STS - 25. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

Byla jsem do Freddieho zabouchnutá. Byla jsem jím beznadějně posedlá. Bez ohledu na to, jak jsem se snažila, abych se připravila na svůj zápas, stále jsem si v hlavě přehrávala včerejší noc. Pokaždé, když ho zmátl jeden z mých amerikanismů, podíval se na mě s vyklenutým obočím a já si musela připomenout, abych na něj necivěla. Oproti lidem, kteří si vyměňovali pohledy a pomlouvali kolemjdoucí, se choval tak normálně.

„Máš telefonní číslo na PRINCE HARRYHO?“ Zeptala jsem se, když jsme leželi v posteli.

Pokrčil rameny. „Málokdy mi zavolá zpátky.“

Zvedla jsem ruce a otevřela pusu. Zamrkala jsem a pak ještě jednou. Můj mozek se zkratoval a Freddie seděl a pobaveně mě sledoval.

„Takže je to pravda? Jsi hrabě, nebo princ nebo tak něco?“

Uvelebil se na posteli vedle mě a přehodil přes nás přikrývku, aby nám bylo teplo. Nechal mě čekat na odpověď tak dlouho, že mi to připadalo, jako tisíc hodin.

„Freddie!“

Zasmál se. „Ne, nejsem princ. Můj otec byl vévoda, což ze mě dělá lorda. Můj bratr se narodil, jako prvorozený a měl vévodství zdědit, ale teď…“

„Říkáš to, jako by to bylo tak normální!“

„Andie, ne všichni vévodové mají nárok na trůn. Stěží to něco znamená.“

Bylo to, jakoby Freddie kouzlo svého života bagatelizoval. Chtěl být Freddie, jen normální plavec, ale byl Frederick, hezký vévoda s telefonem plným čísel, o kterých jsem si mohla nechat jen zdát.

„Můžeme mu napsat?“ Zeptala jsem se zdvořile, královsky.

Podíval se na mě. „Harrymu?“

„Ne! Malému Georgovi.“

„Jsi unavená?“ Zeptala se mě Kinsley přes uličku autobusu a vytrhla mě tak z mého zamyšlení.

Posunula jsem se na svém sedadle a pokrčila rameny. „Ne, ani ne.“

„V kolik jsi přišla?“

Vrátila jsem se k té noci, když Freddie vyndal ze svého nočního stolu hodinky a ukázal mi blikající červená čísla. „00:01 a já slíbil, že tě odvedu domů do devíti.“ Prosila jsem ho, aby pokračoval a těšila jsem se na další skvělý sex, ale políbil mě na hlavu a vystrčil mě z postele tak zdvořile, jak to jen šlo. Věděl, že si potřebuji odpočinout. Věděl, že kdybych byla při zápase unavená, vinila bych jeho. Takže, i když bych celou noc nejraději zůstala v jeho pokoji, neochotně jsem se vrátila do svého bytu a spala sama. Naštěstí jsem byla tak fyzicky vyčerpaná, že jsem usnula v okamžiku, kdy se moje hlava dotkla polštáře.

„Andie?“ Zeptala se Kinsley.

„Ach.“ Odvrátila jsem se od vzpomínek. „Ne tak pozdě,“ ujistila jsem ji.

„Bavila ses?“

Zoufale jsem se snažila zadržet zčervenání. „Ano,“ řekla jsem neohroženě a otočila jsem se k oknu.

„Deset minut!“ Vykřikla na nás trenérka z přední části autobusu. „Začněte se soustředit na hru, dámy!“

Sakra.

Trenérka Deckerová měla pravdu. Potřebovala jsem se soustředit. Připojila jsem sluchátka do svého iPodu a zesílila jsem hlasitost. Drive od Halseyho překřičelo všechno ostatní.

Zápas proti Kolumbii nebyl snadný. Říká se, že je jedním z nejlepších národních týmů v Jižní Americe a dokázali to tím, že v kvalifikačním turnaji převálcovali Mexiko. Den předtím jsme strávily hodiny pozorováním jejich zápasů a stále jsem si nebyla jistá, že by naše obrana stačila na zastavení jejich rychlého útoku na naši branku.

