TM - 29. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Peter

„Yan a Ilya na tom dělaj,“ informuje mě Anton v ruštině, když vyjede přímo na ulici, která vede k Saře domů. „Dostali se tam dřív, než mohl někdo jiný.“

„Dobře.“ Pohlédnu na Saru, která sedí vedle mě na zadním sedadle, je tiše a smrtelně bledá.

„Řekni jim, aby důkladně zlikvidovali zbytky. Nechceme, aby se někdy objevily zbytky těla. Taky ať přivezou domů její auto.“

„Jo, ví o tom.“ Anton se setká s mým pohledem v zrcadle. „Co s ní uděláš? Opravdu jsi ji vyděsil.“

„Něco si vymyslím.“

Jsem rád, že Sara nerozumí tomu, co říkáme; Jinak by byla ještě víc zděšená. Neměl jsem zabít před ní ty feťáky, ale ohrožovali ji noži a mě ruply nervy. Jediné, co jsem viděl, bylo Tamilino tělo, které tam leželo, zlomené a krvácející a myšlenka, že to mohla být Sara – že kdybych tam nebyl, jeden z těch tuláků by ji mohl zabít – zmrazila mou krev. Dokonce si nepamatuju, že bych učinil vědomé rozhodnutí; Jednal jsem čistě na instinkt. Trvalo jen pár vteřin, než je odzbrojil a rozřízl jim hrdla. A když jejich těla narazila na zem, bylo už pozdě.

Sara je viděla zemřít.

Viděla mě je zabít.

„Můžeš si vzít Ilyovu směnu po zbytek noci?“ Ptám se Antona, když zastavíme před Sařiným domem.

S velkými duby stínícími příjezdovou cestu a nejbližšími sousedy v dobré vzdálenosti, je toto místo hezké a soukromé – skvělé v takové situaci. Je škoda, že dům prodává; Opravdu se mi začal líbit.

„Žádný problém,“ odpoví Anton. „Budu poblíž. Budeš tu až do rána?“

„Ano.“ Podívám se na Saru, která stále ještě zírá přímo před sebe, zdánlivě ví o našem příjezdu. „Budu s ní.“

Vezmu Saru za ruku a řeknu jí v angličtině. „Jsme tady, ptichka. Pojďme domů.“

Její štíhlé prsty jsou v mém sevření ledové; Stále je v šoku. Nicméně když jí pomáhám z auta, podívá se na mě a chraptivě se zeptá. „A co na klinice?“

„Co s ní?“

„Budou se zajímat, co se mi stalo.“

„Ne, nebudou.“ Vsunu ruku do kapsy a vytáhnu její telefon, který jsem vytáhl z její kabelky během naší cesty.

„Poslala jsem jim tohle.“ Ukážu jí textovou zprávu o tom, kde píšu, že musela kvůli pohotovosti do nemocnice.

„Ach.“ Věnuje mi zmatený pohled. „Poslal jsi to?“

Přikývnu, dám si telefon do kapsy a vedu ji od auta. „Během jízdy jsi byla trochu mimo.“ To je vlastně omyl; Poté, co jsem ji dovlekl do auta, přestala bojovat a stala se téměř strnulou.

Zamrká. „Ale… co těla?“

„O to jsem se taky postaral,“ ujišťuju ji. „Nic tě k tomu místu nebude spojovat. Jsi v bezpečí.“

Sara se viditelně začne třást, a tak ji rychle zavedu do domu a klíči odemknu dveře, které jsem předtím vylovil z její kabelky. Mám vlastní pár klíčů – museli jsme je nechat udělat před měsícem, když jsem se k ní vrátil – ale raději bych byl, kdyby o tom Sara nevěděla.

Pokud znovu změní zámky, bude otravné projít celým procesem podruhé.

