TM - 27. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Evudar

Peter

Nemělo by bolet vědomí, že se mě chce zbavit. Neměl bych se cítit, jako by mě do hrudi bodalo ostří. Každá osoba v Sařině situaci by bojovala; Je to jen logické a očekávané.

Nemělo by to bolet, ale bolí a bez ohledu na to, co si říkám, jak vedu Saru nahoru, netvor uvnitř mě vrčí a vykřikuje a požaduje, abych udělal přesně tak, jak se bála a potrestal ji za tento přestupek.

Když se dostaneme do ložnice, nepřiměju ji se přede mnou svléknout; Jsem příliš blízko k okraji, abych udřel na uzdě své sebeovládání. Už tak jsem ho dost testoval při večeři, hrajíc spolu s její nevinností. Hned jsem věděl, o co jí jde - rozlití vína jí vůbec nebylo charakteristické - ale chtěl jsem vidět, jak dobrá je herečka, a tak jsem s ní pokračoval v konverzaci, předstíral, že jsem bezradný a naivní, idiot, který se chystá naletět jednomu z nejstarších triků vůbec.

„Jdi se vysprchovat,“ řeknu a kývnu ke koupelně, když se zastaví vedle postele a nervózně se podívá na postel a zpátky ke mě. „Budu tady, až se vrátíš.“

V obličeji se jí objeví úleva a zmizí do koupelny. Využiju příležitosti jít dolů a rychlé se opláchnout v jedné z dalších koupelen.

Ačkoli jsem se po dnešní práci osprchoval, chci být pro ni extra čistý.

Stále se sprchuje, když se vrátím do ložnice, takže si pečlivě sundám oblečení a nechám je na komodě, než si vlezu do postele. Dnes jsem si dopřál rychlé potěšení svou rukou, ale moje touha po Saře nezmizela a já vím, že tu hru už nebudu moci dál hrát.

Vezmu si ji a učiním ji svou.

Pokud ne dnes večer, pak velmi brzy.

Sara se sprchuje dlouho, tak dlouho, že vím, že ji používá jako způsob, jak se mě vyhnout, ale nevadí mi to. Využívám čas na vyprázdnění mé mysli a vychlazení zbylého hněvu, který ve mně hoří. V době, kdy se konečně vynoří z koupelny, zabalená do ručníku, mám toho netvora pod kontrolou a klidně se na ni usměju.

„Pojď sem,“ řeknu a poklepu po posteli vedle sebe. Snažím se zatraceně moc nemyslet na to, jak byla její kundička včera hladká a jemná, ale je to nemožné. Chci cítit tu vlhkost ovinutou kolem mého ptáka, chci slyšet její sténání, když do ní vrazím. Chci ochutnat ta plná ústa a vidět její oříškové oči zjemněné a rozostřené, když ji znovu a znovu přivedu k jejímu vrcholu.

Chci ji a nemůžu ji mít.

Alespoň ne hned.

Přistoupí nejistě, stejně opatrně jako divoká gazela, stejně tak ladně. Chci ji chytit a stáhnout ji do postele, ale zůstanu klidný a nechám ji, aby se ke mně dostala sama. Tímto způsobem mohu předstírat, že mě ne-nenávidí, že vidět mě uvězněného nebo mrtvého, ji nepřinese největší radost.

Tímto způsobem si dokážu představit, že jednou se rozhodne být se mnou.

„Sundej si ručník a pojď sem,“ přikážu, když se zastaví půl metru od postele, ale nehýbe se, rukama svírá ručník u hrudi.

„Budeme spát? Jenom spát?“ Zeptá se nestabilním hlasem a já přikývnu, ačkoli jsem bolestně tvrdý, jen když ji vidím. Kdybych si byl jistý, že udržím nad sebou kontrolu celou noc, vzal bych si ji dnes večer, nebo aspoň jí dal další orgasmus, ale to nejlepší, co mohu udělat, je držet ji a přinutit ji spát. Dokonce i to bude mučení, ale snesu to. Nebudu ji nutit, když očekává, že jí ublížím; Bez ohledu na to, jak těžké to je, nenaplním její strach.

„Jen spi,“ slibuju a doufám, že v mém hlase neslyší zuřivý hlad.

„Budeme jen spát.“

Váhá na další vteřinu, pak vleze do postele a hodí mokrý ručník na podlahu, když vklouzne pod přikrývku. Všechno, co vidím, je záblesk nahé kůže, ale je to dost na to, aby do mě udeřil chtíč.

Odhodlávajíc se, ji k sobě přitáhnu a zakousnu sten, zatímco její měkký zadek se přitiskne k mým slabinám. Její kůže je vlhká a teplá z dlouhé sprchy. Má krásný zadek, moje malá doktorka, pevný a tvarovaný, a můj pták trpí potřebou být uvnitř ní, cítit ty hladké tváře tlačící se proti mým koulím, zatímco do ní buším a beru ji znovu a znovu.

Zavřu oči, vdechnu sladkou vůni šamponu a soustředím se na ovládání svého dechu. Po chvíli cítím, jak napětí v jejích svalech se začne mírnit, a já vím, že se začíná uvolňovat a domnívat se, že ji nenapadnu, a to i přes tvrdý penis, který musí proti sobě cítit.

Pomalu a lehce, říkám si, když se nadechuju a vydechuju. Ovládej se a soustřeď. Bolest nic neznamená. Nepohodlí nic neznamená. Je to mantra, kterou jsem se učil během svého pobytu v táboře Larko, a je to pravda.

Bolest, hlad, žízeň, chtíč - to jsou všechny chemické a elektrické impulsy, způsob, jak mozek komunikuje s tělem. Chtít, aby mě Sara nezabila, více než šest měsíců, které jsem strávil v osamělých letech, když mi bylo čtrnáct. Mučení nenaplněné touhy není ničím ve srovnání s peklem být zamčený v místnosti sotva tak velké, že se může nazývat klecí, s nikým, s kým by se dalo mluvit a něco dělat. Není to nic ve srovnání s ostrou dýkou bodající vaši ledvinu, nebo obrovskou pěstí, která vám téměř zničí oko.

Pokud jsem přežil ve vězení mladistvých na Sibiři, přežiju i nemít Saru.

O trochu déle, přinejmenším.