Protáhla jsem zápěstí vlevo a vpravo a ucítila jsem bolest. Otok z předchozího zápasu ustoupil, ale věděla jsem, že se do konce dne znovu objeví. Ale neměla jsem na výběr. Zafixovala jsem si ho a vyrovnala se s bolestí.

Položila jsem si ho na levé koleno a jemně ho masírovala, dokud se bolest trochu nezmírnila. Kolumbie by mohla skórovat klidně tucetkrát, a jak uvedl Liam, jejich průměrný útok na branku je střel za zápas. Neexistovala žádná možnost oddechu. Moje zápěstí nemohlo mít volný den.

Nebyla šance to zvládnout. Tým z Kolumbie se skládal z nadlidských kyborgů. Zdálo se, že dosahují obrovské velikosti. Každá hráčka vypadala, jako obrovský, nadopovaný vrah, kterého byste neradi potkali zblízka. PŘÍSAHALA bych, že jedna měla dokonce knírek (a to nemluvím o pár náhodných chloupcích – hráčky se mohly docela dobře měřit s Ronem Swansonem).

První polovinu hry hrály moje obránkyně silně, umožnily Kolumbijkám vyzkoušet mé reflexy jen dvakrát. Jejich obrana fungovala do 42. minuty, kdy Kinsley konečně skórovala lstivou hlavičkou. Při přerušení hry mi zápěstí tepalo bolestí. Neustálé pulzování nepřekryl ani můj adrenalin, jak jsem si dřív myslela. Pokaždé, kdy jsem se připravila k blokování, byla jsem připravená, že utrpím konečné zranění. Trenérka Deckerová mě během poločasu trochu otravovala.

„Jak špatné je to na stupnici od jedné do deseti?“

Sedm.

„Ne tak špatné. Tři,“ lhala jsem.

„Jsi připravená dohrát i druhou polovinu? Neměla bych raději do konce zápasu nasadit Hollis?“

„Ne. To zvládnu. Jsem v pořádku.“

Soustředila jsem se na ujištění, že jsem v pořádku a můžu pokračovat.

Moje zápěstí je v pořádku. Hluboký nádech. Zblokování. Hluboký nádech.

Když konečně přišla 89. minuta, skóre bylo stále 1-0. Nesměla jsem nechat Kolumbii skórovat. Ještě pár minut a vyhrajeme. Lidi za mnou byli stále hlasitější a Kolumbie měla balón. Zůstala jsem v bráně a sledovala, jak se naše obrana snaží udržet krok. Jejich nohy byly unavené. Kinsley a Becca hrály celou hru a jejich zákroky byly v první polovině rychlé. Teď už to bylo těžší.

Míč létal od jedné hráčky ke druhé tak rychle, že s ním moje oči stěží udržovaly krok. Dívala jsem se, jak míč hraje ve prospěch Kolumbie, a připravovala jsem se na nadcházející bouři. Musela jsem zápas zachránit. Bez ohledu na čas na hodinách, musela jsem zasáhnout ještě naposledy.

28 sekund.

V předchozích dnech jsem studovala jejich útočné sestavy. Věděla jsem, že Kníračka bude první volbou v poslední šanci tohoto zápasu a také jsem věděla, že nejčastěji střílí do levého dolního rohu sítě.

Sledovala jsem, jak hráčka napřáhla. Přesunula jsem váhu na špičky, rychle jsem se pohnula ze strany na stranu, když se otočila a za svou obránkyní, připravená k výstřelu. Kníračka se na mě podívala. Náš oční kontakt trval jen milisekundu, ale viděla jsem, jak pohnula levou nohou. Zoufale chtěla skórovat a já přemýšlela o tom, jestli přemýšlí o tom, kam vystřelí nebo bude blafovat.

Kurva.

