STS - 11. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Freddie

Nádech. Záběr. Nádech. Záběr. Nádech. Záběr. Prořezával jsem studenou vodu, když jsem ucítil, jak mi svaly na rukách začínají protestovat. Před několika minutami mi skončil trénink, ale plaval jsem dál. Byl to ten dobrý druh pálení, připomínající mi to, jak blízko jsem byl k vítěžství na dalších Olympijských hrách. Tvrdě jsem vykopl, dotkl se zdi a rychle povyskočil z vody, abych zkontroloval časovač. Poslední obrátku jsem zrychlil o půl vteřiny.

„Dobrá práce, Archibalde,“ vykřikl trenér přes bazén.

Vytáhl jsem se z vody a zatřásl hlavou, jako mrchožrout.

„Chceš se vyřídit?“ Zeptal se Thom. „Tímhle tempem ti ruce upadnou ještě před začátkem závodů.“ Hodil po mě ručník a já se natáhl, abych ho chytil dřív, než spadne do bazénu. Už byl osprchovaný a převlečený, což znamenalo, že jsem byl v bazénu déle, než jsem předpokládal.

Pokrčil jsem rameny. „Cítím se dobře. Po příjezdu jsem tak dobrý čas neměl.“

„Jo, no, už jsi rozdrtil můj čas a já jsem nejrychlejší plavec na světě. Myslím, že by sis měl na chvíli oddechnout.“

Přehodil jsem si ručník kolem krku a šel ke své tašce, abych si zkontroloval mobil. Čekala na mě zpráva od Georgie.

Georgie: Mamka se ti dnes ráno pokoušela dovolat, ale schovala jsem jí nabíječku. Dostala pořádný záchvat. V Chesterově záchodku ho nikdy nenajde. Taky jsem jí schovala kanárkově červenou rtěnku. Ta ženská by mi měla poděkovat – vypadala s ní, jako třešňový koláč.

Usmál jsem se a odepsal jí.

Freddie: Jsem tvým dlužníkem.

 „Co teď budeš dělat?“ Zeptal se Thom. „Nejdeš do posilovny?“

Zatřásl jsem hlavou a telefon hodil zpátky do tašky.

„Mám vlastní plány.“

„Co? S kým?“

Pokrčil jsem rameny. „S nikým.“

Mobil mi znovu zazvonil a já ho použil, jako výmluvu. „Vlatně musím něco vyřídit.“

Podal jsem to tak, že jde o důležitý email, ale to mi jen odpovídala Georgie. Fungovalo to. Thom se odklidil a já na něj křiknul, že se později uvidíme v bytě. Věděl jsem, že mě bude později vyslíchat, ale do té doby jsem měl čas vymyslet výmluvu.

Georgie: Ach ne. Mamka našla rtěnku.

Georgie: A nanesla si ji na rty. Měl jsi vidět, jaký pohled na ni Chester vrhnul.

Georgie: Taky našla nabíječku. Připrav se... Myslím, že jsem slyšela, jak se ti z vedlejšího pokoje snaží dovolat.

Nelhala. Sotva jsem si její zprávu přečetl, objevila se na obrazovce telefonu matčina fotka. Sakra. Musel jsem to vzít. Bude lepší mít to co nejdřív za sebou. Kromě toho, Andie neměla dorazit ještě několik minut a všichni plavci už budovu opustili. Musel jsem tu dobu nějak zabít, tak jsem přejel prstem přes obrazovku, zhluboka se nadechl a pozdravil.

„Ahoj, mami.“

„Fredericku!“

Ona a Caroline byli jediné osoby, které mi říkaly celým jménem. Opovrhoval jsem tím. Henry byl pojmenován po našem otci, což znamenalo, že na mě zbylo jméno našeho velkého strýce, obézního chlapa s červenými tvářemi a břichem tak velkým, až jsem se divil tomu, že se vejde do židlí v naší jídelně. Jakmile dostal možnost, mluvil o etiketě a „starých způsobech britské aristokracie“. Jinými slovy, byl hrozně nudný a já doufám, že se takovým nikdy nestanu.

