TM - 40. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Sara

Šokovaně zírám na svého mučitele. Tím svým jemným, téměř láskyplným úsměvem, mě zastihne nepřipravenou. Naprosto jsem očekávala, že při té otázce vybuchne, a když jsem viděla, jak sevřel prsty stopku od skleničky, byla jsem si tím naprosto jistá.

On se místo toho usmál.

Koušu si spodní ret a přemýšlím, že to téma opustím. Pak však, navzdory hrozbě únosu, která nade mnou visí, nedokážu odolat možnosti zjistit o něm něco víc.

„Co tím myslíš?“ zeptám se a zvednu svou skleničku s vínem. Rizoto je úžasné, ale já mám úplně stažený žaludek, který mi brání dojíst svou porci. I když víno bych mohla zvládnout.

Možná, že kdybych ho vypila dost, možná dokážu zapomenout na jeho děsivý slib.

„Potkali jsme se téměř před devíti lety, když jsem procházel její vesnicí.“ Peter se ve své židli opře a ve své velké ruce si hraje se skleničkou vína. Plamen svíčky svou teplou, měkkou září osvětloval jeho hezké rysy, a pokud by mi v žilách nekoloval adrenalin, mohla bych podlehnout iluzi romantické večeře, té fantazii, kterou se tak silně snažil vytvořit.

„Můj tým sledoval v horách skupinu povstalců,“ pokračoval, a když si oživoval ty vzpomínky, díval se do dálky. „Bylo to v zimě a byla studená. Neuvěřitelně studená. Věděl jsem, že jsme tu noc museli někde nouzově přenocovat, takže jsem se zeptal pár vesničanů, zda by nám na noc nepronajali nějaké pokoje. Jen jedna žena měla dost odvahy na to, aby to udělala, a to byla Tamila.“

Usrknu doušek vína a fascinovaně poslouchám celý příběh. „Ona žila sama?“

Peter přikývne. „V té době jí bylo teprve dvacet, ale měla svůj vlastní malý domek. Odkázala jí ho její teta, která zemřela. V té vesnici bylo neslýchané, aby mladá žena žila na svou vlastní pěst, ale Tamila nebyla nikdy v dodržování pravidel moc dobrá. Její rodiče chtěli, aby si vzala jednoho ze starších mužů z vesnice, muže, který by jim za ni mohl dát pět koz, ale Tamile připadal odporný, takže oddalovala manželství, jak jen mohla. Nemusím říkat, že její rodiče tím nebyli potěšeni, takže v době, kdy jsem se svými muži přišel do vesnice, zoufale chtěla změnit svou situaci.“

Zatímco pokračuje, hodím do sebe zbytek vína. „Nic z toho jsem samozřejmě nevěděl. Viděl jsem jen nádhernou mladou ženu, která, ať už z jakéhokoli důvodu, ve svém domově uvítala tři napůl zmrzlé žoldáky. Mým klukům přenechala svou ložnici a mě dala do druhého, menšího pokoje. Řekla, že sama by se mohla vyspat na gauči.“

„Ale neudělala to,“ tuším, když se nakloní, aby mi nalil další víno. V žaludku cítím něco těžkého, nepříjemného. Jako by to byla nějaká žárlivost. „Přišla za tebou.“

„Ano, přesně tak.“ Znovu se usměje a já zakryji svůj nepříjemný pocit tím, že se znovu napiji. Netuším, proč mně vadí představa toho, že je s tou „nádhernou mladou ženou“, ale je to tak a to jediné, co můžu udělat, je klidně poslouchat, zatímco pokračuje dál. „Neodmítl jsem ji, přirozeně. To by žádný heterosexuální muž neudělal. Byla plachá a relativně nezkušená, ale nebyla pannou. Když jsme druhý den ráno odcházeli, slíbil jsem ji, že se cestou zpátky stavíme. Což jsem i o dva měsíce později udělal, a zjistil, že byla těhotná a čekala mé dítě.“

