprovodila ke dveřím, než odešel.

„No jak myslíš, ale to není podstatné,“ zamumlá a pokračuje dál.

„Jde o to, že zjevně zůstal na noc a ty jsi mu zjevně dala koláček. Co se stalo? Vysyp to, mrcho.“

„Jsem hloupá.“ Zavírám oči a upadám čelem na žulovou desku před sebou. Věděla jsem to, věděla jsem, že jsem hloupá, ale stejně to dělám. Nemůžu si pomoct. V ten moment, kdy se mě dotkl, jsem věděla, že mu dám cokoliv, o co požádá.

Úplně hloupá.

Pozitivně: Věděla jsem, jak to dopadne. Věděla jsem, že by se nedržel kolem, takže když jsem ho teď měla, budu se mu snažit pomoct, abych se dostala k tomu, co jsem viděla v jeho očích.

Tu drsnou úzkost, kterou pokoušel skrýt. A když bych to dělala, měla bych tolik úžasného sexu, jaký bych mohla dostat, zatímco bych si pečlivě střežila své srdce, takže by už nebylo rozdrceno, tak jak už jednou bylo.

„Zlato, láska není nikdy hloupá,“ šeptá JJ a vyruší mě z mých myšlenek, zvednu hlavu a setkám se s jejím něžným pohledem.

„Nemiluju ho.“

Oči se jí krátce zavřou, pak se jí objeví malý úsměv.

„Nelži sama sobě, miláčku, a prosím, nelži ani mě.“

„Nechci to…“ Polknu a odtáhnu od ní pohled, abych se podívala ven z okna na zadní dvorek.

 „Nebylo by to hloupé?“

„Láska není nikdy hloupá. Je krásná a náročná, a né vždy máme schopnost bojovat, když se to stane.“

„Nechci ho milovat. Nechci se znovu zranit,“ řeknu jí upřímně a dívám se před sebe na pult.

„Slyším tě. Nikdy není snadné dostat se do situace, která je pro tebe zranitelná, otevřít se pro ublížení nebo bolest.“

„Přesně,“ souhlasím, když mi přisune panáka přes pult směrem ke mně.

„Ale na druhou stranu, pokud tomu nedáš šanci a nespustíš štíty, neotevřeš svou šanci na lásku, pak nikdy nebudeš mít zkušenost s někým, kdo ti dokáže, že je hoden daru, který mu dáváš. Nebudeš mít šanci na štěstí, ne skutečné štěstí, které pochází ze sdílení tvého života s někým jiným.“

„Nepotřebuji nikoho – hlavně ne muže – abych byla šťastná,“ zanadávám a ona natáhne ruku, aby pevně stiskla mou.

„Každý potřebuje někoho. Dokonce i lidé, kteří si myslí, že jsou šťastní na vlastní pěst, vědí, že se mýlí, hlavně když přijdou na konci dne domů a nikdo na ně nečeká. Někoho kdo sdílí jejich smutek, někoho, kdo je podepře, když už nemůže stát sám. Neříkám, že by tě nějaký jiný člověk měl dělat úplnou, ale mít někoho, kdo pro tebe chce to nejlepší, miluje tě, stará se o tvou budoucnost a pohodu, není zas tak špatné.“

Těžko polknu, zavřu oči před bolestí v hrudi, protože vím, že má pravdu. Jen nevím, jestli je Evan ten člověk. Předtím jsem to věděla; věděla jsem to s každým vláknem mé bytosti. Nyní?

Teď si nejsem tak jistá.

„Co říkal, že si ho vzala zpět?“ zeptala se a chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že se ptá, proč se náhle objevil v mém domě poté, co jsem jasně řekla, že s ním nemám nic společného.

„Neřekl mi nic. Manžel mé sestry ho slyšel, jak říká, že pro mě není dost dobrý.“ Potřesu hlavou a odtáhnu si vlasy z tváře.

„Já… chtěla jsem, aby věděl, že tomu tak není, že byl vždycky dost dobrý, takže jsem mu to řekla.“

Přikývne, oči se jí změkčí a zamumlá: „Nesobecké.“

„Co?“

„Když někoho miluješ, opravdu miluješ, uděláš vše, co je nezbytné pro ochranu této osoby, i když ji chráníš před sebou samým.“

„Nepotřebovala jsem, aby mě před sebou chránil.“

„To si myslíš ty, ale můj odhad je, že on to cítil jinak.“

„Nevím. Nemluvili jsme o tom. Když se ho zeptám, říká „později.“ Ani nevím, co to sakra znamená.“

„Později to znamená jenom později. Jsem si jistá, že se netěší na sdílení svého břímě s tebou. Také pochybuji, že to chce udělat, když tě právě dostal zpět.“

„Máme sex, JJ. Nemyslím si, že se to klasifikuje, jako že jsme zas spolu.“

„Řekla jsi mu to?“ Zvedla obočí.

