STS - 18. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Andie

Nechala bych Freddieho, aby mě v té koupelně ošukal. Chtěla jsem, aby to udělal. Držel mě u umyvadla v kleci svých rukou. Cítila jsem, jak moc mě chtěl. Jeho boky tlačily na mé a dováděly mě na pokraj šílenství. Myslela jsem, že mě vyhoupne na pult a roztrhne mi šaty – dobře, to zní trochu, jako Tarzan, dokonce i na mě, ale přesto. Byla jsem tam s ním, připravená nechat ho to udělat, a pak se odvrátil, jako by náhle neměl zájem. Jakoby to najednou nestálo za tu námahu.

K čertu s ním. Přišla jsem vyhrát hry, ne jenom hrát.

Po koktejlovém večírku jsem si lehla do postele a přemýšlela nad vývojem událostí a přehrávala si, jaké to bylo cítit na sobě jeho ruce. Já byla ten, kdo ustoupil, jako první. Já byla ten, kdo se mezi námi snažil udržet odstup. Jak se opovažuje takhle na mě tlačit, a pak mě nechat jen tak stát?

Jak jsem řekla, k čertu s ním.

„Andie! To slyším téct vodu? Ty se zase sprchuješ?!“ Zakřičela Kinsley.

Naklonila jsem se dopředu, abych zavřela kohoutek a nechala si na temeno hlavy padat poslední kapky vody.

„Co to tam sakra děláš?“

„Nic! Už budu hotová!“

Ano, od rána jsem se už dvakrát sprchovala, ale to byla Freddieho vina. Probudila jsem se z divokého snu, který se mi opakoval v hlavě (byl to ten druh trochu špinavého snu se šťastným koncem). Zabalila jsem se do deky a vběhla do koupelny, abych si smyla tu hanbu z těla, a pak jsem se snažila přežít den. Zavolala jsem rodičům, odpověděla na emaily a podívala se na rozpis zahajovací ceremonie, který rozdávali včera.

Pak, jako by se z toho stával špatný zvyk, jsem znovu začala přemýšlet o Freddiem. Zavřela jsem oči a představovala si, jaké by to bylo, kdybych mu vklouzla rukama do kalhot a snažila se ho dotýkat, jako on mě a ano, nemohla jsem si pomoci; dotkla jsem se sama sebe v 8:02 ráno. Očividně jsem hrozný člověk. Měla jsem dva orgasmy a snídani a znovu jsem se sprchovala a nenáviděla Freddieho za to, jak mě pobláznil.

Když jsem odešla z pokoje, oblečená na zahajovací ceremoniál, nemohla jsem se Kinsley ani Becce podívat do očí, protože se mi zdálo, že mi to z nich poznají. Byly v kuchyni, připravovaly snídani, tak jsem se posadila k jídelnímu stolu a hodila svůj telefon vedle červeného baretu, který jsme si měli nasadit na zahájení.

„Ránko, sluníčko!“ Řekla Becca. „Teď, když jsi vyčerpala veškerou teplou vodu v budově, cítíš se konečně čistá?“

Přikývla jsem.

„Chceš müsli s jogurtem?“ Zeptala se Kinsley.

Znovu jsem přikývla.

„Vypadáš v tom oblečení roztomile,“ řekla Kinsley.

Lhala; to oblečení bylo strašné. Olympijská komise vybrala mladou návrhářku Lorenu Lefrayovou, která rozhodla, že každý sportovec Spojených států by měl mít na sobě jasně červenou kombinézu. Měla jsem pocit, že se chystám vyskočit z letadla, ale ano, nerozuměla jsem tomu, že to považuje za vysoce módní.

„Díky,“ zamumlala jsem a dívala se z okna v obývacím pokoji. V dálce se dalo slabě rozeznat pohoří.

Kinsley a Becca si donesly svoje misky ke stolu a posadily se. První polovinu snídaně jsem jedla v tichosti, ráda, že si s rozhovorem vystačí beze mě.

„Co se děje?“ Zeptala se Kinsley. „Sotva ses dotkla svého müsli, které v tobě jindy mizí.“

„Prostě nemám hlad.“

„Máš křeče?“

Zatřásla jsem hlavou.

„Průjem?“

Usmála jsem se. „Ne.“

„Je osamělá,“ přidala se Becca.

„Ne, nejsem.“

„Kdy jsi naposledy cítila dotek muže, Andie?“ Zeptala se Kinsley.

Podívala jsem se na Beccu koutkem oka.

„Jo, Michelle a Nina mi o včerejšku vyprávěly. Ve vesnici je asi tisíc sportovců a mnoho dalších lidí, mezi kterými můžete vybírat.“

„Roztomilé. Doufám, že najdou svou lásku,“ řekla jsem předtím, než jsem sklouzla ze židle a odnesla z poloviny plnou misku do dřezu.

Becca pokračovala. „Podívej, vím, že jsme na tebe ty první dny tady byly tvrdé. Prostě jsme nechtěly, abys do toho spadla bez rozmyslu. Ale poznáme, že jsi v depresi z té věci s Freddiem. Někdy je nejlepší způsob, jak to ze sebe setřást, něco dělat.

„Ano,“ odpověděla Kinsley a plácla si s ní. „Domluveno. Uděláme Andie nějakou pěknou fotku. Už mám její fotku v bikinách, se kterou jsem jí chtěla jednou vydírat.“

„NE!“ Vykřikla jsem z kuchyně. „Žádné focení není třeba, ale díky.“

Ignorovali mě. Kinsley si posunula židli vedle té, na které seděla Becca. Sklonily hlavy k sobě a pustily se do práce. Vymyla jsem misku, vložila ji do myčky a poslouchala, jak se chichotají, jako dvě školačky.

