TM - 44. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Sara

Když z garáže vejdu dovnitř domu, třesu se. Hrdlo mám sevřené úzkostí a srdce mi buší tak silně, jako pulzuje má bolest hlavy. Je po půlnoci a všude je zhasnuto, ale cítím lákavou vůni jídla, které Peter uvařil už dřív. Žaludek mi zakručí. Moje tělo se navzdory adrenalinu, který mi drtí nervy, dožaduje svého paliva. Brzy budu muset něco sníst, ale nejdřív musím zjistit, kde je Peter a jestli ví, co se děje.

„Hladová?“

Při zvuku důvěrně známého hlubokého hlasu nadskočím. Z krku mi unikne panické vypísknutí.

Rozsvítí se a světlo osvětlí Peterovu postavu. Je v obývacím pokoji na gauči. Navzdory příjemné teplotě má na sobě koženou bundu. Jeho vysoké, silné tělo spočívá v ležérní pozici, která mi připomíná líné odpočívání dravce.

„Hm, jo.“ Ach bože, ví to? Proč tu sedí ve tmě? „Na pohotovost dorazila jedna z mých pacientek a já se nestihla najíst.“

„Vážně?“ Peter se plynulým pohybem zvedne na nohy. To, že je tady – a uvařil mi jídlo – musí znamenat, že jeho muži neodhalili ocas, který mi FBI nasadila za zadek. To znamená, že je opak pravdou? Mohli agenti FBI, kteří jsou přiděleni na mou ochranu, uniknout komukoli, kdo mě kvůli Peterovi sledoval?

Ruce i nohy mám díky stresu úplně ledové. Vím, že když si umyju ruce a sednu si ke stolu, musím vypadat jako smrt. Doufám, že Peter bude připisovat mou bledost vyčerpání a ne tomu, že v každém okamžiku může do mého domu vtrhnout FBI.

Položí přede mě misku vydatné zeleninové polévky spolu s krajícem křupavého chleba a pak se ke stolu usadí na své obvyklé místo naproti mně. Když sleduje, jak zvednu lžíci a zanořím ji do polévky, bezvýrazně mě sleduje. Mírně se mi třesou ruce – to je skutečnost, která mu nemůže uniknout, ale doufám, že ji připíše stejně tak, jako mou bledost, mojí únavě. Jestli ne – jestli má nějaké podezření – pak by to všechno mohlo jít hodně rychle k šípku. Mohl by mě svázat a dostat na cestu k nějakému svému mezinárodnímu úkrytu ještě dřív, než by ti hlídací psi od FBI stihli zavolat pro posily.

Zatraceně, proč jsem na sebe to riziko vzala? Proč jsem jen Karen prostě všechno neřekla? I když mám sto chutí nakopat sama sebe, tu odpověď znám naprosto přesně. Sedí tu přímo přede mnou, jeho trénované šedé oči se na mě dívají s takovou intenzitou, že uvnitř sebe cítím horko i mráz zároveň. Měla bych chtít osvobodit se od svého mučitele, měla bych udělat vše, co je v mých silách, aby zmizel z mého života, ale nemůžu. Nejsem dost šílená na to, abych ho varovala a riskovala to, že mě unese, ale nemůžu se přinutit urychlit okamžik, kdy ho spravedlnost dožene a on bude muset buď utéct, nebo bojovat.

Tak jako tak se to stane. To jediné, co musím udělat, je přežít to.

„Pracuješ až moc,“ zamumlá Peter a s hlavou nakloněnou na stranu si mě prohlíží. Roztřeseně vydechnu.

Díky bohu. Moji úzkost připisuje únavě.

„Měla bys zvolnit, ptichka, občas to brát s nadhledem,“ pokračuje a já přikývnu. Abych se vyhnula intenzitě jeho pohledu, skloním hlavu ke své misce.