„Ne,“ zamumlám.

„Přesně tak.“ usměje se, pak vyskočí ze stoličky.

„Musím se vrátit domů. Můj chlapec je v pohodě, ale pokud ho nenakrmím předtím, než jde ven, máme problém.“

Musí vidět výraz v mém obličeji, protože její úsměv se přemění ve hříšný, když se mi svěřuje: „Zlato, věř mi, když ti řeknu, že tresty, které on rozdává, jsou vždy výhra pro mě.“

„Ach,“ zašeptám a ona hodí hlavou dozadu a směje se, pak zvedne láhev tequily a zamíří ke dveřím.

Jdu za ní, zastaví se a otočí ke mně.

„Chyť si svou šanci, holka. Vím, že se bojíš a vím, že už to předtím posral, ale mám z toho dobrý pocit a málokdy se mýlím.“

„Děkuji za rozhovor a pití.“

Nakloním se a obejmu ji, ale neodpovím ji. Potřese hlavou, otevře dveře a jde na svých podpatcích po chodníku a potom po trávníku. Zastaví se na své verandě, zamává mi a zmizí mi z dohledu, když vejde do domu.

Když za sebou zavřu dveře, opřu se o ně. Po tomto rozhovoru se necítím lépe. Pokud vůbec něco, cítím se více rozporuplně.

Než abych o tom zas přemýšlela, jelikož jsem za celý den nedělala nic jiného, zamířím do koupelny a zapnu kohoutek. Jedním z důvodů, proč jsem koupila tento dům, byla vana. Pohodlně se do ní vejdou tři lidé a má šest silných trysek, které ji změní na vířivku.

Spouštím vodu a jdu do svého pokoje, abych našla mobilní telefon. Přepnu ho na tichý režim, aby mě nikdo neotravoval, pak najdu sluchátka a spustím Adele.

Když se vrátím do koupelny, zapnu si elektrické svíčky a zhasnu světlo. Zavřu dveře, pak si na hlavě udělám drdol, vysvléknu se, naleju spoustu broskvové pěny pod tekoucí vodu a vlezu dovnitř. Netrvá dlouho, abych našla mír a zpěv Adele, mě odvádí pryč.

Náhlé bliknutí jasných světel zaplní koupelnu a mě chvíli trvá, aby se mi oči přizpůsobily.

Jakmile to udělají, křik se vydere ze zadní části krku a já se přesunu dozadu vany, ztratím Adele, protože mi sluchátka vypadnou z uší. Stříkám vodu na podlahu, když se postavím, a muž s lyžařskou maskou mě sleduje přes celou místnost.

Rukama tápám po ručníku a zakryju se, aniž bych od něj odtáhla oči, abych našla něco, co by bylo možné použít jako zbraň. Lapu po dechu, krve by se ve mě nedořezal, když se na něj dívám a čekám na to, co udělá, abych mohla čelit jeho pohybu. Nehýbe se, nedýchá, ani neudělá žádný hluk. Jen se na mě dívá, jasně zelené oči obklopené černou látkou má připnuté k mým.

Nevím, jak dlouho tam stojíme a zíráme na sebe. Můžou to být vteřiny nebo minuty, ale bez slova, aniž by se ohlédl, vyjde ven. Když spěchám z vany, narazím na dveře, zavřu a zamknu se.

Když hledám mobil, uvidím ho na dně vany. Nahnu se k toaletnímu stolku a vytáhnu ho zásuvky a odložím ho na podlahu.

Vezmu si ze zásuvky nůžky a přejdu ke dveřím, přitisknu k nim ucho a upravím si ručník. Neslyším nic, vůbec nic; je tam ticho.

Naberu odvahu, abych otevřela dveře, s nůžkami jako jedinou zbraní, proběhnu domem bez zastavení a zamířím k předním dveřím. Jakmile jsem tam, otevřu se a běžím co nejrychleji přes trávník až na verandu JJ a buším na dveře. Netrvá dlouho, než se otevřou a jakmile se tak stane, padám dovnitř.

