STS - 29. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Upravil jsem si košili. Ta věc byla celá naškrobená a neprodyšná – něco, co jsem nosil na rozhovory, a strhával jí ze sebe minutu potom, co jsem přišel domů. Caroline přišla před večeří do mého bytu v luxusních šatech a botách. Když viděla moje džíny a tričko, zasmála se a řekla mi, že počká, než se převléknu. Teď jsem litoval, že jsem si ty oblekové kalhoty a košili oblékl. Byly příliš formální. Celá ta noc taková byla, vážně. Restaurace, kterou Caroline vybrala, byla příliš luxusní a tichá. Číšníci proplouvali kolem se sklenicemi šampaňského a vínem. Ze stropu visely těžké lustry a v rohu hrál harfista, který hrál něco, co znělo jako pohřební žalozpěv.

„No není tohle místo božské, Fredericku?“ Zeptala se Caroline a natáhla ruku přes stůl směrem ke mně.

Skoro jsem svou odtáhl, ale nechtěl jsem ji ranit. Chvíli jsem ji tam nechal, a pak předstíral, že kašlu, abych se mohl odtáhnout a zakrýt si ústa.

„Nemyslela jsem si, že taková místa v Riu vůbec existují.“ Alespoň ne v té oblasti, kterou jsem už viděl. Jezdili jsme kolem stánků s plážovými žabkami a dalšími obchody, které se tomuto místu ani vzdáleně nepodobaly. Skoro mi připadalo, že se taková restaurace k uvolněné atmosféře Ria nehodí.

Caroline mávla pěstěnou rukou, jako bych byl blázen. „Tato místa existují všude, prostě musíš vědět, kde hledat.“

Přikývl jsem a bojoval s touhou popotáhnout se za límeček košile.

„Vlastně, Caroline, jsem rád, že máme chvilku v klidu. Mluvil jsem o tom už se svou matkou…“

„Už jste si vybrali?“

Vzhlédl jsem a zjistil, že nad námi stojí číšník, oblečený do černého s vyčnívajícím břichem a mastným knírkem. Vůbec si nevšiml, že mě přerušil.

„Myslím…“ Caroline úzkostlivě přikývla. „Ano, objednáme si.“ Pozoroval jsem jí, když pro nás objednávala několik předkrmů a aperitivů. Podívala se na mě kvůli schválení a já jen pokrčil rameny a nechal jsem ji pokračovat. Bylo to tak jednodušší. Opravdu se na večeři připravila. Její dlouhé vlasy barvy zralé pšenice jí rámovaly obličej ve volných vlnách a rty měla natřené rudou rtěnkou, stejnou, jako posledních deset let. Oči měla tmavé a těžké. Nedokázal jsem si představit, že by je dokázala otevřít dokořán, aniž by si je naprosto nerozmazala.

Andie se líčila jen na zvláštní příležitosti, ale většinu času, kdy jsem ji viděl, byla právě po tréninku. Byla jemná, svěží, pihovatá a opálená. Byla, jako závan čerstvého vzduchu a klidně bych dal všechny peníze na světě za to, aby tu teď naproti mně seděla ona.  Dělala by si z tohoto místa legraci a slibovala, že nepotřebuje pokaždé jinou vidličku na různá jídla. Předstírali bychom, že nám předražený losos chutná, a pak bychom si zašli na burger.

Chtěl jsem to tak moc. Proto jsem musel být ke Caroline upřímný.

„Poslouchej, Caroline…“

Zhluboka se napila vody a podívala se na mě. Tento rozhovor nebude snadný, a čím déle ho odkládám, tím horší to bude.

„Mluvil jsem s mamkou o zrušení našeho zasnoubení.“

„Ty jsi mluvil se svou mamkou?“

Proč jsem to řekl takhle?

„Chtěl bych zrušit naše zasnoubení,“ opakoval jsem s trochu větším odhodláním.

Polkla, odložila sklenici a podívala se na stůl.

„Myslíš to vážně?“ Zeptala se a podívala se mi do očí.

Přikývl jsem. „Ano.“

„Je tu někdo jiný?“

Její hlas byl klidný, ale v očích se jí něco objevilo. Žárlivost? Mrzutost? Caroline a já jsme se navzájem znali celý život, ale kamarádkou bych ji nenazval. Její rodina znala tu mou a občas jsme byli zvaní na stejné akce. Viděl jsem ji až poté, co bylo oznámeno, že se s Henrym vezmou, ale pokud šlo o mě, po jeho smrti se mohla klidně propadnout do země. Pak mi máti jednoho dne oznámila hotovou věc.