 „Myslím, že bychom měly napsat, že je to ‚zábavu milující dívka se zlatým srdcem‘.“

Becca zavrtěla hlavou. „Nudné. Co takhle ‚nohatá blondýnka s velkým prostorem pro lásku‘.“

Zavřela jsem myčku. „To znělo, jako bych měla obrovskou pochvu nebo tak něco.“

Ignorovaly mě.

 „Myslím, že bychom měly napsat, jak to je,“ řekla Becca. „‚Pěkná, ale zoufalá fotbalistka potřebuje dobrého nabíječe‘.“

Rozběhla jsem se ke stolu a vytrhla jim telefon z rukou tak rychle, že jsem Becce málem utrhla prst.

„Ne!“ Zvedla jsem telefon nad hlavu, aby se k němu nedostaly. „Žádné profily na Tinderu. Nepotřebuju se vyspat s náhodným fotbalistou, abych se cítila lépe. Ježíš. Jsem v pohodě!“

Kinsley se usmála na Beccu. „Hm. Přesnější slovo, než ‚zoufalá‘ je ‚výstřední‘.“

Očekávalo se, že se všichni sportovci shromáždí ve vstupní hale v 9:00, aby si našli místo setkání a dostali se do autobusů, které je přepraví na stadion, kde proběhne zahajovací ceremoniál. Znělo to, jako snadný úkol, ale dobrých deset minut jsme na našem patře čekaly na výtah, a když konečně dorazil, byl naprosto plný sportovců.

„Tak pojďme po schodech,“ řekla Kinsley a vedla nás k bočnímu schodišti, kde jsme se připojili k davu lidí, který mířil dolů.

„DRŽTE SE VE SVÝCH DRAHÁCH!“ Vykřikla žena, stojící na odpočívadle na židli. Snažila se přesvědčit skupinu britských kluků, aby se pohnuli a udělali tam místo pro další příchozí. Zůstali stát na úpatí schodů, takže i kdybychom se chtěli připojit k dalším sportovcům z naší země, nemohly jsme.

„Američtí sportovci jdou vlevo od lana! Velká Británie napravo!“ Vykřikla žena a snažila se přehlušit hukot lidských hlasů v uzavřeném prostoru. Většina ji zcela ignorovala. Byli veselí a nadšení, že vidí své kamarády, které si udělali během posledních her. Kdokoliv si myslel, že shromáždit několik set sportovců v jedné hale, byl dobrý nápad, by měl být vyhozený.

„Američtí sportovci, vaše autobusy odjíždí první! Najděte svou skupinu a ujistěte se, že s sebou máte průkazy nebo vás na stadion nepustí!“

Kinsley mě protáhla kolem skupiny chlapů, kteří si natahovali červené kombinézy. (Myslela jsem, že Lorena nedala kapsy jenom nám.)

„Na opilý Průvod národů,“ prohlásil jeden z mužů. Jeho kamarádi se zasmáli a naklonili se dopředu, aby si připili svými láhvemi. Zírala jsem, jak dlouze hltají. Nebojí se, že je diváci v televizi uvidí opilé?

„No tak,“ řekla Kinsley a přitáhla mou pozornost k cestě, kterou se nám snažila udělat. Nechala jsem ji, aby mě táhla, ignorujíc sténání lidí, které odstrkovala z cesty.

„Kam jdete, děvčata?“ Zeptal se jeden z mužů. Párty je tady.“

Kinsley jim ukázala prstýnek. „Mám radši párty ve dvou.“

„Bůů,“ řekl a mávl rukou, než pokračoval v nasávání.

Tehdy jsem poprvé uviděla Freddieho. Byl na opačné straně haly, stál na malém schodišti, které oddělovalo přeplněnou halu od chodby, která vedla k jídelně. Postavil se na třetí schod a opřel se o zábradlí. Kolem něj byli další britští sportovci, kteří mluvili a žertovali, ale zdálo se, že on upírá svou pozornost do davu.

Viděla jsem ho v obleku, plavkách a džínách, ale když jsem uviděla Fredericka Archibalda, jak tam stojí v oblečení navrženém pro zahajovací ceremoniál, fyzicky mě to zabolelo. Byl oblečený do těsného námořnického svetru a odpovídajících kalhot. Na všech ostatních to vypadalo hloupě, ale jeho široká ramena a silné paže svetr krásně vyplňovaly tak, že mu slušel, jako by byl navrhnutý přesně na jeho postavu.

Středně dlouhé vlasy měl rozčepýřené ve stylu GQ. Byl oholený a já pohledem hltala jeho silné čelisti a ukládala si je do paměti, než si mě jeho pohled našel v davu.

Kurva. Cítil, jak se na něj dívám.

 Dech se mi zarazil v krku, a ačkoliv jsem chtěla, nemohla jsem se odvrátit.

„Andie?“ Zeptala se Kinsley.

Někdo vstoupil přede mě a na chvíli nás odřízl, ale když jsem se pohnula, byl stále na stejném místě a přes celou místnost mě sledoval. Na rtech mu nehrál žádný úsměv, žádné známky přátelství, jen ty karamelově hnědé oči mě chladně hodnotily. Nenáviděla jsem jeho krásu. Nenáviděla jsem způsob, jak mi jeho pozornost rozbuší srdce a dlaně se mi zpotí. Mohla jsem si říkat, abych se od něj držela dál, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že až do chvíle, kdy se mnou skončí, se mi to nepovede.