UJune - 3. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička, Viki

June

Pohybuju se po pokoji, pak jsem si urovnala prostěradlo a hodím deku z podlahy na postel. Spím drsně; vždycky.

Vím, že jsou lidé, kteří mohou usnout na jednom místě a zůstat tak celou noc, ale já mezi ně nepatřím. Neustále se pohybuji, natolik, že jsem uprostřed noci spadla z postele vícekrát, než bych mohla počítat.

Vezmu konce deky a snažím se ji zvednout tak, jak to dělají v reklamách na prací prostředky a pak to vzdám a nechám ji padnout na místě.

Když jsem ji před rokem koupila, nebyla levná. Je asi přes pět centimetrů silná, plná peří. Spolu s mou dekou a top matrací na mojí posteli, usínám každou noc v nebi. Upravím polštáře, odhodím přikrývku, která neslouží ničemu jinému, než že je roztomilá, do rohu, pak se postavím dozadu a obdivuju svou šikovnost.

Miluju ložnici, kterou moje maminka vybrala. Řekla jsem jí, co chci, když jsem věděla, že si budu kupovat dům a ona se toho ujala.

Zastaralé dřevo rámu postele, prádelníku a postranních stolků dělá místnost vřelou, zatímco prachové purpurové povlečení, které vypadá jako samet, šedé polštářky a prostěradlo, jsou elegantní.

Připomenu si, abych si pořídila záclony a našla odpovídající lampy a zamířím do koupelny, abych se konečně připravila, protože tu brzy bude můj otec, aby mě vzal na oběd.

Rozsvítím světlo v koupelně a povzdechnu si, když vidím svůj odraz. Nemám ráda na sobě moc make-upu, ale tmavé kruhy pod očima mi nedávají na výběr. Přehrabávám svůj šuplík na make-up a najdu trubičku korektoru a pustím se do toho.

Vidět znovu Evana mě dostalo a vybírá si to svou daň. Nemůžu spát a moje mysl je neustále zmatená.

V noci se probudím ze snů o nás. Vzpomínky na něho, na nás, jsou příliš mnoho. Některé vzpomínky mají schopnost uzdravovat, schopnost osvětlit temnotu, protože krása vzpomínek je tak jasná, že se jí stále daří zahalit.

Ale vzpomínky na nás mě pomalu zabíjejí. Připomínají mi, že jsem na malou chvilku měla všechno a připomínají, že je to pryč. Je to uvědomění si toho, že jsme skončili, co mě mučí.

Vědomí, že ho můžu vidět, ale nemůžu se ho dotýkat, že existuje, ale není můj. K čertu, včera, když jsme ho s JJ sledovali, jak jede po silnici na svém motocyklu, přísahám, že jsem chtěla otevřít dveře, skočit mu do náruče a prosit ho, aby si mě vzal (vzal, ve smyslu ošukal).

Vypadal… vypadal… dobře, myslím, že pro to, jak vypadal, nejsou žádná slova. Všechno tohle jsem si uvědomila mezi tequilou a vidět ho jet, a když jsem včera večer šla spát, vzala jsem si s sebou svůj BOB (vibrátor) a strávila s ním bezbožné množství času.

Odtáhnu obličej od zrcadla a zkontroluju svou práci. Vaky už nejsou tak nápadné a doufejme, že s trochou bronzu a tvářenky si můj otec ničeho nevšimne.

Vejdu do šatníku, který je připojen ke koupelně, odtlačím stranou krabice, dokud nenajdu tu, kterou jsem označila oblečení, strhnu pásku a hrabu, dokud nenajdu to, co hledám.

Když si stáhnu košili, hodím ji na podlahu, nebudu se trápit podprsenkou, protože nemám žádná prsa a přetáhnu si šaty přes hlavu. Tenké pásky a tenký bavlněný materiál jsou ideální pro vlhké teplo Tennessee. Chytím pár jednoduchých kožených sandálů, zatlačím do nich nohy a pak se vydám ke dveřím, když slyším, jak venku parkuje auto.

„Ahoj, tati.“ Usměju se a otevřu mu dveře dřív, než má možnost zaklepat, pak ustoupím a pustím ho do domu.

„June broučku.“ Skloní se a políbí mě na tvář. Když se odtáhne a pohltí polovinu mé tváře svou velkou rukou.

„Vypadáš unaveně,“ řekne tiše, zatímco si mě prohlíží.

„Jsem v pohodě. Stěhování je vždycky vysávající.“ vydechnu a odvrátím se, abych dokončila svou lež.