„Asi jo.“ Ukousnu si sousto chleba a spolknu lžíci polévky. Soustředím se na to, aby ta slaná chuť utišila duševní hluk v mé hlavě. Daří se mi to jen částečně, ale stačí to na to, abych dokázala sníst další lžíci a pak další.

V době, kdy najdu dost odvahy na to, abych se na něj znovu podívala, už mám snězený celý krajíc chleba a polívku zpola snědenou. „Proč jsi tu na mě čekal?“ zeptám se, když si připomenu, jaká byla v domě tma, když jsem vešla dovnitř. „Myslela jsem si, že budeš v posteli nebo ve sprše či tak něco.“

„Protože jsem tě během posledních pár dní jen stěží viděl, ptichka, a chyběla jsi mi.“ O očích mu září ta zvláštní měkkost, kterou v nich vidím celé ty týdny.

Žaludek mi vyletí vzhůru a cítím, jak se mi v krku vytvořil uzel. „Ty… skutečně?“ nikdy dřív mi nic takového neřekl. I když oba víme, že je mnou posedlý, nikdy nepřiznal, že by ke mně cítil nějaké skutečné city.

„Hmm. Tady, dej si ještě.“ Podá mi další krajíc chleba. „Stále jsi až moc bledá.“

Vezmu si chleba, zakousnu se do něj a skloním hlavu. Snažím se utajit svůj výraz. Uzel v krku se mi svírá čím dál víc, v očích mě píchají imaginární slzy. Proč si pro to, aby mi to řekl, vybral ze všech dní právě ten dnešní? Potřebuji, aby se ke mně choval příšerně, ne mile. Musím mít na paměti, že je to monstrum, vrah, muž, který dělá věci, před kterými by zbledl závistí i Tedy Bundy.

Musím ho dostat pryč ze své fantazie, aby mi, až bude pryč, nechyběl.

Když do sebe dostávám zbytek polévky, daří se mi zadržet slzy. Peter mě v tichosti sleduje. Je znepokojující, že i když na mě jen zírá, aniž by cokoli dělal, pouhý jeho pohled mě stále fascinuje. Několikrát jsem ho nachytala při tom, jak se na mě díval: jednou jsem se dokonce vzbudila a našla ho při tom. Je to znepokojující i lichotivé zároveň, stejně tak jako jeho zdánlivě nekonečný hlad po mně.

Když je moje miska prázdná, postavím se, abych ji dala do myčky. Peter mi ji však vezme dřív, než to stihnu udělat.

„Udělám to,“ řekne tiše a jemně mě políbí na čelo. „Běž nahoru a ulož se do postele. Za chvilku se k tobě připojím.“

Přikývnu. Zadržím čerstvou vlnu slz a bez námitek odejdu nahoru. Tohle taky dělá často: když jsem unavená, osvobodí mě od všech prací, a to bez ohledu na to, jak jsou malé. Musí vědět, že uložení misky do myčky by pro mě nebylo nijak namáhavé, ale i tak se mnou zachází tak, jako bych byla po dlouhých hodinách v nemocnici naprosto vyčerpaná a mimo.

Stará se o mě a já to zbožňuji, dokonce, i když bych neměla. Měla bych všechno, co dělá, nenávidět, protože to není skutečné.

Nemůže být.

Než Peter dorazí po schodech nahoru, jsem už osprchovaná. Právě jsem si dočistila zuby a on mě v koupelně zažene do rohu a přitiskne na pult. Zabalila jsem se jen do osušky, ale on ji ze mě stáhne a odhodí na zem. Podívám se na nás do zamženého zrcadla – já celá bledá a kompletně nahá, zatímco on je zcela oblečený ve svém tmavém oblečení. Srdce mi buší nervózním vzrušením.

Dneska večer je extra hladový – a víc, než jen trochu nebezpečný.

