STS - 27. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Projel jsem si rukama vlasy a snažil se přijít na to, co se to stalo. Georgie a Caroline byly v Riu. Byly v Riu, společně. V mém bytě. Přecházel jsem sem a tam v Thomově pokoji a snažil se přijít na to, co bych měl dělat.

„Tohle je pěkný průšvih,“ řekl jsem a snažil se, abych nemluvil moc hlasitě. Caroline byla v mém pokoji a odpovídala na hovory, které propásla během letu. Naštěstí mi to poskytnulo několik minut o samotě s Georgie.

Moje sestra na mě upřela přísný pohled. „Je zřejmé, že jsi pitomec! Proč si myslíš, že jsem se tě poslední dva dny snažila sehnat?!“

„Řekl jsem mamce, že zasnoubení ruším!“

„Ano, a jako vždy, naše maminka udělala to, že tě ignorovala a Caroline sem poslala. Právě tak dosáhla všeho s tátou – díky čiré tvrdohlavosti. Myslí si, že když Caroline uvidíš, propadneš jí beznadějnou láskou.“

Přejel jsem si rukou po tváři. „Málem jsem omdlel, když jsem ji viděl vystupovat z té limuzíny před tebou.“

Georgie se zasmála. „Možná to bylo tou beznadějnou láskou?“

Zasténal jsem. „Ujišťuji tě, že tím to nebylo.“

„No, co chceš, abych udělala?“

„Zabav ji. Potřebuji si promluvit s Andie a varovat ji, že je Caroline tady.“

Úsměv ji opustil. „Viděla jsem reportáž o jejím zranění, když jsme byly v limuzíně. Myslíš, že je to vážné?“

To jsem nevěděl. Během tréninku jsem sledoval zápas v televizi. Ani jsem se nehnul, když opakovaně ukazovali ve zpomalených záběrech její pád. Viděl jsem její bolest, vepsanou v její tváři, když jí spoluhráčky táhly pryč z hřiště a celý tým vypadal sklesleji, než ten, který zápas prohrál. Zkrátil jsem svůj trénink a snažil se ji zastihnout.

„Freddie? Mluvil jsi s ní? Co se stalo?“

„Nevím, Georgie. Celý den se mi s ní nepodařilo spojit. Neodpovídá mi ani na zprávy.“

Georgie se zasmála. „Pravděpodobně proto, že jsi zatracený blbec. Měl by ses jí držet. Mohla by být to nejdůležitější, co jsi kdy měl.“

„Nepomáháš.“

Zvedla ruce. „Jistě. Půjdu trochu rozptýlit Caroline, ale dlužíš mi velkou laskavost. Už jsem s tou želvou asi milion hodin. Musela jsem s ní cestou sem diskutovat o jedné z jejích uhozených inspirativních knih. Byl to můj osobní očistec.“

Caroline byla stále v mém pokoji, za zavřenými dveřmi, takže jsem doufal, že Georgie neslyšela.

„Počkat, říkala jsi ‚želva‘?“

Usmála se, hrdá sama na sebe. „Caroline má osobnost mořské želvy, takže jsem s ní tak jednala.“

„Georgie,“ odfrknul jsem si.

„Co? Kniha, kterou mi dala, se jmenovala Začínající nuda: Část třetí. První dvě už zná pravděpodobně nazpaměť.“

„Pochybuji, že se ta kniha tak jmenovala.“

Mávla nade mnou rukou. „Už jsem to zapomněla. Mimochodem, nemáš tady cereální tyčinku nebo něco? Caroline se chtěla navečeřet na letišti, ale já už s ní nedokázala vydržet ani minutu o samotě.“

Zavedl jsem ji do kuchyně a hodil jí jednu z Thomových tyčinek. Tlumené mluvení z mého pokoje ustalo a o chvíli později se ve dveřích objevila Caroline. Přemýšlel jsem o všem, co možná zaslechla, ale všichni jsme se usmívali, když k nám zamířila.

„Co kdybychom si všichni vyšli na večeři? Cestou sem jsem viděla jedno skvělé malé místo.“

Georgie zamávala tyčinkou. „Já jsem v pohodě, ale ty klidně jdi.“

Caroline se usmála, ale úsměv ji opustil, když se podívala na mě a já k ní pocítil jen soucit. Caroline byla hezká žena a nezasloužila si, aby ji takhle někdo tahal za nos. Musel jsem si najít chvilku, abych si s ní promluvil, ale teď byla mou prioritou Andie. Potřeboval jsem zjistit, že je v pořádku. Potřeboval jsem jí říct, že dorazila Caroline a slíbit jí, že se všechno brzy vyřeší.