„Slyšel jsi v poslední době o Caroline?“ Ignoroval jsem její zájem o ni, ale nenechala se odradit. Moje matka mi několik měsíců Caroline předhazovala, než konečně jednoho dne při snídani řekla:

„Myslím, že by sis měl Caroline Montagueovou vzít.“

Skoro jsem se udusil kouskem slaniny. „Co tím myslíš, vzít si ji?“

„Byla pro Henryho vybrána z dobrého důvodu… je skvělá partie. Každý by měl štěstí, kdyby byla jeho.“

Zatřásl jsem hlavou. „Tak ji nech někomu, kdo ji chce. Nebudu souhlasit s dohodnutým manželstvím.“

Zarazila se, ale neustoupila. „Jistě.“

Ale to nebylo naposledy, kdy jsem o tom slyšel. Několik měsíců si myšlenku na náš sňatek uchovávala v paměti. Odháněl jsem ji a měnil téma, ale stále na tom trvala. Apelovala na mě ze strany zodpovědnosti k rodině.

„Ať už se ti to líbí nebo ne, jsi vévoda a jednoho dne bude starost o tvou rodinu, práce na plný úvazek.“

Nikdy jsem o tuhle část svého dědictví nestál. Byl jsem šťastný, že jsem v pozadí a nechal jsem Henryho, aby převzal otěže vítěze, ale po jeho předčasné smrti už jsem se nemohl rozhodovat s naprostou svobodou.

Georgie byla ta, která na mamku křičela a diskutovala se mnou o zasnoubení s Caroline a její rodině. Nemohl jsem uvěřit, proč je ke mně svět tak nespravedlivý. Ke mně? Seděl jsem tiše v koutě a snažil se najít vlastní cestu nejmenšího odporu. Zbývalo několik týdnů před cestou do Ria a nemohl jsem se soustředit na zasnoubení nebo svatbu, když jsem před sebou měl rekordy, které bylo třeba zlomit. Zatlačil jsem oznámení o zasnoubení někam dozadu a odešel z místnosti, abych se soustředil na plavání, se kterým po hrách skončím.

 Podrobnosti jsem měl rozmazané, ale vzpomínal jsem si na to, že jsem k ní přišel s myšlenkou na to, si promluvit. Byla docela hezká a vždycky moc milá. Pocítil jsem prchavý okamžik, kdy jsem si pomyslel, a proč ne? Lidi dělali horší věci. Zasmála se mému opilému stavu a nijak ji to nerozrušilo. Sehnala mi sklenici vody a nasměrovala mě na gauč v rohu.

Té noci to bylo naposledy, kdy jsem s ní mluvil. Do té doby, než vystoupila z limuzíny v Riu. Moje matka byla hnací silou našeho vztahu hned od začátku, a bylo načase, aby viděla situaci i z mého pohledu. Caroline byla nádherná, laskavá a úžasná, ale já ji nechtěl a nezval bych si ji ani kvůli nějakému pokřivenému ideálu rodinné povinnosti.

„Víš, nepřekvapuje mě to,“ řekla Caroline přes stůl.

Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na její jemný úsměv.

„Upřímně, Fredericku. Sotva se známe.“

Vydechl jsem úlevou.

„Lhala bych, kdybych řekla, že jsem něco takového nečekala. Jsme oba ještě příliš mladí a máme celý svět na to, abychom se zamilovali. Souhlasila jsem se zasnoubením proto, že na mě rodiče tlačili…“

Zasmál jsem se. „Zdá se, že naši rodiče jsou si velmi podobní.“

Usmála se. „Ale pokud to chceš zrušit, naprosto tvé rozhodnutí respektuji.“

Zhluboka jsem se nadechl, šokovaný, že to vzala tak dobře.

Její úsměv poklesl. „Propána. Předpokládám, že zítra na té večeři s médii…“

Správně.

„Mohla bych se jí také zúčastnit. Předpokládám… že to tak pro tebe bude snazší. Takto můžeš vynechat informace o našem zrušeném zasnoubení až poté, co skončíš se závody.“

To dávalo smysl. Bylo tak špatné chtít, aby ve zprávách informovali o mých úspěších a ne o mých chybách? Jakmile média zavětří, že jsem zrušil zasnoubení, nebude je zajímat nic jiného. Znal jsem to lépe, než kdokoliv jiný.

„Tak na tu večeři půjdeš.“

Přikývla. „Dobře. Nemá smysl, abych hned odletěla, když jsem sotva přijela. Ráda bych zůstala a užila si hry s Georgie. Ve městě je tolik lidí, možná potkám lásku svého života právě tady!“ Zasmála se svému vtipu, ale já upíral pohled na stůl a myslel na Andie.