STS - 13. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Z nás dvou byl můj bratr Henry ten, kdo se stal dědicem panství naší rodiny. Narodil se, jako první a jeho role mu seděla, protože uznával své povinnosti a nesnažil se jim vyhýbat. Měl rád staré tradice: prapodivnou etiketu, která mě nudila, lovy, které trvaly dlouhé čtyři hodiny a večírky, které mě vždycky připadaly otravné.

Jakmile jsem byl dost starý, odjel jsem z našeho panství a pronajal si byt v centru Londýna. V době, kdy jsem se účastnil prvních Olympijských her, bylo o osudu naší rodiny dávno rozhodnuto: Henry půjde ve šlépějích našeho otce, převezme rodinný podnik a později zdědí i titul.

V několika letech po otcově smrti vládl mír. Henry se staral o Farlingtonskou usedlost, jak považoval za vhodné a já si mohl volně plavat. Bylo to z úcty, že jsme s Henrym nikdy nemluvili o jeho povinnostech. Litoval jsem ho, že žije v okovech naší rodiny, zatímco já cestoval po svět, jak se mi zachtělo.

Když Henrymu selhalo srdce, bylo to v době mého života, kdy jsem se cítil nedotknutelně. Právě jsem na Olympijských hrách v Londýně vyhrál víc medailí, než mohl kdy který olympionik snít. Randil jsem a užíval jsem si života v Londýně, když mi zavolali, že je bratr v nemocnici.

Reakce na Henryho náhlou smrt přišly ve vlnách. První přišel smutek: ztratil jsem svého nejstaršího přítele, největší idol a štít, který držel mou zodpovědnost k rodině v bezpečné vzdálenosti. Ale to bylo do té doby, dokud jsem nestál nad jeho hrobem a nepotřásal si rukama se starými otcovými přáteli. V tu chvíli mi to plně došlo: odkaz mého otce a sny mého bratra byly nyní mou realitou. Plášť, který jsem měl hrdě nosit, se stal mým pohřebním rubášem.

Nemohl jsem odmítnout svou mamku, která truchlila nad ztrátou manžela i syna, které ztratila během několika let. Za všechno, co jsem ztratil já, ona přišla o mnohem víc. Dalo jí to sílu odolat jakýmkoliv protestům, aby zachovala normální chod naší rodiny. Nechtěl jsem mít se starým světem nic společného, ale nemohl jsem se odvrátit a nechat to všechno zničit. Moje matka toho ode mě chtěla tolik a já chtěl jen svoji svobodu. Stal jsem se vévodou, ale nechtěl jsem se přestěhovat domů, ani přestat plavat. Zanedlouho bych se stal správcem našeho panství a převzal bych otcův podnik. Tehdy mi postavila do cesty Caroline. Po tom všem, co jsem už odmítl, mi ji hodila na stůl, jako by zasnoubení bylo kompromisem. Podle jejích slov to byl ‚můj příspěvek instituci, které jsem toho dlužil mnohem víc.‘

Pustil jsem závaží do stojanu u zadního zrcadla a vzhlédl právě včas, abych mohl sledovat Andie, jak jde na žíněnku za mnou. Vytáhl jsem si sluchátka a usmál se. „Myslel jsem, že nepřijdeš.“

Dohodli jsme se na čase, kdy se v posilovně setkáme, ale to už bylo před hodinou. Začal jsem s tréninkem a ztratil se v myšlenkách na Henryho a naši rodinu a Andie jsem zařadil do složky lenoch. Přesto tam byla, hodila láhev s vodou vedle mé a zkroutila si vlasy do rozvrkočeného culíku.

Pokrčila rameny. „Popravdě, myslela jsem si, že bude lepší, abych přišla potom, co ty skončíš, ale zřejmě jsi vytrvalejší, než jsem si myslela, že budeš.“

Neptal jsem se, proč chtěla přijít, až když skončím s posilováním. Oba jsme odpověď znali.

„Chtěl jsem cvičit s tebou. S partnerem je to vždycky zábavnější,“ řekl jsem.

Opřela si ruce v bok a naklonila hlavu. „Necvičíš obvykle s Thomem?“

Přikývl jsem. „Někdy.“

„Ale dnes ne?“ Zeptala se a její oči si prohlížely tělocvičnu místo mě.