Zamrkám. „Ty jsi nepoužil ochranu?“

„Použil – poprvé. Když se ke mně přitulila podruhé, spal jsem, a když jsem se úplně probral, už jsem byl v ní a zašlo to až příliš daleko, než abych si ještě vzpomněl na kondom.“

Otevřu ústa. „Ona otěhotněla schválně?“

Pokrčí rameny. „Tvrdila, že ne, ale já ji podezřívám z opaku. Žila v konzervativní muslimské vesnici a přede mnou měla milence. Nikdy mi neřekla, kdo jím byl, ale kdyby vstoupila do manželství s tím mužem – nebo kdyby ho odmítla a vdala se někoho jiného z vesnice – mohla by být veřejně zostuzena a svým manželem vyhnána. Nemuslimský cizinec, jako jsem byl já, pro ni představoval tu nejlepší možnost, jak se svému osudu vyhnout, takže když uviděla svou příležitost, chytila se jí. Je to obdivuhodné, skutečně. Vzala na sebe riziko a vyplatilo se jí to.“

„Protože ses s ní oženil.“

Přikývl. „Ano – poté, co jsem si potvrdil svůj nárok testem otcovství.“

„To je… velice šlechetné od tebe.“ Cítím, jak se mi z nevysvětlitelného důvodu ulevilo, že se do té dívky bezhlavě nezamiloval. „Nemnoho mužů by bylo ochotných pro dobro dítěte oženit se se ženou, kterou nemilovali.“

Peter znovu pokrčí rameny. „Nechtěl jsem vystavit svého syna posměchu nebo ho nechat vyrůstat bez otce, takže ten nejlepší způsob, jak to vyřešit, bylo oženit se s jeho matkou. Navíc poté, co se můj syn narodil, mi na ní čím dál víc záleželo.“

„Aha.“ Znovu se do mě zakousne žárlivost. Abych se rozptýlila, dopiji druhou skleničku vína a natáhnu si po láhvi, abych si znovu dolila. „Takže tě chytila do pasti, ale vyšlo vám to.“ Dlaně mám zpocené a láhev mi skoro vyklouzne z ruky, takže mi víno teče do skleničky s takovou silou, až se jeho část dostane přes okraj.

„Žíznivá?“ Když se Peter natáhne, aby si ode mě vzal láhev, šedé oči se mu pobaveně lesknou. „Možná bych ti měl místo toho nalít trochu vody nebo čaje.“

Vehementně zavrtím hlavou a přitom si uvědomím, že se se mnou při tom pohybu trochu roztočí místnost. Možná má pravdu: moc jsem toho nesnědla a s vínem bych pravděpodobně měla zpomalit. Jenže s každým dalším douškem vína má úzkost taje, a to je až příliš dobré, než abych přestala.

„Jsem v pořádku,“ řeknu a znovu zvednu svou skleničku. Zítra bych toho mohla v práci litovat, ale teď potřebuji to teplo, které mi alkohol přináší. „Takže ti na Tamile začalo záležet. A ona dál žila v té vesnici?“

„Ano.“ Teď vidím, jak mu výraz ztvrdne. Musíme se začít dostávat k těm bolestivým vzpomínkám. Hrubě promluví, čímž jen potvrdí mé podezření: „Usoudil jsem, že ona a Pasha – tak jsme mého syna pojmenovali – by tam měli být ve větším bezpečí. Chtěla žít v mém bytě v Moskvě, ale já jsem byl kvůli práci neustále na cestách, a nechtěl jsem, aby zůstala v pro ni neznámém městě sama na vlastní pěst. Myslel jsem si, že by bylo lepší, aby zůstala blízko své rodině, a můj syn nevyrůstal v městském smogu, ale na čerstvém horském vzduchu.“

Stáhl se mi krk a málem jsem se udusila vínem, které jsem právě polkla. „To je mi líto,“ zamumlám a odložím svou skleničku. Skutečně je mi ho líto. Navzdory tomu, co mi Peter udělal, mě stále bolí srdce za jeho bolest a za tu ztrátu, která ho svedla na tuhle temnou cestu. Dokážu si představit ten pocit viny a utrpení, které musí cítit, když ví, že bezděčně udělal špatné rozhodnutí, kdy jeho touha po tom, aby svou rodinu ochránil, vedla k jejich zničení.