A skutečně, když mě jednou velkou rukou obejme kolem krku, tak aniž by mě pevně stiskl, cítím za jeho tenkou oponou jeho sebekontroly temnotu. Je to gesto výslovné kontroly. Ve stejném okamžiku popadne do druhé ruky moje prso a palcem hrubě přejede po mé napjaté bradavce. V zrcadle svýma očima stále drží můj pohled. V hlubinách jeho stříbra vidím podivný hlad, chtíč, který je smíchán se sobectvím, a ještě něco intenzivního, díky čemuž se mi podlamují kolena a v zádech cítím horký mráz.

„Podívej se na sebe,“ zašeptá mi do ucha. Odtrhnu oči od jeho hypnotického pohledu a zaměřím se na obraz, který představujeme: on tak obrovský a smrtelně pohledný, a já tak malá a ženská, v jeho temném objetí skoro křehká. „Podívej se, jak jsi nádherná, jak jsi sladká a jemná a čistá. Ta hladkost tvojí kůže, tak jemná a delikátní, tak snadno pohmožditelná…“ Hladí mě po hrdle a já při jeho slovech musím polknout. Zrychluje se mi tep.

„Víš, nad čím občas přemýšlím?“ tiše pokračuje. Jeho tvrdé prsty sevřou mou bradavku a s krutou účelností ji zakroutí. Sevřu hranu pultu. „Přemýšlím nad tím, že bych ti kolem tohohle nádherného krčku uvázal řetěz, zamkl si tě k sobě a zahodil klíč. Poté bys brečela, ptichka? Měla bys vztek?“ Oždibuje můj ušní lalůček, jeho bílé zuby dráždí mou kůži a jeho ruka sklouzne z mých prsou níž, k mému pohlaví. „Nebo by se ti to tajně líbilo?“

Roztřeseně se nadechnu. Cítím takové horko, jako bych přímo hořela. Obraz, který tu právě naznačil, je tak děsivý a vzrušující, tak temně erotický, jako to, co se ukazuje v zrcadle. Když se mě svýma rukama dotýká, cítím kůži jeho saka, na zadečku dotek jeho kovového zipu. Najednou se mnou přežene pocit akutní zranitelnosti. Jeho prsty rozšíří mé mokré záhyby, dotkne se mého klitorisu, a celým tělem mi prodeje ostré šlehnutí potěšení, které jen zhorší můj pocit bezmocnosti, kdy jsem naprosto přišla o jakoukoli kontrolu.

„Prosím.“ Hlas se mi třese. „Petere, prosím…“

„Prosím co?“ svými prsty trochu zatlačí, zajede do mě dál, a zatímco svými zuby znovu oždibuje můj krk, zatlačí na můj bod G. „Prosím co, ptichka? Prosím dotýkej se mě? Prosím šukej mě? Prosím běž pryč?“

Pevně zavřu oči. „Prosím, šukej mě.“ Už mám za sebou rozpaky i předchozí popírání. Cítím, jak každá buňka v mém těle pulzuje potřebou, a jak se ve mně probouzí temná touha. Možná, že bych za jiných okolností zůstala silná, snažila se uchovat aspoň jakékoli zdání důstojnosti, ale teď jsem až příliš vyčerpaná – a také jsem si vědoma toho, že tohle by možná mohlo být ono.

Dnešní noc by pro nás mohla představovat poslední společně strávený čas.

„Otevři oči,“ zavrčí, a já ho omámeně poslechnu. Bojuji s omámením z potěšení.

Peterův pohled je v zrcadle temný a intenzivní, tvář má napjatou násilnou potřebou. A pod tím cítím něco znepokojujícího, jakousi jemnost, kterou nedokážu úplně přesně definovat.

