TM - 43. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Sara

V neděli ráno se cítím lépe a rozhodnu se zajít za rodiči. Od Peterova návratu jsem je navštívila jen jednou, protože jsem byla zaneprázdněna svým stalkerem a obavami o jejich bezpečí. Nicméně teď jsem si čím dál tím jistější, že by jim Peter jen tak svévolně neublížil. Na to, aby mi to udělal, si rodiny až příliš cení.

Dokud budu jednat v souladu s jeho požadavky, moji rodiče by měli být v bezpečí.

Když mámě zavolám a naplánujeme si společný oběd v sushi restauraci, moje máma je jako u vytržení. Pak, když o tom informuju Petera, roztržitě přikývne a do svého telefonu něco napíše.

„Co to píšeš?“ opatrně se zeptám.

„Jen svým mužům dávám na vědomí, že nakonec budu dneska tady,“ řekne a odloží svůj telefon. „Proč? Chtěla jsi, abych se k vám připojil?“ když se na mě dívá, šedé oči mu jiskří.

Zasměji se. „Ne, myslím, že kdyby FBI zaútočila na restauraci, ve které by možná mohl být jeden z jimi nejvíce hledaných uprchlíků, mohlo by to trochu pokazit chuť k jídlu.“

Peter mi úsměv neoplatí a já si uvědomím, že je vážný.

„Ty… ty bys se mnou šel někam na veřejnost?“

„Proč ne?“ nevzrušeně zvedne obočí. „Seznámil jsem se s tebou ve Starbucks, ne?“

„No jo, ale to bylo dřív. Myslím… nevadí.“ Nadechnu se. „Tuším, že si neděláš obavy z toho, že bys mohl být viděn na veřejnosti?“

„Nepromenoval bych se přímo před místní kanceláří FBI, ale pokud si to tam můžu dopředu prohlédnout a ujistit se, že tam nejsou žádné kamery, můžu si občas vyjít na oběd nebo na večeři.“

„Aha.“ Když zvednu svou tašku, kousám si ret. „No, možná si někdy v týdnu můžeme vyjít na večeři…“

„Ale ne dnes,“ řekne a já přikývnu. Připadám si trapně, ale nevím, co jiného dělat. Neexistuje žádný způsob, jak představit Georgeova vraha svým rodičům.

Je dost špatné, že jsem nabídla, že si s ním vyjdu na večeři.

„Tak dobře. Uvidíme se, až se vrátíš,“ řekne a dřív, než stihne navrhnout cokoli dalšího – jako tetování nebo svatba na pláži – vyklouznu z domu ven.

Tohle je totální šílenství, a to nejšílenější na tom je to, že mi to začíná připadat normální. Začínám si zvykat na Peterovu přítomnost ve svém životě.

Při obědě informuji své rodiče, že jsem se rozhodla dům neprodávat. Už před dvěma týdny jsem jim řekla, že nabídka právníků padla, takže když se dozví o mém rozhodnutí, nejsou nijak zvlášť překvapení. Vzhledem k tomu, že od nich bydlím jen dvacet minut cesty autem, zatímco z mého nového bytu by to zabralo minimálně dvakrát tolik času, jsou ve skutečnosti docela spokojení.

„Je to nádherný dům,“ řekne mi táta a naleje si trochu sójové omáčky. „Myslím, že celá ta věc s prodejem byla z tvé strany jen přehnaná reakce. Jsi mladá, ale roky rychle běží, a brzy budeš v určitém okamžiku možná chtít přemýšlet o založení rodiny. Víš, vyjít si ven a seznámit se s mužem -“

„Chucku, nech toho,“ vyštěkne na něj máma. „Sara má spoustu času.“ Otočí se ke mně a měkčím hlasem pronese: „Nech si tolik času, kolik jen potřebuješ, drahoušku. Nedovol, aby tě táta do něčeho tlačil. Jsme rádi, že si dům necháváš, ale to neznamená, že čekáme, že nám v dohledné době poskytneš vnoučátka.“

„Mami, prosím.“ Dělám, co můžu, abych stejně jako na střední, neprotočila oči. Moji rodiče si se mnou hrají hru na hodného/zlého policajta, a snaží se mi do hlavy nasadit myšlenku „jdi ven a seznam se s hodným mužem“. „Slibuji, že až pomyslím na dělání vnoučat, budeš s tátou těmi prvními, kdo se o tom dozví.“