„Chci, aby už bylo všechno vybalené, takže jsem byla dlouho vzhůru a vstávala brzy, abych to udělala.“

„June, co se děje?“

„Nic.“ Usmívám se a jeho hlas klesá k ‚tátovskému tónu‘, který říká:Nelži mi.

„June.“

„Jsem v pořádku, tati. Přísahám, že jsem jen unavená.“ Zamávám rukou kolem sebe a začínám mířit do obývacího pokoje, abych si vzala kabelku, ale jeho ruka mě chytila, zastavila mě a znovu jsem se k němu otočila.

„Vím, že lžeš.“ Potřese hlavou a tiše pokračuje: „Nejsem si jistý, kdy ode mne moje holky začaly udržovat všechny sračky, ale musím říct, že se mi to nelíbí.“

Znovu mi položil dlaň na tvář a podíval se mi do očí. „Miluji tě, víc než cokoli jiného v tomto světě a nikdy nic to nezmění.“ Políbí mě na čelo, pak se odklonil a znovu se mi podíval do očí.

„Pokud si potřebuješ s někým promluvit, jsem tady a pokud ne, tvoje máma tě sice nemiluje tolik jako já, ale jsem si jistý, že tě také vyslyší.“ Protočím oči nad komentářem k mamince a obalím mu ruce kolem pasu a stisknu.

„Vím. Miluju tě, tati.“

„Navždy, holčičko.“ Jeho rty se dotýkají vrcholu mé hlavy, kde se ptá: „Jsi připravená jít se najíst?“

„Ano, můžeme vzít moje auto?“

„Kurva ne,“ odpoví okamžitě, aniž by o tom přemýšlel a já si nedokážu pomoci a začnu se smát.

„Cítila bych se lépe.“ řeknu s našpulenými rty a on zavrtí hlavou.

„To se nestane. Vezmi si tašku. Já řídím.“ Pustí mě a já udělám, co řekl, než se s ním znovu setkám u předních dveří, aby nás mohl odvézt na oběd.

„Děkuji.“ Usmívám se na našeho číšníka, když přede mne položí dvojitý cheeseburger a cibulové kroužky a to samé před mého otce.

„Dej mi vědět, jestli budeš potřebovat ještě něco jiného,“ otočí se a pak odchází.

Nemám tušení, proč je tohle moje nejoblíbenější místo k jídlu; zákaznický servis je po celou dobu nedostačující. Nemyslím, že jsem kdy viděla někoho, kdo tu pracuje, aby se usmíval. Pak si vezmu kousek cheeseburgeru a vzpomenu si, proč mi je jedno, že lidé, kteří zde pracují, jsou neurvalí.

„Kdy začínáš v nové práci?“ zeptá se táta a stříká si kečup na talíř.

„Příští pondělí.“ Polknu ukousnutý cheeseburger a pak namočím jeden cibulový kroužek v rančovském dressingu.

„Není to ideální vyučovat v letní škole, ale ředitel mi řekl, že když začnu pracovat už teď, může mi do značné míry zaručit místo, až skončí léto.“

„Jsem na tebe hrdý.“

„Díky, tati,“ mumlám a pozoruju, jak zvedl ruku a mávne na někoho za mnou. Když se podívám, zmrznou mi plíce, když uvidím svého bratrance Sagea, kterého následuje Evan, jak míří k nám.

„Hej,“ pozdraví Sage a zaculí se.

„Hej kámo.“ Můj otec se posune a Sage se nakloní, aby mě políbil na tváře, a zamumlá: „Ahoj“, než si sedne vedle něj.

„Pane Maysone.“ Evan potřásá otcovou rukou, pak se podívá na mě a já se posunu, aniž bych o tom přemýšlela, čímž jsem mu uvolnila místo. Sedne si vedle mě… přímo vedle mě.

To snad není pravda.

„Znáš mojí dceru, Evane?“ ptá se táta, a jak se Evan obrátí ke mně, je v jeho očích něco, co nedokážu přečíst a nevypadá to dobře. Začíná mi tlouct srdce, když se očima vrací k mému otci.

„Setkali jsme se.“

„Zapomněl jsem, že pomáháš při jejím dohledu,“ mumlá tatínek, ukousne si z hamburgeru a spolkne.

„Co dnes děláte?“

Při otcově otázce se pevněji natlačím ke zdi, protože Evan převzal celé sedadlo a já se nemůžu soustředit, zatímco se jeho tělo opírá o mé.