„Jsem nadšená, že jsem tě zastihla. Máš moc práce s tréninkem?“

Ovinul jsem si ručník kolem pasu a posadil se na lavici.“

„Mám pár minut čas. Jak to jde v Londýně?“

Ztěžka si povzdechla, jako kdybych ji žádal, aby se během terapie otevřela. „Strašlivě. Georgie mě dohání k šílenství, ale víš, jak je těžké s ní vyjít.“

Usmál jsem se. „Téměř nemožné.“

„Přesně. A no, začala jsem plánovat Zimní bál, který se bude konat na našem panství. Samozřejmě počítám s tím, že se tento rok zapojíš mnohem víc, než dříve. Přemýšlím o tom, že bych najala plánovače večírků, aby mi se vším pomohli.“

Stáhla se mi hruď.

„Jistě.“

„Je to významná událost, Fredericku. Když Henry odešel tak brzy po tvém otci, nebyla jsem si jistá, jestli to zvládneme. Ať už se ti ten titul líbí nebo ne, musíš ho nést. Jsi vévoda z Farlingtonu a tvé manželství s Caroline je přesně to, co tato rodina potřebuje. Od dětství je vychovávána tak, aby se jednoho dne stala skvělou vévodkyní. Je obeznámena s řízením panství a její rodina je blízká té naší. Nemohlo by být dokonalejšího spojení.“

Opřel jsem se o zeď, zíral na strop a poslouchal ji.

„A když už mluvíme o Caroline... Vím, že jsi zaneprázdněný svými závody a aby to pro tebe bylo jednodušší, tak jsem ji požádala, aby doprovodila Georgie na cestě do Ria.“

Předklonil jsem se. „Co tím myslíš? Tys pozvala Caroline do Ria?“

„Georgie je osmnáct. Potřebuje nějaký doprovod a ty na ni nebudeš mít pořád čas. Jela bych sama, ale mám tady moc práce.“

Složil jsem hlavu do dlaní a pevně jsem zavřel oči. „Kéž by ses mě nejdřív zeptala, mami.“

„Ach Freddie. Bude tvou ženou. Je na čase, abyste spolu začali trávit čas.“

Trávili jsme spolu čas. Znal jsem Caroline celý svůj život. Chodila k nám domů, co jsem si pamatoval, ale nikdy nebyla někdo, s kým bych si představoval společný život – a ani Henry si to nemyslel. Jejich zasnoubení bylo domluvené našimi rodinami, ale Henry svou zodpovědnost přijal bez jakýchkoliv protestů. Byl to pravý dědic, kterým já nikdy nebudu.

Upřímně řečeno, měl jsem za to, že podle mámy se s Caroline vezmeme ještě předtím, než odejdeme z Henryho pohřbu. Byla to moje povinnost a nebyla možnost, jak jí uniknout.

Tři týdny před odjezdem do Ria – byl jsem uprostřed těžkého tréninku – za mnou přišla s nápadem na zasnoubení. Přesně věděla, co dělá. Byl jsem příliš zaneprázdněný, abych se zabýval něčím jiným, než plaváním. Řekl jsem jí, že to bude muset přeložit až po Olympijských hrách, ale ona si mou nerozhodnost vzala, jako rezignaci. Rozhodla se a nedala mi žádný prostor k vyjednávání. Caroline a její rodina o tom byli informováni ještě dřív, než já.

Stále jsem měl hlavu opřenou v rukách a poslouchal jsem mamku, když se otevřely dveře. Vzhlédl jsem, uviděl Andie a měl jsem pocit, jako by se těžký mrak, který se nade mnou posledních pět minut vznášel, rozplynul. Měla na sobě sportovní oblečení v barvách jejího družstva: větrovku a tepláky. Přes rameno si nesla tašku s věcmi na čvičení, a když vzhlédla a uviděla mě, tvář jí rozzářil pomalý úsměv.

„Freddie,“ pokračovala máma. „Vím, že toho teď máš hodně k přemýšlení, ale chci, abys věděl, že všechno co dělám, dělám ve tvém nejlepším zájmu...“

„Mami, musím jít.“

Zavěsil jsem, než stihla odpovědět a pozdravil jsem Andie.

„Než něco řekneš,“ řekla, „přišla jsem hned z tréninku.“ Ukázala na své rozcuchané vlasy. Obyčejně světlé prameny byly vlhké od potu a její tvář byla stále ještě růžová z jejího tréninku. Neměla na sobě žádný make-up a já rychle přejel pohledem po její tváři a snažil se zapamatovat si růžový odstín jejích rtů, aniž by si toho všimla.

„Doufám, že sis pod tu věc koupila plavky,“ řekl jsem a ukázal na její kalhoty.

