TM - 21. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Evudar

Peter

Zůstane sedět jako přimrazená na místě. Vím, že ji děsím, ale nemůžu se přivést k tomu, aby mi na tom záleželo – ne s tou bolestí a vztekem ve mně.

I po pěti a půl letech má myšlenka na Pashovu a Tamilinu smrt zničující sílu.

„Pojď se,“ zopakuju a přejdu stůl. Chytím ji za ruku, vytáhnu na nohy, nevšímám si jejích ztuhlých svalů.

„Chceš to vědět? Chceš vidět, co tvůj manžel a jeho pomocníci udělali?“

Držím její pevné paže v silném stisku, když se volnou rukou natáhnu do kapsy a vytáhnu svůj starý telefon. Vždycky ho nosím s sebou, i když není připojený a nemůžu ho použít k volání. Přejedu po obrazovce palcem a najdu poslední fotky.

„Tady.“ Vrazím jí telefon do ruky. „Dobře se podívej.“

Sařiny ruce se třesou, když zvedne telefon k obličeji a já poznám přesný moment, kdy se podívá na první fotku. Zbělá jako stěna a těžce polkne, než palcem přejede na další fotky.

Já se na telefon nepodívám – nepotřebuju. Mám ty fotky vypálené do očí.

Vyfotil jsem je den poté, co jsem utekl od vojáků, kteří mě odtamtud odvlekli.

Už přestěhovali zbytek obyvatel, ale vyšetřování akorát začalo a ještě neuklidili těla. Když jsem se vrátil, těla tam pořád ležela pokrytá mouchami a červy. Všechno jsem vyfotil: spálené budovy, tmavé stopy krve na trávě, rozházené těla a utrhané části těla, Pashovu malou ručku svírající hračku… Byly věci, které jsem vyfotit nemohl, jako třeba zápach hnijícího masa, který byl cítit těžce ve vzduchu a prázdnota vesnice.

Sara skloní telefon a já si ho z jejích studených prstů převezmu, vrátím ho zpátky do kapsy.

„To bylo Daryevo.“ Pustím ji, každé slovo mě řeže v krku.

„Malá vesnice v Dagestanu, kde žila moje žena a syn.“

Sara o krok ustoupí. „Co…“ Hlasitě polkne. „Co se tam stalo? Proč je zabili?“

Nadechnu se, abych nabral kontrolu nad vztekem ve mně.

„Kvůli aroganci některých lidí a slepým ambicím.“

Podezřívavě se na mě podívá.

„Byla to operace, kdy měli zajmout vysoce nebezpečnou teroristickou buňku v horách Caucasus,“ řeknu tvrdě.

 „Skupina vojáků NATO reagovala na informaci, kterou jí poslala Západní informační služba. Všechno to bylo zaznamenáno, takže se nemuseli dělit o slávu s místní protiteroristickou jednotkou – jako ta, se kterou jsem mířil do Ruska.“

Sara si zakryje pusu a vidím, že to začíná chápat.

„Přesně tak, ptichka.“ Přistoupím k ní, chytím ji za malé zápěstí a odtáhnu jí ruce z obličeje.

„Můžeš hádat, kdo tu nepravdivou informaci vypustil.“

V očích se jí objeví děs. „Ta teroristická buňka tam nebyla?“

„Ne.“ Pevně ji svírám, vím to, ale nemůžu uvolnit prsty.

 S čerstvými vzpomínkami v hlavě nemyslím na nic jiného, než na svou mrtvou ženu.

„Nic tam nebylo, jen civilisté, kteří tam žili v míru a kdyby to tvůj manžel a jeho spolupracovníci zkontrolovali, tak by to věděli.“ Hlas mám tvrdší, slova kousavější.

 „Kdyby nebyli tak zkurveně arogantní, tak toužící po slávě, vyhledali by pomoc místo toho, aby si mysleli, že ví všechno – a pak by zjistili, že jejich zdroj byl nastrčený samotnými teroristy a moje žena a syn by stále žili.“

Cítím, jak se Saře zvedne tep, když se na mě dívá a vidím, že mi nevěří – alespoň ne úplně. Myslí si, že jsem blázen nebo že mám špatné informace. Její pochyby mě ještě víc rozlítí, ale donutím se jí pustit, než bych jí zlomil kosti.