„Saro, řekni mi to. Řekni mi, jak chceš, abych tě dneska ošukal. Chceš to hrubě“ – svými prsty do mě divoce zajede – „nebo jemně? Tvrdě“ – řekne a broskvičku mi pevně sevře dlaní – „nebo jemně?“ Svůj tlak teď zjemní a skloní se trochu níž, aby mohl olíznout můj ušní lalůček. Jeho horký dech mě na pokožce pálí a on mi šeptá do ucha: „Chceš květiny a hezká slůvka, ptichka? Nebo bys radši něco syrového, drsného, i když to společnost považuje za špatné… dokonce i když to není to, co jsi vždycky chtěla?“

Skrz zuby se trhaně nadechuji. On mezitím přejíždí svým palcem po mém klitorisu. To horké teplo, které mi cirkuluje pod kůží, mi znemožňuje myslet. Moje vnitřní svaly se pod dotekem toho hrubého napadení prsty stáhnou. Nechápu, na co se ptá, co ode mě chce. Potřebuji víc toho potěšení na hraně bolesti a zároveň potřebuji úlevu od toho napětí, které mě svírá víc a víc.

„Petere, prosím…“ Srdce mi buší jako o závod. Až příliš rychle. „Ach bože, prosím…“

Ruka, kterou mě tiskne kolem krku, teď svůj stisk zesílí. Jeho prsty uvnitř mého těla znovu zatlačí na můj bod G. „Řekni mi to a já tě ošukám.“ Zuby mě škrábe do kůže na krku. Celá se z toho potěšení roztřesu. „Dám ti to přesně tak, jak chceš. Zaplním tvou těsnou malou kočičku tak, až budeš žadonit, že chceš víc. Řekni mi, co ode mě chceš, a já ti to dám, Saro. Dám ti všechno a ještě mnohem víc.“

„Tvrdě,“ vydechnu ztěžka. Rukama sklouznu k okraji pultu a sevřu jeho jako ocel pevná stehna, na kterých má stále ještě oblečené džíny. Broskvičkou svírám jeho prsty a svou pánví přirazím k jeho ruce. Zoufale potřebuji na klitorisu cítit mnohem větší tlak. Nevím, co říct, ale vím, co potřebuji. „Ošukej mě, Petere. Prosím…“

Sevře čelist a já v jeho šedých třpytivých očích zahlédnu záblesk temnoty. Najednou mě pustí, přejede rukou po pultu a jedním tahem z něj shodí všechny toaletní potřeby. Zvedne mě a usadí na chladnou žulu, stehna mi doširoka rozevře. Překvapeně na něj zamrkám, ale on už si rozepíná své džíny a pak si mě přitáhne k sobě blíž, až můj zadeček téměř přepadne přes hranu na zem.

„Petere – ach bože.“ Když se do mě zaboří, tak silně a tvrdě, až mám pocit, jako by mi uvnitř přímo dělal modřiny, zalapám po dechu. Od našeho poprvé nikdy nebyl tak hrubý, ale dnes jsem tak mokrá, že mě to násilné nárokování neděsí. Hrozba bolesti jen zvyšuje moje potěšení.

Místo toho, abych ho od sebe odstrkovala, jsem kolem jeho penisu stále poddajná a měkká. Když nasadí tvrdý, podmanivý rytmus a prsty se zaboří do mého zadku, sevřu ho nohama kolem boků a ruce obtočím kolem jeho krku. Tisknu se k němu tak, jako by představoval moji kotvu v rozbouřeném moři. A možná to tak i je. Šuká mě s takovou zuřivostí, že mám pocit, jako bych se ocitla přímo v oku hurikánu. Jsem přemožena jeho násilností a zmítána ve vlnách jeho chtíče. Je toho tak moc, tak intenzivní, ale pocit bezmoci jen zvyšuje to napjaté svírání uvnitř mě. S výkřikem se udělám a sevřu se kolem něj, ale on nepřestává. I když se udělám, pokračuje dál, až se udělám znovu, a pak ještě jednou.