Ušklíbla se, ohlédla se přes rameno na prázdný prostor bazénu, a pak zatáhla za zip bundy. Odvrátil jsem pohled, když se svlékala, i když jsem nevěděl proč. Síla zvyku možná.

Odkašlala si, a když jsem se podíval zpátky na ni, vybuchl jsem smíchy dřív, než jsem se stačil zarazit.

„Co to máš pro všechno na světě na sobě?“

Měla na sobě těsný modrý spandexový vršek, který jí zakrýval ruce až k zápěstí a zipem, který se táhl uprostřed jejího hrudníku až ke krku. Vypadalo to, jako oblek, který si na sebe brali surfaři, a spodek byl ještě horší: pytlovité šortky s červeným lemem, které jí dosahovaly až ke kolenům a měnily její tělo v neformenou hroudu.

„Co to je?“

Usmála se. „Oblečení na plavání. Po cestě sem jsem na něj narazila v jednom obchodě, kde se prodávají dárky z cest. A taky jsem chtěla rozptýlit jakékoliv předpoklady… nevhodnosti, kdybychom měli nějaké diváky.“

„No, tahle budova je prázdná,“ řekl jsem a mávnul na prázdný prostor. „Kromě toho, v tomhle nemůžeš plavat. Stáhlo by tě to ke dnu, jako kotva.“

„Ne. Jsou lehké.“ Jako důkaz udělala několik dřepů. „Dívej. Chceš vidět, jak vysoko dokážu vyskočit?“

Můj úsměv se rozšířil, kdy jsem zatřásl hlavou. „Prosím, řekni mi, že pod tím máš normální plavky.“

Věnovala mu rozčilený pohled. „Fajn.“

S pozvdechem zatáhla za šňůrku v pase a pytlovitě šortky spadly na zem a odhalily světle modré bikinové kalhotky. Držely jí na štíhlých, opálených bocích jen za úzké mašličky, a když jsem to uviděl, ztěžka jsem zalapal po dechu. Těsný plavecký vršek jí končil pár centimertů pod úzkým pasem. Měla tělo sportovce, pružné a silné, ale nedalo se popřít, že je také žena. Oblékla si těsné triko, aby se schovala, ale místo toho jen zdůraznila své přednosti, plné a svůdné. Byla zatraceně nádherná a já se musel co nejdřív dostat do studené vody.

„Možná jsem neměl trvat na tom, aby sis ty kalhoty sundávala,“ řekl jsem, postavil se a odhodil ručník stranou.

Čím dříve budeme v bazénu, tím lépe.

Zasmála se. „Tohle byl tvůj nápad, pamatuješ? Ty sis tu sázku vymyslel.“

Její slova mi připomněla, že když budu pokračovat touto cestou, bude toho v sázce mnohem víc.

Andie

To, jak jsem se zkusila podívat na Freddieho v plavkách, by měl být olympijský sport. V okamžiku, kdy vstával a strhl ze sebe ručník, jsem otočila hlavu, ale současně jsem se ho jedním okem snažila periferně prohlédnout, bez ohledu na to, jak při tom budu vypadat. Když došel k okraji bazénu, najednou jakobych přišla o motorické funkce a nemohla jsem si vzpomenout, jak běžní lidé stojí. Stojí vahou rovnoměrně na obou nohách nebo se prostě nakloní na jednu? Mám zkřížit ruce? Ne, to bych vypadala rozzlobeně. Počkat, na co mám vlastně ruce? Nechala jsem teď své bezvýznamné končetiny viset vedle mých boků a předstírala, že poslouchám Freddieho, jak mi říká o správném provedení plavby ve volném stylu. Nezajímala mě forma plavání, starala jsem se jedině o jeho formu. Měl to nejkrásnější tělo, jaké jsem kdy viděla. Vypadal, jako moderní gladiátor. Každý čtvereční centimetr jeho těla byl tvořený vlnami jeho pevných svalů. Silné bicepsy ustupovaly do širokých ramen. Jeho silná horní část zad se zužovala do štíhlého pasu a tam jsem se musela pohledem zastavit. Měl na sobě spandexové šortkové plavky, které nosí olympijští plavci. Materiál mu přiléhal tak nízko k bokům, že vypadal, jako Adonis, když v té chvíli se otočil a zjistil, že si ho prohlížím. Abych si zachovala duševní pohodu, upřela jsem pohled na horní polovinu jeho těla – i když to nebyla zrovna nejbezpečnější zóna.