 Ukročila zpátky a vykopla. Já se vrhla do strany, abych pokryla levou stranu branky. Celý stadion se nadechl, když letěl fotbalový míč vzduchem. Správně jsem uhádla směr, ale vykopla míč výš, než obvykle. Čas se zpomaloval a já už téměř viděla, jak míč proletí kolem mě. Když míč zamířil k horní části branky, celou svou silou jsem se natáhla. Míč mě trefil do špiček prstů, odrazil se před bílou čárou a odskákal pryč z hřiště.

V ten okamžik mi v hlavě vybuchla vnitřní oslava těsně předtím, že mé tělo dopadlo na zem a mým tělem se prořízla bolest.

Bílo.

Horko.

Palčivá bolest.

Byla to ta nejostřejší a nejsilnější bolest, jakou jsem kdy cítila. Svět kolem se rozmazal a v krku jsem ucítila zvratky. Zavřela jsem oči a zhroutila se zpátky na trávník, houpajíc se sem a tam se zápěstím přitisknutým k hrudi. Z mých rtů klouzaly nadávky, ale já je neslyšela. Sevřela jsem své zápěstí a snažila se nepozvracet, ale nebylo to možné. Bolest se mě držela tak pevně, že jsem přes ni nemohla ani vidět.

„ANDIE!“ Vykřikla Kinsley. „Andie!“

Otevřela jsem oči, abych viděla, jak se nade mnou znepokojeně sklání. Byla ale příliš šťastná na to, aby jí z tváře zmizel úsměv. „VYHRÁLY JSME! DOKÁZALA JSI TO!“

Becca byla hned za ní, společně mě chytily, abych se mohla postavit. Plakala jsem velké slzy, kterých si nevšimly, dokud mi nezačaly klouzat po tvářích a padat na můj propocený dres.

„Lidi, myslím…“ Snažila jsem se dostat ze sebe ta slova, ale nemohla jsem se nadechnout a byla jsem vyděšená.

Nemůžu…

Kdybych vyslovila to - o čem jsem přemýšlela - nahlas, stalo by se to skutečností.

Moje zápěstí je zlomené.

Konec.

Moje olympijská kariéra skončila.

Pamatovala jsem si jen to, jak mi pomohli ze hřiště. Lékař mi v šatně prohlédl zápěstí a opatrně odstranil pásku, takže podlitiny, které byly před chvíli skryté, konečně viděla i trenérka. Vypadaly hrozně. Byly černé a modré a mnohem horší, než před zápasem.

Trenérka Deckerová byla vyděšená.

„Takové jsi to měla už dřív?“ Rukama si prohrábla vlasy a zatahala se za prameny. „Tohle může znamenat konec tvojí kariéry, Andie! Rozumíš tomu?!“

„Já…“

Když byla takhle naštvaná, nemělo cenu nic vysvětlovat. Právě ztratila svou hvězdnou brankářku. Můj tým tím utrpěl. Jistě, eliminovali jsme Kolumbii, ale stále nám zbývaly dvě hry: semifinále a finále. Samozřejmě, že máme na soupisce záložní brankářky, ale vzhledem k tomu, že konkurence byla velká, naše obrana nemohla běžet na záložní zdroj.

Lékař – nezachytila jsem jeho jméno nebo se ani netrápil představováním – vytáhl z kapsy mobilní telefon. „Půjdeme dolů na rentgen. Tam se dozvíme víc.“

Rentgenová místnost byla malá a tmavá. Technička byla malá holka, která nemluvila plynně anglicky a voněla po růžích. Položila mi zápěstí pod rentgenový přístroj, a když ho upravila, její tmavé oči se na mě soucitně podívaly.

„Bolí to?“

Věděla jsem, že potřebují správný úhel, aby viděli úplný rozsah škod.

„Trochu, ale jsem v pořádku,“ řekla jsem a kousla se do rtu.

Kinsley a Becca se mnou čekaly v lékařově kanceláři, zatímco radiolog vyhodnocoval snímky. Několik minut jsme seděly v tichu, příliš vystrašené z toho, že to hovor ještě zhorší.

„Pořád volá tvoje mamka. Nechceš se jí ozvat?“ Zeptala se Kinsley a podávala mi telefon.