„Co to kurva?“ Brew, manžel JJ, zavrčí a zavře dveře.

„Já…“ vydechla jsem, klesla na kolena a přitiskla si nohy k hrudi.

„June,“ zaslechnu JJ šepot, ale nemohu odpovědět. Nemůžu ani dýchat.

„Jdi pro můj telefon, bejby,“ zvolá Brew a já se snažím chytit dech, abych jim řekla, že někdo byl v mém domě, ale nemůžu udělat ani to.

„Dostanu tě z podlahy, drahoušku,“ zaslechla jsem někoho zamumlat, než jsem zvednuta a posazena na pohovku.

„June, zlato, musíš se uklidnit a dýchat pro mne,“ uklidňuje mě JJ, když mě chytne za čelist a přitáhne si mé oči k jejím. Přikývnu, snažím se, opravdu, a pak mě velká ruka na zádech tlačí dolů a přitahuje mou tvář dolů ke klínu.

Nepřítomně slyším Brewa jak telefonuje, ale opravdu nevím, co říká, protože JJ mi šeptá do ucha, abych dýchala. Nakonec se můj dech vrací a já zvednu hlavu a setkám se s jejím pohledem.

„Děkuji zasranému Bohu.“ JJ kolem mě obepne ruce a cítím, jak se mi v očích shromažďují slzy.

 „Co se kurva stalo?“

„Já… šla jsem… se vykoupat. Tam… byl nějaký chlap… chlap,“ zafňukám a zabořím tvář do ohbí jejího krku. Tělo jí ztuhne a cítím, že se v místnosti objevuje něco nebezpečného. Zvednu hlavu od jejího krku a můj pohled se srazí s Evanovým.

Jeho velké tělo je klidné jako socha, oči rozzlobené, jeho energie tak nebezpečná, že cítím, jak se rozlévá do mých pórů přes celou místnost.

„Bratře, vychladni,“ zavrčí Brew a vstoupí mezi Evana a mně, čímž přeruší naše spojení.

„Přinesu ti nějaké oblečení,“ říká JJ a já přikývnu. Oblečení je dobré. Vlastně je skvělé.

„Kurva uhni mi z cesty Brew, než tě sám posunu,“ zahřmí Evan a pak je přede mnou, vezme mi do dlaní jemně obličej, když si mě celou prohlíží.

„Jsi zraněná?“ zeptá se a ruce přesune z mého obličeje a projíždí mi po těle. Když zatřesu hlavou, odtáhne mi ruce od hrudi, vezme mi nůžky, odhodí je pryč a pak mě přitiskne k němu. Zaboří si tvář do ohbí mého krku, drží mě tak pevně, že nemůžu dýchat a přiškrceně vykřiknu.

„Ev,“ vydechnu mu na kůži na krku.

„Kurva, bejby. Ježíši…“ Jeho držení na mě se utahuje. Cítím, jak mi slzy stékají po nose, ale úplně z jiného důvodu.

Neexistuje žádný způsob, ne právě teď, že bych mohla popřít svou lásku k němu a že se v jeho náručí cítím v bezpečí.

„Dovol mi, abych jí něco oblékla. Přijedou policajti,“ říká JJ tiše a Evanovi se uvolní paže, když se opře, zvedne pohled přes rameno na JJ a přikývne.

Pak se pohledem vrátí ke mě. Panika se začne plížit mým systémem při myšlence, že mě Evan opustí, a aniž bych přemýšlela, rukama ho zachytím na přední straně trička ve smrtelném sevření.

Podívá se na mé ruce, pak pohled přesune nahoru, aby se setkal s mým, a jeho tvář je měkká.

„Já budu tady, bejby, nikam neodejdu, jdi s JJ a vem si něco na sebe.“

„Jsem v pořádku, nepotřebuji,“ zašeptám a cítím, jak se mi začínají třást ruce.

„Může jít s námi, miláčku,“ říká JJ, položí mi ruku na tvář, aby získala mou pozornost. Když se podívám zpátky na Evana, kývne na mě, pak mi odtáhne ruce od jeho trička a obě políbí, než mi pomůže vstát.

Dům JJ je úplně jiný než můj. Obývací pokoj je otevřen až do kuchyně a všechny pokoje jsou za chodbou v zadní části domu – dva na jedné straně, mezi dvěma koupelnami a jedním na druhém. Vejde do hlavní ložnice s Evanem za mými zády, následuju ji do šatny.

