TM - 38. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

Sara

Peter dostál svému slovu, a když se ten den vrátím z práce domů, je tam. Jsem tak unavená a vystresovaná, že jsem v pokušení prostě to vzdát a sníst večeři, kterou připravil – královsky vonící rýžový pilaf s houbami a hráškem. Ale nemůžu. Nemůžu dál předstírat, že tohle šílenství je jaksi něco normálního.

Když mě můj stalker nechce nechat na pokoji, tak nemám v úmyslu vyhovět mu. Možná bude nejlepší ztížit mu to, jak jen budu moci.

Ignoruji prostřený stůl a zamířím přímo nahoru. On nám zatím nalévá víno. Vejdu do ložnice, zamknu za sebou dveře a zamířím přímo do koupelny, abych si opláchla tvář studenou vodou. Vyzkoušela jsem všechno, kromě přímého odporu, a teď jsem dost zoufalá na to, abych zkusila i tohle.

S čerstvě umytým obličejem si sednu na postel a čekám, abych zjistila, co se stane dál. Nemám v úmyslu odemknout ty dveře a pustit ho dovnitř, nebo s ním jakkoli spolupracovat.

Skončila jsem s tím, abych si s tím monstrem hrála na spořádanou domácnost. Jestli mě chce, bude mě k tomu muset donutit.

V žaludku mi zakručí hlady a já mám sto chutí nakopat sama sebe za to, že jsem se před příjezdem domů nenajedla. Celý den jsem myslela na Petera a byla jsem z toho tak vyřízená, že jsem jela domů na autopilota. Moje mysl byla plně zaměstnaná tou nemožnou situací. Teď, když vím o jeho týmu a jejich vražedných misích, jsem ještě méně přesvědčena o tom, že by mě FBI dokázala ochránit, kdybych za ní šla.

Nemyslím si, že by mě před ním vůbec někdo dokázal ochránit.

Z mých zoufalých myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře.

„Pojď dolů, ptichka,“ řekne Peter z druhé strany dveří. „Chladne nám večeře.“

I když se mi celé tělo napne, nereaguji.

Další zaklepání. Pak zarachocení kliky. „Saro.“ Peterův hlas ztvrdne. „Otevři dveře.“

Vstanu. Jsem až příliš neklidná, než abych vydržela sedět, ale směrem ke dveřím neučiním žádný pohyb.

„Saro. Otevři ty dveře. Hned.“

Nadále stojím a založím si ruce v bok. Předtím, než jsem dorazila domů, jsem zvažovala možnost toho, že si pořídím zbraň. Pak jsem si vzpomněla na to, jak mi řekl, že jeho muži sledují jeho životně důležité funkce a tu myšlenku jsem zavrhla. Netuším, jak tohle monitorování funguje, ale je dost možné, že má na sobě nějaké zařízení, které sleduje jeho puls a/nebo krevní tlak. Možná má dokonce nějaký implantát. I když jsem se s těmi věcmi nikdy nesetkala, už jsem o nich slyšela. Nicméně pokud je to, co mi Peter řekl, pravda, tak mu nemůžu žádným smysluplným způsobem ublížit, aniž bych přitom zároveň neriskovala svůj život a možná i životy lidí, kteří mi jsou blízcí. Muži, kteří zabíjejí pro peníze, by neváhali s tím, aby svého šéfa pomstili tím nejbrutálnějším způsobem.

„Máš pět vteřin na to, abys ty dveře otevřela.“

Bojuji s pocitem déjà vu. Zatnu zuby do spodního rtu, ale stále se nehýbám, i když srdce mi buší jako o závod a na zádech cítím studený pot. I když strašně moc nechci, aby mi ublížil, nechci ani dál žít tímhle způsobem, kdy se až příliš bojím postavit se sama za sebe a proto pokorně plním požadavky šílence. Když jsem se před ním zamknula naposledy, byla jsem vyděšená a v šoku z toho, že jsem viděla, jak zabil ty dva muže, takže jsem přitom jednala na autopilota. Teď je však moje akce záměrná.

Musím vědět, jak daleko je schopný zajít, co je ochotný udělat, aby tu překážku dostal z cesty.

Tentokrát nepočítá nahlas, takže si čas odpočítávám v duchu v hlavě. Jedna, dva, tři, čtyři, pět… Čekám, jak s rachotem prokopne dveře, ale místo toho slyším jeho kroky, které míří chodbou dolů.

Vydechnu zadržovaný vzduch. Uleví se mi. Je to možné? Skutečně se mohl vzdát a rozhodnout se nechat mě dneska v noci o samotě? Nečekala bych to, ale už dřív mě dokázal překvapit. Možná, že se ho stále drží jeho nechuť držet mě násilím: možná, že nakreslil linii u dveří ložnice, kterou nechce překročit a -

Kroky se vrátí. Znovu se ozve zarachocení kliky a pak nějaké kovové zvuky. Srdce mi na úder vynechá. Pak se znovu zuřivě rozbuší. Sundává zámek ze dveří.

Chladná promyšlenost této akce je ještě děsivější, než kdyby je jen jednoduše vykopl. Můj mučitel nejedná v návalu zlosti. Plně se ovládá a ví naprosto přesně, co dělá.