To je něco, co dokážu pochopit, proč zabil mého vlastního manžela ne jednou, ale dvakrát.

Peter přikývne, že moje slova přijímá, a pak se postaví. Když dává nádobí do myčky, stále ještě popíjím své víno. Teplo v mých žilách se ještě zvyšuje a svíčky, které mi svítí přímo před očima, mě svými blikajícími plameny hypnoticky přitahují.

„Pojďme do postele,“ řekne. Zvednu oči a vidím, jak si utírá ruce do kuchyňské utěrky. Pravděpodobně jsem byla při tom sledování svíčky na pár minut mimo. Nebo ten úklid zvládl šíleně rychle. S největší pravděpodobností jsem však odpadla – což znamená, že jsem toho vypila mnohem víc, než jsem si myslela.

„Postel?“ Když ke mně přijde, obejme mě za zápěstí a vytáhne mě na nohy, donutím se soustředit. Navzdory tomu, že mám okraje vidění díky opojným účinkům vína mírně rozmazané, vzpomínám si na důvod, proč jsem byla rozčilená. Když mě táhne ke schodům, znovu v žaludku pocítím to podivné svírání a moje tepová frekvence se výrazně zvýší. „Nechci s tebou spát.“

Zírá na mě a zesílí stisk svých prstů, kterými mi svírá zápěstí. „Spaní mě nezajímá.“

Moje úzkost ještě vzroste. „Ani s tebou nechci mít sex.“

„Ne?“ zastaví se u paty schodiště a otočí se ke mně tváří v tvář. „Takže kdybych právě teď zajel rukou do tvých džínů, nenašel bych tvé kalhotky naprosto promočené důkazy tvé touhy? Tvoje broskvička není celá nateklá a dychtivá, a jen nečeká na to, až ji naplní můj penis?“

Na krku pocítím horko, které se mi rozšíří přes celý obličej až ke kořínkům vlasů. Jsem celá mokrá jen z toho, jak se na mě předtím a teď dívá. Je to, jako by mě chtěl celou pohltit, jako by mě jeho špinavá slova rozpálila a vzrušila. Vínové opojení, které cítím uvnitř hlavy, mi rozhodně nepomáhá. Uvědomuji si, že tím, že jsem se snažila utopit své trápení ve víně, jsem udělala chybu.

Odolat mu dá práci i s čistou hlavou, a v tomhle stavu je to skoro nemožné. Přesto to musím zkusit. „Ne -“

„Ptichka…“ Zvedne ruku a zvedne svou velkou dlaní k mé čelisti. Palcem mi přejede po tváři, a když se na mě dívá, jeho oči jsou jako roztavená ocel. „Znovu musíme probírat alternativní uspořádání?“

Dívám se na něj a v žilách se mi tvoří krystalky ledu. Poprvé mi dochází plný rozsah jeho ultimáta. Nejen, že čeká, že s ním přestanu bojovat ohledně jídla. Chce, abych ho plně přijala a přivítala ve své posteli, jako bychom měli skutečný vztah.

Jako by nezavraždil mého manžela a násilně se mi nevnutil do života.

„Ne,“ zašeptám, a když skloní hlavu a svými rty jemně, opatrně přejede po mých, zavřu oči. Jeho jemnost mě trhá na kusy, a staví se hned vedle tyčící se hrůzy z jeho hrozeb. Kdybych s ním ohledně toho bojovala, unese mě a sebere mi i ty poslední zbytky mé svobody.