Usmál jsem se. „Ne. Někdy potřebuješ někoho s opravdovým svalstvem.“

Zavrtěla hlavou, prošla kolem mě ke stojanu s činkami a marně se snažila ukrýt úsměv, který jsem viděl v odraze zrcadla. Sáhla po sadě činek a přešla na rohožku o pár metrů dál – natolik, že jsem věděl, že potřebuje nějaký prostor. Nicméně to nebylo k ničemu. V okamžiku, kdy dorazila, se ostatní sportovci posunuli blíž. Vzali si činky a postavili se poblíž ní, dokud se na ně nepodívala, neusmála nebo nekývla. Bylo těžké udržet si od ní odstup, protože to bylo, jako by měla svou vlastní gravitační přitažlivost a bylo těžké držet si od ní odstup, zejména proto, že ty letmé pohledy byly všechno, co jsme my muži měli.

Byl jsem uprostřed sady mrtvých tahů, ztěžka jsem dýchal a snažil jsem se soustředit na správné držení těla, když jsem ji uviděl koutkem oka. Stála na kraji rohožky a pozorovala mě, jak zvedám závaží a zhluboka se nadechla, než přišla blíž.

„Působivé,“ řekla s jedním vyklenutým obočím.

Skutečnost, že vypadala tak sexy v propoceném cvičebním úboru, byla skutečně působivá.

„Dík.“

„Právě jsem dokončila první kolečko a nohy mám, jako želé.“ Zasmála se a na důkaz jednou zakývala ve vzduchu.

Prohlédl jsem si je a byl jsem rád, že mám pro to omluvu. Byly to dlouhé, opálené a srdce lámající nohy. „Podle mě vypadají dobře.“

Pročistila si krk. „Jo, no tomu vděčím kopané.“

„Fotbalu,“ opravil jsem ji s úšklebkem.

Protočila očima. „Jo, jo. Poslyš, potřebuji tvoji pomoc se vzpíráním. Nikdy jsem to nedělala bez jištění.“

Přikývl jsem. „Dobře, jen dokončím poslední sadu.“

Přikývla a sedla si na modrý míč, se kterým při čekání poskakovala. Její blonďatý ohon se kýval ze strany na stranu a její úsměv byl nejširší za celý den.

„To se na mě budeš jen dívat?“ Zeptal jsem se se smíchem.

Usmála se a odrazila se. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. „Proč ne?“

Polknul jsem roztřesené nadechnutí. Její tílko bylo propocené a já sledoval, jak jí kapka potu sjíždí po přední straně krku dolů a mizí uprostřed jejího hrudníku. Naklonila hlavu a dívala se, jak se na ni dívám. Možná to byly endorfiny nebo pot nebo střih jejího tílka, ale bylo velmi těžké zůstat na místě. Proč bylo tak těžké jí odolat?

„Freddie?“ Zeptala se a odvrátila mou pozornost od jejího těla. „Hotovo?“

Ani jsem nezačal.

Rozkročil jsem se nad závažím a čekal jsem, až přestane poskakovat. Nahoru a dolů. Nahoru, dolů.

Usmála se a vstala. „Pojď. Lavice je tady.“

Potom se něco změnilo, pravděpodobně proto, že byla unavená ze svého vnitřního boje. Zůstali jsme spolu až do konce našeho cvičení. Pomáhal jsem jí, když potřebovala a snažil jsem se soustředit na její formu a ne na její tělo. Nejtěžší to bylo, když jsem jí pomáhal se sedy lehy. Ležela na zádech a já byl nahnutý nad ní, abych jí držel nohy a kolena na místě. Kdybychom byli nazí a v mém bytě, tahle pozice by znamenala něco úplně jiného a můj mozek by těžko odděloval fakta od fikce, dobré od špatného.

„Deset,“ počítal jsem, když se posadila.

Její rty se nacházely jen několik centimetrů od mých. Zachytil jsem vůni jejích vlasů. Voněly po něčem sladkém.

Lehnula si do dalšího sedu lehu.