„Vyber si, zlato, a pak se vraťte zpátky, já se jdu ujistit, že Brew nevystraší policisty.“

„Děkuji,“ zašeptám a její ruka se mi znovu objeví na tváři, pak je pryč a já s Evanem vejdeme do šatníku.

Z jedné z polic si vezmu tepláky, držím je roztřeseně před sebou.

„Nech mě to udělat,“ zamumlá Evan, vezme je z mých rukou, padne na kolena přede mnou a drží je pro mě, jako rodič pro dítě.

Položím mu ruku na rameno, vstoupím do nich, natáhl mi je přes nohy pod ručníkem až k pasu a pak se postaví.

Vezmu největší mikinu, kterou najdu – bez ohledu na to, že i po osmé hodině je večerní vzduch vlhký a horký – přesto chci být zakrytá. Vezme mi ručník, který mám kolem sebe, přetáhne mi mikinu přes hlavu, používajíc stejnou rodičovskou techniku a pomáhá mi vložit ruce do rukávů.

Jakmile jsem oblečená, prsty mi vklouzne pod bradou a zvedne mi hlavu, dokud se můj pohled nesetká s jeho.

Dlouho se na mě dívá, pak se nakloní, přejede mi nosem přes můj, předtím, než se krátce dotkne rty mých.

„Budu s tebou.“ S polknutím přikývnu a zaměřím pohled k zemi.

„Řekni mi, že se tě nedotkl,“ říká tiše a oči mi letí nahoru, aby se setkaly s jeho. Jeho oči jsou naštvané a zuřící, když drží můj pohled.

„Nedotkl. Nic neudělal. Já… já nevím… nevím… jen se na mě díval. Nevím… ani nevím, co tam dělal,“ řeknu mu a položím mu ruku na hruď. Srdce mu bije tak silně, že ho mohu cítit proti mé dlani i když se třese.

„Podívala ses na jeho tvář?“

„Ne, měl masku.“ Polknu a zavřu oči. Jeho zelené oči mám vypáleny do mozku.

„Měl zelené oči, neobvykle zelené oči…“

„June!“ přeruší mě výkřik a já vyjdu ze šatníku, cítíc Evana v zádech. Zaměřím pohled ke dveřím, když můj otec vstupuje do místnosti. V momentě co mě uvidí, se mu na obličeji zobrazí úleva.

„Tati,“ zašeptám, když mě obejme.

„June broučku,“ šeptá, znějící bolestně, když mě stiskne.

„Jsem v pořádku,“ ujišťuji ho tiše.

„Co se to kurva stalo?“ zeptá se a odtáhne se, aby se na mě podíval.

„Pojďme, ať to řekne policajtům. Můžeš ji poslouchat, když to bude říkat, takže to nebude muset opakovat,“ říká Evan a oči mého otce se přesunou k němu a jeho rty se pevně stisknou.

Do prdele.

„Je nějaký důvod, proč jsi tady?“ zeptá se táta Evana a cítím, jak se mi napnou svaly.

„Jo,“ zamumlal Evan, ale nepokračuje, když drží pohled mýho táty.

„Tati, měla bych…“

„Chceš mi říct, co to je ten důvod?“ ptá se táta, ignoruje mě a já se dívám na Evana, přejíc si, aby to nechal být.

„Já a June se spolu vídáme,“ říká, ignorujíc můj pohled. Můj táta se podívá ke mně, pak zpět k Evanovi, když promluví.

 „Momentálně na to nemáme čas. June, potřebuje mluvit s policisty a pak si potřebuje odpočinout. Je v šoku.“

Přes tátův obličej něco přejede, ale otočí se a zamumlá přes rameno: „Pojď ven. Tvoje máma musí vidět, že jsi v pořádku a musíš si promluvit s policisty, tak to uděláme.“

Je pryč, než mu můžu něco říct.

„Evan –“

„Teď ne, bejby. Později. Právě teď musíš říct policistům, co se stalo.“

Zatnu zuby, vydechnu, pak přikývnu. Vezme mě za ruku a vede z pokoje JJ a dál po chodbě.

***

„Co to kurva, June broučku?“ zeptá se můj táta, vstupujíc na jeho zadní verandu a zavře za sebou dveře.

Věděla jsem, že to přijde, ale upřímně jsem se snažila to odložit. Proto, jakmile jsme se dostali do domu mých rodičů, jsem vyšla ze zadních dveří a doufala, že budu mít nějaký čas, abych přišla s vysvětlením.