Zatřásla jsem hlavou a upírala pohled na zeď za psacím stolem. Bylo to místo, kde by obvykle visel zarámovaný diplom, ale tahle kancelář byla jen dočasná a jakmile Olympijské hry skončí, lékař se vrátí do Spojených států. Není potřeba diplomu.

„Bude to v pořádku,“ ujišťovala mě Becca.

Její sentiment jsem ignorovala. Kdyby mé zápěstí bylo zlomené, znamenalo by to konec. Olympijských her, Ria, fotbalu, toho všeho. Byla jsem dobrá, ale pokud jsem nebyla zdravá, byla jsem nahraditelná. Tak jednoduché to bylo.

O několik minut později zaklepal na dveře doktor a vešel do kanceláře.

„Andie, máme dobré a špatné zprávy,“ řekl, obešel stůl a hodil přede mě můj rentgen.

Šel rovnou k věci – žádné tlachání nebo potřesení rukou – a já to ocenila. „Tvoje zápěstí není zlomené.“

Kinsley, Becca a já jsme všechny společně vydechly, jako bychom si to předem nacvičovaly.

„Stejně ale nemůžeš dál hrát. Vymknula sis několik vazů a dále máš ve svalech a šlachách zánět. Jediná věc, kterou můžeš udělat, je to, co jsi už dělala. Ledovat, odpočívat a časem…“

Zatřásla jsem odhodlaně hlavou. „Co by se stalo, kdybych s tím hrála?“

„Andie,“ vypískla moje trenérka. Ani jsem si nevšimla, že vešla spolu s doktorem.

„Určitě by došlo k poškození měkkých tkání a šlachy, možná až k chronickému stavu. A to je ta nejlepší varianta. Problémem je, že bez dostatečné pružnosti a přirozeného rozsahu pohybu veškerý rozsah tlaku absorbuje do kostí. Riskuješ katastrofickou zlomeninu, operaci a těžké zotavování. Takže doporučuji alespoň šest týdnů v klidu a pak probereme další postup.“

Postavila jsem se a zatřásla hlavou. „Ne.“

Uskočil, jako bych ho udeřila.

„Andie, musíme udělat to, co je ve tvém nejlepším zájmu z dlouhodobého…“

„Nepojedu domů. Zůstávám a odehraju poslední dva zápasy.“

„Ne, neodehraješ,“ opravila mě trenérka tónem, který nepřipouštěl prostor pro vyjednávání. „Je mi líto, Andie, ale potřebuješ nějaký čas, abys tu informaci strávila.“

Otočila jsem se k ní. Ruce měla založené na prsou. Bílé vlasy měla stažené do culíku, který vypadal tak pevně, že ji určitě zastavil cirkulaci krve v mozku. Bála se o mě od prvního dne výcvikového táboru, ale já jsem se v ní naučila číst. Ty zkřížené ruce, zamračený pohled – to všechno byl jen postoj.

„Jsi mladá a tohle je tvoje první olympiáda. Pokud to teď zahrajeme opatrně, budeš mít spoustu dalších příležitostí. Můžeš zůstat v Riu s týmem a začít s fyzioterapií. Pokud půjde všechno dobře, budeš připravená na mistrovství světa a další Olympijské hry.“

Ne. Ne. Ne.

„Ne, trenérko, můžu hrát,“ řekla jsem a na důkaz jsem otočila zápěstím. Dokázala jsem se přitom nezachvět a nezasténat bolestí. „Jsem v pořádku.“

Zavrtěla otráveně hlavou. „Netlač na to, Andie nebo tě pošlu domů.“

„Nechte mě v bráně.“

„Nic vám to neudělá, když ji necháte sedět na lavičce,“ řekla Kinsley. Byla trenérčinou oblíbenou hráčkou. Jestli ji někdo dokázal přesvědčit, aby udělala kompromis, byla to Kisnley. „Nechte ji, jako náhradnici. To je lepší, než nic.“

„Souhlasím,“ řekla Becca.

Trenérka se podívala na doktora, a pak zpátky na mě. Sklonila hlavu a mně se sevřelo srdce, než odpověděla.

„Zvážím to.“