Teprve, když se na něj s lapáním po dechu zhroutím, celá omámená ze svého třetího orgasmu, si dovolí udělat se i sám. S jedním posledním tvrdým tahem vyvrcholí, jeho pánev se přitiskne k mé a z hrdla mu unikne hluboké zavrčení. Ve svém těle cítím pulsování jeho penisu. Držím se ho, třesu a moje pohlaví se ještě naposledy sevře, protože z mého přecitlivělého masa vytáhne ještě poslední záchvěv potěšení.

Poté, co jsem tak hotová, že bych se jen stěží dokázala udržet na nohou, mě z pultu zvedne a postaví mě na nohy. Matně si uvědomuji, že mezi nohama cítím neobvyklé mokro – mám je jím skutečně zalité – ale teprve, když Peter o krok ucouvne a já pocítím, jak mi to mokro sjíždí po stehnech dolů, tak pochopím, odkud pochází.

„Ach bože.“ Moje oči zabloudí k jeho penisu. Má ho stále ještě napůl tvrdý a celý lesklý díky mixu naší vlhkosti. „Petere, my -“

„Zapomněli použít kondom? Ano.“

Nevypadá to, že by si tím nějak zvlášť lámal hlavu. Místo toho ho ve zděšeném šoku sleduji, jak se bezstarostně myje, pak si znovu natáhne džíny a zapne jejich zip. Následně navlhčí žínku a ze stehen mi jemně setře svoje sperma.

„Tak, hotovo.“ Odloží žínku do umyvadla, a když se ke mně otočí, oči se mu lesknou. „Neboj. Ty jsi právě měla svou menstruaci, takže bychom zatím neměli být v nebezpečné zóně. A já sem čistý: vždycky používám kondomy a nechávám se pravidelně testovat. Předpokládám, že ty děláš to samé, že?“

„Přesně tak.“ Zírám na něj a třesu se jak díky tomu, co se stalo, tak i kvůli jeho postoji. Teoreticky by to měl být bezpečný sex, ale ta pouhá skutečnost, že se to stalo, s ním… Hlava mi znovu začne bolestivě pulsovat a znovu pocítím to vyčerpání, teď v desetinásobné podobě. Jak jsem mohla být tak neopatrná? S Georgem jsem vždycky používala kondomy, a během takzvané nebezpečné doby, kdy jsem měla ovulaci, jsme spolu často neměli pohlavní styk vůbec, protože jsme nechtěli riskovat, abychom se stali obětmi možného patnáctiprocentního selhání kondomů dřív, než budeme na miminko připraveni. Nicméně teď, s vrahem svého manžela, jsem nebyla ani zdaleka tak opatrná a měla jsem s ním sex v průběhu celého měsíce. A teď tohle…

Jakoby nějaká moje zvrácená část chtěla, abych s ním byla svázaná, abych udržovala tenhle výsměch vztahu.

„V tom případě bychom měli být v pohodě,“ řekne Peter a přistoupí ke mně blíž. „I když…“ Odmlčí se a se zkoumavým výrazem si mě prohlíží.

„I když co?“ zeptám se, když mlčí. Srdce mi buší tupým, rychlým rytmem. „I když co?“

„I když by mi to nevadilo.“ Jeho slova jsou lehká, bezstarostná, ale v jeho hlase není sebemenší náznak humoru. „Ne s tebou.“

„Ty – cože?“ moje bolest hlavy je ještě intenzivnější. Mám pocit, jako by mi hlava měla explodovat. Nemůže myslet to, co říká. „Proč bys -? To nedává žádný smysl!“

V očích se mu teď objeví pobavený záblesk. „Proč, ptichka?“

„Protože… protože ty jsi ty.“ Hlas se mi zajíká nedůvěrou. „Předtím, než jsi zabil manžela a vnutil ses mi do života, jsi mě zdrogoval a mučil. Nevím, co si představuješ, že se tu děje, ale my spolu nerandíme. Tohle není žádný druh zamilovaného příběhu -“