Zhluboka jsem se nadechl a setkal se očima s Caroline. „Mám několik věcí, které musím probrat s týmem a ty musíš být unavená z letu. Zůstaň tu a zítra bychom si mohli promluvit.“

Její tvář při té myšlence ožila. „Dobře. A co kdybychom si promluvili u večeře?“

Spolknul jsem touhu jí odmítnout. Náš rozhovor musel být krátký a zdvořilý. Nemuseli jsme sedět u jídla o čtyřech chodech, ale vypadala tak plná naděje, že bylo snadnější říct ano.

Teď jsem svou pozornost přesunul k další položce na mém seznamu: Andie.

Vyjel jsem výtahem na její poschodí, vděčný za to, že jsem ji předtím doprovodil k bytu a teď vím, kde přesně bydlí. Na chodbě mi zazvonil telefon, byl to Thom. Skoro jsem volání ignoroval, protože jsem se nemohl dočkat Andie, ale přejel jsem prstem po obrazovce, když jsem si prohlížel plochá čísla na zdi.

„Jak je Andie?“

„Nevím. Pořád mi neodpovídá na zprávy.“

„To proto, že jí pravděpodobně dělají milion testů. Určitě ti zavolá, až skončí.“

Ignoroval jsem ho a zaklepal jsem na dveře.

„Brzy máme trénink,“ pokračoval. „Plánuješ se z něj ulít?“

„Sakra.“

Za týden mě čekal první závod. Nemohl jsem vynechat trénink.

„Dej mi chvíli…“

Moje slova byla přerušena někým, kdo odemkl dveře. Kinsley otevřela a zablokovala vstup s odmítavým výrazem na tváři. Zavěsil jsem Thomovi a spolkl její nepříjemnost.

„Je tu Andie?“ Zeptal jsem se.

Za Kinsley se objevila Becca, aby mi zabránila ve vstupu.

„Ano.“

Obě vypadaly, jako by prošly peklem tam a zase zpátky. „Mohl bych s ní mluvit?“

Kinsley před sebou zkřížila ruce. „Měla těžký den, Freddie. Dej jí chvilku, aby se vzpamatovala.“

Udělal jsem krok blíž. Mohla se vzpamatovávat se mnou.

„Potřebuji s ní na chvíli mluvit. Potřebuji vědět, jak jí je.“

Kinsley zavrtěla hlavou. „Špatně. Zbytek her stráví na lavičce.“

Srdce se mi zastavilo. „Je zlomené? Její zápěstí?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, ale doktor si myslí, že bude, pokud bude trvat na tom, že bude dál hrát.“

Nedokázal jsem si představit, jak je rozrušená. Dřela celý svůj život, aby získala místo v týmu a stačí jedna rána a je konec. Chytil jsem se rukou za vlasy a snažil se vymyslet, jak jí zlepšit náladu.

„Jak to zvládá?“

Proč mě zatraceně nechávají stát na chodbě?

Potřeboval jsem s Andie mluvit.

Potřeboval jsem ji vidět a slíbit jí, že bude všechno v pořádku. Lékaři jsou placení za to, aby byli přílišně opatrní. Možná, že…

„Poslyš, Freddie,“ pokračovala Kinsley. „Andie s tebou nechce mluvit. Tvoje činy mluví dost samy za sebe. Nic, co bys mohl říct, to nezmění.“

Vyklenul jsem obočí. „Co tím myslíš, že mě nechce vidět?“

Kinsley si povzdechla, ohlédla se za sebe, a pak se naklonila blíž a hlasitě zašeptala. „Všichni jsme tě viděly dnes odpoledne s Caroline. Andie tam byla a hledala tě, abys ji utěšil. Jsi naprosto nová úroveň kreténa.“

Srdce mi vynechalo úder. Nechápaly to.

„Ne.“ Potřásl jsem hlavou. „Ne. Musím s ní mluvit. Vysvětlím to.“

Přitiskl jsem ruku na dveře, abych proklouzl kolem Kinsley a strčil jsem do nich víc, než jsem chtěl. Vyklouzly Kinsley z ruky a bouchly o zeď. Tvrdě. Kinsleyiny oči byly velké, jako dva talíře a Becca k ní přiskočila, aby ji chránila. Přede mnou.