„Normální věci,“ říká Sage a jeho oči se pohybují mezi Evanem a mnou. Narazí ramenem do tátova a oči se mu rozzáří neplechou.

„No nejsou oni roztomilý pár?“ zasměje se a já na něj zúžím oči, a najednou cítím Evanovo tělo ztuhnout.

„Nebuď otrava,“ mumlá tatínek, ale jeho oči se pohybují mezi námi a napadlo mě, o čem přemýšlí, protože se jeho oči mírně mění.

„Jdu si objednat. Měli bychom jíst na cestě, abychom nepřišli pozdě,“ říká Evan Sageovi a já vydechla dech, který jsem ani nevěděla, že zadržuju předtím, než se s oběma rozloučím, když mě a mýho tátu zanechávají sedící v boxu.

„Evan je dobrý kluk. Tví bratranci ho mají rádi,“ dodává tatínek, ale já jeho výrok nepotvrzuji. Namísto toho si namočím další cibulový kroužek do mého ranč dresinku, pak ho strčím do úst a pomalu žvýkám.

Potřebuji něco udělat s Evanem. Je zřejmé, že nebude tak snadné, abych se mu navždy mohla vyhýbat. Pracuje pro mé bratrance, žije ve stejném městě jako já a nějakým způsobem se přátelí s přáteli manžela mojí sestry July. Jeho a můj život se vzájemně propojují.

„Nad čím tak tvrdě přemýšlíš?“ ptá se táta, čímž mě vyvede z mých myšlenek a já se snažím něco říct.

„Myslíš, že se můžeme zastavit v Minxu, než se vrátíme domů?“ zeptám se, když polknu a jemu se zúží oči.

„Hádám, že to je ne,“ zamumlám, zatímco bojuju s úsměvem.

„Zeptej se své matky.“

„Protože mě miluje víc?“ Jeho rty sebou škubly, ale neodpovídá. Můj táta nenávidí nakupování, takže jeho odpověď není překvapením.

„Zeptám se mámy,“ souhlasím, pak zvednu svůj burger a zakousnu se.

***

Když se dívám oknem u dveří, vidím, jak Jax a Evan spolu mluví před Evanovým truckem. Nevím, o čem mluví, ale oba se smějí.

Odvrátím se a jdu chodbou do pokoje a popadnu jeden ze svetrů ze šatníku a obdivuji své nové záclony a lampy na cestě skrz pokoj.

Místo toho, aby mě otec po obědě přivedl domů, jeli jsme se do domu rodičů, takže jsme si s maminkou mohli vzít její Suburban do Minxu, kde jsem našla dvě velmi cool lampy z jantarového skla s odstíny barvy korku a stříbrno šedé závěsy.

Když jsme s mámou vrátili k mému domu, byl tu Jax jako „Juny dohled“. Nemyslím si, že by mě někdo měl sledovat.

Lane čeká na soudní proces a já ani nebyla svědkem čehokoliv z toho, co udělal. Moje rodina, na druhé straně, samozřejmě se mnou nesouhlasí. Protože byl Jax tak či tak u domu, maminka a já jsme ho zapřáhli do práce, aby přidělal záclonové tyče a pověsil závěsy.

Nedlouho poté, co skončil, maminka odjela, Jax zůstal, dal si pivo a pak si šel promluvit s Evanem, jakmile se objevil.

Přesunu se k oknu a vidím, že Jax poplácal Evanovo rameno a pak mířil k autu. Debatujíc sama se sebou, tak jako celý den, se vzdávám, jdu k předním dveřím a otvírám je, Jax na konci ulice odbočuje. Když vidím, že odjel z dohledu, obrátila jsem se k Evanovi a podívala se na něj.

„Umm… „ zašeptám a přemýšlím, co jsem si to sakra myslela.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se, když udělal pár kroků směrem k domu, ale zastavil se v půli trávníku.

Do prdele, kurva, kurva.

„Já… jsem v pořádku. Byla jsem… „ Ježíši, žaludek mám zauzlovaný a mám pocit, že budu zvracet. To byl špatný nápad.

„Můžeme si promluvit?“ zeptám se po chvíli a dívám se mu do očí, když přikývne a zamíří ke mně. Ustoupím, aby mohl vstoupit do domu, a vedu ho po chodbě do obývacího pokoje.

„Chceš pivo?“

„Jsem v pořádku,“ odpoví, zastaví se uprostřed místnosti a já se rozhlížím kolem, jak to dělá on. Stěna je stejná jako měli moji rodiče.