Okamžitě ucouvne dozadu a mně dojde, že vycítila vztek, který mi koluje v žilách. Když jsem poprvé zjistil pravdu o tom, co se stalo, nemohl jsem potrestat ty vojáky NATO nebo další lidi do toho zapojené – všechno rychle zakryli – takže jsem si vztek vybil na té teroristické organizaci, která je zásobovala špatnými informacemi, a dalších lidech, kteří se mi postavili do cesty.

Smrt mého syna ve mně osvobodila monstrum, které je pořád volné.

Když je mezi námi asi metr prostor, Sara se zastaví a podívá se na mě.

 „Je to důvod…“ Kousne se do rtu. „To proto je z tebe uprchlík? Kvůli tomu, co se stalo?“

Sevřu ruce v pěst, otočím se a vrátím se ke stolu. Už se o tom nemůžu dál bavit. Každá věta je jako kyselina nalitá do srdce. Dostal jsem se do bodu, kdy můžu několik hodin myslet na svou rodinu, ale mluvit o tom, jen otevírá staré rány – a ten vztek mě užírá.

Kdybychom se o tom dál bavili, mohl bych ztratit kontrolu a Saře ublížit.

Krok za krokem. Uzavřu svou mysli, jako to dělám, když pracuju, a soustředím se na to, co je třeba udělat. V tomhle případě uklidit stůl, dát zbytky do ledničky a naskládat nádobí do myčky. Soustředím se na tyhle jednoduché aktivity a postupně mé tělo vztek začne opouštět.

Když zapnu myšku a otočím se k Saře, všimnu si, že mě pozoruje. Vypadá, jako by chtěla každou chvílí utéct, ale to, že tak ještě neudělala, znamená, že chápe svou situaci.

Kdyby teď utekla, nebyl bych k ní něžný, až bych ji chytil.

„Pojďme nahoru,“ řeknu a zamířím k ní. „Je čas jít do postele.“

Má studené ruce, když ji vedu nahoru do po schodech, krásný obličej má úplně bledý. Kdybych se uvnitř necítil tak hrozně, řekl bych jí, že ji neublížím ani dnes v noci, ale nechci jí slibovat něco, co bych nemusel dodržet.

Moje monstrum je skoro na povrchu.

„Svlékni se,“ nařídím, pustím její ruku. Má na sobě upnuté kalhoty a vytahaný svetr a i když vypadá i v tak jednoduchém oblečení nádherně, chci to oblečení pryč.

Nechci mezi námi žádnou bariéru.

Místo, aby poslechla, udělá krok dozadu. „Prosím…“ Zastaví se mezi mnou a postelí. „Prosím, neděl to. Je mi líto, co se stalo tvé rodině a jestli v tom měl George prsty-“

„Měl.“ Utnu ji.

„Zabralo to roky, ale mám jména všech vojáků a dalších lidí, kteří do toho masakru byli zapleteni. Není to chyba, Saro. Můj seznam přišel přímo z CIA.“

Vypadá zaskočeně. „Získal jsi ho od CIA? Ale… jak? Myslela jsem, že jsi řekl, že do toho zapleteni nebyli, že George byl jedním z nich.“

„V té organizace je plno oddělení. Nikdo se nestará o to, co dělá druhý. Znám dealera přes zbraně, který tam má kontrakty a on – nebo spíš jeho žena – mi ten seznam poskytla. Ale to je jedno.“ Založím si ruce na prsou. „Svleč se.“

Podívá se na postel a pak na dveře za mnou.

„Ne. Nezkoušej mě dneska, věř mi.“

Znovu se mi podívá do očí, cítím její zoufalství.

„Prosím, Petere. Prosím, nedělej to. Co se stalo tvé rodině je hrozné, ale tohle je zpátky nepřivede. Je mi to líto, opravdu, ale nemá to nic společného s-“

„Tohle o tom není.“ Rozpletu ruce.

„Co od tebe chci, nemá nic společného s tím, co se stalo.“ Až na to, že i když to říkám, tak vím, že je to lež. Moje činy nejsou toho muže, který se uchází o ženu. Patří predátorovi, který pronásleduje svou kořist. Kdyby nebyla, kdo je – kdyby šlo jen o náhodnou ženu – nenutil bych ji takhle.