Kurva, tohle bylo zlé.

„Andie!“ Vykřikl jsem a snažil se, aby vyšla z pokoje a mluvila se mnou.

„Přestaň, ty blázne!“ Kinsley přistoupila a položila mi ruku na hrudník. „Ježíši, právě prožila nejhorší den svého života. Nedělej jí to ještě těžší.“

Ustoupil jsem a prohrábl si rukama vlasy. Cítil jsem se na prahu jejich bytu tak bezmocný.

„Podívej, nelhal jsem o tom, že ukončím zasnoubení.“ Zvedl jsem hlas. „Andie! Nelhal jsem.“

Kinsley sebou škubla. „Přestaň! Ježíši, Freddie. Děláš scénu.“

Znovu chytila dveře a snažila se je zavřít, aby mě vystrnadila z bytu a z života Andie. Nedovolil bych jí, aby to udělala.

„Kinsley, musíš jí říct, že jsem Caroline do Ria nezval. Nevěděl jsem, že bude v limuzíně s Georgie. Všechno je to jeden velký zmatek, ale já to spravím. Já…“

Kinsley zatřásla hlavou a zírala na mě se směsí soucitu a nejhorší nenávisti. Znělo to bláznivě a ona mi nevěřila.Zatraceně.

Neměl jsem v úmyslu nechat je mluvit za mě. Neměl jsem v úmyslu nechat je překroutit fakta a zmást Andie. Už jsem stejně vypadal, jako blázen, tak jsem se kolem nich protáhl. Nevěděl jsem, kde je ložnice Andie, ale dvoje dveře z obývacích pokojů byly otevřené a ložnice prázdné, takže jsem zamířil k těm nejbližším. Měly zavřené dveře, takže musely být její. Věděl jsem, že je tam, ale nechystal jsem se vtrhnout dovnitř. Dal bych jí toho tolik. Stál jsem přede dveřmi, když mi Kinsley a Becca vyhrožovaly, že zavolají brazilskou policii. Bože, způsobil jsem scénu. Věděl jsem, že jsem blbec, ale tohle jsem nemohl nechat být. Propadl jsem Andie. Propadl jsem jí tak zatraceně tvrdě a tak rychle, že mě myšlenka na to, že bych ji ztratil kvůli nedorozumění, naprosto ničila.

„Andie, pojď si se mnou prosím promluvit,“ prosil jsem.

Kinsley mě chytila s překvapivou silou a snažila se mě odtáhnout. Stěží jsem tuhle svou verzi zamilovaného psa poznával.

„Andie, prosím,“ znovu jsem prosil. Přitiskl jsem ruku na dveře, jako by ji mohla přes dřevotřískovou desku vidět. „Minulá noc byla nejlepší noc v mém životě. Potřebuji, abys to věděla…“

Z jejího pokoje nevycházely žádné zvuky. Nic, co by naznačovalo, že by mé prosby slyšela. Nechal jsem na ty bílé dveře krvácet své srdce.“

„Freddie, musíš jít…“ řekla Kinsley a zvedla telefon. „Jde sem můj manžel, Liam.“

Zavřel jsem oči a ruku na dveřích jsem sevřel v pěst. Musel jsem odejít. Měl jsem trénink a nechtěl jsem být odsud eskortovaný, jako nějaký psychopat. Odvrátil jsem se ode dveří a bez dalšího slova prošel kolem Kinsley a Beccy. Šel jsem do svého bytu, kde jsem si dal do tašky věci na trénink. Na trénink jsem přišel pozdě a trenér mě chtěl přizabít… ale nezajímalo mě to.

Hustá mlha kolem mě byla dokonce i v bazénu. Voda byla obvykle mým únikem, ale dnes jsem do toho nedával své srdce. Plaval jsem pomalu, ignoroval trenéra a odešel po tréninku, aniž bych se obtěžoval počkat na Thoma.

Naposledy jsem se s ní snažil spojit.

Freddie: Dej mi pár dní, abych to vyřídil. Nikdy bych ti nelhal. Ukončím své zasnoubení.

Odpověděla ihned.

Andie: Samozřejmě, že ano. A bude to před nebo po tvojí „zimní svatbě“?

Freddie: Kde jsi? Můžeme se někde setkat? Musíme si promluvit.

Andie: Šetři se pro svou snoubenku.