Pokud se mu budu bránit, přijdu o všechno, na čem mi záleží, a pokud to neudělám, ztratím samu sebe.

Když mě Peter vede po schodech nahoru, klopýtnu, takže mě vezme do svých silných paží a s lehkostí mě vynese po schodech nahoru. Jeho síla je tak děsivá, ale i svůdná. Vím, jaké to je, když se obrátí proti mně. I tak mě něco primitivního uvnitř mě upozorňuje, že je to zároveň příslibem bezpečnosti, kterou mi poskytuje.

Když dorazíme do ložnice, postaví mě na nohy a svlékne mě. Klidně, neuspěchaně, mě zbavuje svetru i džínů. To jediné, co prozrazuje jeho hlad a touhu, je to temné teplo v jeho stříbrném pohledu, které zároveň říká, že ho před jeho uspokojením nic nezastaví.

Jakmile jsem nahá, začne se svlékat i on. Když si odloží své sako na opěradlo židle, zahlédnu v jeho vnitřní kapse kovový záblesk. Pistole? Nůž? Představa toho, že si do ložnice přinesl zbraň, by mě měla vyděsit, ale jsem až příliš ohromena a zahlcena emocemi, které přeskakují z šoku přes hněv až po ledový strach. A pod tím vším je podivná, nelogická úleva.

Všechny moje možnosti jsou pryč, takže se můžu vzdát.

To je má jediná možnost.

Když se ke mně blíží, úplně nahý a vzrušený, po tváři mi steče slza. Jeho tělo představuje rozsáhlou studii tvrdých úhlů a vytvarovaných svalů v celé násilné kráse a nebezpečné mužnosti. Monstra by tak vypadat neměla. Neměla by být stejně fascinující, jako jsou smrtící.

Pro zdravý rozum je to až moc.

„Nebreč, ptichka,“ zamumlá a zastaví se přede mnou. Svými prsty přejede po mé tváři a setře z ní vlhkost. „Neublížím ti. Není to tak zlé, jak si myslíš.“

Není to tak zlé, jak si myslím? Chce se mi smát, ale místo toho jen zavrtím hlavou. Mysl mám zamlženou a to díky kombinaci vína, které jsem vypila, a tepla z jeho blízkosti. Má pravdu: chci ho. Vzdychám po něm, tělo mi hoří potřebou tak silnou, že ji jen stěží dokážu zvládnout. A v ten samý okamžik ho i nenávidím.

Nenávidím ho za to, co dělá – a za to, co mě nutí cítit.

Svými prsty zajede do mých vlasů, sevře mě za lebku, a když mě znovu políbí, zavřu oči. Druhou rukou si mě za bok přitáhne blíž. Rukama ho svírám za jeho tělo, cítím jeho pevné svaly. Uvnitř mě narůstá horko a já pootevřu rty. Využije toho a vstoupí mi do úst. Svým jazykem mi tam vnáší sebe včetně závratné chuti vína a sladkého pokušení. Není to naše poprvé, ale v tomhle polibku je smyslné objevování, zkoumání a něžný údiv. Líbá mě, jako bych byla ta nejcennější, ta nejžádoucnější věc, kterou kdy poznal. Z toho potěšení, při kterém mi tají i kosti, se mi točí hlava. Je lákavé ztratit sama sebe a podat se té iluzi jeho starostlivosti. To, jak mě drží, vypovídá o syrové potřebě, ale i o něčem hlubším. O něčem, co mi zajíždí do těch nejzranitelnějších zákoutí mého srdce.

Je to něco, co vyplňuje prohlubně mé osamělosti, která zbyla po troskách z mého manželství.

Netuším, jak dlouho mě Peter takhle líbá, ale když zvedne hlavu, oba přerývaně dýcháme a teplo, které obklopovalo mé tělo, se změnilo v zuřící požár.