Máma se na tátu blaženě usměje. „Vidíš? Až bude připravena, vyrazí si ven.“

„Přesně tak.“ Zaměstnávám se svými dřevěnými hůlkami. „Až budu připravena.“ Což, vzhledem k tomu, co se v mém životě děje, možná nebude nikdy. Nebo aspoň ne do doby, než začnu Petera nudit – a stále pravděpodobněji to vypadá, že se to jen tak brzy nestane. Myslím si, že se teď na mě zafixoval ještě víc. Když mě sleduje svýma šedýma očima, má v nich zvláštní světlo, při kterém mi po zádech běhá horké chvění.

Dřív, než si můžu zanalyzovat, proč to tak je, číšník přinese naši sushi loď, a obdivné ach a och na naaranžování ryby, které pochází ze strany mých rodičů, mě uchrání před jejich dalšími jemnými machinacemi. Kéž bych jim mohla říct pravdu, ale neexistuje žádný způsob, jak můžu vysvětlit to, co se děje s Peterem, aniž bych je přitom nevyděsila.

Stále si nejsem jistá, jak se s celou tou věcí mám vypořádávat já sama.

***********

Menstruace mi do konce týdne skončí a já se znovu ocitám v běhu věcí, když na začátku týdne mám dvě pohotovosti a ve středu nad rámec své běžné pracovní doby vezmu ještě tříhodinovou službu na klinice. Pracuji tak moc, že se jen stěží dostanu domů, ale i když cítím, že Peter není celou situací příliš nadšený, nic nenamítá. Navzdory mé menstruaci jsme za posledních pár dnů měli párkrát sex – nelhal o tom, že by kvůli tomu byl přecitlivělý – a pokaždé, když k tomu došlo, byl neobvykle hladový a jeho doteky byly nespoutané a hraničily s drsností.

Je to, jako by bál toho, že mě nějak ztratí, jako by slyšel odtikávat nějaké hodiny, které mu odpočítávaly čas.

V pátek strávím většinu dne ve své kanceláři, kde mám schůzky s pacienty, ale právě, když chci jít domů, dostanu naléhavou zprávu, že se na pohotovosti objevila jedna z mých pacientek. Potlačím unavený povzdech, rychle zamířím do šatny, abych si vydrhla ruce, a pak si pospíším za Marshou, které končí její směna.

„Ahoj,“ řekne se soucitnou grimasou. „Teprve začínáš?“

„Vypadá to tak,“ řeknu a zamknu si své oblečení do skříňky. „Chystáte se s děvčaty dneska v noci vyrazit ven?“

„Ne. Andy nemůže a Tonya je zaneprázdněna tím svým roztomilým barmanem. Vzpomínáš si na něho?“

Stáhnu si vlasy do culíku. „Ten z toho klubu, kam jsme šly?“ Marsha v potvrzení přikývne. Zeptám se: „Jo, proč? Dali se dohromady?“

„Uhodla jsi,“ zašklebí se Marsha. „Podle toho, jak se na tebe dívám, spěcháš, takže tě nechám jít. Jestli budeš chtít o víkendu něco podniknout, zavolej mi. Andy bude zítra večer grilovat, a já jsem si jistá, že by zbožňovala, kdyby ses tam ukázala i ty.“

„Díky. Když mi to vyjde, zavolám,“ řeknu a vyběhnu z šatny ven. Vím, že jí nezavolám, a tentokrát to nebude proto, že bych se o své kamarády bála. I když je představa grilování úžasná, to, na co se o víkendu těším, je strávit klidný čas doma.

S Peterem.

S mužem, o kterém jsem zjistila, že je těžké nenávidět ho.

***********

O pár hodin později se vyčerpaně plahočím zpátky do šatny. Děloha mé pacientky praskla, a abych zachránila ji i její miminko, jsem musela udělat urgentní císařský řez. Naštěstí jsou matka i dítě v pořádku, ale mě díky hladu a extrémnímu vyčerpání pulsuje hlava bolestí. Už se nemůžu dočkat toho, až se vrátím domů, dám si večeři, ať už k ní Peter připravil cokoli, a pokud budu mít štěstí, tak mi pak dá masáž, která mě ukolébá do spánku.