„Ne?“ výraz jeho obličeje ztvrdne, zmizí z něj všechny náznaky pobavení. „V tom případě co si myslíš, že je to, co k tobě cítím? Proč nedokážu, aby uběhla byť jen jediná hodina, kdy bych nemyslel na tebe, nechtěl tě… neměl na tebe zatracenou chuť? Myslíš, že mě tu drží jen chtíč? Den po dni, kdy celý svět venku se honí za mou hlavou a moji muži lezou nudou po stěnách?“ Přistoupí ke mně ještě blíž. Oběma dlaněmi se opře o stěnu a já mám hlavu přímo mezi nimi. Jsem tam uvězněná a zrychluje se mi dech. Jeho oči se divoce třpytí. Nakloní se ke mně ještě blíž, jeho hlas zdrsní. „Myslíš, že místo toho, abych se honil po tom posledním sráči ze svého seznamu, jsem tady jen proto, že se nedokážu nabažit tvoji pevné malé kočičky?“

Když na něj zírám a ta vulgarita jeho slov jen zvyšuje můj zmatek, obličej mi přímo hoří. Nevím, co na to říct, jak si to přebrat. Zní naštvaně, ale to, co říká, zní, jakoby skoro -

„Ano, vidím, že to chápeš.“ Jeho rty se zkroutí do temného, posměšného úšklebku. „Možná, že to pro tebe, ptichka, není zamilovaný příběh, ale zasraně, pro mě je to přesně to, co to je. Ze začátku jsem tě nenáviděl, ale někde časem ses stala tou jedinou věcí, na které mi záleží, tou jedinou osobou, o kterou mám starost. A ano, to znamená, že tě miluji, i když je to tak špatné, jak to možná je. Miluji tě, dokonce, i když jsi byla jeho… dokonce, i když si o mě myslíš, že jsem monstrum. Miluji tě víc, než svůj vlastní život, Saro, protože když jsem s tebou, cítím mnohem víc, než jen agonii a vztek – a já chci víc, než jen smrt a pomstu.“ Zhluboka se nadechne, a když tiše pokračuje dál, jeho výraz zvážní. „Když jsem s tebou, ptichka, žiju.“

Dokud nezačnu vidět jeho obličej rozmazaně, ani si neuvědomím, že brečím. Hrudník se mi svírá a mělce dýchám. Vím, že je Peter mnou posedlý, ale nikdy jsem nepředstavovala, že v jeho mysli se ta posedlost rovná lásce, že se mnou chce jakýsi druh skutečné budoucnosti… té, ve které jsme spolu jako rodina.

Budoucnost, ve které agenti FBI nevtrhnou do dveří.

„Ptichka, nebreč.“ Svým palcem přejede po mé mokré tváři a já vidím, jak se mu na rty znovu vrátí jeho výsměšný úšklebek. „Tohle nic nemění. Stále mě můžeš nenávidět. Jen proto, že tě miluji, nejsem o nic menším monstrem, než dřív – a ani se nechystám zmizet z tvého života.“

Ale zmizíš. Chci na něj tu pravdu vykřičet, ale nemůžu. Nemůžu ho varovat, a to ani navzdory tomu, že mám pocit, jako by se mi kvůli tomu srdce trhalo na kusy. Nemiluji ho – nemůžu – ale pomyšlení na to, že ho ztratím, bolí a představuje to pro mě tu nejhorší věc na světě. Z hrdla mi unikne rozervaný vzlyk, a pak další. Pak už mě objímá v náručí, pevně tiskne k hrudi a nese mě z koupelny ven.

Když dorazí k mé posteli, sedne si, usadí si mě na klín, a já brečím. Obličej mám zabořený do jeho krku a on mě pomalu, konejšivě hladí po zádech. Má pravdu: jeho vyznání lásky by na tom nemělo nic měnit, ale nějak to všechno jen zhorší. Cítím, jako bych ztrácela něco skutečného… jako bych zrazovala jeho i nás. Jak mě to monstrum může tak něžně držet? Jak může psychopat milovat?