Předtím mě Evan odvedl do obývacího pokoje, kde nás přivítali tři uniformovaní policisté spolu s mou mámou, která byla více zděšená než já.

Posadila jsem se na gauči JJ s Evanem, který seděl těsně vedle mě s rukou kolem mého pasu a řekl policistům, co se stalo.

Netrvalo to dlouho a nebylo překvapením, že nemohou nic dělat. Chyběla mi šperkovnice a notebook, ale moje dveře nebyly zamčené a ten, kdo tam přišel, udělat prostě jen to, že věšel přímo dovnitř a vzal mi věci.

Táta zavrčel, když zaslechl, že jsem nezamkla dveře ani nezapnula alarm a Evan měl stejnou reakci, až na to, že jeho ruka se kolem mě utáhla – tak těsně, že jsem věděla, že budu mít z prstů pět malých modřin na hrudníku.

Když policajti odešli, JJ a Brew, kteří byli natolik laskaví, aby nám dovolili používat dům, nabídli všem pivo. K mému překvapení, táta i maminka přijali nabídku, zatímco Evan odešel za policisty a řekl mi, že se vrátí a jemně mě políbil, než odešel.

Nedokážu říct, jak dlouho jsme tam byli, než Evan, Jax a Sage vnikli dovnitř a když přišli, bylo mi jasné, že jsou šťastní. Tehdy Evan řekl přímo mému otci, aby mě vzal k sobě domů a že ráno mě vyzvedne, aby mě vzal domů a pak do práce.

Dalo by se říct, že jsem byla v šoku.

Za prvé, můj táta není jednoduchý člověk. Je mírný na své holky, což jsou moje máma, já a moje sestry, ale kromě toho se moc nedrží zpátky. Určitě by nedovolil – a ani když jsem byla mladší – aby nechal jiného muže, aby mu říkal, co má dělat s jeho dívkami.

 Ale udělal to s Evanem a já bych mohla přísahat, že jsem viděla, jak mu zaškubaly rty, když to udělal. Nyní, když se dívám na svého otce, vidím, že není naštvaný, ale rozčilený a upřímně řečeno, dělám si starosti o Evana, až se otec začne soustředit na zprávu, že mám přítele. Něco, o čem jsem s ním ještě nemluvila.

„Tati, prosím, ne.“

„Ne?“ opakuje a opírá se o zábradlí, které je kolem verandy.

„Už vím, co budeš říkat.“

„Jo, co to je?“ zeptá se a já se na něj dívám, opravdu si nejsem jistá, co poví.

Jeho reakce na Evanovo prohlášení byla vážně překvapující, takže jsem v rozpacích. Jenom vím, že to co řekne, nebude to, co bych právě teď chtěla slyšet.

„Ten chlapec má démony,“ řekne tiše a já si vtáhnu spodní ret mezi zuby, zatímco si obalím ruce kolem pasu. Nejsem překvapená, že to ví, ale zároveň jsem.

„To je hodně toho, co to obnáší, June broučku, a já nechci, abys byla zraněná.“

Na to je myslím trochu pozdě, ale nic neříkám, když se na něj dívám.

„Miluješ ho?“ zeptal se a překřížil si ruce na hrudi. Pokrčím rameny na jeho otázku, příliš se bojím, přiznat si to sama sobě nebo jemu a dívám se, jak zavře oči a pak znovu otevře.

„Bojím se o tebe. Jak jsem již řekl, Evan je dobrý člověk, ale vidím v něm to samé, co jsem viděl v několika mých bratřích z armády. Žije v něm monstrum, miláčku, a nevím, jestli je dostatečně silný, aby s tím monstrem bojoval.“

„Pomůžu mu s jeho démony,“ zašeptám a cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vím, že to pro něj musím udělat.

Ano, to, co mi udělal, bylo strašný, ale já vím, nebo jsem věděla, co za člověka je. Zaslouží si, aby měl něco dobrého, aby pochopil, že s ním není nic špatného.

„Je toho… je toho hodně, co nevíš, tati.“

„Tak mi to řekni.“

Olíznu si rty, přesunu se na jedno z lehátek, posadím se a dám si hlavu do rukou. Cítím, že se táta přibližuje, cítím jeho váhu dopadat po mém boku, chytne mě jednou rukou kolem ramen a přitáhne si mě k sobě.

„Když jsem se mu poprvé podívala do očí, přísahám, že se můj svět zastavil,“ zašeptám a rukama klesnu do klína.

 „Bylo to asi před třemi lety.“ Zadívám se na zadní dvůr.