„Doktorko Cobakisová?“

Ten ženský hlas mi zní povědomě. Otočím se a puls mi vyskočí do vysokých hodnot. Jsem si jistá, že vidím Karen, agentku FBI/zdravotní sestru, která tam byla s agentem Rysonem, když jsem se probrala po Peterově útoku. Stejně jako v předchozím případě je oblečená v uniformě pečovatelky, i když vím, že v téhle nemocnici nepracuje.

Musí se snažit splynout s okolím.

„Karen?“ snažím se neprozradit svou nervozitu. „Co tady děláte?“

Přijde ke mně blíž a zastaví se jen pár kroků ode mě. „Chtěla jsem si s vámi promluvit někde, kde bychom nebyly na očích, a tohle mi připadalo jako ta nejlepší příležitost.“

Rozhlédla jsem se po šatně. Má pravdu: v tuhle dobu jsme tu samy.

„Proč?“ zaměřím pozornost přímo na ni. „Co se děje?“

„Před pár měsíci jste kontaktovala agenta Rysona,“ řekne tiše. „Řekla jste mu, že jste měla pocit, že vás někdo sledoval. V té době jsme vašim obavám nevěnovali pozornost, ale od té doby jsme získali nové informace.“

Sevře se mi hrdlo. „Co… jaké nové informace?“

„Má to co do činění s Peterem Sokolovem, tím uprchlíkem, který vás doma napadl.“

„Ano?“ hlas mám o oktávu vyšší.

„Byl spatřen v okolí, jen pár bloků od téhle nemocnice. Skrytá městská kamera z určitého úhlu zachytila jeho tvář a náš program na rozpoznávání obličejů ho dokázal označit.“ Nakloní hlavu na stranu. „Nestalo se nic, o čem bychom měli vědět, že, doktorko Cobakisová?“

„Já…“ tep mi v uších řve, mysl mi běží jako o závod.

To je ono. Mám možnost získat pomoc, aniž by se Peter dozvěděl, že jsem s kýmkoli mluvila. FBI si je už vědoma toho, že je tady, a nebudou mít klid, dokud ho nedostanou. Můžu jim pomoci zvýšit šanci uspět tím, že jim řeknu, že s největší pravděpodobností je přímo v mém domě. A pokud se jim jeho i jeho muže podaří úspěšně zajmout, tak to bude skutečný konec.

Můj život bude znovu patřit jen mě.

„To je v pořádku, doktorko Cobakisová.“ Karen se jemně dotkne mého ramene. „Vím, že to je pro vás všechno velice stresující, ale ujišťujeme vás, že jste v bezpečí. Prostě si jen zkuste vzpomenout na pár uplynulých týdnů. Je nějaká možnost, že už by vás mohl sledovat? Nestalo se v poslední době něco, kdy byste měla pocit, jako by vás někdo sledoval?“

Celou tu dobu – protože jsem byla sledována. Chci jí to říct, ale nejde to. Místo toho se mi zrychluje dýchání, až začínám hyperventilovat. Jestli si pro Petera agenti přijdou, rozhodně to neproběhne v tichosti. Bude bojovat a lidé budou umírat. Mohl by být zabitý. Když si představím jeho mocné tělo roztrhané kulkami a jeho intenzivní kovové oči bledé a díky smrti vyhaslé, cítím nevolnost až v krku. Měla by to být představa, která mi přinese radost, ale místo toho, když si představím svůj život bez něho, je mi špatně a hrudník se mi bolestivě stahuje.

Jak volná – a jak osamocená – znovu budu.

„Já… ne.“ S vrtěním hlavy ustoupím o krok zpět. Vím, že mi to nemyslí jasně, ale nemůžu se donutit říct to. Ústa mi prostě nedokážou tvořit slova. „Ničeho jsem si nevšimla.“

Karen zamračeně svraští čelo. „Nic? Jste si jistá? Podle toho, co víme, pro něj to jediné spojení s touto oblastí představujete vy a váš zemřelý manžel.“

„Ano, to vím.“ Jako kdyby ty lži pronášel nějaký cizinec. Moje bolest hlavy nabírá na intenzitě, až se změní v bití bubnů přímo uvnitř mé lebky. Mám pocit, že co nevidět budu zvracet. Myšlenky mi přeskakují od jedné možnosti k druhé. Připadám si jako krysa uvězněná v bludišti. Ani nevím, proč lžu. Je konec. Tak či tak je konec – protože teď, když vědí, že se Peter nachází v této oblasti, si pro něj přijdou, a to bez ohledu na to, co říkám. A jestli neuspějí v tom, aby ho zabili nebo chytili, tak si možná bude myslet, že to já jsem ho zradila, a to ho přiměje splnit svou hrozbu, aby mě odvedl pryč, a aby mi dal lekci, možná i ublíží lidem, kteří jsou mi blízcí.