Kovové škrábání trvá ani ne minutu. Vím to, protože sleduji blikající čísla na budíku, který mám položený na nočním stolku. Pak se dveře s houpnutím otevřou a dovnitř vstoupí Peter. Z jeho chůze vyzařuje potlačený hněv. V obličeji má chladné, tvrdé linky.

Odolám nutkání utéct. Když se zastaví přímo přede mnou a jeho mohutné tělo se tyčí nad mým, mnohem menším, zvednu bradu a upřeně se na něj zadívám.

„Pojď se navečeřet.“ Jeho hlas je klidný, dokonce i měkký, ale slyším v tom temné podtóny. Jeho sebeovládání visí na vlásku, a jestli si chci zachovat nějakou naději na to, že odejdu, měla bych se v rámci pudu sebezáchovy vydat dolů. Ale teď na veškerou strategii kašlu a v určitém bodě musí můj pud sebezáchovy ustoupit a dát přednost sebeúctě.

Nezodpovědně zavrtím hlavou. „Neudělám to.“

Chřípí nosu se mu významně pohne. „Neuděláš co? Jídlo?“

Můj žaludek se rozhodne, že je ta nejlepší chvíle na to, aby znovu zakručel hlady. Při tom nešťastném načasování zrudnu. „Nebudu s tebou jíst,“ řeknu tak vyrovnaně, jak jen zvládnu. „Ani s tebou spát – či cokoli jiného, pokud na to přijde.“

„Ne?“ do jeho ledově šedých očí se vplíží temná pobavenost. „Jsi si tím jistá, ptichka?“

Po stranách boků zatnu ruce do pěsti. „Chci, abys vypadl z mého domu. Hned.“

„Nebo co?“ přistoupí ke mně blíž a tlačí na mě svým velkým tělem, až mi nezbyde nic jiného, než ucouvnout směrem k posteli. „Nebo co, Saro?“

Chci mu vyhrožovat policií nebo FBI, ale oba víme, že kdybych jim chtěla zavolat, už bych to udělala. Není nic, co můžu udělat, abych ho donutila odejít ze svého života, a to je podstata celé věci.

Ignoruji ledový pot, který mi teče po zádech, a zvednu bradu ještě výš. „S tím jsem skončila, Petere.“

„S tím?“ přistoupí o krok blíž a nakloní hlavu na stranu.

„Ten vztah, který sis ve své fantazii vytvořil, je zvrácený,“ objasním mu. Je až příliš blízko, než aby mi to bylo příjemné. Vstupuje do mého osobního prostoru, jako by mu patřil. Obklopuje mě jeho mužná vůně, to teplo, které vychází z jeho těla, mi rozehřívá vnitřnosti, takže znovu ustoupím o krok dál a snažím se přitom ignorovat to smyslné pálení mezi stehny a bolestivě napjaté bradavky.

Nemůžu u něj být tak blízko, aniž bych si nevzpomínala na to, jaké je to být mu ještě blíž, když jsem s ním byla spojena tím nejintimnějším způsobem.

„Zvrácená fantazie?“ posměšně zvedne obočí. „To je trochu kruté, nepřipadá ti to tak?“

„Já. Jsem. Skončila,“ zopakuji a kladu důraz na každé jednotlivé slovo. V hrudníku mi srdce bolestivě buší, ale jsem rozhodnuta neustoupit, ani se nenechat rozptýlit diskusí o zvrácenosti našeho podělaného vztahu. „Jestli chceš v mé kuchyni vařit – klidně, ale nemůžeš mě donutit krmit se tím, jíst s tebou či ze své svobodné vůle s tebou dělat cokoli jiného.“

„Ach, ptichka.“ Peterův hlas je měkký, v očích má téměř soucit. „Ani nemáš ponětí, jak moc se mýlíš.“

 Jeho rty se zkroutí do toho nedokonalého, magnetického úsměvu, a když ke mně přistoupí ještě blíž, žaludek se mi znovu zhoupne. Jsem z té vzdálenosti zoufalá, takže ustoupím o další krok. Jenže teď cítím, jak se zadní částí kolena dotknu postele.

Jsem v pasti. Znovu mě nachytal.

Nemilosrdně přistoupí blíž, a když mě svýma rukama vezme kolem ramen, moje broskvička se sevře. „Pojď se mnou dolů, Saro,“ řekne tiše. „Máš hlad a až se najíš, budeš se cítit lépe. A zatímco budeš jíst, tak si můžeme promluvit.“

„O čem?“ zeptám se napjatým hlasem. Teplo jeho dlaní cítím i přes silnou vrstvu svetru. To jediné, co můžu dělat, je snažit se ovládnout svůj dech, a snažit se potlačit to zhoubné vzrušení, které cítím ve svém nitru. „Nemáme o čem mluvit.“

„Myslím, že máme,“ řekne a já za tím tmavým stříbrem jeho pohledu vidím monstrum.

„Uvidíme, Saro. Jestli se mnou nechceš být tady, můžeme být společně někde jinde. Fantazie může být skutečností – ale jen za mých podmínek.“