„Vidíš, jak moje hlava zůstává v úhlu 45 stupňů?“ Zeptal se.

Ukázala jsem mu zvednutý palec a snažila se ignorovat pocit, že mi brzy srdce vyskočí z hrudi.

Spandexové šortky byly v podstatě formou krutého a neobvyklého trestu. Pak se zarazil, když si všiml barvy v mé tváři. Ujistila jsem ho, že mu věnuji pozornost, ale nebylo to tak. Zírala jsem mu na zadek. FAJN, PROMIŇTE. Prostě to bylo tím, že tak zkoušel pružnost materiálu. Nemohla jsem si pomoct. Byl to nejslavnější zadek, jaký jsem kdy viděla a už jsem to nemohla vydržet ani minutu. Moje sebeovládání dosáhlo limitu a stejně, jako klaun v Hledá se Nemo, jsem myslela na to, že se dotknu jeho zadku. Ruka se mi chvěla a já se k němu přiblížila.

„Dobře,“ řekla jsem vysokým hlasem a chytila jsem zrádnou ruku tou zodpovědnější. Brzy přijdu o rozum, tak bychom měli co nejdřív skočit do vody. „Myslím, že to znám. Pojďme na to.“

„Ještě jsem ti neřekl, jak správně zabírat rukama,“ prohlásil a ohlédl se přes rameno. Pokaždé, když jsem se posunula blíž k němu, jsem si všimla nového svalu na jeho zádech a bicepsech. Ženská dokáže zvládnout jen něco.

„Budu upřímná,“ řekla jsem a opřela se rukama o boky. „Můžeme k sobě být upřímní?“

Přikývl a na chvilku jsem si téměř říkala, jak hezky vypada a jak moc bych ho v té chvíli chtěla, ale zarazila jsem se dřív, než ze mě ta slova vylétla.

„Je to doslova ta nejnudnější věc, kterou jsem kdy musela dělat.“

Zamračil se.

„Promiň, vím, že styl je důležitý, ale já chci jen plavat.“

Šla jsem k okraji bazénu, pohlédla na vodu a snažila se ignorovat napětí ve svém těle. Mělo to být zábavné odpoledne. Řekla jsem Kinsley, že vím, co dělám, ale cítila jsem znepokojení, touhu a mrzutost. Nemohla jsem být normální, když on vedle mě stál téměř nahý.

„Andie?“ Zeptal se a udělal krok ke mně. Koutkem oka jsem zachytila pohyb a věděla jsem, že jestli se mě dotkne, začnu se o něj otírat, jako kočka. Jednala jsem rychle, pokrčila jsme kolena a skočila do vody. Pokud by se mě dotkl, hra by skončila.

Freddie

Sledoval jsem Andie, jak se ponořila do vody, a pak jsem vklouzl do dráhy vedle ní. Během několika minut se nálada změnila. Vážně jsem ji nudil? Možná jsem měl tu instruktáž omezit. Ne všichni se snažili získat zlato. Vynořil jsem se a viděl, že je už v polovině bazénu. Plavala rychleji, než bych čekal. Nadechnul jsem se a odrazil se ode zdi, abych ji dohnal.

„Jsem rychlejší, než zlatý medailista!“ Zasmála se, jakmile se dostala na druhou stranu.

Usmál jsem se a zvýšil tempo. Můj trénink byl delší, než obvykle, ale když jsem byl s Andie, znovu jsem ožil.

„Ne! Zpomal,“ vykřikla a rychle kopla nohama, aby mě předhonila. Vytvořila velký stříkanec vody a já zpomalil, jako by mě opravdu předhonila. Každých pár temp se otočila na záda, aby viděla, jak blízko se nacházím a pokaždé, když to udělala, jsem musel víc a víc zpomalovat. Jakmile jsme dostali zpátky na začátek, přitiskla se k dělícímu lanu mezi námi a zavrtěla hlavou.

„Bože, je to těžké.“

„To bylo jenom jedno kolo,“ řekl jsem a šlapal jsem vedle ní vodu.

Ponořil jsem se pod lano, abych na ni pořádně viděl.