„Jedenáct.“

Dech jí ztěžkl a tváře zčervenaly. Oči upírala do mých a trochu se ušklíbla, když jsem napočítal další sed.

„Jsi v pořádku, Archibalde?“ Zeptala se a spadla na rohožku.

„Brilantní. Co ty, Fosterová?“

Odvrátila pohled a zasmála se. „Skvělý.“

„Dobrá, protože máš udělat ještě dalších dvacet.“

Vydechla a posadila se a znovu se dostala do vzdálenosti jednoho centimetru do mé tváře. Jediné, co jsem musel udělat, bylo naklonit se dopředu a její ústa byla moje.

„Freddie,“ řekla a se smíchem odtáhla hlavu. „Ty nepočítáš.“

„Jaká čísla máš na mysli?“

Vydechla a zhroutila se na rohož. „To máš sledovat ty.“

Zatraceně.

„Andie!“

Otočil jsem se včas, abych viděl Nathana Drakea, portugalského fotbalistu a kumpána pro všechno, jak vkročil na podložku a podíval se na Andie, jako by byla jeho spása. Sevřel jsem koleny její nohy a cítil v dlaních můj pulz. Jistě, znal jsem Nathana z Londýna a jistě, byl zábavný, ale teď, když se přiblížil a usmíval se na Andie, která se vysoukala z mého uchopení, aby se postavila a pozdravila ho, jsem se rozhodl, že se mi moc nelíbí. Možná vůbec ne.

„Vy dva, jak to říct, cvičíte spolu?“ Zeptal se a jeho těžký přízvuk kalil slova. Ukázal na nás a pak upřel pozornost na Andie, jako bych tady nebyl.

Vstal jsem a šel se postavit za ni. Mé rameno se přitisklo k jejímu, a přestože to bylo lákavé, nepřitiskl jsem se k ní a neovinul jí ruku kolem pasu. Byl jsem vyšší a těžší, než Nathan. Byl menší, než jsem si vzpomínal a vztyčil jsem se nad fotbalistou. Znělo to, jako od jeskynního muže, dokonce i pro mě samotného. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem žárlil na jiného chlapa.

„Jo, vlastně jsem skončila,“ řekla Andie a otřela si rukou čelo. Byla zpocená a krásná a Nathan si toho byl stejně vědom, jako já. Sjel pohledem dolů na její nohy a s úsměvem přikývl, jako by byl opilý pohledem na ni.

„Dobře. Dobře. Dnes večer nás... několik nás jde tancovat,“ řekl. „Chceš se přidat?“

Andie se otočila přes rameno na mě, a pak se otočila zpátky k Nathanovi.

„Zveš nás oba?“ Zeptala se.

Nathan – jako by si právě vzpomněl, že jsem tam taky – s falešným úsměvem přikývl. „Ano. Ano, ženáčů tam bude víc!“

Byl nadměrně nadšený s tím souhlasným kýváním a zvednutým palcem.

„Tak dobře. To zní opravdu zábavně. Šla bych ráda,“ řekla a naplánovala den, aniž by si to uvědomovala.

„Freddie?“ Zeptal se Nathan s úsměvem.

Kdybych řekl ano, musel bych jít a tančit, jako by to bylo něco, co si užívám. Kdybych řekl ne, Andie by byla v klubu sama s Nathanem.

Pokrčil jsem rameny. „Nejsem si jistý, kámo. Musím se podívat do rozvrhu.“

Vypadal, jako by ožil, onanista.

Nevěnoval jsem mu pozornost, když začal z rukávu sypat detaily, ale pak se rozloučil a já jsem znovu upoutal pozornost Andie. Otočila se a blýskla po mě malým úsměvem, takovým, který říkal, že toho ví dost, aby to nechala být.

„Jsi trochu teritoriální. Uvědomuješ si to?“

Nikdy předtím mě z toho nikdo nevinil. Nikdy jsem nezaujímal roli žárlivého přítele. Přimhouřil jsem oči, předstíral zmatek a zavrtěl hlavou.

„Fajn. Zapomeň, že jsem něco řekla.“ Mávla zpět k místu, kde dělala sedy lehy. „Pojďme to dokončit, abychom se mohli jít připravit.“