Omámeně otevřu oči a setkám se s jeho pohledem. Nese mě dolů k posteli. V šedých kovových hloubkách jeho očí není žádný chlad, žádná kypící temnota. Není tam nic jiného než hladová měkkost. Když se usadí mezi mými stehny a zakryje mě svým silným tělem, vím, že by to mělo být snadné.

Mohla bych se přestat bránit a vstoupit do té fantazie, do objetí temnější verze pohádky.

„Saro…“ svou silnou dlaní přejede po mém obličeji a rámuje ho bolestnou jemností. Bolest, kterou cítím v hrudi, je stejně tak silná, jako perverzní. Dívá se na mě, jako bych byla jeho všechno, jako když chce, aby se každý můj sen stal skutečností. To je to, co jsem vždy chtěla, co jsem kdy potřebovala – ale ne s vrahem mého manžela.

V hlavě shromáždím poslední zbytky svého zdravého rozumu a zavřu oči, abych se zbavila toho stříbrného pokušení jeho hypnotického pohledu. Nemám na výběr, připomenu sama sobě, když se jeho rty v dalším spalujícím polibku znovu dotknou mých. Nemám na výběr, tiše si zpívám, když zaslechnu trhání folie malého balíčku a cítím hrubé chloupky na jeho nohách, které se tlačí mezi má vnitřní stehna a rozevírají mi je ještě víc, aby se jeho penis dostal přímo k mému pohlaví. Nemám na výběr, křičím v duchu, zatímco do mě přiráží, protahuje mě, vyplňuje mě… nutí mě hořet v té spalující potřebě.

Je to špatné, je to zvrácené, ale neuběhne ani minuta a já se udělám. Jeho tvrdý, soustředěný rytmus mě dostane přes okraj s takovou intenzitou, až hlasitě vykřiknu a v očích se mi objeví slzy. Tělo se mi chvěje v temné extázi, svírám se kolem jeho pevné délky, a zatímco dál pokračuje v mém šukání a dřív, než sám vyvrcholí, mě přivede k dalšímu vrcholu, křičím jeho jméno a zarývám nehty do jeho zadku.

Po tom, co to skončí, na něm ležím, naše údy jsou propletené a on mě líně hladí po zádech. Hlavu mám položenou na jeho rameni, naslouchám pravidelnému bušení jeho srdce a záře sexuálního uspokojení ustupuje známým pocitům změti studu a zoufalství.

Nenávidím ho a nenávidím sama sebe.

Nenávidím sama sebe, protože uvnitř sebe mám něco perverzního, co mě z jeho ultimáta dělá šťastnou. Bylo skvělé nemít na výběr.

„Během několika týdnů se nikam nestěhuješ,“ zamumlá, aniž by přestal ve svém jemném hlazení. „Právnický pár už tenhle dům nevlastní – vlastním ho já. Nebo spíš jedna z mých korporací.“

Měla bych být překvapena, ale nejsem. Něco takového jsem musela čekat. Do polštáře zatnu prsty. Teď jeho roh vyloženě drtím. „Vyhrožoval jsi jim? Zabiješ je?“

Zasměje se tak, až se pode mnou jeho mohutný hrudník zachvěje. „Zaplatil jsem jim dvojnásobek toho, co ten dům stojí. To samé platí pro tvého budoucího rádoby pronajímatele. Za to, že o tebe přišel, dostal dobrou kompenzaci.“

Zavřu oči. Tak moc se mi ulevilo, až bych brečela. Netuším, co bych udělala, kdyby kvůli mně měl trpět někdo jiný. Jak bych dál dokázala žít sama se sebou.

Když jsem si jistá, že už dokážu ovládnout svůj hlas, se narovnám a podívám se do jeho očí plných stínů. „Takže tak to je? Prostě budeme takhle pokračovat?“

„My jsme… pro teď.“ V jeho očích je temný lesk. „Potom uvidíme.“

Znovu mě stáhne na své rameno a obejme mě rukama. Drží mě tak, jako si myslel, že jsem přesně tam, kam patřím.