„Jsem v dobré kondici,“ slibovala, jakmile jsem se znovu vynořil několik metrů od ní. „Jde jen o to, že jsem dnes po tréninku a nohy mám silnější, než ruce.“

Podíval jsem se na její paže, houpající se na vodě nahoru a dolů. „Podle mě vypadají dobře.“

Usmála se. „Takže můžu do týmu?“

„Určitě, ačkoliv si nejsem úplně jistý v tom, jestli by se neporušila pravidla, kdybychom do olympijského mužského plaveckého družstva Jejího Veličenstva, přibrali americkou dívku.“

Studoval jsem její úsměv, když jsme mluvili a viděl, jak jí září tvář, když se zasmála. V očích měla rarášky, když jsme rozháněli vodu a přemýšlel jsem, jestli se baví stejně, jako já. Byly to už celé roky, kdy jsem byl s dívkou a smál se.

„No, tak zkusíme ještě jedno kolo,“ řekla. „Vážně si myslím, že tě tentokrát dokážu porazit.“

Přikývl jsem. „Chceš náskok?“

Místo, aby odpověděla, ukázala s rozpačitým výrazem na tváři na prosklenou stěnu. Když jsem se otočil, abych zjistil, co upoutalo její pozornost, objevila sprška vody, když se ponořila pod vodu a plavala co nejrychleji pryč. Zůstal jsem, kde jsem byl a sledoval, jak plave napříč bazénem. Čekal jsem, dokud nedorazila k protější zdi, než jsem vyrazil a dokonce ani tehdy jsem neplaval svým normálním tempem. Byli jsme líní a několik kol jsme plavali společně.

Pokoušela se mě chytit pod vodou za kotník, aby mě sabotovala a zpomalila, ale nedokázala mě dost dobře uchopit. Vytáhl jsem se z jejího sevření a vyrazil dopředu příliš rychle, než aby mě dohnala.

„Už nemůžu,“ řekla v polovině posledního kola.

Kývla bradou směrem ke zdi.

„Nemůžu se vrátit. Nefungují mi ruce.“

Usmál jsem se.

„No, myslím, že tu budeš muset zůstat.“ Dělal jsem, jakože chci plavat dál a nechat ji tam, když za mnou vykřikla.

„Ne! Stůj!“

Mohla vylézt z bazénu a pomalu ho obejít, ale já měl lepší, sebejistější řešení.

„Hopni mi na záda. Doplavu s námi zpátky na druhou stranu.“

Přimhouřila na mě oči a trochu se ušklíbla.

„Viděla jsem moc filmů na to, abych věděla, kam to povede.“

Naklonil jsem hlavu, jako bych jí nerozuměl.

Zavrtěla hlavou. „Neměli bychom tu hranici překročit. Jestli si ti lehnu na záda a společně doplaveme zpátky, bude to podvod. Nechci dnes odpoledne provést něco, čeho bych později litovala.“

„Ty toho lituješ? Protože já ne. Tohle byla ta nejdelší legrace, jakou jsem za poslední dobu zažil.“

Usmála se. „Já také. Takže to nezničíme.“

Poté, co jsme se vydali zpátky ke startovní zdi – plaval jsem a Andie šla kolem bazénu – jsme si sedli na okraj bazénu a kopaly nohama ve vodě. Podal jsem jí náhradní proteinový nápoj a ona mi ukázala láhev s vodou, aby mi dala najevo, že nějakou má, kdybych chtěl. Nebylo mezi námi nic, než ticho, zatímco jsme popadali dech. Koutkem oka jsem viděl, jak se jí hrudník zvedá a klesá, ale pořád jsem svůj pohled upíral před sebe, příliš si vědomý toho, jak blízko k mé má položenou svou ruku a toho, jak se ztěžka nadechuje. Měla pravdu. V okamžiku, kdy bych se jí dotkl, by se všechno změnilo.

„Necítíš se špatně, když zveš děvčata, aby si s tebou zaplavaly?“ Zeptala se a přerušila ticho. „Jiné ženy by tě možná chtěly v těch tvých zadkových plavkách využít.“

„Zadkových plavkách?“

Zasmála se.

„Ne,“ řekl jsem s jistotou. Necítím se špatně. Ne v tomhle.“

„Caroline by se na to možná dívala jinak.“

„Nezajímá mě, co si myslí.“

Připadalo mi divné, že to přiznal nahlas, jako kdyby v kostele bral jméno Páně nadarmo do úst nebo něco takového.