Černá, dole jsou dvířka, po stranách nad nimi jsou poličky a prostor pro televizi je uprostřed. Sedačka u protilehlé stěny je dostatečně velká, aby se na ní vešla celá moje rodina. Stojací lampa na vzdálenější straně stěny je ideální ke čtení, protože stín je přímo přes boční stranu pohovky s opěrkou na nohy. Nepověsila jsem žádné z mých obrázků, takže je vše holé.

„Chceš se posadit?“ zeptám se a posadím se na okraj sedačky a ruce si sepnu před sebe.

Dlouhou dobu se na mě dívá – tak dlouho, až se začnu cítit nepříjemně – a pak přejde místností a posadí se na konci sedačky čelem ke mně. Jeho přítomnost je tak velká, že dokonce i z místa, kde sedí na druhé straně místnosti, to vypadá, jako by zabíral celý prostor. Ještě horší je, že neumím přečíst jeho výraz, takže nemám ponětí, na co myslí.

„O čem jsi to chtěla mluvit?“ ptá se mě, přičemž si mě prohlíží.

„Cítím… „ Odmlčím se, abych se nadechla a srovnala si myšlenky, protože nemám ponětí, co přesně to chci říct.

„Ty…“ znovu se odstřihnu a zakryju si tvář rukou.

„To bylo hloupé. Nevím, co dělám.“ Odhalím tvář a podívám se na něj.

„Promiň, můžeš jít,“ zašeptám, když se postavím a pak se vydám ke dveřím.

„Je mi to líto.“ Po jeho slovech se mé tělo uzamklo a slzy se mi plazily do krku.

„Nebyl jsem… nejsem pro tebe dost dobrý.“ Stisknu rty k sobě, bojuju s bolestí v hrudi a pak se na něj podívám a uzamknu pohled s jeho.

„Já vím,“ zašeptám, ignoruju, jak sebou trhl, když kráčím ke dveřím a otevřu je.

Dívám se na své nohy, slyším ho, jak jde po chodbě, a uvidím boty, když se přede mnou zastaví. Nevzhlédnu. Nemůžu – bolest v hrudi je příliš intenzivní. Cítím rty v horní části mé hlavy a slza spadne na zem u mých nohou.

Prsty pod bradou mě přitahují k jeho očím. Stojíme tam nějakou dobu, která vypadá jako věčnost a díváme se na sebe, než promluví.

„Přál bych si, aby to všechno bylo jinak, přál bych si, abych byl pro tebe dost dobrý.“ Jeho jemně vyřečená slova nedělají nic pro to, aby opravily moje zlomené srdce, neudělaly nic, co by mi pomohlo zmírnit bolest v hrudi, spíš udělaly můj řez hlubší.

„Taky bych si to přála.“ šeptám a upírám oči na zem. Spustí ruce a odchází a vezme si s sebou vše, co uvnitř mě zbylo sebou, když odejde. Zavřu a zamknu dveře, sklouznu na podlahu, obepnu ruce kolem nohou, pohřbím si tvář do kolen a pláču.

***

Slyším zaklepání na dveře, snažím se otevřít oči, ale mám pocit, že jsou plné štěrku. Trvalo mi věky, než jsem včera v noci usnula… a soudě podle toho, jak se cítí moje tělo, to není tak dávno. Slyším, jak se klepání přemění v bušení, tak z plných plic zakřičím: „Už jdu! Zadrž své koně!“ Pak se vytáhnu z postele a zamířím k předním dveřím.

„Trvalo ti to dost dlouho,“ říká July a vejde do domu, následovaná Wesem, jakmile otevřu dveře.

„Co se děje?“ Zamračím se a sleduju ji, jak jde do obývacího pokoje.

„Možná by sis chtěla obléknout nějaké kalhoty.“ Zazubí se July a já se podívám na mé bavlněné spodní prádlo, házím ruce do vzduchu a pak se vracím do svého pokoje, abych si natáhla tepláky.

Jdu do koupelny, vyčistím si zuby a učešu vlasy. Když se vrátím do kuchyně, July a Wes spokojeně usadí v mé kuchyni a zapnou kávovar.

„Nechceš mi říct, co se děje?“

„Chtěli jsme tě jen přijít navštívit,“ řekne July a cítím, jak mžourám očima, když se podívám na hodiny na zdi.

„Je osm hodin ráno,“ poznamenám a metám mezi nimi blesky.