Hlava mě bolí tak, že mám pocit, jako by mě někdo rozřezával lebku zevnitř. Pláč to všechno jen zhoršil. Zatlačím na Peterův hrudník a vykroutím se z jeho objetí – jen proto, abych dopadla na postel. S kňučením si mnu spánky.

Skloní se ke mně, jeho rysy potemní obavou. „Ptichka, co se děje?“ zeptá se a pohladí mě po ruce. Dřív, než pevně zavřu oči, se mi podaří zamumlat něco o bolesti hlavy. To, co cítím, je od migrény na hony vzdálené, ale cítím až příliš bolesti, než abych to dokázala vysvětlit.

Když se postaví na nohy, ucítím zhoupnutí postele. Slyším jeho kroky, kdy odchází z místnosti ven. O pár minut později se vrátí a nese brufen a sklenici vody. Oteklá víčka se mi podaří otevřít na dost dlouho, abych dokázala spolknout lék. Pak je znovu zavřu a čekám, až se to násilné bubnování v mé lebce zklidní na zvládnutelný řev.

Čekám, že on odejde, nebo si vleze do postele ke mně, či cokoli jiného, co má v plánu, ale místo toho slyším, jak otevře dveře do koupelny a o minutu později ucítím na očích a čele chladný, mokrý ručník, který mi přináší vítaný kousek úlevy. Znovu se o mě stará a poskytuje útěchu, kterou tak moc potřebuji.

Znovu se mi vrátí slzy, stékají mi zpod ručníku. Teď mě přikryje pokrývkou a usadí se na okraji postele, rukou zajede k mému krku a začne mi masírovat napjaté svaly. Tohle je mučení jiného druhu, tohle je jeho něžná starostlivost. Uklidňuje mou bolest hlavy, ale to jen zesiluje spalující bolest, kterou cítím v hrudi. Když jsem to, co mezi sebou máme, nazvala zvrácenou fantazií, klamala jsem sama sebe. Možná to je zvrácené, ale je to skutečné, a když odejde, bude mi chybět, přesně tak jako mi chyběl, když odjel do Mexika. To, co k němu cítím, není láska – láska nemůže být tak temná, tak nelogická a šílená – ale něco to je.

Něco jiného, než nenávist. Něco hlubšího a znepokojivě návykového.

V dálce zaštěká pes a já zaslechnu bouchnutí dvířek auta. S největší pravděpodobností se jedná o mé sousedy ve vedlejším bloku, ale když si představím, jak SWAT tým vyrazí moje dveře a přímo v mé posteli zastřelí Petera, srdce mi poskočí a zvedne se mi žaludek. V duchu se mi to odehrává přesně jako ve filmu: černě oděné postavy, které běhají, kulky, které trhají přikrývky, polštáře, jeho hrudník, jeho lebku…

Nevolnost mi doputuje až do krku, hlava mi exploduje bolestí.

Bože, tohle nemůžu.

Nemůžu zůstat zticha dovolit, aby se to stalo.

„Petere…“ hlas se mi třese, ruce pod přikrývkou svírám do pěsti. Vím, že toho budu různými způsoby tisíckrát litovat, ale nedokážu nepromluvit.

„Byl jsi spatřen. Jdou si pro tebe.“

Jeho ruka uprostřed pohybu na okamžik ztuhne, ale pak znovu obnoví svou jemnou masáž.

„Já vím, ptichka,“ zamumlá. Cítím, jak se jeho rty dotknou mé mokré tváře a do krku mě píchne cosi chladného a tvrdého. „Já vím, že ano.“

V žilách cítím letargii a s podivnou úlevou si uvědomím, že to je on.

Celou tu dobu o FBI věděl.

Věděl to a já nikdy nebudu znovu volná.