„Zvláštní,“ řekla a podívala se na mě, „vzhledem k tomu, že se s tou ženou chystáš oženit.“

„Kdybych si mohl vybírat, tak bych to nedělal.“

Viděl jsem, jak šokovaně vykulila oči. „Tak proč to neskončíš?“

„Není to tak jednoduché.“

„Už jsi to řekl minulou noc. Začíná mi to připadat vážně otravné.“

„Po pravdě, nikdy jsem si Caroline vzít neměl. Byla určená mému bratrovi, Henrymu.“

„Počkat. Vážně?“

Přikývl jsem.

„Milovali se?“

„Ne.“

Vykopla nohou do vody.

„Co je to s tebou, člověče, proč se neoženíš z lásky?“

Zdálo se, že na to kápla, i když to nechtěl přiznat.

„Je to dlouhý příběh.“

„No, mám pořád polovinu toho proteinu a 30 minut po jídle nesmíš plavat, takže to vyklop.“

Usmál jsem se. „Dobře. No, můj bratr byl nejstarším dítětem a dědicem panství naší rodiny. Carolinina rodina – Montagueové – jsou rodinnými přáteli tak dlouho, co si pamatuju, a už dávno se domluvilo, že se Caroline a Henry jednou vezmou.“

„Proč? Aby se sjednotily dvě mocné rodiny? Co to je, Hra o trůny?“

Zasmál jsem se. „Vlastně ano. Ale bez Bílých chodců a krále Joffreye.“

„To je fuk.“ Usmála se. „Tak co se stalo? Proč si Caroline nevezme Henryho?“

Rozhlédl jsem se a soustředil se na to, jak se v bazénu pohupují vlnky. Věděl jsem, že moje odpověď změní náladu, ale předpokládal jsem, že bude jednodušší, říct jí pravdu.

„Henry zemřel.“

„Sakra,“ slyšel jsem, jak zalapala po dechu. Už mě to tak nešokovalo, ale byl jsem si jistý, že takovou reakci jsem nečekal. Normální, zdraví třicátníci jen tak z ničeho nic neumírali, ale můj bratr ano. Srdeční vada. Ze šoku jsem se začal dostávat až před několika měsíci.

Otočil jsem se k Andie, abych viděl, že její úsměv vyměnil zahanbený pohled. Obočí měla sevřená a rty měla stočené dolů, což bych mohl změnit polibkem, ale na ten jsem neměl právo.

„Je mi moc líto, že jsem o tom začala,“ řekla. „Bavili jsme se a já to zničila.“

Zavrtěl jsem hlavou a posunul svou ruku k její. Téměř jsem se jí dotknul. „Všechno je v pořádku. Chtěla jsi znát pravdu a to je upřímná pravda. Když můj bratr před několika lety odešel, zodpovědnost, titul, majetek a všechno, co s tím souvisí, přešlo na mě – ačkoliv se mi zdálo, jako že jsem zdědil jen práci, spíš než aby to bylo naopak.“

Její tón byl střízlivý. „A s tím jsi dostal i Caroline.“

„Vypadá to tak.“

„Nemyslíš, že bys ji mohl milovat? Nakonec?“

Tuto otázku jsem si pokládal asi milionkrát od té doby, co mi moje matka navrhla zasnoubení. Občas jsem se snažil přesvědčit, že je pro mě Caroline ta pravá, ale nikdy jsem se nedokázal oklamat, že bych ji miloval.

„Ona... není můj doutnák,“ odpověděl jsem jednoduše.

„Tvůj doutnák?“

„Moje spřízněná duše,“ objasnil jsem.

Usmála se. „Začervenal ses.“

Samozřejmě, že na to ta rozpustilá holka musela poukázat. „No, jak o takových věcech mluvím, zním si, jako školačka.“

Přikývla a otočila se zpátky k bazénu. „Pokud to pomůže, opravdu doufám, že se Caroline stane tvým doutnákem. Bylo by smutné, kdybys strávil zbytek života s někým, koho bys opravdu nemiloval.“

Přikývl jsem a sledoval, jak dělá ve vodě nohou malé kroužky. Její pokožka byla stále načervenalá z tréninku, a když jsem k ní vzhlédl, měla na tváři znovu úsměv, ale tlumený, znatelný pouze v koutcích úst, připravený k vyskočení pro někoho, kdo by ho chtěl osvobodit. Chtěl jsem tou osobou být.