Moje touha po ní by byla něžná a držel bych si odstup a nebyl bych nebezpečně majetnický.

Sara se na mě nevěřícně podívá a já si uvědomím, že jí to taky došlo. Nikoho neobalamutím. Co se mezi námi děje má s minulostí společné všechno.

Tak ať.

Udělám k ní krok. „Vysvleč se, Saro. Už tě znovu žádat nebudu.“

Znovu udělá krok dozadu, pak se ale zastaví, jako by si uvědomila, že se blíží k posteli. I s tlustým svetrem na sobě, vidím, jak podél těla pevně svírá ruce v pěst.

„Dobře. Jestli to chceš takhle…“ Zamířím k ní, ale ona zvedne ruce.

„Počkej!“ Ruce se jí třesou, když si přetáhne svetr přes hlavu. Pod ním má na sobě modré tílko, které zvýrazňuje křivky jejích prsou. Nejsou ty největší, které jsem kdy viděl, ale hodí se k její postavě baletky. Můj penis ztvrdne, když si představím, jak se její prsa včera v noci dotýkala mé ruky.

Brzy zjistím, jaké to je držet v rukou – a jak chutnají.

„Pokračuj,“ řeknu, když se Sara zase zastaví, dívá se ke dveřím. „Tílko, pak džíny.“

Ruce se jí třesou, když poslechne, sundá si tílko a natáhne se po zipu. Pod tílkem má bílou podprsenku a já se musím držet, když si začne stahovat kalhoty dolů a ukáže světle modré kalhotky. I když vím, jaké je to cítit její kůži na své a několikrát jsem ji viděl se svlékat na kameře, tohle je poprvé, co ji vidím nahou z blízka. Srdce mi zrychleně buší, když se utápím v pohledu na její tělo.

Je průměrné výšky, ale má dlouhé nohy se svaly tanečnice. Bříško má ploché a pevné, její pas přechází v něžně ženské boky a pokožku má hladkou a světlou.

Je krásná, tahle moje nová obsese. Krásná a vyděšená.

„Teď ten zbytek,“ řeknu tvrdě, když si sundá kalhoty a stojí tam jen v kalhotkách a podprsence. Vím, že jsem krutý, ale nemůžu si pomoct.

Možná ji nechci ublížit, ale v tuhle chvíli ji potřebuju vidět trpět.

Natáhne se dozadu, aby si rozepla podprsenku, jedním rychlým pohybem ji sundá a já se musím nadechnout.

Viděl jsem její prsa minulou noc, takže vím, že jsou krásná, ale pohled na její růžové bradavky a bílou kůži je pro mě jako rána do obličeje. Srdce mi teď už buší zběsile a já můžu jen stát na místě a nenatáhnout se k ní, když si sundá kalhotky. Její kundička je hebká, bez chloupků – buď je pravidelně holí, nebo si je nechala odstranit laserem – a já začnu myslet na to, jaké by to bylo přes ni přejet jazykem.

Nemůžu se dočkat, až ji ochutnám.

Když si ji představuju, Sara se narovná a vystrčí bradu.

„Spokojený?“ I když má červené tváře, nepokusí se tělo zakrýt, ruce má sevřené v pěst po stranách.

Nějaký způsobem ve mně její ukázka odvahy zjemní touhu ji potrestat, a musím se usmát.

„Ještě ne, ale brzy,“ řeknu a sám se vysvleču. Moje pohyby jsou rychle a ekonomické, přizpůsobené k tomu, abych úkol dokončil tak rychle, jak jen to jde. Pořád se červená, hruď se jí rychle pohybuje nahoru a dolů.

„Pojď,“ řeknu a zcela nahý k ní přejdu. „Vím, že se před spaním ráda sprchuješ.“

Zamrká, oči jí vystřelí k mému obličeji a já si uvědomím, že se dívala na můj penis – který je zcela tvrdý.

„Můžeš se ho ve sprše dotknout, když budeš chtít,“ řeknu s úsměvem. „Pojď, ptichka. Bude se ti to líbit.“

Sevřu její zápěstí a vedu ji do koupelny.