„Byli jsme neoddělitelní. Každý volný okamžik, který jsem měla, jsme byli spolu.“ Usměju se a vzpomínám na náš společně prožitý čas, jen on a já, mluvíme, smějeme se, mazlíme se. Byli jsme jen my.

„Co se stalo?“

„Budeš šílet,“ řeknu mu upřímně, protože vím, že bude. Žádný otec se nechce doslechnout o svém dítěti, zvláště když jde o dceru, že se vdala a ani se nezmínila o tom, že s někým chodí.

„Možná, ale myslím, že víš, že tě miluju. Nic, co bys mohla udělat, to nezmění.“

„Vzali jsme se,“ přiznávám se tiše a cítím, jak jeho tělo rychle tuhne.

„Šel k námořnictvu. Chtěl, abychom začali společný život, chtěl chodit do školy a tak nastoupil, chtěl mít pro sebe dobrý život a poskytnout ho i mě. Den předtím, než odešel, jsme šli do soudní síně a vzali jsme se.“

„Ježíši, June.“

„Já vím.“ Tisknu zavřená oční víčka ještě více k sobě.

„Nevím, co se stalo. Zpočátku bylo všechno v pořádku. Když byl ve výcvikovém táboře, pravidelně jsme si dopisovali, a když mohl zavolat, tak volal. Měl se vrátit domů na dovolenou hned po výcvikovém táboře a plánovala jsem, že ho přivedu sem domů.“

„To se nestalo,“ poukáže táta a stiskne mě.

„Ne, to ne,“ souhlasím.

„Poslali ho do Afghánistánu. Telefonní hovory se brzy zastavily. Snažila jsem se zjistit, co se děje od jeho matky, ale ona vlastně vůbec nic nevěděla, nebo mi nechtěla nic říct. Pak jsem slyšela, že je doma v Alabamě. Nepřišel za mnou, přišla za mnou jeho máma a přinesla mi rozvodové papíry.“

„Co to kurva?“ zahřmí táta a já ho přitáhnu za ruku a přinutím ho, aby se posadil dolů, když se postaví.

„Byla jsem raněná, tak zasraně raněná. Podepsala jsem ty papíry. Pak jsem od Ashlyn zjistila, že má práci s Jaxem a slyšela, co se s ním stalo, když byl pryč.“

„Žádný zasraný výmluvy, June broučku.“

„Máš pravdu, ale mýlíš se,“ řeknu tiše a stisknu mu ruku.

„Bylo toho hodně, co jsem nevěděla, spoustu věcí, které mi neřekl. Jeho otec byl zneužívající, matka byla alkoholik, bratr byl ve vězení a pak zemřeli jeho přátelé. Nevím podrobnosti o tom, co se stalo, když byl pryč, i když jsme se znovu začali spolu vídat, a nemůžu si pomoct, ale myslím si, že všechny ty věci ho zkazily a to monstrum, které vidíš, je výsledek toho všeho.“

„Kurva, neomlouvej ho, holčičko. Ten muž si nezaslouží druhou šanci.“

„Říkal, že mě nechtěl pošpinit.“ Tato věta se mi posledních pár dní přemítala v hlavě. Bylo v tom něco špatného, tak špatné. Co nemůžu… nedokážu ani pochopit.

„Co?“

„Říkal, že jsem pro něj příliš dobrá, že mě nechtěl pošpinit. Nevím, co to znamená. Nechápu, co se nám stalo, ale vím, že mě miluje. Vím, že to tak je, a já vyškrábu něčí oči, pokud se mi pokusí říct, že to není pravda.“

„Uklidni se, June broučku,“ mumlá tatínek, přitáhne si mě blíž k boku a cítím, jak mi přitiskne rty na hlavu. „Nemůžu říct, že se mi to líbí.“

„To jsem si ani nemyslela,“ zamumlám a obalil si paže kolem pasu.

„Jsem naštvaný, že jsi o něm nemluvila. Jsem tak zasraně zklamaný z tebe.“

Gahhh!

Proč prohlášení, jsem z tebe zklamaný, je o tolik horší, než když jsou na tebe rodiče naštvaní?

„Vím.“

„Tvoje matka z toho nebude šťastná, holčičko.“

Zavřu oči, položím mu spánek na rameno a přikývnu, protože vím, že má pravdu. Moje máma není jen máma – je to přítelkyně a normálně jí všechno říkám. Vím, že bude ze mě ještě víc zklamaná než táta, že jsem jim nedůvěřovala s tím, co se děje.