Měla bych FBI pomoci.

Je to moje nejlepší šance, jak se stát volnou.

„Dobře,“ řekne Karen, když mlčím. „Jestli si na cokoli vzpomenete, či se vám bude cokoli zdát divné, tady je moje číslo.“ Podá mi kartičku a já si ji vezmu do znecitlivěných prstů. Pokračuje: „Pokud vás z jakéhokoli důvodu sleduje, nechceme ho vystrašit, takže vás právě teď neumístíme do ochranné vazby. Místo toho vám poskytneme ochranu, kdy vás budeme diskrétně sledovat, a pokud se stane cokoli – a tím myslím doslova cokoli – neobvyklého, budeme jednat rychle, abychom vám zajistili bezpečnost. Do té doby se prosím dál věnujte svým obvyklým aktivitám a buďte si jistá, že muž, který zabil vašeho manžela, za to, co udělal, zaplatí.“

„Dobře. Já – udělám to.“ Moje sebeovládání visí na vlásku. Z otevřené skříňky popadnu svou tašku, s bouchnutím ji zavřu, a pak z místnosti rychle odejdu pryč.

Když si uvědomím, že mám na sobě stále ještě své lékařské oblečení, jsem už u auta. Díky tomu, jak mě Karen přepadla, jsem se zapomněla převléknout.

V autě si pustím heavy metal na plné pecky, s autem vycouvám pryč a u toho nadávám sama sobě za to, jak jsem pitomá. Navzdory bolesti hlavy mě ty násilné tóny hudby jakýmsi způsobem uklidňují. Dokáží přehlušit moji šílenou změť myšlenek. Nemůžu uvěřit tomu, že když jsem měla šanci, jsem se Karen nesvěřila a nepožádala FBI o pomoc. Teď nemám ani tušení, co dělat, jak se chovat nebo kam vůbec jít. Jet domů, když mě FBI sleduje? A když to udělám, uvědomí si, že je Peter tam uvnitř, nebo tomu předejít - třeba nezaparkovat na své příjezdové cestě – čímž si zajistím, aby na jeho přítomnost zapomněli? Možná bych místo toho měla jet do domu svých rodičů nebo do hotelu, nebo jednoduše se vrátit do nemocnice? Ale co potom s Peterovými muži, kteří mě vždy sledují? Uvědomili by si, že se něco děje, a Peter by si pro mě možná došel, a kdo ví, co by se pak mohlo stát? Dopadlo by to tak, že by FBI objevila mé bodyguardy, nebo by si naopak oni jako první všimli agentů a Petera varovali? Jestli přijdu domů, nebude už pryč, aby se znovu vyhnul úřadům?

Jak moc se to může všechno podělat?

Rukama svírám volant tak pevně, až mám klouby na prstech bílé. V duchu si zas a znovu přehrávám svůj rozhovor s Karen. Bože, měla jsem tolik příležitostí, abych jí řekla pravdu, vysvětlila jí celou složitost své situace a nechala experty, aby se se vším vypořádali. Proč jsem to neudělala? Jak jsem mohla být tak hloupá?

Když jsem si uvědomila, že jsem se zapomněla převléknout, vrátila jsem se do šatny a řekla si, že pokud tam Karen stále ještě je, tak udělám tu správnou věc. Ona už byla pryč. Byla pryč a mě se ulevilo, protože hluboko uvnitř sebe jsem věděla, že bych to neudělala. Dokonce i s Peterovou hrozbou, která mi visí nad hlavou, se nedokážu donutit uspíšit konfrontaci, která by mohla mít za následek jeho smrt.

S Metallicou puštěnou na plné pecky jedu na autopilota domů. Jsem plně pohroužena do svých myšlenek, že si ani neuvědomuji, že už jsem si vybrala cíl, kam mířím. Teprve, když zahnu do své ulice, se mi rozsvítí, kam jedu, a pak už je příliš pozdě.

Jsem doma.