„Včera večer byl Evan namol,“ řekne Wes a mě klesne srdce až do žaludku, když July zasyčí: „Wesi.“

„Co?“ Zamračil se a protočí oči. „Viděla si ho, zlato. Byl zasranej vrak.“

Do prdele, kurva, kurva.

„A mě to říkáš proč?“ zeptám se vyrovnaně, přestože se mi žaludek kroutí nevolností.

„Je to zraněný,“ řekne Wes tiše a já si obalím ruce kolem břicha, když polykám tu hrudku v krku. Také si připomínám, že jeho pocity už nejsou mým problémem.

„Nechci znít jako mrcha, ale proč je to můj problém?“

„Proč?“ zeptá se tiše, když se dívám na záblesk zklamání v jeho očích.

„Ano, proč?“ zašeptám a spustím ruce.

„Myslím, že na to odpověď znáš,“ řekne Wes a já od něj odtáhnu oči, abych se podívala na mou sestru.

„Řekla jsi mu to?“ dovtípím se a ona si vtáhne spodní ret mezi zuby a přikývne.

Zavřu oči, přejedu si třesoucíma rukama po vlasech, zatímco se snažím uspořádat si myšlenky, abych jim je zpřístupnila, když Wes znovu promluví.

„Miluješ ho?“ zeptá se, čímž mě přeruší dřív, než můžu něco říct, udělám krok zpět a cítím, jak mi z obličeje odtéká barva.

„Jo, miluješ ho,“ zašeptá a oči se mu zjemní. „Nevím, co se mezi vámi stalo, ale já Evana znám. Vím, že je to dobrý člověk, kterému byli v životě rozdány posraný karty. Jeho táta je kus hovna, a když jeho máma nepije, je v pořádku, ale normálně pije.“

Nechává tato slova viset a pak ještě ztiší hlas.

„Šel do války, kde sledoval muže, na kterých mu záleželo, jak umírají. Můj odhad je, že si myslí, že sladká, krásná žena, jako jsi ty, si muže jako je on nezaslouží,“ říká a ta hrudka v krku je až bolestná, když si přehrávám, co mi Evan včera večer řekl.

Nejsem pro tebe dost dobrý.

Nejsem pro tebe dost dobrý.

Nejsem pro tebe dost dobrý.

Nejsem pro tebe dost dobrý.

Běžím do koupelny na chodbě, zvednu víko od záchodu a klesám na kolena, když vyzvracím všechno, co mám v žaludku. Někde v zadní části mé hlavy zaznamenávám utěšující přítomnost mé sestry s rukama zabalenými kolem mě a šeptáním do ucha, ale moje srdce, o které jsem si myslela, že bylo zlomené, se rozpadá na miliardu malých kousků.

Nejsem pro tebe dost dobrý.

„Všechno, co jsem si přála, byl on,“ zašeptám.

„Vím zlato.“

Nejsem pro tebe dost dobrý.

„Jenom jeho.“

„Já vím, sestřičko.

„Co mám dělat?“ zašeptám, vezmu si mokrý hadr, který se mi houpe před obličejem, a přitisknu si ho k ústům.

„Upřímně?“ zeptá se Wes za mnou a já přikývnu, a zvednu hlavu, abych se na něj podívala.

„Nedovol mu, aby se od tebe odtahoval.“

„Na to už je pozdě,“ vydechnu a cítím, jak mi bije srdce a žluč se mi plazí zpět do krku.

„Opravdu?“ zeptá se tiše a já zavřu oči, vědíc, že je. Je příliš pozdě. Neexistuje žádný způsob, jak bych sama sebe do toho zas dostala, ne jen tak, ne s ním. Neublížil mi, zničil mě.

„Možná bys mohla být jeho kamarádka,“ navrhuje July a já se na ni podívám.

„Myslím, že to není možné.“

„Bolí vás to oba, zlato. Já…“ Odmlčela se, nadechla a vzhlédla k Wesovi, který sáhl dolů a prsty jí pohladil po tváři. Miluju, že moje sestra má to, co s Wesem má, ale stejně tak jak ji miluju, nenávidím tu žárlivost, kterou cítím, když je vidím dohromady.

„Chci, abys byla šťastná,“ pokračuje, když se mi podívá do očí.

„Myslím, že nebudeš schopná pokračovat ve svém vlastním šťastném, životě, dokud se nenaučíš s tou bolestí, kterou cítíš, žít.“

I když vím, že má pravdu, nevím, jestli budu někdy schopna to udělat.