„Milujeme tě, vždycky jsme tě milovali a vždycky budeme. Jednoho dne, až budeš mít vlastní děti, to pochopíš. Tím chci říct, že můžeme být rozrušení kvůli tvým rozhodnutím, ale to neznamená, že nemáš vždy naši podporu.“

„Já vím,“ souhlasím a sedíme v tichosti ještě pár minut.

„Chceš to říct své mamince, nebo chceš, abych to udělal já?“

Chtěla jsem se zeptat, jestli to skutečně potřebuje vědět, ale vím, aniž bych se na to zeptala, že ano.

 „Řeknu jí to,“ zamumlám.

„Dobrý nápad. Dám vám dvěma nějaké víno a můžeš jí to říct, jakmile bude trochu cinknutá.“

„Díky tati.“

„Cokoliv,“ zamumlal, políbil mě na špičku hlavy a pak se postavil.

„Víš, že tě taky miluju, tati, že?“ zeptám se a zakloním hlavu, abych se na něj podívala.

„Jo.“ Ušklíbl se, než vyšel ze dveří.

„Bude to v pořádku,“ zašeptám na dvůr a doufám, že mluvení s maminkou neskončí v jejích slzách.

Bohužel jsem to štěstí neměla. V době, kdy jsem se dostala k tomu, abych řekla matce, že jsme s Evanem byli oddaní, měla jen jednu sklenici vína. Křičela hodinu a potom mi řekla – stejně jako táta – že je ze mě zklamaná.

 V době, kdy jsme skončili mluvení, a já se chystala jít spát, byla tak opilá, že ji táta musel donést do postele.

Přesto mi v opilosti řekla, že je Evan žhavý.

***

„UH… co tady děláme?“ zeptám se a prohlédnu si přední okno u veterinární kliniky mé sestry, pak Evana, když vypnul auto.

„Pořídíme ti psa,“ řekne a hlava mi trhne zpátky k němu.

„Co?“

„Máš nejlepší poplašný systém, který je na trhu, ale poplašný systém funguje pouze v případě, že ho zapneš.“

„Vážně?“ Přejedu si rukou přes obličej. Můj táta mi včera večer a dnes ráno dělal přednášku o poplašném systému.

„Souhlasila jsem s tím, že ho budu zapínat.“ vzdychnu.

„Pořád budeš nastavovat poplach, ale také dostaneš psa.“

„A co kočka?“

„Pes bude na stráži dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, pes ti řekne, jestli se někdo pokouší dostat do domu a pes tě ochrání, pokud se někdo dostane dovnitř, teď jdeme.“ A zabouchne dveře a pak se přiblíží ke mně.

„Nic o nich nevím,“ řeknu mu, jakmile otevírá dveře, sáhne kolem mě, uvolní můj pás a pomůže mi.

„To je v pořádku. Já ano,“ odpoví, vezme mě za ruku a vede ke klinice.

Jakmile se dostaneme k předním dveřím, je tam July, když je otevřela s úsměvem na tváři a dívá se mezi mě a Evana.

 „Řekl jsi, že tu budeš před dvaceti minutami.“

„Musel jsem vyzvednout můj truck,“ je Evanova odpověď, když mě táhne dveřmi.

Když jsem skončila v práci a odešla domů, očekávala jsem, že budu muset čelit mému domu sama, ale čekal tam na mě Evan.

Nepustil mě ani dovnitř, vzal mě za ruku a pomohl mi do svého auta. Auta, které bylo stejně v pohodě uvnitř jako na vnější straně.

Černé kožené sedačky s bílým prošitím, obložení z černého dřeva, pochromovaný všude tam, kde by mohl být chrom, zvukový systém zabijáků a všechny zvonky a píšťalky, o které byste mohli požádat. Neptala jsem se ho, co budeme dělat, nebo kam jdeme. Byla jsem upřímně šťastná, že jsem nemusela být doma sama, a přestože bych to nepřipustila nahlas, byla jsem šťastná, že s ním trávím čas.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě sestra a zamyšleně si mě prohlížela, když jsme procházeli dveřmi.

„Jo, byla jsem. Teď nevím.“

„Co?“ zeptá se a její obočí se natáhne, když si mě prohlíží.

„Zdá se, že potřebuji psa.“ Odmlčím se a pak se podívám na Evana, který mluví s Kayan na recepci.

„Velkého,“ zamumlám a jí se rozzáří oči a úsměv jí ozdobí rty.