„Sedni si,“ řeknu, jak ji zavedu k pohovce. „Udělám ti heřmánkový čaj.“

„Ne, já…“ Vytrhne se z mého držení. „Musím si umýt ruce.“

„Dobře.“ Vzpomenu si, že tohle dělává. „Jdi.“

Zmizí za rohem do koupelny a já vejdu ke kuchyňskému dřezu udělat totéž. Byl jsem opatrný, abych se držel od krve, když jsem podřízl hrdla těch mužů, ale na předloktích přesto najdu několik malých červených skvrn.

Doufejme, že je Sara neviděla.

Umyji si ruce a předloktí a poté zapnu varnou konvici. Když se voda uvaří, připravím dva šálky čaje a odnesu je na stůl. Sara se ještě nevrátila, takže se rozhodnu ji zkontrolovat.

Přejdu ke koupelně a zaklepu na dveře. „Všechno v pořádku?“

Neozve se žádná odpověď, jen zvuk tekoucí vody. Zkusím rukojeť dveří, ale zjistím, že je zamčeno.

„Saro?“

Žádná odpověď.

„Saro, otevři dveře.“

Nic.

S klidem se nadechnu a řeknu jemnějším hlasem.

„Ptichka, vím, že jsi rozrušená, ale když teď neotevřeš dveře, nemám jinou možnost, než je rozbít.“ Nebo vypáčit zámek, ale to neřeknu. Rozbití dveří zní mnohem hrozivěji.

Voda se vypne, ale dveře zůstávají zamknuté.

„Saro. Počítám do pěti. Jedna. Dva. Tři –“

Zámek klikne.

Pociťujíc úlevu otevřu dveře a uvědomím si, že jsem měl důvod dělat si starosti. Sara sedí na podlaze, zády proti vaně a koleny k její hrudi. Nevychází z ní žádný zvuk, ale její tvář je plná slz, a třese se.

Do prdele.

Opravdu jsem je neměl zabít před ní.

„Saro…“ Kleknu si vedle ní a ona se odtáhne ode mne. Ignorujíc její reakci, ji jemně uchopím za paži a přitáhnu ji k objetí.

„Neublížím ti, ptichka,“ zašeptávám jí do vlasů a můžu cítit, jak se třese. „Jsi se mnou v bezpečí.“

Z jejího hrdla se vydere vzlyk, pak další a další, a najednou se mě drží, její štíhlé paže se mě drží kolem krku, když začne silně plakat.

Hladím ji po zádech v uklidňujících kruzích, jak se otřásá nekontrolovatelnými vzlyky, a ona mě uchopí pevněji, pohřbívá tvář do mého krku. Cítím vlhkost jejích slz a připomene mi to ten okamžik v kuchyni, když jsem se ji snažil uklidnit po mučení vodou.

Z té vzpomínky mi je špatně; Nedokážu si představit, že bych jí udělal něco takového teď, nedokážu si představit, že bych ji z nějakého důvodu ublížil.

Není pro mě teď jen člověkem; Ona je můj svět a ochráním ji před čímkoliv a všemi.

Trvá dlouho, než se její vzlyky zklidní, tak dlouho, až mám ztuhlé nohy, když konečně vstanu a jemně ji přitáhnu na nohy.

„Pojď,“ zamumlám a ovinu svou paži kolem jejích zad, když ji vyvedu z koupelny.

„Pojďme si dát trochu čaje a uložím tě do postele. Musíš být vyčerpaná.“

Popotáhne a chraptivě zašeptá. „Nech čaj.“

„Dobře, žádný čaj. V tom případě pojďme spát.“ Skloním se, abych ji zvedl do náruče.

Nenamítá, abych ji nesl, jen položí hlavu na mé rameno a ovine ruku kolem mého krku. Její dýchání je stále roztržité ze všeho pláče, ale uklidňuje se.

To mi dělá radost, stejně jako potřebný způsob, jak se mě drží. Nevím, jestli je to následkem traumatu, nebo že konečně odolávám jejímu odporu, ale to, že se na mě takhle drží, bez stopy strachu nebo nedůvěry, mi naplňuje hrudník zvláštním druhem tepla, které roztává ledovou stěnu kolem mého srdce.

Se Sarou znovu zase žiju a chci více tohoto pocitu.