„Ach.“ Přejede pohledem přes můj obličej, zjemní se jí výraz a pak přistoupí ke mně.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

Nadechnu se a přikývnu. „Jsem v pořádku. Včera jsem byla vyděšená. Pravděpodobně nějakou chvíli nechci zůstat sama, ale budu v pořádku.“

„Zkoušela jsem ti volat.“

„Můj mobil je stále na dně vany.“

„Co?“

„Spadl do vany. Potřebuji si pořídit nový. Budu se snažit udělat to dneska.“

„Když jsem včera večer volala mámě a tátovi, otec říkal, že ty a mamka máte rozhovor.“

„Jo,“ odpovím tiše.

„Řekla jsi jim to?“ zašeptala a pohlédla na Evana a pak na mě.

„Jo,“ přiznávám a přesto, že jsem jim to řekla nerada, jsem ráda, že je ta tíha viny pryč.

„Jak to šlo?“

„Podle očekávání. Táta je ze mě zklamaný a matka je matka: zklamaná a zraněná.“

„Mluvil táta s Evanem?“ zeptala se a já zatřásla hlavou.

Když mě Evan přišel vyzvednout k mým rodičům, aby mě vzal domů, abych se mohla připravit do práce, čekala jsem, že ho otec vezme stranou a promluví s ním. To se nestalo. Vše co můj táta řekl, bylo: „Víš, co máš, synu, a znovu to neposer.“

 Evan k němu trhl bradou. Máma vypadala, jako by chtěla říct víc, ale táta si ji držel těsně u boku, a nenechal ji, aby to mohla udělat.

Celá věc byla podivná, ale měla jsem pocit, že mě táta včera večer poslouchal a otcovským způsobem pochopil, co jsem řekla o Evanovi – nebo alespoň doufám, že mě slyšel.

„Táta má Evana rád, nebo to alespoň tak vypadá,“ mumlala a pak pokračuje, „měla jsem pohotovost, ale Wes zavolal, aby mi řekl, co se děje.“

„Jak to Wes věděl?“ zeptám se, ale je to Evan, který odpoví, když mě obejme kolem ramen.

„Zavolal jsem klukům, když jsem volal Jaxe a Sagea a řekl jim, aby se shromáždili.“

„Co?“ zeptám se, zakloním hlavu a podívám se na něj.

„Nebyl jsem si jistý, jestli ten chlápek ještě nebyl v této oblasti a chtěl jsem to zkontrolovat.“

„Není to práce policie?“

„Policisté ve městě jsou většinou dobří, ale mají podstav. Město roste rychleji než policejní oddělení. Více drog a drobných zločinů se děje denně, takže jsou rozptýleni.“

To je pravda. Naše město, které bývalo spíše menší, se začalo v posledních deseti letech rozšiřovat, a to od té doby, co se tu vybudovala velká automobilová továrna. Bylo více pracovních míst, více lidí, více domů a další zločiny.

„Ten chlap byl pěšky. Je to snadné vyhýbat se policejnímu autu, ale už to není tak jednoduché vyhnout se muži na Harleyi, nebo muži v trucku, který vypadá jako ostatní, kteří jezdí kolem.“

„Jak víš, že byl pěšky?“

„Bejby, tvůj soused vedle je Brew. Má dva bratry, kteří žijí ve vašem bloku a všichni dávají pozor.“

Okej, to jsem ani nevěděla. Na druhou stranu, právě jsem se nastěhovala, takže to nebylo, jako bych měla možnost pozvat lidi kolem a představit se jim.

„Ach,“ to bylo všechno, co jsem mohla říct a když jsem to udělala, sledovala jsem, jak se Evan usmívá, pak naklonil obličej, aby mě jemně políbil na rty.

„Kayan říkala, že tu máte pár psů, na které se můžeme podívat. Pokud jeden z nich nebude ten pravý, můžem se jít podívat do útulků v jiných městech.“

„Chci kočku,“ opakuji a on zavrtí hlavou.

„Nedostaneš kočku.“

„Pamatuješ, když jsem řekla, že jsi víc než otravný?“

„Vzpomínám si,“ říká s úsměvem.

„No, je to stále pravda.“

Prohlíží si mou tvář a jeho úsměv se změní v úšklebek.

„I když jsi právě teď roztomilá, nemůžeme se celý den hádat.“

„Nepříjemný,“ zamumlám a July se směje, když nás vede dolů do haly do zadní části kliniky, abychom se podívali na psy.